Skutkové okolnosti, průběh řízení a vyjádření předložená podle článku 20 statutu Soudního dvora EHS lze shrnout takto:
I – Skutkové okolnosti a řízení 1. Jacobus Philippus van Tiggele, obchodník s vínem a lihovinami, byl odsouzen Economische Politierechter (soudce pro hospodářské trestné činy) Arrondissementsrechtbank (okresní soud) v Rotterdamu rozsudkem ze dne 18. května 1976 k pokutě ve výši 5 000 guldenů nebo trestu odnětí svobody v délce tří měsíců za dlouhodobé porušování právních předpisů upravujících minimální ceny pro vnitrostátní prodej lihovin, konkrétněji čl. 2 odst. 1 „Prijsverordening gedistilleerde dranken“ (vyhlášeného ve Verordeningenblad Bedrijfsorganisatie č. 50 ze dne 31. prosince 1975 pod číslem G Dr. 5) vydaného „Produktschap voor gedistilleerde dranken“ dne 17. prosince 1975.
Gerechtshof v Haagu rozsudkem ze dne 11. října 1976 zrušil rozsudek Economische Politierechter z důvodu, že právní úprava cen není podle nizozemského práva platná. Tento rozsudek byl ovšem zrušen dne 17. května 1977 Hoge Raad, který věc vrátil Gerechtshof v Amsterdamu, aby o odvolání znovu a v poslední instanci rozhodl. 2. Usnesením ze dne 30. června 1977 Gerechtshof v Amsterdamu přerušil řízení ve věci a požádal Soudní dvůr podle článku 177 Smlouvy o EHS, aby rozhodl o těchto předběžných otázkách:
„1. Je třeba vykládat články 30 až 37 Smlouvy o EHS v tom smyslu, že právní úprava minimálních cen pro vnitrostátní prodej lihovin, tak jak byla přijata řídícím výborem „Produktschap voor Gedistilleerde Dranken“ dne 17. prosince 1975 v podobě „Prijsverordening gedistilleerde dranken“, je zakázána, neboť představuje množstevní omezení dovozu nebo opatření s rovnocenným účinkem?
2. Je třeba vykládat články 92 až 94 Smlouvy o EHS v tom smyslu, že právní úprava minimálních cen pro vnitrostátní prodej lihovin, tak jak byla přijata řídícím výborem „Produktschap voor Gedistilleerde Dranken“ dne 17. prosince 1975 v podobě „Prijsverordening gedistilleerde dranken“, má být považována za podporu poskytnutou Nizozemskem, která je neslučitelná se společným trhem?“ 3. Sporné „Prijsverordening gedistilleerde dranken“ stanovilo pro vnitrostátní maloobchodní prodej lihovin tyto minimální ceny: a) pro mladou jalovcovou a „vieux“ (nápoj aromatizovaný koňakem, jenž nelze zaměňovat za starou jalovcovou) - „jednotkovou katalogovou cenu“ zvýšenou o 0,60 guldenu, to celé poté navýšeno o DPH ve výši 16 %. Konečná cena nesmí být v žádném případě nižší než 11,25 guldenu za litr (čl. 2 odst. 1 nařízení).
Článek 8 „Prijsverordening“ obsahuje toto ustanovení:
„Předseda „Produktschap“ může v určitých případech nebo pro určité kategorie případů udělit výjimku z použití ustanovení tohoto nařízení. Výjimka může podléhat určitým podmínkám.“
Účastníci řízení o předběžné otázce se shodují na tom, že mladá jalovcová, stará jalovcová a „vieux“ jsou výrobky typicky nizozemské, které téměř nikdy nejsou dováženy ze zahraničí. Hlavní výjimku tvoří podle informací poskytnutých Komisí dovoz jalovcové z Belgie, který dosáhl podle odhadů Produktschap v posledních letech těchto objemů (v litrech 100% alkoholu):
1972: 132 753, 1973: 163 885, 1974: 183 086, 1975: 173 504, 1976: 95 640.
Další velmi malá množství jalovcové byla dovezena z jiných zdrojů (ostatní členské státy a třetí země dohromady) (rovněž v litrech 100% alkoholu):
1974: 8 569, 1975: 5 541, 1976: 25 727.
Účastníci řízení o předběžné otázce se rovněž shodují na tom, že jelikož nebyla oznámena žádná jednotková katalogová cena jalovcové dovážené ze zahraničí, je fakticky jedinou cenou použitelnou pro tuto jalovcovou obecná minimální cena 11,25 guldenu.
Produktschap byl zmocněn k přijetí této právní úpravy minimálních cen královskou vyhláškou č. 51 ze dne 18. prosince 1975 (Staatsblad 1975, s. 746). Důvodová zpráva k této královské vyhlášce zní takto:
„Již nějakou dobu se ve spojitosti s tvorbou maloobchodních cen lihovin objevují náznaky, které vedou nás i „Produktschap voor Gedistilleerde Dranken“ k úvaze, že je třeba přijmout předpisy nezbytné k tomu, aby Produktschap mohl stanovit minimální ceny pro vnitrostátní prodej lihovin. Stává se totiž stále častěji, že lihoviny jsou dodávány veřejnosti za ceny výrazně nižší než ty, které donedávna převažovaly v rámci dnes již opuštěného systému jednotlivých vertikálních dohod o zachovávání cen.
Přestože jsme v zásadě příznivci cenové soutěže, domníváme se, že snížení cen, k němuž došlo, a které by mohlo bezpochyby pokračovat, má za následek tak nízkou cenovou hladinu, že ani moderní, efektivní a dobře řízené podniky obchodující s vínem a lihovinami již nemohou pokrýt své distribuční náklady.
