Odkaz:
Rozsudek Soudního dvora ze dne 28. června 1977 Richard Hugh Patrick proti ministerstvu kultury, C-11/77, Recueil 1977, s. 1199
Klíčová slova:
Svoboda usazování
Předmět:
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce zaslaná Soudnímu dvoru na základě článku 177 Smlouvy o EHS, týkající se výkladu článků 52 a 54 Smlouvy.
Skutkové okolnosti:
I – Skutkový základ a průběh řízení
1. Francouzský zákon ze dne 31. prosince 1940, upravující titul a povolání architekta stanoví v čl. 2 odst. 2:
„Zahraniční státní příslušníci jsou oprávněni vykonávat ve Francii povolání architekta za podmínek reciprocity, stanovených diplomatickými úmluvami, a na základě prokázání titulů, rovnocenných diplomu vyžadovanému na francouzských architektech. Cizinci, na které se nevztahují ustanovení úmluv, mohou výše uvedené oprávnění získat jako výjimku.“
Zákon dodává, že takto oprávnění zahraniční architekti se nestanou členy komory architektů, avšak podléhají jejímu dozoru.
Vyhláška ministerstva kultury ze dne 22. června 1964 uznala ve smyslu výše uvedeného zákona rovnocennost diplomů vydaných ve Velké Británii Architectural Association (Sdružení architektů), a to přestože mezi Velkou Británií a Francií neexistuje úmluva o reciprocitě, pokud jde o provozování povolání architekta.
2. Richard Patrick, britský státní příslušník, od 29. května 1961 držitel diplomu Architectural Association, požádal o oprávnění k provozování povolání architekta ve Francii s úmyslem přenést své profesionální působiště do Francie. Jeho žádost však byla zamítnuta rozhodnutím ministerstva kultury ze dne 9. srpna 1973 s odůvodněním, že takové oprávnění „má podle ustanovení zákona ze dne 31. prosince 1940 stále povahu výjimky vzhledem k tomu, že neexistuje úmluva o reciprocitě mezi Francií a zemí původu žadatele“.
Dne 8. října 1973 podal p. Patrick s odvoláním na článek 7 smlouvy o EHS žalobu na zrušení tohoto rozhodnutí u pařížského správního soudu. Podle písemného podání, které předložilo správnímu soudu ministerstvo kultury dne 16. ledna 1974, zamítnutí žádosti založené na neexistenci reciprocity vychází z úvahy, že není uzavřena žádná zvláštní diplomatická úmluva o podmínkách reciprocity mezi Francií a Velkou Británií a že příslušné ustanovení v Římské smlouvě není článek 7, ale články 52 až 58 o svobodě usazování. Tato ustanovení však nelze považovat za dostatečný právní základ, protože podle nich k uskutečnění svobody usazování musí Rada vydat příslušné směrnice, které však v oblasti volného usazování architektů dosud nebyly přijaty.
3. Pařížský správní soud shledal, že řešení sporu vyvolává otázky výkladu práva Společenství, a svým rozhodnutím ze dne 3. ledna 1977 se dotázal Soudního dvora „zda při stavu práva Společenství ke dni 9. srpna 1973, tedy ke dni, kdy bylo přijato napadené rozhodnutí, se mohl britský státní příslušník oprávněně dovolávat výhody práva usazování k provozování povolání architekta v členském státě Společenství“.
Rozhodnutí o předložení předběžné otázky bylo kanceláří Soudního dvora zapsáno dne 25. ledna 1977. Po vyslechnutí soudce zpravodaje a stanoviska generálního advokáta rozhodl Soudní dvůr o zahájení ústní části řízení bez předběžného šetření.
Komise a francouzská vláda předložily písemná vyjádření.
II – Písemná vyjádření předložená Soudnímu dvoru
A – Vyjádření francouzské vlády
Francouzská vláda uvádí, že sporné rozhodnutí předchází rozsudku ze dne 21. června 1974 ve věci 2-74 Reyners (Sb. rozh., s. 631). Dodává, že je připravena nejen v projednávané věci, ale i v ostatních záležitostech stejného charakteru, řídit se podle tohoto rozsudku, a zejména nést důsledky, které vyplývají z bodu 1 výrokové části rozsudku, kde se uvádí, že „po skončení přechodného období je článek 52 Smlouvy přímo použitelný, a to bez ohledu na případnou neexistenci, v určité oblasti, směrnic, které stanoví čl. 54 odst. 2 a čl. 57 odst. 1 Smlouvy“.
B – Vyjádření Komise
Komise zdůrazňuje, že argumenty účastníků u vnitrostátního soudu se opíraly o překonané právní pojetí, které tehdy ještě převládalo: jednalo se v podstatě o to, zda termín „diplomatická úmluva“ o reciprocitě, použitý v čl. 2 odst. 2 zákona ze dne 31. prosince 1940, na který se bylo možno údajně odvolat proti příslušníkům členského státu, zahrnoval také Smlouvu o EHS.
