Odbor kompatibility s právem ES
Úřad vlády ČR
I S A P
Informační Systém pro Aproximaci Práva
Databáze č. 17 : Databáze judikatury
ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů

Číslo (Kód CELEX):
Number (CELEX Code):
61978J0125
Název:
Title:
JUDGMENT OF THE COURT OF 18 OCTOBER 1979. GEMA, GESELLSCHAFT FUER MUSIKALISCHE AUFFUEHRUNGS- UND MECHANISCHE VERVIELFAELTIGUNGSRECHTE V COMMISSION OF THE EUROPEAN COMMUNITIES. CASE 125-78.
Publikace:
Publication:
REPORTS OF CASES 1979 PAGES 3173 - 3192
Předmět (klíčová slova):
Keywords
COMPETITION;INDUSTRIAL AND COMMERCIAL PROPERTY;DOMINANT POSITION;
Související předpisy:
Corresponding acts:
Odkaz na souvisejicí judikáty:
Corresponding Judgements:
Plný text:
Fulltext:
Ano

Fakta:


Názor soudu a komentář:


Shrnutí (Summary of the Judgment):
1. AS IS SHOWN BY THE PHRASE''... SHALL INFORM THE APPLICANTS OF ITS REASONS'', THE COMMUNICATION REFERRED TO IN ARTICLE 6 OF REGULATION NO 99/63 OF THE COMMISSION ONLY SEEKS TO ENSURE THAT AN APPLICANT WITHIN THE MEANING OF ARTICLE 3 (2) (B) OF REGULATION NO 17 OF THE COUNCIL BE INFORMED OF THE REASONS WHICH HAVE LED THE COMMISSION TO CONCLUDE THAT ON THE BASIS OF THE INFORMATION OBTAINED IN THE COURSE OF THE INQUIRY THERE ARE INSUFFICIENT GROUNDS FOR GRANTING THE APPLICATION. SUCH A COMMUNICATION IMPLIES THE DISCONTINUANCE OF THE PROCEEDINGS WITHOUT, HOWEVER, PREVENTING THE COMMISSION FROM RE-OPENING THE FILE IF IT CONSIDERS IT ADVISABLE, IN PARTICULAR WHERE, WITHIN THE PERIOD ALLOWED BY THE COMMISSION FOR THAT PURPOSE IN ACCORDANCE WITH THE PROVISIONS OF ARTICLE 6, THE APPLICANT PUTS FORWARD FRESH ELEMENTS OF LAW OR OF FACT. THE ARGUMENT THAT A PERSON PUTTING FORWARD SUCH AN APPLICATION IS ENTITLED TO OBTAIN FROM THE COMMISSION A DECISION WITHIN THE MEANING OF ARTICLE 189 OF THE TREATY ON THE EXISTENCE OF
THE ALLEGED INFRINGEMENT CANNOT THEREFORE BE ACCEPTED. MOREOVER, EVEN ASSUMING THAT SUCH A COMMUNICATION MAY BE IN THE NATURE OF A DECISION CAPABLE OF BEING CONTESTED BY WAY OF ARTICLE 173 OF THE TREATY, THAT IN NO WAY IMPLIES THAT THE APPLICANT WITHIN THE MEANING OF ARTICLE 3 (2) OF REGULATION NO 17 IS ENTITLED TO REQUIRE FROM THE COMMISSION A FINAL DECISION AS REGARDS THE EXISTENCE OR NON-EXISTENCE OF THE ALLEGED INFRINGEMENT. IN FACT THE COMMISSION CANNOT BE OBLIGED TO CONTINUE THE PROCEEDINGS WHATEVER THE CIRCUMSTANCES UP TO THE STAGE OF A FINAL DECISION. A CONTRARY INTERPRETATION WOULD REMOVE ALL MEANING FROM ARTICLE 3 OF REGULATION NO 17 WHICH IN CERTAIN CIRCUMSTANCES ALLOWS THE COMMISSION THE OPPORTUNITY OF NOT ADOPTING A DECISION TO COMPEL THE UNDERTAKINGS CONCERNED TO PUT AN END TO THE INFRINGEMENT ESTABLISHED.

2. A LETTER, BY WHICH THE COMMISSION, IN ACCORDANCE WITH ARTICLE 6 OF REGULATION NO 99/63, REPLIES TO A PERSON WHO HAS MADE AN APPLICATION UNDER ARTICLE 3 (2) (B) OF REGULATION NO 17, STATING REASONS, FIXING A TIME-LIMIT FOR THE APPLICANT TO SUBMIT ANY COMMENTS, AND EXPLAINING THAT THE INFORMATION OBTAINED DOES NOT PERMIT A FINDING OF THE EXISTENCE OF AN INFRINGEMENT OF ARTICLE 85 OR 86 OF THE EEC TREATY, CONSTITUTES A DEFINING OF ITS POSITION UNDER THE SECOND PARAGRAPH OF ARTICLE 175 OF THE TREATY.

3. THE FIRST SUBPARAGRAPH OF ARTICLE 42 (2) OF THE RULES OF PROCEDURE ALLOWS AN APPLICANT, IN EXCEPTIONAL CIRCUMSTANCES, TO RAISE FRESH ISSUES IN ORDER TO SUPPORT CONCLUSIONS SET OUT IN THE DOCUMENT INSTITUTING THE PROCEEDINGS. HOWEVER, THAT PROVISION DOES NOT IN ANY WAY PROVIDE FOR THE POSSIBILITY OF AN APPLICANT' S INTRODUCING FRESH CONCLUSIONS OR, A FORTIORI, OF TRANSFORMING AN APPLICATION ON GROUNDS OF FAILURE TO ACT INTO AN APPLICATION FOR ANNULMENT.

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):

Odkaz:



Rozsudek Soudního dvora ze dne 18. října 1979 GEMA, Gesellschaft für musikalische Aufführungs und mechanische Vervielfältigungsrechte proti Komisi Evropských společenství, věc 128/78, Recueil 1979



Klíčová slova:



Předmět: Žalovaný nevyhověl návrhu žalobce předloženému na základě čl. 3 odst. 2 písm. b) nařízení Rady č. 17 ze dne 21. února 1962



Skutkové okolnosti:

I – Skutkové okolnosti a řízení

Ustanovení článku 3 nařízení Rady č. 17 ze dne 6. února 1962 (první nařízení, kterým se provádějí články 85 a 86 Smlouvy o EHS), stanoví zejména toto:

„1. Pokud Komise na návrh nebo z vlastního podnětu zjistí, že je porušován článek 85 nebo 86 Smlouvy, může prostřednictvím rozhodnutí požadovat na dotyčných podnicích nebo sdruženích podniků, aby je přestaly porušovat.

