Odkaz:
Rozsudek Soudního dvora ze dne 16. listopadu 1977 SA G.B.–Inno–B.M. proti Vereniging van de Kleinhandelaars in Tabak (ATAB), Věc 13/77, Recueil 1977, s. 21151
Klíčová slova:
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce předložená belgickým Hof van Cassatie - Tabákové výrobky.
Předmět:
Žádost zaslaná Soudnímu dvoru na základě článku 177 Smlouvy o EHS belgickým Hof van Cassatie (Kasačním soudem) o rozhodnutí o předběžné otázce ve sporu probíhajícím před uvedeným soudem
o výkladu čl. 3 písm. f), čl. 5 druhého pododstavce a článků 30, 31, 32, 86 a 90 Smlouvy o EHS a výkladu směrnice Rady 72/464/EHS (Úř. věst. L 303/1, s. 3) týkající se daní jiných než daní z obratu, které ovlivňují spotřebu tabákových výrobků
Skutkové okolnosti:
Skutkový stav, průběh řízení a písemná vyjádření předložená na základě článku 20 Statutu Soudního dvora lze shrnout takto:
I – Skutkový stav a řízení
Skutkový stav a průběh řízení lze shrnout takto:
1. Základem sporu v původním řízení, v němž proti sobě stojí belgická akciová společnost „G.B.–Inno-B.M.“ a neziskové sdružení „Vereniging van de Kleinhandelaars in Tabak“ („Sdružení maloobchodních prodejců tabákových výrobků“, dále jen ATAB), je článek 58 belgického zákona ze dne 3. července 1969 (Zákon o dani z přidané hodnoty), jenž stanoví:
„1. (a) Mají být čl. 3 písm. f), čl. 5 druhý pododstavec a článek 86 Smlouvy o EHS vykládány v tom smyslu, že je členskému státu zakázáno přijmout nebo ponechat ve svém právu ustanovení, jež mimo jiné stanoví při prodeji dovezených i v zemi vyrobených výrobků spotřebitelům prodejní cenu určenou výrobci nebo dovozci, kdyby toto ustanovení umožňovalo zneužívání dominantního postavení na společném trhu jedním nebo více podniky ve smyslu článku 86 Smlouvy o EHS?
Je tato situace odlišná v případě, kdy členský stát dovolí výrobcům a dovozcům po oznámení zvýšení ceny a po dodržení určité čekací lhůty určit ceny, včetně maloobchodních prodejních cen, kdy však tyto ceny zveřejní a nařídí jejich dodržování prostřednictvím výše zmíněného opatření?
(b) Musí být článek 5 směrnice Rady ministrů 72/464 ze dne 19. prosince 1972 o daních jiných než daních z obratu, které ovlivňují spotřebu tabákových výrobků, vykládán v tom smyslu, že je členským státům zakázáno přijmout nebo ponechat v platnosti právní opatření, jež stanoví při prodeji dovezených nebo v zemi vyrobených tabákových výrobků spotřebiteli prodejní cenu, tedy cenu uvedenou na kolku, to znamená, že nemůže být ani překročena maximální cena, ani nemůže být výrobek prodáván za nižší cenu?“
7. Společnost G.B.-Inno-B.M. předložila 2. dubna 1974 Komisi souběžně s původním řízením dvě stížnosti. – První stížnost byla namířená proti Belgicko-lucemburské federaci tabákového průmyslu (Fedetab), národní federaci velkoobchodu tabákovými výrobky (FNCG) a ATAB. Touto stížností žádala Komisi o zahájení řízení proti těmto třem sdružením, aby je přinutila ukončit četná porušování článků 85 a 86 Smlouvy o EHS. – Druhá stížnost byla namířena proti belgickému státu. Odvolávala se na neslučitelnost článku 58 Zákona o DPH s články 85, 86, 90, 30, 31 a s čl. 5 odst. 2 Smlouvy a se směrnicí Rady 72/464/EHS a žádala Komisi o zahájení řízení podle článku 169 Smlouvy. 8. Co se týká první stížnosti, zahájila Komise řízení dne 29. července 1974 uplatněním nařízení Rady č. 17. Dne 18. července 1975 sdělila své námitky dotčeným sdružením podniků. V tomto sdělení prohlásila, že podle jejího stanoviska odporují některé dohody, rozhodnutí a jednání ve vzájemné shodě Fedetab a jejích členů článku 85 Smlouvy o EHS. Dne 22. října 1975 se uskutečnilo veřejné slyšení. Od té doby nebylo o této stížnosti nic slyšet. 9. Co se týká stížnosti namířené proti belgickému státu, obdržela společnost G.B.-Inno-B.M. pouze potvrzení o přijetí a předběžnou odpověď ze dne 15. prosince 1975. Neobdržela žádné vyjádření týkající se postupu vyřizování této stížnosti. 10. Nakonec se společnost G.B-Inno-B.M. 11. června 1974 obrátila na Státní radu s žalobou na neplatnost ministerské vyhlášky ze dne 9. dubna 1974. Předmětem této vyhlášky bylo přizpůsobit ustanovení nařízení v příloze ministerské vyhlášky ze dne 22. ledna 1948, kterou se upravuje výběr spotřebních daní z tabákových výrobků, znění článku 58 Zákona o DPH. Státní rada o této žalobě ještě nerozhodla.
Řízení
Usnesení o předložení bylo zapsáno do rejstříku v kanceláři Soudního dvora dne 26. ledna 1977. V souladu s článkem 20 Statutu Soudního dvora předložily písemná vyjádření G.B.-Inno-B.M., ATAB, Rada Evropských společenství, Komise Evropských společenství, vlády Belgie, Nizozemska, Lucemburska a Itálie.
II – Shrnutí písemných vyjádření
Vyjádření akciové společnosti G.B.-Inno-B.M.
Společnost G.B.-Inno-B.M. popisuje vývoj článku 58 Zákona o DPH, jehož původní znění, jak je uvedeno v návrhu zákona předloženém vládou, stanoví, že DPH bude vypočtena „na základě maximální ceny uvedené na kolku“. Současné znění, podle něhož tato cena „musí být cenou stanovenou pro prodej spotřebiteli“, pochází z pozměňujícího návrhu p. Goemana, který mimo to, že byl poslancem Chambre des représentants a členem jejího Finančního výboru, byl také tajemníkem FNCG. Nehledě na námitky vlády bylo prý výsledkem, který mohl působit neobvykle, to, že do znění normy daňové povahy bylo zařazeno ustanovení, které patří spíše do právní úpravy obchodních zvyklostí nebo cen, a jež za předpokladu, že stanovuje závaznou prodejní cenu, není v souladu se stávající právní úpravou cen, jež v zásadě používá pojmy „běžná cena“ a „maximální cena“. Navíc skutečnost, že závazná prodejní cena tabákových výrobků při prodeji spotřebitelům může být určena osobou, jež vylepuje kolek, to znamená výrobcem nebo dovozcem, a ne příslušným vládním orgánem, je také sama o sobě neobvyklá.
Belgická judikatura nicméně přiznala článku 58 Zákona o DPH působnost, která vyplývá z jeho doslovného významu, a to je význam ustanovení, jež kategoricky nařizuje ceny, které musí být dodržovány při prodeji v maloobchodě.
Navržené odpovědi na otázky předložené Soudnímu dvoru:
Společnost G.B.-Inno-B.M. podává přehled okolností, za kterých byl článek 58 Zákona o DPH přijat.
Fedetab a FNCG se již po řadu let snažily o úpravu distribuce tabákových výrobků v Belgii.
Dne 9. ledna 1967 uzavřely Fedetab s FNCG úmluvu, podle níž se členové FNCG zavázali nekupovat ani neprodávat cigarety s jakýmkoliv druhem slevy. Sankcí za nedodržování tohoto závazku byla ztráta velkoobchodních podmínek. Tato úmluva byla uskutečněna prostřednictvím úmluv, jež uzavřela Fedetab s jednotlivými velkoobchodníky.
Tato úmluva byla dne 22. května 1967 doplněna novou úmluvou mezi Fedetab a FNCG, podle níž se velkoobchodníci provozující maloobchodní prodejny zavázali prodávat spotřebitelům všechny cigarety za ceny uvedené na kolku bez jakékoliv slevy. Téhož dne byl rozeslán „malým distributorům cigaret“ oběžník, který je vyzýval, aby každý podepsal úmluvu, kterou se za stejných podmínek zavazují zdržet se jakéhokoli prodeje za cenu nižší, než je cena uvedená na kolku.
Dne 5. října 1967 se FNCG jménem svých členů zavázala vůči Fedetab prostřednictvím „interpretační úmluvy o výprodeji za nízké ceny“, že odmítnou veškeré dodávky maloobchodníkům, kteří by „vyprodávali za nízké ceny“. Jednotliví velkoobchodníci byli o tomto informováni oběžníky Fedetab a FNCG dne 6. a 26. října 1967. FNCG v dopise ze dne 26. října 1967 sdělila velkoobchodníkům, že výrobci zastaví dodávky velkoobchodníkům, kteří zásobují „výprodejce“.
