Odbor kompatibility s právem ES Úřad vlády ČR	I S A P Informační Systém pro Aproximaci Práva
	Databáze č. 17 : Databáze judikatury

ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů


	Číslo (Kód CELEX): Number (CELEX Code):		61982J0152

	Název: Title:		JUDGMENT OF THE COURT (FOURTH CHAMBER), 13 JULY 1983. SANDRO FORCHERI AND HIS WIFE MARISA FORCHERI, NEE MARINO, V BELGIAN STATE AND ASBL INSTITUT SUPERIEUR DE SCIENCES HUMAINES APPLIQUEES - ECOLE OUVRIERE SUPERIEURE. REFERENCE FOR A PRELIMINARY RULING FROM THE JUGE DE PAIX OF THE FOURTH CANTON OF BRUSSELS. FURTHER EDUCATION - ADDITIONAL ENROLEMENT FEE. CASE 152/82. Rozsudek ESD z 13. července 1983 Věc 152/82 Sandro Forcheri and his wife Marisa Forcheri, neé Marino v Belgian State and asbl Institut Supérieur de Sciences Humaines Appliquées - École Ouvriére Supérieure Rozhodnutí o předběžné otázce /1983/ECR 2323 "Forcheri"

	Publikace: Publication:		REPORTS OF CASES 1983 PAGES 2323 - 2338

	Předmět (klíčová slova): Keywords		FREE MOVEMENT OF WORKERS;PRIVILEGES AND IMMUNITIES;STAFF REGULATIONS AND EMPLOYMENT CONDITIONS - EC;

	Související předpisy: Corresponding acts:		157E007

	Odkaz na souvisejicí judikáty: Corresponding Judgements:		Gravier Case 293/83, Gravier v City of Liége /1985/ECR 593


	Plný text: Fulltext:		Ano

Fakta:
Mr and Mrs Forcheri, both of Italian nationality, lived in Brussels where Mr Forcheri was employed as a foreign official working with the European Communities. When Mrs Forcheri enrolled at the Institut Supérieur des Sciences Humaines Appliquées, she was required to pay an enrolment fee described as “fee for foreign students” which was not charged to students of Belgian nationality. Upon a request for an explanation from the Minister for National Education, Mr Forcheri was informed that his wife could not be exempted from the requirement of the enrolment fee since exemption was conditional upon the payment of taxes to the Belgian Treasury by the student’s spouse which, as official of the European Communities, Mr Forcheri was not obliged to pay.
Mr and Mrs Forcheri thereupon brought an action before the Juge de Paix (Cantonal Court) which, taking the view that the case involved questions of Community law, stayed the proceedings and referred to the ECJ questions on the interpretation of Articles 7 Now Article 6 of the EC Treaty.
and 48 of the Treaty and of Regualtion No 1612/68 Of 15 October 1969 on freedom of movement for workers within the Community (OJ, English Special Edition 1968 (II), p. 475).
. It wished clarification as to - first - whether an enrolment fee which was not charged to nationals of the host Member State could be charged to nationals from other Member States and in particular to spouses of Community officials and - second - as to whether the refusal to grant an exemption on the ground that officials of the European Communities do not pay taxes to the Belgian Treasury was compatible with the Protocol on the Privileges and Immunities of the European Communities.
Pán a paní Forcheriovi, oba italské státní příslušnosti, žili v Bruselu, kde byl pan Forcheri zaměstnán u Evropského Společenství jako zahraniční úředník. Když se paní Forcheriová zapsala do Institut Supérieur de Sciences Humaines Appliquées byla požádána, aby zaplatila vstupní poplatek definovaný jako “poplatek pro zahraniční studenty", který se nepožadoval po studentech belgické státní příslušnosti. Na základě žádosti o vysvětlení byl pan Forcheri ministrem národního vzdělání informován, že jeho žena nemůže být poplatku zproštěna, jelikož zproštění je podmíněno tím, že manžel studentky platí daně Belgické finanční správě, ovšem pan Forcheri, jakožto úředník Evropského Společenství, k tomu není zavázán.
Pán a paní Forcheriovi nato podali žalobu k Juge de Paix (místní soud), který, jelikož měl za to, že se jedná o otázky práva Společenství, řízení přerušil a ESD postoupil otázky interpretace čl.7Nyní čl.6 Smlouvy a 48 Smlouvy a Nařízení č.1612/68Z 15.října 1969 o svobodném pohybu pracovníků v rámci ES (OJ, English Special Edition 1968 (II), str.475). Přál si za prvé vyjasnění otázky, zda vstupní poplatek, kterým nejsou povinováni příslušníci hostitelského členského státu, může být požadován po studentech z jiných států Společenství a zejména po manželech úředníků Společenství, a za druhé, zda odmítnutí udělení výjimky na základě toho, že úředníci Společenství neplatí daně Belgické finanční správě je slučitelné s Protokolem o privilegiích a imunitách Evropských Společenství.