2. Právo podat návrh mají:

a) členské státy;

b) fyzické nebo právnické osoby, které prokážou oprávněný zájem.

3…“

Podle článku 6 nařízení Komise č. 99/63 ze dne 25. července 1963 o slyšeních podle čl. 19 odst. 1 a 2 nařízení Rady č. 17 (Úř. věst. 20. 8. 1963, s. 2268):

„Pokud Komise, po obdržení návrhu podle čl. 3 odst. 2 nařízení č. 17 na základě informací, které má k dispozici, zjistí, že zde nejsou dostatečné důvody proto, aby se návrhu vyhovělo, sdělí to žadatelům a stanoví jim lhůtu k dalšímu písemnému vyjádření.“

Dopisem ze dne 23. července 1971 žalobce, německá společnost pro autorská práva, podal Komisi stížnost podle čl. 3 odst. 2 písm. b) nařízení č. 17 proti:

1. Compagnie Luxembourgeoise de Télédiffusion S.A. (dále jen „Radio Luxembourg“) se sídlem v Lucemburku,

2. Radio Music International S.a.r.l. (dále jen „RMI“) se sídlem v Lucemburku,

3. Radio Tele-Music GmbH (dále jen „RTM“) se sídlem v Berlíně-Wilmersdorfu,

na porušování článků 85 a 86 Smlouvy o EHS. Tato stížnost, zapsaná v Generálním ředitelství

IV Komise pod č. IV/26.932, se týkala v zásadě jednání Radio Luxembourg, které:

– prostřednictvím své dceřiné společnosti RMI uzavíralo s hudebními vydavateli usazenými v Německu a provozujícími tam činnost společné vydavatelské smlouvy, podle nichž tito vydavatelé postoupili RMI polovinu svých licenčních poplatků za autorská práva ke společně vydávaným hudebním dílům náhradou za vysílání v němčině ve výhodných posluchačských časech

a

– prostřednictvím generálního tajemníka Radio Luxembourg ve spojení se společností Edition Intro Gebrüder Meisel KG řídilo hudební vydavatelství Radio Tele-Music GmbH, v němž každý z obou partnerů má polovinu kapitálu a jehož cílem je uzavírat s jinými vydavateli, skladateli a autory vydavatelské smlouvy, které se týkají hudebních děl často vysílaných Radio Luxembourg během vysílání v němčině ve výhodných posluchačských časech.

Žalobce tvrdí, že jednání Radio Luxembourg a jeho dceřiných společností, totiž společné vydávání děl lehké hudby, které Radio Luxembourg často vysílá, spočívá v tom, že Radio Luxembourg jako člen svazu žalobce získává zvýšené licenční poplatky za autorská práva. Protože žalobce – jako jediný svaz autorských práv v Německu – musí rozdělovat všechny licenční poplatky, které dostává podle pevně stanoveného rozdělovacího klíče, následkem tohoto jednání je znevýhodnění ostatních vydavatelů lehké hudby.

Dopisem ze dne 23. ledna 1974 sdělila Komise výše uvedeným třem společnostem v souladu s čl. 19 odst. 1 nařízení č. 17 námitky vznesené proti nim, přičemž v tomto sdělení došla k závěru, že došlo k porušení článku 86 Smlouvy. Kopie tohoto dopisu byla zaslána žalobci. Radio Luxembourg a RMI odpověděly na sdělení námitek ve vyjádření ze dne 9. dubna 1974. Dne 23. dubna 1974 Komise vyslechla účastníky řízení.

Dopisem ze dne 31. ledna 1978 vyzval žalobce Komisi, „aby přijala formální rozhodnutí ohledně šetření ve věci IV/26/932 – Radio Luxembourg … do dvou měsíců od obdržení tohoto dopisu“, s tím, že pokud tak neučiní, žalobce podá proti Komisi žalobu pro nečinnost stanovenou čl. 175 druhým a třetím pododstavcem Smlouvy.

Dopisem ze dne 22. března 1978 oznámila Komise žalobci zejména toto vyjádření:

„Komise se domnívá, že poslední poznatky, které má k dispozici, ji neopravňují vyhovět vašemu návrhu podanému podle čl. 3 odst. 2 nařízení č. 17 na vydání rozhodnutí o zneužití dominantního postavení Radio Luxembourg a dalšími výše uvedenými podniky. Vzhledem k nedávnému vývoji Komise považuje za pochybné, zda by bylo možné Komisi a Soudnímu dvoru Evropských společenství přesvědčivě dokázat, že Radio Luxembourg:

– zaujímá dominantní postavení v podstatné části společného trhu; a
– takového postavení zneužívá.“

Po podrobném uvedení důvodů, které odůvodňují toto stanovisko, Komise uzavřela v tomto znění:

„Z těchto důvodů se Komise domnívá, že rozhodnutí podle článku 86 by za současných podmínek nebylo odůvodněné. V souladu s článkem 6 nařízení č. 99/63/EHS vám Komise dává možnost předložit písemně případná vyjádření k výše uvedené otázce, a to do dvou měsíců od přijetí tohoto oznámení.“

V tomto dopise Komise rovněž vyjádřila svůj názor, že svazy autorských práv mají jiné prostředky, jak se ochránit proti jednání některých rozhlasových stanic, které ve vysílání dávají přednost vlastním skladbám lehké hudby. Komise žalobci navrhla, aby uskutečnil se dvěma jejími úředníky setkání k této otázce. Toto setkání se uskutečnilo v Bruselu dne 14. dubna 1978. Žalobce byl zastoupen profesorem Mestmäckerem a p. Arendtem. Podle žalobce se jednání týkalo všech bodů vznesených Komisí v jejím dopise ze dne 22. března 1978.

Dálnopisem ze dne 28. dubna 1978 sdělil žalobce Komisi, že považuje její návrhy, které zahrnují zejména úpravu stanov svazu GEMA, tak aby překazily jednání Radio Luxembourg ohledně uzavírání společných vydavatelských smluv, za neproveditelné.

Dne 30. května 1978 podal žalobce žalobu pro nečinnost směřující proti Komisi, jejímž předmětem bylo, že Komise nevyhověla jeho návrhu ze dne 23. července 1971 podanému podle čl. 3 odst. 2 nařízení č. 17.

Žaloba byla zapsána v kanceláři Soudního dvora dne 31. května 1978.

