Rozsudek Soudního dvora ze dne 6. října 1976 Jednací jazyk: němčina, Industrie Tessili Italiana Como proti Dunlop AG, věc 12/76, Recueil 1976, s. 01473

Klíčová slova:

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Oberlandesgericht Frankfurt nad Mohanem – Německo. Bruselská úmluva o soudní příslušnosti a o výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, čl. 5 bod 1

Předmět:

O výkladu pojmu „místo, kde závazek byl nebo měl být splněn“ ve smyslu čl. 5 bodu 1 úmluvy ze dne 27. září 1968

Skutkové okolnosti:

Skutkový základ věci, průběh soudního řízení a vyjádření podaná podle Protokolu ze dne 3. června 1971 o výkladu Úmluvy ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a o výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech Soudním dvorem mohou být shrnuty takto:

I – Skutkový stav a písemná část řízení

Po uzavření jednání vedených jedním svým zaměstnancem v sídle společnosti Industrie Tessili Italiana Como (dále jen „Tessili“) v Como a poté, co obdržela několik vzorů, společnost Dunlop AG (dále jen „Dunlop“), jejíž sídlo je v Hanau, objednala dopisem ze dne 29. dubna 1971 u Tessili 310 dámských lyžařských kombinéz.

V dopise společnosti Dunlop byly vytištěny nákupní podmínky, které obsahovaly zejména toto ustanovení:

„Soudní příslušnost: pro rozhodování sporů týkajících se této dohody je příslušný soud v Hanau nad Mohanem.“

Společnost Tessili vyrobila objednané lyžařské kombinézy a odeslala je dne 31. července 1971 společnosti Dunlop prostřednictvím přepravce určeného společností Dunlop. Společnost Dunlop převzala dodávku dne 18. srpna 1971.

Společnost Tessili vystavila také k datu 31. července 1971 fakturu, která byla doručena společnosti Dunlop dne 3. srpna 1971 a na jejímž rubu byly vytištěny všeobecné obchodní podmínky společnosti Tessili. Ty obsahovaly zejména následující ustanovení:

„Pro rozhodování všech případných sporů je příslušný soud v Como a kupující se vzdává svého práva na rozhodování jakýmkoli jiným soudem, byť by spor souvisel s jiným sporem“.

Společnost Dunlop se domnívala, že vyrobené lyžařské kombinézy dodané společností Tessili byly vadné a dne 28. června 1973 po obsáhlé korespondenci se společností Tessili podala k Landgericht v Hanau (místní soud) žalobu na zrušení smlouvy.

U Landgericht v Hanau společnost Tessili namítla nepříslušnost německých soudů, a zejména nepříslušnost ratione loci Landgericht v Hanau. Společnost Dunlop na druhé straně tvrdila, že Landgericht v Hanau příslušnost má.

Mezitímním rozsudkem ze dne 10. května 1974 zamítl Landgericht v Hanau námitku nepříslušnosti.

Společnost Tessili se dne 22. července 1974 odvolala proti tomuto rozhodnutí k Oberlandesgericht ve Frankfurtu nad Mohanem (vyšší místní soud ve Frankfurtu nad Mohanem).

Společnost Dunlop se dovolávala čl. 5 bodu 1 Úmluvy ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a o výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, který stanoví, že osoba, která má bydliště na území smluvního státu, může být v jiném smluvním státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek byl nebo měl být splněn, a 21. občanský senát Oberlandesgericht se domníval, že věc je třeba předložit Soudnímu dvoru podle čl. 2 bodu 2 a čl. 3 bodu 2 pProtokolu ze dne 3. června 1971 o výkladu úmluvy ze dne 27. září 1968 Soudním dvorem. Usnesením ze dne 14. ledna 1976 přerušil řízení, dokud Soudní dvůr nerozhodne o předběžné otázce o výkladu pojmu „místo, kde závazek byl nebo měl být splněn“ ve smyslu čl. 5 bodu 1 úmluvy.

Usnesení Oberlandesgericht ve Frankfurtu nad Mohanem bylo doručeno kanceláři Soudního dvora dne 13. února 1976.

