Odbor kompatibility s právem ES
Úřad vlády ČR
I S A P
Informační Systém pro Aproximaci Práva
Databáze č. 17 : Databáze judikatury
ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů

Číslo (Kód CELEX):
Number (CELEX Code):		61998J0285
Název:
Title: 		Rozsudek Soudního dvora ze dne 11. ledna 2000, Tanja Kreil proti Bundesrepublik Deutschland, věc C-285/98, Recueil 2000, s. I-00069-00109
Publikace:
Publication:
Předmět (klíčová slova):
Keywords		Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Verwaltungsgericht Hannover – Německo. Rovné zacházení pro muže a ženy. Omezení přístupu žen k vojenským povoláním v Bundeswehr
Související předpisy:
Corresponding acts:
Odkaz na souvisejicí judikáty:
Corresponding Judgements:
Plný text:
Fulltext:		Ano

Fakta:


Názor soudu a komentář:


Shrnutí (Summary of the Judgment):


Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):

Odkaz:

Rozsudek Soudního dvora ze dne 11. ledna 2000, Tanja Kreil proti Bundesrepublik Deutschland, věc C-285/98, Recueil 2000, s. I-00069-00109


Klíčová slova:

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Verwaltungsgericht Hannover – Německo. Rovné zacházení pro muže a ženy. Omezení přístupu žen k vojenským povoláním v Bundeswehr


Předmět:

Výklad směrnice Rady 76/207/EHS ze dne 9. února 1976 o zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy, pokud jde o přístup k zaměstnání, odbornému vzdělávání a postupu v zaměstnání a o pracovní podmínky (Úř. věst. L 39, s. 40), zejména jejího článku 2.




Odůvodnění:

1 Usnesením ze dne 13. července 1998, došlým Soudnímu dvoru dne 24. července téhož roku, položil Verwaltungsgericht Hannover na základě článku 177 Smlouvy o ES (nyní článek 234 ES) předběžnou otázku týkající se výkladu směrnice Rady 76/207/EHS ze dne 9. února 1976 o zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy, pokud jde o přístup k zaměstnání, odbornému vzdělávání a postupu v zaměstnání a o pracovní podmínky (Úř. věst. L 39, s. 40, dále jen „směrnice“), zejména jejího článku 2.

2 Tato otázka byla položena v rámci sporu mezi T. Kreil a Bundesrepublik Deutschland ohledně odmítnutí zaměstnat dotyčnou v Bundeswehr v útvaru údržby (elektromechanika zbraní).


Právní rámec

3 Článek 2 odst. 1 až 3 směrnice stanoví:

4 Podle čl. 9 odst. 2 směrnice „Členské státy pravidelně přezkoumávají pracovní činnosti uvedené v čl. 2 odst. 2, aby z hlediska společenského vývoje rozhodly, zda je opodstatněné zachovávat dotyčné výjimky. O výsledcích přezkoumání uvědomí Komisi.“

5 Podle článku 12a Grundgesetz für die Bundesrepublik Deutschland (základního zákona Spolkové republiky Německo):

6 Možnosti přístupu žen k vojenským povoláním v Bundeswehr upravuje zejména čl. 1 odst. 2 Soldatengesetz (zákon o příslušnících ozbrojených sil, dále jen „SG“) a článek 3a Soldatenlaufbahnverordnung (nařízení o služebním postupu příslušníků ozbrojených sil, dále jen „SLV“), podle nichž mohou být ženy odvedeny pouze na základě dobrovolné služby, a to pouze ke zdravotní službě a k útvarům vojenské hudby.

Spor v původním řízení

7 Tanja Kreil, která má vzdělání v oboru elektroniky, podala v roce 1996 žádost o dobrovolnou službu v Bundeswehr a přála si být zaměstnána v útvaru údržby (elektromechanika zbraní). Její žádost byla zamítnuta náborovým střediskem a následně i hlavní personální správou Bundeswehr s odůvodněním, že ženy jsou podle zákona vyloučeny z výkonu vojenských povolání spojených s používáním zbraní.