Domníváme se rovněž, že další trvání současné situace by mohlo přivést ke krachu podniky, kterým by omezení cenové soutěže bezpochyby dalo příležitost přizpůsobit v poměrně krátkých lhůtách jejich způsob řízení a výši jejich nákladů moderním, efektivním a dobře řízeným podnikům. A konečně máme za to, že není možné zcela přehlížet zvláštní povahu těchto výrobků ve vztahu k veřejnému zdraví.
V této chvíli se nám zdá, že nic nenasvědčuje tomu, že by se měla tato situace sama od sebe vyvinout v dohledné budoucnosti tak, že by došlo ke zmírnění cenové soutěže. Považujeme tedy za nezbytné zmocnit Produktschap voor Gedistilleerde Dranken, jak o to požádal, ke stanovení minimálních cen pro maloobchodní prodej lihovin. Produktschap naznačil, že si přeje uplatňovat tuto pravomoc prozatím pouze u těch lihovin, které mají významný podíl na prodeji v tomto odvětví.
Jelikož v současné době není možné předvídat, zda okolnosti, které vedly k rozvoji této neomezené cenové soutěže u lihovin, budou mít uvedené dopady i v budoucnosti, považujeme za žádoucí zmocnit Produktschap k upravování cen pouze na dobu tří let. Považujeme ostatně rovněž za žádoucí, aby doba platnosti předpisů vydaných řídícím výborem Produktschap podle této královské vyhlášky byla omezena na jeden rok a Produktschap tak byl nucen každý rok přezkoumat důvodnost zachování právní úpravy.“
V Nizozemsku byla cenová soutěž v odvětví distribuce alkoholických nápojů omezena jednotlivými vertikálními dohodami o zachovávání cen, které ve vzájemné shodě uplatňovala většina nizozemských palíren. Předseda Arrondissementrechtbank v Utrechtu zaujal ve svém rozsudku ze dne 22. září 1975 (N.J. 1976, č. 95) názor, že tyto dohody nejsou právně závazné, neboť jsou zakázány „Wet op de Economische Mededinging“ (nizozemský zákon o hospodářské soutěži).
Po tomto rozsudku výrobci upustili od dohod o zachovávání cen, což rozpoutalo „cenovou válku“, která rychle snížila ceny značkových lihovin za litr o několik guldenů. 4. Usnesení Gerechtshof v Amsterdamu bylo uloženo u kanceláře Soudního dvora dne 5. července 1977.
V souladu s článkem 20 statutu Soudního dvora EHS písemná vyjádření předložili J. P. van Tiggele, obviněný v původním řízení, Komise a nizozemská vláda.
Po vyslechnutí zprávy soudce zpravodaje Soudní dvůr rozhodl o zahájení ústní části řízení bez dokazování.
II – Písemná vyjádření předložená Soudnímu dvoru
K první otázce
Obviněný v původním řízení nejprve zdůrazňuje, že články 30 a 92 Smlouvy nemohou být použity zároveň na stejný případ, viz rozsudek Soudního dvora ze dne 22. března 1977 ve věci 74/76, Ianelli a Volpi v. Meroni (Recueil 1977, s. 557).
Jelikož sporná právní úprava představuje opatření přijaté orgány veřejné moci, nemůže být předmětem soudního přezkumu podle článku 85 Smlouvy; viz k tomu rozsudek Soudního dvora ze dne 18. června 1975 ve věci 94/74, IGAV v. Ente nazionale per la cellulosa et per la carta (Recueil 1975, s. 699).
Obviněný v původním řízení nicméně zkoumá především několik zásad vyvozených Soudním dvorem v oblasti práva hospodářské soutěže.
Ať byla sporná právní úprava týkající se minimálních cen uplatňována v dotyčném odvětví na základě vzájemné dohody, nebo jednáním ve vzájemné shodě, porušuje taková dohoda nebo jednání zákaz uvedený v čl. 85 odst. 1 Smlouvy. Tento závěr vyplývá již ze samotného znění tohoto ustanovení a potvrzuje jej mimo jiné i judikatura Soudního dvora v rozsudcích vydaných ve věci barviv ze dne 14. července 1972 (věc 48/69, ICI v. Komise a další; Recueil 1972, s. 619 a násl.) a ze dne 26. listopadu 1975 (věc 73/74, Groupement des fabricants de papiers peints de Belgique v. Komise; Recueil 1975, s. 1491).
Skutečnost, že dohody nebo jednání ve vzájemné shodě jsou omezeny na podniky v jediném členském státu, je nevylučuje z oblasti působnosti článku 85. Naopak Soudní dvůr ve své judikatuře uznal, že dohody mezi podniky, které zahrnují celé území členského státu, ovlivňují a priori obchod mezi členskými státy; viz k tomu výše uvedené rozsudky ve věcech 48/69 a 73/74 a dále rozsudek ze dne 14. května 1975 ve spojených věcech 19 a 20/74, Kali und Salz AG a Kali-Chemie AG v. Komise (Recueil 1975, s. 499). Taková dohoda má za následek, že je posíleno rozdělení vnitrostátních trhů, což je na překážku hospodářskému prolínání zamýšlenému Smlouvou a znamená ochranu domácí výroby; viz výše uvedený rozsudek ve spojených věcech 19 a 20/74. Aby došlo k „ovlivnění“ ve smyslu článku 85 Smlouvy, stačí, aby se v důsledku dotyčné dohody obchod mezi členskými státy vyvíjel jinak, než jak by tomu bylo při absenci omezení z ní vyplývajících; viz rozsudek Soudního dvora ze dne 13. července 1966 ve věcech 56 a 58/64, Grundig/Consten (Recueil 1966, s. 430).
