Odbor kompatibility s právem ES Úřad vlády ČR	I S A P Informační Systém pro Aproximaci Práva
	Databáze č. 17 : Databáze judikatury

ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů


	Číslo (Kód CELEX): Number (CELEX Code):		61993J0479

	Název: Title:		JUDGMENT OF THE COURT OF 9 NOVEMBER 1995. ANDREA FRANCOVICH V ITALIAN REPUBLIC. REFERENCE FOR A PRELIMINARY RULING: PRETURA CIRCONDARIALE DI VICENZA - ITALY. SOCIAL POLICY - PROTECTION OF EMPLOYEES IN THE EVENT OF THE INSOLVENCY OF THEIR EMPLOYER - DIRECTIVE 80/987/EEC - SCOPE - EMPLOYEES WHOSE EMPLOYER IS NOT SUBJECT TO PROCEDURES TO SATISFY COLLECTIVELY THE CLAIMS OF CREDITORS. CASE C-479/93. Rozsudek ESD ze dne 9. listopadu 1995 Věc C-479/93 Andrea Francovich v. Italian Republic Rozhodnutí o předběžné otázce (1995) ECR I-3843 “Francovich II”

	Publikace: Publication:		European Court Reports 1995 page I-3843

	Předmět (klíčová slova): Keywords

	Související předpisy: Corresponding acts:

	Odkaz na souvisejicí judikáty: Corresponding Judgements:		693J0306 · SMW Winzersekt Věc C-306/93 SMW Winzersekt v. Land Rheinland Pfalz (1994) ECR I-5555


	Plný text: Fulltext:		Ne

Fakta:
Mr Francovich had worked for an undertaking in Vicenza but had received only sporadic payments on account of his wages. The judgement against his employer for payment of the outstanding amounts turned out not to be enforceable because of the employer’s insolvency. Mr Francovich therefore brought an action against the Italian Republic claiming that he had suffered damages because the Italian Republic had - as the Court had recorded in Case 22/87 - failed to transpose Council Directive 80/987/EEC
Of 20 October 1980 on the approximation of the laws of the member States relating to the protection of employees in the event of the insolvency of their employer (OJ 1980 L 283, p. 23).
within the prescribed period which expired on 23 October 1983. Upon reference from the national court in these proceedings, the ECJ ruled that such failure to transpose a directive may under certain conditions give rise to claims for damages against the respective Member State (
Francovich I
).
Following the Court’s judgement in
Francovich I
, Italy had adopted a law to transpose Directive 80/987. This law applied retroactively to employees whose employers had become insolvent between the date set for the implementation of Directive 80/987 and the entry into force of this law. However, the retroactive effect was limited so as to cover only employees whose employers were subject to proceedings to satisfy collectively the claims of creditors. As to future cases, however, it guaranteed payment for work done during the last three months of their contract of employment to the employees of all insolvent employers, whether or not subject to proceedings to satisfy collectively the claims of creditors.
In his action for damages before the national court, which Mr Francovich pursued after the
Francovich I
judgement, the Republic of Italy contended that Mr Francovich had no such claim because the failure to transpose Directive 80/987 was not causal for the damages suffered by Mr Fancovich. Even if the Directive had been transposed in due time, Mr Francovich would not have been covered by the insolvency-protection because his employer was not subject to proceedings to satisfy collectively the claims of creditors.
In these circumstances, the Pretore di Vicenza (Magistrate, Vicenza), to which Mr Francovich had appealed, decided to stay the proceedings and under Article 177 of the Treaty referred to the ECJ the questions (1) whether Article 2 of the Directive 80/987
Article 2 (1) provides that “an employer shall be deemed to be in a state of insolvency:
(a) where a request has been made for the opening of proceedings involving the employer’s assets, as provided for under the laws, regulations and administrative provisions of the Member State concerned, to satisfy collectively the claims of creditors and which make it possible to take into consideration the claims referred to in Article 1 (1), and
(b) where the authority which is competent pursuant to the said laws, regulations and administrative provisions has:
- either decided to open the proceedings,
- or established that the employer’s undertaking or business has been deifnitely closed down and that the available assets are insufficient to warrant the opening of the proceedings.”
is to be interpreted so as to apply only to employees whose employer may, under the applicable national law, be made subject to proceedings involving their assets in order to satisfy collectively the claims of creditors and (2) if so, whether the directive is valid in the light of the principle of equal treatment in this respect.
Pan Francovich pracoval ve Vicenze pro podnik, ale dostával pouze sporadické platby místo
plné mzdy. Rozhodnutí o zaplacení dlužných částek proti jeho zaměstnavateli bylo nevykonatelné, neboť zaměstnavatel se nacházel v platební neschopnosti. Pan Francovich proto podal žalobu proti Italské republice, ve které tvrdí, že utrpěl škodu, protože It
a
lská republika - jak Soud uvedl ve věci 22/87 - neprovedla v předepsané lhůtě, která uplynula dne 23. října 1983 Směrnici Rady č. 80/987/EEC
1
. V rámci řízení o předběžné otázce postoupené národním soudem v této věci Evropský soudní dvůr rozhodl, že neprovedení směrnice může za určitých podmínek vyvolat vznik nároku na odškodnění proti příslušnému členskému státu (+Francovich I).

