Odbor kompatibility s právem ES Úřad vlády ČR	I S A P Informační Systém pro Aproximaci Práva
	Databáze č. 17 : Databáze judikatury

ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů


	Číslo (Kód CELEX): Number (CELEX Code):		61973J0152

	Název: Title:		JUDGMENT OF THE COURT OF 12 FEBRUARY 1974. GIOVANNI MARIA SOTGIU V DEUTSCHE BUNDESPOST. PRELIMINARY RULING REQUESTED BY THE BUNDESARBEITSGERICHT. EQUALITY OF TREATMENT OF WORKERS COMING FROM DIFFERENT MEMBER STATES. CASE 152-73. Rozsudek ESD ze dne 12. února 1974 Věc č. 152/73 Giovanni Maria Sotgiu v. Deutsche Bundespost Rozhodnutí o předběžné otázce (1974) ECR 153 “Sotgiu”

	Publikace: Publication:		REPORTS OF CASES 1974 PAGES 0153 - 0167

	Předmět (klíčová slova): Keywords		FREE MOVEMENT OF WORKERS; Rovné zacházení s pracovníky příslušníky členských států

	Související předpisy: Corresponding acts:		157E048;368R1612;368R1612

	Odkaz na souvisejicí judikáty: Corresponding Judgements:		693J0279, 694J0473 · Komise v Itálie, ECJ rozhodnutí ze dne 30/09/1987 · Schumacker, Rs. 279/93, ECJ rozhodnutí ze dne 14/02/1995 · Komise v Luxemburg, C-473/94, ECJ rozhodnutí ze dne 02/07/1996


	Plný text: Fulltext:		Ano

Fakta:
Mr. Giovanni Maria Sotgiu, of Italian nationality, was engaged as a skilled worker by the Deutsche Bundespost (German Federal Post Office). His family was still living in Italy. Mr. Sotgiu’s wage was paid in accordance with the collective wage agreement for Federal Post Office workers (Tarifvertrag für die Arbeiter der Deutschen Bundespost) of 6 January 1955. He received a separation allowance of 7.50 DM per day on the same basis as German workers employed away from home. Following a circular of the Federal Ministry of the Interior of 31 March 1965, the separation allowance for workers employed away from their place of residence within the Federal Republic was increased to 10 DM per day. However, for workers whose residence at the time of their initial employment was situated abroad, the separation allowance remained 7.50 DM per day.
Mr. Sotgiu who continued to receive a separation allowance to the lower rate, brought an action to the Labour Court, in the course of which the Federal Labour Court (Bundesarbeitsgericht) under Article 177 of the EEC Treaty referred three questions to the European Court of Justice, demanding (1) whether Art. 48 (4) EEC Treaty constitutes an exception of Regulation No 1612/68, (2) whether the separation allowance constitutes a “condition of employment” in the meaning of Article 7 (1) and (4) of Regulation No 1612/68 and (3) whether Art. 7 (1) and (4) prohibit only different treatment on the basis of nationality or also on the basis of the place of residence.

Pan Giovanni Maria Sotgiu, italský státní příslušník byl zaměstnán jako odborný pracovník u společnost Deutsche Bundespost (Federální poštovní úřad Německa - German Federal Post Office). Jeho rodina nadále žila v Itálii. Mzda pana Sotgiu byla vyplácena v souladu s Kolektivní smlouvou o mzdách ze dne 6. ledna 1955. Dostával odlučné ve výši 7.50,-- DM za den, jako němečtí pracovníci zaměstnaní mimo domov. Podle pokynu Ministerstva vnitra ze dne 31. března 1965 bylo odlučné vyplácený pracovníkům zaměstnaným mimo místo svého bydliště na území Spolkové republiky zvýšeno na 10,-- DM za den. Nicméně, pracovníkům, kteří měli bydliště na počátku pracovního poměru v zahraničí, odlučné zůstalo ve výši 7.50,-- DM za den. Pan Sotgiu, jemuž bylo i nadále vypláceno odlučné v nižší sazbě, podal žalobu k Pracovnímu soudu, který podle čl. 177 Smlouvy ES postoupil Evropskému soudnímu dvoru tři otázky, (1) zda čl. 48(4) Smlouvy ES zakládá výjimku z Nařízení č. 1612/68, (2) zda-li odlučné tvoří “pracovní podmínku” ve smyslu čl. 7 (1) a (4) Nařízení č. 1612/68 a (3) zda článek 7 (1) a (4) zakazuje pouze rozdílné zacházení na základě státní příslušnosti, nebo také na základě místa pobytu.

Názor soudu a komentář:
In answering the referred questions, the ECJ gave three principle statements with respect to (1) the interpretation of Art. 48 (4) EEC Treaty, (2) the interpretation of Regulation No. 1612/68 and (3) the concept of discrimination.
Art. 48 (4) of the Treaty makes an exception from the principle of freedom of movement for workers with respect to “employment in the public service”. The Sotgiu-case raised the question of the limits of this exception. The Court ruled that the exception has to be construed narrowly and within the limits of the aim which the exception pursued. The Court found that for these aims it was sufficient to give the Member States the opportunity to restrict admission to employment in the public service. Once admitted, however, the general rule of equality of treatment of workers within the Community applied: “The very fact that they have been admitted shows indeed that those interests which justify the exceptions to the principle of non-discrimination permitted by Article 48 (4) are not at issue.” (see also Case 225/85). In addition the Court ruled that the extent of the exception of Art. 48 (4) EEC Treaty was irrespective of the designation of the legal relationship between the employee and the employing administration (workman, clerk, official); since these designations can be varied at the whim of national legislature, the Court argues, they cannot provide a criterion for the interpretation of Community laws (see also C-473/94).
Secondly, the Court found that the separation allowance, constituting a compensation for the inconveniences suffered by a worker who is separated from home, represents a supplementary remuneration and as such one of the “conditions of employment and work” in the meaning of Art. 7 of Regulation No 1612/68.
The third ruling of the judgement concerns the concept of equality of treatment, developed by the Court. The ECJ reads Art. 7 of Regulation No 1612/68 to not only forbid overt discrimination but also “all covert forms of discrimination which, by the application of other criteria of differentiation, lead in fact to the same result” (see also Schumacker). The circular of the Ministry of the Interior of 31 March 1965 thus could be deemed discriminatory and contravening Regulation No 1612/68 even though the relevant criterion was not the nationality. The Court, however, also put forward a possible justification of such covert forms of discrimination, stating that the separation allowance might be justified if it “took account of objective differences which the situation of workers may involve according to whether their residence, at the time of taking up a given post, is within the territory of the State in question or abroad”. Equality of treatment therefore also forbids covert forms of discrimination; such discrimination can, however, be justified if the criterion of ifferentiation takes account of objective differences.

