Odbor kompatibility s právem ES Úřad vlády ČR	I S A P Informační Systém pro Aproximaci Práva
	Databáze č. 17 : Databáze judikatury

ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů


	Číslo (Kód CELEX): Number (CELEX Code):		61994J0192

	Název: Title:		Rozhodnutí ESD ze dne 7. března 1996 Věc C-192/94 El Corte Inglés v Cristina Blázques Rivero Rozhodnutí o předběžné otázce [1996] ECR I-1281 “El Corte Ingléz” Judgment of the Court (Sixth Chamber) of 7 March 1996. El Corte Inglés SA v Cristina Blazquez Rivero. Reference for a preliminary ruling: Juzgado de Primera Instancia n. 10 de Sevilla - Spain. Direct effect of unimplemented directive - Council Directive 87/102/EEC concerning consumer credit. Case C-192/94.

	Publikace: Publication:		European Court Reports 1996 page I-1281

	Předmět (klíčová slova): Keywords

	Související předpisy: Corresponding acts:

	Odkaz na souvisejicí judikáty: Corresponding Judgements:		692J0091, 684J0152, 690J0006, 690J0009, 683J0014, 689J0106 -Faccini Dori, věc C-91/92 Faccini Dori [1994] ECR I-3325 -Marshall I, Věc 152/84 Marshall [1986] ECR 723 -Francovich, spojené věci C-6/90 a C-9/90 Francovich and Others v Italy [1990] ECR I-5357 -von Colson, věc 14/83 von Colson and Others v Land Nordhein-Westfalen [1984] ECR 1891 -Marleasing, věc C-106/89 Marleasing SA v La Comercial Internacional de Alimentación SA [1990] ECR I-1435


	Plný text: Fulltext:		Ne

Fakta:
Paní Blázquez Rivero uzavřela smlouvu s cestovní kanceláří Viajes El Corte Ingléz SA (“cestovní kancelář”), na základě které si koupila u této cestovní kanceláře dovolenou. Pobyt financovala zčásti půjčkou, kterou si vzala od finanční společnosti El Corte Inglés (“finanční společnost”). Finanční společnost měla na základě smlouvy, kterou uzavřela s cestovní kanceláří, exkluzívní právo poskytovat půjčky zákazníkům cestovní kanceláře.
Pan
í Blázquez Rivero obvinila cestovní kancelář z nedostatků při plnění jejích povinností a podala proti ní několik stížností. Když se tyto stížnosti ukázaly jako neúspěšné přestala půjčku splácet. V důsledku toho podala finanční společnost proti paní Blázqu
e
z Rivero žalobu k Juzgado de Primera Instancia No 10 (Soud první instance č. 10) v Seville na zaplacení zůstatku půjčky. Paní Blánquez Rivero tvrdila, že v důsledku existence blízkého svazku mezi cestovní kanceláří a finanční společností, nemůže finanční
s
polečnost v případě vadného plnění závazků cestovní kanceláří požadovat žádné další splátky.
Juzgado de Primera Instancia došel k závěru, že na základě článku 11 (2) směrnice Rady 87/102/EHS
1
1
Z 22. prosince 1986 o sbližování zákonů, nařízení a správního práva členských států týkajících se spotřebitelských úvěrů (OJ 1987 L 42, str. 48).
Článek 11(2) směrnice stan
oví:
Jestliže
(a) za účelem koupě zboží nebo služeb spotřebitel uzavře smlouvu o úvěru s osobou, která je odlišná od dodavatele tohoto zboží a služeb; a
(b) poskytovatel úvěru a dodavatel zboží nebo služeb předtím uzavřeli mezi sebou smlouvu, na jejímž základě je úvěr poskytnut poskytovatelem úvěru výlučně zákazníkům dodavatele za účelem získání zboží a služeb od tohoto dodavatele; a
(c) spotřebitel uvedený v pododstavci (a) získá úvěr na základě této předem uzavřené dohody mezi poskytovatelem úvěru a dodavatelem zboží nebo služeb; a
(d) zboží nebo služby, na něž se úvěrová smlouva vztahuje, nejsou dodány, nebo jsou dodány jenom zčásti, nebo nevyhovují smlouvě o jejich dodání; a
(e) spotřebitel použil proti dodavateli opravných prostředků, jeho nároky však
nebyly uspokojeny,
má spotřebitel právo použít opravných prostředků proti poskytovateli úvěru. Členské státy určí do jaké míry a za jakých podmínek lze tyto opravné prostředky použít.”
by taková obhajoba byla platná. Ačkoliv však lhůta k implementaci směrnice již uplynula, směrnice dosud nebyla do španělského právního řádu transponována.
2
2
Podle ustanovení článku 1257 španělského Občanského zákoníku: “účinky smluv nastávají pouze mezi stranami, které je mezi sebou uzavřeli, a vůči jejich dědicům.”
Soud proto řízení přerušil a na základě ustanovení článku 177 Smlouvy předložil Soudnímu dvoru otázku, zda článek 11 směrnice 87/102, který dosud nebyl do španělského práva implementován, je přímo aplikovatelný v situaci, kdy se proti žalobě poskytovatele úvěru spotřebitel dovolává nedostatků služeb poskytnutých dodavatelem, se kterým uvedený poskytovatel úvěru uzavřel exkluzívní smlouvu o poskytování úvěrů jeho zá
k
azníkům.
Mrs Blázquez Rivero entered into a contract for holiday travel with the travel agency Viajes El Corte Inglés SA (“the travel agency”) which she financed in part by loan obtained from the finance company El Corte Inglés (“the finance company”). The finance company had the exclusive right to grant loans to the travel agency’s customers under an agreement between the two companies.
Mrs Blázquez Rivero accused the travel agency of shortcomings in performing its obligations and made several complaints against it. When those complaints proved to be unsuccessful, she ceased to pay instalments on the loan. Thereupon, the finance company brought an action in the Juzgado de Primera Instancia No 10 (Court of First Instance No 10), Sevilla, for payment of the outstanding balance. Mrs Blázquez Rivero contended that in view of the close bond between the travel agency and the finance company, the latter could not require any additional payments because of the malperformance of the travel agency.
The Juzgado de Primera Instancia took the view that this defence would be valid under Article 11 (2) of Council Directive 87/102/EEC
Of 22 December 1986 for the approximation of the laws, regulations and administrative provisions of the Member States concerning consumer credit (OJ 1987 L 42, p. 48).
Article 11 (2) of that directive provides:
“Where
(a) In order to buy goods or obtain services the consumer enters into a credit agreement with a person other than the supplier of them;
and
(b) the grantor of the credit and the supplier of the goods or services have a pre-existing agreement whereunder credit is made available exclusively by that grantor of credit to customers of that supplier for the acquisition of goods or services from that supplier;
and
(c) the consumer referred to in subparagraph (a) obtains his credit pursuant to that pre-existing agreement;
and
(d) the goods or services covered by the credit agreement are not supplied, or are supplied only in part, or are not in conformity with the contract for supply of them
and
(e) the consumer has pursued his remedies against the supplier but has failed to obtain satisfaction to which he is entitled,
the consumer shall have the right to pursue his remedies against the grantor of credit. Member States shall determine to what extent and under what conditions these remedies shall be exercisable.”
. However, although the transformation period of the directive had already expired, this directive had not yet been transposed into Spanish law.
Under Article 1257 of the Spanish Civil Code, “contracts shall have effects only between the parties which concluded them and their heirs”.
The court therefore stayed the proceedings and under Article 177 of the Treaty referred to the European Court of Justice the question whether Article 11 of Directive 87/102 which has not been implemented in national law by the Spanish State, is directly applicable in a case where a consumer seeks to rely, against a claim by the grantor of credit, on the defects in the services supplied by the supplier with whom the said grantor of credit has concluded an exclusive agreement for granting credit to his consumers.