Názor soudu a komentář:
While it was not disputed between the parties that the requirement of an enrolment from foreign students of other Member States constitutes a different treatment generally prohibited by Article 7 of the Treaty, it had to be determined whether such different treatment in the field of education was covered by that prohibition of discrimination. This question depended on the scope of application of the Treaty.
Whether access to educational courses, in particular those concerning vocational training, was covered by the Treaty appeared doubtful. Article 48 of the Treaty only covers the fundamental right to freedom of movement for workers. Article 128 Now Article 127 of the EC Treaty.
, however, provides that the Council shall lay down general principles for implementing a common vocational training policy capable of contributing to the harmonious development both of the national economies and of the common market. The Court takes the latter provision as an indication that education is covered by the Treaty. To confirm its view, it refers to the recitals to Council Decision No 63/266 of 2 April 1963 laying down general principles for implementing a common vocational training policy OJ English Special Edition 1963/64, p. 25.
which was adopted on the basis of Article 128. These recitals state inter alia that “implementation of an effective common vocational training policy will help bring about freedom of movement for workers and that every person should, during the different stages of his working life, be able to receive adequate basic and advanced training, and any necessary vocational re-training”. The Court “follows that although it is true that educational and vocational training policy is not as such part of the areas which the Treaty has allotted to the competence of the Community institutions, the opportunity for such kinds of instructions falls within the scope of the Treaty.” Therefore, the Member States are also with respect to education and vocational training bound by the principle of non-discrimination put forward by Article 7 of the EEC Treaty.
This judgement forms the basis for further development of the principle of non-discrimination in the field of education. While the present case concerned a student whose spouse was a resident of the host country, later decisions raised the question of whether the prohibition of discrimination also applied where the student had no family in the host Member State (see Gravier).
As to the second question, the Court points out that while (pursuant to Article 13 of the Protocol on Privileges and Immunities of the European Communities) officials of the European Communities are exempted from national taxes on salaries, wages and emoluments paid by the Communities, they are liable to taxes on salaries etc. for the benefit of the European Communities. From these latter taxes, the Court argues, every Member State profits indirectly. Therefore, that fact that a Community official does not pay tax on his salary to the national Treasury cannot form the ground for a different treatment. Jelikož se strany nepřely, zda požadavek vstupního poplatku studentů jiných členských států znamená jiné zacházení obecně zakázané článkem 7 Smlouvy, muselo se určit, zda takové odlišné zacházení na poli vzdělání spadá do zákazu diskriminace podle článku 7. Tato otázka závisí na rozsahu aplikace Smlouvy.
Zda se na přístup ke vzdělávacím kurzům, zvláště těch, které poskytují odborné vzdělání, vztahuje Smlouva, se jevilo sporné. Čl.48 Smlouvy pokrývá pouze základní právo na svobodný pohyb pracovníků. Čl.128Nyní čl.127 Smlouvy ES ale upravuje, že Rada stanoví obecné zásady uskutečňování politiky obecného odborného vzdělávání, schopné přispět k harmonickému vývoji jak národních ekonomik, tak společného trhu. Soud toto ustanovení chápe jako znamení toho, že na vzdělání se Smlouva vztahuje. Ke stvrzení svého stanoviska Soud poukazuje na preambuli rozhodnutí Rady č.63/266 z 2.dubna 1963, které stanoví obecné zásady uskutečňování politiky obecného odborného vzděláváníOJ, English Special Edition 1963/64 , str.25, které bylo přijato na základě čl.128. Tato preambule konstatuje inter alia, že “provádění účinné politiky obecného odborného vzdělávání přispěje k volnému pohybu pracovníků a to, že každý by měl mít možnost během různých stádií své pracovní kariéry získat odpovídající základní a vyšší vzdělání, a jakoukoliv nezbytnou odbornou rekvalifikaci". Soud pokračuje, že “ačkoliv politika odborného vzdělávání nepatří k oblastem, které Smlouva přidělila do kompetence orgánů Společenství, příležitost k takovým typům vzdělávání spadá do působnosti Smlouvy". Členské státy tedy jsou, pokud se týká vzdělávání a odborných školení, vázány principy nediskriminování, podle článku 7 Smlouvy ES.
Rozhodnutí je základem pro další vývoj zásady nediskriminování na poli vzdělání. Zatímco tento případ se týká studujícího, jehož manžel pobývá v hostitelské zemi, následující rozsudky se dotkly otázky, zda je možné zákaz diskriminace použít také v případě, že student v hostitelském členském státě nemá žádnou rodinu (viz Gravier).
Pokud jde o druhou otázku, soud poukazuje na to, že zatímco (podle článku 13 Protokolu o privilegiích a imunitách Evropských Společenství) jsou úředníci osvobozeni od národních daní, z příjmů vyplácených Společenstvími, platí daně, které jdou ve prospěch Evropských Společenství. Soud argumentuje tím, že z těchto daní každý členský stát nepřímo profituje. Proto skutečnost, že úředník Společenství neplatí daně ze svého příjmu národní finanční správě nemůže být důvodem pro odlišné zacházení.

Shrnutí (Summary of the Judgment):
1. IT FOLLOWS FROM DECISION NO 63/266, ADOPTED ON THE BASIS OF ARTICLE 128 OF THE TREATY AND LAYING DOWN GENERAL PRINCIPLES FOR IMPLEMENTING A COMMON VOCATIONAL TRAINING POLICY, THAT ALTHOUGH EDUCATIONAL AND VOCATIONAL TRAINING POLICY IS NOT AS SUCH PART OF THE AREAS WHICH THE TREATY HAS ALLOTTED TO THE COMPETENCE OF THE COMMUNITY INSTITUTIONS, THE OPPORTUNITY FOR SUCH KINDS OF INSTRUCTION FALLS WITHIN THE SCOPE OF THE TREATY.

2.IF A MEMBER STATE ORGANIZES EDUCATIONAL COURSES RELATING IN PARTICULAR TO VOCATIONAL TRAINING, TO REQUIRE OF A NATIONAL OF ANOTHER MEMBER STATE LAWFULLY ESTABLISHED IN THE FIRST MEMBER STATE AN ADDITIONAL ENROLMENT FEE WHICH IS NOT REQUIRED OF ITS OWN NATIONALS IN ORDER TO TAKE PART IN SUCH COURSES CONSTITUTES DISCRIMINATION BY REASON OF NATIONALITY, WHICH IS PROHIBITED BY ARTICLE 7 OF THE TREATY.

