Odbor kompatibility s právem ES Úřad vlády ČR	I S A P Informační Systém pro Aproximaci Práva
	Databáze č. 17 : Databáze judikatury

ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů


	Číslo (Kód CELEX): Number (CELEX Code):		61993J0046

	Název: Title:		Rozhodnutí ESD ze dne 5. března 1996 Spojené věci C-46 a 48/93 Brasserie du Pcheur SA a Spolková republika Německo; Královna a Ministr dopravy ex parte Factortame Ltd a další 1996 ECR I, 1029 "Brasserie du Pcheur a Factortame"

	Publikace: Publication:

	Předmět (klíčová slova): Keywords

	Související předpisy: Corresponding acts:

	Odkaz na souvisejicí judikáty: Corresponding Judgements:		Reyners (č. 81) Iannelli &Volpi (č. 137) Komise/Itálie (Věc 168/85; 1986 ECR 2945 – Komise ES v. Italská republika) HNL (č. 159) Waterkeyn (č. 284) San Giogio (č. 309) Komise/SRN (č. 394) Cukrovar Süderdithmarschen a Cukrovar Soest (č. 506) Komise/Itálie (Věc C-120/88, 1991 - I ECR 621 – Komise ES v. Italská republika) Komise/Španělsko (Věc C-119/89; 1991 I ECR 641 – Komise ES v. Španělské království) Factortame II (č. 523) Komise/Spojené království (Věc C-246/89, 1991 I ECR 4585 – Komise ES v. Spojené království Velké Británie a Severního Irska) Mulder (č. 554).


	Plný text: Fulltext:		Ne

Fakta:
ESD měl rozhodnout o následujících dvou případech:1. Brasserie du Pecheur, francouzský pivovar se sídlem v Schiltigheimu (Francie), tvrdil, že byl ke konci roku 1981nucen přerušit vývoz piva do Německa, neboť se příslušné německé úřady domnívaly, že složení piva není v souladu s tzv. Reinheitsgebot (požadavkem čistoty piva). Komise vznesla žalobu proti SRN na porušení povinnosti (čl. 169 SES). ESD v roce 1987 rozhodl, že zákaz uvedení piva dovezeného z jiných členských států, které neodpovídá ustanovením o čistotě piva, na trh je neslučitelný s čl. 30 SES (Komise v. SRN). Brasserie du Pecheur následně podal žalobu na Spolkovou republiku Německo o náhradu škody způsobené v důsledku dovozních omezení v letech 1981-1987 ve výši 1 800 000 DM, což činí zlomek skutečně utrpěné škody. Případ se dostal až k Spokovému Nejvyššímu soudu (Bundesgerichtshof).
2. Factortame a další, jednotlivci i společnosti založené dle britského práva spolu s řediteli a akcionáři těchto společností, podali žalobu k Vrchnímu soudu (High Court of Justice), Queen´s Bench Division, Divisional Court na náhradu škody, kterou utrpěli v důsledku aplikace Části II zákona o námořním obchodu (Merchant Shipping Act) z roku 1988. Tento zákon vyžadoval zavedení nového registru pro britské rybářské lodě a registraci takových lodí, včetně lodí již zaregistrovaných v předchozím registru, a to za určitých podmínek vztahujících se ke státní příslušnosti, místu trvalého a přechodného bydliště majitelů lodí. Rybářským lodím nezpůsobilým k registraci do nového registru bylo odňato právo na lov ryb. ESD v roce 1991 rozhodl, že podmínky vztahující se ke státní příslušnosti, místu trvalého a přechodného bydliště majitelů a provozovatelů plavidel určené systémem registrace stanoveným v zákoně o námořním obchodu jsou v rozporu s komunitárním právem, zejména s články 6, 52 a 221 Smlouvy o založení ES (Factortame II, Komise v. Velká Británie).
3. Oba národní soudy požádaly Evropský soudní dvůr o rozhodnutí o předběžné otázce (čl. 177 SES), a to ohledně základů a rozsahu odpovědnosti členských států za škodu způsobenou jednotlivcům v důsledku porušení komunitárního práva přičitatelného státu.

