Odbor kompatibility s právem ES Úřad vlády ČR	I S A P Informační Systém pro Aproximaci Práva
	Databáze č. 17 : Databáze judikatury

ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů


	Číslo (Kód CELEX): Number (CELEX Code):		61978J0015

	Název: Title:		Judgment of the Court of 24 October 1978. Société générale alsacienne de banque SA v Walter Koestler. Reference for a preliminary ruling: Oberlandesgericht Köln - Germany. Stock-exchange time bargains and freedom to provide services. Case 15/78. Rozhodnutí ESD ze dne 24. října 1978 Věc 15/78 Société Générale Aalsacienne de banque S.A. v Walter Koestler Rozhodnutí o předběžné otázce [1978] ECR 1971 “Koestler”

	Publikace: Publication:		European Court Reports 1978 page 1971

	Předmět (klíčová slova): Keywords

	Související předpisy: Corresponding acts:

	Odkaz na souvisejicí judikáty: Corresponding Judgements:		Svensson a Gustavsson, věc C-484/93 Peter Svensson a Lena Gustavsson v Ministre du Logement et de l´Urbanisme [1995] ECR I-3955


	Plný text: Fulltext:		Ne

Fakta:
Mr Koestler, a German national at that time residing in France, had instructed Société Générale Aalsacienne de Banque S.A. (“SGA”), a French bank, to - inter alia - carry out orders on the Paris stock exchange which were time-bargains in respect of the differences between the prices of transferable securities (“Differenzgeschäfte”) for his account. Before this contractual relationship had been terminated, Mr Koestler moved back to Germany. At that time, Mr Koestlers account with SGA had a large overdraft which Mr Koestler refused to discharge. SGA therefore brought an action for payment against Mr Koestler.
Under German law, the stock-exchange transactions underlying SGA’s recovery claim are being regarded as illegal wagering contracts and the claim would therefore have to be dismissed. The Oberlandesgericht Köln, taking the view that the outcome of the case depended on the compatibility of the relevant provisions of German law with Community law, stayed the proceedings and under Article 59 of the Treaty referred to the Court of Justice the questions (1) whether Articles 59 and 60 of the EEC Treaty exclude the objection under German law that a contract is an agreement to pay differences (“Differenzeinwand”) in a case where a French bank is claiming, from a customer of German nationality, the repayment on the basis of French law of credit for time-bargains (agreements to pay differences), carried out on the Paris stock-exchange in accordance with an agreement and (2) whether it was relevant for the answer of the first question that the German customer had capacity to enter into the bargains.

Pan Koestler, německý státní příslušník toho času pobývající ve Francii, pověřil francouzskou banku Société Générale Aalsacienne de Banque S.A. (“SGA”), aby na jeho účet mezi jiným obstarávala na pařížské burze termínové obchody v souvislosti s cenovými rozdíly převoditelných akcií (“Differenzgeschäfte”). Před tím, než byl tento smluvní vztah ukončen, přestěhoval se pan Koestler zpět do Německa. V té době bylo na účtu pana Koestlera velké debetní saldo, které pan Koestler odmítl splatit. GSA proto podala proti panu Koestlerovi žalobu na zaplacení.
Podle německého práva jsou burzovní transakce, kterých se žaloba SGA týkala, považovány za protiprávní smlouvy o sázce a žaloba by proto musela být zamítnuta v plném rozsahu. Oberlandsgericht v Kolíně nad Rýnem měl za to, že výsledek věci závisí na slučitelnosti odpovídajících ustanovení německého práva s právem Společenství. Proto řízení přerušil a na základě ustanovení článku 177 Smlouvy předložil Soudnímu dvoru následující otázky: (1) zda ustanovení článků 59 a 60 Smlouvy EHS vylučují námitku německého práva, že v případě, kdy francouzská banka na základě ustanovení francouzského práva požaduje od zákazníka německé národnosti zaplacení úvěru na termínové obchody (dohody o zaplacení rozdílů), realizovaného na pařížské burze v souladu s dohodou stran, jedná se smlouvu o zaplacení rozdílů (“Differenzinwand”), a (2) v případě, že to bude relevantní pro zodpovězení první otázky, je německý zákazník způsobilý termínové obchody uzavřít.