3.ALTHOUGH UNDER THE SECOND PARAGRAPH OF ARTICLE 13 OF THE PROTOCOL ON THE PRIVILEGES AND IMMUNITIES OF THE EUROPEAN COMMUNITIES AN OFFICIAL OF THE COMMUNITIES, WHO IS BOUND NORMALLY TO RESIDE IN THE PLACE IN WHICH HE IS EMPLOYED, IS EXEMPT FROM NATIONAL TAXES ON SALARIES, WAGES AND EMOLUMENTS PAID BY THE COMMUNITIES, HE IS LIABLE ON THE OTHER HAND, UNDER THE FIRST PARAGRAPH OF THE SAME ARTICLE, TO A TAX FOR THE BENEFIT OF THE COMMUNITIES ON SALARIES, WAGES AND EMOLUMENTS FROM WHICH THE HOST MEMBER STATE, AS A MEMBER OF THE COMMUNITIES, BENEFITS INDIRECTLY. THE FACT THAT HE DOES NOT PAY A TAX ON HIS SALARY TO THE NATIONAL TREASURY IS THEREFORE NOT A VALID REASON FOR DIFFERENTIATING THE CASE OF THE OFFICIAL AND HIS FAMILY FROM THAT OF THE MIGRANT WORKER WHOSE INCOME IS LIABLE TO TAXATION BY THE STATE IN WHICH HE RESIDES.

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):

Odkaz:

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (ČTVRTÝ SENÁT) ZE DNE 13. ČERVENCE 1983, Sandro Forcheri a jeho manželka Marisa Forcheri, roz. Marino
v. Belgie a asbl - Institut supérieur de sciences humaines appliquées - École ouvrière supérieure, Recueil 1983, C-152/82,

Klíčová slova:

žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná rozhodnutím Juge de paix čtvrtého kantonu v Bruselu – vysokoškolské vzdělávání – dodatečné zápisné

Předmět:

Rozhodnutí o předběžné otázce o výkladu článků 7 a 48 Smlouvy, nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství (Úřední věstník Evropských společenství L 257 ze dne 19. 10. 1968, s. 2) a článků 12 a 13 Protokolu o výsadách a imunitách Společenství.

Skutkové okolnosti:

Skutkový základ věci, průběh jednání a vyjádření předložená podle článku 20 Protokolu o statutu Soudního dvora Evropského hospodářského společenství mohou být shrnuty takto:

I – Skutkové okolnosti a písemné řízení

Paní Forcheri, italská státní příslušnice, je manželkou úředníka Komise Evropských společenství s místem výkonu zaměstnání v Bruselu. Zúčastnila se tříletého vzdělávacího programu Institut supérieur de sciences humaines appliquées - École ouvrière supérieure (Institutu humanitních věd) v Bruselu, který je zaměřen na přípravu pro výkon povolání sociálního pracovníka. Když se paní Forcheri zapsala na začátku školních roků 1979/1980 a 1980/1981, musela zaplatit dodatečné zápisné, které bylo uváděno jako „poplatek zahraničních studentů“.

Tento poplatek zahraničních studentů byl v Belgii požadován počínaje školním rokem 1976 po všech studentech bez belgické státní příslušnosti, jejichž rodiče neměli v Belgii trvalý pobyt. Odůvodnění tohoto poplatku je stanoveno v zákonech o rozpočtu školství.

Prováděcí pravidla pro stanovení poplatku zahraničních studentů v zařízeních vysokoškolského vzdělávání, jako je i výše uvedený Institut, jsou určena oběžníky ministerstva školství. Podle oběžníku ze dne 8. června 1978 platného pro předmětné období nebyl „poplatek zahraničních studentů“ požadován na belgických, lucemburských a francouzských studentech (za podmínky splnění určitých podmínek, zejména u studentů pocházejících z příhraničních oblastí), nebo na dětech zahraničních pracovníků pobývajících v Belgii, dětech zahraničních úředníků zaměstnaných v Belgii a studentech, jejichž manžel (manželka) pobýval(a) v Belgii,vykonával(a) zde zaměstnání za úplatu a platil(a) daně do státní pokladny. Oběžník ze dne 12. května 1981, vydaný následně po předmětných skutečnostech, stanoví pro manžele (manželky) úředníků Evropských společenství pobývajících v Belgii stejné zápisné, jako pro studenty s belgickou státní příslušností.

Pro školní rok 1979/1980 byl „poplatek zahraničních studentů“ Institutu humanitních věd stanoven ve výši 19 995 BFR nad částku 6 000 BFR, požadovanou jako školné po všech studentech. Pro rok 1980/1981 činil tento poplatek 21 723 BFR. Na začátku školních roků 1979/1980 a 1980/1981 zastával Institut ten názor, že podle platných oběžníků nepatří paní Forcheri do žádné z kategorií studentů osvobozených od „poplatku zahraničních studentů“ a vyžadoval od ní zaplacení tohoto poplatku.

Dopisem ze dne 7. května 1980, kterým bylo odpovězeno na žádost paní Forcheri o vysvětlení, uvedla kancelář ministra školství, že paní Forcheri nemůže „být osvobozena od poplatku zahraničních studentů jako manželka úředníka Evropských společenství, protože tato výhoda je poskytována pouze v případě, kdy manžel (manželka) studenta (studentky) vykonává zaměstnání za úplatu a platí daně do belgické státní pokladny, což není případ úředníka Evropských společenství“.

