Odbor kompatibility s právem ES Úřad vlády ČR	I S A P Informační Systém pro Aproximaci Práva
	Databáze č. 17 : Databáze judikatury

ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů


	Číslo (Kód CELEX): Number (CELEX Code):		61996J0210

	Název: Title:		Rozhodnutí ESD z 16.července 1998 Věc C-210/96 Gut Springenheide GmbH and Rudolf Tusky v Oberkreisdirektor des Kreises Steinfurt - Amt für Lebensmittelüberwachung [1998] ECR I-4657 "Gut Springenheide"

	Publikace: Publication:

	Předmět (klíčová slova): Keywords

	Související předpisy: Corresponding acts:

	Odkaz na souvisejicí judikáty: Corresponding Judgements:		- Věc 94/82 De Kikvorsch, 1983 ECR 947 - Věc GB-INNO-BM (No. 481) - Věc Pall (No. 502c) - Věc C-373/90 Nissan, 1992 ECR I-131 - Věc C-203/90 Gutshof-Ei, 1992 ECR I-1003 - Věc Yves Rocher (No. 601) - Věc Verband Sozialer Wettbewerb (No. 633) - Věc C-456/93 Langguth, 1995 ECR I-1737 - Věc Mars (No. 695b) - Věc C-313/94 Graffione, 1996 ECR I-6039


	Plný text: Fulltext:		Ne

Fakta:
Gut Springenheide prodávala na trhu balená vejce pod názvem “šest zrn – deset čerstvých vajec”. Šest druhů použitých obilovin však znamenalo pouze 60% krmné směsi slepic. Leták, který byl v každém balení přiložen, chválil kvalitu vajec. Úřad pro dohled nad potravinami (Lebensmittelüberwachungsstelle) nařídil dne 24.6.1989 společnosti zastavit užívání označení “šest zrn – deset čerstvých vajec” a odstranit vložené letáky. Kromě toho byla řediteli společnosti, panu Rudolfu Tuskovi, uložena pokuta. Správní soud v Münsteru zamítl zjišťovací žalobu, kterou podal Gut Springenheide a Rudolf Tusky. Odvolání bylo rovněž neúspěšné. Odvolací soud byl toho názoru, že popis a vložený leták porušily §10, odst. 2, písm. a) a odst. 2, písm. e) nařízení č. 1907/90 O.J. L 173, p. 5. tím, že pravděpodobně uvedly v omyl podstatnou část spotřebitelů, a ti se mohli klamně domnívat, že krmivo bylo složeno výlučně z šesti druhů uvedených obilovin a že vejce tedy měla specifickou charakteristiku. Oba navrhovatelé se posléze odvolali k Federálnímu správnímu soudu. Podle názoru Soudu závisí závěr řízení na výkladu článku 10 nařízení č. 1901/90. Soud řízení odložil a předložil otázky Evropskému soudnímu dvoru k předběžnému posouzení podle článku 177 Smlouvy o ES.

