Odbor kompatibility s právem ES Úřad vlády ČR	I S A P Informační Systém pro Aproximaci Práva
	Databáze č. 17 : Databáze judikatury

ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů


	Číslo (Kód CELEX): Number (CELEX Code):		61988J0361

	Název: Title:		Rozhodnutí ESD z 30. května 1991 Věci C-361/88 a 59/89 Commission v Federal Republic of Germany [1991] ECR I-2567 a [1991] ECR I-2607 “Technical Circular Air” Judgment of the Court of 30 May 1991. Commission of the European Communities v Federal Republic of Germany. Directive - Nature of the measure transposing it into domestic law - Air pollution. Case C-361/88.

	Publikace: Publication:		European Court Reports 1991 page I-2567

	Předmět (klíčová slova): Keywords

	Související předpisy: Corresponding acts:		31980L0779; 31982L0884

	Odkaz na souvisejicí judikáty: Corresponding Judgements:		Case C-131/88 Commission v Germany [1991] ECR I-825 · Verdingungsordnung I Case C-433/93 Commission v Germany [1995] ECR I-2303 · Case C-339/87 Commission v Netherlands [1990] ECR I-851 · Case 80/92 Commission v Belgium [1994] ECR I-1019


	Plný text: Fulltext:		Ne

Fakta:
Evropská komise ve dvou svých žalobách podaných k Soudnímu dvoru na základě ustanovení článku 169 Smlouvy ES tvrdila, že Spolková republika Německo nesplnila své povinnosti, které pro ni vyplývají z ustanovení článku 189 Smlouvy ES, tj. plně implementovat směrnice do svého národního právního řádu, v daném případě směrnici Rady 80/779/EHS11 Z 15. června 1980 o mezních hodnotách kvality ovzduší a doprovodných hodnotách pro oxid uhličitý a rozptýlené částice (OJ 1980 L 229, str. 30) a směrnici Rady 82/884/EHS22 Ze 3. prosince 1982 o mezních hodnotách olova v ovzduší (OJ 1982 L 378, str. 15).
Účelem výše uvedených směrnice mezi jiným bylo eliminovat, nebo alespoň zabránit nerovným podmínkám konkurence, které mohou vzniknout v důsledku existence diskrepancí mezi národními právními úpravami přípustnosti přítomnosti určitých škodlivých látek v ovzduší na straně jedné a zájmem na ochraně lidského zdraví a kvality životního prostředí na straně druhé. Výše uvedené směrnice zejména stanoví mezní hodnoty přítomnosti škodlivých látek v ovzduší, které nesmí být překročeny. Spolková republika Německo transponovala obě směrnice prostřednictvím technického oběžníku “ovzduší”, což je spíše než právní akt obecné administrativní ustanovení, jehož účelem je stanovit podrobný obsah odpovídajícího ustanovení právního aktu, které obecným způsobem zakazuje znečišťování ovzduší se škodlivými následky pro životní prostředí.
Komise namítala, že uvedená ustanovení implementují směrnice neúplným způsobem. Vzhledem k tomu, že technický oběžník je spíše administrativním ustanovením než zákonem, požadavky článku 2 směrnice 80/779 a článku 2(2) směrnice 82/884 nejsou splněny; ačkoliv německá vláda prohlásila, že oběžník byl ve většině případů považován za závazný, Komise namítala, že existují i rozhodnutí, kde oběžník za závazný považován nebyl. Dále Komise tvrdila, že se oběžník nevztahuje na všechny případy následků znečištění, ale pouze na rostliny, na něž byla vydána licence. Druhým zásadním argumentem Komise bylo, že Spolková republika Německo opomněla, v rozporu s ustanovením článku 3 směrnice 80/779 a článkem 3(1) směrnice 82/884, přijmout odpovídající opatření k zajištění dodržování mezních limitů stanovených směrnicemi. K tomu německá vláda uvedla, že mezní limity nebyly doposud ani v jednom případě překročeny, a že dotčená ustanovení národního práva byla doplněna tak, aby směrnice byla adekvátním způsobem transponována.
In two application under Article 169 of the Treaty, the Commission claimed that the Federal Republic had failed to fulfil its obligations under Article 189 of the Treaty by completely transposing into national law Council Directive 80/779/EEC Of 15 July 1980 on air quality limit values and guide values for sulphur dioxide and suspended particulars (OJ 1980 L 229, p. 30).
and Council Directive 82/884/EEC Of 3 December 1982 on a limit value for lead in the air (OJ 1982 L 378, p. 15).
.
The two directives are intended inter alia to eliminate or prevent unequal conditions of competition capable of arising from the existence of discrepancies between the national laws concerning the presence of certain harmful substances which can be tolerated and, on the other hand, to protect human health and the quality of the environment. The directives, in particular, provide for limit values which must not be exceeded. The Federal Republic had transposed these limit values in a “technical circular ‘air’”, a general administrative provision which is intended to give detailed content to a provision of the relevant law which in a general fashion prohibits pollution with an effect harmful to the environment.
The Commission contends that said provisions do not completely transpose the directives. Firstly, the “technical circular”, being an administrative provision rather than a law, does not satisfy the requirements of Article 2 of Directive 80/779 and Article 2(2) of Directive 82/884; while the German Government pointed out that the technical circular had in a line of cases been regarded as binding, the Commission points out that other judicial decisions had not regarded the circular as binding. It further points out that the technical circular does not cover all cases but merely concerns plants for which a licence is required. Secondly, the Commission claims that the Federal Republic of Germany had, contrary to Article 3 of Directive80/779 and Article 3(1) of Directive 82/884, failed to adopt appropriate measures for ensuring that the limit values prescribed by the directive are actually observed. The German Government, in contrast, points out that the limit values have thus far not been exceeded in a single instant and that the relevant national legislation has subsequently been amended so as to adequately transpose the directive.

