Odkaz: Rozsudek Soudního dvora ze dne 31. března 1982, Joseph Henri Thomas Blesgen proti Belgickému státu, 75/81, Recueil 1980, s. 1211 Klíčová slova: Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Cour de cassation – Belgie. Opatření s rovnocenným účinkem – omezení pro uvádění lihovin na trh. Předmět: O výkladu článků 30 a 36 Smlouvy o EHS ve vztahu k belgickým vnitrostátním právním předpisům zakazujícím přechovávání a konzumaci lihovin s obsahem alkoholu vyšším než 22 % na všech veřejně přístupných místech a v přilehlých obytných prostorách. Skutkové okolnosti: Skutkový stav, průběh řízení a vyjádření předložená podle článku 20 statutu Soudního dvora EHS lze shrnout takto:
I – Skutkový stav a písemná část řízení
Tribunal correctionnel de Verviers (trestní soud ve Verviers) odsoudil J. H. T. Blesgena za porušení článků 1, 2 a 14 zákona ze dne 29. srpna 1919 (Vanderveldeův zákon) o alkoholu, protože jako maloobchodní prodejce nápojů určených ke konzumaci na místě opakovaně přechovával a prodával ve své provozovně lihoviny s obsahem alkoholu vyšším než 22 procent při teplotě 15 stupňů Celsia.
Proti potvrzujícímu rozsudku cour d’appel de Liège (odvolací soud v Lutychu), trestního senátu, ze dne 4. listopadu 1980 podal J. H. T. Blesgen kasační opravný prostředek, v němž se dovolával článků 30 a 36 Smlouvy o EHS.
Rozsudkem ze dne 18. března 1981 Cour de cassation shledal, že je nezbytné, aby výše uvedená ustanovení byla vyložena Soudním dvorem, a přerušiv řízení vyzval Soudní dvůr, aby odpověděl na tyto otázky:
1. „Musí být pojem ‚opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením dovozu‘ uvedený v článku 30 Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství vykládán v tom smyslu, že zákaz stanovený v tomto ustanovení se vztahuje na:
a) právní opatření zakazující konzumaci, prodej či nabízení, i zdarma, lihovin (tj. nápojů s obsahem alkoholu vyšším než 22 procent při teplotě 15 stupňů Celsia) určených ke konzumaci na místě na všech veřejně přístupných místech, zejména ve výčepech, hotelech, restauracích, zábavních podnicích, obchodech, stáncích, na lodích, ve vlacích, v tramvajích, na nádražích, v dílnách nebo na staveništích, jakož i na veřejných komunikacích, i když je tento zákaz použitelný bez rozdílu na tuzemské i dovážené výrobky a jeho cílem není chránit tuzemskou výrobu? b) právní opatření zakazující prodejcům nápojů určených ke konzumaci na místě přechovávat jakékoli množství lihovin (ve výše upřesněném smyslu) jak v prostorách, kam mají přístup spotřebitelé, tak v ostatních částech provozovny a přilehlých obytných prostorách, i když je tento zákaz použitelný bez rozdílu na tuzemské i dovážené výrobky a jeho cílem není chránit tuzemskou výrobu?“ 2. Otázka kladená pro případ, že pojem ‚opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením dovozu‘ uvedený v článku 30 Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství musí být vykládán v tom smyslu, že zákaz stanovený v tomto ustanovení se vztahuje na opatření popsaná pod písmeny a) a b) otázky 1): „Je třeba vykládat pojem opatření ‚odůvodněných ochranou zdraví a života lidí‘ uvedený v článku 36 Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství v tom smyslu, že taková opatření, jaká jsou popsána v písmenech a) a b) otázky 1, mohou nebo musí být považována za odůvodněná důvody uvedenými výše v tomto výroku?“ Předkládací usnesení bylo zapsáno do rejstříku Soudního dvora dne 7. dubna 1981.
V souladu s článkem 20 Protokolu o statutu Soudního dvora EHS písemná vyjádření předložili dne 17. června 1981 Komise Evropských společenství, zastoupená svými zmocněnci Françoisem Lamoureuxem a Peterem Oliverem, dne 22. června 1981 J. H. T. Blesgen, navrhovatel v původním řízení, zastoupený Jeanem Maternem, z Advokátní komory v Lutychu, dne 22. června 1981 belgická vláda, zastoupená ministrem zahraničních věcí, dne 6. července 1981 francouzská vláda a dne 7. července 1981 vláda Spojeného království, zastoupená svým zmocněncem W. H. Godwinem.
Po vyslechnutí zprávy soudce zpravodaje a stanoviska generálního advokáta Soudní dvůr rozhodl o zahájení ústní části řízení bez dokazování. Vyzval nicméně Komisi, aby jej písemně informovala o stávajících právních a správních předpisech v ostatních členských státech, které omezují prodej lihovin na veřejných místech. Této výzvě bylo ve stanovené lhůtě vyhověno.
II – Písemná vyjádření předložená Soudnímu dvoru na základě článku 20 Protokolu o statutu Soudního dvora EHS
1. Komise Evropských společenství poté, co připomněla skutkový základ sporu v původním řízení, stav, za jakého bylo vydáno předkládací usnesení, jakož i ustanovení belgických právních předpisů použitelných v této oblasti, předkládá především toto vyjádření právní povahy: Pokud jde o první otázku položenou Soudnímu dvoru, týkající se problematiky zákazu prodeje, Komise má za to, že je třeba připomenout, že podle judikatury Soudního dvora – zejména rozsudku ze dne 26. června 1980 (Gilli, věc 788/79, Recueil 1980, s. 2071) a rozsudku ze dne 29. února 1981 (Kelderman, věc 130/80, dosud nezveřejněný) – je pojem opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením dovozu uvedený v článku 30 Smlouvy třeba chápat tak, že se toto ustanovení vztahuje na zákaz, stanovený členským státem, dovážet nebo uvádět na trh některé kategorie výrobků, ať tuzemského původu nebo dovezených, jestliže se jedná o výrobky legálně uvedené na trh v jiném členském státě. Komise se domnívá, že inkriminovaný zákaz prodávat některé lihoviny na jakýchkoliv veřejně přístupných místech se podobá opatřením, která Soudní dvůr ve výše uvedených rozsudcích posoudil jako opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením dovozu. Třebaže má Komise za to, že ne každá právní úprava prodeje představuje ipso facto potenciální překážku dovozu, soudí, že je nepopiratelné, že takové pravidlo právní úpravy uvádění na trh narušuje, ať přímo nebo nepřímo, skutečně nebo potenciálně, obchod uvnitř Společenství. Z toho vyplývá, že na zákaz prodeje lihovin na veřejně přístupných místech, jaký stanoví čl. 1 odst. 1 zákona z roku 1919, je nutno pohlížet jako na opatření s rovnocenným účinkem ve smyslu článku 30, jelikož postihuje lihoviny dovážené z jiných členských států.