Je namístě poznamenat, že žalobce podal žalobu k Landgericht Köln (zemskému soudu v Kolíně nad Rýnem) na základě článku 1 zákona proti nekalé soutěži ve spojení s články 85 a 86 Smlouvy s cílem zakázat Radio Luxembourg uzavírat společné vydavatelské smlouvy. Po zamítnutí této žaloby zemským soudem (1972) a zamítnutí odvolání žalobce odvolacím senátem pro hospodářskou soutěž (Kartellsenat) vyššího zemského soudu (Oberlandesgericht) v Düsseldorfu (1973) podal žalobce žádost o přezkum ke Spolkovému soudnímu dvoru (Bundesgerichtshof).

Dne 7. prosince 1978 požádaly Radio Luxembourg a RMI Soudní dvůr o připuštění ke vstupu do řízení jako vedlejší účastníci v projednávané věci na podporu závěrů Komise, přičemž se současně vzdaly svého práva předložit vyjádření během písemné části řízení.

Usnesením ze dne 17. ledna 1979 Soudní dvůr dovolil Radio Luxembourg a RMI vstup do řízení jako vedlejšího účastníka v požadovaném rozsahu.

Na základě zprávy soudce zpravodaje a po vyslechnutí generálního advokáta Soudní dvůr rozhodl v souladu s článkem 92 jednacího řádu zahájit ústní část řízení bez předběžného dokazování o jediné otázce přípustnosti žaloby.

II – Návrhová žádání účastníků řízení

Žalobce ve své žalobě navrhuje, aby Soudní dvůr

1. prohlásil, že nečinnost Komise je protiprávní;

2. přikázal Komisi, aby přijala formální rozhodnutí ve věci IV/26.932, nebo případně informovala žalobce o odložení věci v souladu s ustanoveními článku 6 nařízení č. 99/63 do dvou měsíců od vydání rozsudku Soudního dvora;

3. konstatoval, že pokud Komise nedodrží výrok soudního rozhodnutí, které bude vydáno, její chování je v rozporu se Smlouvou o EHS;

4. uložil Komisi uhradit náklady řízení.

Komise ve své žalobní odpovědi navrhuje, aby Soud žalobu zamítl jako nepřípustnou, nebo podpůrně jako nepodloženou, a uložil žalobci náhradu nákladů řízení.

Žalobce ve své žalobní odpovědi trvá na závěrech, které formuloval v žalobě.

Komise ve své duplice navrhuje, aby Soud zamítl žalobu jako nepřípustnou, nebo podpůrně jako nepodloženou, a uložil žalobci náhradu nákladů řízení.

III – Žalobní důvody a argumenty účastníků řízení

Podle žalobce byla Komise řádně vyzvána dopisem ze dne 31. ledna 1978 v souladu s ustanoveními čl. 175 druhého pododstavce Smlouvy. Komise nezaujala postoj do dvou měsíců od této výzvy. Tato žaloba byla podána do dvou měsíců od uplynutí předešlé lhůty.

Žaloba pro nečinnost je zpřístupněna kterékoli fyzické nebo právnické osobě, jestliže nějaký orgán Společenství „nevydal nějaký jí určený akt kromě doporučení nebo stanoviska“.

V projednávaném případě měla Komise povinnost konat, požadovaný akt je způsobilý mít konečné právní účinky a nejde ani o stanovisko, ani o doporučení.

Žaloba je proto přípustná.

Nečinnost Komise se zkoumá ze dvou pohledů. Za prvé, Komise nepokračovala v řízení, které zahájila podle nařízení č. 17. Za druhé, neoznámila žalobci, že jeho stížnost byla odložena, jak to vyžaduje článek 6 nařízení č. 99/63.

V právní teorii Společenství je nepochybné, že článek 6 nařízení č. 99/63 znamená, že žadatel může žalovat Komisi pro nečinnost, pokud nevyhoví jeho stížnosti (Mégret, Louis, Vignes, Waelbroeck: Le droit de la Communauté économique européenne: vol. 4, č. 78, s. 118, Goldman: Droit commercial européen, č. 360, Braun, Gleis, Hirsch: Droit des ententes de la Communauté économique européenne, č. 130, Steindorff, A.W.D. 1963, 353, Deringer, Das Wettbewerbsrecht der Europäischen Gemeinschaft, článek 3, nařízení č. 17, poznámka 3).

Komise ve své žalobní odpovědi především poznamenává, že pokud jde o skutkové okolnosti, žalobce nevyhověl výzvě Komise, aby zaujal stanovisko k jejímu dopisu ze dne 22. března 1978.

Poté, co Komise poznamenala, že je obtížné uvést v soulad oba pohledy ohledně údajné nečinnosti uvedené žalobcem, Komise se dovolává dvou argumentů, které směřují k dokázání nepřípustnosti žaloby. Za prvé tvrdí, že vzhledem k tomu, že žalobce ve své žalobě nerozvádí důvody, které ho vedou k tomu, že si myslí, že údajné nepřijetí rozhodnutí Komisí představuje „porušení smlouvy“ (čl. 175 první pododstavec), žaloba neobsahuje „stručný popis žalobních důvodů“, jak to požaduje čl. 38 odst. 1 písm. c) jednacího řádu. Za druhé, žaloba je nepřípustná proto, že není dána nečinnost Komise. Na podporu tohoto tvrzení Komise poznamenává, že v rozsudku ve věci 8/71 (Deutscher Komponistenverband e. V. v. Komise Evropských společenství, [1971], Recueil 705) Soud prohlásil (v odstavci 2, s. 710), že článek 175 „zmiňuje nečinnost v podobě nepřijetí rozhodnutí nebo nevyjádření se“. Jestliže se Komise vyjádřila ve lhůtě stanovené v článku 175, „nejsou splněny podmínky pro použití tohoto článku“ (rozsudek ve věci 42/71, Nordgetreide GmbH & Co. KG v. Komise Evropských společenství, [1972], Recueil I 105, v odstavci 4, s. 110).

Komise připomíná, že byla požádána o rozhodnutí dne 31. ledna 1978. Ke stížnosti se vyjádřila dopisem ze dne 22. března 1978, a sice ve lhůtě stanovené v čl. 175 druhém pododstavci. V tomto dopise Komise vysvětlila žadateli v souladu s článkem 6 nařízení č. 99/63 důvody pro které je toho názoru, že údaje, které obdržela, neodůvodňují vyhovění návrhu podaného na základě čl. 3 odst. 2 nařízení č. 17.

Právě toto je rozhodnutí stanovené článkem 6 nařízení č. 99/63, které má být žadateli sděleno, jestliže Komise dospěje k názoru, že nemůže vyhovět jeho návrhu. Komise je názoru, že žaloba je nepřípustná, protože se vyjádřila ve lhůtě dvou měsíců.