V odpověď na uvedené dotazy poskytl ESDtři zásadní stanoviska k (1) výkladu čl. 48 (4) Smlouvy ES , (2) k výkladu Nařízení č. 1612/68 a (3) ke koncepci diskriminace. Článek 48 (4) Smlouvy zakládá výjimku ze zásady svobody pohybu pracovníků pokud jde o “zaměstnání ve veřejné správě”. Případ Sotgiu nastolil otázku mezí takové výjimky. Soud rozhodl, že výjimka musí být vykládána úzce a v rámci mezí účelu, který vyjímka sledovala. Soud došel k závěru, že pro tyto účely bylo dostačující poskytnout členským státům možnost omezit p ř í s t u p k zaměstnávání ve veřejné správě. Pokud jsou, však přijati, uplatní se obecná zásada rovnosti zacházení s pracovníky ve Společenství: “Samotný fakt, že byli přijati jasně ukazuje, že ty zájmy, které odůvodňují výjimky ze zásady nediskriminace umožněné článkem 48 (4) nehrají v daném případě žádnou roli.” (viz. také + Komise v. Itálie). Dále Soud rozhodl, že rozsah vyjímky dle článku 48(4) Smlouvy nezávisí na označení právního vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnávající správou (pracovník, úředník, představitel), neboť taková označení se podle Soudu mohou v jednotlivých národních legislativách lišit, a tudíž se nemohou stát kriteriem pro výklad práva Společenství (viz. také + Komise v. Luxemburg) . Dále, Soud shledal, že odlučné, které je náhradou za nevýhody trpěné pracovníkem, který je oddělen od svého domova, představuje dodatkovou odměnu a jako takové je jednou z “ pracovních a zaměstnaneckých podmínek” ve smyslu čl. 7 Nařízení č. 1612/68. Třetí stanovisko v rozhodnutí se týká koncepce rovnosti zacházení, rozvinuté Soudem. Evropský soudní dvůr vykládá čl. 7 Nařízení č. 1612/68 nikoli pouze jako zakazující otevřenou diskriminaci, ale také jako zakazující “všechny formy skryté diskriminace, která při aplikaci jiných kritérií diferenciace vede ve skutečnosti ke stejnému výsledku” (viz také + Schumacker). Pokyn Ministerstva vnitra ze dne 31. března 1965 by tak mohl být považován za diskriminační a v rozporu s Nařízením č. 1612/68, i když příslušným kritériem nebyla státní příslušnost. Soud rovněž poukázal na možnost ospravedlnění takové formy skryté diskriminace tím, že uvedl, že odlučné by mohlo být ospravedlněné, jestliže by byly “zohledňovány i objektivní rozdíly, které situaci pracovníků mohou ovlivnit podle toho, jestli místo bydliště na počátku zaměstnání se nachází na území dotyčného státu, nebo v zahraničí”. Proto rovnost v zacházení také zakazuje skryté formy diskriminace, avšak i taková diskriminace může být oprávněná, pokud kriterium diferenciace zohledňuje objektivní rozdíly.

Shrnutí (Summary of the Judgment):
1. THE INTERESTS WHICH THE EXCEPTION IN ARTICLE 48 (4) OF THE TREATY ALLOWS MEMBER STATES TO PROTECT ARE SATISFIED BY THE OPPORTUNITY OF RESTRICTING ADMISSION OF FOREIGN NATIONALS TO CERTAIN ACTIVITIES IN THE PUBLIC SERVICE; THIS PROVISION CANNOT JUSTIFY DISCRIMINATORY MEASURES WITH REGARD TO REMUNERATION OR OTHER CONDITIONS OF EMPLOYMENT AGAINST WORKERS ONCE THEY HAVE BEEN ADMITTED TO THE PUBLIC SERVICE. THE NATURE OF THE LEGAL RELATIONSHIP BETWEEN THE EMPLOYEE AND THE EMPLOYING ADMINISTRATION IS OF NO CONSEQUENCE IN THIS RESPECT.

2. ARTICLE 7 (1) AND (4) OF REGULATION NO 1612/68 IS TO BE INTERPRETED AS MEANING THAT A SEPARATION ALLOWANCE, INTENDED TO COMPENSATE FOR THE INCONVENIENCES SUFFERED BY A WORKER WHO IS SEPARATED FROM HIS HOME, REPRESENTS SUPPLEMENTARY REMUNERATION AND FALLS WITHIN THE CONCEPT OF'CONDITIONS OF EMPLOYMENT AND WORK' WITHOUT ITS BEING NECESSARY TO DEFINE WHETHER THE PAYMENT IS MADE BY VIRTUE OF AN OPTION OR OF AN OBLIGATION, EITHER STATUTORY OR CONTRACTUAL.