Stejně tak je tomu podle Komise se zákazem nabízet zdarma lihoviny na veřejně přístupných místech. Skutečnost, že se nejedná o obchodní transakci, není relevantní, neboť skutečným nebo potenciálním účinkem tohoto zákazu je vyloučení obchodních transakcí navazujících na tuto nabídku.
Komise se konečně domnívá, že zákaz konzumace lihovin na veřejně přístupných místech by mohl být ať přímo nebo nepřímo, skutečně nebo potenciálně překážkou dovozu. Komise v tomto ohledu připomíná, že ve své směrnici 66/683 (Úř. věst. 1966, s. 3748) považuje vnitrostátní předpisy zakazující konzumaci dovezeného výrobku za opatření s rovnocenným účinkem ve smyslu článku 30. Tohoto výkladu se Komise drží.
Pokud jde o druhou část první otázky, která se týká zákazu uloženého prodejcům nápojů určených ke konzumaci na místě přechovávat jakékoli množství lihovin, a to i v obytných prostorách přilehlých k jejich provozovně, Komise je toho názoru, že toto opatření, jež je pouhým doplňkem předchozího opatření, rovněž představuje skutečnou nebo potenciální, přímou nebo nepřímou překážku dovozu. Je tedy třeba je považovat za opatření s účinkem rovnocenným množstevnímu omezení podle článku 30 Smlouvy.
Co se týče druhé otázky, Komise je toho názoru, že zákon tak obecného a absolutního dosahu jako dotyčný právní předpis má v zásadě za cíl ochranu veřejného zdraví. Nicméně vzhledem k odlišnostem mezi obsahem zákona a jeho praktickým uplatňováním Komise soudí, že konečné stanovisko je třeba zaujmout zejména na základě informací o účincích zákona z roku 1919 na spotřebu alkoholu, poskytnutých belgickým státem. Komise se současně domnívá, že vyhověla judikatuře Soudního dvora, podle níž „vnitrostátní orgán, který se dovolává článku 36 Smlouvy o EHS, musí být vždy povinen prokázat, že opatření, která ukládá, splňují tato kritéria“ (rozsudek ze dne 8. 11. 1979, věc 251/78, Denkavit, Recueil 1979, s. 3369).
Na závěr Komise navrhuje, aby na první otázku položenou Cour de cassation byla dána následující odpověď:
„Právní opatření zakazující, na jedné straně, konzumaci, prodej či nabízení, i zdarma, na všech veřejně přístupných místech lihovin určených ke konzumaci na místě a zakazující, na straně druhé, prodejcům nápojů určených ke konzumaci na místě přechovávat jakékoli množství lihovin představují opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením dovozu ve smyslu článku 30 Smlouvy o EHS.“
Pokud jde o odpověď na druhou otázku, Komise má za to, že opatření popsaná v první otázce by mohla být odůvodněna ochranou veřejného zdraví v případě, že by se ukázalo, že tato opatření jsou skutečně způsobilá chránit veřejné zdraví.
2. Obviněný upozorňuje, že belgická právní úprava distribuce a konzumace alkoholu je obzvlášť omezující ve srovnání s úpravami platnými v jiných zemích Společenství. Podotýká, že pouze Belgie zavedla a zachovává od roku 1919 režim, který zcela zakazuje konzumaci lihovin na veřejně přístupných místech a povoluje nákup v obchodě za účelem konzumace v soukromí pouze dvou litrů lihovin, které neodpovídají popisům uvedeným ve Vanderveldeově zákonu ze dne 22. srpna 1919, najednou. Tvrdí, že uplatnění tohoto režimu se na vnitřním trhu projevilo snížením spotřeby lihovin, bezmála zánikem palíren a rozvojem velmi významného tuzemského pivovarnického průmyslu.
Podle obviněného může být účinek omezujících opatření na obchod uvnitř Společenství kvalifikován jako citelný vzhledem k tomu, že poskytuje ochranu belgickému pivovarnickému průmyslu, který je v zásadě z velké části nedotčený konkurencí zahraničních lihovin na trhu s alkoholem obecně.
Belgické právní předpisy jsou tedy neslučitelné s článkem 30 Smlouvy o EHS, jelikož zákazy uloženými zákonem z roku 1919 by mohl být dotčen dovoz lihovin z jiných členských států Společenství, a představují proto opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením podle judikatury Soudního dvora v rozsudku ze dne 5. února 1981 (věc 53/80, Koninklijke Kaasfabriek Eyssen BV, bod 11 odůvodnění).
Této neslučitelnosti ustanovení belgického zákona ze dne 29. srpna 1919 nelze zabránit jinak než použitím článku 36 Smlouvy o EHS, jelikož podle ustanovení tohoto článku mohou být překážky obchodu uvnitř Společenství odůvodněny, z pohledu otázek položených Soudnímu dvoru Cour de cassation de Belgique, „ochranou zdraví a života lidí“.
Podle obviněného však tento důvod podle článku 36 Smlouvy o EHS není s to sporné vnitrostátní právní předpisy odůvodnit. Nárok na výjimku z ustanovení článku 30, uvedenou v článku 36 Smlouvy o EHS, platí pouze pro přijetí vnitrostátních předpisů vedených důvody ochrany zdraví a života lidí, které musí být dány hic et nunc.
Naproti tomu předmětné belgické právní předpisy vznikly a byly odůvodněny jen důvody, které již přestaly platit.
V tomto ohledu obviněný poznamenává, že v době přijetí belgického zákona z roku 1919 bylo nutno čelit určitým hospodářským a sociálním podmínkám, které jsou v současné době překonány, bojem proti některým formám nebezpečí zapříčiněným alkoholem a zajistit tak ochranu zdraví a ochranu rodiny, žen a dětí.
