Odbor kompatibility s právem ES Úřad vlády ČR	I S A P Informační Systém pro Aproximaci Práva
	Databáze č. 17 : Databáze judikatury

ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů


	Číslo (Kód CELEX): Number (CELEX Code):		61977J0008

	Název: Title:		JUDGMENT OF THE COURT OF 14 JULY 1977. CONCETTA SAGULO, GENNARO BRENCA AND ADDELMADJID BAKHOUCHE. PRELIMINARY RULING REQUESTED BY THE AMTSGERICHT REUTLINGEN. RIGHT OF RESIDENCE FOR COMMUNITY CITIZENS. CASE 8-77. Rozsudek ESD ze dne 17. července 1977 Věc 8/77 Concetta Sagulo, Gennaro Brenca and Addelmadjid Bakhouche Rozhodnutí o předběžné otázce /1977/ ECR 1495 “Sagulo”

	Publikace: Publication:		REPORTS OF CASES 1977 PAGES 1495 - 1502

	Předmět (klíčová slova): Keywords		FREE MOVEMENT OF WORKERS;

	Související předpisy: Corresponding acts:		368L0360;157E048

	Odkaz na souvisejicí judikáty: Corresponding Judgements:		[113] Royer


	Plný text: Fulltext:		Ne

Fakta:
Mrs Sagulo and Mr Brenca, both of Italian nationality, were fined for having resided in the Federal Republic of Germany without a passport or residence permit. Both appealed to the Amtsgericht Reutlingen.
Mr Bakhouche was convicted for residing in the Federal Republic of Germany without a valid residence permit. The Public Prosecutor brought further proceedings against him before the Amtsgericht Reutlingen for continuing to reside in the Federal Republic without valid residence permit.
The Amtsgericht Reutlingen under Article 177 of the Treaty referred to the ECJ questions on the interpretation of Articles 7 and 48 of the EEC Treaty and Article 4 of Council Directive No 68/360/EEC of 15 October 1968 on the abolition of restrictions on movement and residence within the Community for workers of Member States and their families OJ, English Special Edition 1968 (II), p. 485. It namely wished to know (1) whether Member States may apply their general provisions on the entry and residence of aliens and, where appropriate, the penal provisions provided in the case of non-compliance with these provisions to persons enjoying the protection of Community law and (2) whether it was compatible with the prohibition on discrimination that a national of another Member State may be sentenced to imprisonment for up to one year or a monetary fine of up to 360 times his net daily income for an offence for not obtaining a valid passport or residence permit while a German national whose identity card ceased to be valid can only be fined for a minor offence.

Paní Sagul a pan Brenca, oba italské národnosti, byli pokutováni za to, že na území SRN pobývali bez pasu nebo platného povolení k pobytu. Oba se odvolali k úřadu Amstgericht Reutlingen.
Pan Backhouche byl usvědčen z neoprávněného pobývání na území SRN bez platného povolení k pobytu. Veřejný žalobce proti němu zahájil řízení před Amstgericht Reutlingen pro pokračující neoprávněné pobývání na území SRN bez platného povolení k pobytu. Amsgericht Reutlingen v souladu s článkem 177 Smlouvy ES předložil ESD dotazy ohledně interpretace článku 7 a 48 Smlouvy ES a článku 4 směrnice 68/360 o zákazů restrikcí volnosti pohybu a pobývání na území Společenství pro pracovníky ze členských států a jejich rodiny. Zvláště se jednalo o tyto otázky: (1) zda členské státy mohou používat své obecné předpisy o vstupu a pobytu cizinců a v přiměřených případech aplikovat trestně právní předpisy vztahující se k porušování těchto předpisů na osoby používající ochranu poskytovanou právem ES; zda právní předpisy umožňující, aby občan jiného členského státu byl odsouzen k vězení až do jednoho roku, nebo peněžitému trestu, rovnajícímu se až 360ti násobku jeho denního čistého výdělku za to, že není držitelem platného pasu nebo povolení k pobytu, jsou kompatibilní s komunitárním právem, zvláště se zákazem diskriminace, když občanům SRN jejichž osobní doklady jsou “propadlé” a tedy neplatné hrozí pouze trest za nepatrný přestupek.