Ve smyslu znění definice opatření s účinkem rovnocenným množstevnímu omezení, kterou Soudní dvůr uvedl v rozsudku ze dne 11. července 1974 ve věci 8/74, Procureur du Roi v. Dassonville (Recueil 1974, s. 837) a v rozsudku ze dne 3. února 1977 ve věci 53/76, Procureur de la République v. Bouhelier (Recueil 1977, s. 197), a s ohledem na uvažovanou judikaturu týkající se pravidel hospodářské soutěže ve Smlouvě musí být sporná právní úprava považována za opatření s účinkem rovnocenným množstevnímu omezení ve smyslu článků 30 a následujících Smlouvy.
Sporná právní úprava může alespoň potenciálně narušit obchod uvnitř Společenství: nižší zahraniční výrobní náklady nemohou mít dopad na nizozemský trh; v takovém případě nemůže docházet k prolínání různých vnitrostátních trhů; rozdělení vnitrostátního trhu dosáhlo maxima a domácí výroba je účinně chráněna; sporná pravidla formálně sledují týž cíl jako dohoda o cenách mezi podniky, ale skutečnost, že jsou součástí veřejného práva, jim propůjčuje větší účinnost, pokud jde o omezující účinek na obchod a hospodářskou soutěž.
Skutečnost, že sporná právní úprava týkající se minimálních cen je použitelná bez rozdílu jak na domácí, tak na dovážené výrobky, neznamená, že nemá povahu opatření s účinkem rovnocenným množstevnímu omezení. Tento závěr vyplývá ze směrnice Komise č. 70/50 ze dne 22. prosince 1969 založené na čl. 33 odst. 7 Smlouvy o EHS o zrušení opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením dovozu, na která se nevztahují jiné předpisy přijaté na základě Smlouvy o EHS (Úř. věst. L 13 ze dne 19. 1. 1970, s. 29), z odpovědi, kterou Komise dala dne 21. prosince 1976 na písemnou otázku p. Coustého, otázka č. 366/76 (Úř. věst. C 27 ze dne 3. 2. 1977, s. 4), a z judikatury Soudního dvora. V rozsudku ze dne 26. února 1976 ve věci 65/75, Státní zastupitelství v. Tasca, a v rozsudku ve spojených věcech 88 až 90/75, Sadam v. Meziministerský cenový výbor (Recueil 1976, s. 291 a s. 323) Soudní dvůr mimo jiné rozhodl, že maximální cena představuje opatření s účinkem rovnocenným množstevnímu omezení, zvláště pokud je tato cena stanovena na tak nízké úrovni, že dovozci již nemají hospodářský zájem na dovozu dotyčných výrobků. Pokud jde o právní úpravu týkající se minimálních cen, je situace opačná: v této situaci, pokud má právní úprava dosáhnout žádaného účinku, dosáhnou ceny rychle tak vysoké úrovně ve srovnání s domácími výrobky, že dovozci již nebudou mít zájem dotyčné výrobky dovážet.
Konečně není možné popřít neslučitelnost sporné právní úpravy s právem Společenství argumentem, že smyslem právní úpravy je chránit malé podniky. Soudní dvůr takový argument odmítl v rozsudku ze dne 17. února 1976 ve věci 91/75, Hauptzollamt Göttingen v. Miritz (Recueil 1976, s. 217).
Obviněný v původním řízení tedy navrhuje, aby na první otázku byla dána následující odpověď:
„Články 30 a následující Smlouvy o EHS musí být vykládány v tom smyslu, že právní úprava minimálních cen zavedená členským státem, která se vztahuje bez rozdílu jak na domácí, tak na dovážené výrobky, je zakázána, neboť představuje opatření s účinkem rovnocenným množstevnímu omezení dovozu.“
Nizozemská vláda poznamenává, že minimální ceny předepsané spornou právní úpravou, byly stanoveny tak, aby zaručovaly minimální výnos pouze podnikům, které by za normálních podmínek hospodářské soutěže byly ziskové. Toto tvrzení mohou prokázat dvě skutečnosti: navzdory dotyčné právní úpravě je pouze přibližně polovina maloobchodu s vínem a lihovinami v Nizozemsku zisková; ceny značkové jalovcové a „vieux“ se po vstupu nařízení v platnost dostaly na úroveň nižší, než byly před opuštěním systému zachovávaných maloobchodních cen, a to přestože DPH a spotřební daně u těchto výrobků byly mezitím zvýšeny o více než dva guldeny.
Nizozemská vláda dále uplatňuje, že z definic pojmu opatření s účinkem rovnocenným množstevnímu omezení, uvedených v rozsudku Soudního dvora ve věci 8/74, Dassonville, a ze směrnice Komise č. 70/50 ze dne 22. prosince 1969 lze vyvodit, že ustanovení týkající se minimálních cen mohou být opatřeními s rovnocenným účinkem, pouze pokud mají vliv na dovoz.
Právní úprava minimálních cen musí být v každém případě uplatňována jak na dovážené, tak na domácí výrobky. Musí tomu tak být, pokud má být právní úprava minimálních cen účinná; Smlouva v článku 7 navíc vyžaduje, aby veškerá právní úprava členského státu týkající se minimálních cen byla v zásadě použitelná ve stejné míře na dovážené výrobky.
Nizozemská vláda má tedy za to, že určité opatření nebo jeho použití může být považováno za opatření s rovnocenným účinkem pouze v případě, kdy není dostatečně vzata v úvahu situace dovážených výrobků, která může být odlišná, ve vztahu k domácí výrobě. Právní úprava minimálních cen tedy nepředstavuje opatření s rovnocenným účinkem ve smyslu článku 30, pokud bylo v době stanovení minimální ceny přihlédnuto k stávajícím rozdílům mezi výrobními náklady domácích výrobků a dovážených výrobků, a jestliže dovoluje buď explicitně, tím, že umožňuje výslovnou výjimku pro dovozy, nebo implicitně, tím, že umožňuje obecnou výjimku, přijmout zvláštní opatření ohledně dovážených výrobků v případě, že rovné zacházení s domácími výrobky a s dováženými výrobky představuje překážku dovozu. Za opatření s účinkem rovnocenným množstevnímu omezení může být považováno pouze to, když příslušné orgány případně odmítnou vykonat svoji pravomoc spočívající v udělení výjimky ve prospěch dovážených výrobků tam, kde to okolnosti odůvodňují.