Názor soudu a komentář:
V první otázce se národní soud v podstatě dotazoval, zda se princip, podle něhož jsou členské státy povinny nahradit škodu způsobenou jednotlivcům v důsledku porušení práva ES přičitatelného těmto státům, aplikuje, i pokud je bylo porušení způsobeno národní legislativou/národním předpisem. Soud nejprve zdůraznil, že povinnost členských států nahradit škodu způsobenou jednotlivcům porušením práva ES, za které jsou odpovědny, je principem komunitárního práva (Francovich). Tato povinnost vzniká nejen v případě porušení ustanovení práva ES, které je přímo aplikovatelné, ale rovněž při porušení komunitárního předpisu, které poskytuje jednotlivcům právo na vznesení žaloby před národním soudem. Právo jednotlivců spoléhat se při řízení před národními soudy na bezprostředně účinná ustanovení Smlouvy je pouze minimální zárukou a samo o sobě nestačí k zajištění plné implementace Smlouvy (Komise v. Itálie; Komise v. Španělsko). Pro dosažení plné účinnosti bezprostředně účinných komunitárních předpisů, je právo na náhradu škody nezbytným základem pro přímý účinek ustanovení práva ES, jejichž porušení bylo příčinou vzniku škody. Porušení bezprostředně účinného ustanovení jako jsou čl. 30 a 50 SES, které poskytují jednotlivcům určitá práva, může dát vzniknout nároku na náhradu škody. Soud oponoval německé vládě, která tvrdila, že všeobecné právo na náhradu škody jednotlivcům může být založeno pouze národní legislativou, neboť uznání takového práva soudem by bylo neslučitelné s rozdělením pravomocí mezi orgány Společenství a členskými státy a s institucionální vyvážeností založenou Smlouvou. Soud zdůraznil, že existence a rozsah odpovědnosti státu za škodu vzniklá v důsledku porušení závazků vyplývajících pro stát z komunitárního práva jsou otázkou interpretace Smlouvy, která spadá do kompetence ESD. Není důležité, zda Smlouva obsahuje výslovná ustanovení. Je na Soudním dvoru, aby při zajišťování dodržování práva při interpretaci a aplikaci Smlouvy rozhodl podle všeobecně akceptovaných metod interpretace, zejména s odkazem na základní principy komunitárního právního systému, a pokud je to nutné, podle všeobecných principů společných právním řádům členských států. Ve světle předcházejících úvah, princip odpovědnosti státu za porušení práva ES v žádném případě nezávisí na tom, která národní instituce způsobila takové porušení svým jednáním či opomenutím. Kromě toho, ve světle fundamentálního požadavku na jednotnou aplikaci komunitárního práva (Cukrovar Süderdithmarschen a Cukrovar Soest), povinnost nahradit škodu vzniklou porušením práva ES nemůže záviset na národních předpisech, co se týče rozdělení pravomocí mezi ústavními orgány. Tedy, okolnost, že porušení je podle národního práva přičitatelné zákonodárným a nikoli exekutivním orgánům, nestačí na zamítnutí žaloby na odpovědnost státu.
Další otázka požadovala určení konkrétních podmínek, za jakých je právo na náhradu škody, za určitých okolností, garantováno komunitárním právem. Soud poukázal zejména na kritéria určená v jeho judikatuře interpretující čl. 215 SES, neboť podmínky odpovědnosti státu za porušení práva ES se nemohou, pokud to není dostatečně odůvodněno, odlišovat od podmínek obdobné odpovědnosti samého Společenství. Striktní přístup k odpovědnosti Společenství založený na čl. 215 SES, která vzniká z legislativních pochybení bere v úvahu široké právo uvážení, které je nezbytné a je k dispozici orgánům implementujícím politiky Společenství. Společenství může nést odpovědnost pouze pokud příslušné instituce zjevně a vážně překročily meze svých pravomocí (HNL). Soud vyvažuje míru odpovědnosti se stupněm uvážení přiznaným dané instituci. Pokud národní legislativní orgán jedná na poli ovládaném komunitárním právem, obvykle nemá právo uvážení. Právo ES může omezit právo jeho uvážení na významnou úroveň ve vztahu k dosažení určitého cíle nebo závazků určitým způsobem jednat či se takového jednání zdržet. Toto zejména platí, pokud členský stát podle čl. 189 má povinnost přijmout během daného období všechna opatření potřebná k dosažení cíle sledovaného směrnicí. V takovém případě je striktní odpovědnost odůvodněna. Pokud naopak členský stát jedná na poli, kde má široké právo uvážení, obdobné jako mají instituce Společenství při implementaci komunitárních politik, pak podmínky, za nichž je stát odpovědný, musí být principiálně shodné s podmínkami zakládajícími odpovědnost Společenství, tj. odpovědnost nastává pouze za určitých okolností. V našem případě žalovaný