Odkaz:
The Queen Proti Immigration Appeal Tribunal, na žádost Gustaffa Desideriuse Antonissena . Věc C-292/89. Receuil 1989.
Klíčová slova:
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal High Court of Justice, Queen’s Bench Division, Londýn „Volný pohyb pracovníků – Právo pobytu – Hledání zaměstnání – Omezení v čase.
Předmět:
Žádost High Court of Justice, Queen’s Bench Division, Londýn, zaslaná Soudnímu dvoru na základě článku 177 Smlouvy o EHS a směřující k získání, ve sporu probíhajícím před tímto soudem.
I – Skutkové okolnosti a řízení
1. Právní rámec Společenství
Podle článku 48 Smlouvy:
„1. Nejpozději na konci přechodného období bude zajištěn volný pohyb pracovníků ve Společenství.
2. Volný pohyb pracovníků zahrnuje odstranění jakékoli diskriminace mezi pracovníky členských států na základě státní příslušnosti, pokud jde o zaměstnávání, odměnu za práci a jiné pracovní podmínky.
3. S výhradou omezení odůvodněných veřejným pořádkem, veřejnou bezpečností a ochranou zdraví zahrnuje právo:
a) ucházet se o skutečně nabízená pracovní místa;
b) pohybovat se za tím účelem volně na území členských států;
c) pobývat v některém z členských států za účelem výkonu zaměstnání v souladu s právními a správními předpisy, jež upravují zaměstnávání vlastních státních příslušníků;
d) zůstat na území členského státu po skončení zaměstnání za podmínek, které budou předmětem prováděcích nařízení vydaných Komisí.
4. Tento článek se nepoužije pro zaměstnání ve veřejné správě.“
Na základě článku 49 a s cílem uskutečnit volný pohyb pracovníků přijala Rada nařízení (EHS) č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství (Úř. věst. L 257, s. 2).
Podle článků 1 a 5 tohoto nařízení:
„Článek 1
1. Každý státní příslušník členského státu má právo, bez ohledu na místo svého bydliště, na přístup k zaměstnání a na jeho výkon na území jiného členského státu v souladu s právními a správními předpisy, které upravují zaměstnávání státních příslušníků tohoto státu.
2. Na území jiného členského státu požívá zejména stejné přednosti pro přístup k volnému zaměstnání, jakou mají státní příslušníci tohoto státu.
…
Článek 5
Státnímu příslušníkovi jednoho členského státu, který se uchází o zaměstnání na území jiného členského státu, se v tomto státě poskytuje stejná pomoc, jakou poskytují služby zaměstnanosti tohoto státu vlastním státním příslušníkům při vyhledávání zaměstnání.“
Téhož dne Rada přijala směrnici 68/360/EHS o odstranění omezení pohybu a pobytu pracovníků členských států a jejich rodinných příslušníků uvnitř Společenství (Úř. věst. L 257, s. 13), jejíž články 4, 6, 7 a 8 mají následující znění:
„Článek 4
1. Členské státy přiznávají právo pobytu na svém území osobám uvedeným v článku 1, které mohou předložit doklady uvedené v odstavci 3.
2. Právo pobytu se osvědčuje vydáním dokladu označovaného jako "povolení k pobytu pro státního příslušníka členského státu EHS". Tento doklad musí obsahovat poznámku, že byl vydán na základě nařízení (EHS) č. 1612/68 a na základě předpisů přijatých členskými státy k provedení této směrnice. Znění poznámky je uvedeno v příloze k této směrnici.
3. Pro vydání povolení k pobytu pro státního příslušníka členského státu EHS smějí členské státy požadovat předložení pouze těchto dokladů:
- od pracovníka:
a) dokladu, na základě kterého vstoupil na jejich území;
b) prohlášení zaměstnavatele o přijetí do zaměstnání nebo potvrzení o výkonu zaměstnání,
- od rodinných příslušníků pracovníka:
c) dokladu, na základě kterého vstoupili na jejich území;
d) potvrzení vydaného příslušným orgánem státu původu nebo státu posledního pobytu prokazujícího jejich rodinný vztah;
e) v případech uvedených v čl. 10 odst. 1 a 2 nařízení (EHS) č. 1612/68 dokladu vydaného příslušným orgánem státu původu nebo státu posledního pobytu osvědčujícího, že jsou na pracovníkovi závislí nebo že s ním v této zemi žijí ve společné domácnosti.