Sporná právní úprava vyhovuje výše uvedeným kritériím: nepředstavuje překážku obchodu, a pokud se budou výrobní náklady domácích výrobků a dovážených výrobků v budoucnu vyvíjet rozdílně, bude možné uplatnit pravomoc udělit výjimku stanovenou v článku 8 nařízení.
Obecně řečeno, právní úprava minimálních cen nepředstavuje překážku dovozu, neboť dovoz jalovcové a „vieux“ prakticky neexistuje.
Nizozemská vláda dále jednotlivě hodnotí různá pravidla týkající se minimálních cen.
Zákaz prodeje za ceny nižší, než jsou skutečné výrobní náklady, nemůže mít žádný vliv na obchod mezi členskými státy. Toto ustanovení ponechává maloobchodníkům plnou svobodu převést na spotřebitele slevy, srážky a cenová opatření získané při nákupu dovážených výrobků.
Právní úprava, která stanoví zvýšení jednotkové katalogové ceny stanovené výrobcem o 0,60 guldenu a DPH, rovněž nepředstavuje překážku dovozu: minimální cena není stanovena na základě výrobních nákladů nebo kvality domácího výrobku, ale jednotlivě pro každý výrobek; opatření týkající se cen je použitelné pouze na prodej jednotlivcům a nedotýká se hospodářské soutěže mezi dovozci a domácími obchodníky; dotyčné opatření dokonce činí levné nabídky zvláště přitažlivé pro maloobchodníky, neboť rozdíl mezi nákupní cenou a minimální cenou jim celý zůstává; je omezena pouze hospodářská soutěž mezi maloobchodníky; toto omezení však nemá žádný vliv na obchod mezi členskými státy.
Ani jednotková katalogová cena nepředstavuje překážku obchodu mezi členskými státy: jelikož se berou v úvahu ceny používané výrobcem, je se všemi výrobky zacházeno stejně. Z toho vyplývá, že ani toto ustanovení nepředstavuje opatření s rovnocenným účinkem ve smyslu čl. 2 odst. 3 písm. c) směrnice Komise č. 70/50 ze dne 22. prosince 1969.
Nizozemská vláda zdůrazňuje, že není třeba brát v úvahu každý cenový rozdíl mezi dovezeným výrobkem a domácím výrobkem, ať je jakkoli malý. V tomto případě by se totiž takové opatření v oblasti cen stalo naprosto nekontrolovatelným, zejména v případech, kdy není možné zjistit výrobní náklady zahraničního výrobku.
Nizozemská vláda nakonec soudí, že zmíněné podmínky, které musí být splněny, aby právní úprava minimálních cen byla v souladu se Smlouvou, jsou v případě sporné právní úpravy splněny: minimální cena byla stanovena na základě úrovně cen používaných pro levné lihoviny, tedy úrovně, která se jistě liší od úrovně cen značkových lihovin, ale v rámci níž se ceny různých druhů jalovcové a „vieux“ příliš neliší. Článek 8 předpisu dále umožňuje vyjmout dovážené výrobky z působnosti cenového nařízení; toto ustanovení však dosud nebylo použito.
Podle názoru Komise nelze pochybovat, že právní úprava cen a ziskových marží, použitelná bez rozdílu na domácí i dovážené výrobky, může rovněž představovat opatření s rovnocenným účinkem ve smyslu článku 30. Odkazuje v tomto ohledu na článek 3 své směrnice č. 70/50 ze dne 22. prosince 1969. Článek 3 této směrnice uvádí, že na opatření upravující bez rozdílu „uvádění produktů na trh“ se vztahuje zákaz opatření s rovnocenným účinkem, pokud „omezující účinek těchto opatření na volný pohyb zboží překračuje vlastní účinky právní úpravy obchodu“. Článek 3 dále stanoví, že „tak je tomu zejména v případě, kdy omezující účinek na volný pohyb zboží je nepřiměřený sledovanému účelu [a] kdy lze téhož cíle dosáhnout jiným způsobem, který brání obchodu co nejméně“. Článek 3 samozřejmě neuvádí jako příklad této „právní úpravy obchodu“ opatření upravující ceny a ziskové marže; je však zřejmé, že pro tato opatření je třeba přijmout kritéria přinejmenším totožná s kritérii uvedenými ve směrnici, ne-li přísnější: mají totiž přímý vliv na fungování trhu a hospodářskou soutěž, což je často jejich výslovně vyjádřeným účelem, jako například v případě sporné nizozemské právní úpravy cen.
V tomto případě je především důležité zjistit, jaký účinek má sporná právní úprava „přímo nebo nepřímo, skutečně nebo potenciálně“ na dovozy z jiných členských států: viz rozsudek Soudního dvora ve věci 8/74, Dassonville, rozsudek ze dne 23. ledna 1975 ve věci 31/74, Galli (Recueil 1975, s. 47), a rozsudky ve věci 65/75, Tasca, a ve spojených věcech 88 až 90/75, Sadam.
Pokud jde o skutečnost, že vývoz mladé jalovcové, staré jalovcové a „vieux“ z jiných členských států do Nizozemska představuje jen velmi malé procento vnitrostátního prodeje (0,5 až 1 %), Komise zdůrazňuje, že použití článků 30 a následujících Smlouvy není podmíněno objemem dovozu, jehož se omezující opatření dotýká.