Žalobce ve své replice tvrdí, že Komise odmítá konstatovat, že je porušován článek 86 Smlouvy a že odmítá přijmout opatření nezbytná k ukončení tohoto porušování, a tím je v rozporu se svými vlastními zjištěními a posouzením právního stavu uvedenými v jejím oznámení námitek. Na podporu tohoto argumentu žalobce cituje různé pasáže z oznámení námitek a dochází k závěru, že z důvodů hmotného práva má legitimní zájem na ukončení porušování pravidel hospodářské soutěže.

Žalobce se opírá o právní teorii ohledně čl. 3 odst. 2 nařízení č. 17 (zejména Thiesing, Kommentar zum EWG-Vertrag, 2. vydání 1974, článek 3 nařízení č. 17, pozn. 27) a tvrdí, že má právo za prvé na zjištění, že existuje porušování, a za druhé na jeho ukončení. V rámci práva na podávání návrhů podle článku 3 nařízení č. 17 neznamená vyjádření se ve smyslu čl. 175 odst. 2 Smlouvy pouze jakéhokoli vyjádření, nýbrž opatření uložené pravidly hospodářské soutěže a shodnou správní praxí. Dopis Komise ze dne 22. března 1978 nesplňuje tyto požadavky z důvodů hmotného práva, kterého se žalobce dovolává.

Žalobce odkazuje na rozhovory, které se konaly dne 14. dubna 1978, a zdůrazňuje, že z důvodu jejich samotného kontextu bylo jejich cílem umožnit projednání všech bodů vznesených Komisí v dopise ze dne 22. března 1978. Žalobce byl informován o obsahu rozhovorů ve zprávě profesora Mestmäckera, který žalobce zastupoval spolu s p. Arendtem. Tato zpráva, jejíž kopie je přiložena k replice, byla nezbytná, neboť v průběhu těchto rozhovorů se podrobně uváděly jiné možnosti řešení problému než ty, které navrhla Komise ve výše uvedeném dopise.

Žalobce oznámil Komisi dálnopisem dne 28. dubna 1978, že považuje její návrhy týkající se úpravy stanov za nerealizovatelné

Není proto přesné, že žalobce nevyhověl výzvě k vyjádření se k dopisu Komise ze dne 22. března 1978. Žalobce vyjádřil své názory na toto téma během rozhovorů a ve výše uvedeném dálnopisu.

Žalobce mimoto poznamenává, že v dálnopisu uvedl, že je vhodné ponechat běžet současně žalobu pro nečinnost a žalobu na ukončení porušování podanou proti Radio Luxembourg u Bundesgerichtshof.

Konečně žalobce zdůrazňuje zásadní důležitost právních otázek, vznikajících v tomto případě, pro používání pravidel hospodářské soutěže na společném trhu. Správní praxe, kterou uplatňuje Komise v tomto případě je s to učinit spolupráci občanů a vnitrostátních soudů při dodržování pravidel hospodářské soutěže prakticky nemožnou. Konkrétně žádný vnitrostátní soud, který chce procesním subjektům poskytnout právní ochranu, už nemůže přerušit řízení až do přijetí rozhodnutí Komisí, pokud tato nechá věc více než tři roky ležet a pak se vyhýbá žalobě pro nečinnost uváděním důvodů, které jsou v rozporu s právními normami, na jejichž základě řízení až dosud probíhalo. Pouze Soudní dvůr může těmto účinkům předejít tím, že poskytne účinnou právní ochranu na základě čl. 3 odst. 2 nařízení č. 17.

Komise ve své duplice tvrdí, že rozpory uváděné žalobcem neexistují. Po provedení šetření a uplatnění správního postupu dospěla Komise k přesvědčení, že za současného stavu věcí by bylo nemožné prokázat Radio Luxembourg a jeho dceřiným společnostem RMI a RTM dominantní postavení ve smyslu článku 86. Komise podává podrobný popis průběhu správního postupu, aby umožnila lepší pochopení faktické skutečnosti.

Poté, co po uplatnění správního postupu dospěla k přesvědčení, že nemůže vyhovět návrhu žadatele, protože nepovažuje za možné prokázat, že Radio Luxembourg porušilo článek 86 Smlouvy, Komise nemohla učinit nic jiného, než sdělit tuto informaci žadateli ve lhůtě povolené v článku 6 nařízení č. 99/63, který kogentně předepisuje, co má Komise udělat v případě, že je toho názoru, že ji získané informace neopravňují vyhovět návrhu podanému podle čl. 3 odst. 2 nařízení č. 17. Komise proto nemohla na dopis žalobce ze dne 31. ledna 1978 reagovat jiným způsobem.

Ve fázi daného řízení totiž článek 6 nařízení č. 99/63 stanoví právní postavení žadatele vzhledem k čl. 3 odst. 2 nařízení č. 17. Poté, co předložil Komisi návrh dopisem ze dne 31. ledna 1978, žadatel měl nárok na sdělení informací. Podle názoru Komise toto sdělení představovalo „akt“ ve smyslu čl. 175 odst. 2, který – kdyby nebyl přijat ve stanovené lhůtě – mohl odůvodnit podání žaloby pro nečinnost žalobcem (srov. Roemer, Die Untätigkeitsklage im Recht der Europäischen Gemeinschaft, S.E.W., 1996, s. 13).

Jestliže, v souladu s tím, co připouští právní teorie, čl. 3 odst. 2 nařízení č. 17 dává žadateli právo, aby Komise konala, je nicméně nutno poznamenat, že existence takového práva neopravňuje žalobce, aby z toho v tomto případě vyvozoval, že toto právo zahrnuje též konstatování porušení a jeho ukončení (srov. Steindorff, Das Antragsrecht im EWG-Kartellverfahren und seine prozessuale Durchsetzung, Außenwirtschaftsdienst des Betriebsberaters 1963, s. 357).

Konečně, Komise zaujímá stanovisko – i když to nepovažuje za relevantní pro účely rozsudku, který má Soud vynést – k tvrzení žalobce, že bude zbaven veškeré účinné právní ochrany, nebude-li žaloba pro nečinnost v daném případě úspěšná.

V tomto ohledu vzniká otázka zásadní důležitosti, na kterou dosud nebyla dána odpověď, zda žadatel ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení č. 17, jehož návrh Komise zamítla, má právo požadovat, aby byl přijat akt, který bude moci napadnout na základě čl. 175 druhého pododstavce Smlouvy, pokud Komise nepřijme pozitivní akt, který směřuje proti třetí osobě.

