Rozhodnutí o předběžné otázce o výkladu článků 59, 30 a 36 Smlouvy o EHS
ve věci C-239/90 Jednací jazyk: francouzština
1. Podle čl. 1 odst. 1 francouzského zákona ze dne 25. června 1841 upravujícího prodej ve veřejných dražbách si nikdo nemůže udělat z veřejných dražeb běžný způsob podnikání. Odstavec 3 stejného článku uvádí, že je současně stejným způsobem zakázán úmyslný maloobchodní prodej jakéhokoli použitého zboží nebo předmětů, jejichž vlastníky nebo držiteli jsou obchodníci nezapsaní v registre de commerce (obchodním rejstříku) a rôle de patentes (rejstříku podnikatelů vedeném pro daňové účely) alespoň dva roky v obvodu tribunal de grande instance (obecného obvodního soudu), ve kterém se má prodej konat.
2. SCP Boscher, Studer et Fromentin, která sdružuje odhadce a licitátory působící v Paříži, byla pověřena společností Nado, jež byla založena podle německého práva a jejíž sídlo je v Hamburku, aby dne 6. listopadu 1988 provedla veřejnou dražbu ojetých vozidel, z nichž některá byla podle nálezu soudce, který rozhodoval v řízení o předběžných opatřeních, sběratelskými předměty a jiná zánovními drahými vozidly s malým počtem ujetých kilometrů.
Společnost British Motors Wright a tři další společnosti prodávající luxusní ojeté automobily požádaly soudce tribunal de grande instance v Paříži v řízení o předběžných opatřeních, aby v souladu s článkem 1 výše uvedeného zákona ze dne 25. června 1841 prodej zakázal. Na základě uvedeného ustanovení vydal soudce dne 4. listopadu usnesení, kterým konstatoval, že společnost Nado obvykle pro obchodování postup veřejných dražeb nevyužívá a že uvedená ustanovení upravují prodejní postup, aniž rozlišují zboží podle původu nebo provenience, a nebyla tedy prohlášena za odporující Římské smlouvě; zároveň však zakázal odhadcům a licitátorům prodej, pokud se neprokáže, že vlastník nebo držitel vozidel jsou zapsáni v obchodním rejstříku nebo rejstříku podnikatelů vedeném pro daňové účely v souladu s článkem 1 zákona ze dne 25. června 1841.
SCP Boscher, Studer et Fromentin se proti tomuto usnesení odvolala, ale usnesení bylo druhý den potvrzeno rozsudkem vydaným cour d´appel (odvolacím soudem) v Paříži. SCP Boscher, Studer et Fromentin napadla tento rozsudek žalobou pro zmatečnost.
3. Obchodní, finanční a hospodářský senát francouzského Cour de cassation se domnívá, že spor se týká problému výkladu práva Společenství, a proto rozhodl rozsudkem ze dne 3. července 1990 o odložení rozhodnutí a předložil Soudnímu dvoru v souladu s článkem 177 Smlouvy o EHS tyto předběžné otázky:
„1) Má být článek 59 Smlouvy vykládán v tom smyslu, že může být použit v případě příležitostných prodejů použitého zboží ve veřejných dražbách v jednom členském státě obchodníkem, kterému toto zboží patří, usazeným v jiném členském státě?
2) Představují, v případě kladné odpovědi, podmínky podobné podmínkám předepsaným zákonem ze dne 25. června 1841 omezení?
3) Má být článek 30 Smlouvy vykládán v tom smyslu, že je použitelný na prodej ve veřejných dražbách s použitým zbožím pocházejícím z jiného členského státu a podléhajícím podmínkám podobným, jako předepisuje zákon ze dne 25. června 1841?
