Odbor kompatibility s právem ES
Úřad vlády ČR
I S A P
Informační Systém pro Aproximaci Práva
Databáze č. 17 : Databáze judikatury
ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů

Číslo (Kód CELEX):
Number (CELEX Code):
61997J0302
Název:
Title:
Rozsudek Soudního dvora ze dne 1. června 1999, Klaus Konle proti Rakouské republice, věc C-302/97, Recueil 1999, s. I-3099
Publikace:
Publication:
Předmět (klíčová slova):
Keywords
Související předpisy:
Corresponding acts:
Odkaz na souvisejicí judikáty:
Corresponding Judgements:
Plný text:
Fulltext:
Ano

Fakta:


Názor soudu a komentář:


Shrnutí (Summary of the Judgment):


Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):

Odkaz:

Rozsudek Soudního dvora ze dne 1. června 1999, Klaus Konle proti Rakouské republice, věc C-302/97, Recueil 1999, s. I-3099


Klíčová slova:

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Landesgericht für Zivilrechtssachen Wien – Rakousko. Svoboda usazování – Volný pohyb kapitálu – Článek 52 Smlouvy o ES (nyní po změně článek 43 ES) a 73b Smlouvy o ES (nyní po změně 56 ES) – Řízení o povolení k nabytí nemovitého majetku – Článek 70 aktu o podmínkách přistoupení Rakouské republiky – Objekty vedlejšího bydlení – Odpovědnost za porušení práva Společenství.

Předmět:

Výklad článku 5 Smlouvy o ES (nyní článek 10 ES), článku 6 Smlouvy o ES (nyní po změně článek 12 ES), článků 52, 54, 56 a 57 Smlouvy o ES (nyní po změně články 43 ES, 44 ES, 46 ES a 47 ES), článku 53 Smlouvy o ES (zrušený Amsterdamskou smlouvou), článků 55 a 58 Smlouvy o ES (nyní článků 45 ES a 48 ES), článků 73b až 73d, 73f a 73g Smlouvy o ES (nyní články 56 ES až 60 ES), článků 73e a 73h Smlouvy o ES (zrušené Amsterodamskou smlouvou) jakož i článku 70 Aktu o přistoupení Rakouské republiky, Finské republiky a Švédského království a o úpravách smluv, na nichž je založena Evropská unie (Úř. věst. 1994, C 241, s. 21, a Úř. věst. 1995, L 1, s. 1).


Odůvodnění:

1 Rozhodnutím ze dne 13. srpna 1997, došlým kanceláři Soudního dvora dne 22. srpna 1997, položil Landesgericht für Zivilrechtssachen Wien podle článku 177 Smlouvy o ES (nyní článek 234 ES) čtyři předběžné otázky týkající se výkladu článku 5 Smlouvy o ES (nyní článek 10 ES), článku 6 Smlouvy o ES (nyní po změně článek 12 ES), článků 52, 54, 56 a 57 Smlouvy o ES (nyní po změně články 43 ES, 44 ES, 46 ES a 47 ES), článku 53 Smlouvy o ES (zrušený Amsterodamskou smlouvou), článků 55 a 58 Smlouvy o ES (nyní článků 45 ES a 48 ES), článků 73b až 73d, 73f a 73g Smlouvy o ES (nyní články 56 ES až 60 ES), článků 73e a 73h Smlouvy o ES (zrušené Amsterodamskou smlouvou), jakož i článku 70 Aktu o přistoupení Rakouské republiky, Finské republiky a Švédského království a o úpravách smluv, na nichž je založena Evropská unie (Úř. věst. 1994, C 241, s. 21, a Úř. věst. 1995, L 1, s. 1, dále jen „akt o přistoupení“).

2 Tyto otázky byly vzneseny v rámci žaloby podané K. Konlem, německým státním příslušníkem, proti Republik Österreich (Rakouské republice) s cílem dosáhnout toho, aby byla posledně uvedené uložena náhrada škody, kterou způsobila v důsledku domnělého porušení práva Společenství právními předpisy spolkové země Tyrolsko týkajícími se pozemkových transakcí.






3 Tiroler Grundverkehrgesetz z roku 1993 (Tiroler LGBl. 82/1993, tyrolský zákon o nabývání pozemků, dále jen „TGVG 1993“), přijatý ve spolkové zemi Tyrolsko a upravující převody pozemků v této spolkové zemi, vstoupil v platnost dne 1. ledna 1994 a od 1. října 1996 byl nahrazen Tiroler Grundverkehrsgesetz z roku 1996 (Tiroler LGBl. 61/1996, dále jen „TGVG 1996“).