Komise vidí tři možná řešení, avšak třetí z nich okamžitě odmítá z důvodu značného pracovního zatížení, které by s sebou pro útvar Komise odpovědný za dodržování pravidel hospodářské soutěže přineslo:

1. Řízení na základě čl. 3 odst. 2 nařízení č. 17 se vyčerpává sdělením stanoveným článkem 6 nařízení č. 99/63. Proti tomuto sdělení neexistuje právo na žalobu před Soudním dvorem.

2. Sdělení uvedené v článku 6 nařízení č. 99/63 představuje rozhodnutí, které může žadatel napadnout žalobou na základě článku 173.

3. Sdělení není konečné. Komise musí návrh zamítnout formálním rozhodnutím přijatým po sdělení důvodů v souladu s článkem 6 nařízení č. 99/63. Toto rozhodnutí může být napadeno žalobou na základě čl. 173 druhého pododstavce.

Podle Komise může řešení uvedené v bodu 1 připadat v úvahu bez sebemenších potíží. Zákonodárce Společenství by neponechal žadatele bez ochrany, kdyby nebyl možný opravný prostředek u Soudního dvora po zamítnutí návrhu Komisí. Zákazy uvedené v článcích 85 a 86 jsou přímo použitelné normy práva Společenství. Žadatelé mohou požádat své vnitrostátní soudy o rozhodnutí žalobou na ukončení porušování a případně žalobou na náhradu škody. Pokud usoudí, že žalovaný pochybil, mohou se domáhat náhrady jakékoli způsobené škody podle článku 215 Smlouvy.

Připustí-li se, že cílem práva podat návrh Komisi uděleného čl. 3 odst. 2 nařízení č. 17 je zejména dát osobám nebo sdružením osob právo, jehož existence může být přezkoumána soudem, mělo by se vážně zvážit řešení uvedené v bodu 2 (srov. zejména Mertens de Wilmars, Administratieve Procedure en Rechtswaarborgen in EEC Kartelzaken, Europese Kartelrecht, s. 240 a 241, Waelbroeck, op. cit., vol. 4 s. 118). Sdělení uvedené v článku 6 nařízení č. 99/63 může být považováno za rozhodnutí, protože má pro žadatele právní účinky. Když Komise uvede důvody, které jí brání vyhovět návrhu, je to obvykle třeba považovat za konečné vyjádření. Skutečnost, že článek 6 nařízení č. 99/63 povoluje žadateli lhůtu, ve které může předložit písemně vyjádření, nezbavuje toto sdělení charakteru rozhodnutí. Dané ustanovení umožňuje žadateli, aby se rozhodl, zda se chce ještě vyjádřit ke sdělení. Nevyjádří-li se, uznává sdělení za konečné. Využije-li svého práva předložit vyjádření a jestliže jej Komise informuje, že trvá na svém vyjádření, sdělení uvedené v článku 6 nařízení č. 99/63 má v tomto případě rovněž platnost zamítnutí návrhu.

Přijme-li se řešení uvedené v bodu 1, nemá žadatel už žádné právo, podle kterého by mohl uplatňovat přijetí rozhodnutí vyplývajícího z článku 6 nařízení č. 99/63. Takové rozhodnutí již bylo přijato.

Zdá-li se nezbytné přijmout řešení uvedené v bodu 2, vyplývá z toho, že žadatel mohl napadnout sdělení uvedené v článku 6 nařízení č. 99/63 ze dne 22. března 1978 žalobou na neplatnost na základě čl. 173 druhého pododstavce Smlouvy.

Vezme-li se v úvahu řešení uvedené v bodu 3, žalobce má právo, aby žalovaný přijal formální rozhodnutí, kterým se jeho návrh zamítá.

V žádném z výše zmíněných případů nemá žaloba pro nečinnost šanci na úspěch, protože Komise „se vyjádřila“ ve stanovené lhůtě.V prvním případě podle bodu 1 nemá žalobce právo na přijetí nového rozhodnutí. Ve druhém a třetím případě převládá v systému právní ochrany stanoveném Smlouvou zásada, podle níž mají žaloba na neplatnost a žaloba pro nečinnost navzájem podpůrný charakter. To znamená, že je-li podána žaloba na neplatnost, není již možné podat žalobu pro nečinnost. Ve třetím případě může žalobce – po zamítnutí žaloby, která je předmětem sporu – požádat Komisi o rozhodnutí novou žalobou za účelem získání formálního rozhodnutí. Jestliže Komise přijme požadované rozhodnutí, žalobce je může napadnout podle čl. 173 druhého pododstavce. Jestliže Komise toto rozhodnutí nepřijme ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy byla požádána o rozhodnutí, může žalobce podat novou žalobu na základě článku 175.

Komise proto trvá na svých závěrech, že žaloba má být zamítnuta jako nepřípustná.

IV – Dodatečné stanovisko předložené žalobcem

Dne 19. března 1979 předložil žalobce podpůrně toto dodatečné stanovisko:

„Bude-li žaloba prohlášena za nepřípustnou, co se týče nečinnosti Komise, Soud by měl prohlásit rozhodnutí, které je obsaženo v dopise Komise žalobci ze dne 22. března 1978, za neplatné (čl. 173 druhý pododstavec Smlouvy o EHS), a nepokračovat v řízení zahájeném proti Radio Luxembourg.“

Podle tvrzení žalobce je žaloba na neplatnost založena na článku 86 Smlouvy a na čl. 3 odst. 2 nařízení Rady č. 17. Je tedy založena na stejných skutečnostech, které již žalobce předložil za účelem podání žaloby pro nečinnost, která směřuje proti Komisi.

Na podporu svého dodatečného návrhu žalobce uvádí rozsudek Bundesgerichtshof ze dne 12. prosince 1978, který mu byl s odůvodněním sdělen dne 20. února 1979, vydaný ve věci mezi žalobcem a Radio Luxembourg, RMI a RTM. Tento rozsudek zamítl stanovisko žalobce, který se domáhal toho, aby Radio Luxembourg bylo přinuceno zdržet se „uzavírání společných vydavatelských smluv nebo toho, aby nechalo uzavírat společné vydavatelské smlouvy s hudebními vydavateli, jejichž sídlo je ve Spolkové republice Německo včetně západního Berlína, nebo zřizovat s těmito vydavateli společná vydavatelství, jejichž cílem nebo jejichž účelem je, aby ve vysílání Radio Luxembourg v němčině byla upřednostňována společně vydávaná hudební díla“.