Dne 30. října informovala Fedetab velkoobchodníky cigaretami, že se zástupci průmyslového odvětví rozhodli pozastavit dodávky cigaret všem velkým distribučním podnikům, mezi nimiž jsou akciové společnosti Grand Bazar d'Anvers, Super-Bazar a Supermarché G.B. Nicméně některým podnikům se podařilo zásobit se u některých velkoobchodníků a pokračovali v poskytování slev při prodeji cigaret.
Dne 19. a 20. února 1968 byla mezi Fedetab a třemi výše zmíněnými společnostmi uzavřena dohoda ve formě výměny dopisů.
Taková byla situace v době vypracovávání zákona ze dne 3. července 1969 zakládajícího Zákon o DPH.
Mezi pokusy Fedetab a FNCG vnutit jejich dohody o stanovených prodejních cenách všem maloobchodníkům a zněním článku 58 Zákona o DPH, jak vyplynul Goemanova dodatku, existovala tedy jasná souvislost.
2. Posouzení dohod a aktů Fedetab a FNCG z hlediska pravidel hospodářské soutěže Smlouvy o EHS
G.B.-Inno-B.M. posuzuje dohody mezi Fedetab a FNCG a činí závěr, že spadají do působnosti zákazu uvedeného v čl. 85 prvním pododstavci Smlouvy o EHS. Komise sdílí ve svém oznámení námitek ze dne 18. července 1975 tentýž názor a oznámila svůj záměr uložit uvedeným podnikům pokutu.
Akty Fedetab také představují zneužití dominantního postavení zakázané v článku 86 Smlouvy.
Je zcela nepochybné, že Fedetab zaujímá na trhu tabákových výrobků s ohledem na vysoký podíl tohoto trhu, který ovládá, dominantní postavení. Toto dominantní postavení bylo ještě posíleno úzkou vazbou, kterou vytvořila s FNCG, což těmto dvěma organizacím umožnilo právně upravit distribuci tabákových výrobků až do stádia maloobchodního prodeje. Fedetab navíc stanovila ziskové marže poskytované distributorům a v poslední instanci rozhodovala o tom, do jaké kategorie mají být jednotliví distributoři zařazeni (velkoobchodník I, velkoobchodník II, schválený maloobchodník, běžný maloobchodník).
Dominantní postavení, které Fedetab zaujímá na belgickém a lucemburském trhu, se uplatňuje na „podstatné části společného trhu“.
Nátlak, který vyvíjela Fedetab na velkoobchodníky a maloobchodníky, aby je přiměla srovnat jejich prodejní strategie se strategií, na níž se Fedetab dohodla s FNCG, představuje zneužívání dominantního postavení.
Toto zneužívání může prý ovlivňovat obchod mezi členskými státy, neboť některé výrobky prodávané členy Fedetab jsou dováženy z jiných členských států a závazek prodávat za podmínek, které nařídila Fedetab ve vzájemné shodě s FNCG, se vztahuje nejen na členy Fedetab, ale také na zahraniční výrobce, kteří chtějí prodávat své výrobky v Belgii.
3. Vztah mezi právními normami Společenství a vnitrostátním právem o hospodářské soutěži
G.B.-Inno-B.M. se odvolává na rozsudek Soudního dvora ve věci 14-68 (Rozsudek ze dne 13. února 1969, Walt Wilhelm, Recueil, 1969, s. 1 a následující) a tvrdí, že je v rozporu se systémem Smlouvy připustit, aby členské státy mohly přijmout nebo ponechat v platnosti opatření, která by mohla ohrozit užitečný účinek Smlouvy. Ostatní, kteří přezkoumali tuto otázku, se jednohlasně domnívají, že členský stát nemůže přinutit své soukromé podniky k přijetí chování, jež by bylo za neexistence státního opatření v rozporu s články 85 nebo 86. Tento názor sdílejí všichni ti, kteří přezkoumali slučitelnost vnitrostátních opatření o závazných kartelových dohodách se Smlouvou.
Kdyby bylo nepochybné, že se články 85 a 86, uvažované samostatně, týkají výhradně podniků, nic by to neměnilo na tom, že Smlouva členským státům ukládá nepřijímat opatření, jež by mohla ohrozit správné fungování právních norem o hospodářské soutěži. Právní základ uložení této povinnosti členským státům lze najít buď v obecném závazku poctivosti vyjádřeném v čl. 5 druhém pododstavci nebo v článku 90.
Soudní dvůr již rozhodl, že čl. 5 druhý pododstavec vyjadřuje všeobecnou povinnost členských států, jejíž konkrétní obsah závisí v každém jednotlivém případě na ustanoveních Smlouvy nebo právních norem, které vyplývají z jejího obecného systému. Z toho plyne, že jestliže nějaké vnitrostátní opatření poškodí užitečný účinek nějakých ustanovení Smlouvy, jejichž obsah je dostatečně přesný a jasný, jako je tomu v případě článků 85 a 86, je porušení článku 5, které z toho vyplývá, dostatečně závažné k tomu, aby bylo možné se ho přímo dovolat před vnitrostátními soudy.
a) Užitečný účinek článku 85
Účinek článku 58 Zákona o DPH je naprosto stejný jako účinek úmluv. Ty jsou zaměřeny na přinucení maloobchodníků, aby při prodeji veřejnosti dodržovali cenu uvedenou na kolku. Článek 58 stanoví to, co bylo nařízeno úmluvami, jež jsou v rozporu s článkem 85 Smlouvy, jehož užitečný účinek článek 58 poškozuje, a tedy porušuje čl. 5 druhý pododstavec.
Článek 58 Zákona o DPH činí výše zmíněné úmluvy mezi Fedetab a FNCG nadbytečnými. To, co bylo dříve nařízeno úmluvami, je v současné době stanoveno zákonem.
Lze litovat, že Hof van Cassatie nepoložil otázku výkladu článku 85 ve spojení s čl. 5 druhým pododstavcem, tím spíše, že podobná otázka byla položena o článku 86. Odpověď Soudního dvora na tuto otázku má význam pro Hof van Beroep (Odvolací soud), kterému Hof van Cassatie věc později vrátí.
b) Užitečný účinek článku 86
Nelze prý také připustit, že článek 58 „nemůže mít jednoduše dopad na oblast působnosti článku 86 Smlouvy“, jak to Hof van Cassatie prohlašuje v druhé části této otázky. To by totiž znamenalo, že by byl článek 85 použitelný, pouze pokud by se jednalo o výrobce a dovozce, kteří nezaujímají dominantní postavení, ale že v případě podniků zaujímajících dominantní postavení by toto ustanovení bylo nepoužitelné z důvodu porušení Smlouvy. Takový výklad by v praxi působil nekonečné zmatky a potíže.
Je tedy třeba učinit závěr, že právní ustanovení, jež „umožňuje“ akty zneužívání, je zakázané jako celek, i kdyby mohlo být použito v situacích, kde nevzniká dominantní postavení.
Z těchto důvodu G.B.-Inno-B.M. navrhuje odpovědět na první otázku takto:
„Ustanovení čl. 3 písm. f), čl. 5 druhého pododstavce a článku 86 Smlouvy o EHS musí být vykládány v tom smyslu, že je členskému státu zakázáno přijmout nebo ponechat v platnosti vnitrostátní právní ustanovení, které umožňuje zneužívání dominantního postavení jedním nebo více podniky nebo sdruženími podniků v tom smyslu, že toto právní ustanovení umožňuje těmto podnikům nebo sdružením podniků dosáhnout stejných výsledků, mimo jiné toho, že mohou přinutit maloobchodníky, aby při prodeji spotřebitelům dodržovali ceny určené výrobci nebo dovozci, jako ti, kdo byli stíháni za zneužívání dominantního postavení.“
Tvrdí, že v právní teorii je jisté, že článek 90 má za cíl učinit povinnosti, které nesou podniky, použitelnými i na členské státy v tom smyslu, že členské státy nemohou vyloučit podniky z účinnosti Smlouvy. Stejně tak je jednohlasně uznáno, že opatření může být v „rozporu“ s pravidly Smlouvy, zejména s těmi, jež jsou stanovena v článku 86, jestliže toto opatření vede podniky uvedené v článku 90 k jednání porušujícímu Smlouvu. V právní teorii navíc panuje jednohlasná shoda o tom, že slovo „opatření“ zahrnuje také zákony zákonodárné moci.
S ohledem na samotné znění článku 90 není pochyb, že výraz „podniky, kterým stát přiznává zvláštní nebo výlučná práva“ se může týkat také soukromých podniků. Naopak smysl pojmu „zvláštní nebo výlučná práva“ musí být stanoven ve vztahu k účelu článku 90 a k jeho postavení v systému Smlouvy.
Ustanovení čl. 90 prvního pododstavce má za cíl zabránit členským státům, aby umožnily svým podnikům omezit hospodářskou soutěž. Aby bylo možné posoudit, zda právní situace přiznává „zvláštní nebo výlučná práva“, je třeba ji porovnat s právní situací podniků podřízených předpisům o hospodářské soutěži. Jestliže členský stát přiznává podnikům právo úplně nebo částečně omezit hospodářskou soutěž, přiznává těmto podnikům zvláštní nebo výlučná práva ve smyslu čl. 90 prvního pododstavce.
Je zřejmé, že článek 58 Zákona o DPH přiznává výrobcům a dovozcům tabákových výrobků zvláštní nebo výlučná práva ve výše zmíněném smyslu tím, že jim umožňuje určit závazné ceny při prodeji jejich výrobků spotřebiteli.