4) Lze se, v případě kladné odpovědi, dovolávat výjimky týkající se veřejného pořádku, stanovené v článku 36 Smlouvy?“
4. Předkládací usnesení bylo podáno kanceláři Soudního dvora dne 31. července 1990.
V souladu s článkem 20 Protokolu o statutu Soudního dvora EHS předložily svá písemná vyjádření:
– dne 9. listopadu 1990 SA British Motors Wright a další, žalovaní v původním řízení, zastoupení J.-P. Hermantem, advokátem Pařížské advokátní komory; – dne 9. listopadu 1990 Komise Evropských společenství, zastoupená É. Lasnetem, členem právního oddělení, a H. Lehmanem, francouzským úředníkem uvolněným pro právní oddělení v rámci systému výměn se státními úředníky členských států, jako zmocněnci; – dne 13. listopadu 1990 SCP Boscher, Studer et Fromentin, žalobce v původním řízení, zastoupená J. Consolem, advokátem Pařížské advokátní komory.
Po vyslechnutí soudce zpravodaje a stanoviska generálního advokáta rozhodl Soudní dvůr o zahájení ústní části řízení bez předběžného dokazování a o postoupení věci pátému senátu.
II – Shrnutí písemných vyjádření předložených Soudnímu dvoru
5. Pokud jde o první otázku, společnost British Motors Wright a další (dále jen „žalovaní“) uvádějí, že pojem služba ve smyslu článku 59 Smlouvy musí být definován a contrario a zahrnovat vše, co nespadá pod ustanovení, která se týkají volného pohybu zboží, kapitálu a osob. V projednávaném případě pak příležitostné prodeje v dražbě zjevně znamenají pohyb zboží mezi Francií a Německem prostřednictvím zvláštního způsobu prodeje. Aby takováto operace mohla být považována za poskytnutí služeb, bylo by třeba rozlišit jednak prodej samotný, uskutečněný mezi Němcem a Francouzem, a jednak činnost odhadce a licitátora. Tato činnost však nespadá do oblasti působnosti práva Společenství, protože ji uskutečňuje francouzským odhadce a licitátor na francouzském území, a nejedná se zde tudíž o dočasné působení v cizině.
Pokud jde o článek 30 Smlouvy, žalovaní uvádějí, že dotyčný zákon je slučitelný s tímto článkem, protože upravuje určitý postup prodeje a přitom nerozlišuje zboží podle původu nebo provenience (Francie nebo zahraničí) a nenarušuje jeho volný pohyb (zboží vstoupilo do Francie bez omezení). Navíc je uvedený zákon slučitelný s článkem 30 z hlediska požadavků judikatury „Cassis de Dijon“, protože jeho účelem je poctivost obchodních transakcí a ochrana spotřebitelů v případě veřejných dražeb, které jsou v těchto dvou ohledech považovány za zvláště nebezpečné.
Nakonec tvrdí, že pokud by se Soudnímu dvoru zdálo, jakkoli je to nemožné, že si zákon z roku 1841 a článek 30 Smlouvy odporují, společnou existenci obou předpisů by v takovém případě umožnil článek 36.
6. SCP Boscher, Studer et Fromentin (dále jen „žalobce“) se především odvolává na definici opatření s rovnocenným účinkem, stanovenou v rozsudku Soudního dvora ze dne 11. července 1974, Dassonville (8/74, Recueil, s. 837), podle které jsou za opatření s rovnocenným účinkem považována veškerá obchodní pravidla členských států způsobilá přímo nebo nepřímo, skutečně nebo potenciálně narušit obchod uvnitř Společenství, a klade zejména důraz na skutečnost, že při rozhodování o tom, zda určité opatření spadá, či nespadá pod zákaz podle článku 30 a následujících článků Smlouvy, je třeba zaměřit se na účinky takového opatření, nikoliv na jeho účel.