Na základě rozhodnutí ESD v případu Francovich I, Itálie přijala zákon k provedení směrnice 80/987. Tento zákon se retroaktivně vztahuje na zaměstnance, jejichž zaměstnavatelé se dostali do platební neschopnosti mezi datem určeným pro implementaci Směrnice 80/987 a jeho právní účinnosti. Avšak, retroaktivní účinek byl omezen pouze na zaměstnance jejichž zaměstnavatelé byli subjek
t
y řízení ke kolektivnímu uspokojení nároků věřitelů. Avšak, co se týče budoucích případů, byly zaručeny platby zaměstnancům za práci v posledních třech měsících, které jim dlužili insolventní zaměstnavatelé, bez ohledu na to, zda byli či nebyli subjekty ř
í
zení, ke kolektivnímu uspokojení nároků svých věřitelů.

V řízení na náhradu škody vedené panem Francovichem před národním soudem po vynesení rozsudku
FrancovichI
, Italská republika tvrdila, že u pana Francoviche nevznikl takový nárok, neboť újma, kterou utrpěl, nebyla v příčinné souvislosti s neprovedením směrnice 80/987. I kdyby zmíněná směrnice byla provedena včas,

1
ze dne 20. října 1980 o sblížení předpisů členských států týkajících se ochrany zaměstnanců pro případ platební neschopnosti jejich zaměstnavatelů (OJ 1980 L 283, str. 23)

nebyl by pan Francovich kryt ochranou proti insolventnosti, neboť jeho zaměstnavatel nebyl subjektem řízení ke kolektivnímu uspokojení nároků věřitelů. Za těchto okolností, Pretore di Vicenza (Soudce, Vicenza), ke kterému se pan Francovich odvolal, rozhodl o přerušení řízení a podle článku 177 Smlouvy postoupil ESD otázky 1) zda by článek 2 směrnice 80/987
2
měl být vykládán tak, že se vztahuje pouze na zaměstnance, jejichž zaměstnavatel může být podle použitelného národního práva subjektem řízení týkajících se jejich aktiv využitelných ke kolektivnímu uspokojení nároků věřitelů a 2) pakliže ano, zda je v této souvislosti směrnice ve světle zásady rovného zacházení platná.