Tyto důvody, které v té době vedly k přijetí uvedeného zákona, se liší od těch, které uvádí předkládací usnesení, jež odkazuje především na „boj proti alkoholismu obecně“, zvláště pak „proti jeho kriminogennímu působení“, které je „ještě vážnější vzhledem k silničnímu provozu“.
Podle obviněného jsou však dnes formy nebezpečí zapříčiněné alkoholem statisticky a sociologicky totožné ve všech zemích, a zejména v zemích Společenství, ať po stránce fyziologie člověka, veřejné bezpečnosti z důvodu rizika dopravních nehod nebo po stránce celkového kriminogenního působení.
To, co univerzálně platí pro všechny ostatní země Společenství, tudíž nemůže pouze jediné z nich poskytnout důvody pro přijetí nebo zachování předpisů odporujících článku 30 Smlouvy o EHS na základě článku 36 téže smlouvy.
Ani zvláštnosti, jimiž se vyznačovala doba, kdy byly v Belgii přijaty sporné právní předpisy, ani sociální a lidský kontext v současné Belgii tedy neospravedlňují vnitrostátní režim týkající se lihovin, který je tolik omezující ve srovnání s režimy jiných členských států. Proto je vhledem k univerzálnosti faktických podmínek pro spotřebu alkoholu ve Společenství odlišnost mezi belgickými vnitrostátními právními předpisy a právními předpisy jiných zemí Společenství ojedinělá a nepřípustná.
Kromě toho navrhovatel v původním řízení podpůrně poznamenává, že belgický režim je v rozporu se „zásadou proporcionality“, podle níž, je-li možno volit mezi různými formami opatření k potírání nebezpečí sociální povahy, jež má ve Společenství jednotnou podobu, je třeba k boji s ním zvolit takový prostředek, který nejméně narušuje obchod, jako např. systém licencí.
Protože se na belgické právní předpisy o lihovinách nemohou vztahovat výjimky podle článku 36, vztahuje se na ně zákaz obsažený v článku 30 Smlouvy o EHS.
3. Belgická vláda poté, co odkázala na skutkové okolnosti věci a na dotyčné belgické právní předpisy, předkládá toto vyjádření: Pokud jde o první otázku položenou Soudnímu dvoru, domnívá se, že zákon ze dne 29. srpna 1919 nemá omezující účinek na obchod uvnitř Společenství, jelikož nijak nerozlišuje mezi dováženými a tuzemskými výrobky a týká se pouze nápojů s obsahem alkoholu vyšším než 22 % při teplotě 15 ºC konzumovaných na veřejných místech.
Podle belgické vlády je dotyčný režim, srovnatelný s režimy přijatými jinými vládami za účelem boje proti alkoholismu, jako je režim stanovící zavírací hodinu výčepů, při neexistenci společné právní úpravy trhu s alkoholem v souladu s výkladem článku 30 podaným Soudním dvorem. Odvolává se na rozsudek Soudního dvora ze dne 20. února 1979 (Rewe-Zentral A.C.C. Bundesmonopolverwaltung für Branntwein, věc 120/78), v němž Soudní dvůr rozhodl, že překážky volného pohybu uvnitř Společenství zapříčiněné odlišnostmi mezi vnitrostátními právními předpisy o uvádění dotčených výrobků (alkoholu a lihovin) na trh mají být akceptovány, mohou-li být uvedené předpisy považovány za nezbytné k tomu, aby bylo vyhověno kategorickým požadavkům sledujícím zejména účinnost daňových kontrol, ochranu veřejného zdraví, poctivost obchodních transakcí a ochranu spotřebitele. Totéž stanovisko ostatně Soudní dvůr zopakoval ve věci 788/79 (Gilli a Anders).
Belgická vláda tvrdí, že toto vyjádření, které platí pro zákaz konzumace lihovin na veřejně přístupných místech stanovený v článku 1 zákona ze dne 29. srpna 1919, platí a fortiori v případě zákazu přechovávat lihoviny v prostorách, kam mají přístup spotřebitelé, a v ostatních částech provozovny a přilehlých obytných prostorách, stanoveného v článku 2 předmětného zákona. Posledně uvedené ustanovení je totiž nezbytné k zajištění účinnosti ustanovení článku 1, aniž by samo o sobě mohlo narušit obchod uvnitř Společenství.
Belgická vláda proto navrhuje, aby na první otázku položenou Soudnímu dvoru byla dána odpověď, že ustanovení článků 1 a 2 belgického zákona ze dne 29. srpna 1919 nejsou v rozporu se zákazem opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením, uvedeným v článku 30 Smlouvy o EHS.
Pokud jde o druhou otázku, belgická vláda má za to, že na sporné předpisy se v každém případě vztahuje článek 36 Smlouvy o EHS. Zdůrazňuje, že cílem těchto předpisů je vyhovět sociálním požadavkům, a sice boji proti alkoholismu, zachování veřejné mravnosti a veřejné bezpečnosti ohrožované jak dopravními nehodami způsobenými řidiči pod vlivem alkoholu, tak kriminalitou způsobenou alkoholismem.
Sporné právní předpisy nejenže umožňují belgickému státu čelit konkrétnímu problému veřejného opilství způsobem, který považuje za nejúčinnější, podobně jako jiné členské státy, jež přijaly obdobná opatření, ale navíc umožňuje dosáhnout cílů uvedených v článku 36 Smlouvy o EHS. Belgická vláda tvrdí, že podle ustálené judikatury Soudního dvora a s ohledem na současný stupeň evropské integrace jsou členské státy oprávněny zachovat nebo zavést opatření odpovídající cílům uvedeným v článku 36 Smlouvy. Odkazuje zejména na rozsudek ve věci 34/79 (Regina v. Henn a Darby), v němž bylo uznáno, že „v zásadě přísluší každému členskému státu, aby určil požadavky týkající se veřejné mravnosti na svém území podle svého vlastního hodnotového žebříčku a způsobem, jaký si zvolí“.
Belgická vláda dále zdůrazňuje, že předmětné předpisy nepředstavují prostředek svévolné diskriminace ani zastřené omezování obchodu mezi členskými státy. To, že se nejedná o svévolnou diskriminaci, vyplývá ze skutečnosti, že stejné situace nejsou posuzovány rozdílně, jelikož se sporné předpisy týkají konzumace na veřejných místech jako takové, aniž by bylo rozlišováno mezi druhy výrobků, výrobci, prodejci a dovozci.