Názor soudu a komentář:
Řízení v dané věci začalo otázkou, zda je možno aplikovat směrnici mezi dvěma soukromými osobami. Soudní dvůr, v průběhu daného řízení, tento “horizontální účinek” směrnice odmítl ve věci
Faccini Dori
. Na otázku Soudního dvora, zda na své prejudicální otázce Juzgado de Primera Instancia trvá i po
Faccini Dori,
tento svou otázku potvrdil s tím, že případ
Faccini Dori
se týkal skutečností, které předcházely dni, kdy vstoupila v účinnost Smlouva o Evropské unii, která v č
lánku 129a 3
3
Článek 129a Smlouvy ES stanoví:
1. Společenství přispívá k dosažení vysoké úrovně ochrany spotřebitelů prostřednictvím:
a) opatření přijatých podle článku 100a v souvislosti s vytvářením vnitřního trhu;
b) specifických činností, které podporují a doplňují politiku členských států na ochranu zdraví, bezpečnosti a ekonomických zájmů spotřebitelů a poskytování odpovídajících informací spotřebitelům.
2. Rada postupem p
odle článku 189b a po konzultaci s Hospodářským a sociálním výborem rozhodne o specifických činnostech uvedených v pododstavci 1b.
3. Činnost, o níž bylo rozhodnuto podle odstavce 2, nebrání členskému státu zachovávat nebo provádět přísnější ochranná opatření. Takováto opatření musí být slučitelná s touto Smlouvou a jsou sdělována Komisi.
zavedla nová ustanovení o ochraně spotřebitele. Soud proto bude předběžné otázky odpovídat v souvislosti s tímto novým ustanovením.
Na okraj Soud přeformuloval své ustálené zásady ohledně přímé aplikovatelnosti (
Marshall I
), podle kterých “sm
ěrnice sama nemůže ukládat závazky jednotlivcům a jako takové se jí nelze vůči těmto jednotlivcům dovolávat.” Zejména není možné rozšiřovat judikaturu Soudu týkající se přímých účinků směrnic, jichž se jednotlivci dovolávali vůči členským státům (“vertiká
l
ní účinek”), na vztahy mezi soukromými osobami (“horizontální účinek”): “Rozšíření působnosti této judikatury na sféru vztahů mezi jednotlivci by znamenalo uznat pravomoc Společenství stanovovat závazky jednotlivců s okamžitým účinkem, zatímco toto jsou S
p
olečenství kompetentní učinit pouze v rámci jejich pravomoci přijímat nařízení nebo rozhodnutí.” (
Faccini Dori
)
Článek 129a Smlouvy nemůže tuto judikaturu změnit, i kdyby se jednalo pouze o směrnice o ochraně spotřebitele.” Soud prohlásil, že článek 129a “pouze přiznává Společenství kompetence ve vztahu k určitému cíli a uděluje mu k jeho dosažení pravomoci.” Ustanovení však nestanoví povinnosti ani členským státům ani jednotlivcům.
Soud zdůraznil, že tento výsledek však neznamená, že jednotlivci, o jejichž ochranu se směrnice snaží, zůstávají bez jakéhokoliv opravného prostředku. Pokud členský stát neimplementuje směrnici do svého národního právního řádu adekvátním způsobem, jednotlivci, na základě rozhodnutí Soudu ve věci
Francovich
, mohou po tomto členském státu požadovat náhradu škody za předpokladu, že (1) účelem směrnice je přiznat práva jednotlivcům, (2) je možné určit obsah těchto práv na základě ustanovení směrnice, a (3) existuje příčinná souvislost mezi porušením povinnosti členským státem a utr
p
ěnou škodou. Tímto způsobem učinil Soudní dvůr narážku na právo paní Blázquez Rivero domáhat se náhrady škody na španělské vládě, neboť v důsledku, toho, že směrnice 87/102 nebyla implementována, nemůže se proti finanční společnosti hájit tvrzením vadného