4 Podle § 9 odst. 1 písm. a) a § 12 odst. 1 písm. a) TGVG 1993 podléhají právní akty, jejichž předmětem je nabytí stavebních pozemků, povolení orgánu příslušného ve věci pozemkových transakcí.

5 § 14 odst. 1 TGVG 1993 stanoví, že povolení „se zamítne zejména v případě, že nabyvatel hodnověrným způsobem neprokáže, že plánované nabytí nemá sloužit ke zřízení objektu vedlejšího bydlení“.

6 § 10 odst. 2 TGVG 1993 však stanoví, že povolení „není...vyžadováno, učiní-li nabyvatel v případě nabytí práva k zastavěnému pozemku před orgánem příslušným ve věci pozemkových transakcí písemné prohlášení, že je rakouským státním příslušníkem a že nabytí nemá za cíl zřízení objektu vedlejšího bydlení.“

7 Kromě toho na základě § 13 odst. 1 TGVG 1993 může být povolení uděleno cizinci pouze za podmínky, že zamýšlená koupě není v rozporu s politickými zájmy státu a že nabytí nemovitosti cizincem je v hospodářském, kulturním nebo společenském zájmu. Toto pravidlo však nelze uplatnit, je-li v rozporu s povinnostmi stanovenými mezinárodními dohodami (§ 13 odst. 2 TGVG z roku 1993).

8 Na základě § 3 TGVG 1993, který na rozdíl od zbývající části zákona vstoupil v platnost až ke dni 1. ledna 1996, nelze také podmínku udělení povolení stanovenou v § 13 odst. 1 uplatnit tehdy, prokáže-li zahraniční nabyvatel, že jedná v rámci výkonu jedné ze svobod, které mu zaručuje Dohoda o Evropském hospodářském prostoru.

9 Rozsudkem ze dne 10. prosince 1996, tedy v době, kdy TGVG 1993 již nebyl v platnosti, Verfassungsgerichtshof (ústavní soud) rozhodl, že tento text je neústavní v plném rozsahu, protože zásadně zahrnuje nadměrný zásah do základního práva vlastnit majetek.

10 TGVG 1996 zrušil řízení o prohlášení, které bylo podle dřívějších ustanovení vyhrazeno pouze rakouským státním příslušníkům, a rozšířil tak svým § 9 odst. 1 písm. a) a § 12 odst. 1 povinnost žádat o úřední povolení před nabytím pozemku na všechny nabyvatele.

11 Podle § 11 odst. 1 písm. a) a § 14 odst. 1 uvedeného zákona je zachována povinnost nabyvatele hodnověrným způsobem prokázat, že nabytí nemá sloužit ke zřízení objektu vedlejšího bydlení.

12 Podle § 13 odst. 1 písm. b) je po cizincích i nadále vyžadováno splnění doplňujících podmínek pro nabytí pozemků, ačkoli je podle § 3 TGVG 1996 nelze uplatnit v případě, že zahraniční nabyvatel prokáže, že jedná v rámci výkonu jedné ze svobod, které jsou zaručeny Smlouvou o ES nebo Dohodou o Evropském hospodářském prostoru.

13 Konečně, § 25 odst. 2 TGVG 1996 stanoví zrychlené řízení, které umožňuje udělení povolení k nabytí zastavěného pozemku ve lhůtě dvou týdnů, jsou-li podmínky pro udělení povolení prokazatelně splněny.

14 Článek 70 aktu o přistoupení stanoví:

„Bez ohledu na povinnosti vyplývající ze smluv, na kterých je založena Evropská unie, může Rakouská republika po dobu pěti let ode dne přistoupení ponechat v platnosti své stávající právní předpisy týkající se objektů vedlejšího bydlení.“


15 V rámci řízení o nucené dražbě přiřkl Bezirksgericht Lienz (obvodní soud v Lienz) dne 11. srpna 1994 p. Konlemu, s výhradou obdržení správního povolení požadovaného na základě tehdy platného TGVG 1993 pozemek ve spolkové zemi Tyrolsko.