Názor soudu a komentář:
“Pro převedení směrnice do domácího právního řádu není nezbytně nutné, aby její ustanovení byla inkorporována formálně a ve svém doslovném znění, zvláštním legislativním aktem; v závislosti na obsahu směrnice může být obecný legislativní kontext pro účely implementace směrnice dostatečný za předpokladu, že skutečně garantuje úplnou aplikaci směrnice dostatečně jasným a přesným způsobem tak, že v případech, kdy směrnice přiznává jednotlivcům práva, jsou dotčení jednotlivci schopni zjistit celkový rozsah svých práv a v případech kdy je to nutné, i se těchto práv dovolávat před národními soudy” (viz také věc C-131/88, Verdingungsordnung I).
Transpozice směrnic do německého práva těmto standardům nevyhovovala. Co se týče ustanovení článku 2 směrnic, Soudní dvůr prohlásil, že mezní hodnoty v článcích stanovené jsou uloženy za účelem “zejména ochrany lidského zdraví”. Proto podle jeho názoru článek 2 přiznává jednotlivcům práva a v případě, že mezní hodnoty budou překročeny, dotčený jednotlivec musí mít možnost dovolávat se mandatorních ustanovení práva, tak aby se dovolal svých práv. Technický oběžník, míra jehož závaznosti nebyla v řízení jednoznačně určena, tyto požadavky nesplňuje; zejména nebylo v řízení stanoveno, zda je oběžník považován za ustanovení přiznávající jednotlivcům práva. Dále rozsah jeho aplikace není tak široký, jak požaduje směrnice, neboť se vztahuje pouze na rostliny, kterým je udělována licence.
Co se týče ustanovení článků 3 směrnic, Soudní dvůr prohlásil, že tato ustanovení vyžadují přijetí takových opatření, která zajistí, že mezní hodnoty jsou skutečně dodržovány. Skutečnost, že mezní hodnoty nebyly dosud nikdy překročeny není rozhodující: “Pouhý fakt, že praxe ochrany životního prostředí je v souladu s požadavky směrnice nemůže být důvodem pro opomenutí transponovat směrnici do národního práva ustanoveními, která vytvoří dostatečně jasnou, a transparentní situaci, která jednotlivcům umožní určit jejich práva a povinnosti. ( ...) [Z]a účelem zajištění skutečně právní a nikoliv pouze faktické implementace směrnice do národního práva jsou členské státy povinny v dané oblasti vytvořit specifický právní rámec” (viz věc C-339/87). Vzhledem k tomu, že německý právní řád neobsahuje žádné obecné obligatorní předpisy, na základě kterých by správní orgány byl povinny přijmout opatření pro všechny případy, kdy existuje pravděpodobnost, že mezní hodnoty stanovené směrnicí budou překročeny, Spolková republika Německo opomněla transponovat článek 3 směrnice 80/779 a článek 3(2) směrnice 82/884. V souladu se svou ustálenou praxí Soudní dvůr zohledňuje legislativu, která byla přijata poté, co byla žaloba podána: “Podle ustálené rozhodovací praxe Soudního dvora je za předmět žaloby podané na základě ustanovení článku 169 Smlouvy odůvodněné stanovisko Komise. A proto, i když bylo porušení práva Společenství ze strany členského státu napraveno po lhůtě stanovené ve druhém odstavci uvedeného článku, stále zde existuje zájem na pokračování v řízení, neboť může být žádoucí stanovit odpovědnost členského státu vůči jiným členským státům, Společenstvím nebo soukromým osobám, která vznikla v důsledku porušení komunitárního práva.”