O přípustnosti podpůrného návrhu

Žalobce podotýká, že proti rozsudku Bundesgerichtshof není odvolání. Podle čl. 177 třetího pododstavce Smlouvy měl soud požádat Soudní dvůr o rozhodnutí v otázkách ohledně práva Společenství. Aniž by se vyjádřil k věcnému obsahu článků 85 a 86, Bundesgerichtshof upustil od vrácení věci Soudnímu dvoru. Ve vyjádření skutkových okolností v rozsudku Bundesgerichtshof uvedl, že byl toho názoru, že dopis Komise ze dne 22. března 1978 bylo rozhodnutí, kterým se řízení ukončuje. Z důvodu posouzení skutkových okolností je žalobce zbaven práva na odvolání před Soudním dvorem, pokud ten připustí, že Komise nebyla nečinná a ukončila řízení rozhodnutím určeným žalobci. Proto podává žalobce tento podpůrný návrh.

Žalobce prohlašuje, že zakládá svůj návrh na čl. 42 odst. 2 prvním pododstavci jednacího řádu Soudního dvora. Domnívá se, že právní poznatky, na nichž je návrh založen, se ukázaly teprve po uplynutí písemné části řízení. Tvrdí, že dodržel lhůtu stanovenou v čl. 173 třetím pododstavci Smlouvy.

Komise tvrdí, že návrh je nepřípustný.

Žalobce zakládá svůj návrh na čl. 42 odst. 2 jednacího řádu, podle něhož „nové důvody nelze předkládat v průběhu řízení“. Výjimka je stanovena pro případy, kdy by se takové důvody „zakládaly na právních a skutkových okolnostech, které vyšly najevo v průběhu řízení“. Podle druhého pododstavce tohoto ustanovení se takové nové důvody mohou vznášet „v průběhu písemné části řízení“.

Žalobce však nepředkládá žádné nové důvody na podporu svého stanoviska založeného na článku 175 Smlouvy, nýbrž se snaží předkládat nové návrhy založené na čl. 173 druhém pododstavci, což není ustanovením čl. 42 odst. 2 jednacího řádu zamýšleno. Žalobce se ve skutečnosti snaží vytvořit si právo na podání žaloby na neplatnost mimo lhůtu stanovenou v čl. 173 druhém pododstavci.

Právní argumenty, které žalobce uvádí na podporu svých návrhů, nebyly poprvé zaznamenány v průběhu písemné části řízení. Žalobce měl dopis Komise ze dne 22. března 1978 dříve, než byla podána tato žaloba. Možnost označení tohoto dopisu jako napadnutelného rozhodnutí měla podnítit rozvážného žalobce k podání žaloby na neplatnost buď primárně, nebo podpůrně.

Chování Bundesgerichtshof nepředstavuje nový důvod, který se objevil v průběhu písemné části řízení před Soudním dvorem. I za předpokladu, že Bundesgerichtshof posoudil dopis ze dne 22. března 1978 za rozhodnutí Komise, která jím uzavírá řízení, jež zahájila, právní důvody, které zdůvodňovaly toto hledisko existovaly již před touto žalobou.

Odmítnutí Bundesgerichtshof předložit Soudnímu dvoru podle článku 177 Smlouvy předběžné otázky o výkladu článků 85 a 86 není důvodem odnětí přístupu k Soudnímu dvoru, na které si žalobce stěžuje. Soudní dvůr totiž mohl pouze „vyložit“ předložené právní otázky. Dodatečnými návrhy se žalobce pokouší od Soudního dvora získat rozhodnutí o věci samé.

Žalobce v každém případě předložil svůj návrh teprve po uzavření písemné části řízení, ke kterému došlo podáním dupliky Komise ze dne 3. listopadu 1978, a sice mimo lhůtu stanovenou článkem 42 jednacího řádu.

V – Ústní část řízení

Žalobce zastoupený Ernestem Arendtem, lucemburským advokátem, a žalovaný, zastoupený svým zástupcem Erichem Zimmermannem, jejichž vyjádření byla vyslechnuta na jednání dne 20. června 1979.

Generální advokát přednesl své stanovisko na jednání dne 11. července 1979.

Právní otázky:

1. Spor v projednávané věci vychází z dopisu ze dne 23. července 1971, jímž žalobce, GEMA, německý svaz autorských práv, předložil Komisi návrh v souladu s čl. 3 odst. 2 písm. b) nařízení č. 17 ze dne 6. února 1962 (Úř. věst. č. 13, 21. 2. 1962, s. 204), za účelem prohlášení porušování pravidel hospodářské soutěže uvedených v článcích 85 a 86 Smlouvy o EHS společností Compagnie Luxembourgeoise de Télédiffusion (dále jen „Radio Luxembourg“), její dceřinou společností Radio Music International (dále jen „RMI“), obě se sídlem v Lucemburku, a Radio Tele-Music (dále jen „RTM“) se sídlem v Berlíně-Wilmersdorfu.

2. Podle této stížnosti Radio Luxembourg uzavíralo prostřednictvím RMI s vydavateli lehké hudby usazenými ve Spolkové republice Německo a vykonávajícími tam svou činnost smlouvy, podle nichž RMI dostává polovinu licenčních poplatků za autorská práva k hudebním dílům vydávaným společně RMI a těmito vydavateli náhradou za časté vysílání těchto skladeb v němčině na Radio Luxembourg ve výhodných posluchačských časech. Toto jednání má za následek opatření nadměrných licenčních poplatků za autorská práva pro Radio Luxembourg jako člena GEMA. Jelikož totiž žalobce – jediný svaz autorských práv v Německu – musí rozdělovat všechny poplatky, které dostává na základě pevně stanoveného rozdělovacího klíče, následkem uvedeného jednání je znevýhodnění ostatních vydavatelů lehké hudby, kteří jsou rovněž členy svazu žalobce.

3. Komise vyhověla stížnosti žalobce dne 23. ledna 1974 tím, že v souladu s čl. 19 odst. 1 nařízení č. 17 zaslala výše uvedeným třem společnostem dopis obsahující oznámení námitek. Dne 23. dubna 1974 uskutečnila Komise slyšení účastníků řízení, ale neinformovala žalobce o dalším průběhu řízení.

4. Dopisem ze dne 31. ledna 1978 vyzval žalobce Komisi, „aby přijala formální rozhodnutí ohledně šetření ve věci“ do dvou měsíců s tím, že pokud se tak nestane, žalobce podá proti Komisi žalobu pro nečinnost v souladu s článkem 175 Smlouvy.