Žalobce poté, co připomněl některé aspekty judikatury Soudního dvora týkající se opatření s rovnocenným účinkem, zdůrazňuje zvláštní význam, který má pro tento případ rozsudek ze dne 28. února 1984, Komise v. Německo (247/81, Recueil, s. 1111), v němž Soudní dvůr rozhodl, že členský stát nesplnil své povinnosti vyplývající pro něj z článku 30 a následujících článků Smlouvy, když vyhradil uvádění léků na trh farmaceutickým podnikům, jejichž sídlo je na území, na které se vztahuje zákon o lécích. Soudní dvůr přihlížel kromě jiného k tomu, že takové omezení může vyvolat dodatečné náklady pro podniky, které nepovažují za potřebné mít vlastního zástupce usazeného na území členského státu dovozu. Žalobci zdůrazňují, že situace je ještě vážnější, pokud právní předpisy členského státu podmiňují přístup dovážených výrobků na vnitrostátní trh zapsáním vývozce do obchodního rejstříku na území členského státu dovozce. Taková právní úprava totiž omezuje obchod mezi členskými státy tím způsobem, že společnosti, která nemá žádnou provozovnu na vnitrostátním území a není zapsána v žádném obchodním rejstříku vedeném v určitém obvodu obchodního soudu, je s konečnou platností zamítnut přístup na francouzský trh.
Žalobce dodává, že Soudní dvůr nedávno rozhodl, že na vnitrostátní právní předpisy, které vyhrazují podnikům usazeným v určitých oblastech území určité procento veřejných zakázek na dodávky, se vztahuje zákaz vyhlášený článkem 30 Smlouvy (rozsudek ze dne 20. března 1990, Du Pont de Nemours, C-21/88, Recueil, s. I-889).
Podle žalobce nezakládají dotyčné právní předpisy čistě vnitřní situaci, na kterou by právo Společenství nemělo vliv. Pro určitý druh výrobků, jako v projednávaném případě pro zánovní vozidla vysoké kvality, jsou totiž veřejné dražby jediným způsobem, jak dosáhnout na rozptýlený trh, neboť potenciální zákazníci jsou rozmístěni po celém světě a pouze záruky a veřejná povaha nabízené úředními osobami umožňují u této kategorie výrobků postoupení za normálních podmínek. Navíc odhadce a licitátor je pouze zmocněncem německé společnosti, která zůstává prodávajícím. Žalobce nakonec zdůrazňuje, že ve Spolkové republice Německo jsou prodeje ve veřejných dražbách možné bez jakýchkoli omezení.
Pokud jde o odkaz na článek 36 pro zdůvodnění francouzské právní úpravy, uvádí žalobce, že se lze odvolávat pouze na veřejný pořádek, avšak je třeba stanovit, že takové omezující opatření je nezbytné pro dosažení sledovaného cíle (rozsudek ze dne 20. května 1976, De Peijper, 104/75, Recueil, s. 613 a výše uvedený rozsudek ze dne 28. února 1984, Komise v. Německo). V tomto ohledu žalobce uvádí, že pouhá skutečnost, že určité ustanovení jako v projednávaném případě obsahuje trestní sankci, neznamená, že je v každém případě ospravedlněno z hlediska článku 36 Smlouvy pod záminkou toho, že punc trestního práva u takového ustanovení zdůrazní aspekt veřejného pořádku. Navíc se žalobce domnívá, že obavy ospravedlňující tato pravidla přijatá za účelem předcházení porušování předpisů nebo nepoctivému jednání a ochrany tradiční formy obchodu, nejsou již v souvislosti s prodejem ve veřejných dražbách opodstatněné, neboť se nejčastěji jedná o prodeje výjimečné, prestižní, které se mohou uskutečnit pouze prostřednictvím pověřených úředních osob, odhadců a licitátorů, a vyžadují veřejné provádění. Představují tudíž techniku prodeje nabízející velmi vysoké záruky bezpečnosti. V žádném případě se neprokázalo, že by drastická omezení daná uvedenou právní úpravou mohla skutečně sloužit vyššímu zájmu, který by je učinil nezbytnými, takovým způsobem, aby omezení volného pohybu zboží bylo odůvodněno. Odkaz na článek 36 se tedy zdá být neúčinný.
