Odbor kompatibility s právem ES
Úřad vlády ČR
I S A P
Informační Systém pro Aproximaci Práva
Databáze č. 17 : Databáze judikatury
ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů

Číslo (Kód CELEX):
Number (CELEX Code):		61996J0135
Název:
Title: 		Union Européenne de l´artisanat
et des petites et moyennes entreprises (UEAPME)
proti
Radě Evropské unie
Publikace:
Publication:
Předmět (klíčová slova):
Keywords
Související předpisy:
Corresponding acts:
Odkaz na souvisejicí judikáty:
Corresponding Judgements:
Plný text:
Fulltext:		Ano

Fakta:


Názor soudu a komentář:


Shrnutí (Summary of the Judgment):


Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):

1

Věc T-135/96

Union Européenne de l´artisanat

et des petites et moyennes entreprises (UEAPME)

proti

Radě Evropské unie


„Dohoda o sociální politice – Zrušení směrnice – Přípustnost – Statut sociálních partnerů v procesu přijímání směrnice – Zastupitelnost sociálních partnerů“


Rozsudek Soudu (čtvrtého rozšířeného senátu) ze dne 17. června 1998 …. II – 2338

Shrnutí rozsudku


1. Žaloba na neplatnost – Fyzické nebo právnické osoby – Akty, které se jich dotýkají bezprostředně a osobně – Směrnice provádějící rámcovou dohodu o rodičovské dovolené – Normativní povaha – Žaloba sdružení zastupujícího a obhajujícího zájmy malých a středních podniků na evropské úrovni – Nepřípustnost
2. Sociální politika – Dohoda o sociální politice – Dohody sociálních partnerů – Provedení rozhodnutím Rady na návrh Komise – Podmínka – Dodržování zásady demokracie – Zastupitelnost signatářů dohody

1 Žaloba na neplatnost vedená jedním evropským sdružením, které zastupuje a obhajuje zájmy malých a středních podniků na evropské úrovni, proti směrnici 96/34 o rámcové dohodě o rodičovské dovolené, kterou uzavřely l'Union des confédérations de l'industrie et des employeurs d'Europe, Centre européen de l'entreprise publique a Confédération européenne des syndicats (Svaz evropských konfederací průmyslu a zaměstnavatelů, Evropské středisko podniků veřejného sektoru a Evropská odborová konfederace), je nepřípustná.


2. Komise a Rada jsou povinny prověřit zastupitelnost sociálních partnerů, signatářů dohody uzavřené na základě čl. 3 odst. 4 a článku 4 Dohody o sociální politice, o jejíž provedení na úrovni Společenství byla Rada požádána. To znamená, že musí ověřit, zda je společná zastupitelnost sociálních partnerů, signatářů dotyčné dohody, dostatečná vzhledem k jejímu obsahu.

Důvodem účasti obou uvedených orgánů je totiž poskytnutí pevného základu legislativní povahy dohodě uzavřené mezi sociálními partnery, aniž by bylo potřeba se uchýlit ke klasickým postupům vypracovávání legislativního textu, které stanoví smlouva a které zahrnují účast Evropského parlamentu.

Vzhledem k tomu, že postup uvedený v čl. 3 odst. 4 a v článku 4 Dohody nestanoví účast Evropského parlamentu, dodržování zásady demokracie, na které je Unie založena, vyžaduje – při neúčasti Evropského parlamentu při přijímání legislativního aktu – zajištění alternativní účasti občanů, v tomto případě prostřednictvím sociálních partnerů, kteří uzavřeli dohodu, které Rada kvalifikovanou většinou na návrh Komise přiznává legislativní základ na úrovni Společenství.


ROZSUDEK SOUDU (čtvrtého rozšířeného senátu)

17. června 1998** Jednací jazyk: francouzština.


