Odbor kompatibility s právem ES Úřad vlády ČR	I S A P Informační Systém pro Aproximaci Práva
	Databáze č. 17 : Databáze judikatury

ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů


	Číslo (Kód CELEX): Number (CELEX Code):		61984J0221

	Název: Title:		Judgment of the Court (Fifth Chamber) of 11 July 1985. F. Berghoefer GmbH & Co. KG v ASA SA. Reference for a preliminary ruling: Bundesgerichtshof - Germany. Brussels Convention - Interpretation of Article 17 - Validity of an oral jurisdiction agreement confirmed in writing by one party only. Case 221/84. Rozsudek ESD ze dne 11. července 1985 Věc č. 221/84 F. Berghofer GmbH Co. KG v. ASA SA (1985) ECR 2699 “Berghofer”

	Publikace: Publication:		European Court Reports 1985 page 2699

	Předmět (klíčová slova): Keywords

	Související předpisy: Corresponding acts:

	Odkaz na souvisejicí judikáty: Corresponding Judgements:		676J0024, 676J0025, 679J0784, 683J0071 · Salotti věc 24/76 Salotti v. RUWA (1976) ECR 1831 · Segoura věc 25/76 Segoura v. Bonakdarian (1976) ECR 1851 · Porta-Leasing věc 784/79 Porta-Leasing v. Prestige International (1980) ECR 1517 · Tilly Russ věc 71/83 Tilly v. Haven en Vervoerbedrijf Nova (1984) ECR 2417


	Plný text: Fulltext:		Ne

Fakta:
F. Berghofer GmbH & Co. KG (“Berghofer”), whose registered office is in Mönchengladbach (Germany) had for about 20 years acted as agent (“Handelsvertreter”) for ASA SA (“ASA”), whose registered office is in Villeurbanne (France). Following the termination of the agency contract, Berghofer sought compensation from the defendant pursuant to Paragraph 89b of the Handeslgesetzbuch (German Commercial Code, “HGB”) and an indemnity in respect of the restriction imposed on its right to compete. Berghofer instituted proceedings at the Landgericht (Regional Court) Mönchengladbach. ASA disputed the jurisdiction of that court. In the original agency-agreement, the parties had stipulated that the Tribunal de Commerce (Commercial Court) Roanne (France) had jurisdiction. However, in 1975, the parties had orally agreed that the courts sitting at Mönchengladbach should have jurisdiction. This oral agreement had been confirmed by a letter of Berghofer addressed to ASA.
Upon appeal, the Bundesgerichtshof (Federal Court of Justice) took the view that the case depended on the interpretation of Article 17 of the Brussels Convention
Convention of 27 September 1968 on Jurisdiction and the Enforcement of Judgements in Civil and Commercial Matters.
. It stayed the proceedings and under Article 3 of the Protocol of 3 June 1971
On the interpretation by the Court of Justice of the Convention of 27 September 1968 on Jurisdiction and the Enforcement of Judgements in Civil and Commercial Matters.
referred to the ECJ the questions (1) whether the requirements of the first paragraph of Article 17 of the Brussels Convention
This paragraph provides:
“If the Parties, one or more of whom is domiciled in a Contracting State, have by agreement in writing or by an oral agreement evidenced in writing, agreed that a court or the courts of a Contracting State are to have jurisdiction to settle any disputes which have arisen or which may arise in connection with a particular legal relationship, that court or those courts shall have exclusive jurisdiction.”
are satisfied where the agreement has been confirmed in writing by the party for whose benefit it was concluded and (2) whether the party against whom the jurisdiction agreement is raised is estopped from pleading its formal invalidity where that party did not contradict the written confirmation of the agreement and has enjoyed the consideration given for it, and where moreover the parties, both commercial firms, have been doing business with each other continuously for a prolonged period.
Společnost F. Berghofer GmbH
Co. KG (“Berghofer”), se sídlem v M
nchenglandbachu (Německo) po 20 let vystupovala jako zástupce (“Handelsvertrer”) společnosti ASA SA (“ASA”), se sídlem ve Villeurbanne (Francie). V souvislosti s výpovědí smlouvy o zastupování, požadovala Berghofer podle článku 89b německého obchodního zákoníku (Handeslgesetzbuch, “HGB”) po žalované společnosti kompenzaci a odškodnění za omezení svých práv jako soutěžitele. Berghofer zahájila řízení u Krajského

soudu v Mnchenglandbachu. ASA však namítlo pravomoc tohoto soudu.

V původní smlouvě o zastupování strany stanovili, že příslušný k rozhodování je Obchodní soud (Tribunal de Commerce) v Roanne (Francie)
.
Avšak, v roce 1975 si strany ústně dohodly, že by měl být příslušný k rozhodování soud v M
nchenglandbachu. Tato ústní dohoda byla pot
vrzena dopisem společnosti Berghofer adresovaným ASA.