Názor soudu a komentář:
The Court initially points out general guidelines as to the free movement within the Community. “The rights of nationals of a Member State to enter the territory of another Member State and to reside there for the purposes mentioned in the Treaty follows (...) directly from the Treaty or, as the case may be, from the provisions adopted for its implementation. Nevertheless Community law has not deprived Member States of the power to adopt measures to enable the national authorities to have precise information of movements of population in its territory” (see also [113] Royer). For this purpose, Articles 2 and 4 of Directive 68/360 provide two formalities: “the persons in question must have a valid identity card or passport and be able to prove their right of residence by a document entitled ‘Residence Permit for a National of a Member State of the EEC’ which must include the statement set out in the Annex to the directive.” The latter document, however, is only of declaratory nature and cannot be assimilated to a general residence permit such as is prescribed for aliens in general and in connexion with the issue of which the national authorities have a discretion (see also [113] Royer). A Member State may therefore not require from a person enjoying the protection of Community law that he should possess a general residence permit instead of the document provided for in Article 4 (2) of Directive No 68/360.
The way of transformation of the directive, according to Article 189 (3) of the Treaty, is being left to the individual Member State; it may adopt special legislation or apply the penalties provided for in its general regulations. However, the national laws may not go so far as to limit the full exercise of the rights which Community law guarantees to the nationals of other Member States.
The Court concludes that “[t]he imposition of penalties or other coercive measures is therefore ruled out in so far as a person protected by the provisions of Community law does not comply with national provisions which prescribe for such a person possession of a general residence permit instead of the document provided for in Directive No 68/360 (...)”.
Similarly, the national law can justify increasing the penalties imposed for repeated disregard of the provisions which a Member State has adopted in execution of said directive, provided that this increase is consistent with general principles of penal law. “However this does not affect the obligation of the court to ascertain whether the conditions for such an increase in penalties are fulfilled where there has been a prior conviction on the basis of legal provisions the application of which was not justified under Community law.
Turning to the prohibition of discrimination put forward in Articles 7 and 48 of the EEC Treaty, the Court points out that the directive in general leaves it to the Member States to punish infringements of the duty to obtain a valid identity card. It finds that - in general - it conforms with Community law to provide for special obligations for nationals of a Member State who enter the territory of another Member State or reside there since also the directive provides for such obligations. “There is therefore no objection to such persons being subject to different penal provisions from those applying to nationals who infringe an obligation possibly having its origin in a law or regulation, to obtain certain identity documents.” In simple words: Entering the territory of another Member State and living in this Member State are different things which - subject to the subsequent limitation - may under Community law be treated differently.
However, the principle of proportionality sets a limit to such different treatment: “[I]t is nevertheless to be observed that although Member States are entitled to impose reasonable penalties for infringement by persons subject to Community law of the obligation to obtain a valid identity card or passport, such penalties should by no means be so severe as to cause an obstacle to the freedom of entry and residence provided for in the Treaty.”

Soud na úvod zmiňuje obecná pravidla týkající se volného pohybu uvnitř Společenství: “právo občanů členského státu vstoupit a pobývat na území jiného členského státu za účelem uvedeným ve Smlouvě ES může být přímo vyvozeno ze smlouvy, případně z jiných ustanovení právních předpisů ES vydaných k implementaci cílů smlouvy. Na druhou stranu komunitární právo nezapovídá členským státům, aby přijímaly opatření, která by umožňovala národním orgánům, precizní informovanost o pohybu populace na jejich území”. Za tímto účelem články 2 a 4 směrnice 68/360 poskytují dvě formální možnosti: “dotčené osoby musí mít platný průkaz totožnosti nebo pas a musí být schopný dokázat své právo k pobytu dokumentem nazvaným “povolení k pobytu pro občana členského státu ES”, který musí obsahovat prohlášení popsané v příloze A směrnice. Výše uvedený dokument má, nicméně, pouze deklaratorní povahu a nemůže být zaměňován a jeho režim přibližován, režimu obecného povolení k pobytu, předepsaného pro cizince ze třetích zemí mimo ES - a spojováno s možností diskrece národních orgánů, která je u obecných povolení k pobytu povolena. Členský stát proto nesmí od osoby používající ochrany komunitárního práva požadovat, aby vlastnila obecné povolení k pobytu (platné i pro občany mimo území ES) na místo speciálního dokumentu upraveného právy ES článku 4(2) směrnice 68/360.
Způsob transformace směrnice, v souladu s článkem 189 (3) smlouvy ES je ponechán na jednotlivých členských státech; ty mohou přijmout speciální legislativu či aplikovat systém upravený v obecných právních předpisech. Nicméně, národní právo nemůže zajít tak daleko, aby omezilo plné využívání práv, jež komunitární právo garantuje občanům jiných členských států. Soud uzavírá, že “ukládání pokut nebo jiných donucovacích opatření je právně neúčinné do té míry, pokud osoba chráněna ustanoveními práva ES porušuje národní předpisy požadující po takové osobě, aby vlastnila obecné povolení k pobytu, namísto dokumentu popsané v směrnici 68/360 - a jež je pro účely komunitárního práva a volného pohybu osob dostačující. Podobně, národní právo může ospravedlnit zvyšování peněžitých postihů za opakované porušování ustanovení, která členský stát přijal za účelem implementace (vynucení) řečené směrnice, za předpokladu, že toto zvýšení je konzistentní s principy trestního práva. “Na druhou stranu, tato praxe nemá vliv na povinnost soudu zjišťovat, zda podmínky pro dané zvýšení peněžitých testů jsou splněny tam, kde existovalo předcházející usvědčení na základě právních předpisů, jejichž aplikace nebyla v souladu s komunitárním právem. Vraceje se k zákazu diskriminace, obsažené v článku 7 a 48 Smlouvy ES Soud konstatuje, že směrnice obecně ponechává na členských státech způsob, jímž budou postihovat porušení povinností opatřit si průkaz totožnosti. Shledává, že - obecně - je v souladu s komunitárním právem - požadovat zvláštní povinnosti od občanů jiných členských států, kteří vstupují na území jiného členského státu, nebo tam pobývají, jelikož také směrnice předvídá možnost ukládání takových povinností. Není proto žádných výhrad, aby tyto osoby byly subjektem jiných (přestupkových, trestně právních předpisů) než těch, které se vztahují na občany, kteří poruší povinnost obstarat si účelné průkazy totožnosti, jak vyplývá ze zákona či vyhlášky. Jednoduše řečeno: vstup na území jiného členského státu a pobývání v tomto členském státě jsou rozdílné věci, které – vzhledem k dalším omezením - mohou být podle komunitárního práva řešeny rozdílně. Princip proporcionality však poskytuje limity pro toto různé zacházení. Musí být proto zajištěno, že ačkoliv členské státy jsou oprávněny ukládat přiměřené peněžité tresty za porušení povinnosti osobami (z členských států) obdržet nebo vlastnit platný průkaz totožnosti nebo pas, tyto pokuty by v žádném případě by neměly dosahovat takové výše, aby vytvářeli překážku svobody vstupu a pobývání na území jiných členských států - tak jak to upravuje Smlouva ES.
Odkazy na další rozhodnutí ESD· Odkaz na Bílou knihu· Část I, 2.22-2.25, str.14