V souladu s čl. 5 odst. 1 protokolu ze dne 3. června 1971 a článku 20 statutu Soudního dvora EHS předložily svá písemná vyjádření dne 15. dubna 1976 Komise Evropských společenství, dne 21. dubna 1976 společnost Tessili, dne 28. dubna 1976 vláda Německé spolkové republiky a společnost Dunlop, dne 20. května 1976 vláda Spojeného království Velké Británie a Severního Irska.

Na otázku, zda členské státy, které nejsou účastníky Úúmluvy ze dne 27. září 1968, mají právo předložit vyjádření v rámci této věci, odpověděly Soudnímu dvoru kladně společnosti Tessili a Dunlop, vláda Belgického království, Dánského království, Spolkové republiky Německo, Irska, Nizozemského království a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska a Komise Evropských společenství, záporně odpověděla vláda Francouzské republiky, která se odvolává zejména na čl. 4 odst. 4 a článek 5 protokolu ze dne 3. června 1971.

Po vyslechnutí zprávy soudce zpravodaje a stanoviska generálního advokáta rozhodl Soudní dvůr zahájit ústní část řízení bez dokazování.

II – Písemná vyjádření předložená Soudnímu dvoru

Společnost Tessili, žalobkyně v odvolacím řízení, je toho názoru, že s ohledem na intenzifikaci uskutečněnou nebo požadovanou v mezinárodních obchodních vztazích, zejména v rámci Evropského společenství, je účelem úmluvy ze dne 27. září 1968 stanovit jednotná pravidla příslušnosti použitelná na soudní rozhodování sporů vzniklých z těchto vztahů a způsobilá zaručit, že budou v budoucnosti obdobné situace řešeny stejným způsobem. Ustanovení čl. 5 bodu 1 úmluvy stanoví v mezinárodním právu příslušnost soudu místa plnění; s ohledem na sjednocení, o které úmluva usiluje, předpokládá toto pravidlo předem učiněné uznání jednotné soudní příslušnosti ohledně každého smluvního vztahu mezinárodního práva chápaného jako celek, jak s ohledem na plnění od počátku stanovené dohodou, tak jakékoli „retroaktivní ujednání“, zejména v případě žalob na porušení záruky ohledně vad zboží.

Z toho vyplývá, že pokud neexistují dohody o soudní příslušnosti ve smyslu čl.ánku 17 úmluvy, všechny závazky prodejce musí být plněny v místě sídla prodejce. Na položenou otázku je tedy třeba odpovědět, že pokud jde o závazky uložené prodejci v mezinárodní kupní smlouvě, je „místem, kde závazek byl nebo měl být splněn“ ve smyslu čl. 5 bodu 1 úmluvy ze dne 27. září 1968 vždy bydliště či sídlo prodejce.

Společnost Dunlop, žalovaná v odvolacím řízení, připomíná, že pojem „místo, kde závazek byl nebo měl být splněn“ může být buď vykládán jednotně na základě srovnávacího práva, nebo být vykládán na základě zásad mezinárodního práva, a zejména použitelného věcného práva.

a) První návrh bezpochyby upřednostňuje sjednocení evropského práva. Ale nutil by Soud jít za úzkou oblast procedurálního práva, jež je předmětem úmluvy ze dne 27. září 1968, a vytvářet také hmotné evropské právo závazkové. Takže by se nepřímo prostřednictvím judikatury vztahující se na procedurální otázky vyvinulo závazkové právo na evropské úrovni; výsledkem takového „sjednocení“ by nebylo požadované zjednodušení, ale právě naopak mnohem větší složitost z důvodu různých pravidel převládajících ve Společenství.

V každém případě, pokud jde zejména o čl. 5 bod 1 úmluvy, úplné sjednocení je už nyní znemožněno článkem I protokolu přiloženého k úmluvě z 27. září 1968, týkajícím se Lucemburska.