5. Komise odpověděla dopisem ze dne 22. března 1978, ve kterém usuzuje, že „poslední informace“, které má k dispozici, ji neopravňují vyhovět stížnosti žalobce na vydání rozhodnutí o zneužití dominantního postavení Radio Luxembourg a dalšími výše uvedenými podniky. S ohledem na nedávný vývoj je podle názoru Komise pochybné, zda je možné přesvědčivě stanovit, že Radio Luxembourg zaujímá dominantní postavení v podstatné části společného trhu a že takového postavení zneužívá. Po podrobném popisu důvodů, na nichž byl její postoj založen, Komise uzavřela, že rozhodnutí na základě článku 86 Smlouvy by nebylo odůvodněné. V souladu s článkem 6 nařízení Komise č. 99/63 ze dne 25. července 1963 o slyšeních podle čl. 19 odst. 1 a 2 nařízení Rady č. 17 (Úř. věst. 20.8.1963, s. 2268) Komise žalobci umožnila předložit jeho případná vyjádření do dvou měsíců od přijetí „tohoto vyjádření“.

6. Ve výše uvedeném dopise Komise rovněž vyjádřila svůj názor, že svazy na ochranu autorských práv mají jiné prostředky, jak se ochránit proti narušování hospodářské soutěže vyplývající z jednání některých rozhlasových stanic, které ve vysílání dávají přednost těm skladbám lehké hudby, k nimž mají některá vlastnická práva. Komise žalobci navrhla, aby k této věci měl rozhovor se dvěma jejími úředníky. Během tohoto rozhovoru, který se uskutečnil v Bruselu dne 14. dubna 1978 a který se podle žalobce týkal všech bodů vznesených Komisí v jejím dopise ze dne 22. března 1978, Komise předložila návrhy, které zahrnují zejména úpravu stanov svazu GEMA, tak aby překazily Radio Luxembourg jeho jednání ohledně společného vydávání. Žalobce však dálnopisem ze dne 28. dubna 1978 Komisi sdělil, že považuje její návrhy za neproveditelné.

7. Dne 31. května 1978 podal žalobce žalobu podle článku 175 Smlouvy, která má za cíl prohlásit, že nečinnost Komise je protiprávní, a přikázat Komisi, aby přijala formální rozhodnutí v rámci řízení zahájeného v roce 1971 na základě stížnosti žalobce, nebo případně informovala žalobce o odložení věci v souladu s článkem 6 nařízení č. 99/63. Žalobce tvrdí, že jemu určeným dopisem ze dne 22. března 1978 Komise nesplnila své povinnosti vyplývající z čl. 3 odst. 2 nařízení č. 17, protože žalobce „má právo … aby Komise pokračovala v řízení zahájeném proti Radio Luxembourg, aby shledala porušování a nařídila vhodná opatření k jeho ukončení“.

8. Rozhodnutím ze dne 17. ledna 1979 Soudní dvůr povolil Radio Luxembourg a RMI, aby vystupovaly jako vedlejší účastníci na podporu závěrů Komise.

9. Dne 19. března 1979 podal žalobce podpůrně některé dodatečné návrhy, kterými podle čl. 173 druhého pododstavce Smlouvy požadoval, aby Soudní dvůr, pokud bude považovat žalobu pro nečinnost za nepřípustnou, prohlásil za neplatné rozhodnutí nepokračovat v řízení zahájeném proti Radio Luxembourg, které je obsaženo v dopise Komise ze dne 22. března 1978.

Přípustnost

10. Komise zpochybňuje přípustnost žaloby pro nečinnost z důvodu, že nejsou splněny podmínky pro použití článku 175.

11. Komise poznamenává, že čl. 175 druhý pododstavec nevyžaduje, aby „se vyjádřila“ do dvou měsíců od vyzvání ke konání, a tvrdí, že v projednávaném případě nebyla nečinná, neboť její dopis ze dne 22. března 1978 představuje vyjádření ve smyslu článku 175. Toto tvrzení zpochybnil žalobce, který tvrdí, za prvé, že dopis ze dne 22. března je svou povahou čistě konverzační(interlocutoire), a za druhé, že jako jednotlivec, který podal návrh podle čl. 3 odst. 2 nařízení č. 17 má právo na „rozhodnutí“ ve smyslu článku 189 Smlouvy. Dle Komise žalobce nespadá do kategorie fyzických nebo právnických osob, které se mohou podle čl. 175 odst. 3 obrátit na Soudní dvůr, s ohledem na to, že rozhodnutí požadované žalobcem nemohlo být určeno jemu, nýbrž pouze podnikům, jejichž chování bylo stížností zpochybněno.12. Komise rovněž zpochybňuje přípustnost podpůrného návrhu žalobce. Žalobce zakládá svůj podpůrný návrh na čl. 42 odst. 2 jednacího řádu, podle něhož „nové důvody nelze předkládat v průběhu řízení“, ledaže „by se zakládaly na právních a skutkových okolnostech, které vyšly najevo v průběhu řízení“. Podle Komise tento návrh nevznáší nové důvody, ale spíše nové stanovisko. Návrh je v každém případě nepřípustný, protože byl předložen po uplynutí lhůty stanovené v posledním pododstavci článku 173.

13. Je proto nezbytné zkoumat přípustnost jak žaloby pro nečinnost, tak podpůrného návrhu.

A – žaloba pro nečinnost

14. Nejprve je třeba rozhodnout, zda dopis ze dne 22. března 1978 představuje „vyjádření“ ve smyslu čl. 175 odst. 2. Za tím účelem je nejprve třeba zkoumat povinnosti Komise v rámci postupu zavedeného nařízením č. 17 a doplněného nařízením č. 99/63 pro zjišťování možného porušování článku 85 a 86 Smlouvy.

15. Ustanovení článku 3 nařízení č. 17 stanoví zejména toto:

„1. Pokud Komise na návrh nebo z vlastního podnětu zjistí, že je porušován článek 85 nebo 86 Smlouvy, může prostřednictvím rozhodnutí požadovat na dotyčných podnicích nebo sdruženích podniků, aby je přestaly porušovat.

2. Právo podat návrh mají:

a) členské státy;

b) fyzické nebo právnické osoby, které prokážou oprávněný zájem.“

16. Článek 6 nařízení č. 99/63 stanoví:

17. Jak vyplývá z výrazu „… sdělí to žadatelům“, sdělení uvedené v článku 6 nařízení č. 99/63 má za cíl, aby byl žadatel ve smyslu čl. 3 odst. 2 písm. b) nařízení č. 17 informován o důvodech, které vedly Komisi k závěru, že skutečnosti získané v průběhu šetření neodůvodňují vyhovění návrhu. Takové sdělení znamená odložení věci, aniž by však Komisi bránilo spis znovu otevřít, když to bude považovat za žádoucí, zejména v případě, kdy ve lhůtě poskytnuté k tomu účelu Komisí v souladu s článkem 6 žadatel předloží nové právní nebo skutkové okolnosti. Nelze proto přihlédnout k tvrzení navrhovatele, že ve smyslu čl. 3 odst. 2 písm. b) nařízení č. 17 má navrhovatel právo obdržet od Komise rozhodnutí ve smyslu článku 189 Smlouvy ohledně údajného porušování.