Shrnutí (Summary of the Judgment):
1. THE RIGHT OF NATIONALS OF MEMBER STATES TO ENTER THE TERRITORY OF ANOTHER MEMBER STATE AND TO RESIDE THERE FOR THE PURPOSES MENTIONED IN THE TREATY FOLLOWS DIRECTLY FROM THE TREATY OR FROM THE PROVISIONS ADOPTED FOR ITS IMPLEMENTATION. THE ISSUE OF THE SPECIAL RESIDENCE DOCUMENT PROVIDED FOR IN ARTICLE 4 OF COUNCIL DIRECTIVE NO 68/360 OF 15 OCTOBER 1968 ON THE ABOLITION OF RESTRICTIONS ON MOVEMENT AND RESIDENCE WITHIN THE COMMUNITY FOR WORKERS OF MEMBER STATES AND THEIR FAMILIES HAS ONLY A DECLARATORY EFFECT; FOR ALIENS TO WHOM ARTICLE 48 OF THE TREATY OR PARALLEL PROVISIONS GIVE RIGHTS, IT CANNOT BE ASSIMILATED TO A RESIDENCE PERMIT SUCH AS IS PRESCRIBED FOR ALIENS IN GENERAL, IN CONNEXION WITH THE ISSUE OF WHICH THE NATIONAL AUTHORITIES HAVE A DISCRETION.

2. A MEMBER STATE MAY NOT REQUIRE FROM A PERSON ENJOYING THE PROTECTION OF COMMUNITY LAW THAT HE SHOULD POSSESS A GENERAL RESIDENCE PERMIT INSTEAD OF THE DOCUMENT PROVIDED FOR IN ARTICLE 4 (2) OF DIRECTIVE NO 68/360 IN CONJUNCTION WITH THE ANNEX THERETO NOR MAY IT IMPOSE PENALTIES FOR THE FAILURE TO POSSESS SUCH A PERMIT.

3. THE FORCE OF RES JUDICATA ARISING FROM A PRIOR CONVICTION ARRIVED AT ON THE BASIS OF NATIONAL PROVISIONS NOT IN ACCORDANCE WITH THE REQUIREMENTS OF COMMUNITY LAW CANNOT JUSTIFY AN INCREASE IN THE PENALTIES TO BE IMPOSED FOR AN INFRINGEMENT OF THE PROVISIONS WHICH A MEMBER STATE HAS ADOPTED TO SECURE THE APPLICATION OF DIRECTIVE NO 68/360 IN ITS TERRITORY.

4. IT IS FOR THE COMPETENT AUTHORITIES OF EACH MEMBER STATE TO IMPOSE PENALTIES WHERE APPROPRIATE ON A PERSON SUBJECT TO THE PROVISIONS OF COMMUNITY LAW WHO HAS FAILED TO PROVIDE HIMSELF WITH ONE OF THE DOCUMENTS OF IDENTITY REFERRED TO IN ARTICLE 3 (1) OF DIRECTIVE NO 68/360 BUT THE PENALTIES IMPOSED MUST NOT BE DISPROPORTIONATE TO THE NATURE OF THE OFFENCE COMMITTED.

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):