Na druhou otázku lze tedy odpovědět takto:
„Článek 90 Smlouvy musí být vykládán v tom smyslu, že existují „podniky, kterým stát přiznává zvláštní nebo výlučná práva“, jestliže na rozdíl od výrobců a dovozců ostatních výrobků, kteří nemohou určit závaznou cenu při prodeji spotřebiteli, umožňuje stát výrobcům a dovozcům některých výrobků možnost, aby sami určili stanovenou cenu při prodeji spotřebiteli.
Ponechání takového zvláštního nebo výlučného práva v platnosti je „v rozporu s pravidly článků 85 a 86“ ve smyslu čl. 90 prvního pododstavce Smlouvy.“
Článek 58 má prý za následek, že maloobchodníci mohou volně stanovit své prodejní ceny, jen když tabákové výrobky přímo dovezou. Avšak vzhledem ke skutečnosti, že více než polovina cigaret dovezených do Belgie je prodávána belgickými výrobci, nelze očekávat, že by zahraniční výrobci prodávali belgickému maloobchodníkovi, zvláště jestliže ten prodává své výrobky za nižší cenu, než je v Belgii obvyklá. Jestliže chce navíc belgický obchodník dovážet tabákové výrobky do Belgie, musí, aby se vyhnul nákladům na zvláštní vybavení potřebné k vylepování kolků, požádat zahraničního výrobce, aby ji vylepil sám. To znamená, že zahraniční výrobce má právo kontroly cen, jež chce maloobchodník uplatnit. Závazek dodržovat ceny uvedené na kolku tedy v praxi vylučuje jakoukoliv možnost přímého dovozu maloobchodníky.
Maloobchodníci tedy nemohou volně stanovit výši cen dovezených výrobků.
Na závěr společnost G.B.-Inno-B.M. navrhuje odpovědět na třetí otázku takto:
„Právní ustanovení, které při prodeji jak dovezených, tak i v zemi vyrobených výrobků spotřebiteli stanoví prodejní cenu určenou výrobci nebo dovozci, která je uvedena na kolku a která je určena jak výrobci uvedených výrobků usazenými v dotyčném státě, tak případně dovozci těchto výrobků původem z jiných členských států, představuje opatření s rovnocenným účinkem množstevnímu omezení dovozu ve smyslu článku 30 Smlouvy, může-li toto ustanovení, ať přímo nebo nepřímo, skutečně nebo potenciálně, narušit obchod uvnitř Společenství. Tak tomu je zvláště tehdy, zabraňuje-li toto ustanovení maloobchodníkům z důvodu zvláštní situace, jež existuje na trhu dotčených výrobků, dovážet přímo tyto výrobky z jiných členských států nebo volně stanovit jejich ceny.
Podle názoru společnosti G.B.-Inno-B.M. má směrnice za cíl vyhnout se tomu, aby uplatnění vnitrostátních daní ovlivňujících spotřebu tabákových výrobků narušovalo podmínky hospodářské soutěže a bránilo volnému pohybu těchto výrobků ve Společenství. Za tímto účelem harmonizuje daňová pravidla, a také stanoví, v čl. 5 prvním pododstavci, ustanovení o tvorbě prodejních cen těchto výrobků.
ustanovení čl. 5 prvního pododstavce stanoví:
„Výrobci a dovozci mají právo určit maximální maloobchodní prodejní cenu každého svého výrobku. Toto ustanovení však nemůže být překážkou použití vnitrostátních předpisů o kontrole cenové hladiny nebo dodržování stanovených cen.“
Společnost G.B.-Inno-B.M. upozorňuje, že Rada nepřijala změnu tohoto znění předloženou během rozpravy v Evropském parlamentu o návrhu směrnice vypracované Komisí, jež by nahradila slova „maximální ceny“ slovy „pevné ceny“. Rada tedy chtěla projevit svoji vůli, aby členské státy přijaly režim volných cen. Tento výklad je potvrzen osmým bodem odůvodnění, podle kterého „zásadní potřeba hospodářské soutěže vyžaduje režim volné tvorby cen pro všechny skupiny tabákových výrobků“.
Výhrada vyjádřená ve druhé větě se vztahuje pouze k režimům stanovených cen, které jsou slučitelné se Smlouvou. Nelze připustit, že by Rada uzákonila kolektivní režimy stanovených cen. V opačném případě by bylo třeba z toho vyvodit, že je směrnice sama v rozporu se Smlouvou a je neplatná. Rada totiž nemůže harmonizační směrnicí uzákonit vnitrostátní opatření, jež Smlouva zakazuje.
2. Přímý účinek směrnice
První věta čl. 5 prvního pododstavce směrnice vyjadřuje jasnou a nepodmíněnou povinnost členských států zavést systém volné tvorby cen. Tato povinnost má přímý účinek ode dne 1. července 1973, což je lhůta stanovená v článku 12 směrnice pro její uvedení v platnost členskými státy.
Společnost G.B.-Inno-B.M. navrhuje odpovědět na čtvrtou otázku takto:
„a) Článek 5 směrnice Rady ze dne 19. prosince 1972 je přímo použitelný.
b) Článek 5 směrnice Rady ze dne 19. prosince 1972 musí být vykládán v tom smyslu, že je členským státům zakázáno přijmout nebo ponechat v platnosti právní opatření, jež stanoví při prodeji dovezených nebo v zemi vyrobených tabákových výrobků spotřebitelům prodejní cenu, tedy cenu uvedenou na kolku, to znamená, že nemůže být ani překročena maximální cena, ani nemůže být výrobek prodáván za nižší cenu.“
Vyjádření ATAB
Před zahájením právní diskuse otázek, které položil Hof van Cassatie, se ATAB věnuje zkoumání původu pevné ceny tabákových výrobků při prodeji spotřebiteli. Upozorňuje, že tato cena není belgickou zvláštností a dále podává přehled systému stanovené prodejní ceny těchto výrobků, jak existuje v ostatních původních členských státech EHS. Nakonec zvažuje sociálně ekonomické požadavky a požadavky na skutečnou a účinnou hospodářskou soutěž v uvedeném odvětví, jakož i požadavky na ochranu spotřebitelů proti určitým zneužíváním.
Ze své analýzy těchto otázek vyvozuje tyto závěry:
1. Pevná cena tabákových výrobků je důsledkem zvláštního daňového systému uplatňovaného v tomto odvětví. Zajišťuje státu výběr podstatných daní, jež mu náleží a jež jsou vypočteny na základě předem určené spotřebitelské ceny uvedené na kolku. 2. Přípustnost pevné ceny tabákových výrobků, jež je výslovně uvedená ve směrnici Rady ze dne 19. prosince 1972, potvrzuje právní normy, jež v této oblasti existují ve vnitrostátních právních předpisech různých členských států. 3. Zánik maloobchodníků tabákovými výrobky, který by zrušení pevné ceny vyvolalo, by měl nepochybně vážné sociální a ekonomické důsledky. 4. Zrušení stanovené ceny by znamenalo zánik opravdové hospodářské soutěže založené na velkém počtu značek ve prospěch klamné hospodářské soutěže, jež předpokládá odstranění velkého počtu značek. 5. Přežití specializovaných maloobchodníků, jež díky pevné ceně zůstává možné, představuje z hospodářských a zdravotních důvodů záruku pro spotřebitele.
Vyjádření k první otázce
ATAB tvrdí, že vzhledem k tomu, že článek 86 Smlouvy o EHS je provedením čl. 3 písm. f), musí být vykládán výhradně s ohledem na něj. Sledování obecných cílů Smlouvy zůstává předmětem politických opatření a neukládá žádné jiné povinnosti, než jsou povinnosti stanovené v ostatních článcích Smlouvy.
Článek 5 Smlouvy neznamená, že by bylo členskému státu zakázáno učinit něco, co mu není jasně zakázáno některým článkem Smlouvy.
Podle ATAB potlačuje článek 86 Smlouvy výhradně činy podniků a ne členského státu. Článek 86 sankcemi nepostihuje právní ustanovení, ale zneužití dominantního postavení, přičemž nezáleží na tom, je-li toto dominantní postavení umožněno právním ustanovením, či nikoliv. Z tohoto důvodu by z hlediska článku 86 mělo zavedení právního opatření neutrální účinek: I kdyby uvedené opatření vedlo ke vzniku dominantního postavení, článkem 86 by nebylo zakázáno toto opatření, ale chování podniku, který by zneužíval takto vzniklé situace dominantního postavení.
Nemůže to být otázkou dominantního postavení z důvodu určité síly, neboť všichni konkurenti mají stejnou sílu. Systém zavedený článkem 58 belgického zákona o DPH staví všechny výrobce i dovozce na stejnou úroveň, neboť jim ukládá stejné povinnosti. Rozhodnutí, že jimi volně stanovená prodejní cena musí být dodržována distributory, nijak neodstraňuje hospodářskou soutěž.
Tím, že výrobce nebo dovozce provede tuto volbu, pouze svobodně vykoná svá konkurenční práva, aniž by zneužíval dominantního postavení.