16 Dne 18. listopadu 1994 Bezirkshauptmannschaft Lienz zamítl žádost K. Konleho o povolení, přestože tento uvedl, že má v úmyslu přenést své hlavní bydliště do Rakouska a vykonávat tam obchodní činnost v rámci podniku, který již provozuje v Německu. K. Konle podal odvolání k Landes-Grundverkehrskommission beim Amt der Tiroler Landesregierung (dále jen „LGvK“), která rozhodnutím ze dne 12. června 1995 potvrdila zamítnutí.

17 K. Konle podal proti tomuto rozhodnutí žalobu jak k Verwaltungsgerichtshof (správní soud), který ji rozsudkem ze dne 10. května 1996 zamítl, tak k Verfassungsgerichtshof, který rozsudkem ze dne 25. února 1997 zrušil rozhodnutí ze dne 12. června 1995 s odůvodněním, že TGVG 1993 byl prohlášen za neústavní v plném rozsahu. Toto zrušení mělo za následek opětovné předložení žádosti K. Konleho o povolení LGvK.

18 Aniž by vyčkal nového rozhodnutí LGvK o své žádosti, K. Konle podal rovněž žalobu k Landesgericht für Zivilrechtssachen proti Rakouské republice, kterou se domáhá určení odpovědnosti Rakouské republiky za porušení práva Společenství ustanoveními TGVG 1993 i TGVG 1996.

19 Rakouská republika se na svou obranu odvolala zejména na článek 70 aktu o přistoupení.

21 Podstatou první otázky vnitrostátního soudu je, zda jsou svoboda usazování a volný pohyb kapitálu zaručené Smlouvou zajištěny v systémech, jako jsou systémy vyplývající z obou vnitrostátních právních předpisů dotčených v původním řízení, které podmiňují nabytí pozemku předchozím správním povolením a které, jako je tomu v případě jednoho z těchto právních předpisů, osvobozují pouze státní příslušníky dotyčného členského státu od povolení, které je jinak vyžadováno. V případě záporné odpovědi týkající se jednoho či druhého z těchto systémů je podstatou další otázky vnitrostátního soudu, zda doložka o odchylce obsažená v článku 70 aktu o přistoupení, která Rakouské republice umožňuje zachovat stávající právní předpisy týkající se objektů vedlejšího bydlení po dobu pěti let, může učinit přípustnými ta vnitrostátní ustanovení, jako jsou ustanovení dotčená v původním řízení.

22 Zaprvé je nesporné, že vnitrostátní opatření, která upravují nabývání pozemků, podléhají dodržování ustanovení Smlouvy týkajících se svobody usazování státních příslušníků členských států a volného pohybu kapitálu. Jak již Soudní dvůr rozhodl, právo nabývat, užívat a zcizovat nemovitosti na území jiného členského státu představuje totiž nezbytný doplněk svobody usazování, jak to vyplývá z čl. 54 odst. 3 písm. e) Smlouvy (rozsudek ze dne 30. května 1989, Komise v. Řecko, 305/87, Recueil, s. 1461, bod 22). Pokud jde o volný pohyb kapitálu, zahrnuje operace, kterými nerezidenti uskutečňují investice do nemovitostí na území některého z členských států, jak vyplývá z klasifikace pohybu kapitálu, která je uvedena v příloze I směrnice Rady 88/361/EHS ze dne 24. června 1988, kterou se provádí článek 67 Smlouvy (Úř. věst. L 178, s. 5).


23 Článek 10 odst. 2 TGVG 1993, který osvobozuje pouze rakouské státní příslušníky od povinnosti získat povolení k nabytí zastavěného pozemku a tedy od povinnosti prokázat za účelem udělení tohoto povolení, že zamýšlené nabytí nemá sloužit ke zřízení objektu vedlejšího bydlení, vytváří vůči státním příslušníkům jiných členských států diskriminační omezení volného pohybu kapitálu mezi členskými státy.

24 Taková diskriminace je zakázána článkem 73b Smlouvy, není-li odůvodněna důvodem, který Smlouva v této souvislosti připouští.

25 V projednávaném případě se Rakouská republika opírá výlučně o článek 70 aktu o přistoupení, aby odůvodnila zachování odlišných systémů nabývání pozemků v Tyrolsku podle státní příslušnosti nabyvatele, které jsou stanoveny v TGVG 1993, po datu jejího přistoupení.