“[T]he transposition of a directive into domestic law does not necessarily require that its provisions be incorporated formally and verbatim in express, specific legislation; a general legal context may, depending on the content of the directive, be adequate for the purpose, provided that it does indeed guarantee the full application of the directive in a sufficiently clear and precise manner so that, where the directive is intended to create rights for individuals, the persons concerned can ascertain the full extent of their rights and, where appropriate, rely on them before the national courts” (see also Case C-131/88; Verdingungsordnung I).
The transposition of the directives in German law does not satisfy these standards. As regards Article 2 of the directives, the Court points out that the limit values set out therein are imposed “in order to protect human health in particular” and concludes that Article 2 confers individual rights and that, if these limits are being exceeded, the individual concerned must be in a position to rely on mandatory rules in order to be able to assert his rights. The technical circular, however, the binding nature of which had not been established in the proceedings, did not satisfy these requirements; in particular, it has not been established that the technical circular is recognized to confer rights upon individuals. Furthermore, the technical circular does not have as broad a scope of application as required by the directive in so far as it only applies to plants requiring a licence.
With respect to Article 3 of the directives, the Court observes that this provision requires appropriate measures for ensuring that the limit values are actually observed. The mere fact, that the limit values have thus far not been exceeded is immaterial: “The fact that a practice is in conformity with the requirements of a directive in the matter of protection may not constitute a reasons for not transposing that directive into national law by provisions capable of creating a situation which is sufficiently precise, clear and transparent to enable individuals to ascertain their rights and obligations. (…) [I]n order to secure the full implementation of directives in law and not only in fact, Member States must establish a specific legal framework in the area in question” (cf. Case C-339/87). Since German law does not contain any general and mandatory rules under which the administrative authorities are required to adopt measures in all cases where the limit values of the directive are likely to be exceeded, it has failed to fully transpose Article 3 of Directive 80/779 and Article 3(2) of Directive 82/884. In accordance with its established practice, the Court does take into account the legislation enacted after the action was brought: “The Court has consistently held that the subject-matter of an action brought under Article 169 of the Treaty is the Commission’s reasoned opinion and that, even when the default has been remedied after the time-limit prescribed by the second paragraph of that article has expired, there is still an interest in pursuing the action in order to establish the basis of liability which a Member State may incur as a result of its default towards other Member States, the Community or private parties” (see also Case 80/92; Verdingungsordnung I).

Shrnutí (Summary of the Judgment):

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):