Tato koncepce by zdaleka nevedla ke sjednocení práva Společenství a znamenala by pro všechny vnitrostátní právní systémy, které znají pojem místa plnění, zmenšení rozsahu sjednocení: pojem místa plnění by zcela měnil svůj význam podle každého jednotlivého případu.

b) Požadavek právní jasnosti hovoří ve prospěch výkladu pojmu místa plnění podle dotyčných vnitrostátních kolizních norem v každém jednotlivém případě a podle příslušného věcného práva. Tento způsob by vyloučil možnost, aby měl tentýž právní pojem zcela odlišné významy. Jednotný výklad, ve smyslu věcného vnitrostátního práva použitelného v každém jednotlivém případě, pojmu místa plnění může bezpochyby vést k rozdílným výsledkům; to by však nemělo znamenat závažné potíže pro jednu ze zúčastněných stran. Právní systémy všech států účastnících se úmluvy mají systém kolizních norem, který odpovídá podmínkám probíhajícího sporu a na který se oba účastníci sporu mohou dostatečně připravit.

c) I pokud by Soud byl toho názoru, že pojem místa plnění není určen zásadami vnitrostátních kolizních norem a vnitrostátního věcného práva, ale jednotným „evropským“ právem, nemusel by nutně přijmout ten pohled, že místem plnění závazku prodávajícího musí být místo jeho bydliště. Takto široké přizpůsobení se místa plnění k místu bydliště dlužníka by zbavilo čl. 5 bod 1 úmluvy jakéhokoli smyslu: příslušnost soudu místa bydliště dlužníka vyplývá již z článku 2 úmluvy.

Přijmout takový obecný pohled ohledně kupních smluv, že bydliště prodávajícího je místem plnění, by vedlo k nespravedlivým a nepřijatelným řešením. Požadované sjednocení pojmu místa plnění by bylo zanedbáno, pokud by se pojem vztahoval a priori pouze na kupní smlouvy. Navíc by nikoli zanedbatelný počet kupujících byl značně znevýhodněn: v mezinárodním obchodě není zboží vždy dodáváno „FOB“ (vyplaceně loď); v mnoha případech prodejci dodávají výrobky na adresu kupujícího, přičemž nesou i rizika dopravy. Není žádný důvod považovat v těchto případech bydliště prodejce za místo plnění.

Řečeno ve zkratce, pouze místo, kde byla služba skutečně poskytnuta, lze považovat za místo plnění; záleží na okolnostech případu, a zejména na povaze konkrétního závazku. Dohody mezi účastníky, které se od těchto základních skutečností odchylují, mohou být přijaty, pouze pokud splňují formální podmínky stanovené článkem 17 úmluvy.

Pro závazky ze záruky má toto řešení příjemný nádůsledek, neboť tyto závazky musí být plněny v místě, kde se vadné zboží nachází. Je to toto místo, kde mohou být jakékoli vady nejlépe přezkoumány a případně napraveny.

Zdá se tedy, že je spravedlivé uznat jako místo plnění závazků ze záruk místo, kde se nachází vadné zboží.

Vláda Spolkové republiky Německo by si přála, aby Soudní dvůr určil, že pojem soudu místa plnění ve smyslu čl. 5 bodu 1 úmluvy záleží na vnitrostátním právu vztahujícím se na každý případ. V tomto ohledu však vyvstávají určité problémy: pojem „místo plnění“ má v jednotlivých členských státech různý obsah, neboť ustanovení mezinárodního práva soukromého a věcného práva, použitelná v každém jednotlivém případě nebyla dosud harmonizována. Spolková vláda také považuje za slučitelné s danou právní situací, aby se Soudní dvůr při výkladu odvolal na příslušné vnitrostátní právo. Ustanovení čl. 5 bodu 1 úmluvy by však mělo být vyloženo takovým způsobem, že soud místa plnění je pouze jeden pro jednoho a téhož účastníka závazku.

a) Podle znění čl. 5 bodu 1 úmluvy musí výraz „závazek“ ve smyslu tohoto ustanovení zahrnovat hlavní závazek, stejně jako všechny doplňkové závazky jednoho z účastníků. Za účelem určit soud místa plnění by však bylo také možné určit příslušnost odděleně pro každý z hlavního závazek a každý z doplňkových závazků, například v projednávaném případě pro závazek ze záruky. Řešení, které by spolková vláda nakonec zvolila, spočívá v považování místa, kde je třeba splnit celý závazek smluvní strany, za jediné místo, kde může být tato strana žalována za účelem vynucení plnění svého závazku ze smlouvy. Toto řešení však předpokládá, že výklad čl. 5 bodu 1 úmluvy nezávisí na otázce, zda věcné právo použitelné na danou smlouvu odděluje různé závazky z ní vyplývající a stanovuje vlastní místo plnění pro každý závazek; vyžaduje naopak, aby existoval ve smyslu úmluvy existoval jednotný pojem soudu místa plnění, který lze vyvodit přímo z úmluvy.