26 Jak již bylo uvedeno v bodě 9 tohoto rozsudku, TGVG 1993 byl však v době, kdy již nebyl v platnosti, prohlášen za neústavní rozsudkem Verfassungsgerichtshof ze dne 10. prosince 1996, ze kterého vycházel tentýž soud při zrušení rozhodnutí o zamítnutí, které vydalo LGvK v neprospěch K. Konleho.

27 Určení obsahu stávajících právních předpisů týkajících se objektů vedlejšího bydlení ke dni 1. ledna 1995, tj. k datu přistoupení Rakouské republiky, spadá v zásadě do pravomoci vnitrostátního soudu. Přísluší však Soudnímu dvoru, aby vnitrostátnímu soudu poskytl výklad pojmu „stávající právní předpisy“ podle práva Společenství a umožnil tak tomuto soudu určit obsah stávajících právních předpisů.

28 Je třeba poukázat na to, že pojem „stávající právní předpisy“ ve smyslu článku 70 aktu o přistoupení je založen na věcném kritériu, takže jeho použití nevyžaduje posouzení platnosti dotyčných vnitrostátních ustanovení ve vnitrostátním právu. Na každý předpis týkající se objektů vedlejšího bydlení, který byl platný v Rakouské republice k datu přistoupení, se tedy v zásadě vztahuje odchylka stanovená v článku 70 aktu o přistoupení.

29 Jinak by tomu bylo v případě, že by takový předpis byl odstraněn z vnitrostátního právního řádu rozhodnutím vydaným po datu přistoupení, které by však mělo zpětnou účinnost od data předcházejícího datu přistoupení, čímž by zrušilo dotyčné ustanovení, pokud jde o minulost.

30 V rámci řízení o předběžné otázce je věcí vnitrostátních soudů dotyčného členského státu, aby posoudily časové účinky prohlášení o neústavnosti vydaných ústavním soudem uvedeného členského státu.

31 Na první část první otázky je tedy namístě odpovědět, že článek 73b Smlouvy a článek 70 aktu o přistoupení nevylučují systém nabývání pozemků zavedený zákonem TGVG 1993, s výjimkou případu, kdy by tento zákon měl být považován za zákon, který není součástí vnitrostátního právního řádu Rakouské republiky k 1. lednu 1995.

32 Pokud jde o TGVG 1996, rakouská vláda uplatňuje, že tento zákon nebyl v případě žalobce uplatněn dříve, než K. Konle podal proti Rakouské republice žalobu na náhradu škody, a že otázka souladu tohoto zákona s právem Společenství je tudíž pro vyřešení sporu v původním řízení irelevantní.

33 Podle ustálené judikatury je však Soudní dvůr oprávněn nevydat rozhodnutí o předběžné otázce položené vnitrostátním Soudem pouze tehdy, pokud je zjevné, že výklad nebo posouzení platnosti právního předpisu Společenství, o něž žádá vnitrostátní soud, nemají žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení nebo jedná-li se o hypotetický problém a Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny (viz zejména rozsudek ze dne 15. prosince 1995, Bosman, C-415/93, Recueil, s. I-4921, bod 61).

34 Vzhledem k tomu, že TGVG 1996 vstoupil v platnost dříve, než K. Konle podal žalobu na náhradu škody k předkládajícímu soudu, není zjevné, že žádaný výklad práva Společenství je irelevantní pro posouzení případné odpovědnosti Rakouské republiky v souvislosti se zamítnutím žádosti o povolení podané žalobcem v původním řízení. Kromě toho není otázka hypotetická a Soudní dvůr disponuje skutkovými a právními poznatky nezbytnými pro její zodpovězení.

35 Je tedy namístě odpovědět rovněž na první předběžnou otázku za předpokladu, že se týká ustanovení TGVG 1996.

36 K. Konle a Komise tvrdí, že obecný požadavek povolení k nabytí pozemku představuje omezení volného pohybu kapitálu, může být uplatňován diskriminačním způsobem, není odůvodněn naléhavými důvody obecného zájmu a není nezbytný pro dosažení sledovaného cíle, a proto je v rozporu s článkem 73b Smlouvy.