3. THE RULES REGARDING EQUALITY OF TREATMENT FORBID NOT ONLY OVERT DISCRIMINATION BY REASON OF NATIONALITY BUT ALSO ALL COVERT FORMS OF DISCRIMINATION WHICH, BY THE APPLICATION OF OTHER CRITERIA OF DIFFERENTIATION, LEAD IN FACT TO THE SAME RESULT. THE TAKING INTO CONSIDERATION, AS A CRITERION FOR THE GRANT OF A SEPARATION ALLOWANCE, OF THE FACT THAT A WORKER HAS HIS RESIDENCE IN ANOTHER MEMBER STATE MAY, ACCORDING TO THE CIRCUMSTANCES, CONSTITUTE A FORBIDDEN DISCRIMINATION. THIS IS NOT THE CASE IF THE SCHEME RELATING TO SUCH AN ALLOWANCE TAKES ACCOUNT OF OBJECTIVE DIFFERENCES IN THE SITUATIONS OF WORKERS ACCORDING TO WHETHER THEIR RESIDENCE AT THE TIME WHEN THEY TAKE UP THEIR EMPLOYMENT IS WITHIN THE TERRITORY OF THE STATE CONCERNED OR ABROAD.

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):
Odkaz:

Rozsudek Soudního dvora ze dne 12. února 1974 Giovanni Maria Sotgiu proti Deutsche Bundespost, C-152/73, Recueil 1974, s. 153

Klíčová slova:

Rovné zacházení s pracovníky příslušníky členských států

Předmět:

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce zaslaná Soudnímu dvoru na základě článku 177 Smlouvy o EHS, týkající se výkladu čl. 48 odst. 4 Smlouvy o EHS a čl. 7 odst. 1 a 4 nařízení Rady č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství.

Skutkové okolnosti:

I –Skutkový základ a průběh řízení

Pan Giovanni Maria Sotgiu italské státní příslušnosti byl přijat podle pracovní smlouvy ze dne 23. března 1965 jako kvalifikovaný pracovník Deutsche Bundespost ve Stuttgartu.

Pan Sotgiu, jehož pracovní smlouva byla dne 27. srpna 1965 prodloužena na dobu neurčitou, byl odměňován v souladu s kolektivní smlouvou pracovníků německých spolkových pošt (Tarifvertrag für die Arbeiter der Deutschen Bundespost) ze dne 6. ledna 1955. V jeho pracovní smlouvě je uvedeno, že se na něj přímo vztahují veškerá ustanovení kolektivní smlouvy.

Rodina p. Sotgiu nadále bydlela v Itálii.

Od počátku svého zaměstnání dostával p. Sotgiu odlučné ve výši 7,50 DM za den, stejně jako pracovníci německé státní příslušnosti zaměstnaní v jiném místě, než je jejich bydliště.

Od 1. dubna 1965 se podle oběžníku spolkového ministerstva vnitra ze dne 31. března odlučné pro pracovníky zaměstnané v jiném místě, než je jejich bydliště na území Spolkové republiky Německo, zvýšilo na 10 DM za den; pro pracovníky, jejichž bydliště v průběhu jejich zaměstnání bylo v zahraničí, zůstalo odlučné ve výši 7,50 DM za den.

Pan Sotgiu nadále dostával odlučné s nižší sazbou a obrátil se na Arbeitsgericht (pracovní soud) ve Stuttgartu; na podporu své žaloby zejména uvedl, že je obětí diskriminace zakázané nařízením Rady č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství (Úř. věst. L 257, s. 2).

Arbeitsgericht jeho žalobu zamítl rozhodnutím ze dne 21. srpna 1970.

Odvolání p. Sotgiu k Landesarbeitsgericht (zemskému pracovnímu soudu) v Baden-Württembergu bylo zamítnuto rozhodnutím ze dne 21. dubna 1972.

Dne 18. května 1972 podal p. Sotgiu dovolání k Bundesarbeitsgericht (spolkovému pracovnímu soudu) ve Stuttgartu.

Čtvrtý senát tohoto soudu usnesením ze dne 28. března 1973 rozhodl podle článku 177 Smlouvy o EHS o přerušení řízení do té doby, než Soudní dvůr rozhodne o těchto předběžných otázkách:

1) Má být čl. 48 odst. 4 Smlouvy o EHS vykládán v tom smyslu, že čl. 7 odst. 1 a 4 nařízení č. 1612/68 se nevztahuje na pracovníky Deutsche Bundespost zaměstnané na základě pracovní smlouvy podle soukromého práva?

2) V případě záporné odpovědi na první otázku:

Má být čl. 7 odst. 1 a 4 nařízení č. 1612/68 vykládán v tom smyslu, že odlučné vyplácené jako doplněk mzdy spadá pod pojem „pracovní podmínky“?

3) V případě kladné odpovědi na druhou otázku:

Má být čl. 7 odst. 1 a 4 nařízení č. 1612/68 vykládán v tom smyslu, že zakazuje nejen jakoukoliv diskriminaci na základě skutečnosti, že pracovník má státní příslušnost jiného členského státu, ale také skutečnosti, že má v jiném členském státě bydliště?

Usnesení Bundesarbeitsgericht bylo zapsáno kanceláří Soudního dvora dne 20. července 1973.

V souladu s článkem 20 Protokolu o statutu Soudního dvora EHS byla dne 1. října 1973 předložena písemná vyjádření vlády Spolkové republiky Německo, dne 2. října Komise Evropských společenství a dne 11. října vlády Italské republiky.

Po vyslechnutí zprávy soudce zpravodaje a stanoviska generálního advokáta Soudní dvůr rozhodl o zahájení ústní části řízení bez předběžného šetření.

Na jednání dne 21. listopadu 1973 byla vyslechnuta ústní vyjádření a odpovědi na otázky vlády Spolkové republiky Německo a Komise Evropských společenství.

Generální advokát předložil své stanovisko dne 5. prosince 1973.