V souvislosti s odvoláním, dospěl Federální soudní dvůr (Bundesgerichtshof)k názoru, že věc závisí na interpretaci článku 17 Bruselské konvence
1
. A tak přerušil řízení a v souladu s článkem 3 Protokolu ze 3. června 1971
2
postoupil ESD otázky (1) zda podmínky obsažené v prvním odstavci článku 17 Bruselské Konvence
3
jsou uspokojeny, když smlouva byla písemně potvrzena stanou v jejíž prospěch byla uzavřena a (2) zda strana proti níž je dohody o soudní pravomoci dovolávána ztratila právo domáhat se její formální neplatnosti, když tato strana neodporovala písemnému potvrzení smlouvy, a když navíc obě strany, obě obchodní společnosti, spolu trvale a dlouhodobě obchodovaly.

------------------------_____________________________________
1
Konvence ze dne 27. září 1969 o Soudní pravomoci a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech.

2
O výkladu Evropského soudního dvora Konvence ze dne 27. září 1969 o soudní pravomoci a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech

3Tento odstavec stanoví:

“Pokud si strany, z nichž jedna, nebo více sídlí ve smluvním státě dohodly písemně formě, nebo ústním způsobem doložitelným písemnými důkazy, že soud, nebo soudy ve smluvním státě jsou příslušné k rozhodování jakýchkoliv sporů, které mohou vzniknout z určitého právního vztahu, a tak tento soud, nebo soudy mají výlučnou pravomoc. “

Názor soudu a komentář:
The Court answers the first question in the affirmative and therefore finds no need to answer the second question.
The Court rules that the requirements of Article 17 are satisfied when the parties have (1) orally agreed on the jurisdiction, (2) this agreement has been confirmed by one party in writing, (3) the written confirmation has been received by the other party and (4) this latter party has within a reasonable time not raised any objections. Under these circumstances, the Court finds that the wording as well as the purpose of Article 17 of the Brussels Convention are satisfied. Article 17 does not, according to the Court, require that the confirmation is being given by the party to be protected or to whose disadvantage the agreement is.
Article 17 pursues the object of ensuring that the parties have actually consented to a jurisdiction clause and that their consent is clearly and precisely demonstrated. On account of this purpose, the Court has consistently held, Article 17 has to be construed narrowly (
Salotti; Segoura; Porta-Leasing; Tilly Russ
). However, the Court does not take a formalistic standpoint and agrees that consent is sufficiently clearly demonstrated if a written confirmation has been received and not been objected.
This interpretation is being confirmed by a systematic argument which follows from the second paragraph of Article 1 of the Protocol annexed to the Convention concerning persons domiciled in Luxembourg: With respect to these persons it is required that the written confirmation be given by the party who is to be affected by the agreement. In contrast, Article 17 does not provide that the confirmation be given by one side or the other.
Soud odpovídá na první otázku kladně a proto neshledává potřebu odpovídat na otázku druhou.

Soud rozhoduje, že podmínky článku 17 jsou uspokojeny, když se strany (1) ústně dohodly na pravomocném soudu, (2) tato dohoda byla potvrzena jednou stranou písemně, (3) písemné potvrzení bylo druhou stranou obdrženo, (4) a druhá strana v rozumné době nevznesla námitky. Za těc
h
to okolností Soud shledává, že znění a stejně tak i účel článku 17 Bruselské Konvence jsou naplněny. Podle názoru Soudu článek 17 nevyžaduje, aby potvrzení bylo předloženo stranou, která zaslouží ochranu, nebo v jejíž neprospěch je dohoda.

Článek 17 sleduje za cíl zajištění toho, aby strany skutečně souhlasily s doložkou o pravomoci soudu, a aby jejich souhlas byl jasně a přesně vyjádřen. Vzhledem k tomuto cíli proto Soud, důsledně zastával názor, že článek 17 musí být vykládán úzce (*
Salotti; Segoura; Porta-Leasing; Tilly Russ
). Nicméně, Soud nezastává formalistické stanovisko a souhlasí s tím, že souhlas je dostatečně jasně vyjádřen, pokud písemné potvrzení bylo doručeno a nebyly proti němu vzneseny námitky.

Tento výklad je potvrzen systematickým arg
umentem, který vychází z odstavce druhého článku 1 Protokolu připojeného ke Konvenci týkající se osob pobývajících v Lucemburku: Ve vztahu k těmto osobám je požadováno, aby písemné potvrzení bylo dáno stranou, která má být dohodou dotčena. V kontrastu s
t
ímto, článek 17 neupravuje nic o tom, že potvrzení má být dáno jednou, či druhou stranou.

Shrnutí (Summary of the Judgment):

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):