Názor soudu a komentář:
Předkládající soud chtěl v zásadě vědět, jak stanovit, zda prohlášení určené k propagaci prodeje vajec může klamat zákazníky a porušovat článek 10, odst. 2, písm. e) nařízení č. 1907/90. Má se klamavý charakter posuzovat z pohledu průměrně informovaného nebo nedbalého spotřebitele? ESD nejprve konstatoval, že ustanovení článku 10, odst. 2, písm e) je rovnocenné s ustanoveními v jiných nařízeních určených k ochraně před klamáním spotřebitelů. Směrnice Rady č. 84/450/EEC z 10.9.1984 týkající se sbližování zákonů, nařízení a správních předpisů členských států, které se týkají klamavé reklamy (tzv. Klamavé nařízení, O.J. L 250, str. 17);
Směrnice Rady č. 79/112/EEC z 18.12.1978 týkající se označování, prezentace a reklamy potravin určených pro prodej konečnému spotřebiteli (O.J. 1979 L. 33, str. 1);
Nařízení Rady (EEC) 2392/89 z 24.7.1989 upravující obecná pravidla pro popis a prezentaci vín a vinných moštů (O.J. 1989 L 232, str. 13). Soud vzal v úvahu řadu případů, kdy označení, ochranná známka nebo reklamní text byly klamavé podle ustanovení Smlouvy nebo sekundárního předpisu. Kdykoliv se důkaz před Soudem jevil jako dostačující a konkrétní řešení jako jasné, raději sám věc vyřešil, než aby rozhodnutí nechal na národním soudu (GB-IINO-BM; Pall; Yves Rocher; Verband Sozialer Wettbewerb; Langguth; Mars). V těchto případech, aby bylo možné určit, zda konkrétní označení, ochranná známka nebo reklamní prohlášení bylo způsobilé kupujícího klamat, Soud vzal v úvahu očekávání průměrného spotřebitele, který je rozumně dobře informován, přiměřeně pozorný a obezřetný, aniž by bylo nebylo nezbytné zajistit znalecký posudek nebo veřejný průzkum mezi spotřebiteli. V případech, kdy Soud neměl k dispozici nezbytné informace nebo pokud nebylo řešení jasné z důkazů, které mu byly předloženy, ponechal rozhodnutí o tom, zda mohl být spotřebitel klamán na národním soudu (Gutshof-Ei; De Kikvorsch; Graffione). Ve věci Nissan Soud konstatoval, vzhledem ke směrnici o klamavé reklamě, že je úkolem příslušného národního soudu na základě okolností daného případu zjistit, zda reklama popisující auta jako nová, navzdory tomu, že byla již registrována pro účely dovozu, ačkoliv nebyla nikdy použita, by mohla klamat natolik, že by na jedné straně usilovala o zatajení skutečnosti, že auta popisovaná jako nová, byla registrována před dovozem, a na druhé straně by tato skutečnost zabránila podstatné části spotřebitelů auta koupit. Soud tudíž vyloučil možnost, že by příslušný soud mohl za jistých okolností podle národního práva nařídit znalecký posudek nebo veřejný průzkum mezi spotřebiteli, aby objasnil, zda reklamní označení nebo prohlášení, jsou klamavá či nikoliv. V případě, že komunitární právo tuto otázku neupravuje, je ponecháno na národním soudu, který může považovat za nezbytné nařídit toto hodnocení, určit podle národního práva procento spotřebitelů, kteří byli oklamání reklamním prohlášením. Prohlášení by muselo být natolik závažné, aby v případě nezbytnosti bylo možno zakázat jeho užívání.
Účinek rozhodnutí Soudu je přesvědčivý, nikoliv však jeho odůvodnění. Soud správně odkázal na svou judikaturu, která je založena na průměrně informovaném spotřebiteli. Nicméně by měla být věnována pozornost tomu, že všechna předcházející rozhodnutí se zabývala přeshraničním obchodem s ohledem na problematiku volného pohybu zboží. Ve skutečnosti není volný pohyb zboží omezen pouze v případě, když lze očekávat, že kupující je dostatečně informován o importovaném výrobku. Otázky základních svobod sebou nesou porovnávání dvou diametrálně rozdílných zájmů – na jedné straně zájem neomezeného přeshraničního obchodu a na straně druhé mezinárodní zájem na co nejširší možné ochraně spotřebitele. Není tomu tak v případech, které zahrnují výklad sekundární legislativy. Sekundární legislativa vytváří celoevropsky jednotné standardy a tyto vylučují možnost omezení obchodu. Jistě by bylo možno představit si situaci, kdy by zanedbání harmonizace mohlo vést k překážkám, jelikož by stát A zjistil, že reklamní prohlášení by pravděpodobně klamalo informovaného spotřebitele, ale stát B by použil standard náhodného/nedbalého spotřebitele. Otázka překážek v obchodu by nebyla nadále problémem, pokud sekundární legislativa obecně chrání nejenom informované, ale také nedbalé spotřebitele. Nyní, když jsou všichni výrobci ve Společenství nuceni starat se o označování, popisy, atd. na svých výrobcích, může být oklamán nejen informovaný spotřebitel. Obecné odkazy na judikaturu Soudu týkající se volného pohybu zboží tedy nejsou užitečné. V případě žalob, které spadají do sekundární legislativy, musí Soud místo toho rozhodnout, kterého spotřebitele, zda nedbalého nebo informovaného, má Společenství v úmyslu chránit. Kvůli svým výsledkům bylo rozhodnutí Soudu vítáno, jelikož Soud má za to, že ideálním spotřebitelem v systému svobodné ekonomiky je informovaný spotřebitel a jakýkoliv zásah musí být ospravedlněn na základě sekundární legislativy.
Soud svěřuje v případě výzkumu mezi spotřebiteli rozhodnutí o tom, zda reklamní prohlášení by mělo být zakázáno na základě procentuálního zastoupení oklamaných spotřebitelů, soudům národním podle národního práva. To ovšem není příliš prospěšné/užitečné. Soud přehlédl skutečnost, že toto procento obyčejně odpovídá určitému obrazu spotřebitelů. Pokud má být chráněn nedbalý spotřebitel, tak podle současné německé judikatury by úroveň 10-15% oklamaných spotřebitelů stačila ke zjištění, že reklama je klamavá. A naopak, pokud by se jednalo o průměrně informovaného spotřebitele, který má být chráněn, předpoklad klamavé reklamy by vyžadoval vyšší procento oklamaných spotřebitelů.

Shrnutí (Summary of the Judgment):

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):