V řízení u Soudního dvora byla vláda Spolkové republiky Německo zastoupena M. Seidelem, „Regierungsdirektor“ spolkového ministerstva hospodářství, ve funkci zmocněnce, vláda Italské republiky velvyslancem A. Marescem, ve funkci zmocněnce, s pomocí G. Zagariho, zástupce státního generálního advokáta, a Komise právním poradcem P. Karpensteinem, ve funkci zmocněnce, s pomocí M. Hilfa, člena právního oddělení.

II – Vyjádření předložená Soudnímu dvoru

Podle vlády Spolkové republiky Německo právní předpis o odlučném, kterého se týká původní řízení, neobsahuje žádné rozdíly v zacházení založené na státní příslušnosti pracovníků, kteří měli v okamžiku přijetí do německých spolkových pošt bydliště v zemi: zahraniční pracovníci mají stejně jako němečtí pracovníci právo na vyšší odlučné. Rozdíl v zacházení se zahraničními pracovníky s bydlištěm v zahraničí ve vztahu k zaměstnancům s bydlištěm v zemi je odůvodněn rozdílnými okolnostmi: německý nebo zahraniční zaměstnanec, který bydlí v zemi při přijetí do zaměstnání, dostává odlučné, pouze pokud se chystá změnit své bydliště do místa zaměstnání, zatímco zahraniční pracovník s bydlištěm v zahraničí tuto podmínku plnit nemusí. Zaměstnanci sídlící v zemi nebo němečtí pracovníci sídlící v zahraničí dostávají odlučné pouze dočasně: o tuto výhodu přicházejí, když se přestěhují nebo když se přestěhovat již nechystají; naopak zahraniční pracovníci sídlící v zahraničí dostávají odlučné bez časového omezení. Z hlediska této výhody je nižší sazba odlučného odůvodněna.

a) Pokud jde o první otázku, je třeba dovodit, že ustanovení Smlouvy o EHS týkající se volného pohybu osob a v důsledku toho i ustanovení nařízení č. 1612/68 se nevztahují na zaměstnance spolkových pošt, neboť ti jsou součástí veřejné správy; je tomu tak i v případě, že zaměstnanci pracují na základě pracovní smlouvy podle soukromého práva.

Volný pohyb pracovníků je jedním ze základů Společenství. Vyloučením oblasti veřejné správy z této zásady zohledňuje čl. 48 odst. 4 Smlouvy skutečnost, že Společenství není jednotnou státní organizací, ale je založeno na státních organizacích členských států.

Smlouva nevymezuje, co je třeba chápat pod pojmem veřejná správa: cíle čl. 48 odst. 4 si žádají výklad založený na vnitrostátním pojmu a koncepci veřejné správy. Uvedené ustanovení je odůvodněno potřebou, aby bylo možno se spolehnout na zvláštní loajalitu státních příslušníků při přijímání zaměstnanců do veřejné správy, a proto omezení „ratione personae“ z oblasti působnosti čl. 48 odst. 4 musí zohlednit různou strukturu veřejných správ členských států. Taková jsou omezení cílů sledovaných čl. 48 odst. 4; smyslem tohoto ustanovení není zejména harmonizovat strukturu státních správ ani následně sjednotit výjimku ze zásady volného pohybu pracovníků. Toto stanovisko sdílí i Evropský parlament, který dne 17. ledna 1972 v usnesení o vymezení pojmů veřejné správy a veřejné moci členských států a o důsledcích tohoto vymezení pro použití čl. 48 odst. 4 a článku 55 Smlouvy o EHS (Úř. věst. C 10, s. 4) shledal, že „čl. 48 odst. 4 lze použít na každé zaměstnání, u kterého se členský stát domnívá, že spadá do jeho veřejné správy, ať je obsah činnosti v rámci tohoto zaměstnání jakýkoliv“, přičemž si výslovně přál, aby pokud je to možné, členské státy omezily použití čl. 48 odst. 4 na zaměstnání, která zahrnují výkon veřejné moci.

Pokud jde zvláště o Spolkovou republiku Německo, činnost spolkové pošty spadá nepochybně do veřejné správy: podle článku 87 Základního zákona jsou spolkové pošty součástí spolkové správy a podle tvrzení obecně přijímaného ve Spolkové republice vykonávají svrchovanou činnost. Zaměstnání u německých spolkových pošt je nesporně zaměstnáním ve veřejné správě ve smyslu čl. 48 odst. 4 Smlouvy o EHS.

Ustanovení čl. 48 odst. 4 neobsahuje žádný rozlišovací prvek týkající se právního statusu zaměstnance; týká se funkce činnosti zaměstnance a nikoliv právního postavení zaměstnance. Skutečnost, že zaměstnanec byl přijat na základě pracovní smlouvy podle soukromého práva není v rozporu s jeho začleněním do veřejné správy, do které patří ze stejného titulu jako úředník. Toto zjištění platí zejména pro Spolkovou republiku Německo, kde činnosti zahrnující výkon veřejné moci mohou být vykonávány nejen úředníky, jejichž postavení vyplývá z veřejného práva, ale také státními zaměstnanci nebo pracovníky.

Na první otázku, kterou položil Bundesarbeitsgericht, je proto třeba odpovědět, že čl. 48 odst. 4 Smlouvy EHS musí být chápán v tom smyslu, že čl. 7 odst. 1 a 4 nařízení č. 1612/68 se nevztahuje ani na pracovníky Deutsche Bundespost zaměstnané na základě pracovní smlouvy podle soukromého práva.

b) Z důvodu této odpovědi na první otázku jsou druhá i třetí otázka bezpředmětné.

Vláda Italské republiky zdůrazňuje dosah základních otázek, jež položil Bundesarbeitsgericht.

a) Tvrdí, pokud jde o první otázku, že čl. 48 odst. 4 Smlouvy o EHS se podle samotného znění i podle normativního kontextu snaží omezit nepoužitelnost ustanovení Společenství týkajících se migrujících pracovníků na zaměstnání ve veřejné správě, tedy pouze na vztahy, na jejichž základě se zaměstnanec zařazuje do veřejné správy nebo se stává její součástí. Takové však není postavení zaměstnance, který byl přijat do veřejného subjektu na základě smlouvy podle soukromého práva; tento zaměstnanec zůstává mimo subjekt, se kterým není spjat organickým svazkem, a důvody, na kterých je založen čl. 48 odst. 4, se na něj nevztahují.