b) Místo plnění ve smyslu ustanovení mezinárodního procedurálního práva představovaného čl. 5 bodem 1 může být určeno věcným právem soudu, kterému byla věc předložena. Podle této metody musí soud nejprve určit, které právo se vztahuje na věc samou; to je třeba odvodit z mezinárodního práva soukromého soudu, kterému byla věc předložena. Mezinárodní právo soukromé může odkázat na vlastní věcné právo soudu, ale také na věcné právo jiného státu. Mezinárodní právo soukromé však nemusí nezbytně obsahovat konkrétní ustanovení týkající se použitelného práva, které naopak může být často určeno pouze na základě zásad formulovaných doktrínou a judikaturou. V tomto případě může být použitelné právo určeno těžištěm právního vztahu.

Věcné právo členských států úmluvy je velmi různé, pokud jde o místo plnění. Dokud nebudou závazky upraveny jednotným právem nebo jednotnými kolizními normami, bude místo plnění mezinárodní dohody určovat mezinárodní právo soukromé a věcné právo každého státu podle této metody. Místo plnění určené věcným právem bude také místem plnění ve smyslu čl. 5 bodu 1 úmluvy a bude tak základem mezinárodní příslušnosti soudů.

Tento výklad má výhodu, že umožňuje určit alespoň teoreticky místo plnění na základě ustanovení věcného práva jednoho státu. Nicméně různé vnitrostátní právní řády určují místo plnění různě. Aby určil svou příslušnost ve smyslu čl. 5 bodu 1 úmluvy, musí soud učinit důmyslné úvahy založené na jehosvém vlastním mezinárodním právu soukromém a případně též zahraničním věcném právu. Navíc místo plnění může být stanoveno odlišně podle toho, zda je věc předložena soudu toho či onoho státu. Možnost, že všechny soudy budou popírat svou příslušnost, nelze vyloučit.

V projednávaném případě by žaloba na zrušení měla být podána, pokud by se použilo německé závazkové právo, v místě, kde se nachází zboží, zatímco místo plnění závazku je v Itálii.

c) S ohledem na cíl sledovaný úmluvou může být tendence považovat soud místa plnění za výhradní soud pro všechny členské státy úmluvy.

Četné pojmy obsažené v úmluvě, jejichž význam závisí na vnitrostátních právních řádech, by mohly být vymezeny podle práva státu, ve kterém byla věc předložena soudu; bylo by však také možné použít jednotnéhýo výkladu na základě samotné úmluvy. Tento jednotný výklad by však zahrnoval problémy: věcná práva států Společenství jsou velmi rozdílná; jednotný výklad pojmů obsažených v úmluvě by byl velmi často možný, pouze pokud by existovala srovnávací studie právních řádů platných v členských státech. Soudní dvůr by měl do určité míry vymezit určité pojmy na úrovni Společenství, aniž by použil právo Společenství nebo nějakou úmluvu závaznou pro členské státy. Jednotný výklad pojmů obsažených v úmluvě by měl značný vliv na politiku integrace; nepřímo prostřednictvím úmluvy by byl odrazem tendence k částečnému sjednocení mezinárodního občanského práva procesního.

V projednávané věci musí být místo plnění vykládáno jednotně, neboť tento pojem, odvozený z věcného práva, je vymezen výhradně kvůli určení soudní příslušnosti. V tomto ohledu je třeba upřít pozornost na hlavní plnění, ke kterému je účastník povinen, nebo na těžiště jeho závazku. Použije se tak metoda podobná té, jež se v současnosti uplatňuje v mezinárodním právu soukromém k řešení otázky, jaké právo se použije k určení pojmu „místo plnění“. Takový jednotný výklad by byl umožněn jednotným výkladem pojmu místa plnění každou smluvní stranou.

Je třeba přijmout, v rámci tohoto výkladu, že pojem místa plnění ve věcném právu nemusí být v některých případech shodný s pojmem stanoveným procedurálními předpisy.