splnění povinností cestovní kanceláří.
Lze dodat, že směrnici lze přiznat určitý druh “přímého účinku” prostřednictvím intepretace národního práva v souladu se směrnicí (
von Colson, Marleasing
). Jak bylo objasněno rozhodnutím
Marleasing
, nejenom ustanoven
í práva, která byla přijata za účelem implementace práva Společenství je takovým způsobem třeba vykládat. Je tak třeba interpretovat celý národní právní řád.
The case turns on the question of whether a directive can directly apply also as between private persons. The Court had, the present proceeding pending before it, already denied such “horizontal effect” of a directive in its
Faccini Dori
judgement (). Upon a request by the ECJ, the Juzgado de Primera Instancia however upheld its request for a preliminary ruling also after the
Faccini Dori
judgement on the ground that that case concerned facts antedating the entry into force of the Treaty on European Union which introduced a new consumer protection provision, Article 129a.
Article 129a of the EC Treaty provides:
“1. The Community shall contribute to the attainment of a high level of consumer protection through:
(a) measures adopted pursuant to Article 100a in the context of the completion of the internal market;
(b) specific action which supports and supplements the policy pursued by the Member States to protect the health, safety and economic interests of consumers and to provide adequate information to consumers.
2. The Council, acting in accordance with the procedure referred to in Article 189b and after consulting the Economic and Social Committee, shall adopt the specific action referred to in paragraph 1 (b).
3. Action adopted pursuant to paragraph 2 shall not prevent any Member State from maintaining or introducing more stringent protective measures. Such measures must be compatible with this Treaty. The Commission shall be notified of them.”
The Court thus answers the preliminary question in view of this new provision.
At the outset, the Court restates its established principles on the direct applicability (cf.
Marshall I
) according to which “a directive may not itself impose obligations on an individual and may therefore not be relied upon as such against such a person”. In particular, the Court’s case-law on the direct effect of directives as against Member States (“vertical effect”) cannot be extended to the relation between private persons (“horizontal effect”): “The effect of extending that case-law to the sphere of relations between individuals would be to recognize a power in the Community to enact obligations for individuals with immediate effect, whereas it has competence to do so only where it is empowered to adopt regulations or decisions” (
Faccini Dori
).
“Article 129a of the Treaty cannot alter that case-law, even if only in relation to directives on consumer protection.” The Court points out that Article 129a “merely assigns an objective to the Community and confers powers on it to that end”. The provision does not, however, lay down obligations on Member States or individuals.
The Court emphasizes that this result does not leave individuals whom a directive seeks to protect without any remedy. If a Member State fails to adequately transpose a directive into national law, individuals may according to the Court’s
Francovich
judgement (), require the respective Member State to pay damages if (1) the purpose of the directive is to grant rights to individuals, (2) it is possible to identify the content of those rights on the basis of the provisions of the directive and (3) there is a causal link between the breach of the State’s obligation and the damage suffered. The Court thus hints at the possibility for Mrs Blázquez Rivero to seek damages from the Spanish Government since for lack of transformation of Directive 87/102 she is prevented from arguing her defence of malperformance against the finance company.
It may be added that directives may be given a sort of “direct effect” by way of interpretation of the national law in conformity with the directive (
von Colson; Marleasing
). As the
Marleasing
judgement has made clear, not only the national provisions enacted in order to transpose Community law are to be interpreted in such a manner, but the whole body of national law.

Shrnutí (Summary of the Judgment):

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):