4. Rodinnému příslušníku, který není státním příslušníkem žádného členského státu, se vydává doklad o pobytu, jenž má stejnou platnost jako doklad vydaný pracovníkovi, na němž je závislý.
Článek 6
1. Povolení k pobytu
a) musí být platné na celém území členského státu, který je vydal;
b) musí mít dobu platnosti nejméně pět let ode dne vydání, která se automaticky prodlužuje.
2. Přerušení pobytu nepřesahující dobu šesti po sobě následujících měsíců a nepřítomnost z důvodu vojenské služby nemají vliv na platnost povolení k pobytu.
3. Je-li pracovník zaměstnán u zaměstnavatele hostitelského státu nebo u osoby poskytující služby na dobu delší než tři měsíce, ale kratší než jeden rok, vydá mu hostitelský členský stát povolení k přechodnému pobytu, jehož doba platnosti může být omezena na předpokládanou dobu zaměstnání.
S výhradou čl. 8 odst. 1 písm. c) se povolení k přechodnému pobytu vydává také sezónnímu pracovníkovi zaměstnanému na dobu delší než tři měsíce. Doba zaměstnání musí být uvedena v dokladech podle čl. 4 odst. 3 písm. b).
Článek 7
1. Platné povolení k pobytu nelze pracovníkovi odejmout pouze z důvodu, že již není zaměstnán, neboť je buď dočasně neschopen práce v důsledku nemoci nebo úrazu, nebo je nedobrovolně nezaměstnaný, což musí být řádně potvrzeno příslušným úřadem práce.
2. Při prvním prodloužení může být doba platnosti povolení k pobytu omezena, pokud je pracovník již více než dvanáct po sobě následujících měsíců v hostitelském členském státě nedobrovolně nezaměstnaný, ne však na méně než dvanáct měsíců.
Článek 8
1. Bez vydání povolení k pobytu přiznají členské státy právo pobytu na svém území:
a) pracovníkovi vykonávajícímu zaměstnání po dobu, která nemá přesáhnout tři měsíce. Doklad, na základě kterého dotyčná osoba vstoupila na území, a prohlášení zaměstnavatele o předpokládané délce zaměstnání jsou dostatečným oprávněním k pobytu; prohlášení zaměstnavatele se však nevyžaduje v případě pracovníků, na které se vztahuje směrnice Rady ze dne 25. února 1964 o dosažení svobody usazování a volného pohybu služeb pro činnosti zprostředkovatelů v obchodě, průmyslu a řemeslech;
b) pracovníkovi, který má bydliště na území členského státu, kam se zpravidla vrací každý den nebo alespoň jednou za týden, je však zaměstnán na území jiného členského státu. Příslušný orgán státu, ve kterém je zaměstnán, může vydat tomuto pracovníkovi zvláštní povolení platné po dobu pěti let, kterou je možné automaticky prodloužit;
c) sezónnímu pracovníkovi, který uzavřel pracovní smlouvu potvrzenou příslušným orgánem členského státu, na jehož území přicestoval vykonávat svou činnost.
2. Ve všech případech uvedených v odstavci 1 mohou příslušné orgány členského státu vyžadovat, aby pracovník ohlásil svou přítomnost na jeho území.“
V zápise ze zasedání Rady, na němž byla výše uvedená směrnice přijata, lze nalézt následující prohlášení k článkům 3 a 4 směrnice:
„Státním příslušníkům členského státu uvedeným v článku 1, kteří vycestují do jiného členského státu, aby se v něm ucházeli o zaměstnání, se pro tento účel poskytne lhůta nejméně tří měsíců; jestliže do vypršení této lhůty nenaleznou zaměstnání, může být jejich pobyt na území tohoto druhého státu ukončen.
Nicméně pokud by druhý stát měl během této lhůty výše uvedeným osobám poskytnout veřejnou pomoc (sociální podporu), může je vyzvat k opuštění svého území.“
2. Právní předpisy členského státu
Podle článku 3 odst. 1 zákona Immigration Act 1971 (dále jako „zákon z roku 1971“) nemůže osoba, která nemá britskou státní příslušnost, vstoupit do Spojeného království bez povolení. Článek 3 odst. 2 stanoví, že Secretary of State parlamentu pravidelně předkládá prohlášení, v němž jsou uvedena pravidla pro praktické provádění zákona z roku 1971, týkající se vstupu osob, které potřebují povolení, na území Spojeného království a jejich pobytu na něm.