Názor soudu a komentář:
The Court interprets Directive 80/987 so as to apply to employees only whose employers may, under the applicable national law, be made subject to proceedings involving their assets in order to satisfy collectively the claims of creditors. The Court infers this from the express limitation contained in Article 2 (1) of the directive which in subparagraph (a) puts up the requirement that the national laws, regulations and administrative provisions of the Member State concerned provide for proceedings involving the employer’s assets to satisfy collectively the claims of creditors. The Court recognizes that this interpretation “may mean that the protection afforded by the Directive varies from one Member State to another as a result of differences between the various national rules governing proceedings to satisfy collectively the claims of creditors”. It finds, however, that this result is in line with the directive’s object to
reduce
the remaining differences and provide for
partial harmonization
only.
This distinction does not, however, render the directive invalid for violation of the principle of equal treatment. “The Court has consistently held that the principle of equal treatment requires that similar situations should not be treated differently and that different situations should not be treated identical unless such differentiation is objectively justified” (
SMW Winzersekt
). In the present case, the Court accepts that there is such objective justification which it finds in the difficulty of developing a uniform concept of insolvency for all Member States, since the national laws diverge considerably. “In the exercise of powers conferred on them by Article 100 of the Treaty, the Community institutions have a discretion in particular with regard to the possibility of proceeding towards harmonization only in stages, given the specific nature of the field in which coordination is sought and the fact that the implementation of harmonizing provisions of that kind is generally difficult because it requires the competent Community institutions to draw up, on the basis of divergent, complex national provisions, common rules which conform to the objectives laid down by the Treaty and obtain unanimous agreement of the Council” (
Rewe-Zentrale; Assurance du Crédit
). The distinction drawn by Article 2 (1) of Directive 80/987 “derives from a concept of insolvency based on a criterion which is in itself objective and is justified by reason of the aforesaid difficulties of harmonization”.
Soud vykládá směrnici 80/987 tak, že se vztahuje pouze na zaměstnance, jejichž zaměstnavatelé mohou být podle použitelného národního práva subjekty řízení týkajících se jejich aktiv využitelných ke kolektivnímu uspokojení věřitelů. Soud tak usuzuje z výslovného omezení obsaženého v č
l
ánku 2 (1) směrnice, která v pododstavci a)

stanoví požadavek na národní zákony a jiné předpisy dotčených členských států upravit řízení, týkající se zaměstnavatelových aktiv využitelných ke kolektivnímu uspokojení nároků věřitelů. Soud uznává, že tato interpretace “může znamenat, že ochrana poskytovaná směrnicí se v jednotlivých členských státech liší v závislosti na odlišnostech mezi různými národními pravidly upravujícími řízení ke kolektivnímu uspokojování nároků věřitelů”. Soud však shledává, že tent
o
výsledek je v souladu se záměrem směrnice, jímž je
snížení
zbývajících rozdílů a zabezpečení pouze
částečné harmonizace
.

Tento rozdíl v ochraně však nečiní směrnici neplatnou z důvodů porušení zásady rovného zacházení
.
“Soud je důsledně toho názoru, že zásada rovného zacházení vyžaduje, že v podobných situacích by zacházení nemělo být odlišné a v různých situacích by zacházení nemělo být stejné, pokud taková odlišnost není objektivně odůvodnitelná. “(+ SMW Winzersekt). Ve stávajícím případě soud uznává, že zde existuje takové objektivní odůvodnění, které shledává v obtížích zavedení jednotné
______________________________
2
Článek 2 (1) stanoví, že “zaměstnavatel se považuje za nacházejícího se v platební neschopnosti:

a) pokud byl podán návrh na zahájen
í řízení, podle příslušných zákonů, a jiných předpisů dotčených členských států, týkajících se aktiv zaměstnavatele využitelných ke kolektivnímu uspokojení věřitelů, a které umožňuje zohlednit i nároky podle článku 1 (1) a
b) pokud orgány, jež jsou příslušné podle uvedených zákonů a jiných předpisů:
- buď zahájily řízení
- nebo zjistily, že podnik, či obchod zaměstnavatele byl definitivně uzavřen a aktiva nepostačují ke krytí nákladů zahájení řízení.

úpravy platební neschopnosti ve všech členských státech, v situaci, kdy se národní předpisy značně odlišují. “Při výkonu pravomocí udělených jim článkem 100 Smlouvy, mají orgány Společenství možnost určitého uvážení, zejména pokud jde o možnost postupu k harmonizací pouze vetapách, vzhledem ke specifické povaz
e
oblasti, v níž je o harmonizaci usilováno a skutečnosti, že přijetí takovéhoto harmonizačního opatření je obecně těžké, neboť vyžaduje, aby příslušná instituce Společenství navrhla

na základě rozdílných, složitých národních pravidel, společná pravidla, která odpovídají cílům stanoveným ve Smlouvě a obdrží jednomyslný souhlas Rady” (*
Rewe-Zentrale; Assurance du Crédit).
Rozdíl stanovený článkem 2 (1) Směrnice 80/987 “vychází z koncepce platební neschopnosti a je založena na kritériu, jež je samo objektivní a oprávněné z důvodu výše uvedených obtíží s harmonizací”.

Shrnutí (Summary of the Judgment):

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):