Mezitím se právní situace vyjasnila: příslušníci členského státu odvozují přímo ze Smlouvy, a to z článku 52, své právo usadit se v jiném členském státě za účelem provozování samostatné výdělečné činnosti za stejných podmínek, jaké mají státní příslušníci daného státu. Ustanovení, které stanoví zvláštní a individuální oprávnění k provozování povolání architekta požadované pouze od cizinců, je zcela očividné omezení, jež nelze uplatňovat vůči osobě, která požívá svobody usazování. Ode dne vydání rozsudku ve věci Reyners je požadavek, aby existovala úmluva o reciprocitě uzavřená mezi Francií a zemí původu uchazeče, jedná-li se o příslušníka jiného členského státu, neplatný a nemístný. Od tohoto dne stačí pro určení podmínek volného usazování zjistit, jaké jsou podmínky, jež musí splňovat francouzský občan k provozování povolání architekta, a to včetně členství v komoře architektů. Kromě skutečnosti, že dotyčná osoba musí mít způsobilost k občanským právům, je zde základní podmínkou být držitelem diplomu architekta.
V projednávané věci je na rozdíl od věci 71-76, Thieffry, uznávání rovnocennosti zahraničních diplomů upraveno zákonem s výslovně vyjádřeným cílem umožnit držitelům těchto diplomů přístup k povolání architekta ve Francii. Od okamžiku, kdy příslušník jiného členského státu prokáže, že je držitelem takto úředně uznávaného diplomu, nemůže mu již být kladena podmínka zvláštního oprávnění, ani žádná dodatečná podmínka existence nějaké úmluvy.
Pokud jde o nové členské státy, článek 52 se stal plně účinným od 1. ledna 1973, tj. od data přistoupení. Z toho samo o sobě vyplývá, že ke dni 9. srpna 1973, uvedenému vnitrostátním soudem, se na něj britský státní příslušník mohl odvolat.
Komise navrhuje tuto odpověď:
„1) Ke dni 9. srpna 1973 se britský státní příslušník mohl právem dovolávat ve svůj prospěch práva na usazování k provozování povolání architekta v jiném členském státě.
2) Z toho vyplývá, že mohl zahájit a provozovat toto povolání za stejných podmínek jako příslušníci daného hostitelského státu, jakmile se prokázal osvědčením, uznávaným příslušnými orgány daného státu a rovnocenným diplomu vydávanému a vyžadovanému v daném státě, aniž by mu bylo možno klást dodatečné podmínky, například nutnost zvláštního oprávnění nebo úmluvy o reciprocitě mezi členským státem jeho původu a hostitelským členským státem.“
Na jednání konaném dne 24. května 1977 byla vyslechnuta ústní vyjádření žalobce v původním řízení, zastoupeného pí Guillot-Louys, advokátkou z advokátní kanceláře v Paříži, a Komise Evropských společenství, zastoupené jejím zmocněncem p. Séché.
Generální advokát přednesl své stanovisko na jednání dne 8. června 1977.
Právní otázky:
1 Rozhodnutím ze dne 3. ledna 1977, které bylo kanceláří Soudního dvora zapsáno dne 25. ledna 1977, položil pařížský správní soud Soudnímu dvoru otázku ohledně výkladu článků 52 až 54 Smlouvy o EHS týkajících se práva na usazování. 2 Tato otázka byla vznesena v rámci sporu mezi ministerstvem kultury a britským státním příslušníkem, držitelem diplomu architekta vydaného ve Velké Británii Architectural Association, který začátkem roku 1973 požádal o oprávnění k provozování povolání architekta ve Francii. 3 Podle čl. 2 odst. 2 prvního pododstavce francouzského zákona ze dne 30. prosince 1940, kterým se zakládá komora architektů a upravují titul a povolání architekta, jsou „zahraniční státní příslušníci oprávněni vykonávat ve Francii povolání architekta za podmínek reciprocity, stanovených diplomatickými úmluvami, a na základě prokázání titulů, rovnocenných diplomu vyžadovanému na francouzských architektech“. 4 Podle třetího pododstavce téhož odstavce „cizinci, na které se nevztahují ustanovení úmluv, mohou výše uvedené oprávnění získat jako výjimku“. 5 Ministerská vyhláška ze dne 22. června 1964, přijatá k provedení tohoto ustanovení, uznala, že držitelé diplomů výše uvedené Architectural Association splňují podmínky rovnocennosti titulů stanovených v citovaném čl. 2 odst. 2. 6 Rozhodnutím ze dne 9. srpna 1973 bylo udělení oprávnění žalobci odepřeno s odůvodněním, že podle ustanovení zákona ze dne 31. prosince 1940 má takové oprávnění stále povahu výjimky, protože neexistuje úmluva o reciprocitě mezi Francií a zemí původu žadatele, a že za neexistence zvláštní úmluvy s tímto předmětem mezi členskými státy EHS, jmenovitě mezi Francií a Velkou Británií, ji nemůže nahradit Smlouva o založení Evropského hospodářského společenství, protože články 52 až 58 týkající se svobody usazování odkazují, pokud jde o dosažení této svobody, na směrnice Rady, které nebyly dosud vydány. 