Na projednávanou věc se použil Statement of Changes in Immigration Rules HC169; který v bodech 67, 140, 141 a 143 stanoví:
„67. Státní příslušníci členských států Evropského společenství jsou oprávněni ke vstupu na území za účelem výkonu nebo hledání zaměstnání, zahájení podnikání, výkonu samostatně výdělečné činnosti a jakéhokoli jiného výkonu práva svobodného usazování nebo práv poskytovatelů či příjemců služeb, v souladu s právem Společenství.
140. Osoba oprávněná ke vstupu (do Spojeného království ve smyslu bodu 67) může obecně pobývat ve Spojeném království po dobu šesti měsíců, než požádá o povolení k pobytu pro státního příslušníka členských států Evropského společenství („Residence Permit for a National of a Member State of the EC“). Povolení k pobytu se vydá, jestliže dotyčná osoba:
a) se stala zaměstnancem; nebo b) zahájila podnikání nebo vykonává samostatně výdělečnou činnost nebo jinou činnost v souladu s ustanoveními práva Společenství o právu usazování a o právech poskytovatelů a příjemců služeb; nebo c) je rodinným příslušníkem… osoby uvedené pod písm. a) nebo b). Dotyčné osobě je v takovém případě uděleno povolení k pobytu, je-li státním příslušníkem Společenství, nebo je jí povoleno prodloužení pobytu, pokud státním příslušníkem Společenství není, za stejných podmínek, jaké platí pro jejího manžela/manželku, resp. pro osoby, na nichž je závislá.
141. U osob uvedených v bodě 140 písm. a) je povolení k pobytu omezeno na předpokládanou délku zaměstnání, jestliže je tato předpokládaná délka od tří do dvanácti měsíců; v ostatních případech je normální doba platnosti povolení k pobytu pět let. Obecně se povolení k pobytu nevydá, pokud osoba za šest měsíců od data vstupu do Spojeného království nenalezla zaměstnání nebo pokud se během této doby stala zátěží pro veřejné finance.
143. Od osoby lze vyžadovat, aby opustila území Spojeného království, s výhradou opravného prostředku, jestliže se stala zátěží pro veřejné finance dříve, než jí bylo vydáno první povolení k pobytu, nebo jestliže šest měsíců po vpuštění na území nesplňuje podmínky uvedené v bodě 140 písm. a) nebo b). Po písemném upozornění může být doba platnosti povolení k pobytu zkrácena, s výhradou opravného prostředku, jestliže jeho držitel zjevně přestal splňovat podmínky vyjmenované ve výše uvedeném bodě 140 písm. a), b) nebo c). Nicméně dobu platnosti povolení k pobytu vydaného pracovníkovi nelze zkrátit pouze z důvodu, že již není zaměstnán, nastala-li tato situace v důsledku dočasné pracovní neschopnosti způsobené nemocí nebo úrazem nebo v důsledku nedobrovolné nezaměstnanosti.“
3. Původní spor a předběžné otázky
Belgický státní příslušník Gustaff Desiderius Antonissen vstoupil do Spojeného království v říjnu 1984. Bezvýsledně se ucházel o zaměstnání a dne 30. března 1987 byl odsouzen za nezákonné držení kokainu a za držení této drogy s úmyslem jejího dalšího prodeje k trestu odnětí svobody v délce šesti měsíců za první trestný čin a k trestu odnětí svobody v délce dvou let za druhý trestný čin. Dne 21. prosince 1987 byl podmínečně propuštěn.
Dne 27. listopadu 1987 rozhodl Secretary of State o vyhoštění G. D. Antonissena na základě článku 3 odst. 5 písm. b) zákona z roku 1971, který vyhoštění umožňuje v případě, je-li to podle Secretary of State v obecném zájmu.Pan Antonissen podal opravný prostředek k Immigration Appeal Tribunal, který však byl dne 18. května 1988 zamítnut.
High Court of Justice, Queen’s Bench Division povolil opravný prostředek „révision“ a rozhodl zastavit řízení a položit Soudnímu dvoru tyto předběžné otázky:
„1) Za účelem určení, má-li se zacházet se státním příslušníkem členského státu jako s „pracovníkem“ ve smyslu článku 48 Smlouvy o EHS, který se uchází o zaměstnání na území jiného členského státu a kterého lze vyhostit pouze za podmínek stanovených směrnicí Rady 64/221 ze dne 25. února 1964, může zákonodárce druhého členského státu stanovit, že lze po takovém státním příslušníkovi požadovat, aby opustil území tohoto státu (s výhradou opravného prostředku), pokud šest měsíců od vstupu na území nenalezl zaměstnání?