Toto ustanovení chce ponechat členským státům možnost stanovit pro veřejnou správu zvláštní režim; podobný požadavek tu zjevně není, pokud se veřejný subjekt spokojí s použitím služeb zaměstnanců přijatých na základě smlouvy podle soukromého práva. První otázka tedy vyžaduje zápornou odpověď.

b) Pokud jde o druhou otázku, je nesporné, že výrazem „jiných pracovních podmínek“ použitým v čl. 7 odst. 4 nařízení č. 1612/68 lze rozumět každou dávku placenou pracovníkovi. V tomto případě je dávka odlučného spojena s pojmem „pracovní podmínky“, a to dokonce se mzdou, neboť není závislá na dočasně nebo příležitostně nevýhodné situaci, ale souvisí se situací, která může trvat po celou dobu pracovního vztahu.

c) Z hlediska třetí otázky je třeba si uvědomit, že smysl a cíl článku 7 nařízení č. 1612/68 zahrnují zákaz odlišného zacházení s pracovníky podle místa náboru, pokud se toto místo nachází na území Společenství. Kritérium místa náboru by umožnilo obejít zákaz diskriminace na základě státní příslušnosti: ve skutečnosti mají pracovníci přijímaní v zahraničí běžně cizí státní příslušnost a rozlišovací kritérium založené na místě náboru pracovníka vede především k diskriminačnímu zacházení vůči pracovníkům Společenství, kteří nejsou místními státními příslušníky. Takové kritérium by odporovalo zásadě volného pohybu. V tomto ohledu je třeba připomenout, že v jiné oblasti uvádí stejné nařízení č. 1612/68 v článku 3, že „se nepoužijí právní a správní předpisy ani správní postupy členského státu:

– které, ačkoli se používají bez ohledu na státní příslušnost, mají za výlučný nebo hlavní cíl nebo účel znemožnit státním příslušníkům jiných členských států přístup k nabízenému zaměstnání“.

Odpověď na třetí otázku je tedy kladná.

Komise Evropských společenství podotýká, že v této věci jde hlavně o otázku, zda nebyla učiněna výjimka ze zákazu diskriminace uvedeného v čl. 48 odst. 2 Smlouvy o EHS a článku 7 nařízení č. 1612/68 díky skutečnosti, že žalobce v původním řízení vykonává zaměstnání ve veřejné správě ve smyslu čl. 48 odst. 4; jedná se tedy především o výklad pojmu „zaměstnání ve veřejné správě“.

a) Tento pojem je pojmem práva Společenství. V širším měřítku může být bezpochyby vymezen pouze odkazem na vnitrostátní právní situaci; jedná se však o samostatnou definici vytvořenou Smlouvou, jejíž obsah musí být určen zásadně na základě požadavků práva Společenství a pouze doplňkově může vycházet z vnitrostátních kritérií. Postoupit členským státům právo vymezit samostatně oblast veřejné správy by mělo za následek, že povinnosti vyplývající pro státy ze zásady volného pohybu, tedy jedné ze základních svobod stanovených Smlouvou, by měly v jednotlivých státech velmi rozdílný rozsah; pojem „zaměstnání ve veřejné správě“ musí být tedy vypracován a chápán jednotným způsobem a z hlediska práva Společenství.

Ve svém usnesení ze dne 17. ledna 1972 se Evropský parlament domníval, že čl. 48 odst. 4 směřuje především k tomu, aby umožnil členským státům vyhradit skutečný výkon veřejné moci vlastním státním příslušníkům; proto si přál, aby členské státy, pokud je to možné, omezily jeho použití na zaměstnání, která obsahují výkon této moci.

Toto omezení odpovídá uspořádání a cílům Smlouvy.

Samotné znění čl. 48 odst. 4, přípravné práce a srovnání s čl. 55 odst. 1 a článkem 66 Smlouvy neposkytují rozhodující výkladové prvky, je tedy třeba trvat na tom, že čl. 48 odst. 4 z hlediska své podstaty a cíle zakládá výjimku ze základní zásady volného pohybu pracovníků a všeobecného odstranění diskriminace na základě státní příslušnosti; nemůže být tedy vykládán v širším slova smyslu.

Proti argumentům předkládaným, ve vnitrostátním i v mezinárodním právu, k odůvodnění skutečnosti, že přístup k veřejným funkcím, ať je obsah jejich činností jakýkoliv, je vyhrazen jedině příslušníkům daného členského státu, je třeba, v rámci Smlouvy o EHS, a zejména po více než dvaceti letech evropské integrace, postavit tyto úvahy:

– narozdíl od tradičních dvoustranných a mnohostranných smluv představuje volný pohyb ve Smlouvě o EHS základní záruku práva, které má pro integraci hospodářských a sociálních řádů skutečně zakládající charakter;

– čl. 48 odst. 4 přináší pro zásadu integrace odchylku, kterou je nutno v souladu s obecnými zásadami vykládat restriktivně;

– Smlouva o EHS je založena na zásadě rovnováhy a rovného zacházení s příslušníky různých členských států; tradiční nedůvěra vůči jiným státním příslušníkům, pocházející z klasického mezinárodního práva, je v procesu integrace zavedeného Smlouvou prvkem naprosto cizím a protikladným;

– z hlediska rozšiřování veřejné správy v členských státech by mohla být základní zásada volného pohybu pracovníků zbavena dosahu, pokud by členské státy mohly svobodně vyjmout z jejího použití všechna zaměstnání, která by mohly samy podle svého vnitrostátního práva zařadit do oblasti veřejné správy v širším slova smyslu.