Podle Komise minimální ceny na rozdíl od maximálních cen nutně narušují cenovou soutěž mezi nabízenými výrobky. Z tohoto hlediska je tedy právní úprava minimálních maloobchodních cen, jako v tomto případě, srovnatelná s kolektivním, svobodně přijatým systémem vertikálních dohod o zachovávání cen.
Kolektivní vertikální dohody o zachovávání cen, jichž se účastní jak výrobci, tak dovozci a obchodníci téhož členského státu, obecně spadají pod čl. 85 odst. 1 Smlouvy. I když každý z účastníků stanoví úroveň svých cen svobodně, vedou tyto systémy ve skutečnosti k horizontálním dohodám, jimiž se účastníci, v tomto případě zúčastnění výrobci a dovozci, zavazují užívat při prodeji svých výrobků systém zachovávaných cen. Vzhledem k účasti dovozců je dopad na mezinárodní obchod nevyhnutelný, zejména pokud se dohody účastní nejvýznamnější dovozci.
Komise poté zkoumá každou ze tří sporných právních úprav minimálních cen s cílem rozhodnout, zda mohou ovlivnit obchod mezi členskými státy.
Obecná minimální cena vylučuje veškerou cenovou soutěž na stupni maloobchodu. Pokud by dovážené výrobky mohly být při neexistenci této minimální ceny prodávány v maloobchodě za nižší ceny, záviselo by na více faktorech, zda minimální cena bude představovat překážku dovozu.
Komise v tomto ohledu nejprve poznamenává, že je nezbytné zjistit, jak by se maloobchodní ceny domácích výrobků srovnatelných cenou a kvalitou vyvíjely, kdyby minimální cena neexistovala.
Jestliže by možnosti cenové soutěže na maloobchodní úrovni byly omezenější pro dovážené výrobky než pro domácí výrobky srovnatelné cenou a kvalitou, existovala by v každém případě překážka dovozu ve smyslu článku 30 Smlouvy. Ovšem omezení cenové soutěže, dotýkající se ve stejné míře domácích i dovážených výrobků, by rovněž narušovalo obchod mezi členskými státy. Dovážené výrobky, které si obvykle musí své místo na trhu vybojovat, potřebují z povahy věci hospodářskou soutěž více a mají ostatně větší sklon k soutěživosti.
I když obecná minimální cena umožňuje naprosto volnou tvorbu cen na stupních výroby, velkoobchodu a dovozu, není tato volná tvorba schopna úplně odstranit případný omezující účinek na dovoz, způsobený obecnou minimální cenou pro spotřebitele, může jej nanejvýš poněkud zmírnit, a ani to není jisté. Ve skutečnosti, i když může být v zájmu maloobchodu povzbudit prodej zahraničního výrobku, neboť ten mu, zejména díky minimální ceně, zajišťuje významnější ziskovou marži, není jisté, zda maloobchod může přimět spotřebitele, aby se vzdal domácího výrobku ve prospěch lihoviny se stejnou cenou destilované v zahraničí.
Z toho vyplývá, že obecná minimální cena ve skutečnosti omezuje cenovou soutěž mezi levnou jalovcovou a „vieux“ na jedné straně a dražšími značkovými výrobky na straně druhé, aniž by zároveň chránila ziskové marže, které má maloobchod z těchto levných lihovin. Tato minimální cena tedy slouží na prvním místě zájmům nizozemských výrobců značkových lihovin.
Otázka, zda mohou být dovážené výrobky nabízeny spotřebitelům při neexistenci minimální ceny za nižší cenu a zda minimální cena omezuje cenovou soutěž u dovážených levných nápojů více než u domácích nápojů, je skutkovou otázkou, na niž přísluší odpovědět vnitrostátnímu soudu.
Pokud jde o právní úpravu, která stanoví zvýšení jednotkové katalogové ceny stanovené výrobcem o 0,60 guldenu a DPH, Komise tvrdí, že jde fakticky o právní úpravu minimálních ziskových marží. Na stupni maloobchodu vylučuje jakoukoliv cenovou soutěž v rámci každé značky mladé jalovcové a „vieux“, ale ponechává volnou cenovou soutěž mezi různými značkami.
Pokud jde o dovážené výrobky, právní úprava se fakticky použije pouze na značkové nizozemské výrobky, které jsou vyváženy do jiných členských států za účelem dalšího prodeje nizozemským maloobchodníkům, neboť výrobci usazení v těchto jiných členských státech neoznámili jednotkové katalogové ceny.
Vyloučením jakékoliv cenové soutěže v rámci každé značky a stanovením minimálních ziskových marží chrání tato právní úprava maloobchodníky, jejichž náklady jsou relativně vysoké ve srovnání s podniky, velkými obchody a „diskontními prodejnami“, jejichž náklady jsou nižší. Právní úprava cen totiž zakazuje promítat rabaty získané při nákupu do prodejní ceny a poskytovat slevy z prodejní ceny například v případě samoobslužného prodeje nebo nákupů ve velkém množství.
Tato právní úprava naopak nevylučuje cenovou soutěž mezi značkami. Tato soutěž je však zmírněna skutečností, že je soustředěna na úroveň palíren. Ty totiž svou cenovou politikou určují minimální ceny pro spotřebitele a omezují tak vliv, který může mít cenová politika aktivního a nezávislého maloobchodu na hospodářskou soutěž.
Právní úprava minimálních ziskových marží je tedy překážkou obchodu uvnitř Společenství, přestože domácí výrobky jsou předmětem téhož omezení cenové soutěže.