2) Při podání odpovědi na předcházející otázku, jaký význam má soud členského státu případně přikládat prohlášení uvedeném v zápise ze zasedání Rady, na němž Rada přijala směrnici 68/360?“
Je třeba poukázat na to, že pan Antonissen opustil území Spojeného království a vrátil se do Belgie právě v den, kdy bylo vydáno předkládací usnesení (14. června 1989).
4. Řízení před Soudním dvorem
Předkládací usnesení High Court of Justice, Queen’s Bench Division, bylo zapsáno v kanceláři Soudního dvora dne 21. září 1989.
V souladu s článkem 20 Protokolu o statutu Soudního dvora EHS svá písemná vyjádření předložili: žalobce v původním řízení, zastoupený Richardem Plenderem, QC, a Geraldine Clark, advokáty v Londýně, zmocněnými firmou Winstanley-Burgess and Co.; vláda Spojeného království, zastoupená J. E. Collinsem z Treasury Solicitor’s Department, jakožto zmocněncem, jemuž asistuje David Pannick, barrister; vláda Spolkové republiky Německo, zastoupená Ernstem Röderem a Joachimem Karlem, jakožto zmocněnci; Rada Evropských společenství, zastoupená Martou Arpio, pracovnicí právní služby Rady, jakožto zmocněnkyní; a Komise Evropských společenství, zastoupená Antoniem Caeirem, právním poradcem, a Nicholasem Khanem, pracovníkem právní služby Komise, jakožto zmocněnci.
Po vyslechnutí zprávy soudce zpravodaje a stanoviska generálního advokáta rozhodl Soudní dvůr zahájit ústní část řízení bez provádění dokazování.
II – Písemná vyjádření předložená Soudnímu dvoru
K první otázce
Žalobce v původním řízení nejprve připomíná, že podle judikatury Soudního dvora mají pracovníci i bez konkrétní nabídky zaměstnání právo volného pohybu v jiném členském státě, aby se v něm ucházeli o zaměstnání. V tomto ohledu zmiňuje rozsudky ze dne 8. dubna 1976, Royer, 48/75, Recueil s. 497, ze dne 23. března 1982, Levin, 53/81, Recueil s. 1035, a ze dne 18. června 1987, Lebon, 316/85, Recueil s. 2811.
Smlouva nestanoví žádnou výjimku z tohoto práva, z čehož podle žalobce v původním řízení vyplývá, že členské státy nemohou trvání tohoto práva omezovat na šest měsíců nebo na jakoukoli jinou dobu. Podle judikatury Soudního dvora mají být výjimky z volného pohybu pracovníků uvedené v článku 48 odst. 4 vykládány striktně, tudíž tím spíše platí, že nejsou-li žádné výjimky stanoveny, nesmějí je členské státy samy zavádět.
Kromě toho by možnost členských států časově omezit právo volného pohybu za účelem hledání zaměstnání byla neslučitelná se zásadou jednotného uplatňování práva Společenství, na niž se odvolal Soudní dvůr, když rozhodl, že pojem „pracovník“ je pojmem na úrovni Společenství (viz výše uvedený rozsudek Levin a rozsudky ze dne 19. března 1964, Unger, 75/63, Recueil s. 347, ze dne 3. června 1986, Kempf, 139/85, Recueil s. 1741, a ze dne 3. července 1986, Lawrie-Blum, 66/85, Recueil s. 2121).
Žalobce v původním řízení dále uplatňuje, že možnost členského státu časově omezit období, během nějž uchazeči o zaměstnání se státní příslušností jiných členských států mohou pobývat na území tohoto státu za účelem hledání zaměstnání, je v rozporu s předmětem a cílem článku 48 Smlouvy, kterým je uskutečnění cíle definovaného v článku 3 písm. c), tj. „odstranění překážek volného pohybu osob (…) mezi členskými státy“. Toto ustanovení je zároveň cílem Společenství i prostředkem ke splnění jiných cílů, zejména „nepřetržitého a vyváženého růstu, vyšší stability, rychlejšího zvyšování životní úrovně a užších kontaktů mezi členskými státy“, o nichž se hovoří v článku 2.
