Odbor kompatibility s právem ES Úřad vlády ČR	I S A P Informační Systém pro Aproximaci Práva
	Databáze č. 17 : Databáze judikatury

ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů


	Číslo (Kód CELEX): Number (CELEX Code):		61983J0248

	Název: Title:		Rozhodnutí ESD z 21. května 1985 Věc 248/83 Commission of the European Communities v Federal Republic of Germany [1985] ECR 1459 Judgment of the Court of 21 May 1985. Commission of the European Communities v Federal Republic of Germany. Equal treatment for men and women. Case 248/83.

	Publikace: Publication:		European Court Reports 1985 page 1459

	Předmět (klíčová slova): Keywords

	Související předpisy: Corresponding acts:		31975L0117; 31976L0207

	Odkaz na souvisejicí judikáty: Corresponding Judgements:


	Plný text: Fulltext:		Ne

Fakta:
Na základě ustanovení článku 169 podala Komise Evropských společenství k Soudnímu dvoru žalobu proti Spolkové republice Německo na nesplnění povinnosti, které spočívalo v opomenutí plně implementovat směrnici Rady 76/207/EHS11 Z 9. února 1976 o implementaci zásady rovného zacházení s muži a ženami co se týče přístupu k pracovním místům, odborné výchovy a postupu a pracovních podmínek (OJ 1976, L 39, str. 40) a směrnici Rady 75/117/EHS22 Z 10. února 1975 o sbližování právní úpravy členských států týkající se aplikace zásady rovného odměňování mužů a žen (OJ 1975, L 45, str. 19) do národního práva.
Za účelem implementace uvedených směrnic Německo doplnilo hlavně ustanovení občanského zákoníku týkající se smluv o poskytování služeb. Na druhé straně nedoplnila o podobná ustanovení právní úpravu zaměstnávání ve veřejné sféře nebo zaměstnávání u nezávislých povolání. Zejména z těchto důvodů Komise podala dotčenou žalobu, přičemž tvrdila, že (1) Německo opomnělo transponovat směrnici 76/207 do národního práva ve vztahu k veřejné službě a nezávislým povoláním; (2) Německo opomnělo transponovat směrnici 75/117 do národního práva co se týče odměňování pracovníků ve veřejných službách; (3) Německo opomnělo, ač to směrnice požadovala, definovat působnost výjimek, na něž odkazuje článek 2 (2) směrnice 76/207; a (4) Německo v souvislosti s přijetím opatření týkajících se nabídek zaměstnání nevyhovělo plně ustanovením směrnice 76/207.
The Commission under Article 169 of the Treaty instituted proceedings against the Federal Republic of Germany and brought an action before the Court of Justice claiming that Germany had failed to fully transpose into German Law Council Directive 76/207/EEC Of 9 February 1976 on the implementation of the principle of equal treatment of men and women as regards access to employment, vocational training and promotion, and working conditions (OJ 1976, L 39, p. 40).
and Council Directive 75/117/EEC Of 10 February 1975 on the approximation of the laws of the Member States relating to the application of the principle of equal pay for men and women (OJ 1975, L 45, p. 19).
.
In order to implement said directives, the Federal Republic had mainly amended the provisions of the Civil Code regarding contracts of service. It had not, however, introduced similar provisions in the laws concerning public employment or independent professions. It was in particular on these grounds that the Commission brought the present action, claiming in particular that (1) Germany had failed to transpose Directive 76/207 into national law with regard to public service and independent employment; (2) Germany had failed to transpose Directive 75/117 into national law with regard to remuneration in the public service; (3) Germany had failed to define as required the scope of the exceptions referred to in Article 2 (2) of Directive 76/207 and (4) Germany had failed to fully comply with Directive 76/207 when adopting provisions concerning offers of employment laid.