Co se týče údajného zastřeného omezování, belgická vláda zdůrazňuje, že připustit je by znamenalo přehlížet systematiku sporného zákona, jeho základní smysl, podmínky, za nichž byl přijat, a důvody svědčící pro jeho zachování v současné době. V této souvislosti cituje vláda výrok Komise v odpověď na otázku, kterou jí dne 27. ledna 1981 položil p. Cousté, v němž se uznává, že předmětné předpisy jsou odůvodněné, nezbytné a přiměřené s ohledem na cíle sledované belgickou vládou, jakož i to, že nedochází k diskriminaci ve vztahu mezi tuzemskými výrobky a výrobky dováženými z jiných členských států. Stejné platí o Evropské komisi pro lidská práva, která uznala opodstatněnost článku 2 zákona ze dne 29. srpna 1919 v rámci Úmluvy o ochraně lidských práv.
Na závěr belgická vláda navrhuje, aby na druhou otázku byla dána následující odpověď:
„Ustanovení článků 1 a 2 belgického zákona ze dne 29. srpna 1919 musí být považována za odůvodněná ustanovením článku 36 Smlouvy o EHS.“
4. Francouzská vláda poznamenává, že neslučitelnost sporných předpisů s článkem 30 Smlouvy o EHS by byla jistě dána, jestliže by cílem zákazů, které tyto předpisy stanoví, bylo chránit některé tuzemské výrobky. Jinak by tomu však bylo, pokud by bylo zjištěno, že uvedené zákazy jsou použitelné jak na tuzemské, tak na zahraniční výrobky, a odůvodněné ochranou vyššího obecného zájmu, který převažuje nad požadavky jednotného trhu, nebo důvody uvedenými v článku 36, zejména těmi, které sledují ochranu zdraví lidí.
V tomto ohledu francouzská vláda prohlašuje, že podle závěrů diskuse Společenství vedené od listopadu 1977 ve spolupráci se Světovou zdravotnickou organizací a Mezinárodní radou pro otázky alkoholismu a toxikománií spočívá řešení problémů úmyslné intoxikace nebo závislosti na drogách v omezení dostupnosti výrobku a změně chování veřejnosti za účelem snížení poptávky.
Francouzská vláda podotýká, že v této diskusi bylo zdůrazněno, že mezi formami činnosti států v oblasti prevence alkoholismu jsou uvedena právní opatření, jejichž obsah se může lišit podle uvážení každé země. Francouzská vláda takto zvolila, kromě dalších opatření, omezení dostupnosti alkoholických nápojů omezením počtu výčepů.
Francouzská vláda se proto domnívá, že belgická právní opatření nepředstavují prostředek svévolné diskriminace ani zastřené omezování obchodu mezi členskými státy, a že s ohledem na skutkové okolnosti uvedené v předkládacím usnesení se jedná o opatření, která jsou určena k tomu, aby bylo vyhověno kategorickým požadavkům, a jako taková mohou využít výjimku z povinností vyplývajících z článku 30 Smlouvy o EHS.
Na podporu tohoto závěru se francouzská vláda odvolává na směrnici 70/50/EHS ze dne 22. prosince 1969 a na odůvodnění některých rozsudků Soudního dvora, zejména rozsudků vydaných ve věcech 120/78 („Cassis de Dijon“) a 788/79 („Trestní řízení proti H. Gillimu a P. Andresovi“).
5. Vláda Spojeného království rovněž odkazuje na rozsudek Soudního dvora vydaný ve věci 120/78 („Cassis de Dijon“), ve kterém bylo rozhodnuto, že v oblasti výroby a uvádění alkoholu a lihovin na trh přísluší členským státům, neexistuje-li společná právní úprava, upravit tuto oblast s výhradou, že představují-li tato vnitrostátní opatření překážku volného pohybu uvnitř Společenství, jsou odůvodněna obecným zájmem, jako je ochrana veřejného zdraví. Podle názoru vlády Spojeného království se na belgický zákon ze dne 29. srpna 1919 vztahuje zákaz stanovený v článku 30 Smlouvy o EHS. Poznamenává, že účinkem předmětného zákazu je pokles potenciálního prodeje lihovin s obsahem alkoholu vyšším než 22 %, a že mimoto je Belgie významným výrobcem piva, není jím však, pokud jde o lihoviny. Belgický zákon tak zvýhodňuje výrobky, které jsou v tuzemsku vyráběny ve významném množství. Brání konkurenci dovážených výrobků a nepříznivě ovlivňuje obchod uvnitř Společenství.
Vláda Spojeného království má rovněž za to, že opatření stanovená belgickými právními předpisy zakládají diskriminaci výrobců lihovin z jiných členských států, jejichž výrobkům mezinárodně známých značek je bráněno proniknout na vnitrostátní belgický trh vzhledem k tomu, že se nemohou přizpůsobit požadavkům belgických právních předpisů, na rozdíl od tuzemských výrobců, kteří pro vnitřní trh vyrábějí lihoviny s obsahem alkoholu nižším než 22 %.
Vláda Spojeného království tvrdí, že s ohledem na precedenty vytvořené judikaturou Soudního dvora v několika nedávných věcech, znovu potvrzené jeho rozsudkem ve věci 113/80 (Komise v. Irsko), by mohlo být zachování belgického zákona odůvodněno pouze tehdy, je-li nezbytný k tomu, aby se vyhovělo kategorickým požadavkům ochrany veřejného zdraví.
Nedomnívá se však, že by takové odůvodnění mohlo být připuštěno v projednávané věci vzhledem ke skutečnosti, že není lékařsky prokázáno, že:
— konzumace určitého množství alkoholu ve formě lihovin s obsahem alkoholu vyšším než 22 % poškozuje zdraví více než konzumace stejného množství alkoholu zkonzumovaného ve slabší formě ve výrobcích s obsahem alkoholu nižším než 22 % objemových;
— možnost konzumace lihovin s obsahem alkoholu vyšším než 22 % na veřejných místech usnadňuje či podporuje konzumaci většího celkového množství alkoholu než konzumace lihovin s nižším obsahem alkoholu;
— konzumace lihovin s obsahem alkoholu vyšším než 22 % na veřejných místech je pro veřejné zdraví škodlivější než jejich konzumace v prostorách, kde to zákon v současné době povoluje.