Dotyčné omezení je jednak překážkou volného pohybu osob a tedy i cíle uvedeného v článku 3 písm. c), jednak překážkou splnění cílů uvedených v článku 2. Volný pohyb osob totiž ke splnění těchto cílů přispívá mimo jiné vytvořením vyváženého trhu práce, který může vzniknout pouze v rámci volného trhu, na němž se nabídka zaměstnání a poptávka po něm nejlépe vyrovnají tehdy, jestliže uchazečům o zaměstnání není nijak bráněno ve svobodě volby místa, kde se o zaměstnání budou ucházet. Jakékoli omezování této svobody narušuje rovnováhu nabídky a poptávky.
Podle žalobce v původním řízení dotyčné omezení navíc porušuje zásadu rovnosti zacházení v oblasti přístupu k zaměstnání, která se vztahuje na všechny uchazeče o zaměstnání (viz výše uvedený rozsudek ze dne 18. června 1987).
Žalobce v původním řízení konečně připomíná, že ustanovení směrnice 68/360 o povolení k pobytu (článek 4 odst. 3) a o omezení doby pobytu v případě nedobrovolné nezaměstnanosti nelze využít k omezování práv zřízených Smlouvou.
Na základě těchto úvah navrhuje žalobce v původním řízení odpovědět na první otázku tak, že za účelem určení, má-li se zacházet se státním příslušníkem členského státu jako s „pracovníkem“ ve smyslu článku 48 Smlouvy o EHS, který se uchází o zaměstnání na území jiného členského státu a kterého lze vyhostit pouze za podmínek stanovených směrnicí Rady 64/221/EHS ze dne 25. února 1964, zákonodárce druhého členského státu nemůže stanovit, že lze po takovém státním příslušníkovi požadovat, aby opustil území tohoto státu (s výhradou opravného prostředku), pokud šest měsíců od vstupu na území nenalezl zaměstnání.
Vláda Spojeného království připouští, že pracovníci se státní příslušností členského státu mají právo volného pohybu po jiném členském státě za účelem hledání zaměstnání. Takové právo implicitně vyplývá z článku 1 nařízení č. 1612/68, který předepisuje právo „na přístup k zaměstnání a na jeho výkon“. Na druhou stranu pokud by členské státy byly povinny povolovat kvůli zajištění výkonu tohoto práva pobyt bez omezení, bylo by to v rozporu s některými ustanoveními směrnice 68/360.
V této souvislosti vláda Spojeného království zmiňuje článek 6 odst. 3 a článek 8, které obsahují ustanovení o osobách vykonávajících přechodné a sezónní zaměstnání a o osobách, jež jakožto pracovníci obdržely povolení k pobytu a následně se staly nedobrovolně nezaměstnanými. Je nepřípustné, aby se s těmito osobami, jejichž právo pobytu podléhá určitým omezením, zacházelo hůře než s osobami, které nikdy zaměstnání neměly a jejich právo pobytu by bylo neomezené.
Vláda Spojeného království dále uvádí článek 4 odst. 3 výše uvedené směrnice a připomíná, že uchazeči o zaměstnání nemohou předložit doklady vyjmenované v tomto článku a potřebné pro získání povolení k pobytu.
Podle vlády Spojeného království vyplývá z výše uvedených ustanovení, že lze omezit dobu pobytu osob, které hledají zaměstnání. Jelikož v právu Společenství takové omezení uvedeno není, přísluší členským státům, aby pro všechny okolnosti stanovily rozumnou a vhodnou lhůtu.
Vláda Spojeného království navrhuje odpovědět na první otázku v tom smyslu, že vstoupí-li státní příslušník jednoho členského státu na území jiného členského státu, aby tam hledal zaměstnání, může druhý členský stát po dotyčné osobě požadovat, aby opustila jeho území, jestliže v rozumné lhůtě nenalezla zaměstnání. Druhý členský stát sám stanoví délku takové rozumné lhůty (v souladu s požadavky Společenství na přiměřenost). Druhý členský stát může rozumně postupovat tak, že vyzve osobu k opuštění území státu, jestliže uplynulo šest měsíců ode dne, kdy osoba vstoupila na jeho území jakožto uchazeč o zaměstnání, a jestliže během té doby zaměstnání nenašla.
Vláda Spolkové republiky Německo se domnívá, že právo pobytu v jiném členském státě mají pouze státní příslušníci členských států, kteří mohou předložit prohlášení zaměstnavatele o přijetí do zaměstnání nebo potvrzení o výkonu zaměstnání (článek 4 odst. 3 směrnice 68/360).