Komise rovněž uplatňuje, že zákaz prodeje za ceny nižší, než jsou skutečné výrobní náklady, je také druh právní úpravy, který stanoví minimální ziskové marže.
Tento zákaz prodeje se ztrátou může být těžko považován za omezení hospodářské soutěže, neboť „zvláštní nabídky“ činěné se ztrátou jsou spíše příznakem narušení hospodářské soutěže na trhu. Není ani možné říci, že dovážené výrobky potřebují „zvláštní nabídky“ činěné se ztrátou, aby si vybojovaly místo na domácím trhu. Tuto část sporné právní úpravy cen nelze tedy považovat za překážku dovozu.
Pokud jde o pravidla hospodářské soutěže ve Smlouvě, Komise poznamenává, že i když jsou použitelná pouze na podniky, členské státy je nemohou ignorovat.
Podle Komise, není-li v současné době možné upřít členským státům pravomoc zavádět systémy minimálních cen, je třeba za účelem posouzení slučitelnosti těchto systémů s článkem 30 vzít v úvahu zásady stanovené v pravidlech hospodářské soutěže podle článku 85.
Proto se vrací k argumentaci, kterou předložila ve věci 13/77, G.B.-INNO-B.M. v. Vereniging Kleinhandelaars in Tabak – rozsudek ze dne 16. listopadu 1977 (dosud nezveřejněný).
Komise dále zkoumá slučitelnost sporné nizozemské právní úpravy s článkem 30 s tím, že bere v úvahu zejména kritéria stanovená v článku 3 své směrnice č. 70/50 ze dne 22. prosince 1969, rozsudek ve věci 8/74, Dassonville, a zásady uvedené v článku 85 Smlouvy.
Podle jejího názoru je cíl, který nizozemské orgány připisují právní úpravě cen, legitimní a přiměřený. Ustanovení čl. 85 odst. 3 ostatně umožňuje vyjmout ze zákazu kartelové dohody vyjmenované v odstavci 1, které přispívají ke zlepšení distribuce výrobků.
Obecná minimální cena má na dovoz omezující účinek zcela nepřiměřený sledovanému cíli. Právní úprava ziskových marží použitelná i na levné lihoviny totiž nejen lépe ochraňuje maloobchod, ale rovněž méně omezuje cenovou soutěž mezi různými značkami a druhy. Komise v tomto ohledu připomíná kritérium uvedené v čl. 85 odst. 3, podle něhož dohoda nesmí ukládat příslušným podnikům omezení, jež nejsou nezbytná k dosažení cílů kartelové dohody.
Právní úprava, jež ukládá minimální ziskové marže, patrně naopak neomezuje hospodářskou soutěž a obchod uvnitř Společenství více, než je nezbytné k dosažení zamýšleného cíle, ovšem za podmínky, že stanovená zisková marže není příliš vysoká. Jedná se o skutkovou otázku, na niž přísluší odpovědět vnitrostátnímu soudu. Právní úprava omezuje hospodářskou soutěž na stupni maloobchodu a nechává ji volnou na stupních výroby, dovozu a velkoobchodu. Ani z tohoto hlediska tedy právní úprava nepřináší větší omezení, než jaké povoluje čl. 85 odst. 3, aby se stanovila kartelová dohoda („a které … neumožňují těmto podnikům vyloučit hospodářskou soutěž ve vztahu k podstatné části výrobků tímto dotčených“).
Komise z toho činí závěr, že obecná minimální cena musí být považována za opatření s účinkem rovnocenným množstevnímu omezení obchodu, zakázané článkem 30 Smlouvy, v rozsahu, v němž je používána na výrobky dovážené z jiných členských států, které by bez této minimální ceny mohly být nabízeny spotřebiteli za nižší cenu. Naopak právní úprava, jež ukládá minimální ziskové marže a zákaz prodeje se ztrátou, nespadá pod zákaz uvedený v článku 30.
Komise tedy navrhuje, aby na první otázku byla dána tato odpověď:
„Vnitrostátní právní úprava minimálních cen použitelná bez rozdílu na domácí i dovážené výrobky týkající se maloobchodního prodeje výrobku, pro nějž neexistuje společná organizace trhu, na domácím trhu představuje v rozsahu svého použití na výrobky dovážené z jiných členských států opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením dovozu, je-li cena stanovena na takové úrovni – rovněž s přihlédnutím k cenám tohoto výrobku v ostatních členských státech a obecným podmínkám, za nichž probíhá hospodářská soutěž mezi dotyčnými domácími a dováženými výrobky – že jejím účinkem je přímé nebo nepřímé, skutečné nebo potenciální narušení dovozu, a je-li tento omezující účinek na dovoz nepřiměřený, legitimnímu cíli právní úpravy cen.“
Ke druhé otázce
Obviněný v původním řízení a Komise poznamenávají, že druhá otázka Gerechtshof je kladena pro případ, že Soudní dvůr odpoví na první otázku záporně.
Obviněný v původním řízení se domnívá, že druhá otázka měla být formulována takto: „Mají být články 92 až 94 Smlouvy o EHS vykládány v tom smyslu, že právní úprava minimálních cen … má být považována za podporu ve smyslu článku 92, která – předtím, než může být poskytnuta – musí být podrobena postupu podle čl. 93 odst. 3?“ V tomto ohledu uplatňuje, že zavedení podpory bez použití postupu uvedeného v čl. 93 odst. 3 nelze odůvodnit tvrzením, že opatření není nebo nutně nemusí být neslučitelné se Smlouvou. Pojem „podpora“ musí být vykládán extenzivně v souladu s cílem sledovaným dotyčnými ustanoveními a musí zahrnovat veškeré podpory v jakékoli formě, které mají za cíl zvýhodnit určité podniky nebo určitá odvětví výroby. Podle judikatury Soudního dvora: rozsudku ze dne 2. července 1974, věc 173/73, Itálie v. Komise (Recueil 1974, s. 709); rozsudku ze dne 22. března 1977, věc 78/76, Steinike & Weinlig v. Německo (Recueil 1977, s. 595), článek 92 nečiní žádný rozdíl podle důvodů nebo cílů daných opatření; posuzuje je pouze z hlediska jejich následků; v projednávané věci se tedy jedná o podporu ve smyslu článků 92 a 93 Smlouvy, o níž měla být Komise informována předtím, než tato podpora byla poskytnuta, postupem podle čl. 93 odst. 3.