ATAB přitom upozorňuje, že ve sporu stojícího u zrodu předběžné otázky proti sobě stojí sdružení maloobchodníků a velkoprodejna, jež vzhledem k nim zaujímá dominantní postavení a jež prodejem tabákových výrobků s menší ziskovou marží nebo dokonce se ztrátou zneužívá tohoto postavení ke škodě maloobchodníků.
Z tohoto důvodu se ATAB domnívá, že na první otázku lze odpovědět takto:
„a) Ustanovení čl. 3 písm. f), čl. 5 druhého pododstavce a článku 86 nezakazují členskému státu přijmout nebo ponechat ve svých právních předpisech ustanovení, které při prodeji dovezených i v zemi vyrobených výrobků spotřebitelům stanoví prodejní cenu určenou výrobci nebo dovozci, i za předpokladu, že by toto ustanovení umožňovalo zneužívání dominantního postavení jedním nebo více podniky, ale naopak ukládají sankce podnikům, jež se takového zneužití dopouštějí.
b) Vnitrostátní ustanovení, jakým je ustanovení uvedené v písmenu a), není v žádném případě zakázané, má-li obecnou působnost v tom smyslu, že se vztahuje na jakéhokoliv výrobce nebo dovozce, tedy včetně těch, kteří nezaujímají dominantní postavení nebo je nezneužívají, a tím spíše jestliže jeho cíl, jeho předmět nebo jeho účinek nijak nespočívá v umožnění dominantního postavení.“
Vyjádření ke druhé otázce
Článek 90 Smlouvy nezakazuje členským státům přiznat podnikům „zvláštní nebo výlučná práva“. To vyplývá z rozsudku Soudního dvora ze dne 30. dubna 1974 ve věci 155-73, Sacchi (Recueil, 1974, s. 409).
„Právo“ přiznané všem konkurenčním podnikům, v projednávaném případě všem konkurujícím si výrobcům a dovozcům, samozřejmě nepředstavuje zvláštní, ani výlučné právo.
V projednávaném případě nicméně výrobce nebo dovozce má naopak povinnost, aniž by požíval zvláštních práv, uhradit z částky uvedené na kolku spotřební daň a DPH a tato povinnost není uložená žádnému výrobci nebo dovozci jiných výrobků.
ATAB připouští, že „co se týká těchto podniků“ členské státy nemohou přijmout žádné opatření odporující článku 7 a článkům 85 až 94 včetně, a tvrdí, že opatření, jako je článek 58 Zákona o DPH, není v žádném případě v rozporu s těmito články, a zvláště:
– s článkem 7 Smlouvy, neboť nedochází k diskriminaci z důvodu národnosti; – ani s článkem 86, jak bylo prokázáno výše.
Právní režim pevné ceny, nikoli stanovené ceny, podle něhož:
– výrobce nebo dovozce nestanoví cenu maloobchodníkům, ale stát vyhlásí cenu určenou výrobcem nebo dovozcem za závaznou pro každého; – výrobce nebo dovozce, aniž by požíval zvláštních práv, musí naopak uhradit předem spotřební daň a DPH; – závazný charakter ceny uvedené na kolku vyplývá výhradně ze systému výběru daní.
nespadá do působnosti článku 90.
Mimo to článek 90 nemá přímý účinek a nezakládá individuální práva, která by měl chránit vnitrostátní soud. Soudní dvůr se již výslovně vyjádřil k neexistenci přímého účinku čl. 90 druhého pododstavce (Rozsudek ze dne 14. 7. 1971, ve věci 10-71, Müller, Recueil, 1971, s. 730, 731). Stejná úvaha platí pro čl. 90 první pododstavec.
ATAB se tedy domnívá, že na druhou otázku lze odpovědět takto:
„Článek 90 Smlouvy o EHS nemůže být vykládán v tom smyslu, že tu jsou „podniky, kterým stát přiznává zvláštní nebo výlučná práva“, když stát ukládá výrobcům a dovozcům některých výrobků obecnou povinnost ohlásit zamýšlené zvýšení cen, ale prostřednictvím právního ustanovení daňového charakteru, jež vyhlašuje závaznou cenu těchto výrobků, zvýšenou po vyhlášení, jim nepřímo umožňuje, aby sami určili cenu stanovenou pro prodej spotřebiteli.
Ponechání uvedených zvláštních nebo výlučných práv v platnosti nemůže být v rozporu s ustanoveními Smlouvy o EHS, zejména s těmi, jež jsou předmětem článku 7 a článků 85 až 94 včetně.“
Vyjádření ke třetí otázce
Podle ATAB vyžaduje odpověď na otázky, které položil Hof van Cassatie, přesné vymezení:
– jednak pojmu opatření s účinkem rovnocenným množstevnímu omezení pro oblast práva Společenství; – jednak účinku opatření zavedeného článkem 58 belgického Zákona o DPH.
Pro definování opatření s rovnocenným účinkem je možné se odvolat na v současné době ustálenou judikaturu Soudního dvora, od rozsudku Dassonville ze dne 11. července 1974 (Recueil, 1974, s. 837, 852) až po rozsudky Tasca a SADAM ze dne 26. února 1976 (Recueil, 1976, s. 291, 309 a s. 323, 340), jež uvádějí, že je třeba „opatřením s rovnocenným účinkem“ rozumět jakékoliv opatření, které by mohlo ať přímo nebo nepřímo, skutečně nebo potenciálně, narušit dovozy mezi členskými státy.
Komise definovala pojem „opatření s rovnocenným účinkem“ ve své směrnici 70/50 ze dne 22. prosince 1969 (Úř. věst. L 13 ze dne 19. 1. 1970, s. 29), ve které soudí, že na rozdíl od diskriminačních opatření jsou opatření, která platí bez rozdílu pro domácí i dovezené výrobky, zakázána pouze tehdy, „pokud omezující účinek těchto opatření na volný pohyb zboží překračuje vlastní účinky“ právní úpravy obchodu.
I když je skutečností, že se Soudní dvůr tohoto rozlišení nedržel, neznamená to, že tyto dva druhy opatření musí být postaveny přesně na stejnou úroveň.
Ve věci 155-73 Sacchi (Rozsudek ze dne 30. 4. 1974, Recueil, 1974, s. 409), totiž Soudní dvůr výslovně odkazoval na uvedenou směrnici Komise. Z rozsudků ve věcech Tasca a SADAM, týkajících se otázky maximální ceny, vyplývá, že ne každé určení maximální ceny orgánem představuje opatření s účinkem rovnocenným množstevnímu omezení zakázané článkem 30, ale že je třeba pokaždé prověřit in concreto účinek sporného opatření v hospodářské realitě.
ATAB se domnívá, že z bodů odůvodnění směrnice Rady 72/464/EHS ze dne 19. prosince 1972 jasně vyplývá, že překážky volného pohybu tabákových výrobků jsou především výsledkem disproporcí mezi daňovými režimy různých členských států.
V režimu článku 58 belgického Zákona o DPH každý výrobce volně stanoví cenu, za kterou je později jeho výrobek prodáván konečnému spotřebiteli, takže se judikatura Společenství týkající se přípustné povahy vnitrostátních předpisů v oblasti maximálních cen z hlediska článku 30 jistě vztahuje na případ projednávané věci.
Na rozdíl od situace ve věci Dassonville, kde nebyli konkurenti na rovnocenné úrovni, je požadavek vylepení kolku vzhledem k systému, který Belgie zavedla, naprosto obvyklý. Tato formalita, jež je uložena komukoliv, kdo dává výrobek k použití, a jež je nutná za účelem výběru daně u zdroje, je přiměřená cíli sledovanému státem, neboť tabák je hlavně daňovým výrobkem.
ATAB tedy navrhuje odpovědět na třetí otázku takto:
„Články 30, 31 a 32 Smlouvy o EHS nemohou být vykládány v tom smyslu, že pevné ceny, jež jsou bez rozlišení stanoveny státem pro vnitrostátní i dovezené výrobky, nepředstavují opatření s účinkem rovnocenným omezení dovozu, ledaže by praxe prokázala, že přes všechno dochází ve skutečnosti k diskriminaci. Taková situace je v projednávaném případě vyloučená, neboť je výslovně stanoveno, že výrobci a dovozci volně určují cenu svého zboží. Je tomu tedy tak i tehdy, kdy stát dovolí výrobcům a dovozcům po oznámení zvýšení ceny a po dodržení určité čekací lhůty volně určit maloobchodní prodejní ceny a kdy tuto cenu po zveřejnění stanoví.
V každém případě vnitrostátnímu soudu ve věci samé přísluší, aby v projednávaném případě prověřil účinek podobného vnitrostátního předpisu. Vztahuje-li se na všechny výrobky stejné povahy, bez ohledu na jejich původ, nemůže, ať přímo nebo nepřímo, skutečně nebo potenciálně, narušit obchod uvnitř Společenství.
Situace není jiná v případě, kdy členský stát dovolí výrobcům a dovozcům po oznámení zvýšení ceny a po dodržení určité čekací lhůty určit ceny, včetně maloobchodních prodejních cen, pokud členský stát tyto ceny zveřejní a nařídí jejich dodržování prostřednictvím výše zmíněného opatření.“
Vyjádření ke čtvrté otázce
Podle stanoviska ATAB se nezdá, že by směrnice Rady 72/464/EHS ze dne 19. prosince 1972, posuzovaná jako celek, měla přímý účinek.