Rada se k této otázce nevyjádřila, neboť se týká výkladu ustanovení Smlouvy o EHS a slučitelnosti právních předpisů členského státu s právem Společenství.
Komise připomíná, že z výše uvedeného rozsudku Soudního dvora ze dne 8. dubna 1976 vyplývá, že státní příslušník členského státu ucházející se o zaměstnání v jiném členském státě má právo pobytu. Nicméně připouští, že dobu platnosti tohoto práva lze omezit.
Opírá se o článek 4 směrnice 68/360, podle nějž mají státní příslušníci členských států právo pobytu v jiném členském státě pouze tehdy, mohou-li předložit doklady vyjmenované v odstavci 3. Tento odstavec vyžaduje předložení dokladu, na základě kterého pracovník vstoupil na území hostitelského členského státu a prohlášení zaměstnavatele o přijetí do zaměstnání nebo potvrzení o výkonu zaměstnání. Práva osob na přijetí na území jiného členského státu a práva členského státu vyžadovat od státních příslušníků jiných členských států, kteří na jeho území chtějí bydlet, prohlášení zaměstnavatele o přijetí do zaměstnání musejí být vykládána tak, aby byla slučitelná, aby státní příslušníci Společenství měli rozumnou možnost výkonu svých práv, aniž by se odsouvala na nižší úroveň práva členských států provádět podmínky článku 4, a aby tak toto ustanovení nebylo bezobsažné.
Komise se v tomto ohledu dovolává výše uvedeného rozsudku ze dne 18. června 1987, podle nějž uchazeči o zaměstnání nejsou „pracovníky“, kteří mají právo na výhody přiznávané pracovníkům právem Společenství, s výjimkou práva na rovný přístup k zaměstnání. Dále se dovolává článku 69 odst. 1 písm. c) nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství (Úř. věst. L 149, s. 2), podle nějž nezaměstnaný, který v jednom členském státě získal nárok na dávky a který vycestuje do jiného členského státu, aby se v něm ucházel o zaměstnání, si nárok na dávky zachová po dobu nejvýše tří měsíců, jestliže je v zahraničí. I když v projednávaném případě nelze považovat paralelu mezi základním právem na volný pohyb pracovníků a předpisy Společenství o sociálním zabezpečení za rozhodující, protože předpisy Společenství o sociálním zabezpečení jsou v zásadě spíše koordinací vnitrostátních předpisů než skutečným systémem Společenství, nemění to nic na tom, že v praxi může nezaměstnaný záviset na dávkách sociálního zabezpečení.
Vzhledem k výše uvedeným úvahám Komise navrhuje odpovědět na první otázku v tom smyslu, že státního příslušníka členského státu, který vstoupí na území jiného členského státu, aby se tam ucházel o zaměstnání, nelze považovat za „pracovníka“ ve smyslu článku 48 Smlouvy po neomezenou dobu.
Ke druhé otázce
Podle žalobce v původním řízení nelze dotyčné prohlášení použít před vnitrostátním soudem.
V této souvislosti za prvé uplatňuje, že smlouvy nemohou být vykládány s ohledem na vnější prvky, tedy ani s ohledem na prohlášení učiněná členskými státy o tom, jak si tyto státy vykládají určitá ustanovení v určitý okamžik. Jak uvedl generální advokát Mayras ve svých závěrech ve věci 2/74, Reyners, Recueil 1974, s. 631, 666),
„signatářské státy Římské smlouvy samy vyloučily jakýkoli odkaz na přípravné práce a je velmi pochybné, že by zmiňované výhrady a prohlášení, navíc nesourodé, mohly být chápány jako skutečné přípravné práce. Podle aktu o přistoupení je ani nelze použít na nové členy rozšířeného Společenství.
Navíc vy sami jste několikrát odmítli použití takové metody výkladu a zdůraznili jste obsah a účel ustanovení Smlouvy.“
Na základě tohoto přístupu nelze jako prostředek výkladu použít ani práce na přípravě pozdější směrnice.
Smlouva o EHS se nepodobá smlouvám uzavíraným v klasických mezistátních vztazích. Smlouva o EHS práva, která se nevztahují jen na smluvní strany, ale i na jednotlivce, a smluvní strany proto nemohou pozdějším prohlášením omezit její smysl. Navíc kdyby bylo možné odkázat se při výkladu Smlouvy na prohlášení, znamenalo by to „zmrazení“ podmínek Smlouvy, které přitom musejí být vykládány jako součást živého textu.