Názor soudu a komentář:
The Court first determines whether the present case was covered by the freedom to provide services (Articles 59 and 60) and then goes on to examine whether the relevant provisions of German law are compatible with Articles 59 and 60. In the light of its answer to the first question, the Court finds not need to answer the second.
The freedom to provide services as provided in Articles 59 et seq. of the EEC Treaty, does not apply to a situation which is purely internal to one Member State but requires an “inter-State” element. The Court in the present case agrees that there is such inter-State relationship because, while the relevant agreement was concluded at a time when both parties were established in France, it still continued at a time when one of the parties was living in another Member State.
“The principle underlying the second paragraph of Article 60 is that the State in which the person for whom the services are intended resides must treat the person providing the services in the same way as it treats its own nationals.” (see also Svensson and Gustavsson, where the principle of non-discrimination is derived from Article 59 (1)). For the determination of the content of this principle of non-discrimination, the Court relies on the General Programme for the abolition of restriction on freedom to provide services Adopted by the Council on 18 December 1961 (OJ English Special Edition January 1974, Second Series, IX. Resolutions of the Council and of the Representatives of the Member States, p. 3). Title II: Restrictions, A., provides in its first and third paragraph:“Any measures which, pursuant to any provision laid down by law, regulation or administrative action in a Member State, or as a result of the application of such a provision or administrative practices, prohibits or hinders the person providing services in his pursuit of an activity as a self-employed person by treating him differently from nationals of the State concerned. (…)Furthermore, any requirements imposed, pursuant to any provision laid down by law, regulation or administrative action or in consequence of any administrative practice, in respect of the provision of services are also to be regarded as restrictions where, although applicable irrespective of nationality, their effects is exclusively or principally to hinder the provision of services by foreign nationals.”. The General Programme in essence prohibits any direct or indirect discrimination (different treatment of or disparate impact on nationals of other Member States). The provisions in question, which provide that debts arising out of a wagering contract or other similar debts are not actionable applies equally to German nationals and to nationals of other Member States. Neither do these provisions exclusively or principally effect foreign nationals. They are therefore compatible with the principle of non-discrimination as derived from Article 60. The Court points out that Articles 59 and 60 merely prohibit discrimination of nationals of other Member States, they do not, however, require that a foreigner providing services be treated more favourably.

Soudní dvůr se v prvé řadě zabýval otázkou, zda se na danou věc vztahuje ustanovení o svobodě poskytovat služby (články 59 a 60). Pak zkoumal, zda jsou daná ustanovení německého práva slučitelná s články 59 a 60. Ve světle odpovědi na první otázku došel Soud k závěru, že není třeba odpovídat na otázku druhou.
Svoboda poskytovat služby upravená v článku 59 a násl. Smlouvy EHS se nevztahuje na situace, která se týkají pouze jednoho členského státu. Aplikace těchto článků vyžaduje existenci “mezistátního” prvku. Soud souhlasil s tím, že v dané věci je tento prvek “vztahu mezi státy” obsažen, neboť ačkoliv v době uzavření dotčené smlouvy měly obě strany své sídlo ve Francii, smluvní vztah pokračoval v době, kdy jedna ze stran žila v jiném členském státě.
“V podtextu druhého odstavce článku 60 je obsažena zásada, že stát sídla osoby, které jsou poskytovány služby, musí zacházet s poskytovatelem služby stejným způsobem jako se svými vlastními státními příslušníky.” (viz také Svensson a Gustavsson, kdy byla zásada zákazu diskriminace dovozena z ustanovení článku 59(1)). Za účelem určení obsahu zásady zákazu diskriminace použil Soudní dvůr Obecný program na zrušení omezení svobody poskytovat služby.
11 Přijatý Radou dne 18. prosince 1961 (OJ Zvláštní anglické vydání Leden 1974, Druhá řada, IX. Rezoluce Rady a zástupců členských států, str. 3). Nadpis II: Omezení, A., stanoví ve svém prvním a třetím odstavci:“ Každé opatření, vydané na základě zákona, nařízení nebo správního aktu členského státu, nebo vydané jako výsledek aplikace takového ustanovení nebo správní praxe, které zakazuje nebo brání poskytovateli služby v jeho činnosti jako podnikateli tím, že s ním zacházení jinak, než s příslušníky daného státu. (...)Dále všechny požadavky ukládané na základě ustanovení zákona, nařízení nebo správního aktu nebo v návaznosti na správní akty, v souvislosti s poskytovanými službami, je třeba také považovat za omezení, jejichž účinky, ačkoliv jsou aplikovatelná bez ohledu na státní příslušnost, výlučně nebo v zásadě brání poskytování služeb zahraničními osobami.” Obecný program v podstatě zakazuje veškerou přímou nebo nepřímou diskriminaci (odlišné zacházení s příslušníky ostatních členských států nebo mají na příslušníky ostatních členských států odlišný dopad). Ustanovení, která byla předmětem řízení, a která stanoví, že dluhy vznikající ze smluv o sázkách nebo jiné podobné dluhy nejsou soudně vymáhatelné, se vztahují jak německé příslušníky, tak i na příslušníky ostatních členských států. Jsou proto slučitelná se zásadou zákazu diskriminace ve smyslu ustanovení článku 60. Soud podotkl, že články 59 a 60 pouze zakazují diskriminaci příslušníků ostatních členských států, nepožadují však, aby bylo s poskytovatelem služby - zahraniční osobou - zacházeno příznivěji.

Shrnutí (Summary of the Judgment):

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):