Vláda Spojeného království připomíná, že protokol ze dne 3. června 1971 má, stejně jako článek 177 Smlouvy o EHS, za cíl jednotné použití smluv na faktické či právní otázky, které mohou vyvstat před vnitrostátními soudy, ale nikoli sjednocení věcného práva členských států, na něž se mají vztahovat ustanovení Smlouvy. Jak v rámci úmluvy ze dne 27. září 1968, tak v rámci Smlouvy o EHS, je třeba jasně rozlišit pravomoc Soudního dvora k obecnému výkladu a použití na konkrétní faktické situace, jež je věcí vnitrostátních soudů. Dokud nebude toto rozlišení jasně provedeno, hrozí dalekosáhlé porušování věcného práva členských států.

Pokud by měl Soud měl odpovědět na otázku, kde se nachází místo plnění závazku, odpovědět odkazem na skutkový stav sporu probíhajícího u předkládajícího soudu, musel by z praktických důvodů určit toto místo jako věc věcného smluvního práva, které má být použito jako takové ve všech členských státech. Jelikož je však rozhodnutí Soudního dvora učiněno pouze s cílem stanovit příslušnost soudu podle úmluvy, bude tato příslušnost podle čl. 5 bodu 1 úmluvy vycházet ze závazku plnění domluveného mezi účastníky dohody. Vzhledem k tomu, že vnitrostátní právní úpravy se v současnosti rozcházejí v tom, kde má být uskutečnit plněnoí, , rozhodnutí Soudního dvora by vedlo ke změně právní úpravy v některých, možná všech členských státech; účinek jeho rozhodnutí by se rozšířil na všechny aspekty plnění ze smluv tohoto druhu a měl by odezvu i mimo plnění ze smlouvy na další právní aspekty, které jsou přímo nebo nepřímo spojené s plněním.

Navíc otázka, kde dojde k plnění, by vyžadovala samostatnou odpověď pro každý zvláštní druh smluvního vztahu, a v každém případě by nakonec byla věcí, kterou by bylo nutno předložit Soudnímu dvoru. Do práva by byla vnesena značná nejistota.

V projednávaném případě by se Soudní dvůr měl omezit na stanovení metody, kterou se vnitrostátní soudy musejí samy dopracovat k příslušné odpovědi na skutečnosti, které jsou před nimi předneseny. Jaké jsou příslušné závazky podle určité smlouvy, které ze závazků z dané smlouvy jsou sporné a kde se mají příslušné závazky plnit, to jsou věci, které by měl určit vnitrostátní soud. Vnitrostátní soud musí použít své vnitrostátní právo, včetně předpisů mezinárodního práva soukromého, které jsou nedílnou součástí vnitrostátního práva, aby určil, kterým právem se smlouva řídí. Použitím takto určeného práva na smlouvu musí poté vnitrostátní soud určit povahu závazků, které vyplývají ze smlouvy, a místo, kde mají být tyto závazky plněny. Pokud se jedná o smlouvu o prodeji zboží a spor u vnitrostátního soudu se týká nedodání uspokojivého zboží prodejcem, musí místo plnění tohoto závazku musí záviset na pravidlech upravujících místo dodání v případě prodeje zboží, stanovených právem, kterým se smlouva řídí.

Jednotný výklad čl. 5 bodu 1 úmluvy a zohlednění místa plnění podle vnitrostátního práva jako předmětu srovnávací studie vedoucí k jednotnému pravidlu Společenství by měl nežádoucí následky. Je pravda, že pokud by vnitrostátní soudy použily svého vnitrostátního práva způsobem, který navrhuje vláda Spojeného království, mohly by docházet k rozdílným výsledkům ohledně stejných skutečností, a tím pádem by stále nebyla dostatečná jednotnost. Větší jednotnost v použití by však mohla být získána přijetím jednotných pravidel v celém Společenství ohledně výběru práva použitelného na smluvní závazky. Přijetím metody zjištění povahy a místa plnění závazků, kterou navrhlo Spojené království, by vnitrostátní soudy ve velké většině případů docházely u jakýchkoli skutečností ke stejným výsledkům ve velké většině případů.