Žalobce v původním řízení za druhé připomíná, že pokud by prohlášení mohlo být využito jako prostředek výkladu Smlouvy, dalo by se dospět k jinému výkladu než bez tohoto prohlášení. To by znamenalo změnu Smlouvy, aniž by však byly zaručen postup vyžadovaný článkem 236 pro případ změny Smlouvy.
Žalobce v původním řízení za třetí poukazuje na to, že dotyčné prohlášení nebylo zveřejněno. V souladu s jednacím řádem Rady (Úř. věst. 1979, L 268, s. 1) může být prohlášení zveřejněno pouze se souhlasem tohoto orgánu. Z judikatury Soudního dvora vyplývá (rozsudky ze dne 13. června 1958, Meroni, 9/56, Recueil s. 9, a Meroni, 10/56, Recueil s. 51), že zápisy z jednání Rady nelze použít jako prostředek výkladu, neboť nejsou zveřejňovány.
Takovouto praxi lze odůvodnit třemi aspekty. Za prvé, není v zájmu právní jistoty, aby opatření bylo vykládáno s odkazem na dokumenty, k nimž osoba, jejíž práva jsou tímto opatřením dotčena, nemá přístup. Za druhé, pokud by vnitrostátní soudy měly možnost odkazovat se na taková prohlášení, jednalo by se o porušení zásady „rovnosti zbraní“, neboť v tomto případě mají k prohlášení přístup pouze členské státy, nikoli jednotlivci, kteří se mohou s těmito státy dostat do sporu. Za třetí, taková prohlášení jsou součástí diplomatické, nikoli právní činnosti a jejich používání by mohlo vyvolat potíže zvláště u soudů nižších stupňů v členských státech. Právě pro soudy nižších stupňů je obtížné posoudit, jaký význam má být přikládán dokumentu, který je jim předložen jako prohlášení, a posoudit jeho hodnověrnost jakožto projevu stávajících názorů členských států.
Žalobce v původním řízení za čtvrté připomíná, že text dotyčného prohlášení sestavovali právníci-lingvisté podle toho, jak pochopili dohodu delegátů. Tento text nebyl následně projednáván jednotlivými orgány Společenství, a nemůže tedy ovlivnit význam ustanovení samotné Smlouvy o EHS.
Na základě výše uvedených úvah žalobce v původním řízení navrhuje odpovědět na druhou otázku v tom smyslu, že, v rámci odpovědi na předcházející otázku, soud členského státu nesmí přihlížet k prohlášení uvedenému v zápise ze zasedání Rady, na němž Rada přijala směrnici 68/360.
Vláda Spojeného království se domnívá, že dotyčné prohlášení vydaly všechny členské státy. Nejedná se o jednostranné prohlášení toho druhu, jímž se Soudní dvůr zabýval v rozsudku ze dne 30. ledna 1985, Komise v. Dánské království, 143/83, Recueil s. 427.
Je toho názoru, že dotyčné prohlášení zpřesňuje chápání povinností členských států vyplývajících ze směrnice 68/360 a je součástí rámce, v němž byla tato směrnice přijata. Z toho vyplývá, že k prohlášení je třeba přihlédnout za účelem vhodného výkladu povinností uložených směrnicí.
Vláda Spojeného království navrhuje odpovědět na druhou otázku v tom smyslu, že prohlášení uvedené v zápise ze zasedání Rady, na němž Rada přijala směrnici 68/360, je pro Soudní dvůr užitečný pro výklad povinností, které členským státům uložila směrnice 68/360.
Vláda Spolkové republiky Německo se domnívá, že na druhou otázku není třeba odpovídat. I kdyby dotyčné prohlášení bylo pro členské státy závazné, tento závazný charakter by se týkal pouze doby tří měsíců. Předkládající soud se táže na platnost právní úpravy, která stanoví právo pobytu v délce šesti měsíců.
Rada se domnívá, že dotyčné prohlášení je čistě interní. Obsahuje závazek, zakládající účinky pouze mezi jeho účastníky, že uchazeči o zaměstnání budou mít právo pobytu nejméně po dobu tří měsíců. Toto právo nevyplývá ze Smlouvy ani ze směrnice 68/360. Právo pracovníků na volný pohyb po území členských států jim má pouze umožnit ucházet se o skutečně nabízená pracovní místa a právo pobytu v členském státě se uděluje pouze za účelem výkonu zaměstnání v tomto státě.