18. Navíc i kdyby takové sdělení mělo povahu rozhodnutí ve smyslu článku 189 Smlouvy, a tedy bylo napadnutelné podle článku 173 Smlouvy, ještě z toho nijak nevyplývá, že má navrhovatel ve smyslu čl. 3 odst. 2 písm. b) nařízení č. 17 právo požadovat od Komise konečné rozhodnutí ohledně existence či neexistence údajného porušování. Komise totiž nemůže mít povinnost pokračovat v řízení za všech okolnosti až do fáze konečného rozhodnutí. Výklad obhajovaný žalobcem by zbavil smyslu článek 3 nařízení č. 17, který za určitých okolností dává Komisi možnost nepožadovat prostřednictvím rozhodnutí, aby dotčené podniky ukončily zjištěné porušování. Z povahy postupu ke zjištění porušování stanoveného článkem 3 nařízení č. 17 proto vyplývá, že nelze připustit, že by fyzická nebo právnická osoba, která podle čl. 3 odst. 2 písm. b) tohoto nařízení požádala Komisi o zjištění tohoto porušování, měla nárok požadovat konečné rozhodnutí v řízení, které zahájila Komise po podání stížnosti.

19. Pokud jde o dopis ze dne 22. března 1978, je namístě uvést, že Komise informovala žalobce o svém stanovisku, že rozhodnutí podle článku 86 Smlouvy by nebylo odůvodněné, a uvedla skutečnosti a důvody odůvodňující tento názor. Kromě toho v souladu s článkem 6 výše uvedeného nařízení č. 99/63 stanovila lhůtu dvou měsíců pro předložení případných písemných připomínek žalobcem.

20. Z toho plyne, že Komise jednala v souladu s výše uvedenými ustanoveními článku 6 nařízení č. 99/63, když sdělila žalobci výsledek řízení a důvody pro odložení jeho stížnosti. Je nutno dodat, že ze znění dopisu sestávajícího ze dvou rozdílných částí vyplývá, že návrh Komise na rozhovor s žalobcem za účelem prozkoumání vhodných způsobů napravení následků napadených praktik jde nad rámec postupu ke zjištění porušování pravidel hospodářské soutěže, který Komise zahájila na základě původní stížnosti. V rozporu s tvrzením žalobce nemůže tento návrh udělit dopisu konverzační charakter.

21. Z výše uvedených úvah plyne, že Komise tím, že odpověděla dopisem ze dne 22. března 1978, který byl v souladu s podmínkami článku 6 nařízení č. 99/63, na dopis žalobce ze dne 31. ledna 1978, jímž ji vyzval k jednání, určila žalobci akt, který představuje vyjádření se ve smyslu čl. 175 odst. 2 Smlouvy.

22. Z toho plyne, že v projednávaném případě se Komise nezdržela při rozhodování o návrhu žalobce a že podmínky připadající v úvahu podle článku 175 nebyly splněny.

23. Žaloba pro nečinnost proto musí být zamítnuta jako nepřípustná.

B – žaloba na neplatnost

24. Jak již bylo uvedeno, žalobce podal dne 19. března 1979 dodatečné návrhy, kterými se domáhal zrušení „rozhodnutí nepokračovat v řízení zahájeném proti Radio Luxembourg, které je obsaženo v dopise Komise ze dne 22. března 1978 (čl. 173 druhý pododstavec Smlouvy o EHS)“. Na podporu svého návrhu žalobce uvádí, že je založen na stejných skutečnostech, které již předložil za účelem podání žaloby pro nečinnost. Mimoto tvrdí, že tento návrh představuje předložení nových důvodů, které se zakládají na právních okolnostech, které vyšly najevo teprve na konci písemné části řízení, a proto je přípustný na základě čl. 42 odst. 2 prvního pododstavce jednacího řádu.

25. Právními okolnostmi, které žalobce uvádí, je sdělení žalobci ze dne 20. února 1979 s odůvodněním rozsudku Bundesgerichtshof ze dne 12. prosince 1978 ve věci mezi žalobcem a Radio Luxembourg, RMI a RTM, který se týkal stejných skutkových okolností jako jsou ty, na kterých je založeno řízení zahájené Komisí co se týče jeho společností. Z tohoto rozsudku vyplývá, že Bundesgerichtshof zejména tvrdí, že Komise v tomto řízení nepokračuje. Podle žalobce považoval Bundesgerichtshof dopis Komise ze dne 22. března 1978 za rozhodnutí, kterým se řízení ukončuje. Žalobce podal podpůrný návrh na neplatnost pro případ, že Soudní dvůr sdílí tento názor.

26. Podle ustanovení čl. 42 odst. 2 prvního pododstavce jednacího řádu „nové důvody nelze předkládat v průběhu řízení, ledaže by se zakládaly na právních a skutkových okolnostech, které vyšly najevo v průběhu písemné části řízení“. Toto ustanovení tedy žalobci výjimečně umožňuje předkládat nové důvody na podporu návrhů uvedených v návrhu na zahájení řízení. Toto ustanovení však v žádném případě neposkytuje žalobci možnost předkládat nové návrhy, a tím spíše ne přeměnit žalobu pro nečinnost v žalobu na neplatnost. V projednávané věci byly návrhy původní žaloby založeny na článku 175 Smlouvy, zatímco návrhy dodatečné žaloby se dovolávají existence aktu napadnutelného podle článku 173. Žalobce se proto nemůže dovolat výše uvedeného ustanovení, aby zdůvodnil přípustnost své žaloby na neplatnost rozhodnutí obsaženého v dopise Komise ze dne 22. března 1978.

27. Je tedy nutno podpůrnou žalobu na neplatnost zamítnout jako nepřípustnou.


Náklady řízení

28. Podle čl. 69 odst. 2 jednacího řádu bude účastníku řízení, který neuspěl ve sporu, uložena náhrada nákladů řízení.

29. Protože žalobce ve sporu neuspěl, je namístě uložit mu náhradu nákladů řízení s výjimkou nákladů, které mohly vzniknout vstoupením Radio Luxembourg a RMI do řízení jako vedlejších účastníků, podle čl. 69 odst. 3 jednacího řádu žalobce a vedlejší účastníci, kteří nepředložili písemné ani ústní vyjádření, ponesou každý své náklady.


Z těchto důvodů


SOUDNÍ DVŮR


rozhodl takto:


_____________________________________________________________________________