Podle vlády Spojeného království je konečně třeba se ptát, zda předmětný zákon nebyl neoprávněně použit v rozporu se svým účelem a použit způsobem zakládajícím diskriminaci výrobků pocházejících z jiných členských států nebo nepřímou ochranu některých tuzemských výrobků. V tomto ohledu se odvolává na rozsudek Soudního dvora vydaný ve věci 34/79 (Regina v. Henn a Darby, bod 21 rozsudku).
III – Informace sdělené Komisí Na výzvu Soudního dvora poskytla Komise ve stanovené lhůtě informace o stávajících právních a správních předpisech v ostatních členských státech, které omezují prodej lihovin na veřejných místech.
Podle těchto informací je podstatou právního režimu každého členského státu toto:
V Německu je prodej lihovin podmíněn získáním licence. V zásadě je zakázán všude mimo restauraci nebo stálý výčep. Je stanovena obecná výjimka pro prodej piva a vína v uzavřených nádobách, jestliže k prodeji dochází v obci, kde má prodejce bydliště. Mohou být učiněny další výjimky, zejména v případě trhů a slavností.
V Dánsku je prodej tzv. „silných nápojů“ (víno, ovocné víno a jiné nápoje vyrobené alkoholovým kvašením, které mají obsah alkoholu vyšší než 2,5 %, destilované alkoholické nápoje obsahující ethanol, pivo s obsahem alkoholu (ethanolu) 2,25 % nebo vyšším a nápoje s přídavkem výše uvedených nápojů) umožněn pouze podnikům, jež jsou držiteli licence s dobou platnosti 8 let vydané obcí. Je stanovena výjimka ve prospěch jídelen, které mohou na základě policejního povolení podávat, pouze v době jídla, pivo a víno.
„Silné nápoje“ se nesmějí podávat v obchodech, nejedná-li se o specializované obchody, které mohou na základě policejního povolení nabízet zdarma vzorky ve svých prodejnách, na trzích nebo na výstavách. Obecná výjimka pro nabízení silných nápojů zdarma platí pro výstavy, které nejsou přístupné veřejnosti. Konečně je zakázáno podávat „silné nápoje“ osobám mladším 18 let, osobám, které se léčí ze závislosti na základě rozhodnutí orgánu veřejné moci, nebo osobám podnapilým.
Ve Francii dělí Code des débits de boissons (Kodex maloobchodního prodeje nápojů) provozovny, v nichž se prodávají nápoje určené ke konzumaci na místě, do čtyř kategorií podle rozsahu licence, které jsou držiteli. Toto dělení zčásti sleduje dělení samotných nápojů, které jsou rozděleny do pěti skupin článkem L1 uvedeného kodexu, jenž stanoví:
„Nápoje se pro účely právní úpravy jejich výroby, uvádění do prodeje a konzumace dělí do pěti skupin:
1. Nealkoholické nápoje…
Alkoholické nápoje:
2. Nedestilované kvašené nápoje, a sice: víno, pivo, jablečné a hruškové víno a medovina, k nimž jsou přiřazena přírodní sladká vína, na která se vztahuje daňový režim platný pro vína, jakož i likéry z černého rybízu a zkvašené ovocné nebo zeleninové šťávy s obsahem alkoholu 1 až 3 procenta.
3. Přírodní sladká vína jiná než ta, která patří do skupiny 2, likérová vína, aperitivy na bázi vína a jahodové, malinové, višňové a třešňové likéry a likéry z černého rybízu s obsahem čistého alkoholu nejvýše 18 procent.
4. Rumy, tafie, lihoviny získané destilací vín, jablečných a hruškových vín nebo ovoce, bez přídavku trestí, jakož i likéry slazené cukrem, glukózou nebo medem v množství nejméně 400 gramů na litr u anýzových likérů a nejméně 200 gramů na litr u ostatních likérů a neobsahující více než půl gramu tresti na litr. 5. Všechny ostatní alkoholické nápoje.“ Prodej alkoholických nápojů patřících do 2. skupiny je povolen ve výčepech 2. kategorie, prodej nápojů patřících do 2. a 3. skupiny je povolen ve výčepech 3. kategorie (omezená licence) a úplná licence umožňuje prodej nápojů patřících do 4. a 5. skupiny ve výčepech 4. kategorie.
Zvláštní režimy jsou stanoveny pro restaurace, výčepy s prodejem nápojů přes ulici, dočasné výčepy, jídelny, soukromé kluby, výstavy.
Zřizování výčepů alkoholických nápojů podléhá řadě omezení zejména v závislosti na obyvatelstvu obce. Osoba, která zamýšlí zřídit výčep, musí splnit zákonnou povinnost předchozího ohlášení (správní doklad) a být držitelem licence (daňový doklad).
Prefekti mohou svými rozhodnutími určit, v jaké vzdálenosti od některých zařízení (nemocnice, školy, kasárna, budovy sloužící k náboženským účelům atd.) nesmějí být zřizovány výčepy.
Zvláštní ustanovení zakazují prodej nápojů patřících do 3., 4. a 5. skupiny nezletilým.
Prodej některých nápojů je zakázán. Jedná se o:
1) aperitivy na bázi vína s obsahem alkoholu vyšším než 18 procent; 2) anýzové lihoviny s obsahem alkoholu vyšším než 45 procent, aniž je dotčeno použití ustanovení čl. 1 prvního a druhého pododstavce nařízení ze dne 24. října 1922 ve znění pozdějších předpisů; 3) bittery, hořké, nápoje obsahující dehet, hořcové a všechny obdobné výrobky s obsahem cukru nižším než 200 g na litr a obsahem alkoholu vyšším než 30 procent. K tomuto výčtu je třeba přidat zákaz prodeje absintu a podobných likérů.
Je třeba poznamenat, že povinnost uložená majitelům kaváren a výčepů prodávat nápoje patřící do 3., 4. a 5. skupiny v balení menším než půl litru byla zrušena nařízením ze dne 29. září 1964. Přetrvává pouze zákaz maloobchodního prodeje alkoholických nápojů na dluh.
Místní policejní orgány, starosta a prefekt mohou přijmout veškerá opatření určená k udržení a ochraně veřejného pořádku a regulovat tak v obci nebo policejním okrsku činnost nočních klubů, kaváren a výčepů.