Spojené království nepovažuje za potřebné vyjádřit se k otázce, jaké by mělo být místo plnění závazku prodejce u druhu smlouvy, která byla předložena Oberlandesgericht ve Frankfurtu. Spojené království nesouhlasí s tím, jak navrhuje soud, aby trvalé bydliště prodejce bylo nejvhodnějším místem plnění. Místo plnění smluvního závazku by mělo být pro účely čl. 5 bodu 1 úmluvy určeno vnitrostátním soudem, u kterého probíhá řízení v souladu s právem použitelným na danou smlouvu; a použitelné právo by mělo být určeno pravidly mezinárodního práva soukromého právního řádu vnitrostátního soudu.

Komise Evropských společenství zdůrazňuje, že čl. 5 bod 1 úmluvy musí být vzat v úvahu společně s čl. 2 druhým pododstavcem této úmluvy; úmluva rozlišuje mezi obecnou příslušností – bydlištěm žalovaného – a zvláštní příslušností – v projednávaném případě soud místa plnění – přičemž výběr příslušného soudu přísluší žalobci. Žalobce má tento výběr za podmínky, že nebyla dohodnuta výlučná pravomoc soudu jednoho smluvního státu v souladu s článkem 17 úmluvy; je na Oberlandesgericht ve Frankfurtu rozhodnout, zda tomu tak je v projednávaném případě.

Pokud jde o výklad čl. 5 bodu 1, je třeba poznamenat, že sama úmluva neobsahuje žádné konkrétní vymezení „místa, kde závazek byl nebo měl být splněn“. V tomto ohledu je vhodné zmínit několik okolností: vůli účastníků, jednotná ustanovení mezinárodního práva vztahující se na prodej, která mohou být použitelná, pravidla kolizních norem lex fori, s ohledem na to, že úmluva usiluje o sjednocení práva v oblasti, kterou upravuje.

Pokud jde o vůli účastníků, výslovnou nebo předpokládanou, mají účastníci podle právních řádů členských států volnost při stanovení místa plnění svých smluvních závazků nebo v případě synalagmatických smluv stanovení více míst plnění. Úmluva nemá vliv na autonomii účastníků.

V oblasti mezinárodního nákupu zboží existuje jednotný právní předpis, Haagská úmluva ze dne 1. července 1964 o mezinárodním prodeji zboží. Podle Oberlandesgericht ve Frankfurtu se tento „jednotný zákon“ nevztahuje na dotyčnou smlouvu v hlavním řízení.

V EHS dosud neexistuje jednotná právní úprava kolizních norem ohledně smluvních závazků a úmluva ze dne 27. září 1968 na tom nic nemění, neboť je na vnitrostátním soudu vyřešit podle svýchjeho vlastních kolizních norem předběžnou otázku, zda bylo místo plnění určeno. Podle německého mezinárodního práva soukromého se místo plnění určí v souladu s německým právem.

V tomto ohledu je třeba poznamenat, že přinejmenším v německém právu neexistuje nutně pouze jedno místo plnění ze synalagmatických smluv.

Úmluva na druhé straně bere v úvahu místo, „kde závazek byl nebo měl být splněn“.

Je třeba dát tomuto pojmu jednotný výklad a za tímto účelem brát vždy v úvahu pouze hlavní závazek ze smlouvy, s vyloučením doplňkových nebo druhotných závazků, které mohou vyplývat například z vadného plnění hlavního závazku. Tak by bylo možné vyhnout se výslovnému určení místa plnění ohledně každého ze závazků účastníka podle mezinárodního práva soukromého státu, což by mohlo vést k několika místům plnění ze smlouvy a tedy několika příslušným soudům.

Tento výklad je podpořen cílem úmluvy, kterým je přispět ke sjednocení evropského práva a tak zajistit, aby související nároky byly předloženy a projednány pokud možno u jediného soudu.

Na položenou otázku je tedy namístě odpovědět takto:

Ustanovení Ččl. 5 bodu 1 úmluvy ze dne 27. září 1968 je třeba vykládat v tom smyslu, že pokud jde o určení „místa, kde závazek byl nebo měl být splněn“, je třeba zohlednit v první řadě vůli účastníků, v druhé řadě příslušné mezinárodní úmluvy a ve třetí řadě vnitrostátní kolizní normy. Pokud by mělo být rozhodující posledně jmenované kritérium, je třeba zohlednit nezbytnost určení, pokud možno, pouze jednoho místa plnění pro všechny závazky jednoho účastníka smlouvy. K tomuto účelu je logickým místem plnění místo plnění hlavního smluvního závazku, jehož neplnění nebo vadné plnění je základem sporu.