37 Rakouská a řecká vláda připomínají, že článek 222 Smlouvy o ES (nyní článek 295 ES) ponechává členským státům pravomoc řídit systém majetkového vlastnictví, a uvádějí, že pouze řízení o předchozím povolení k nabytí pozemku je s to umožnit vnitrostátním a místním orgánům, aby si zachovaly kontrolu nad politikou územního plánování prováděnou v obecném zájmu, která je podle rakouské vlády zvláště nezbytná v regionech, jako je Tyrolsko, kde je pouze malá část územní plochy vhodná k zastavění.

38 V tomto ohledu, ačkoliv systém pozemkového vlastnictví spadá i nadále do působnosti jednotlivých členských států na základě článku 222 Smlouvy, nemá toto ustanovení za následek, že se na takovýto systém nevztahují základní ustanovení Smlouvy (viz rozsudek ze dne 6. listopadu 1984, Fearon, 182/83, Recueil, s. 3677, bod 7).

39 Řízení o předchozím povolení, jako je řízení vyplývající z TGVG 1996, které již samotným svým předmětem vede k omezení volného pohybu kapitálu, lze tedy považovat za postup slučitelný s článkem 73b pouze za určitých podmínek.

40 V tomto ohledu, může-li členský stát odůvodnit svůj požadavek předchozího povolení tím, že se odvolá na cíl územního plánování, jako je v obecném zájmu zachování stálého obyvatelstva a hospodářské činnosti nezávislé na turistickém odvětví v některých regionech, je omezující opatření, které takový požadavek představuje, přípustné pouze tehdy, není-li uplatňováno diskriminačním způsobem a jestliže není možné stejného výsledku dosáhnout jinými, méně omezujícími postupy.

41 Pokud jde o první podmínku, je nutné konstatovat, že žadatel o povolení není s to předložit nezpochybnitelný důkaz o budoucím využití pozemku, jehož má nabýt. Správní orgány mají tedy při rozhodování o důkazní hodnotě přijatých informací značný prostor pro volné uvážení, který se blíží diskreční pravomoci. Kromě toho svědčí vysvětlivky vydané správními orgány spolkové země Tyrolsko k článku 25 TGVG 1996, které předložil žalobce v původním řízení a jejichž význam pro výklad zákona Rakouská republika uznala, o úmyslu využít prostředky pro posouzení, které nabízí řízení o povolení, k tomu, aby byly žádosti cizinců včetně státních příslušníků členských států Společenství podrobeny důkladnější kontrole, než je kontrola žádostí rakouských státních příslušníků. Navíc zrychlené řízení o povolení stanovené v čl. 25 odst. 2 je v uvedeném dokumentu vylíčeno jako řízení, které má nahradit řízení o prohlášení stanovené v čl. 10 odst. 2 TGVG 1993 a vyhrazené pouze Rakušanům.

42 Pokud jde o druhou podmínku, nezbytnost řízení o předchozím povolení, nezdá se být v projednávaném případě prokázána.

43 Jak je uvedeno v článku 73d Smlouvy, není však článkem 73b Smlouvy dotčeno právo členských států přijmout veškerá nezbytná opatření, která by zabránila porušování vnitrostátních právních a správních předpisů.

44 Soudní dvůr měl však za to, že ustanovení podmiňující vývoz měn předchozím povolením s cílem umožnit členským státům provádění kontrol, nesmějí vést k tomu, že je výkon jedné ze svobod zaručených Smlouvou ponechán na uvážení správních orgánů, a v důsledku toho učinit tuto svobodu iluzorní (rozsudky ze dne 31. ledna 1984, Luisi a Carbone, 286/82 a 26/83, Recueil, s. 377, bod 34; ze dne 23. února 1995, Bordessa a další, C-358/93 a C-416/93, Recueil, s. I-361, bod 25, a ze dne 14. prosince 1995, Sanz de Lera a další, C-163/94, C-165/94 a C-250/94, Recueil, s. I-4821, bod 25). Soudní dvůr upřesnil, že omezení volného pohybu kapitálu vyplývající z požadavku předchozího povolení by mohlo být odstraněno zavedením přiměřeného systému prohlášení, aniž by přitom bylo poškozeno účinné plnění cílů, které sleduje uvedená právní úprava (viz výše uvedený rozsudek Bordessa a další, bod 27, a výše uvedený rozsudek Sanz de Lera a další, body 26 a 27).