Nicméně i za předpokladu, že by směrnice měla přímý účinek, by právo určit maximální prodejní cenu nebylo podle druhé věty čl. 5 prvního pododstavce směrnice překážkou použití vnitrostátních předpisů o kontrole cenové hladiny nebo dodržování stanovených cen. K podpoře tohoto tvrzení se ATAB odvolává na dopis ze dne 28. března 1973, jejž obdržela od p. Vogelaera, generálního ředitele pro finanční instituce a daně Komise.
V důsledku toho navrhuje ATAB odpovědět na čtvrtou otázku takto:
„a) Ustanovení směrnice Rady ministrů 72/464 ze dne 19. prosince 1972, a zejména její článek 5, nemají přímý účinek.
b) Článek 5 této směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že členským státům není zakázáno přijmout nebo ponechat v platnosti výslovné opatření, jež při prodeji dovezených nebo v zemi vyrobených tabákových výrobků spotřebiteli stanoví prodejní cenu uvedenou na kolku.“
Doplňujícím spisem předkládá ATAB doplňující vyjádření k otázkám, které položil Hof van Cassatie. Své zkoumání začíná čtvrtou otázkou.
Ke čtvrté otázce:
ATAB upozorňuje, že se tato otázka především a zejména týká přímé použitelnosti či nepoužitelnosti směrnice a zvláště jejího článku 5. Dále se táže, zda je podle tohoto článku přijetí nebo ponechání v platnosti pevných cen tabákových výrobků určených zákonem zakázáno, či není.
Článek 5
ATAB přistupuje ke zkoumání článku 5 a domnívá se, že ustanovení uvedená pod názvem „Obecné principy“, jejichž součástí je tento článek, mohou být přímo použitelná, pokud splňují podmínky stanovené Soudním dvorem, že jsou nepodmíněná, jasná a přesná.
Je třeba upozornit, že článek 5 obsahuje tři ustanovení, jež musí být přezkoumána s ohledem na shodu s těmito podmínkami.
Ačkoli není pochyb o tom, že čl. 5 druhý pododstavec, jenž je ostatně pro odpověď na položenou otázku druhořadý, splňuje kritéria, která jsou pro Soudní dvůr základem, aby mu přiznal přímý účinek, je prý obtížnější rozhodnout o prvním pododstavci tohoto článku. První věta tohoto odstavce je nezbytná pro uskutečnění první etapy procesu harmonizace, neboť podle čl. 4 prvního pododstavce se daň z cigaret musí ve všech členských státech vypočítávat z maximální maloobchodní prodejní ceny. Když však na druhou stranu pomyslíme na to, že tato daň byla ve všech členských státech vybírána u výrobců nebo dovozců, pochopíme lépe skutečný dosah této první věty. Výpočet a vybírání daně vyžaduje, aby maloobchodní prodejní cenu stanovili samotní výrobci a dovozci. Tato nutnost, která je systému vlastní, je první větou čl. 5 prvního pododstavce povýšena na normu.
Pochopení první věty je nicméně složitější, neboť hovoří o „volné“ tvorbě ceny výrobcem a dovozcem, a to v rozporu s následující větou, podle které toto ustanovení nemůže být překážkou použití vnitrostátních předpisů o kontrole cenové hladiny nebo dodržování stanovených cen. Druhá věta tedy jasně říká to, co chce Hof van Cassatie vědět: ustanovení první věty nezbavují členské státy práva přijmout nebo ponechat v platnosti právní ustanovení o kontrole cenové hladiny nebo dodržování stanovených cen.
Článek 5 první pododstavec zakládá přímo použitelná práva, ale v žádném případě nemá význam, jejž mu přisuzuje položená otázka.
ATAB se nicméně domnívá, že by tato otázka mohla být také chápána v tom smyslu, že druhá věta čl. 5 prvního pododstavce může vyjadřovat omezení pravidla stanoveného v první větě. Pojmy „kontrola cenové hladiny“ a „stanovené ceny“ by tak získávaly určitý druh obsahu na úrovni Společenství. ATAB tento názor nemůže sdílet. Chceme-li nicméně dávat těmto pojmům působnost na úrovni Společenství, nutně dojdeme k závěru, že si členské státy ponechávají určitou posuzovací pravomoc, pokud jde o prováděcí opatření, jež mají být přijata ve vnitrostátním rámci. Tato posuzovací pravomoc omezuje přímý účinek směrnice na kontrolu samotné této pravomoci.
Bez ohledu na způsob, jakým je vyhodnocena posuzovací pravomoc, kterou čl. 5 odst. 1 první věta ponechává členským státům, nespadá samozřejmě režim stanovených maloobchodních prodejních cen tabákových výrobků uvedený v položené otázce do oblasti podobné kontroly, a to už pouze z toho důvodu, že tento režim neporušuje možnost ponechanou výrobcům a dovozcům volně určit své ceny. Pouze volně stanovené ceny mohou být přeměněny na stanovené ceny. Takto stanovená pevná cena v zásadě vyhovuje definici stanovené ceny ve Společenství ve smyslu čl. 5 odst. 1 druhé věty směrnice.
Všechny členské státy, jež v současné době směrnici používají, považovaly za nutné zavést ustanovení v tomto smyslu.
Bez ohledu na to, jaký význam přiznáme čl. 5 odst. 1, dojdeme vždy k závěru, že v obou výše zkoumaných výkladech splňuje toto znění podmínky, že je nepodmíněné, jasné a přesné. Dotčené osoby se tedy na ně vůči členským státům mohou odvolávat před vnitrostátními soudy. Nicméně přímý účinek směrnice zvažované jako celek může být zpochybněn. Nakonec se na předběžnou otázku musí odpovědět záporně.
Ke třetí otázce (články 30, 31 a 32)
Článek 30
Článek 30 zakazuje všechna množstevní omezení dovozu v mezistátním obchodě, jakož i veškerá opatření s rovnocenným účinkem.
Podle ustálené judikatury Soudního dvora k tomu, aby dotčené opatření spadalo do působnosti zákazu, postačuje, aby mohlo, ať přímo nebo nepřímo, skutečně nebo potenciálně, narušit dovozy jednoho členského státu do jiného členského státu (Rozsudek ze dne 11. 7. 1974 ve věci 8-74, Dassonville).
Jelikož tyto podmínky jsou postačující a zároveň nezbytné, je tedy odpověď na dva první pododstavce třetí otázky kladná.
ATAB podává zprávu o hlavních důvodech, které vedly belgického zákonodárce k zachování platnosti režimu stanovených cen tabákových výrobků.
Domnívá se, že vnitrostátní právní předpisy, jež ze sociálních a politických důvodů zasahují do určité míry až do konkurenční situace maloobchodu, nemají a nemohou mít účinky rovnocenné omezení dovozu ve smyslu článků 30, 31 a 32 Smlouvy, neboť se vztahují bez rozdílu na domácí i dovezené výrobky.
Na závěr ATAB tvrdí, že články 30, 31 a 32 musí být chápány v tom smyslu, že pevné ceny, jež jsou státem bez rozlišení stanoveny pro domácí i dovezené výrobky, nepředstavují opatření s účinkem rovnocenným omezení dovozu, ledaže by praxe prokázala, že přesto ve skutečnosti, tak nebo onak, mají diskriminační účinek. Taková situace je v projednávaném případě vyloučená, neboť je výslovně stanoveno, že výrobci a dovozci volně určují cenu svých výrobků. Je tomu tak i tehdy, kdy stát dovolí výrobcům a dovozcům po oznámení zvýšení ceny a po dodržení určité čekací lhůty volně určit maloobchodní prodejní cenu a kdy tuto cenu po zveřejnění stanoví.
Ke druhé otázce (článek 90)
Podle ATAB může být odpověď na tuto otázku jen záporná.
Ustanovení čl. 90 prvního pododstavce členským státům zakazuje ve prospěch podniků veřejného práva a podniků, kterým přiznávají zvláštní a výlučná práva, přijmout nebo ponechat v platnosti opatření odporující Smlouvě.
S odvoláním na rozsudek Soudního dvora ve věci 155-73, Sacchi, tvrdí ATAB, že čl. 90 první pododstavec umožňuje členským státům učinit to, co je vytýkáno podniku, jenž zaujímá na trhu dominantní postavení. Proto čl. 90 první pododstavec rozlišuje mezi přiznáním práv státem a výkonem těchto práv dotčenými podniky.
Pojem „podniky, kterým členské státy přiznávají zvláštní nebo výlučná práva“ musí být vykládán v co nejvíce restriktivním smyslu. Minimálním požadavkem zajisté je, aby přiznání práv bylo nezbytné. Tato podmínka není splněna, jestliže členský stát užije právních ustanovení k tomu, aby obecně přinutil některé podniky k určitému chování. V tomto případě by uvedené podniky pravděpodobně požívaly příznivějšího zacházení, ale zajisté by nepožívaly přiznání práv ve smyslu čl. 90 prvního odstavce.
Přímý a citelný zásah státu do hospodářské činnosti nespadá do působnosti čl. 90 odst. 1. Tento důvod sám o sobě může postačovat k odpovědi na položenou otázku.