8 Dotyčná podala žalobu k Verwaltungsgericht Hannover (správní soud v Hannoveru), v níž zejména tvrdila, že zamítnutí její žádosti o zaměstnání z důvodů zakládajících se výlučně na pohlaví je v rozporu s právem Společenství.

9 Verwaltungsgericht Hannover měl za to, že k řešení sporu je nezbytný výklad směrnice, a proto se rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:



K předběžné otázce

10 Podstatou předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda směrnice brání použití takových vnitrostátních ustanovení, jako jsou ustanovení německého práva, která vylučují ženy z vojenských povolání spojených s používáním zbraní, a která jim umožňují přístup pouze ke zdravotní službě a k útvarům vojenské hudby.

11 Tanja Kreil tvrdí, že toto vyloučení představuje přímou diskriminaci, která je v rozporu se směrnicí. Domnívá se, že je podle práva Společenství nepřípustné, aby byl ženám zákonem nebo nařízením odepírán přístup k zaměstnání, které si přejí vykonávat.

12 Německá vláda má naproti tomu za to, že právo Společenství nebrání dotčeným ustanovením SG a SLV, která jsou v souladu s ústavním pravidlem zakazujícím ženám vykonávat službu se zbraní. Podle ní právo Společenství v zásadě neupravuje otázky obrany, které tvoří součást společné zahraniční a bezpečnostní politiky a které zůstávají v oblasti svrchovanosti členských států. Na druhé straně, i kdyby bylo možné směrnici použít na ozbrojené síly, mohou být dotčená vnitrostátní ustanovení, která omezují přístup žen k určitým povoláním v Bundeswehr, odůvodněna podle čl. 2 odst. 2 a 3 směrnice.

13 Italská vláda a vláda Spojeného království, které předložily ústní vyjádření, zejména tvrdí, že rozhodnutí o organizaci a bojeschopnosti ozbrojených sil nespadají do působnosti Smlouvy. Podpůrně uplatňují, že čl. 2 odst. 2 směrnice za určitých okolností umožňuje odůvodnit vyloučení žen ze služby v bojových jednotkách.

14 Komise se domnívá, že směrnice, která je použitelná na zaměstnanecké vztahy ve veřejné službě, se použije na zaměstnanecké vztahy v ozbrojených silách. Má za to, že čl. 2 odst. 3 směrnice nemůže odůvodnit silnější ochranu žen před riziky, jimž jsou vystaveni stejným způsobem muži i ženy. Pokud jde o otázku, zda zaměstnání, o něž se uchází Tanja Kreil, patří mezi činnosti, jejichž povaha nebo podmínky výkonu vyžadují jako určující prvek ve smyslu čl. 2 odst. 2 směrnice, aby byly vykonávány muži a nikoli ženami, přísluší podle Komise předkládajícímu soudu, aby na ni odpověděl při dodržení zásady proporcionality a s přihlédnutím jak k prostoru pro uvážení ponechanému každému členskému státu v závislosti na jeho zvláštnostech, tak k progresivní povaze zavádění zásady rovného zacházení pro muže a ženy.

15 Především, jak poukázal Soudní dvůr v bodě 15 rozsudku ze dne 26. října 1999, Sirdar (C-273/97, Recueil, s. I-7403), přísluší členským státům, které mají přijmout vhodná opatření k zajištění své vnitřní a vnější bezpečnosti, aby přijaly rozhodnutí ohledně organizace svých ozbrojených sil. Z toho však nevyplývá, že se taková rozhodnutí mají zcela vymykat použití práva Společenství.

16 Jak již totiž Soudní dvůr konstatoval, Smlouva stanoví odchylky použitelné v situacích, které mohou ohrozit veřejnou bezpečnost, pouze v článcích 36, 48, 56 a 223 (nyní po změně článcích 30 ES, 39 ES, 46 ES a 296 ES) a 224 (nyní po změně článku 297 ES), které se týkají výjimečných, přesně vymezených případů. Z toho nelze vyvozovat, že existuje obecná, ve Smlouvě obsažená výhrada vylučující z působnosti práva Společenství každé opatření přijaté v zájmu veřejné bezpečnosti. Uznáním existence takové výhrady bez ohledu na zvláštní podmínky ustanovení Smlouvy by mohla být narušena závazná povaha a jednotné použití práva Společenství (v tomto směru viz rozsudky ze dne 15. května 1986, Johnston, 222/84, Recueil, s. 1651, bod 26, a výše uvedený rozsudek Sirdar, bod 16).