Nakonec podle žalobce vyžadují články 59 a 60 Smlouvy odstranění jakékoli diskriminace, zjevné nebo skryté, založené na kritériích napohled neutrálních, vůči poskytovateli služeb z důvodu jeho státní příslušnosti nebo skutečnosti, že je usazen v jiném členském státě, než ve kterém je služba poskytována. Článek 60 upřesňuje, že poskytování služby obsahuje zejména činnosti obchodní povahy. Společnosti, které používají pro prodej ojetých vozidel veřejných dražeb, do této kategorie spadají, a proto musí být článek 59 Smlouvy vykládán v tom smyslu, že se vztahuje na prodej ojetých vozů ve veřejných dražbách použitého zboží patřícího obchodníku usazenému v jednom členském státě, které se konají v jiném členském státě.
7. Pokud jde o otázky týkající se volného pohybu služeb, Komise uvádí, že článek 60 považuje za služby výkony poskytované zpravidla za úplatu s výjimkou zejména těch případů, které jsou upraveny ustanoveními týkajícími se volného pohybu zboží. Při použití tohoto článku je zákaz toho, aby se obchodník účastnil prodejů ve veřejných dražbách, jestliže není zapsán v místním obchodním rejstříku alespoň dva roky, pokud se tento zákaz týká pouze samotného prodeje s vyloučením jakýchkoli dodatečných služeb, pravidlem upravujícím pouze obchodování se zbožím, a nemůže být tedy posuzován z hlediska zákazu omezení volného pohybu služeb.
Pokud jde o otázky týkající se článků 30 a 36 Smlouvy, Komise na prvním místě uvádí, že definice obsažená ve výše uvedeném rozsudku Dassonville se stejným způsobem vztahuje na použité zboží jako na nové zboží, jak ostatně rozhodl Soudní dvůr u použitých vozidel v rozsudku ze dne 11. června 1987, Gofette et Gilliard (406/85, Recueil, s. 2525).
Komise tvrdí, že zákaz užití prodeje ve veřejných dražbách pro obchodníky, kteří nejsou zapsáni v obchodním rejstříku v místě, kde se prodej koná, představuje omezení pohybu použitého zboží, neboť nutí dotyčného dovozce buď upustit od použití postupu prodeje v dražbě, nebo se obrátit na v daném obvodě usazeného obchodníka, který se stane držitelem zboží.
Pokud jde o první z těchto dvou předpokladů, uvádí Komise, že Soudní dvůr již vícekrát rozhodl, že požadavek na to, aby hospodářský subjekt odmítl účinný způsob nebo postup uvádění na trh, ať se jedná o systémy reklamy (rozsudky ze dne 15. prosince 1982, Oosthoek, 286/81, Recueil, s. 4575 a ze dne 7. března 1990, GB-INNO, C-362/88, Recueil, s. I-667) nebo metody uvádění na trh (rozsudek ze dne 16. května 1989, Buet, 382/87, Recueil, s. 1235), může představovat opatření s účinkem rovnocenným množstevnímu omezení. V projednávaném případě má společnost, která chce prodat použité zboží dovezené do Francie, povinnost upustit od postupu prodeje v dražbě, který je zvláště účinný pro cenné předměty, protože umožňuje shromáždění sběratelů nebo kupujících se zvláštním zájmem na příslušném druhu prodávaného zboží a vytváří otevřenou soutěž s cílem rychle ho prodat za velmi vysoké ceny a navíc za výhodných daňových podmínek.
Pokud jde o druhý předpoklad, Komise zdůrazňuje, že pokud je pravdou, že dotyčná vnitrostátní ustanovení umožňují dovozci obrátit se na obchodníka zapsaného pro účast na prodeji ve veřejných dražbách, představuje tento postup závažnou překážku obchodu, protože jednak není jisté, že dovozce bude vždy moci získat souhlas místního obchodníka, a jednak je účast místního obchodníka spojena s jednáním, překážkami a dodatečnými náklady. Podle stanoviska Komise je tento názor potvrzen judikaturou Soudního dvora (rozsudek ze dne 2. března 1983, Komise v. Belgie, 155/82, Recueil s. 531) a směrnicí Komise 70/50/EHS ze dne 22. prosince 1969 založené na čl. 33 odst. 7 o zrušení opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením dovozu, na která se nevztahují jiné předpisy přijaté na základě Smlouvy o EHS (Úř. věst. 1970, L 13, s. 29), která za opatření s rovnocenným účinkem označila právní úpravu, jež podmiňuje přístup dováženého zboží na vnitrostátní trh povinností mít na území dovážejícího členského státu odpovědnou osobu nebo zástupce.