Odchylná ustanovení čl. 48 odst. 4 je tedy třeba vykládat restriktivně a pojem „zaměstnání ve veřejné správě“ musí být chápán v užším slova smyslu než v klasických mezinárodních úmluvách týkajících se volného pohybu pracovníků a svobody usazování.

Ustanovení čl. 48 odst. 4 o výjimce musí být především omezeno na funkce ve veřejné správě, které se týkají zájmů státu ve vlastním slova smyslu; to zahrnuje bezpochyby funkce opravňující k výkonu svrchované moci vůči soukromým osobám, umožňující za určitých okolností porušení práv; jedná se zde o veřejné funkce v původním slova smyslu.

Pokud uvážíme, že čl. 48 odst. 4 zahrnuje širší oblast než čl. 55 odst. 1, můžeme dokonce připustit, že členské státy mají právo upravovat vlastním způsobem nejen samotný výkon veřejných pravomocí, ale také všechny funkce veřejné správy, které se nepřímo jakýmkoliv způsobem týkají rozhodovacích postupů státu; výjimka v čl. 48 odst. 4 musí být však používána pouze na úředníky, kteří při své činnosti ve správě musí zohledňovat státní zájmy v oblasti utajovaných skutečností nebo veřejné bezpečnosti.

Z tohoto hlediska není příliš důležité, zda je funkce vykonávána v rámci veřejnoprávního vztahu nebo na základě pracovní smlouvy podle soukromého práva. Výhrada čl. 48 odst. 4 je bezpochyby obecně použitelná na „úředníky“, jejichž zvláštní postavení je přesně odůvodněno skutečností, že mají běžně pravomoci, které jsou součástí výkonu veřejné moci; avšak i „smluvní úředníci“, kteří nemají veřejnoprávní status, mohou vykonávat tyto funkce. Je zvlášť obtížné vymezit oblast působnosti čl. 48 odst. 4 z hlediska funkcí, které přestože se formálně týkají veřejné správy, nedotýkají se státních zájmů; to může být případ zaměstnání ve veřejných podnicích průmyslového nebo obchodního charakteru nebo v zestátněných podnicích.

V posledním rozboru je tedy nezbytné uchýlit se také k věcným kritériím výkladu pojmu „zaměstnání ve veřejné správě“ z hlediska práva Společenství.

Závěrem je tedy podle Komise třeba prohlásit, že pojem „zaměstnání ve veřejné správě“, jak je uvedený v čl. 48 odst. 4 Smlouvy o EHS, je pojmem práva Společenství a neodkazuje na právo členských států. Musí být tedy vykládán v tom smyslu, že z oblasti působnosti článku 48 lze vyjmout pouze činnosti přímo či nepřímo spojené s výkonem veřejné moci; to jsou vždy případy, kdy se tyto činnosti týkají státního tajemství nebo státní bezpečnosti. Právní povaha zaměstnaneckých vztahů může v tomto kontextu poskytnout důležité prvky k posouzení, ale nemůže být sama o sobě rozhodujícím kritériem. Na základě těchto kritérií není možné rozhodnout, zda pracovníci Deutsche Bundespost vykonávají „zaměstnání ve veřejné správě“, neboť rozhodnutí o předložení předběžné otázky neuvádí jasně, do jaké míry je jejich činnost spojena s výkonem veřejné moci ve věcném slova smyslu.

b) Pokud jde o druhou otázku, je třeba odkázat na zákaz veškeré diskriminace uvedený v čl. 48 odst. 2 Smlouvy o EHS a na čl. 7 odst. 1 a 4 nařízení č. 1612/68, který se vztahuje na všechny zaměstnanecké a pracovní podmínky. Z tohoto hlediska není důležité, zda je odlučné vyplácené Deutsche Bundespost součástí mzdy nebo nikoliv; pokud je vypláceno trvale pracovníkům, kteří mají bydliště v zahraničí, bez ohledu na případné pozdější přestěhování, je rovnocenné doplňkové mzdě.

V každém případě spadá odlučné pod „ostatní pracovní podmínky“, pojem, který je třeba z důvodu znění a cíle uvedeného ustanovení, jakož i soudní praxe Soudního dvora, vykládat v širším slova smyslu; není tak důležité, zda odlučné je předmětem úmluvy, zda je vypláceno dobrovolně nebo zda je upraveno ustanovením veřejného práva.

Na druhou otázku je tedy třeba odpovědět kladně.

c) Třetí otázka se týká problému skryté nebo nepřímé diskriminace.

Ustanovení čl. 48 odst. 2 Smlouvy a čl. 7 odst. 1 a 4 nařízení č. 1612/68 upřesňují obecný zákaz veškeré diskriminace na základě státní příslušnosti uvedený v článku 7 Smlouvy. Pojmy diskriminace a státní příslušnost musejí být vykládány na základě věcných kritérií; čistě formální pojetí je nedostatečné. Úprava založená na jiných kritériích, jako je bydliště v zahraničí, jazyk, místo narození, původ nebo plnění vojenské služby v zemi, v sobě totiž může skrývat ve skutečnosti diskriminaci na základě státní příslušnosti; tak je tomu zejména v případě, kdy použití určitých rozlišovacích kritérií má za následek ve všech případech nebo ve většině případů, že dotčeni jsou bez objektivního zdůvodnění pouze cizinci.

V tomto případě je pouze Bundesarbeitsgericht sám schopen rozhodnout, zda právní předpis dotčený v původním řízení a rozdílné zacházení, jež stanoví téměř výhradně vůči cizincům, může být objektivně odůvodněn. Kritérium bydliště v zahraničí se může jevit jako nediskriminační v případě, kdy oproti pracovníkům najímaným v zemi dostávají pracovníci najímaní v zahraničí odlučné, aniž by museli hledat bydliště v zemi zaměstnání nebo se přestěhovat, a kdy dostávají nižší sazbu odlučného prakticky neomezeně během celé doby jejich zaměstnání. Otázka, zda díky předmětu nebo svým účinkům zavádí tento režim diskriminaci nebo zda je jeho cílem pouze objektivně upravit zvláštní situaci, musí být vyřešena pomocí vnitrostátního práva.