K první otázce čl. 3 písm. f), čl. 5 druhého pododstavce a článku 86
ATAB zastává stanovisko, že se tato otázka omezuje na posouzení dosahu čl. 3 písm. f) a čl. 5 druhého pododstavce ve spojení s článkem 86. Nejdříve zvažuje, zda tyto články obsahují to, co jim otázka přisuzuje, a zda mají přímé účinky na vnitrostátní právní řád členských států.
Cílem čl. 3 písm. f) je zabránit narušení hospodářské soutěže uvnitř společného trhu. Tento cíl je přesně vymezen v několika ustanoveních, z nichž jedním je článek 86. Ustanovení čl. 3 písm. f) považuje uskutečnění tohoto cíle za nevyhnutelnou povinnost Společenství. I když podstatným způsobem upravuje činnosti Společenství, nelze z něho nicméně vyvodit žádný právní důsledek, pokud jde o činnosti členských států, jak je tomu v případě položené otázky.
Vyvstává otázka, zda se hledané důsledky neodvozují z čl. 5 druhého pododstavce. S odvoláním na judikaturu Soudního dvora, již shrnul generální advokát p. Reischl ve věci 155-73 Sacchi, tvrdí ATAB, že pokud jde o ustanovení článku 5, je třeba přesně stanovit, že z důvodu své obecné formulace nezakládá subjektivní práva jednotlivců.
Podle stanoviska ATAB zachází tento výklad, který dává položená otázka zásadě přednosti práva Společenství, příliš daleko. Zákonodárná pravomoc členských států, ani konkrétní provedení jejich právních norem nezávisí na otázce, zda jeden nebo více podniků zaujímají na trhu dominantní postavení nebo zda tohoto postavení zneužívají.
ATAB zdůrazňuje, že položená otázka nemůže být rozumným způsobem posouzena, pokud nebude porušení článku 86 a priori považováno za nezpochybnitelnou skutečnost. To platí pro dominantní postavení a jeho zneužití stejně jako pro omezení obchodu mezi státy. Ověření správnosti tohoto předpokladu není úkolem Soudního dvora v řízení o předběžné otázce.
Na závěr je třeba odpovědět na otázku záporně.
Vyjádření Komise
1. Úvodní poznámky
Po nastínění hlavních charakteristik odvětví tabáku průmyslu nejen z hlediska distribuce, ale také fáze průmyslové výroby a po popisu průběhu skutečností ohledně vybírání belgických spotřebních daní z tabákových výrobků, zkoumá Komise právní kvalifikaci článku 58 belgického Zákona o DPH. Domnívá se, že toto ustanovení je pouze zdánlivě cenovým opatřením. S ohledem na to, že skutečně vylučuje hospodářskou soutěž u tabákových výrobků ve fázi distribuce, spadá totiž do kategorie zásahů orgánů veřejné moci do hospodářské soutěže, někdy kvalifikovaných jako povinné kartelové dohody.
Komise zakončuje své úvodní poznámky stručným popisem sociální stránky maloobchodu tabákovými výrobky v Belgii.
Dále Komise přistupuje k prozkoumání položených otázek a vysvětluje toto:
2. Výklad čl. 3 písm. f), čl. 5 druhého pododstavce a článku 86 Smlouvy
První otázka se týká toho, co Hof van Cassatie nazývá „umožnit“ zneužívání dominantního postavení na společném trhu. Komise vážně pochybuje o tom, že by systém stanovených cen vyplývající ze zákona, takový, jaký je předmětem řízení, umožnil zneužívání dominantního postavení. Vnitrostátní opatření samozřejmě ukládá určený systém tvorby cen, ale ten nevytváří závislost odpovídající dominantnímu postavení.
Naopak je jisté, že belgický daňový systém je takový, že vylepení kolku může prakticky provést pouze výrobce. V této specifické věci existuje přecejen dominantní postavení výrobce vzhledem k dovozcům a případně k ostatním účastníkům ve fázi uvádění na trh. Účastník trhu, jenž z právního nebo faktického hlediska disponuje technickou výlučností ve vztahu ke kupujícím, tuto výlučnost zneužívá ve chvíli, kdy se snaží zejména odmítnutím dodávky ovlivnit chování kupujících na trhu. Komise se na podporu svého tvrzení odvolává na rozsudek Soudního dvora ze dne 13. listopadu 1975 vynesený ve věci General Motors/Komise (Věc 26-75, Recueil, 1975, s. 1378 a následující.).
K otázce, zda jsou vnitrostátní opatření zakládající technickou výlučnost, která může vést ke zneužívání, neslučitelné s čl. 3 písm. f), čl. 5 druhým pododstavcem a článkem 86 Smlouvy, se Komise domnívá, že v případech, kdy tyto výlučnosti nejsou jako takové neslučitelné s články 30 až 37, lze prošetřit jejich slučitelnost s čl. 5 druhým pododstavcem a že dodržování povinnosti v něm obsažené má za následek, že členské státy musí při vytvoření výlučností přijmout rozumná opatření na ochranu proti předvídatelnému zneužití dominantního postavení, které je každé výlučnosti vlastní. V každém případě je, to se týká závěru otázky 1 b), vyloučeno, aby skutečnost, že se dominantní postavení zakládá na vnitrostátním ustanovení, umožnila ospravedlnit případné zneužití.
3. Výklad článku 90
Podle Komise se zvláštní nebo výlučná práva, o nichž hovoří čl. 90 první pododstavec, týkají výroby a uvádění na trh zboží (a obdobně služeb) samotnými oprávněnými osobami, jinými slovy vstupu na trh. V tomto duchu Soudní dvůr vyložil článek 90 ve v bodě 14 odůvodnění rozsudku ve věci 155-73, Sacchi (Recueil, 1974, s. 409).
Belgické opatření vůbec nemá účinek popsaný v uvedeném bodě. Přístup na trh tabákových výrobků je volný ve všech fázích. Jediná zvláštní úloha výrobců a dovozců spočívá v tom, že jejich volba základu pro výpočet spotřební daně udává také cenovou hladinu, pro niž zákonodárce maloobchodníkovi odnímá volnost jednání. Nejen, že nejde o „právo“ ve smyslu čl. 90 prvního pododstavce, ale není ani „výlučné“, ani „zvláštní“. Toto opatření nespadá do „ratio legis“ článku 90.
4. Výklad článku 30
Podle Komise je ověření slučitelnosti systému stanovených cen vyplývajícího ze zákona s článkem 30 ovlivněno tou zvláštností, že se toto opatření ze své povahy dotýká hospodářské soutěže. V této oblasti vykonávají Společenství i členské státy pravomoci vymezené kritériem zasahování do obchodu mezi členskými státy, tak jak je uvedeno v článku 85 Smlouvy. Kartelové dohody, jež mohou ovlivnit obchod, jsou v pravomoci Komise. Kartelové dohody, které tento účinek mít nemohou, jsou v pravomoci státu, což může být zejména případ kartelových dohod mezi podniky jednoho a téhož členského státu.
Používat případná vnitrostátní ustanovení na smlouvy nebo na jednání, jež vedou k omezení hospodářské soutěže, přičemž ani potenciálně neovlivňují obchod mezi členskými státy, přísluší tedy příslušným vnitrostátním orgánům. V oblasti vnitrostátní politiky hospodářské soutěže přísluší rozhodnutí o tom, zda mají orgány veřejné moci disponovat nástrojem omezení hospodářské soutěže vyplývajícím ze zákona, tj. povinnými kartelovými dohodami veřejného práva, nebo nikoli, vnitrostátnímu zákonodárci. Při tomto zásahu musí nicméně členské státy dodržovat rozdělení pravomocí mezi sebe samé a Společenství.
Komise ve světle těchto úvah zkoumá otázku, zda dohodnutý systém stanovených cen týkající se jediného členského státu může ovlivnit obchod mezi členskými státy.
Podle Komise spadají kolektivní smlouvy o stanovených cenách, na rozdíl od individuálních smluv o stanovených cenách mezi výrobcem a určitým počtem velkoobchodníků z téhož členského státu, obecně do působnosti čl. 85 prvního pododstavce. Zásah dovozců nevyhnutelně ovlivňuje obchod mezi členskými státy, především jsou-li smluvními stranami hlavní dovozci.
V souladu s tímto názorem oznámila Komise v souvislosti s dohodami o stanovených cenách uzavřenými dříve mezi Fedetab a belgickou asociací velkoobchodníků tabákovými výrobky dotčeným osobám své námitky. Toto řízení probíhá samostatně.
Je-li z tohoto hlediska posuzován kolektivní systém stanovených cen vyplývající ze zákona, jenž ze své povahy zahrnuje nejen všechny výrobce, ale i všechny dovozce, je jediný možný závěr, že takový systém může ovlivnit obchod mezi členskými státy, a tedy spadá do pravomocí Komise.
Podle Komise se k tomuto pojí skutečnost, že z technických důvodů, jež vysvětluje, vyplývajících ze systému spotřební daně není v odvětví tabáku vůbec možné případné oslabení účinku tohoto systému na obchod uvnitř Společenství prostřednictvím paralelních dovozů.
Z tohoto důvodu se Komise domnívá, že kolektivní systém stanovených cen vyplývající ze zákona, zvláště je-li ve spojení s daňovým režimem, jako je režim vztahující se obecně na tabákové výrobky, má citelný vliv na obchod mezi členskými státy v tom smyslu, že může uškodit uskutečňování cílů jednotného trhu mezi státy, a že tedy může současně narušovat obchod.