17 Pojem veřejné bezpečnosti ve smyslu článků Smlouvy uvedených v předcházejícím bodě však zahrnuje současně jak vnitřní bezpečnost členského státu, jako v dotčené věci v původním řízení ve výše uvedeném rozsudku Johnston, tak i jeho vnější bezpečnost, jako v dotčené věci v původním řízení ve výše uvedeném rozsudku Sirdar (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 4. října 1991, Richardt a „Les Accessoires Scientifiques“, C-367/89, Recueil, s. I-4621, bod 22; ze dne 17. října 1995, Leifer a další, C-83/94, Recueil, s. I-3231, bod 26, a výše uvedený rozsudek Sirdar, bod 17).

18 Krom toho se některé z odchylek stanovených Smlouvou týkají pouze pravidel volného pohybu zboží, osob a služeb, a nikoli sociálních ustanovení Smlouvy, mezi něž patří zásada rovného zacházení pro muže a ženy, na niž se odvolává T. Kreil. V souladu s ustálenou judikaturou má tato zásada obecný dosah a směrnice se použije na zaměstnanecké vztahy ve státní službě (viz rozsudky ze dne 21. května 1985, Komise v. Německo, 248/83, Recueil, s. 1459, bod 16; ze dne 2. října 1997, Gerster, C-1/95, Recueil, s. I-5253, bod 18, a výše uvedený rozsudek Sirdar, bod 18).

19 Z toho vyplývá, že směrnice je použitelná na takovou situaci, jako je dotčená situace v původním řízení.

20 Dále je třeba připomenout, že podle čl. 2 odst. 2 směrnice mohou členské státy vyloučit z oblasti její působnosti ty pracovní činnosti, u nichž z důvodů jejich povahy nebo podmínek jejich výkonu představuje pohlaví pracovníka určující prvek, přičemž je však třeba současně připomenout, že uvedené ustanovení jakožto odchylka od individuálního práva zakotvená ve směrnici má být vykládáno striktně (viz výše uvedené rozsudky Johnston, bod 36, a Sirdar, bod 23).

21 Soudní dvůr takto uznal, že například pohlaví může představovat určující podmínku pro povolání, jako je vězeňský dozorce a vrchní vězeňský dozorce (rozsudek ze dne 30. června 1988, Komise v. Francie, 318/86, Recueil, s. 3559, body 11 až 18), pro určité činnosti, jako je policejní služba při závažných vnitřních nepokojích (výše uvedený rozsudek Johnston, body 36 a 37), nebo také pro službu v určitých zvláštních bojových jednotkách (výše uvedený rozsudek Sirdar, body 29 až 31).

22 Členský stát může podle potřeby vyhradit takové činnosti, jakož i odborné vzdělání k nim vedoucí, pro muže, nebo pro ženy. Jak vyplývá z čl. 9 odst. 2 směrnice, jsou členské státy v takovém případě povinny pravidelně přezkoumávat dotčené činnosti, aby s ohledem na společenský vývoj rozhodly, zda může být odchylka od obecného režimu směrnice i nadále zachována (viz výše uvedené rozsudky Johnston, bod 37, a Sirdar, bod 25).

23 Při určování dosahu každé takové odchylky od základního práva, jako je rovné zacházení pro muže a ženy, je krom toho třeba, jak na to poukázal Soudní dvůr v bodě 38 výše uvedeného rozsudku Johnston a v bodě 26 výše uvedeného rozsudku Sirdar, dodržovat zásadu proporcionality, která je jednou z obecných právních zásad Společenství. Tato zásada vyžaduje, aby odchylky nepřekročily meze toho, co je přiměřené a nezbytné pro dosažení sledovaného cíle, a aby byla zásada rovného zacházení pokud možno uvedena v soulad s požadavky veřejné bezpečnosti, které jsou určující pro podmínky výkonu dotyčných činností.