Judikatura v oblasti správního soudnictví tak přiznává starostovi právo stanovit otevírací a zavírací hodinu výčepů. Starosta může právoplatně zakázat prodej lihovin ve výčepech před jedenáctou hodinou dopolední a zakázat vstup do výčepů nezletilým ve věku 16 nebo dokonce 18 let.
V Řecku jsou právní předpisy v této oblasti velmi liberální.
Nařízení prezidenta č. 180 ze dne 19 února a 10. března 1979 o podmínkách provozování zařízení, v nichž se prodávají lihoviny, a zábavních podniků stanoví, že pro udělení licence k provozování některého z výše uvedených zařízení musí být splněny tyto podmínky:
— bezúhonnost,
— dovršení věku 21 let.
Prodej je kromě toho zakázán, může-li způsobit problémy z hlediska veřejné bezpečnosti či zdraví nebo jestliže může být okolí dotčeno po estetické stránce.
Královské nařízení č. 592/1963 stanoví, že vše, co se týká provozování veřejných zařízení v den voleb (zákaz konzumace od východu do západu slunce), upravuje vyhláška ministra veřejné bezpečnosti.
V Irsku je prodej alkoholických nápojů upraven zvláštním systémem povolování (Intoxicating Liquor Acts).
„Licence“ v zásadě vydávají „magistráty“.
Rozlišuje se mezi povoleními pro konzumaci na místě a povoleními prodávat nápoje přes ulici („on-licences“ a „off-licences“).
Pro prodej vína je stanoven zvláštní režim.
Zvláštní žádost o povolení musí být podána k prodeji alkoholických nápojů při určitých příležitostech (například festivaly, sportovní kluby).
Rovněž je upravena otevírací doba výčepů. Bary tak musí být v určitých hodinách uzavřeny pro veřejnost. Výjimky mohou získat především restaurace.
V Itálii je k veškerému prodeji nápojů, ať lihových, či nikoli, potřeba licence udělená provinciálním orgánem veřejné bezpečnosti.
Ambulantní prodej lihovin s jakýmkoliv obsahem alkoholu je zakázán.
Prodej lihovin s obsahem alkoholu vyšším než 21 % ve výčepech, restauracích atd. podléhá zvláštnímu povolení prefekta.
Tyto licence a povolení jsou podmíněny splněním určitých hygienických a morálních podmínek.
V jednotlivých obcích nemůže být poměrný počet výčepů lihovin s jakýmkoliv obsahem alkoholu vyšší než 1 na každých 400 obyvatel. U nápojů s obsahem alkoholu vyšším než 4,5 % je tento poměr 1:1000. Výrobci vína, kteří prodávají své výrobky, se však nepočítají.
Prodej lihovin s obsahem alkoholu vyšším než 21 % je (teoreticky) zakázán během slavností a ve dnech voleb.
Provinciální komise určí minimální vzdálenosti mezi výčepy lihovin (s jakýmkoliv obsahem alkoholu) a nemocnicemi, staveništi, továrnami, školami, kasárna, kostely a jinými místy sloužícími k náboženským účelům.
V Lucembursku obsahují platné právní předpisy soubor ustanovení z daňové oblasti, jakož i ustanovení upravujících podmínky zřízení výčepu, které se vztahují k osobě držitele povolení.
Příležitostný prodej alkoholických nápojů pod širým nebem, pod stany nebo v dřevěných stáncích, při výjimečných nebo pravidelně se opakujících příležitostech, rovněž podléhá právní úpravě.
Upravena je otevírací (ne před sedmou hodinou ranní) i zavírací hodina (v zásadě třiadvacátá hodina) těchto provozoven.
Je zakázán prodej nápojů některým kategoriím osob. Jedná se o osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům nebo takové, jimž soud určil opatrovníka, nezletilé mladší 18 let bez doprovodu osob, které nad nimi vykonávají dohled s výjimkou doby, kdy cestují, a osoby opilé.
Pokud jde o nezletilé mladší 18 let, je zakázáno jim nabízet nebo podávat likéry, pálenky nebo jiné nápoje s obsahem alkoholu vyšším než 18 %, i když cestují nebo jsou v doprovodu osob, které nad nimi vykonávají dohled.
V Nizozemsku, stejně jako v Belgii, se právní předpisy platné od 1. listopadu 1967 nezabývají bezúplatným nabízením alkoholických nápojů veřejnosti.
Právní předpisy se zaměřují na komerční a nekomerční prodej veřejnosti alkoholických nápojů určených ke konzumaci na místě, jakož i na činnost maloobchodních prodejců nápojů s obsahem alkoholu vyšším než 15 % a v některých případech na činnost maloobchodních prodejců jiných alkoholických nápojů.
K takovému komerčnímu nebo nekomerčnímu prodeji je zapotřebí licence od sboru radních v čele se starostou. Licence je povinná pro každou provozovnu. Pro žádný z výše uvedených druhů prodeje se licence nevydává, jedná-li se o prodej mimo provozovnu.
K získání licence musí řídící pracovníci a správci provozovny i provozovna sama splňovat určitá kritéria.
Třebaže zákon nerozlišuje mezi oběma druhy licencí, existuje rozlišení mezi nápoji s nižším obsahem alkoholu (méně než 15 %) a vysoce alkoholickými nápoji. Toto rozlišení má určitý význam v souvislosti s přenesením pravomoci udělovat licence na obce. Zákon stanoví, že „obecním nařízením“ může být zakázáno v provozovnách, nebo v provozovnách určitého druhu definovaného nařízením, v obci nebo na místech označených v nařízení:
„a) nabízet alkoholické nápoje ke konzumaci na místě jinak než zdarma;
b) nabízet nápoje s obsahem alkoholu vyšším než 15 % ke konzumaci na místě jinak než zdarma.“ Vláda v důvodové zprávě k návrhu platných právních předpisů pokládala za žádoucí, aby obce mohly zakázat nabízení vysoce alkoholických nápojů v některých zařízeních, jako například v domech dětí a mládeže nebo v prostorách sportovních klubů. Stejně tak pokládala za užitečné, aby obecní rada mohla na určitou dobu zakázat nabízení těchto nápojů v místě, kde probíhá lidová slavnost nebo trh.
Doslovný výklad platných předpisů by umožnil obecní radě zakázat nabízení všech alkoholických nápojů ve všech provozovnách a v celé obci. Takový zákaz však není ani zmíněn v komentáři k platnému zákonu, ani znám ze správní praxe. Zdá se málo pravděpodobné, že by kterákoli obecní rada někdy přijala takový úplný zákaz. Před přijetím uvedeného nařízení totiž musí být vyslechnuta stanoviska Rady provincie pro veřejné zdraví a místní obchodní komory a navíc musí být takové nařízení schváleno shromážděním zastupitelů dotyčné provincie.