III – Ústní část řízení

Žalobkyně v odvolacím řízení, společnost Tessili, zastoupená panem Dieterem Helmem, advokátem ve Frankfurtu nad Mohanem, žalovaná v odvolacím řízení, společnost Dunlop, zastoupená panem Peterem Toellem, advokátem ve Frankfurtu nad Mohanem, vláda Spojeného království, zastoupená panem Peterem Scottem a Komise Evropských společenství, zastoupená panem Rolfem Wägenbaurem, právním poradcem, přednesly svá ústní vyjádření a odpověděly na otázky položené Soudem na jednání dne 30. června 1976.

Generální advokát předložil své stanovisko na jednání dne 15. září 1976.

Právní otázky

1 Usnesením ze dne 14. ledna 1976 došlým Soudnímu dvoru dne 13. února 1976 položil Oberlandesgericht ve Frankfurtu nad Mohanem na základě Protokolu ze dne 3. června 1971 o výkladu Úmluvy ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech Soudním dvorem (dále jen „úmluva“) žádost o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu čl. 5 bodu 1 této úmluvy.

2 Z předkládajícího usnesení vyplývá, že v tomto stáadiu řízení se věc, která byla předložena jako odvolání k Oberlandesgericht, týká příslušnosti prvoinstančního soudu prvního stupně v Hanau k projednání žaloby podané podnikem sídlícím v obvodu tohoto soudu proti italskému podniku se sídlem v Como ve věci plnění smlouvy týkající se dodávky dámských lyžařských kombinéz italským podnikem německému podniku. Ze spisů vyplývá, že zboží bylo vyrobeno italským podnikem podle pokynů německého podniku a předáno dopravci určenému německým podnikem v Como.

3 Německý podnik se poté, co zboží převzal a některé i prodal, v důsledku stížností ze strany svých zákazníků domnívá, že kombinézy dodané výrobcem jsou vadné a neodpovídají požadavkům dohodnutým stranami. Z tohoto důvodu podal k místnímu soudu žalobu na italského výrobce.

4 Soud mezitímním rozsudkem ze dne 10. května 1974 rozhodl, že je příslušný k projednání věci, načež italský podnik podal odvolání k Oberlandesgericht ve Frankfurtu nad Mohanem. Podle názoru tohoto soudu musí být vznesená otázka příslušnosti vyřešena v souladu s ustanoveními úmluvy. Podle jeho názoru neexistuje mezi účastníky žádná platná dohoda o soudní příslušnosti ve smyslu článku 17 úmluvy. Na druhou stranu Oberlandesgericht nevylučuje možnost, že sprvoinstanční soudoud prvního stupně má má ppříslušnost podle čl. 5 bodu 1 úmluvy z titulu místa, „kde závazek byl nebo měl být splněn“. Pro vyřešení této otázky požádal o výklad tohoto ustanovení Soudní dvůr .

Řízení

6 Podle čl. 3 odst. 2 aktu o přistoupení se „nové členské státy zavazují k přistoupení k úmluvám uvedeným v článku 220 Smlouvy o EHS a k protokolům o výkladu těchto úmluv Soudním dvorem, podepsaným původními členskými státy, a za tímto účelem se zavazují zahájit jednání s původními členskými státy, aby k tomu učinily nezbytná přizpůsobení“. Podle znění čl. 63 prvního pododstavce úmluvy „smluvní státy uznávají, že každý stát, který se stane členem Evropského hospodářského společenství, bude muset přijmout tuto úmluvu jako základ pro jednání mezi smluvními státy a tímto státem, nezbytná k zajištění provádění článku 220 posledního odstavce Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství“. Je tedy v zájmu nových členských států, aby vyjádřily svá stanoviska, pokud je Soudní dvůr vyzván vyložit úmluvu, ke které se mají připojit.