Manželé Forcheri zažalovali belgický stát a Institut u Juge de Paix čtvrtého kantonu v Bruselu a domáhali se, aby bylo určeno, že uložení „poplatku zahraničních studentů“ paní Forcheri je nezákonné a že částky do té doby neoprávněně uhrazené musí být vráceny. Juge de Paix čtvrtého kantonu v Bruselu svým usnesením ze dne 11. prosince 1981 rozhodl o přerušení řízení a předložil Soudnímu dvoru podle článku 177 tyto předběžné otázky:

1) Je v souladu s právem Společenství, a zejména s ohledem na zásadu zákazu diskriminace mezi státními příslušníky členských států Evropského společenství, vytyčenou mimo jiné článkem 7 Smlouvy a ve spojení s volným pohybem pracovníků články 48 a 49 Smlouvy, dále s ohledem na článek 12 nařízení Rady č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství ve znění nařízení Rady č. 312/76 ze dne 9. února 1976 a s ohledem na článek 12 Protokolu o výsadách a imunitách Evropských společenství, požadavek, aby „poplatek zahraničních studentů“ v Belgii, který není požadován po belgických a lucemburských studentech, platili studenti (studentky), kteří (které) jsou manželi (manželkami) úředníků Evropských společenství, kteří jsou státními příslušníky členského státu a bydlí v Belgii, protože jejich manžel (manželka) zde bydlí z důvodu svého zaměstnání u některé z institucí Evropských společenství?
2) Je-li výše uvedeným studentům odmítnuto osvobození od „poplatku zahraničních studentů“ na základě toho, že jejich manžel (manželka) je úředníkem Evropských společenství a neplatí daně do belgické státní pokladny, nepředstavuje to porušení čl. 13 odst. 2 Protokolu o výsadách a imunitách Evropských společenství?
Je třeba připomenout, že článek 12 nařízení Rady č. 1612/68 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství stanoví, že „děti státního příslušníka členského státu, který je nebo byl zaměstnán na území jiného členského státu, mají přístup k obecnému, učňovskému a odbornému vzdělání za stejných podmínek jako státní příslušníci tohoto státu, pokud tyto děti mají bydliště na jeho území“.

Toto předkládací usnesení bylo kanceláří Soudního dvora zapsáno dne 14. května 1982.

Podle článku 20 Protokolu o statutu Soudního dvora Evropského hospodářského společenství byla předložena písemná vyjádření: dne 23. července 1982 Komise ES, zastoupené na základě zmocnění C. Durand, pracovnicí právního oddělení, dne 30. července 1982 manželů Forcheri, zastoupených E. Lebrunem, advokátem bruselské advokátní komory a dne 25. srpna 1982 italské republiky, zastoupené O. Fiumarou, Avvocatura Generale dello Stato.

Po slyšení zprávy soudce-zpravodaje a stanoviska generálního advokáta, rozhodl Soudní dvůr o zahájení ústního řízení bez předběžného šetření. Soudní dvůr svým usnesením ze dne 13. října 1982, ve kterém uvádí, že žádný členský stát ani žádná instituce nežádala, aby byla věc projednána v plénu, rozhodl podle čl. 95 odst. 1 a 2 jednacího řádu, že věc bude předána čtvrtému senátu.

II – Písemná vyjádření předložená Soudnímu dvoru

1. Vyjádření předložené panem a paní Forcheri

Žalobci v hlavním řízení zdůrazňují, že podle práva Společenství je nezákonné uložení „poplatku zahraničních studentů“ v Belgii, který není uložen belgickým a lucemburským studentům, studentům (studentkám), kteří jsou stejně jako paní Forcheri manželi (manželkami) úředníků Evropských společenství, jsou státními příslušníky členského státu a bydlí v Belgii, protože jejich manžel (manželka) zde musí bydlet, neboť je zaměstnán(a) jako úředník Společenství. Tento požadavek je v rozporu se zásadou zákazu diskriminace mezi státními příslušníky členských států, stanovenou mimo jiné článkem 7 Smlouvy, a v oblasti volného pohybu pracovníků články 48 a 49 Smlouvy a článkem 12 nařízení Rady (EHS) č. 1612/68.

Podle názoru žalobců v hlavním řízení vyžaduje volný pohyb, jež je součástí zásady zákazu diskriminace, jak také uvádí odůvodnění uvedeného nařízení, aby byly odstraněny překážky, které se staví do cesty mobilitě pracovníků, „zejména pokud jde o právo pracovníka, aby jej doprovázela jeho rodina, a podmínky začlenění této rodiny do prostředí hostitelské země“. „Poplatek zahraničních studentů“ vytváří v Belgii překážku při začleňování rodiny pracovníka, který je státním příslušníkem členského státu Společenství a má bydliště v Belgii. K tomu dochází i v případě, kdy je tento poplatek požadován po manželovi (manželce) úředníka Společenství, který je dle podmínek Služebního řádu nucen žít v místě svého zaměstnání nebo v takové vzdálenosti, která není na překážku při výkonu jeho funkce.

Článek 12 nařízení č. 1612/68 zmiňuje pouze děti státních příslušníků členských států, ale není pochyb, že rozsah ratione materiae musí být rozšířen i na ostatní rodinné příslušníky pracovníka, kteří jsou studenty, a zejména na manžela (manželku), protože ratio legis tohoto nařízení je začlenění rodiny přistěhovalce v hostitelské zemi podle požadavků základní zásady zákazu diskriminace mezi státními příslušníky jednotlivých členských států. Soudní dvůr již ostatně poskytl extenzivní výklad článku 12 (věci 9/74, Casagrande, Recueil s. 773 a 32/75, Cristini, Recueil s. 1085). Kromě toho ze zprávy výboru pro vzdělání přijaté Radou dne 27. června 1980 vyplývá, že pokud členský stát vyžaduje zápisné, jeho částky pro zahraniční studenty z ostatních zemí Společenství nemohou být vyšší než částky stanovené pro studenty tohoto členského státu (Úřední věstník Evropských společenství C 316 ze dne 3. 12. 1980, odpověď Komise na písemný dotaz pana Seala č. 1248/80).