Ve Spojeném království, pokud jde o Anglii a Wales, je prodej alkoholických nápojů podmíněn získáním licence. Jedná se o lihoviny, víno, pivo a jablečné víno. Z toho vyplývá, že se tato právní úprava vztahuje na všechny alkoholické nápoje s jakýmkoliv obsahem alkoholu.
Právní předpisy rozlišují mezi velkoobchodním a maloobchodním prodejem. Za maloobchodní prodej se považuje jednorázový prodej 2 galonů nebo bedny lihovin nebo vína, nebo 4 ½ galonu či 2 beden piva nebo jablečného vína jedné osobě. Za velkoobchodní se považuje každý prodej překračující tyto meze.
K velkoobchodnímu prodeji se vážou daňové licence. Tento systém licencí však má být podle Finance Act 1981 zrušen od 1. července 1982.
Licence vyžadované pro maloobchodní prodej vydávají smírčí soudy. Jsou dvojího druhu:
— „on-licences“, jimiž se povoluje prodej alkoholických nápojů určených ke konzumaci buď na místě, nebo jinde;
— „off-licences“, jimž se povoluje toliko prodej alkoholických nápojů určených ke konzumaci jinde než na místě
Kromě toho smí držitel „on-licence“ nebo „off-licence“ prodávat alkoholické nápoje pouze v době stanovené právními předpisy.
Navíc existuje množství zvláštních režimů, například pro divadla, restaurace, vlaky a lodě.
Pokud jde o Skotsko a Severní Irsko, Komise uvádí, že použitelné právní předpisy vycházejí ze stejných zásad jako anglické právní předpisy.
Co se týče velkoobchodního prodeje, ve Skotsku a v Severním Irsku je tentýž režim jako v Anglii, který je popsán ve sdělení ze dne 29. října. Co se týče maloobchodního prodeje, s výhradou případných změn přijatých v poslední době, jsou hlavní rozdíly oproti anglickému režimu tyto:
Ve Skotsku upravuje maloobchodní prodej alkoholických nápojů („alcoholic liquor“) Licensing (Scotland) Act 1976, který tento prodej podmiňuje získáním licence. Zatímco v Anglii udělují tyto licence smírčí soudy, ve Skotsku připadá tento úkol „licensing boards“ složeným z okresních radních („district councillors“). Podle oddílu 29 může „Licensing board“ udělit licenci, která umožňuje pouze prodej vína, portského, piva a jablečného a hruškového vína, s výjimkou lihovin.
V Severním Irsku upravuje maloobchodní prodej alkoholických nápojů („intoxicating liquor“) Licensing Act (Nothern Ireland) 1971. Licence vydávají soudy („county courts“).
IV – Ústní část řízení Na jednání konaném dne 8. prosince 1981 byli vyslechnuti navrhovatel v původním řízení, zastoupený Jeanem Maternem, avocat z Lutychu, belgická vláda, zastoupená p. Van Rossemem, avocat z Bruselu, ve spolupráci s Thierrym Terwagnem, jako znalcem, francouzská vláda, zastoupená Bernardem Bottem, atašé ústřední správy na ministerstvu zahraničních věcí, jako zmocněncem, a Komise Evropských společenství, zastoupená Peterem Oliverem a Françoisem Lamoureuxem, jako zmocněnci.
Generální advokát předložil své stanovisko na jednání konaném dne 9. února 1982.
Odůvodnění:
1 Rozsudkem ze dne 18. března 1981, došlým Soudnímu dvoru dne 7. dubna 1981, Cour de cassation de Belgique položil na základě článku 177 Smlouvy o EHS dvě předběžné otázky týkající se výkladu článků 30 a 36 Smlouvy o EHS, aby byl schopen posoudit, zda jsou slučitelná s právem Společenství některá ustanovení belgického zákona ze dne 29. srpna 1919 o alkoholu. 2 Tyto otázky vyvstaly v rámci trestního stíhání zahájeného belgickými orgány proti provozovateli restaurace stíhanému za to, že porušil články 1, 2 a 14 výše uvedeného zákona tím, že jako maloobchodní prodejce nápojů určených ke konzumaci na místě přechovával a prodával ve své provozovně lihoviny s obsahem alkoholu vyšším než 22 % při teplotě 15 ºC. 3 Před Cour de cassation i ve svém vyjádření předloženém Soudnímu dvoru obviněný tvrdil, že i když jsou pravidla stanovená v článcích 1 a 2 zákona ze dne 29. srpna 1919 použitelná bez rozdílu na tuzemské i dovážené výrobky, představují opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením dovozu lihovin, která jsou v rozporu s článkem 30 Smlouvy o EHS. Tato opatření mimoto nemohou být odůvodněna žádným z důvodů vyjmenovaných v článku 36 Smlouvy, zejména ochranou zdraví a života lidí, jelikož v tomto ohledu neexistuje zřejmá a trvající potřeba, která by jako taková mohla být uznána v celém Společenství. 4 Cour de cassation de Belgique měl za to, že se spor týká otázky výkladu práva Společenství, a položil Soudnímu dvoru tyto předběžné otázky: 1. „Musí být pojem ‚opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením dovozu‘ uvedený v článku 30 Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství vykládán v tom smyslu, že zákaz stanovený v tomto ustanovení se vztahuje na: a) právní opatření zakazující konzumaci, prodej či nabízení, i zdarma, lihovin (tj. nápojů s obsahem alkoholu vyšším než 22 procent) určených ke konzumaci na místě na všech veřejně přístupných místech, zejména ve výčepech, hotelech, restauracích, zábavních podnicích, obchodech, stáncích, na lodích, ve vlacích, v tramvajích, na nádražích, v dílnách nebo na staveništích, jakož i na veřejných komunikacích, i když je tento zákaz použitelný bez rozdílu na tuzemské i dovážené výrobky a jeho cílem není chránit tuzemskou výrobu? b) právní opatření zakazující prodejcům nápojů určených ke konzumaci na místě přechovávat jakékoli množství lihovin (ve výše upřesněném smyslu) jak v prostorách, kam mají přístup spotřebitelé, tak v ostatních částech provozovny a přilehlých obytných prostorách, i když je tento zákaz použitelný bez rozdílu na tuzemské i dovážené výrobky a jeho cílem není chránit tuzemskou výrobu?“ 2. V případě kladné odpovědi na první otázku, „je třeba vykládat pojem opatření ‚odůvodněných ochranou zdraví a života lidí‘ uvedený v článku 36 Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství v tom smyslu, že taková opatření, jaká jsou popsána v písmenech a) a b) otázky 1, mohou nebo musí být považována za odůvodněná důvody uvedenými výše v tomto výroku?“