Komise tedy dodává, že i když se jedná o opatření použitelná bez rozdílu, nemohou být odůvodněna nezbytností chránit místní obchod, neboť tato nezbytnost nemůže být považována za náležitě kategorický požadavek, který by mělo právo Společenství zohlednit. Naopak toto odůvodnění zahrnuje ochranářský rozměr, který je přibližuje zastřenému omezování obchodu mezi členskými státy.
Konečně se Komise také domnívá, že nelze přijmout za kategorický požadavek poctivost obchodních transakcí a ochranu spotřebitele, neboť z těchto úvah nevyplývá systematické podezřívání obchodníků usazených jinde, pokud jde o původ a pravost prodávaných předmětů. Jak Soudní dvůr potvrdil ve výše uvedeném rozsudku ze dne 2. března 1983, Komise v. Belgie, požadavek mít zástupce dovozce na území země, do níž se zboží dováží, neposkytuje dostatečné dodatečné záruky pro odůvodnění výjimky ze zákazu podle článku 30. Navíc francouzská právní úprava poskytuje dostatečné záruky v podobě povinného zapojení odpovědné úřední osoby, která musí být zapsána na seznamu vnitrostátní komory odhadců a licitátorů, schváleném ministrem spravedlnosti.
Komise nakonec dodává, že odůvodnění podle článku 36 se může zakládat pouze na ochraně veřejného pořádku z hlediska nebezpečí podvodu a nelegálního obchodu s kradenými předměty. Takové odůvodnění však ve skutečnosti zahrnuje i důvody týkající se ochrany spotřebitele a poctivosti obchodních transakcí, jež byly jako kategorické požadavky odmítnuty.
soudce zpravodaj
ze dne 30. dubna 1991 Jednací jazyk: francouzština
jejímž předmětem je žádost zaslaná Soudnímu dvoru na základě článku 177 Smlouvy o EHS francouzským Cour de cassation (obchodním, finančním a hospodářským senátem) o rozhodnutí o předběžné otázce ve sporu probíhajícím před uvedeným soudem
o výkladu článků 59, 30 a 36 Smlouvy o EHS,
– za SA British Motors Wright a další J.-P. Hermantem, advokátem Pařížské advokátní komory, – za SCP Boscher, Studer et Fromentin J. Consolem, advokátem Pařížské advokátní komory, – za Komisi Evropských společenství É. Lasnetem, členem právního oddělení, a H. Lehmanem, francouzským úředníkem uvolněným pro právní oddělení v rámci systému výměn se státními úředníky členských států, jako zmocněnci,
s přihlédnutím ke zprávě z jednání,
po vyslechnutí ústních vyjádření SA British Motors Wright a dalších a Komise na jednání konaném dne 5. března 1991,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném ten samý den,
vydává tento:
2 Tyto otázky byly vzneseny v rámci sporu SCP Boscher, Studer et Fromentin, společnosti sdružující odhadce a licitátory působící v Paříži, a SA British Motors Wright a dalšími, kteří prodávají luxusní ojeté automobily, týkajícího se zákazu prodeje v dražbě.
3 Podle čl. 1 odst. 1 francouzského zákona ze dne 25. června 1841 upravujícího prodeje ve veřejných dražbách si nikdo nemůže udělat z veřejných dražeb běžný způsob podnikání. Odstavec 3 stejného článku uvádí, že je současně zakázán úmyslný maloobchodní prodej stejným způsobem jakéhokoli použitého zboží nebo předmětů, jejichž majiteli nebo držiteli jsou obchodníci nezapsaní v registre de commerce (obchodním rejstříku) a rôle de patentes (rejstříku podnikatelů vedeném pro daňové účely) alespoň dva roky v obvodu tribunal de grande instance (obecného obvodního soudu), ve kterém se má prodej konat.