členský stát byl v situaci, kdy měl na výběr určité možnosti v oblastech, které nejsou harmonizovány podle evropského práva nebo jež jsou upraveny pouze nařízeními, která ponechávají členským státům určité právo uvážení. Ve světle těchto okolností Soud judikoval, že komunitární právo přiznává právo na náhradu škody, jsou-li splněny tři následující podmínky: porušený předpis je přiznává jednotlivcům určitá práva; porušení musí být dostatečně závažné; a musí existovat přímá kauzální vazba mezi porušením povinnosti státem a škodou utrpěnou poškozenými stranami. Soud je názoru, že první podmínka je v případě čl. 30 a v případě čl. 52 splněna. Čl. 30 ukládá zákaz členským státům, ale nicméně tak dává vzniknout i právům jednotlivců, která národní soud musí chránit (Ianelli & Volpi). Stejně tak i čl. 52 přiznává práva jednotlivcům (Reyners). K druhé podmínce Soud uvádí, že porušení komunitárního práva členským státem je dostatečně závažné, pokud stát zjevně a vážně překročí limity svého práva uvážení. Mezi faktory, jež mají být vzaty v úvahu, spadá jasnost a přesnost porušeného ustanovení, míra uvážení přiznaná takovým ustanovením národním orgánům, fakt, zda porušení a škoda byly způsobeny úmyslně či z nedbalosti, zda porušení práva bylo omluvitelné či ne, fakt, že postoj, který zaujal orgán Komise, mohl přispět k opomenutí, přijetí či ponechání v účinnosti národních opatření či praktik neslučitelných s právem ES. V každém případě, porušení komunitárního práva bude nepochybně dostatečně závažné, pokud toto porušování trvá i přes soudní rozhodnutí, které stanovilo porušení práva, či přes rozhodnutí o předběžné otázce či ustálenou judikaturu ESD, z nichž vyplývá, že takové jednání zakládá porušení komunitárního práva. Co se týče třetí podmínky, je na národních soudech, aby zhodnotily, zda příčinná vazba mezi porušením povinnosti státem a škodou utrpěnou poškozenými stranami existuje či ne. Výše zmíněné tři podmínky podle názoru Soudu jsou pouze podmínkami minimálními a nevylučují odpovědnost členského státu za méně přísných podmínek na základě národního práva. Zatímco princip odpovědnosti státu za náhradu škody plyne přímo z komunitárního práva, stát je povinen nahradit vzniklou škodu v souladu s ustanoveními svého vlastního národního práva o odpovědnosti za škodu. Avšak podmínky stanovené domácím právem nesmí být méně příznivé než ty, které se vztahují k domácím nárokům a nesmí být v praxi nemožné či extrémně obtížné náhradu škody získat (San Giorgio). Národní právo tedy například nemůže náhradu škody činit závislou na podmínkách založených na druhu zavinění (úmyslného či z nedbalosti) na straně státního orgánu odpovědného za porušení práva.
Co se týče otázky skutečného rozsahu náhrady škody, Soud tvrdí, že náhrada škody způsobená jednotlivcům v důsledku porušení práva ES musí být úměrná utrpěné škodě či ztrátě tak, aby byla zajištěna efektivní ochrana práv jednotlivců. Je na národním právním řádu, aby stanovil kritéria pro určení rozsahu náhrady škody, ale tato kritéria nesmí v praxi schopna znemožnit či podstatně ztížit získání náhrady škody. Soud je toho názoru, že národní soudy mohou zjišťovat, zda poškozená osoba přijala dostatečná opatření k zabránění vzniku škody či alespoň omezení jejího rozsahu a využila veškerých možných právních prostředků. Je obecným principem společným právním řádům členských států, že poškozená strana musí prokázat dostatečnou péči, aby byl omezen rozsah škody či rizika, které s sebou škoda přináší (Mulder). Při výpočtu náhrady škody je třeba brát v úvahu i ušlý zisk.
Co se týče lhůty, ve které je možné náhradu škody požadovat, je Soud toho názoru, že povinnost členského státu nahradit škodu nemůže být omezena na škodu utrpěnou po rozhodnutí Soudu o porušení práva. Takové omezení by bylo v rozporu s principem účinnosti komunitárního práva, neboť by vylučovalo právo na náhradu škody do té doby, než by předpokládané porušení bylo předmětem žaloby Komisi podle čl. 169 SES a konstatováno rozhodnutím Soudního dvora. Práva vznikající jednotlivcům z ustanovení komunitárního práva mající bezprostřední účinek v národních právních řádech členských států nemohou záviset na uvážení Komise, zda podá či nepodá žalobu proti členskému státu podle čl. 169 nebo na rozhodnutí ESD o porušení práva (Waterkeyn).
Na základě výše uvedeného Soud konstatoval, že není potřeba, aby Soud omezil časovou účinnost svého rozhodnutí v tomto případě.

Shrnutí (Summary of the Judgment):

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):