24 Vnitrostátní orgány však podle okolností mají určitý prostor pro uvážení, přijímají-li opatření, která považují za nezbytná pro zajištění veřejné bezpečnosti členského státu (viz výše uvedené rozsudky Leifer a další, bod 35, a Sirdar, bod 27).

25 Je tedy důležité ověřit, jak zdůraznil Soudní dvůr v bodě 28 výše uvedeného rozsudku Sirdar, zda opatření přijatá vnitrostátními orgány při výkonu uvážení, které je jim přiznáno, za okolností projednávané věci skutečně sledují cíl zajištění veřejné bezpečnosti a zda jsou přiměřená a nezbytná pro dosažení tohoto cíle.

26 Jak bylo uvedeno v bodech 5, 6 a 7 projednávaného rozsudku, odmítnutí přijmout žalobkyni v původním řízení do služby v Bundeswehr, v níž si přála být zaměstnána, se zakládá na ustanoveních německého práva, která stanoví úplné vyloučení žen ze všech vojenských povolání spojených s používáním zbraní, a která jim umožňují přístup pouze ke zdravotní službě a k útvarům vojenské hudby.

27 Vzhledem k jeho rozsahu nelze na takové vyloučení, které se vztahuje téměř na všechna vojenská povolání v Bundeswehr, pohlížet jako na odchylující se opatření odůvodněné zvláštní povahou dotčených povolání nebo zvláštními podmínkami jejich výkonu. Odchylky stanovené v čl. 2 odst. 2 směrnice se mohou týkat pouze zvláštních činností (v tomto směru viz výše uvedený rozsudek Komise v. Francie, bod 25).

28 S ohledem na samotnou povahu ozbrojených sil nemůže ostatně skutečnost, že osoby sloužící v těchto silách mohou být povolány do služby se zbraní, sama o sobě odůvodnit vyloučení žen z přístupu k vojenským povoláním. Jak upřesnila německá vláda, existuje ve službách Bundeswehr, které jsou ženám přístupné, základní výcvik v zacházení se zbraní, který má pracovníkům těchto služeb umožnit bránit se a pomoci druhým.

29 Za těchto podmínek, a to i s přihlédnutím k prostoru pro uvážení, který mají vnitrostátní orgány k dispozici, pokud jde o možnost zachovat dotčené vyloučení, se nemohly tyto orgány bez porušení zásady proporcionality obecně domnívat, že všechny ozbrojené jednotky Bundeswehr se musí skládat výhradně z mužů.

30 Konečně, pokud jde o případné použití čl. 2 odst. 3 směrnice, jehož se rovněž dovolává německá vláda, toto ustanovení, jak poukázal Soudní dvůr v bodě 44 výše uvedeného rozsudku Johnston, má zajistit ochranu jednak biologického stavu žen, jednak zvláštního vztahu ženy a jejího dítěte. Neumožňuje tudíž vyloučení žen z určitého zaměstnání z důvodu, že by měly být více než muži chráněny před riziky, která se liší od zvláštních potřeb ochrany žen, jako jsou výslovně uvedené potřeby.

31 Z toho vyplývá, že úplné vyloučení žen ze všech vojenských povolání spojených s používáním zbraní, nespadá do rámce rozdílného zacházení, které připouští čl. 2 odst. 3 směrnice v péči o ochranu žen.

32 Na předběžnou otázku je tedy namístě odpovědět, že směrnice brání použití takových vnitrostátních ustanovení, jako jsou ustanovení německého práva, která obecně vylučují ženy z vojenských povolání spojených s používáním zbraní a která jim umožňují přístup pouze ke zdravotní službě a k útvarům vojenské hudby.


Náklady řízení


33 Výdaje vzniklé německé vládě, italské vládě a vládě Spojeného království, jakož i Komisi, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.


Z těchto důvodů

SOUDNÍ DVŮR



_____________________________________________________________________________