4 SCP Boscher, Studer et Fromentin byla pověřena společností Nado, jež byla založena podle německého práva a jejíž sídlo je v Hamburku, aby dne 6. listopadu 1988 provedla veřejnou dražbu ojetých vozidel, z nichž některá byla podle nálezu soudce, který rozhodoval v řízení o předběžných opatřeních, sběratelskými předměty a jiná zánovními drahými vozidly s malým počtem ujetých kilometrů. Společnost British Motors Wright a tři další společnosti požádaly soudce tribunal de grande instance v Paříži v řízení o předběžných opatřeních, aby v souladu s článkem 1 výše uvedeného zákona ze dne 25. června 1841 prodej zakázal. Na základě uvedeného ustanovení vydal soudce dne 4. listopadu usnesení, kterým zakázal odhadcům a licitátorům prodej, pokud se neprokáže, že vlastník nebo držitel vozidel jsou zapsáni v obchodním rejstříku nebo rejstříku podnikatelů vedeném pro daňové účely v souladu s článkem 1 výše uvedeného zákona ze dne 25. června 1841. SCP Boscher, Studer et Fromentin se proti tomuto usnesení odvolala, ale usnesení bylo druhý den potvrzeno rozsudkem cour d´appel (odvolacím soudem) v Paříži. SCP Boscher, Studer et Fromentin napadla tento rozsudek žalobou pro zmatečnost.
5 Vnitrostátní soud předložil v této souvislosti Soudnímu dvoru tyto předběžné otázky:
3) Má být článek 30 Smlouvy vykládán v tom smyslu, že je použitelný na prodej ve veřejných dražbách s použitým zbožím přicházejícím z jiného členského státu a podléhajícím podmínkám podobným, jako předepisuje zákon ze dne 25. června 1841?
8 Je třeba konstatovat, že na právní předpisy týkající se podmínek požadovaných pro uvádění na trh zboží, které je předmětem obchodu mezi členskými státy, se vztahují ustanovení Smlouvy o volném pohybu zboží.
9 Podle článku 60 Smlouvy se za služby pokládají výkony poskytované za úplatu, pokud nejsou upraveny zejména ustanoveními o volném pohybu zboží.
10 Z toho vyplývá, že na první otázku je třeba odpovědět tak, že právní předpisy členského státu, které stanoví podmínky pro případ, kdy obchodník usazený v jiném členském státu prodává zboží, které mu patří, nespadají do oblasti působnosti článku 59 Smlouvy.
13 Podle judikatury rozsudku ze dne 11. července 1974, Dassonville, (8/74, Recueil, s. 837) se zákaz opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením, uvedený v článku 30 Smlouvy, týká veškeré obchodní právní úpravy členských států, která je způsobilá přímo nebo nepřímo, skutečně nebo potenciálně narušit obchod uvnitř Společenství.
14 Podle ustálené judikatury Soudního dvora (rozsudky ze dne 15. prosince 1982, Oosthoek, 286/81, Recueil, s. 4575, a ze dne 7. března 1990, GB-INNO, C-362/88, Recueil, s. 667) skutečnost, že dotyčnému subjektu nezbývá než buď přijmout různé systémy reklamy nebo podpory prodeje v dotyčných členských státech, nebo opustit systém, který považuje za zvláště účinný, může být překážkou dovozu, i když se tyto právní předpisy vztahují bez rozdílu na výrobky vnitrostátní i dovezené. V rozsudku ze dne 16. května 1989, Buet (382/87, Recueil, s. 1235) upřesnil Soudní dvůr, že toto zjištění se použije tím spíš, pokud dotyčná právní úprava zbavuje dotyčný subjekt možnosti používat ne prostředky reklamy, ale způsob uvádění výrobků na trh.