Odůvodnění:

1 Rozhodnutím ze dne 28. března 1973 přijatým kanceláří Soudního dvora dne 20. července 1973 položil Bundesarbeitsgericht v souladu s článkem 177 Smlouvy o EHS Soudnímu dvoru tři otázky týkající se výkladu čl. 48 odst. 4 Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství a čl. 7 odst. 1 a 4 nařízení Rady č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství (Úř. věst. 1968, L 257, s. 2).

Tyto otázky vyvstaly v rámci sporu, vyvolaného proti spolkové správě pošt italským státním příslušníkem, zaměstnaným jako dělník uvedenou správou, ve věci placení „odlučného“ poskytovaného za určitých podmínek pracovníkům zaměstnaným v jiném místě, než je jejich bydliště.

K první otázce

2 První otázka zjišťuje, zda podle výjimky uvedené v čl. 48 odst. 4 Smlouvy o EHS mohou být z pravidla zákazu diskriminace vyjádřeného v čl. 7 odst. 1 a 4 nařízení č. 1612/68 vyloučeni pracovníci zaměstnaní ve veřejné správě členského státu – v tomto případě v poštovní správě – na základě pracovní smlouvy podle soukromého práva.
3 Článek 48 Smlouvy zajišťuje volný pohyb pracovníků uvnitř Společenství a za tímto účelem stanoví v odstavci 2, „pokud jde o zaměstnávání, odměnu za práci a jiné pracovní podmínky, zrušení jakékoli diskriminace mezi pracovníky členských států na základě na státní příslušnosti“.

Ustanovení čl. 7 odst. 1 nařízení 1612/68 upřesňuje z tohoto hlediska, že „s pracovníkem, který je státním příslušníkem členského státu, nesmí být na území jiného členského státu z důvodu jeho státní příslušnosti zacházeno jinak než s tuzemskými pracovníky, jde-li o podmínky zaměstnávání a pracovní podmínky, zejména z oblasti odměňování, …“.

Podle znění odstavce 4 stejného článku „jakékoli ustanovení v kolektivní nebo individuální smlouvě nebo v jiném kolektivním ujednání, týkající se přístupu k zaměstnání, zaměstnání, odměňování a jiných pracovních podmínek nebo podmínek skončení pracovního poměru, je od počátku neplatné, pokud stanoví nebo povoluje diskriminační podmínky vůči pracovníkům, kteří jsou státními příslušníky jiných členských států“.

Podle čl. 48 odst. 4 Smlouvy neplatí však citovaná ustanovení „pro zaměstnání ve veřejné správě“.

Je tedy třeba určit rozsah této výjimky.

4 S ohledem na základní charakter zásad volného pohybu pracovníků a rovného zacházení s pracovníky uvnitř Společenství v systému Smlouvy nemohou mít výjimky přijaté v čl. 48 odst. 4 rozsah, který by přesahoval cíl, kvůli němuž bylo toto odchylné ustanovení do Smlouvy začleněno.

Zájmy, které uvedené ustanovení umožňuje členským státům chránit, jsou uspokojeny možností omezit přijímání cizích státních příslušníků na některé činnosti ve veřejné správě.

Naopak toto ustanovení nemůže odůvodnit diskriminační opatření v oblasti odměňování a jiných pracovních podmínek vůči pracovníkům již přijatým k výkonu veřejné správy.

Skutečnost tohoto přijetí sama o sobě prokazuje, že zájmy odůvodňující výjimky ze zásady zákazu diskriminace povolené v čl. 48 odst. 4 nemají s věcí nic společného.

5 Je třeba ještě upřesnit, zda rozsah výjimky stanovené čl. 48 odst. 4 může být určen na základě označení právního vztahu mezi pracovníkem a veřejnoprávním subjektem, který jej zaměstnává.

Protože uvedené ustanovení neobsahuje žádné rozlišení, je bez významu otázka, zda byl pracovník zaměstnán jako dělník, zaměstnanec nebo úředník nebo zda se jeho zaměstnanecký vztah odvozuje z práva veřejného nebo soukromého.

Právní označení jsou ve skutečnosti různá podle vnitrostátních právních řádů a nemohou tedy poskytovat kritérium pro výklad vhodné pro potřeby práva Společenství.

6 Na položenou otázku je tedy třeba odpovědět, že čl. 48 odst. 4 Smlouvy musí být vykládán v tom smyslu, že výjimka uvedená v tomto ustanovení se týká výhradně přístupu k zaměstnáním ve veřejné správě a že charakter právního vztahu mezi pracovníkem a správním subjektem je z tohoto hlediska bezvýznamný.

Ke druhé otázce

7 Druhá otázka zjišťuje, zda má být čl. 7 odst. 1 a 4 nařízení č. 1612/68 vykládán v tom smyslu, že odlučné vyplácené jako doplněk mzdy spadá pod pojem „pracovní podmínky“.

Otázka vyvstala kvůli povaze této platby a s ohledem na skutečnost, že se podle platných vnitrostátních ustanovení jedná o platbu nepovinnou.

8 Cílem článku 7 nařízení č. 1612/68 je zajištění rovného zacházení s pracovníky, kteří jsou příslušníky členských států, z hlediska všech zákonných nebo smluvních ustanovení určujících jejich postavení, a zejména jejich majetková práva.

Odlučné, nakolik je náhradou nepříjemných následků, které má pro pracovníka odloučení od rodiny a domova, představuje doplněk mzdy, a proto je součástí pojmu „pracovní podmínky“ ve smyslu uvedeného nařízení.