V původním řízení žalobci dále uvádějí , že předmětný požadavek nedodržuje ustanovení článku 12 Protokolu o výsadách a imunitách a že lucemburští studenti jsou od předmětného „poplatku zahraničních studentů“ osvobozeni, i když taková diskriminace mezi státními příslušníky jednotlivých členských států je podle práva Společenství nepřípustná.

Alternativně žalobci v původním řízení tvrdí, že zamítnutí osvobození od předmětného poplatku, které vychází z toho, že pan Forcheri, jako úředník Evropských společenství neplatí daně belgické státní pokladně, je v rozporu s čl. 13 odst. 2 Protokolu o výsadách a imunitách. Podle tohoto ustanovení jsou úředníci a jiní představitelé Společenství osvobozeni od vnitrostátních daní z platů, mezd a odměn vyplácených Společenstvím. Odepření určité výhody manželovi (manželce) evropského úředníka jen proto, že tento úředník neplatí ze svých příjmů vnitrostátní daň, by bylo porušením tohoto ustanovení.

2. Vyjádření předložené italskou vládou

Pro italskou vládu je zřejmé, že článek 12 nařízení č. 1612/68 se musí vztahovat i na manžela (manželku) pracovníka. Ve věci 76/72, Michel S. (Recueil 1973, s. 457), rozšířil Soudní dvůr rozsah působnosti tohoto ustanovení na opatření vztahující se na vzdělávání zdravotně postižených osob, i když v něm nebyly výslovně uvedeny, přičemž se vyjádřil, že tento článek neuvádí vyčerpávajícím způsobem všechny možné případy, ale že musí být vykládán extenzivně a s přihlédnutím k záměrům, které vedly k přijetí tohoto nařízení, zejména pak k nutnosti zajistit podmínky pro začlenění rodiny do prostředí hostitelské země uvedené v pátém bodě odůvodnění.

I když zákonodárce Společenství při vytváření předmětného nařízení nemusel upravovat přímo postavení úředníků Společenství, italská vláda je toho názoru, že se stejné zásady a ustanovení nařízení musí vztahovat i na osoby pracující pro Společenství, zejména pokud se jedná o státní příslušníky Společenství: ti jednoznačně vykonávají námezdní práci na území členského státu podle zákonů Společenství, které jsou přímo použitelné na území dotyčného státu. Není ostatně přípustné, aby se evropští úředníci ocitali v nevýhodném postavení v porovnání s postavením jiných výdělečně činných zaměstnanců, kteří jsou státními příslušníky členských států. Rovnost zacházení, která přímo vyplývá z obecné zásady článku 7 Smlouvy a působí tak nezávisle a mimo působnost nařízení č. 1612/68, je logickým a nevyhnutelným předpokladem Protokolu o výsadách a imunitách, který proto pro úředníky a zaměstnance Společenství vymezuje (v článku 12 a násl.) určitá pravidla za účelem posílení mobility a nezávislosti těchto úředníků a zaměstnanců Společenství a úpravy zvláštní povahy jejich postavení.

Pochybnost, kterou vnitrostátní soud vyjadřuje v druhé předložené otázce je nepochopitelná. Postavení Společenství vůči vnitrostátním právním řádům a systému jejich finančních zdrojů vylučuje, aby bylo možno vůbec uvažovat o diskriminaci poškozující úředníky Společenství, která přímo vyplývá ze skutečnosti, že nejsou nuceni přispívat na veřejné vnitrostátní výdaje. Při výběru mezi vnitrostátním zdaněním a zdaněním na úrovni Společenství byla s ohledem na povinnost zamezit dvojímu zdanění zvolena druhá možnost, neboť zaručuje větší nezávislost úředníků Společenství.

3. Vyjádření předložené Komisí

Nejprve Komise uvádí, že dne 22. září 1978 zaslala Radě řadu návrhů (Dokument COM(78) 468 final) na odstranění překážek mobility vysokoškolských studentů, přičemž jeden se týkal omezení počtu přijímaných uchazečů. Pokud jde o finanční hledisko této otázky, směřoval návrh k tomu, aby pokud je v členském státu požadováno školné, nemohl být poplatek, který musí platit studenti z ostatních zemí Společenství, vyšší než poplatky vybírané od studentů tohoto členského státu.

Rada svým usnesení ze dne 27. června s odkazem na tento návrh Komise zavedla výhradu ve vztahu k zásadě rovnosti v souvislosti s finančními hledisky, podle níž v případech, kdy opatření omezující počet nebo jiné faktory vyvolají podstatnou nerovnováhu v pohybu studentů, může členský stát přijmout příslušná opatření na omezení následků této nerovnováhy. Podle názoru Komise nelze tuto výhradu vykládat v tom smyslu, že ospravedlňuje opatření obecné povahy, podle něhož by bylo zápisné pro všechny obory u studentů z ostatních členských států vyšší než u studentů tuzemských. Této výjimce je třeba naopak rozumět tak, že se použije pouze v případech skutečné nerovnováhy a za předpokladu, že se kapacita pro přijetí ke studiu v daném členském státu ukáže jako nedostatečná. Dále i když se Komise nedomnívá, že by Soudní dvůr mohl takovému usnesení přiznat přímý účinek, který by zakládal práva jednotlivců, je Komise toho názoru, že Soud nemůže připustit, aby členský stát využil takové usnesení k tomu, aby se vyhnul povinnostem, jež mu vznikají ze Smlouvy a sekundárního práva.