45 Takové úvahy nelze přímo uplatnit na řízení předcházející nabytí nemovitosti, jelikož zásah správních orgánů nesleduje v tomto případě stejný cíl. Zatímco vnitrostátní správní orgány nemohou legálně bránit převodu měn a v důsledku toho jejich kontrola odpovídající v podstatě potřebě informací může mít v této oblasti rovněž podobu povinného prohlášení, předchozí kontrola v oblasti nabývání pozemků neodpovídá pouze potřebě informací, nýbrž může vést rovněž k zamítnutí žádosti o povolení, aniž by byla nutně v rozporu s právem Společenství.

46 Řízení o pouhém prohlášení tedy samo o sobě neumožňuje dosáhnout cíle, jehož má být dosaženo v rámci řízení o předchozím povolení. Aby mohlo být zajištěno využití pozemku v souladu s jeho účelem, který vyplývá z platné vnitrostátní právní úpravy, musí mít členské státy rovněž možnost přijmout opatření v případě, že je po nabytí pozemku řádně zjištěno porušení učiněného prohlášení.

47 V tomto ohledu postačí poukázat na to, že porušení vnitrostátního právního předpisu týkajícího se objektů vedlejšího bydlení, jako je právní předpis dotčený v původním řízení, může být sankcionováno pokutami, rozhodnutím, které nabyvateli ukládá povinnost okamžitě ukončit protiprávní užívání pozemku pod hrozbou jeho nuceného prodeje, a prohlášením o neplatnosti prodeje a následným obnovením záznamů předcházejících nabytí pozemku v pozemkové knize. Z odpovědí rakouské vlády na otázky Soudního dvora ostatně vyplývá, že v rakouském právu takové mechanismy existují.

48 Kromě toho přijetím TGVG 1996 zákonodárce spolkové země Tyrolsko sám připustil, že předchozí prohlášení stanovené ve prospěch rakouských státních příslušníků představuje účinný kontrolní prostředek, který může zamezit tomu, aby došlo k nabytí dotyčného pozemku jako objektu vedlejšího bydlení.

49 Za těchto okolností a s přihlédnutím k nebezpečí diskriminace, které je vlastní systému předchozího povolení k nabytí pozemků, jako je systém v projednávaném případě, a s přihlédnutím k dalším možnostem, jimiž disponuje dotyčný členský stát pro účely zajištění dodržování obecných pokynů, které stanovil pro územní plánování, představuje dotyčné řízení o povolení omezení volného pohybu kapitálu, které není nezbytné pro zamezení porušování vnitrostátní právních předpisů týkajících se objektů vedlejšího bydlení.

50 Rakouská republika kromě toho uplatňuje, že článek 70 aktu o přistoupení jí v každém případě umožňuje na základě odchylky zachovat ustanovení TGVG 1996 v platnosti až do 1. ledna 2000.

51 Jak již bylo uvedeno v bodě 27 tohoto rozsudku, rakouským soudům v zásadě přísluší, aby určily obsah stávajících vnitrostátních právních předpisů k datu přistoupení Rakouské republiky ve smyslu článku 70 aktu o přistoupení.

52 Každé ustanovení přijaté po datu přistoupení není pouze pro tuto skutečnost automaticky vyloučeno z režimu odchylek zavedeného článkem 70 aktu o přistoupení. Je-li tedy takové ustanovení ve své podstatě totožné s předchozím právním předpisem nebo omezuje-li nebo odstraňuje-li pouze překážku výkonu práv a svobod Společenství obsaženou v předchozím právním předpisu, vztahuje se na něj odchylka.

53 Naproti tomu právní předpis, který vychází z logiky odlišné od logiky předchozího práva a který zavádí nové postupy, nemůže být považován za právní předpis existující v okamžiku přistoupení. Tak je tomu v případě TGVG 1996, který v porovnání s TGVG 1993 obsahuje několik zásadních rozdílů a který, i když v zásadě ukončuje platnost až doposud existujícího dvojího systému nabývání pozemků, nezlepšuje tím ještě zacházení se státními příslušníky jiných členských států než Rakouska, jelikož rovněž zavádí podmínky přezkumu žádostí o povolení, které mají ve skutečnosti zvýhodňovat, jak již bylo řečeno v bodě 41, žádosti podané rakouskými státními příslušníky.

54 Na relevantní ustanovení zákona TGVG 1996 se tedy v žádném případě nemůže vztahovat odchylka zavedená článkem 70 aktu o přistoupení.