15 Kromě toho Soudní dvůr rozhodl, že právní předpisy, které podnikům usazeným v jiném členském státě zapříčiňují dodatečné náklady způsobené povinností mít zástupce ve státě dovozu, je nutné považovat za opatření s účinkem rovnocenným množstevnímu omezení (rozsudek ze dne 2. března 1983, Komise v. Belgie, 155/82, Recueil, s. 531, a ze dne 28. února 1984, Komise v. Německo, 247/81, Recueil, s. 1111).
16 Je třeba uvést, že vnitrostátní právní předpisy, které od prodejce vyžadují předchozí zápis do obchodního rejstříku v místě prodeje v dražbě, mohou bránit volnému pohybu zboží, neboť nutí vlastníka zboží buď vyhledat obchodníka vykonávajícího činnost v místě prodeje, nebo upustit od prodeje ve veřejných dražbách.
17 Protože jde o právní úpravu použitelnou bez rozdílu na prodej vnitrostátních i dovezených výrobků, je třeba ověřit, zda může být odůvodněna kategorickými požadavky vztahujícími se k ochraně spotřebitelů.
18 V tomto ohledu bylo uvedeno, že požadavek předchozího zápisu prodejce do obchodního rejstříku v místě prodeje je nezbytný, protože systém prodeje ve veřejných dražbách neposkytuje dostatečné záruky spotřebiteli, pokud jde o původ a stav zboží, a že navíc spotřebitel nakupuje, aniž by měl čas na rozmyšlenou.
19 Jak Soudní dvůr několikrát upřesnil, právní úprava mající splnit kategorický požadavek musí být přiměřená sledovanému cíli, a pokud má členský stát k dispozici méně omezující prostředky umožňující dosáhnout stejného cíle, má povinnost je použít (výše uvedený rozsudek ze dne 16. května 1989, Buet, bod 11).
20 Je třeba uvést, že na jedné straně se postup prodeje ve veřejných dražbách, jak je popsán v soudních spisech, nejčastěji týká zvláště informovaných kupujících, a na straně druhé je doplněn dostatečnými zárukami pro spotřebitele. V každém případě je možné uložit podmínky ochrany spotřebitelů, které mají méně omezující dopad na volný pohyb zboží, než je požadavek předchozího zápisu vlastníka zboží daného do prodeje do obchodního rejstříku v místě prodeje.
21 Z toho vyplývá, že právní předpisy takové povahy, jaké jsou uvedeny vnitrostátním soudem, nelze odůvodnit kategorickými požadavky týkajícími se ochrany spotřebitelů, a jsou tedy neslučitelné s článkem 30 Smlouvy.
22 Tyto právní předpisy nelze odůvodnit ani veřejným pořádkem podle článku 36 Smlouvy.
23 Cíle sledovaného v tomto ohledu, tedy vyhnout se prodejům kradených automobilů, lze dosáhnout vhodnými kontrolními opatřeními, jako je ověření čísla karosérie.
24 Na otázky položené vnitrostátním soudem je třeba odpovědět tak, že vnitrostátní právní předpisy, které pro prodej použitých výrobků pocházejících z jiného členského státu ve veřejných dražbách vyžadují předchozí zápis podniku vlastnícího zboží dané do prodeje do obchodního rejstříku v místě prodeje, jsou neslučitelné s články 30 a 36 Smlouvy.
Z těchto důvodů
1) Právní předpisy členského státu, které stanoví podmínky pro případ, kdy obchodník usazený v jiném členském státu prodává zboží, které mu patří, nespadají do oblasti působnosti článku 59 Smlouvy.
2) Vnitrostátní právní předpisy, které pro prodej použitých výrobků pocházejících z jiného členského státu ve veřejných dražbách vyžadují předchozí zápis podniku vlastnícího zboží dané do prodeje do obchodního rejstříku v místě prodeje, jsou neslučitelné s články 30 a 36 Smlouvy.
_____________________________________________________________________________