7 Pařížský správní soud, který rozhoduje o žalobě na zrušení uvedeného rozhodnutí, se dotazuje Soudního dvora, zda „při stavu práva Společenství ke dni 9. srpna 1973 se mohl britský státní příslušník oprávněně dovolávat výhody práva usazování k provozování povolání architekta v členském státě Společenství“. 8 Podle článku 52 smlouvy zahrnuje svoboda usazování právo zahajovat a provozovat samostatnou výdělečnou činnost „za podmínek stanovených pro vlastní příslušníky právem států, kde dochází k usazování“. 9 Soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 21. června 1974 (Reyners, věc 2-74, Sb. rozh., s 631) shledal, že pravidlo národního zacházení představuje jedno ze základních právních ustanovení Společenství. Tím, že odkazuje na souhrn zákonných ustanovení skutečně uplatňovaných v zemi usazování vůči jejím vlastním státním příslušníkům, se v podstatě na toto pravidlo mohou přímo odvolávat státní příslušníci všech ostatních členských států. 10 Pokud jde o původní členské státy a jejich příslušníky, článek 52 stanoví, že na konci přechodného období bude dosaženo svobody usazování, čímž předepisuje povinnost dosažení přesného výsledku, jehož splnění musí být usnadněno, ale ne podmíněno zavedením programu postupných opatření. 11 Skutečnost, že tento postup nebyl dodržen, ponechává celou tuto povinnost nedotčenu i po plánovaném termínu pro její splnění. 12 Proti přímému účinku pravidla národního zacházení obsaženého v článku 52 nelze namítat okolnost, že Rada nestihla přijmout směrnice předpokládané články 54 a 57, nebo skutečnost, že některými již přijatými směrnicemi nebylo plně dosaženo cíle nediskriminace uvedeného v článku 52. 13 Po skončení přechodného období se totiž směrnice uvedené v kapitole o právu usazování staly pro zavedení pravidla národního zacházení zbytečnými, neboť od toho dne získalo toto pravidlo přímý účinek daný samotnou Smlouvou. 14 Chybí-li ve smlouvě o přistoupení ze dne 22. ledna 1972 přechodná ustanovení o právu usazování, pokud jde o nové členské státy a jejich příslušníky, má zásada obsažená v článku 52 plný účinek od vstupu dotyčné smlouvy v platnost, to znamená ode dne 1. ledna 1973. 15 Výkon práva na svobodu usazování příslušníka nového členského státu tedy nemůže po 1. lednu 1973 členský stát podmiňovat výjimečným oprávněním, pokud uvedený státní příslušník splňuje podmínky stanovené předpisy země usazování pro vlastní státní příslušníky. 16 Zákonný požadavek v jednotlivých členských státech, týkající se držení diplomů pro přístup k určitým povoláním, představuje překážku skutečnému výkonu svobody usazování, jejíž odstranění musí být podle čl. 57 odst. 1 usnadněno směrnicemi Rady o vzájemném uznávání diplomů, osvědčení a jiných dokladů o kvalifikaci. 17 Okolnost, že tyto směrnice nejsou ještě přijaty, neopravňuje členský stát k tomu, aby odepřel faktické užívaní svobody usazování osobě, na kterou se vztahuje právo Společenství, když v tomto členském státě mohou svobodu usazování podle článku 52 zajistit zejména ustanovení právních a správních předpisů, která jsou již v platnosti. 18 Na předloženou otázku je tedy třeba odpovědět tak, že od 1. ledna 1973 státní příslušník nového členského státu, který prokáže, že je držitelem osvědčení uznávaného příslušnými orgány členského státu usazování jako rovnocenné diplomu vydávanému a vyžadovanému v tomto státě, má právo zahájit a provozovat povolání architekta za stejných podmínek jako tuzemští příslušníci členského státu usazování, aniž by mu bylo možno klást dodatečné podmínky.
Z těchto důvodů
SOUDNÍ DVŮR
o otázkách, které mu položil pařížský správní soud svým usnesením ze dne 3. ledna 1977, rozhodl takto:
Od 1. ledna 1973 státní příslušník nového členského státu, který prokáže, že je držitelem osvědčení uznávaného příslušnými orgány členského státu usazování jako rovnocenné diplomu vydávanému a vyžadovanému v tomto státě, má právo zahájit a provozovat povolání architekta za stejných podmínek jako tuzemští příslušníci členského státu usazování, aniž by mu bylo možno klást dodatečné podmínky.
_____________________________________________________________________________