K první otázce
5 Cílem první otázky je zjistit, zda se pojem opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením, uvedený v článku 30 Smlouvy o EHS, týká také opatření zakazujících konzumaci za úplatu nebo zdarma [písmeno a) otázky 1] a přechovávání [písmeno b) otázky 1] na všech veřejně přístupných místech, jakož i v ostatních částech provozovny a přilehlých obytných prostorách, lihovin s obsahem alkoholu vyšším než 22 %, i když je tento zákaz použitelný bez rozdílu na tuzemské i dovážené výrobky a jeho cílem není chránit tuzemskou výrobu. 6 Podle belgické vlády se na dotčený zákon nevztahuje zákaz podle článku 30 Smlouvy o EHS z toho důvodu, že při neexistenci diskriminace ve vztahu mezi dováženými a tuzemskými výrobky nemá omezující účinek na obchod uvnitř Společenství. Cíl zákona ze dne 29. srpna 1919 je obecný a je součástí boje proti alkoholismu. Belgická vláda uvádí, že účelem zákazu přechovávání a konzumace některých lihovin na veřejně přístupných místech je potírání alkoholismu a jeho šíření a zvláště ochrana mládeže před jeho škodlivými účinky jak z hlediska jednotlivce, tak společnosti. Představuje tedy legitimně zvolený prostředek sociální politiky, který je v souladu s cíli obecného zájmu sledovanými Smlouvou. Neexistence právní úpravy Společenství v této oblasti odůvodňuje vnitrostátní opatření v rozsahu, v němž se považují za nezbytná k tomu, aby bylo vyhověno kategorickým požadavkům, které mají v každém případě přednost před požadavky volného pohybu zboží. 7 Podle článku 30 Smlouvy o EHS jsou v obchodu mezi členskými státy zakázána množstevní omezení dovozu, jakož i veškerá opatření s rovnocenným účinkem. Z toho vyplývá, že každé vnitrostátní opatření, které by mohlo ať přímo nebo nepřímo, skutečně nebo potenciálně narušit obchod uvnitř Společenství, je třeba považovat za opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením. Jak uvedl Soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 10. července 1980 (věc 152/78, Komise v. Francouzská republika, Recueil 1980, s. 2299), právními předpisy o uvádění výrobků na trh, i když se přímo netýkají režimu dovozu, může být podle okolností dotčena možnost dovozu výrobků z jiných členských států a na uvedené předpisy se tak může vztahovat zákaz podle článku 30 Smlouvy. 8 Kromě toho podle článku 3 směrnice Komise 70/50 ze dne 22. prosince 1969 o zrušení opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením dovozu, na která se nevztahují jiné předpisy přijaté na základě Smlouvy o EHS (Úř. věst. L 13, 19. 1. 1970, s. 29), se zákaz podle článku 30 Smlouvy vztahuje rovněž na vnitrostátní opatření upravující uvádění produktů na trh, i když platí bez rozdílu pro domácí i dovážené produkty, pokud omezující účinek těchto opatření na volný pohyb zboží překračuje vlastní účinky právní úpravy obchodu. 9 To však není případ právního předpisu, který se týká pouze prodeje vysoce alkoholických nápojů za účelem konzumace na místě na všech veřejně přístupných místech a netýká se jiných forem uvádění těchto nápojů na trh. Navíc je třeba si povšimnout, že omezení prodeje dotyčných lihovin nemají za následek žádné rozlišování podle druhu nebo původu těchto lihovin. Takové právní opatření tedy nijak nesouvisí s dovozem výrobků a z tohoto důvodu není s to narušit obchod mezi členskými státy. 10 Stejná úvaha platí i pro zákaz přechovávat sporné nápoje v prostorách přilehlých k veřejně přístupné provozovně. V rozsahu, v němž jde o ustanovení doplňkové k ustanovení o zákazu konzumace na místě, nemůže být jeho účinkem omezení dovozu výrobků pocházejících z jiných členských států. 11 Na první otázku je tedy třeba odpovědět tak, že pojem opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením dovozu, uvedený v článku 30 Smlouvy o EHS, je nutno chápat tak, že zákaz stanovený v tomto ustanovení se nevztahuje na vnitrostátní opatření použitelné bez rozdílu na tuzemské i dovážené výrobky, které zakazuje konzumaci, prodej nebo nabízení, i zdarma, lihovin s určitým obsahem alkoholu určených ke konzumaci na místě na všech veřejně přístupných místech, jakož i přechovávání takových nápojů jak v prostorách, kam mají přístup spotřebitelé, tak v ostatních částech provozovny a přilehlých obytných prostorách, pokud je tento zákaz doplňkový k zákazu konzumace na místě.
K druhé otázce
12 Vhledem k tomu, že druhá otázka je kladena pouze pro případ, že na první otázku bude dána kladná odpověď, není namístě se jí zabývat. Náklady řízení:
13 Výdaje vzniklé vládám Belgického království, Francouzské republiky a Spojeného království, jakož i Komisi Evropských společenství, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují.
SOUDNÍ DVŮR
rozhodl takto:
Pojem opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením dovozu, uvedený v článku 30 Smlouvy o EHS, je třeba chápat tak, že zákaz stanovený v tomto ustanovení se nevztahuje na vnitrostátní opatření použitelné bez rozdílu na tuzemské i dovážené výrobky, které zakazuje konzumaci, prodej nebo nabízení, i zdarma, lihovin s určitým obsahem alkoholu určených ke konzumaci na místě na všech veřejně přístupných místech, jakož i přechovávání takových nápojů jak v prostorách, kam mají přístup spotřebitelé, tak v ostatních částech provozovny a přilehlých obytných prostorách, pokud je tento zákaz doplňkový k zákazu konzumace na místě.
_____________________________________________________________________________