Takovýto systém vytváří situaci, ve které část trhu dovezených výrobků závisí výlučně na politice prodeje dovozců. Velkoobchodníci působící v zemi dovozu nemohou mít na tuto část trhu žádný vliv. Tato situace představuje narušení obchodů ve Společenství.
Stručně řečeno, podle stanoviska Komise narušuje systém stanovených cen vyplývající ze zákona volný pohyb dovezených výrobků ve smyslu, v němž definoval opatření s rovnocenným účinkem Soudní dvůr v rozsudku Dassonville (věc 8-74, Recueil, 1974, s. 837), zvláště v oboru, ve kterém představuje paralelní dovoz z důvodu daňových ustanovení více problémů než běžný dovoz.
Zde není namístě, aby Komise dávala pokyny, jak by bylo možné se tomuto účinku vyhnout. Nicméně naznačuje některá možná řešení.
Podle Komise je také možné ověřit slučitelnost kolektivních systémů stanovených cen vyplývajících ze zákona s článkem 30 pomocí úvah, jež Komise obvykle používá v případě předpokládaných opatření s rovnocenným účinkem a jež se řídí zásadami vytýčenými ve směrnici ze dne 22. prosince 1969 (Úř. věst. 1970, L 13, s. 29), doplněnými prvky převzatými z judikatury Soudního dvora, především z rozsudku Dassonville. Tento přístup vede ke stejnému výsledku.
Kolektivní systém stanovených cen vyplývající ze zákona ponechává dovozcům volnost v realizaci jejich vlastní cenové politiky. Není tu žádné přímé narušení dovozů.
Vzhledem k nemožnosti prodávat za nižší ceny je nicméně nutné považovat existenci nepřímého narušení za pravděpodobnou. Jestliže se takový zákaz vztahuje také na dovezené výrobky, je prakticky nemožné vyhnout se tomu, aby se projevil v obchodních tocích v rámci Společenství.
Konkrétní okolnosti, v jejichž rámci se nachází kolektivní systém stanovených cen vyplývající ze zákona, mají významnou úlohu. Pravděpodobnost, že takový systém naruší odchod mezi členskými státy, by se značně zvýšila, kdyby dovážené výrobky nebyly volně dostupné na ostatních trzích Společenství, a tudíž by nebyla běžná možnost nákupu pro paralelní dovozy. Jak již bylo výše uvedeno, v odvětví tabáku tomu tak je v důsledku daňového režimu, jemuž jsou podřízeny tyto výrobky ve všech členských státech.
Komise podává stručný popis technických a praktických překážek paralelních dovozů a činí závěr, že daňový režim, jemuž jsou podřízeny tabákové výrobky, podstatně snižuje možnost těchto dovozů, jež obecně existují u jiných výrobků. Z toho podle Komise vyplývá, že pravděpodobné narušení obchodu mezi členskými státy se stává jistým narušením, i když je složité je kvantifikovat.
Tyto námitky proti systému stanovených cen vyplývajícímu ze zákona jsou potvrzeny a posíleny vznesením otázky, zda nemohl být uvedený cíl dosažen pomocí méně omezujícího opatření. Komise se domnívá, že odpověď na tuto otázku je kladná, alespoň spočívá-li cíl v ochraně tradičního maloobchodu proti agresivnímu prodeji obchodních domů, a uvádí některá méně omezující řešení.
Na konci třetí otázky uvažuje Hof van Cassatie případ, že by výrobci a dovozci nadále určovali hladinu maloobchodních cen, ale stanovené povahy těchto cen by bylo dosaženo jiným prostředkem než článkem 58 Zákona o DPH, a to zveřejněním těchto cen doplněným povinností jejich dodržování. V tomto případě by tedy byla pozměněna jen forma belgického opatření, a nikoli jeho obsah, takže se nemůže změnit výsledek zkoumání slučitelnosti s článkem 30.
Pro vyvození závěrů ze svých vyjádření k výkladu článku 30 si Komise přeje uvést, že v případě více restriktivního výkladu tohoto ustanovení může čl. 5 druhý pododstavec ve spojení s článkem 85 Smlouvy získat na důležitosti. Lze se tázat, zda zásah členských států do oblasti výlučné pravomoci Společenství, jenž potenciálně ovlivňuje obchody mezi členskými státy, aniž by však bylo možné dokázat potenciální narušení těchto obchodů, spadá do působnosti zákazu vyjádřeného v čl. 5 druhém pododstavci Smlouvy.
Komise se opírá o rozsudek Galli (věc 31-74, Recueil, 1975, s. 65, bod 30 odůvodnění) a o rozsudek Kramer (spojené věci 3, 4 a 6-74, Recueil, 1976, s. 1314, bod 51. odůvodnění), což ji vede ke kladné odpovědi na tuto otázku.
Podle Komise nemohou být ani ta omezení hospodářské soutěže, na něž se může vztahovat výjimka na základě čl. 85 třetího pododstavce, když je podniky dobrovolně schválily, prohlášeny členskými státy za povinné. V případě omezení hospodářské soutěže stanovených zákonem je nejen souhlasná vůle dotčených osob k dobrovolnému uzavření dohody nahrazena zásahem orgánů veřejné moci, ale do hry vstupuje vedle soukromých zájmů, jež jsou obvykle základem kartelových dohod, prvek národního zájmu. Zatímco se problém komplikuje z hlediska věcného, je použití článku 85 z formálního hlediska nemožné: každý z těchto dvou prvků sám o sobě už postačuje k ohrožení uskutečnění cílů Smlouvy ve smyslu jejího čl. 5 druhého pododstavce.
Stejnou úvahu lze použít v projednávaném případě, kde je původ potenciálního narušení obchodu mezi členskými státy rozptýlený, jelikož spočívá částečně v článku 58 DPH a částečně v souboru daňových předpisů vztahujících se na odvětví tabáku.
I když použití článku 30 naráží na uvedené okolnosti, nic to nemění na tom, že vnitrostátní opatření vytváří situaci, na níž se na základě dohody nemůže vztahovat výjimka na základě čl. 85 odst. 3. Zákaz z čl. 5 druhého pododstavce se tím spíše vztahuje na zásahy tohoto druhu. V důsledku toho vede použití tohoto ustanovení ke stejným výsledkům jako ověření slučitelnosti s článkem 30 Smlouvy, s jediným rozdílem, že není možné se odvolávat na přímý účinek ustanovení Smlouvy.
5. Výklad směrnice Rady 72/464
Komise omezuje svá vyjádření na čl. 5 první pododstavec směrnice.
Toto ustanovení nemůže být vzato v úvahu nezávisle na článku 4 směrnice, jenž stanoví, že „nejvyšší maloobchodní prodejní cena“ musí být základem pro výpočet spotřební daně. Volně řečeno, čl. 5 odst. 1 stanoví dvě věci: za prvé že ti, kdo uvádějí na trh tabákové výrobky, mají právo určit nejvyšší maloobchodní prodejní cenu uvedenou v článku 4 a za druhé že toto právo nadále podléhá obecné kontrole cen prováděné v členských státech.
Ustanovení čl. 5 odst. 1 bylo přijato s konkrétním cílem, jenž vyplývá z odůvodnění směrnice. Poslední bod odůvodnění zní takto: „Vzhledem k tomu, že zásadní potřeba hospodářské soutěže vyžaduje systém volné tvorby cen pro všechny skupiny tabákových výrobků“.
Ustanovení čl. 5 odst. 1 je vyjádřením tohoto záměru. Vybírání spotřebních daní vyžaduje určitou právní úpravu. Ta však nesmí být použita k nepřímému omezení hospodářské soutěže. S touto výhradou zůstávají pravomoci států v oblasti cen nedotčeny.
Takto uvažovaný čl. 5 odst. 1 směrnice nenařizuje členským státům žádné „určené zásady postupu“ ve smyslu rozsudku Soudního dvora ze dne 2. února 1977 ve věci 51-76, Verbond van Nederlandse ondernemingen/Inspecteur der invoerrechten en accijnzen (Recueil. 1977, s. 113), takže z toho lze usoudit, že toto ustanovení není přímo použitelné.
Komise shrnuje svá vyjádření takto:
„1. Zákaz veškerých opatření s účinkem rovnocenným množstevnímu omezení dovozu uvedený v článku 30 Smlouvy musí být chápán v tom smyslu, že se vztahuje na vnitrostátní právní úpravu, která omezuje hospodářskou soutěž na domácím trhu a ovlivňuje obchod mezi členskými státy v tom smyslu, že může poškodit uskutečnění jednotného trhu.
2. Vnitrostátní právní úprava, jež z právního nebo faktického hlediska uvádí některé účastníky trhu do dominantního postavení ve vztahu k ostatním účastníkům trhu, se neslučuje s čl. 5 druhým pododstavcem Smlouvy, není-li doprovázena přiměřenými opatřeními proti předvídatelným formám zneužití tohoto postavení. 3. Vnitrostátní opatření, na jehož základě mohou někteří účastníci trhu nepřímo ovlivnit chování jiných účastníků ve vztahu k třetím osobám, nemění tyto podniky na podniky ve smyslu článku 90 Smlouvy. 4. Článek 5 směrnice Rady 72/464 ze dne 19. prosince 1972 nemá přímý účinek a nepřiznává procesním subjektům práva, jež musí chránit vnitrostátní soudy.“
Vyjádření Rady
Rada omezuje svá vyjádření na čtvrtou otázku týkající se směrnice 72/464, a zejména dosahu čl. 5, odst. 1. Podle Rady představuje čl. 5 odst. 1 závazek doprovázený výhradami, a tedy nemá přímý účinek. Dále Rada podává přehled o vypracování znění směrnice a naznačuje, že musí být vykládána v tom smyslu, že není v rozporu s tím, že členské státy stanoví právním opatřením pevné ceny, jež musí být dodržovány maloobchodníky.