Z tohoto hlediska není důležité zkoumat, zda je odlučné vypláceno povinně, na základě zákona nebo smlouvy, nebo pouze dobrovolně ze strany státu jako zaměstnavatele.

Pokud však stát využije tuto možnost ve prospěch svých státních příslušníků, je povinen rozšířit její výhody i na pracovníky, kteří jsou příslušníky ostatních členských států a nacházejí se ve stejné situaci.

9 Na položenou otázku je tedy třeba odpovědět, že čl. 7 odst. 1 a 4 nařízení č. 1612/68 musí být vykládán v tom smyslu, že odlučné vyplácené jako doplněk mzdy spadá pod pojem „pracovní podmínky“, aniž by bylo třeba rozlišovat, zda jde o platbu dobrovolnou, nebo povinnou, ze zákona nebo ze smlouvy.

Ke třetí otázce

10 Třetí otázka zjišťuje, zda má být čl. 7 odst. 1 a 4 nařízení č. 1612/68 vykládán v tom smyslu, že zakazuje nejen jakoukoliv diskriminaci na základě skutečnosti, že pracovník má státní příslušnost jiného členského státu, ale také skutečnosti, že má v jiném členském státě bydliště.
11 Pravidla rovného zacházení, stanovená jak ve Smlouvě, tak v článku 7 nařízení č. 1612/68, zakazují nejen zjevnou diskriminaci na základě státní příslušnosti, ale také všechny skryté formy diskriminace, které použitím jiných rozlišujících kritérií dospějí ke stejnému výsledku.

Tento výklad, nezbytný pro zaručení účinnosti jedné ze základních zásad Společenství, je výslovně uznán v pátém bodě odůvodnění preambule nařízení č. 1612/68, který požaduje, aby rovnost zacházení s pracovníky byla zajištěna „fakticky i právně“.

Je tedy možné, že kritéria jako místo původu nebo bydliště pracovníka se mohou za určitých okolností fakticky rovnat diskriminaci na základě státní příslušnosti zakázané Smlouvou i uvedeným nařízením.

12 To však nebude případ odlučného, u něhož podmínky pro poskytnutí a způsoby vyplácení zohledňují objektivní rozdíly v postavení pracovníků podle toho, zda mají v okamžiku přijetí do určitého zaměstnání bydliště na státním území nebo v zahraničí.

Z tohoto hlediska okolnost, že pro úředníky s bydlištěm na státním území je odlučné pouze dočasné a je spojeno s povinností změnit bydliště do místa zaměstnání, zatímco stejné odlučné pro pracovníky jakékoliv státní příslušnosti, kteří mají bydliště v zahraničí, je vypláceno bez časového omezení a není spojeno s podobnou povinností, může být zákonným důvodem pro odlišnou výši vyplácené částky.

V žádném případě nelze připustit, že by šlo o diskriminaci odporující Smlouvě a nařízení, pokud by ze srovnání obou režimů odlučného v jejich celku mělo vyplynout, že pracovníci, kteří si nadále ponechají své bydliště v zahraničí, nejsou znevýhodněni ve vztahu k pracovníkům, jejichž bydliště je na státním území.

13 Na položenou otázku je třeba odpovědět, že vzít v úvahu jako kritérium pro poskytnutí odlučného skutečnost, že pracovník má bydliště v jiném členském státě, může za určitých okolností znamenat diskriminaci zakázanou čl. 7 odst. 1 a 4 nařízení č. 1612/68.

Avšak nebude tomu tak v případě, kdy režim odlučného zohledňuje objektivní rozdíly v postavení pracovníků podle toho, zda mají v okamžiku přijetí do zaměstnání bydliště na státním území nebo v zahraničí.

Náklady řízení

14 Výdaje vzniklé vládě Spolkové republiky Německo, vládě Italské republiky a Komisi Evropských společenství, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují.
15 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před Bundesarbeitsgericht, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.

Z těchto důvodů

s ohledem na soudní spisy;

po vyslechnutí zprávy soudce zpravodaje;

po vyslechnutí ústních vyjádření vlády Německé spolkové republiky a Komise Evropských společenství;

po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta;

s ohledem na Smlouvu o založení Evropského společenství, a zejména na články 48 a 177 této smlouvy;

s ohledem na nařízení Rady EHS č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství;

s ohledem na Protokol o statutu Soudního dvora Evropských společenství, a zejména na článek 20 tohoto protokolu;

s ohledem na jednací řád Soudního dvora Evropských společenství

SOUDNÍ DVŮR

o otázkách, které mu položil Bundesarbeitsgericht (čtvrtý senát) svým usnesením ze dne 28. března 1973, rozhodl takto:

1) Ustanovení čl. 48 odst. 4 Smlouvy musí být vykládána v tom smyslu, že výjimka uvedená v tomto ustanovení se týká výhradně přístupu k zaměstnáním ve veřejné správě. Charakter právního vztahu mezi pracovníkem a správním subjektem je z tohoto hlediska bezvýznamný.

2) Ustanovení čl. 7 odst. 1 a 4 nařízení č. 1612/68 musí být vykládána v tom smyslu, že odlučné vyplácené jako doplněk mzdy spadá pod pojem „pracovní podmínky“, aniž by bylo třeba rozlišovat, zda jde o platbu dobrovolnou, nebo povinnou, ze zákona nebo ze smlouvy.

3) Vzít v úvahu jako kritérium pro poskytnutí odlučného skutečnost, že pracovník má bydliště v jiném členském státě, může za určitých okolností znamenat diskriminaci zakázanou čl. 7 odst. 1 a 4 nařízení č. 1612/68. Avšak nebude tomu tak v případě, kdy režim odlučného zohledňuje objektivní rozdíly v postavení pracovníků podle toho, zda mají v okamžiku přijetí do zaměstnání bydliště na státním území nebo v zahraničí.

_____________________________________________________________________________