55 S ohledem na výše uvedené není nezbytné přezkoumávat otázky výkladu týkající se článků 6 a 52 Smlouvy.

56 Na druhou část první otázky je tedy namístě odpovědět, že článek 73b Smlouvy a článek 70 aktu o přistoupení vylučují systém zavedený TGVG 1996.

Ke druhé a třetí otázce

57 Podstatou druhé otázky vnitrostátního soudu je, zda Soudnímu dvoru při rozhodování v rámci řízení o předběžné otázce přísluší posoudit, zda je porušení práva Společenství dostatečně závažné k založení mimosmluvní odpovědnosti členského státu vůči jednotlivcům, kteří mohou být tímto porušením poškozeni.

58 Z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že uplatnění kritérií umožňujících určit odpovědnost členských států za škody způsobené jednotlivcům porušením práva Společenství musí být v zásadě prováděno vnitrostátními soudy (rozsudek ze dne 5. března 1996, Brasserie du pêcheur a Factortame, C-46/93 a C-48/93, Recueil, s. I-1029, bod 58) v souladu s obecnými pokyny Soudního dvora pro uplatnění zmíněných kritérií (výše uvedené rozsudky Brasserie du pêcheur a Factortame, body 55 až 57; rozsudek ze dne 26. března 1996, British Telecommunications, C-392/93, Recueil, s. I-1631, rozsudky ze dne 8. října 1996, Dillenkofer a další, C-178/94, C-179/94 a C-188/94 až C-190/94, Recueil, s. I-4845, a rozsudky ze dne 17. října 1996, Denkavit a další, C-283/94, C-291/94 až C-292/94, Recueil, s. I-5063).

59 Na druhou otázku je tedy namístě odpovědět, že přísluší v zásadě vnitrostátním soudům, aby posoudily, zda je porušení práva Společenství dostatečně závažné k založení mimosmluvní odpovědnosti členského státu vůči jednotlivcům.

60 S ohledem na odpověď na druhou otázku není namístě odpovídat na třetí předběžnou otázku.



61 Podstatou čtvrté otázky předkládajícího soudu je, zda v členských státech se spolkovým uspořádáním musí být náhrada škod způsobených jednotlivcům vnitrostátními opatřeními, která byla přijata v rozporu s právem Společenství, nezbytně zajištěna spolkovou zemí, aby byly splněny povinnosti dotyčného členského státu, které pro něj vyplývají z práva Společenství.

62 Každému z členských států přísluší zajistit, aby jednotlivcům byla nahrazena škoda, která jim vznikla v důsledku porušení práva Společenství, bez ohledu na to, který orgán veřejné správy právo Společenství porušil a který orgán veřejné správy je v zásadě podle práva dotyčného členského státu odpovědný za náhradu škody. Členský stát se tedy nemůže odvolávat na rozdělení pravomocí a odpovědností mezi subjekty, které existují v jeho vnitrostátním právním řádu, aby se zprostil své odpovědnosti.

63 S touto výhradou právo Společenství neukládá členským státům povinnost změnit rozdělení pravomocí a odpovědnosti mezi veřejnoprávní subjekty, které existují na jeho území. Jestliže procesní podmínky ve vnitrostátním právním řádu umožňují účinnou ochranu práv, která jednotlivcům vyplývají z právního řádu Společenství, aniž by bylo obtížnější uplatňovat tato práva než práva, která jim vyplývají z vnitrostátního právního řádu, požadavky Společenství jsou splněny.

64 Na čtvrtou otázku je tedy namístě odpovědět v tom smyslu, že v členských státech se spolkovým uspořádáním nemusí být náhrada škod způsobených jednotlivcům vnitrostátními opatřeními, která byla přijata v rozporu s právem Společenství, nezbytně zajištěna spolkovou zemí, aby byly splněny povinnosti dotyčného členského státu, které pro něj vyplývají z práva Společenství.

K nákladům řízení

Z těchto důvodů

SOUDNÍ DVŮR
1) Článek 73b Smlouvy o ES (nyní článek 56 ES) a článek 70 Aktu o podmínkách přistoupení Rakouské republiky, Finské republiky a Švédského království a o úpravách smluv, na nichž je založena Evropská unie: 2) Přísluší v zásadě vnitrostátním soudům, aby posoudily, zda je porušení práva Společenství dostatečně závažné k založení mimosmluvní odpovědnosti členského státu vůči jednotlivcům.
_____________________________________________________________________________