Vyjádření belgické vlády
Belgická vláda vychází z tvrzení, že tabákové výrobky, a zvláště cigarety, nemají nic společného s jinými obchodními výrobky. Jsou jedinými výrobky podléhajícími režimu spotřební daně, na něž se vztahuje spotřební daň „ad valorem“ vypočtená z maloobchodní prodejní ceny „včetně DPH“. Je tedy zakázáno prodávat tabákové výrobky spotřebiteli za cenu vyšší, než je maloobchodní prodejní cena uvedená na kolku vzhledem k tomu, že spotřební daň i DPH jsou vypočteny na základě této ceny. Výrobci ani dovozci nic nebrání snížit prodejní ceny „erga omnes“, vylepením kolku nesoucího nižší cenu, jsou-li dodrženy všechny požadavky daňového práva.
Pokud jde o položené otázky, zastává belgická vláda stanovisko, že opatření členského státu, jež při prodeji dovezených nebo v zemi vyrobených výrobků spotřebiteli stanoví cenu určenou výrobci nebo dovozci, není v rozporu s čl. 3 písm. f), čl. 5 druhým pododstavcem a článkem 86 Smlouvy. Toto opatření nicméně nebrání použití článku 86 Smlouvy na podniky.
Belgická vláda tvrdí, že článek 58 Zákona o DPH ve skutečnosti nepřiznává práva ve smyslu čl. 90 prvního pododstavce Smlouvy, ale ukládá závazky. Především z tohoto důvodu, a ten by byl sám o sobě dostatečný, nelze prohlásit, že se na toto vnitrostátní opatření vztahuje čl. 90 první pododstavec Smlouvy.
Články 30, 31 a 32 musí být chápány v tom smyslu, že předpis stanovující pevné ceny pro prodej spotřebiteli, tj. ceny uvedené na kolku a volně stanovené domácími výrobci nebo dovozci výrobků původem z jiných členských států, není v rozporu s výše zmíněnými články Smlouvy. Tento předpis nemá žádný nepříznivý dopad na možnosti prodeje dovezených výrobků, a tedy nemůže ovlivnit obchod mezi členskými státy.
K posouzení slučitelnosti dotčeného předpisu s články 30, 31 a 32 Smlouvy stačí, aby bylo možné vyvodit z úlohy a z důsledků vnitrostátního opatření vznik narušení dovozů z členských států, aniž by muselo být zjištěno faktické narušení dovozu.
Je tomu tak i tehdy, když členský stát dovolí výrobcům a dovozcům, poté co oznámili zvýšení cen a dodrželi určitou čekací lhůtu, volně určit ceny, včetně maloobchodních prodejních cen, přičemž tyto ceny zveřejní a uloží jejich dodržování na základě výše uvedeného předpisu.
Na závěr belgická vláda navrhuje výklad směrnice Rady 72/464/EHS ve stejném smyslu jako Rada.
Vyjádření nizozemské vlády
Nizozemská vláda vysvětluje, že nizozemské právní předpisy obsahují ustanovení podobná ustanovením dotčeného belgického právního předpisu. Podle nizozemské vlády nejsou příslušné důvody ani tak právní jako sociální a hospodářské. Odvětví maloobchodního prodeje tabákových výrobků se zčásti skládá z velkého počtu drobných specializovaných maloobchodníků, kteří mají vážné hospodářské problémy. Zisková marže u tabákových výrobků je nižší než marže u jiných výrobků prodávaných v maloobchodě vzhledem k tomu, že daňová složka ceny tabákových výrobků je vysoká. Odstranění zákazu může prospět pouze velkoprodejnám.
Vyjádření lucemburské vlády
Lucemburská vláda, jejíž právní předpisy také obsahují podobná ustanovení, se v zásadě dovolává podobných sociálních a ekonomických důvodů.
Vyjádření italské vlády
Italská vláda zdůrazňuje, že v Itálii je cena při prodeji spotřebiteli z daňových důvodů určena vnitrostátním zákonem a že článek 86 není určen členským státům při výkonu jejich legislativní činnosti. V italském systému nemají výrobci nebo dovozci žádnou možnost určit cenu pro spotřebitele. Mimoto směrnice uznává daňový požadavek zachovat systém stanovených cen.
III Ústní řízení
Na jednání konaném dne 16. června 1977 byla vyslechnuta ústní vyjádření společnosti SA G.B.-Inno-B.M., zastoupené pp. Van Brunnenem, Waelbroeckem a Dassessem, advokáty advokátní komory v Bruselu, ATAB zastoupené pp. Bayardem, Goffinem, Braunem a Thysem, advokáty advokátní komory v Bruselu, a pí Kemmler, advokátkou advokátní komory ve Frankfurtu nad Mohanem, Rady Evropských Společenství, zastoupené jejími zmocněnci, pp. Fornasierem a Brautigamem, Komise Evropských Společenství, zastoupené jejím zmocněncem p. van der Eschem, lucemburské vlády, zastoupené jejím zmocněncem p. Emringerem a pí Arendt, advokátkou advokátní komory v Lucemburku, a italské vlády, zastoupené jejími zmocněnci pp. Marescou a Bragugliem.
V průběhu veřejného slyšení tvrdila ATAB především, že článek 58 belgického zákona o DPH je chráněn před článkem 30 a následujícími Smlouvy. Toto ustanovení je totiž daňové povahy a je neoddělitelné od belgického daňového systému. Článek 99 Smlouvy upravuje konečný osud vnitrostátních právních předpisů o dani z obratu a jiných nepřímých daních. Z toho logicky vyplývá, že až do okamžiku, kdy budou daňové právní předpisy harmonizovány, zůstávají platné ve svém celku.
Komise odmítla tuto konstrukci a především tvrdila, že v případě jejího přijetí by se dospělo k nepřijatelnému výsledku, že pokud členský stát usiluje o zajištění výběru svých daní a zároveň se domnívá, že je třeba podpořit ziskovost podniků a za tímto účelem odstranit konkurenci, umožňují daňové důvody takového právního předpisu odstranit konkurenční právní úpravu Smlouvy. Zde dochází k poručení článku 30, což se velmi vážně odráží v obchodech Společenství.
Generální advokát předložil své stanovisko na jednání konaném dne 21. září 1977.
Právní otázky 1 Rozsudkem ze dne 7. ledna 1977 doručeným Soudnímu dvoru dne 26. ledna 1977 položil belgický Hof van Cassatie na základě článku 177 Smlouvy o EHS čtyři otázky týkající se výkladu čl. 3 písm. f), čl. 5 druhého pododstavce a článků 30, 31, 32, 86 a 90 Smlouvy, jakož i výkladu směrnice Rady 72/464/EHS (Úř. věst. L 303, s. 3), a týkající se daní jiných než daní z obratu, které ovlivňují spotřebu tabákových výrobků. 2 Ve sporu, v jehož rámci byly vzneseny tyto otázky, proti sobě stojí belgická akciová společnost “G.B.-Inno-B.M.“, jež v Belgii provozuje několik velkoprodejen, a neziskové sdružení „Vereniging van de Kleinhandelaars in Tabak“ („Asociace maloobchodníků s tabákovými výrobky“, dále jen ATAB). 3 Ze spisu vyplývá, že usnesením ze dne 24. dubna 1972 odsoudil předseda obchodního soudu v Bruselu na návrh ATAB společnost, kterou získala G.B.-Inno-B.M., k zastavení prodeje nebo nabízení k prodeji cigaret za cenu nižší, než je cena uvedená na kolku, z důvodu, že tyto praktiky představují nekalosoutěžní akt a porušení článku 58 belgického zákona ze dne 3. července 1969 (Zákon o dani z přidané hodnoty), jenž zní takto:
K nákladům řízení 66 Výdaje vynaložené vládou Belgického království, vládou Lucemburského velkovévodství, vládou Nizozemského království, vládou Italské republiky, Radou Evropských společenství a Komisí Evropských společenství, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují. 67 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před vnitrostátním soudem, k rozhodnutí o nákladech řízení je příslušný uvedený soud.
z těchto důvodů,
2) K posouzení slučitelnosti přijetí nebo ponechání v platnosti vnitrostátního opatření, jež ukládá při prodeji tabákových výrobků spotřebiteli dodržování cen určených výrobci nebo dovozci, s článkem 86 ve spojení s čl. 3 písm. f) a s čl. 5 druhým pododstavcem Smlouvy je třeba určit, vzhledem k překážkám obchodu, jež mohou vyplývat z povahy daňového režimu, jemuž tyto výrobky podléhají, zda mimo zneužívání dominantního postavení, jež tento režim může případně umožnit, by ještě mohl ovlivnit obchod mezi členskými státy.