Komise zdůrazňuje, že podmínky začlenění rodiny do prostředí hostitelské země nezahrnují pouze příležitosti k získání či rozšíření odborného vzdělání pro děti pracovníka, jak to výslovně uvádí článek 12 nařízení č. 1612/68, ale také pro manžela (manželku), který (která) pracovníka doprovází. Podmínky pro přístup ke vzdělání manžela (manželky) v jiném členském státu totiž mohou snadno vést pracovníka k tomu, že odmítne vykonávat práci v tomto státě, nebo že se rozhodne pro ukončení takového zaměstnání, aby se mohl navrátit do země svého původu. Tyto podmínky proto mohou v případě, že budou diskriminační, představovat překážku volného pohybu.

Pokud jde o první otázku, uvádí Komise, že žalobkyně je závislá na právním postavení, které náleží osobě úředníka Společenství a jeho rodině, které vyplývá především z Protokolu o výsadách a imunitách. Připomíná, že článek 20 Služebního řádu stanoví: „Úředník má bydliště buď v místě svého zaměstnání, nebo v takové vzdálenosti od místa svého zaměstnání, která je slučitelná s řádným výkonem jeho funkce“.

Ustanovení čl. 12 písm. b) Protokolu o výsadách a imunitách, který stanoví, že „Bez ohledu na svou státní příslušnost nepodléhají úředníci a jiní zaměstnanci Společenství na území žádného členského státu – spolu se svými manžely či manželkami a jimi vyživovanými rodinnými příslušníky – předpisům omezujícím přistěhovalectví a určujícím náležitosti přihlašování cizinců“, se vztahuje na dva pojmy, jež se opětovně odrážejí v dalších dokumentech práva Společenství: pojem rodiny a pojem náboru úředníků na co nejširším geografickém základu. Je proto otázkou, zda zejména podmínky pro začlenění rodinných příslušníků úředníka v členském státu, v němž je nucen mít bydliště, nejsou způsobilé ovlivnit svobodu Společenství vybírat a provádět nábor úředníků na co nejširším geografickém základu, a ještě dále, zda podmínky pro přístup ke vzdělání, které se vztahují na rodinné příslušníky úředníka a jsou diskriminační na základě státní příslušnosti, nemohou omezit počet možných uchazečů podle zemí, či dokonce ovlivnit stabilitu zaměstnanců Společenství. Takové opatření by kromě toho vytvořilo podstatný rozdíl v zacházení, který by byl v rozporu se zásadou rovného zacházení s úředníky.

Tak jak bylo stanoveno ve věci 208/80 (Lord Bruce of Donington, Recueil 1981, s. 2205), povinnost uložená členským státům článkem 5 Smlouvy usnadnit Společenství plnění jeho úkolů „zahrnuje závazek nepřijímat opatření, jež jsou způsobilá narušit vnitřní chod institucí Společenství“. Dále, přestože politika vzdělávání sama o sobě nespadá do oblasti působnosti Smlouvy, zásada zákazu diskriminace vyhlášená článkem 7 Smlouvy může být použita i na opatření s ní související, pokud jde o otázku výkonu funkcí Společenství, v předmětné věci dokonce řádného chodu institucí.

Pokud jde o druhou otázku, Komise odkazuje především na účel článku 13 protokolu, který zajišťuje jednotné zdanění příjmů úředníků a zaručuje právo institucí na jednotné určení výše čistého platu. Toto ustanovení brání ve skutečnosti tomu, aby docházelo „následkem vybírání vnitrostátních daní v rozdílné výši k rozdílné výši příjmů podle státní příslušnosti nebo daňového domicilu úředníků“ (věc 32/67, Van Leeuwen, Recueil 1968, s. 64). Je sice pravdou, že úředníci Společenství sice nepřispívají do státního rozpočtu státu, v němž se nachází místo výkonu jejich zaměstnání za stejných podmínek a ve stejném rozsahu, jako ostatní daňoví poplatníci tohoto státu, důvodem však je, že by nebylo vhodné, aby pouze z důvodu přítomnosti evropských institucí získávala hostitelská země neoprávněné příjmy z výběru daní z příjmů, které svým úředníkům tyto instituce vyplácejí z příspěvků všech členských států. To však neznamená, že úředníci Společenství nepřispívají do státního rozpočtu hostitelského státu. Ve skutečnosti přispívají do státních příjmů jak nepřímo prostřednictvím svých daní placených do rozpočtu Společenství, tak i přímo svou přítomností na území těchto zemí.

Dále je nutné podotknout, že se předmětné opatření o „poplatku zahraničních studentů“ nevztahuje na manželky úředníků zaměstnaných v Belgii s lucemburskou nebo belgickou státní příslušností. Jejich manželé však přispívají belgickému státnímu rozpočtu stejným způsobem, neplatí vnitrostátní daně ze svých příjmů jako úředníci, jejichž manželky nemají jednu z těchto dvou státních příslušností a na které se předmětný poplatek vztahuje. Komise rovněž připomíná, že bez ohledu na toto osvobození od daní jsou děti úředníků bydlících v Belgii zproštěny od „poplatku zahraničních studentů“, a to od okamžiku zavedení tohoto opatření. Tyto úvahy vedou dle názoru Komise k výroku, že argument, který je založen na osvobození od daní podle článku 13 není možné použít bez rozdílu pro každou situaci. Především však vedou k závěru o diskriminaci na základě státní příslušnosti.

I – Ústní řízení

Na jednání konaném dne 25. listopadu 1982 byla vyslechnuta ústní vyjádření manželů Forcheri, zastoupených E. Lebrunem, advokátem bruselské advokátní komory, vlády Velké Británie, zastoupené advokátem D. Donaldsonem a Komise, zastoupené zmocněnkyní C. Durand, zaměstnankyní právního oddělení.

Generální advokát předložil své stanovisko na jednání konaném dne 26. ledna 1983.