Názor soudu a komentář:
Před tím, než se začal věnovat jednotlivým částem žaloby, shrnul Soudní dvůr obsah dvou dotčených směrnic. Znova zdůraznil pravidla pro implementaci směrnic stanovené v rozhodnutí ve věci von Colson and Kamann.
Poté co podrobně přezkoumal ustanovení německého práva aplikovatelná na zaměstnávání ve veřejných službách a nezávislá povolání, Soud odmítl tvrzení, že v uvedených oblastech Německo opomnělo adekvátně transponovat dotčené směrnice. Ačkoliv Německo nepřijalo specifické legislativní akty, které by v oblasti veřejných služeb a nezávislých povolání směrnice implementovaly, ustanovení německého práva existující před datem přijetí směrnice očividně vyhovují pravidlům ve směrnici obsaženým.
Co se týče části (3) žaloby došel Soud k závěru, že články 2(2) a 9(2) směrnice 76/207 upravují výjimky ze zásady rovného zacházení, které členské státy mohou stanovit.
33 Článek 2 (2) a (3) stanoví:(2) Touto směrnicí není dotčeno právo členských států vyloučit z aplikace směrnice ta zaměstnání, a pokud je to vhodné i odbornou výchovu k těmto zaměstnáním se vztahující, u nichž je z důvodu jejich charakteru nebo kontextu, ve kterém jsou vykonávána, pohlaví pracovníka rozhodující.
(3) Touto směrnicí nejsou dotčena ustanovení upravující ochranu žen, zejména v případě jejich těhotenství nebo mateřství.
Článek 9(2) stanoví:“Členské státy budou pravidelně hodnotit ta zaměstnání, na které odkazuje článek 2(2), zda je ve světle společenského vývoje stále důvodné poskytovat jim uvedené výjimky. Výsledky svého hodnocení oznámí Komisi.
Ačkoliv článek 2(2) upravuje přípustné výjimky, článek 9(2) zavazuje členské státy hodnotit potřebu zachovávání takových výjimek a spolupracovat v tomto ohledu s Komisí. Komise tvrdila, že Německo tím, že v aplikovatelném právu zakotvilo spíše obecnou klauzuli než seznam výjimek, nesplnilo svoje povinnosti podle článku 2(2) směrnice. Podle názoru Soudního dvora však členské státy nejsou ve smyslu ustanovení článku 2(2) směrnice povinny vyloučit z její působnosti určitá zaměstnání. Toto ustanovení pouze takové vyloučení umožňuje. Proto tedy jednání Německa není porušením článku 2(2). V průběhu řízení, jehož předmětem byla skutečnost, že Spolková republika Německo nepřijala opatření nezbytná pro zajištění transparentnosti aplikace článku 2(2) a (3), však Soudní dvůr zjistil, že Německo nesplnilo svou povinnost spolupracovat s Komisí ve smyslu článku 9(2) směrnice 76/207.
Co se týče nabídek pracovních míst (část (4) žaloby), Komise tvrdila, Německo nesplnilo své povinnosti uložené směrnicí 76/207, neboť aplikovatelná německá právní úprava nemá podle názoru Komise žádný právní účinek. Německá vláda na druhé straně tvrdila, že směrnice neupravuje nabídky pracovních míst. Soud došel k závěru, že “nabídky zaměstnání nemohou být z působnosti směrnice 76/207 a priori vyloučeny, neboť jsou úzce spojeny s přístupem k pracovním místům a mohou mít v tomto ohledu omezující účinky”, přesto směrnice neukládá “členským státům povinnost přijmout obecné legislativní akty týkající se nabídek zaměstnání”. Proto Soudní dvůr v tomto směru žalobu zamítl.
Before turning to the individual complaints, the Court first gives an overview on the two directives. It goes on to re-emphasize the standards for the implementation as put forward in its judgement in von Colson and Kamann ().
The Court, upon a close consideration of the German laws applicable to employment in the public service and to the independent professions reject the claims that Germany had failed to adequately transpose the Directives in these areas. While Germany had not enacted special legislation in order to implement the Directives with regard to public employment and independent employment, the provisions pre-dating the Directive proved to comply with the standards set out therein.
With respect to complaint (3), the Court observes that Article 2 (2) and 9 (2) of Directive76/207 concern the exceptions from the principle of equal treatment a Member State may provide for.
Article 2 (2) and (3) provides:“(2) This directive shall be without prejudice to the right of Member States to exclude from its field of application those occupational activities and, where appropriate, the training leading thereto, for which, by reason of their nature or the context in which they are carried out, the sex of the worker constitutes a determining factor.
(3) This directive shall be without prejudice to provisions concerning the protection of women, particularly as regards pregnancy and maternity.”Article 9 (2) provides:“Member States shall periodically assess the occupational activities referred to in Article 2 (2) in order to decide, in the light of social developments, whether there is justification for maintaining the exclusions concerned. They shall notify the Commission of the results of this assessment.” While Article 2 (2) deals with the admissible exceptions, Article 9 (2) provides for an obligation for the Member States to assess the necessity of maintaining such exceptions and to cooperate with the Commission. The Commission first claimed that by merely providing for a general clause rather than a catalogue of exceptions in the applicable laws, Germany had failed to fulfil its obligations under Article 2 (2) of the Directive. The Court, however, points out that Member States are not under Article 2 (2) obliged to exclude certain occupational activities, the provision merely permits such an exclusion. It therefore does not find a violation of Article 2 (2). As it became apparent in the proceedings that the Federal Republic had not adopted the measures necessary to create transparency with regard to the application of Article 2 (2) and (3), the Court finds that it had failed to fulfil its obligation to cooperate with the Commission under Article 9 (2) of Directive 76/207.
With respect to offers of employment (complaint no. (4)), the Commission claimed that Germany had failed to fulfil its obligations under Directive 76/207 because the applicable German provision, in the Commissions view, did not have any legal effect. The German Government argued that the Directive did not concern offers of employment. While the Court observes that “offers of employment cannot be excluded a priori from the scope of Directive 76/207, inasmuch as they are closely connected with access to employment and can have a restrictive effect thereon”. Yet, the Directive does not impose an “obligation on the Member States to enact general legislation concerning offers of employment”. The Court therefore rejects this complaint.

Shrnutí (Summary of the Judgment):

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):