Komise připomíná, že dotyčné prohlášení lze považovat za politickou dohodu mezi signatáři, která sama o sobě nezakládá žádné právo, jehož výkonu by se bylo možno domáhat soudní cestou. Z toho vyplývá, že vnitrostátní soud nemůže takové prohlášení považovat za výklad směrnice 68/360.
Komise proto navrhuje odpovědět na druhou otázku v tom smyslu, že prohlášení uvedené v zápise ze zasedání Rady, na němž Rada přijala směrnici 68/360, nemůže vnitrostátní soud považovat za výklad směrnice 68/360.
Právní otázky:
1. Usnesením ze dne 14. června 1989, došlým Soudnímu dvoru dne 21. září 1989, položil High Court of Justice, Queen’s Bench Division, Soudnímu dvoru podle článku 177 Smlouvy o EHS dvě předběžné otázky o výkladu ustanovení práva Společenství o volném pohybu pracovníků, která upravují rozsah práva pobytu státních příslušníků členských států ucházejících se o zaměstnání v jiném členském státě. 2. Tyto otázky vyvstaly ve sporu, v němž proti sobě stojí Gustaff Desiderius Antonissen, belgický státní příslušník, a Secretary of State for Home Affairs, který 27. listopadu 1987 rozhodl o vyhoštění G. D. Antonissena z území Spojeného království. 3. Pan Antonissen přicestoval do Spojeného království v říjnu 1984. Zaměstnání zde nenalezl a 30. března 1987 ho Crown Court v Liverpoolu odsoudil ke dvěma trestům odnětí svobody za nezákonné držení kokainu a za držení této drogy s úmyslem jejího dalšího prodeje. Byl podmínečně propuštěn („on parole“) dne 21. prosince 1987. 4. Vyhoštění bylo nařízeno na základě článku 3 odst. 5 písm. b) zákona Immigration Act 1971 (dále jako „zákon z roku 1971“), který opravňuje Secretary of State k vyhoštění cizích státních příslušníků, je-li jejich vyhoštění „ve veřejném zájmu“. 5. Pan Antonissen podal opravný prostředek proti výše uvedenému rozhodnutí Secretary of State k Immigration Appeal Tribunal. Před tímto soudem G. D. Antonissen uplatňoval, že se na něj jakožto na státního příslušníka Společenství vztahuje ochrana zaručená směrnicí Rady 64/221/EHS ze dne 25. února 1964 o koordinaci zvláštních opatření týkajících se pohybu a pobytu cizích státních příslušníků, která byla přijata z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví (Úř. věst. 56, s. 850). Soud dospěl k závěru, že dotyčný se ucházel o zaměstnání na britském území déle než šest měsíců, a nemohl být tedy považován za pracovníka Společenství a dovolávat se použití této směrnice. Vnitrostátní soud v tomto ohledu vycházel z článku 143 Statement of Changes in Immigration Rules, přijatého k provádění Immigration Act, podle nějž může být vyhoštěn takový státní příslušník členského státu, který šest měsíců po svém vstupu na britské území nenalezl zaměstnání a nevykonává ani jinou výdělečnou činnost. 6. Poté, co bylo jeho odvolání zamítnuto, obrátil se G. D. Antonissen na High Court of Justice, Queen’s Bench Division, který přerušil řízení a položil Soudnímu dvoru tyto předběžné otázky:
2) V rámci odpovědi na předcházející otázku, jaký význam má soud členského státu případně přikládat prohlášení uvedeném v zápise ze zasedání Rady, na němž Rada přijala směrnici 68/360?“
K nákladům řízení
Z těchto důvodů SOUDNÍ DVŮR o otázkách, které mu byly předloženy High Court of Justice, Queen’s Bench Division, usnesením ze dne 14. června 1989, rozhodl takto:
Ustanovení práva Společenství o volném pohybu pracovníků nebrání tomu, aby právní předpisy členského státu stanovily, že od státního příslušníka jiného členského státu, který vstoupil na jeho území, aby se zde ucházel o zaměstnání, lze s výhradou opravného prostředku požadovat, aby toto území opustil, jestliže nenašel zaměstnání během šesti měsíců a jestliže neprokázal, že zaměstnání nadále hledá a má reálnou šanci jej získat.
_____________________________________________________________________________