Odůvodnění:

Svým usnesením ze dne 11. prosince 1981, které bylo kanceláří Soudního dvora zapsáno dne 14. května 1982, položil smírčí soud čtvrtého kantonu v Bruselu na základě článku 177 Smlouvy o EHS dvě předběžné otázky týkající se výkladu článků 7 a 48 Smlouvy, nařízení Rady č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků v rámci Společenství (Úřední věstník Evropských společenství L 257, 19. 10. 1968, s. 2) a článků 12 a 13 Protokolu o výsadách a imunitách Evropských společenství.

Otázky byly vzneseny v rámci sporu týkajícího se dodatečného zápisného, tzv. „poplatku zahraničních studentů“ požadovaného na začátku školního roku 1979 a 1980 po manželce úředníka Komise, oba italské státní příslušnosti, zaměstnaného v Bruselu.

Uvedený poplatek byl obecně vyžadován v Belgii od začátku školního roku 1976 od všech studentů bez belgické státní příslušnosti, jejichž rodiče nemají v Belgii trvalé bydliště. Pro zařízení vysokoškolského vzdělávání neuniverzitního typu, ke kterým náleží i Institut, do něhož se zapsala paní Forcheri, bylo stanoveno oběžníkem ze dne 8. června 1978 platným v době, kdy došlo k předmětným zápisům, že poplatek zahraničních studentů není vyžadován od studentů, jejichž rodiče jsou zahraničními úředníky zaměstnanými v Belgii u Evropských společenství, nebo jejichž manžel (manželka) s trvalým bydlištěm v Belgii zde vykonává placené zaměstnání a platí daně do belgického státního rozpočtu. Je však třeba dodat, že oběžník ze dne 12. května 1981 poskytl pro školní rok 1981/1982 nejen dětem úředníků Společenství s bydlištěm v Belgii, ale i jejich manželovi (manželce) stejné zacházení, jaké platí pro studenty belgické státní příslušnosti.

Na základě žádosti o vysvětlení zaslané ministerstvu školství obdržel manžel paní Forcheri odpověď dopisem ze dne 7. května 1980 v tom smyslu, že paní Forcheri nemůže „být osvobozena od poplatku zahraničních studentů jako manželka úředníka Evropských společenství, protože tato výhoda je poskytována pouze v případě, když manžel (manželka) studenta vykonává placené zaměstnání a platí daně do belgické státní pokladny, což není případ úředníka Evropských společenství“.

Žalobci v hlavním řízení předložili věc před Juge de Paix čtvrtého kantonu v Bruselu, který rozhodl, že tento spor zahrnuje otázku výkladu práva Společenství a předložil Soudnímu dvoru k projednání tyto předběžné otázky:

1) Je v souladu s právem Společenství, a zejména s ohledem na zásadu zákazu diskriminace mezi státními příslušníky členských států Evropského společenství, vytyčenou mimo jiné článkem 7 Smlouvy a ve spojení s volným pohybem pracovníků články 48 a 49 Smlouvy, dále s ohledem na článek 12 nařízení Rady č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství ve znění nařízení Rady č. 312/76 ze dne 9. února 1976 a s ohledem na článek 12 Protokolu o výsadách a imunitách Evropských společenství, požadavek, aby „poplatek zahraničních studentů“ v Belgii, který není požadován po belgických a lucemburských studentech, platili(ly) studenti (studentky), kteří jsou manželi (manželkami) úředníků Evropských společenství, jsou státními příslušníky členského státu a pobývají v Belgii, neboť i jejich manžel (manželka) zde pobývá z důvodu svého zaměstnání u některé z institucí Evropských společenství?
2) Nepředstavuje odmítnutí udělení osvobození od „poplatku zahraničních studentů“ pro výše uvedené studenty, na základě toho, že jejich manžel (manželka) je úředníkem Evropských společenství a neplatí daně do belgické státní pokladny, porušení čl. 13 odst. 2 Protokolu o výsadách a imunitách Evropských společenství?
Účelem těchto otázek je umožnit vnitrostátnímu soudu, aby určil, zda je s právem Společenství slučitelné vnitrostátní právní ustanovení, které ukládá manželce úředníka Společenství s bydlištěm v členském státě, kde vykonává své funkce, povinnost platit zápisné, aby se mohla zúčastnit kurzu vysokoškolského vzdělávání, když se takový poplatek nevyžaduje od tuzemských státních příslušníků, ani od jejich manželů (manželek).

Především je třeba připomenout, že článek 7 Smlouvy zakazuje v rozsahu působnosti Smlouvy, aniž by byla dotčena zvláštní ustanovení obsažená ve Smlouvě, veškerou diskriminaci na základě státní příslušnosti.

V předmětné věci není zpochybňováno, že belgická právní pravidla stanoví v této souvislosti rozdílné zacházení mezi belgickými státními příslušníky a příslušníky ostatních členských států. Vnitrostátní soud proto předkládá otázku, zda v případě manželky úředníka Společenství bez belgické nebo lucemburské státní příslušnosti spadá placení zápisného do „oblasti působnosti Smlouvy“, a pokud ano, zda je v tomto ohledu významná skutečnost, že úředníci Společenství s bydlištěm v Belgii jsou osvobozeni od povinnosti platit daně belgickému státu.

Při zodpovězení této otázky je třeba uvést, že právní postavení úředníků Společenství v členských státech, ve kterých vykonávají zaměstnání, spadá do oblasti působnosti Smlouvy ze dvou důvodů, jednak z důvodu jejich zaměstnání u Společenství, a jednak proto, že mohou využívat všechny výhody, které vyplývají z práva Společenství pro státní příslušníky členských států v oblasti volného pohybu osob, školství a sociálního zabezpečení.