7 Dále je třeba poznamenat, že článek. 5 odst. 1 protokolu ze dne 3. června 1971 stanoví, že pokud není uvedeno jinak, „ustanovení Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství a ustanovení přiloženého pProtokolu o statutu Soudního dvora, která se použijí, je-li Soudní dvůr vyzván rozhodnout o předběžné otázce, se vztahují také na všechna řízení o výkladu úmluvy“.

8 V důsledku toho jsou nové členské státy, na které se vztahuje článek 177 Smlouvy o EHS a článek 20 pProtokolu o statutu Soudního dvora, oprávněny předložit vyjádření v souladu s uvedenými články v rámci řízení týkajícího se výkladu úmluvy. Tomuto závěru neodporuje ani čl. 4 odst. 4 protokolu ze dne 3. června 1971 týkající se zvláštního řízení, které v této souvislosti není relevantní. Kromě toho v rámci tohoto protokolu, který předcházel rozšíření Evropských společenství, označuje výraz „smluvní státy“ označuje všechny členské státy.

Výklad úmluvy obecně

10 Úmluva používá často výrazy a právní pojmy převzaté z občanského, obchodního a procedurálního práva, které mohou mít v jednotlivých členských státech různý význam. Objevuje se tedy otázka, zda tyto výrazy a pojmy mají být chápány jako výrazy a pojmy s vlastním, nezávislým významem, a tudíž jako společné všem členským státům, nebo jako výrazy a pojmy odkazující na normy věcného práva použitelné v každém jednotlivém případě podle kolizních norem soudu, kterému byla věc předložena jako prvnímu.

11 Žádná z těchto dvou voleb nevylučuje tu druhou, neboť příslušný výběr může být učiněn pouze s ohledem na každé ustanovení úmluvy takovým způsobem, aby zajistil její plnou účinnost z pohledu cílů článku 220 Smlouvy. V každém případě je třeba zdůraznit, že výklad uvedených výrazů a pojmů pro účely úmluvy neprejudikuje otázku věcného předpisu použitelného v konkrétní věci.

Otázka položená vnitrostátním soudem

13 Tato svoboda volby byla zavedena z důvodu existence, v některých přesně vymezených případech, zvláště úzké vazby mezi sporem a soudem, jenž může být nejlépe povolán k jeho posouzení z hlediska účelné organizace řízení. Tak v případě sporu týkajícího se smluvních závazků umožňuje čl. 5 bod 1 žalobci, aby předložitl věc soudu místa, kde závazek „byl nebo měl být splněn“. Je věcí soudu, kterému byl spor předložen, aby určil v souladu s úmluvou, zda se místo plnění nachází v jeho územní působnosti. Za tímto účelem musí určit podle vlastních kolizních norem, které právo se použije na uvedený právní vztah, a vymezit podle tohoto práva místo plnění sporného smluvního závazku.

14 S ohledem na rozdíly mezi vnitrostátními právními předpisy smluvního práva a na neexistenci, za současného stavu právního rozvoje, jakéhokoli sjednocení použitelného věcného práva, není možné poskytnout úplnější návod k výkladu odkazu učiněného čl. 5 bodem 1 na „místo, kde závazek byl nebo měl být splněn“. Je tomu tak tím spíše, že určení místa plnění závazků závisí na kontextu smlouvy, ke které tyto závazky patří.

15 Za těchto podmínek odkaz úmluvy na místo plnění smluvních závazků nemůže být chápán jinak než jako odkaz na věcné právo použitelné podle kolizních norem soudu, jemuž byla věc předložena.

Náklady řízení

16 Výdaje vzniklé vládám Spolkové republiky Německo, Spojeného království Velké Británie a Severního Irska a Komisi Evropských společenství, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před Oberlandesgericht ve Frankfurtu nad Mohanem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.

Z těchto důvodů

SOUDNÍ DVŮR

o otázce, kterou mu předložil Oberlandesgericht ve Frankfurtu nad Mohanem usnesením ze dne 14. ledna 1976, rozhodl takto:

„Místo, kde závazek byl nebo měl být splněn“ ve smyslu čl. 5 bodu 1 Úmluvy ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a o výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech je třeba stanovit v souladu s právem, které upravuje sporný závazek podle kolizních norem soudu, jemuž byla věc předložena.