Nizozemská vláda uplatňuje, že z judikatury Soudního dvora, zejména z rozsudku ze dne 2. července 1974 ve věci 173/73 a z rozsudku ze dne 12. července 1973 ve věci 70/72, Komise v. Německo (Recueil 1973, s. 813), lze odvodit, že zproštění povinnosti může představovat podporu pouze při splnění následujících podmínek: dotyčná povinnost musí být finanční povahy, musí být uložena orgány veřejné moci a zproštění musí být uděleno orgány veřejné moci. Právní úprava minimálních cen nesplňuje žádnou z těchto podmínek.
Podle Komise sporná právní úprava nepředstavuje podporu ve smyslu článků 92 až 94, neboť nezahrnuje přímé, nepřímé nebo dodatečné poskytnutí výhody v hotovosti nebo v naturáliích, ani vzdání se výběru dlužných daní nebo jiných dávek v hotovosti nebo v naturáliích ze strany orgánů veřejné moci.
III – Ústní část řízení 1. Na jednání konaném dne 24. listopadu 1977 byli vyslechnuti obžalovaný v původním řízení, zastoupený B. Greveovou, nizozemská vláda, zastoupená A. Bosem, a Komise, zastoupená svým právním poradcem R. C. Fischerem, jako zmocněncem. 2. Soudní dvůr požádal účastníky řízení a Komisi, aby se při jednání vyjádřili k některým statistickým údajům uvedeným ve vyjádření Komise. V něm stojí, že dovoz jalovcové z Belgie, který v roce 1975 dosáhl 173 504 litrů, se v roce 1976 snížil na 95 640 litrů. V tomtéž období vzrostl dovoz z ostatních států z 5 541 litrů na 25 727 litrů. V této souvislosti Soudní dvůr poznamenal, že nová právní úprava vstoupila v platnost dne 6. ledna 1976.
Obviněný v původním řízení a Komise prohlásili, že nejsou schopni tyto skutečnosti vysvětlit.
Nizozemská vláda k tomu poznamenala, že celkový prodej nizozemských lihovin na nizozemském trhu v roce 1976 byl přibližně o 33 % nižší než v roce 1975. K tomuto snížení došlo zejména v důsledku nákupu zásob během posledních čtyř měsíců roku 1975 v očekávání zvýšení spotřební daně z alkoholu s účinností od 1. ledna 1976 a vinou tvrdé hospodářské soutěže od září 1975 v důsledku zrušení jednotlivých vertikálních dohod o zachovávání cen. 3. Obviněný v původním řízení doplnil svá písemná vyjádření a uvedl zejména, že vzhledem ke skutečnosti, že stíhání protiprávního jednání porušujícího dotyčnou nizozemskou právní úpravu bylo přerušeno do vydání rozsudku Soudního dvora, byl schopen v té době prodávat bílou belgickou jalovcovou za 9,90 guldenu za litr. Z Německa obdržel i nabídku bílé německé jalovcové za 8,95 guldenu za litr. Tato cena je včetně přepravného a nezahrnuje množstevní slevy.
Generální advokát předložil své stanovisko na jednání konaném dne 13. prosince 1977.
Právní otázky: 1 Usnesením ze dne 30. června 1977, došlým Soudnímu dvoru dne 5. července 1977, Gerechtshof v Amsterdamu položil na základě článku 177 Smlouvy o EHS dvě otázky týkající se na jedné straně výkladu článků 30 až 37 Smlouvy o odstranění množstevních omezení obchodu mezi členskými státy a na straně druhé článků 92 až 94 Smlouvy o státních podporách. 2 Tyto otázky byly položeny v rámci trestního stíhání zahájeného proti obchodníkovi s vínem a lihovinami, který je obžalován z toho, že prodával alkoholické nápoje za ceny nižší než minimální ceny stanovené „Produktschap voor gedistilleerde dranken“ podle královské vyhlášky ze dne 18. prosince 1975 (Staatsblad č. 746). 3 Nařízení Produktschap ze dne 17. prosince 1975 o cenách lihovin, schválené dne 19. prosince 1975 ministrem hospodářství, zavedlo pro vnitrostátní maloobchodní prodej systém minimálních cen stanovených zvlášť pro každou kategorii lihovin. 4 Pro nápoje druhů známých jako „mladá jalovcová“ a „vieux“ je minimální cena vypočtena na základě jednotkové katalogové ceny výrobce zvýšené o 0,60 guldenu a DPH, přičemž tato cena nesmí být v žádném případě nižší než určitá částka, jmenovitě 11,25 guldenu za litr. 5 Pro nápoje druhu známého jako „stará jalovcová“ je minimální cena stanovena na 11,25 guldenu za litr. 6 Pro všechny ostatní lihoviny se minimální cena rovná skutečné nákupní ceně zvýšené o DPH. 7 Podle článku 7 nařízení byla minimální cena, původně stanovená na 11,25 guldenu, zvýšena na 11,70 guldenu z důvodu nárůstu nákladů. 8 Článek 8 opravňuje předsedu Produktschap udělovat výjimky z použití ustanovení nařízení v určitých případech nebo pro určité kategorie případů. 9 Z důvodové zprávy ke královské vyhlášce ze dne 18. prosince 1975 vyplývá, že oprávnění vydávat takovou právní úpravu udělené Produktschap mělo za cíl podpořit adaptaci obchodu s vínem a lihovinami na podmínky běžné hospodářské soutěže a že doba trvání tohoto oprávnění měla být omezena na tři roky.