Článek 48 Smlouvy stanoví, že volný pohyb pracovníků bude uvnitř Společenství zajištěn nejpozději na konci přechodného období. Zahrnuje, pokud jde o zaměstnávání, odměnu za práci a jiné pracovní podmínky a odstranění jakékoli diskriminace pracovníků členských států na základě státní příslušnosti.

Podle právní praxe Společenství a ustálené judikatury Soudního dvora nemůže být právo na volný pohyb chápáno v úzkém smyslu. Tak jak je uvedeno v odůvodnění k nařízení Rady č. 1612/68, je základním právem pracovníků a jejich rodinných příslušníků, neboť mobilita pracovníků uvnitř Společenství musí být jedním z prostředků, které pracovníkům zajišťují možnost zlepšení jejich pracovních a životních podmínek a usnadnění jejich společenského postavení.

Z toho důvodu, aby mohlo být vykonáváno za objektivních podmínek svobody a důstojnosti právo volného pohybu podle pátého bodu odůvodnění uvedeného nařízení, , musí být fakticky i právně zajištěna rovnost zacházení ve všech věcech, které se týkají vlastního výkonu zaměstnání a přístupu k bydlení, a rovněž odstraněny překážky mobility pracovníků, zejména pokud jde o právo pracovníka být doprovázen rodinou a o podmínky začlenění této rodiny do prostředí hostitelské země.

Je proto otázkou, zda přístup k vzdělávacím kurzům, zejména jde-li o odborné vzdělávání, spadá do oblasti působnosti Smlouvy.

Článek 128 Smlouvy stanoví, že na návrh Komise a po konzultaci s Hospodářským a sociálním výborem stanoví Rada obecné zásady pro uskutečňování společné politiky v oblasti odborného vzdělávání, které přispívají k harmonickému rozvoji národních hospodářství i společného trhu.

Na základě tohoto ustanovení přijala Rada rozhodnutí 63/266 ze dne 2. dubna 1963, kterým se stanoví obecné zásady pro provádění společné politiky odborného vzdělávání (Úřední věstník Evropských společenství 063, ze dne 20. 4. 1963, s. 1338). V jednotlivých bodech úvodu tohoto rozhodnutí se mimo jiné stanoví, že zavedení účinné společné politiky odborného vzdělávání napomůže uskutečňování volného pohybu pracovníků a že každý člověk by měl mít možnost získat odpovídající vzdělání, zvyšovat svou kvalifikaci a získat veškerou nezbytnou odbornou rekvalifikaci v různých obdobích svého produktivního věku.

Podle druhé zásady obsažené v rozhodnutí musí společná politika odborného vzdělávání směřovat k určitým základním cílům zahrnujícím mimo jiné vytvoření podmínek, které zaručí všem právo získat odpovídající odborné vzdělání a které nabídnou každému člověku v souladu s jeho zálibami a schopnostmi, pracovními poznatky a zkušenostmi na zlepšení přístupu k získání vyššího postavení v zaměstnání či přípravu pro novou činnost na vyšší úrovni.

Z toho vyplývá, že politika vzdělávání a odborného vzdělávání sice nespadá sama o sobě do oblastí, které Smlouva podřídila pravomoci orgánů Společenství, avšak přístup k takovým formám vzdělávání patří do oblasti působnosti Smlouvy.

Dále, pokud členský stát zřídí vzdělávací programy, které se týkají přímo odborného vzdělávání, pak skutečnost, že tento členský stát vyžaduje po státním příslušníku jiného členského státu, který legálně pobývá na jeho území, zápisné, jež není pro účast v takovém kurzu požadováno po jeho vlastních státních příslušnících, představuje diskriminaci na základě státní příslušnosti, která je podle článku 7 Smlouvy zakázaná.

Pokud jde o zvláštní postavení úředníka Společenství a jeho rodinných příslušníků, je nutno připomenout, že úředník je podle článku 20 Služebního řádu povinen mít bydliště v místě výkonu svého zaměstnání. Kromě toho, podle čl. 13 odst. 2 Protokolu o výsadách a imunitách Evropských společenství je sice úředník osvobozen od vnitrostátních daní z platů, mezd a odměn placených Společenstvím, na druhé straně však podle odstavce 1 stejného článku je povinen platit Společenství daň z platů, mezd a odměn, z čehož má hostitelský členský stát jakožto člen Společenství nepřímý prospěch. Skutečnost, že neplatí daň ze svého příjmu do státní pokladny, není proto relevantním důvodem pro to, aby byl činěn rozdíl mezi tímto úředníkem a jeho rodinnými příslušníky a mezi migrujícím pracovníkem, jehož příjmy podléhají zdanění v hostitelském státu.

Náklady řízení:

Výdaje vzniklé italské vládě, vládě Spojeného království, jakož i Komisi, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má povahu incidenčního řízení ve sporu probíhajícím před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.

Z těchto důvodů

SOUDNÍ DVŮR (čtvrtý senát)

o otázkách, které mu byly předloženy Juge de Paix čtvrtého kantonu v Bruselu, usnesením ze dne 11. prosince 1981, rozhodl takto:

Pokud členský stát zřídí vzdělávací kurz týkající se zejména odborného vzdělávání, pak skutečnost, že tento členský stát vyžaduje po státním příslušníku jiného členského státu, který legálně pobývá na jeho území, zápisné, jež není pro účast v takovém kurzu požadováno po jeho vlastních státních příslušnících, zakládá diskriminaci na základě státní příslušnosti zakázanou článkem 7 Smlouvy.

O´Keeffe Pescatore

Bosco Koopmans Bahlmann

Vyhlášeno na veřejném soudním zasedání v Lucemburku dne 13. července 1983.

Vedoucí kanceláře Předseda čtvrtého senátu

P. Heim A. O´Keeffe

_____________________________________________________________________________