K první otázce 10 Podstatou první otázky je zjištění, zda články 30 až 37 Smlouvy mají být vykládány v tom smyslu, že zákaz v nich uvedený se vztahuje na takovou právní úpravu cen, jako je právní úprava dotčená v projednávané věci. 11 Článek 30 zakazuje v obchodě mezi členskými státy veškerá opatření s účinkem rovnocenným množstevnímu omezení. 12 Pro účely tohoto zákazu postačuje, aby dotyčná opatření byla způsobilá být přímo nebo nepřímo, skutečně nebo potenciálně překážkou dovozu mezi členskými státy. 13 Vnitrostátní právní úprava cen použitelná bez rozdílu na domácí a dovážené výrobky obecně nemůže mít takový účinek, avšak může tomu tak být v určitých konkrétních případech. 14 Takto může překážka dovozu vzniknout zejména tehdy, když vnitrostátní orgán stanoví ceny nebo ziskové marže na takové úrovni, že by dovážené výrobky byly znevýhodněny vůči totožným domácím výrobkům buď tím, že by jejich uvádění na trh nebylo za daných podmínek rentabilní, nebo proto, že by byla ztracena konkurenční výhoda vyplývající z nižších výrobních nákladů. 15 Položenou otázku je třeba zodpovědět s ohledem na tyto úvahy, neboť projednávaná věc se týká výrobku, pro nějž neexistuje společná organizace trhu. 16 Předně, vnitrostátní předpis, který zakazuje bez rozdílu maloobchodní prodej domácích i dovážených výrobků za ceny nižší než nákupní ceny placené maloobchodníkem, nemůže mít škodlivé účinky na uvádění pouze dovážených výrobků na trh, a nemůže tedy představovat opatření s účinkem rovnocenným množstevnímu omezení dovozu. 17 Dále, ani stanovení minimální ziskové marže, použitelné bez rozdílu na domácí i dovážené výrobky, jako určité částky, a nikoli jako procenta z výše výrobních nákladů, nemůže znevýhodňovat dovážené výrobky, které mohou být levnější, jde-li v projednávané věci o případ, kdy výše ziskové marže představuje poměrně malou část konečné maloobchodní ceny. 18 Jinak je tomu v případě minimální ceny stanovené jako určité částky, která, přestože se použije bez rozdílu na domácí i dovážené výrobky, by mohla znevýhodňovat uvádění dovážených výrobků na trh, jestliže brání tomu, aby jejich nižší výrobní náklady byly promítnuty do prodejní ceny pro spotřebitele. 19 Tento závěr je namístě, přestože příslušný orgán je oprávněn udělovat výjimky ze stanovené minimální ceny, a přestože je toto oprávnění často uplatňováno ve prospěch dovážených výrobků, jelikož požadavek, aby se dovozce nebo obchodník podrobil formálním správním náležitostem spojeným s uvedeným režimem, může samo o sobě představovat opatření s účinkem rovnocenným množstevnímu omezení. 20 Dočasnost použití stanovených minimálních cen nemůže toto opatření odůvodnit, neboť není z jiných důvodů slučitelné s článkem 30 Smlouvy. 21 Na první otázku je proto třeba dát odpověď, že článek 30 Smlouvy o EHS musí být vykládán v tom smyslu, že stanovení minimální maloobchodní ceny, použitelné bez rozdílu na domácí i dovážené výrobky, vnitrostátním orgánem jako určité částky představuje za takových podmínek, jako jsou podmínky stanovené nařízením Produktschap voor gedistilleerde dranken ze dne 17. prosince 1975, opatření s účinkem rovnocenným množstevnímu omezení dovozu, zakázané tímto článkem.
Ke druhé otázce 22 Podstatou druhé otázky je zjištění, zda články 92 až 94 Smlouvy mají být vykládány v tom smyslu, že taková právní úprava cen, jako je právní úprava v projednávané věci, představuje ve smyslu těchto článků podporu poskytovanou státem. 23 Článek 92 prohlašuje za neslučitelné se společným trhem podpory poskytované v jakékoli formě státem nebo ze státních prostředků, které narušují nebo mohou narušit hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky nebo určitá odvětví výroby, pokud ovlivňují obchod mezi členskými státy. 24 Ať má být pojem podpora ve smyslu uvedeného článku definován jakkoliv, ze znění uvedeného ustanovení vyplývá, že opatření charakterizované stanovením minimálních maloobchodních cen s cílem zvýhodnit distributory výrobku výlučně k tíži spotřebitelů nemůže představovat podporu ve smyslu článku 92. 25 Výhody, které s sebou pro distributory výrobku nesou takový zásah do tvorby cen, nejsou totiž poskytovány přímo ani nepřímo ze státních prostředků ve smyslu článku 92. 26 Na druhou otázku je proto třeba dát odpověď, že článek 92 Smlouvy o EHS musí být vykládán v tom smyslu, že stanovení minimálních cen pro maloobchodní prodej výrobku orgánem veřejné moci výlučně k tíži spotřebitelů nepředstavuje státní podporu ve smyslu tohoto článku.
Náklady řízení: 27 Výdaje vzniklé vládě Nizozemského království a Komisi Evropských společenství, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují. 28 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.
Soudní dvůr
o otázkách, které mu předložil Gerechtshof v Amsterdamu usnesením ze dne 30. června 1977, rozhodl takto:
_____________________________________________________________________________