Ve věci T-135/96,

Union européenne de l’artisanat et des petites et moyennes entreprises (UEAPME) (Evropský svaz řemeslných a malých a středních podniků), sdružení podle belgického práva, se sídlem v Bruselu (Belgie), zastoupené Francisem Herbertem a Danielem Tomasevicem, advokáty advokátní komory v Bruselu, a Geneviève Tuts, advokátkou advokátní komory v Liège, s adresou pro účely doručování v Lucemburku v kanceláři Carlose Zeyena, 67 Rue Ermesinde,


žalobce,

podporovaný:

Confédération générale des petites et moyennes entreprises et du patronat réel (CGPME), sdružením podle francouzského práva, se sídlem v Puteaux (Francie),

vedlejšími účastníky řízení,
proti

Radě Evropské unie, zastoupené Frédérikem Antonem, členem její právní služby, jako zmocněncem, s adresou pro účely doručování v Lucemburku u Alessandro Morbilliho, generálního ředitele ředitelství právních věcí Evropské investiční banky, 100, boulevard Konrad Adenauer,

žalované,
vedlejším účastníkem řízení,
Rozsudek

Skutkové okolnosti a řízení

1 Union européenne de l’artisanat et des petites et moyennes entreprises (dále jen “žalobce”) je evropské sdružení, které na evropské úrovni zastupuje a hájí zájmy malých a středních podniků (dále jen “MSP”).
2 Dne 3. června 1996 Rada přijala – na základě čl. 4 odst. 2 Dohody o sociální politice uzavřené mezi členskými státy Evropského společenství, s výjimkou Spojeného království Velké Británie a Severního Irska (dále jen “Dohoda”), připojené k Protokolu č. 14 o sociální politice, připojenému ke Smlouvě o založení Evropského společenství – směrnici 96/34/ES o rámcové dohodě o rodičovské dovolené uzavřené mezi Union des confédérations de l’industrie et des employeurs d’Europe (UNICE), Centre européen de l’entreprise publique (CEEP) a Confédération européenne des syndicats (CES) (Úř. věst. č. L 145, s. 4, dále jen “směrnice 96/34”).
3 Tato směrnice představuje první právní akt přijatý na základě článků 3 a 4 Dohody, jejichž obsah zní:


4 Komise ve svém sdělení o provádění Protokolu o sociální politice [COM(93) 600 konečné] (dále jen „sdělení“) usoudila, že žalobce je zaměstnavatelským sdružením „plně kompetentním k zastupování“ zvláštních kategorií podniků nebo podniků se zvláštními aspekty činnosti, které patří do kategorie mezioborových organizací zastupujících některé kategorie pracovníků nebo podniků. Z tohoto důvodu je žalobce uveden v seznamu zařazeném v příloze 2 sdělení, který zahrnuje organizace odpovídající kritériím stanoveným v bodu 24 sdělení za účelem zajištění řádného fungování konzultačního procesu, který stanoví článek 3 Dohody. Tento seznam zahrnuje zejména obecné mezioborové organizace a mezioborové organizace zastupující některé kategorie pracovníků nebo podniků. V bodu 49 sdělení Komise prohlašuje, že „se domnívá, že dotyčné sdělení stanoví základní pravidla pro zavádění nových postupů, aby akce mohla být prováděna efektivně a otevřeně“.
5 V roce 1983 Komise vypracovala návrh směrnice o rodičovské dovolené a dovolené z rodinných důvodů, kterou Rada nikdy nepřijala. Dne 21. ledna 1995 se Komise rozhodla v souladu s čl. 3 odst. 2 Dohody konzultovat se sociálními partnery otázku možného zaměření akce Společenství týkající se sladění pracovního a rodinného života.
6 Žalobce a další konzultovaná zastupitelská sdružení zaslaly dne 6. dubna 1995 Komisi společné stanovisko. Autoři tohoto dokumentu Komisi naléhavě žádali, aby učinila „vše, co je v její moci, pro to, aby z jednání nebyly vyloučeny některé důležité otázky, ani někteří zástupci sociálních partnerů“.
7 V červnu 1995 Komise prohlásila, že akce Společenství je žádoucí a znovu konzultovala se sociálními partnery obsah zamýšleného návrhu v souladu s čl. 3 odst. 3 Dohody. Dne 5. července 1995 žalobce a ostatní konzultované organizace opět předložili společné stanovisko.
8 Téhož dne sdružení UNICE, CEEP a CES informovala Komisi v souladu s čl. 3 odst. 4 Dohody, že zamýšlejí využít možnosti zahájit jednání o rodičovské dovolené uvedené v čl. 4 odst. 1 Dohody.
9 Dne 6. listopadu 1995 UNICE, CEEP a CES se dohodly na návrhu rámcové dohody. Dne 14. prosince 1995 tyto tři výše uvedené organizace uzavřely rámcovou dohodu o rodičovské dovolené (dále jen „rámcová dohoda“) a předaly ji Komisi se žádostí, aby byla v souladu s čl. 4 odst. 2 Dohody provedena rozhodnutím Rady na návrh Komise. Mezitím žalobce informoval Komisi dopisy ze dne 30. listopadu a 13. prosince 1995, že lituje, že se nemohl účastnit sociálního dialogu a současně jí předložil své kritické připomínky k návrhu rámcové dohody.
10 Dne 20. prosince 1995 Komise předala dotyčnou rámcovou dohodu organizacím, které předtím konzultovala nebo informovala a které nebyly jejími signatáři, mezi nimiž byl i žalobce, a pozvala je k informační schůzce a k dialogu na den 5. ledna 1996. Této schůzky se zúčastnil i žalobce.
11 Za těchto okolností byla směrnice 96/34, provádějící rámcovou dohodu, přijata Radou dne 3. června 1996.
12 Návrhem došlým kanceláři Soudu dne 5. září 1996 podal žalobce na základě článku 173 Smlouvy žalobu na neplatnost směrnice 96/34.
13 Samostatným podáním došlým kanceláři Soudu dne 21. listopadu 1996 vznesla Rada námitku nepřípustnosti podle čl. 114 odst. 1 jednacího řádu Soudu. Žalobce předložil své vyjádření k této námitce nepřípustnosti podáním ze dne 30. ledna 1997 došlým kanceláři Soudu dne 31. ledna 1997. Soud (čtvrtý senát) si usnesením ze dne 18. března 1997 vyhradil rozhodnutí o námitce spolu s věcí.
14 Návrhem došlým dne 20. ledna 1997 podala Komise podle článku 115 jednacího řádu Soudu a čl. 37 prvního pododstavce Statutu (ES) Soudního dvora návrh na vstup jako vedlejší účastnice na podporu návrhů Rady. Usnesením ze dne 18. března 1997 předseda čtvrtého senátu Soudu její vedlejší účastenství povolil. Komise předložila spis vedlejšího účastníka řízení dne 17. června 1997. Žalobce předložil své vyjádření ke spisu vedlejšího účastníka řízení dne 9. září 1997.
15 Návrhem došlým Soudu dne 24. ledna 1997 organizace Confédération générale des petites et moyennes entreprises et du patronat réel (CGPME), sdružení podle francouzského práva se sídlem v Puteaux (Francie), Union professionnelle artisanale (UPA), sdružení podle francouzského práva se sídlem v Paříži, Nationaal Christelijk Middenstandsverbond (NCMV), sdružení podle belgického práva se sídlem v Bruselu, Koninklijke Vereniging MKB-Nederland, sdružení podle nizozemského práva se sídlem v Delftu (Nizozemsko), Fédération des artisans, sdružení podle lucemburského práva se sídlem v Lucemburku, Confederazione generale italiana del artigianato (Confartigianato), sdružení podle nizozemského práva se sídlem v Římě, Wirtschaftskammer Österreich, organizace podle rakouského veřejného práva se sídlem ve Vídni, a Bundesvereinigung der Fachverbände des deutschen Handwerks eV (BFH), sdružení podle německého práva se sídlem v Bonnu, podaly podle článku 115 jednacího řádu Soudu a čl. 37 druhého pododstavce Statutu Soudního dvora návrh na vstup jako vedlejší účastníci na podporu návrhů žalobce. Usnesením ze dne 18. března 1997 předseda čtvrtého senátu Soudu jejich vedlejší účastenství povolil (UEAPME v. Rada, Recueil, s. II-373). Tyto organizace předložily spis vedlejších účastníků řízení dne 18. června 1997. Rada předložila své vyjádření ke spisu vedlejších účastníků řízení dne 8. září 1997.
16 Rozhodnutím Soudu ze dne 18. dubna 1997 byla věc předložena čtvrtému rozšířenému senátu. Hlavní účastníci sporu vyslovili s tímto předložením souhlas.
17 Na základě zprávy soudce zpravodaje Soud (čtvrtý rozšířený senát) rozhodl zahájit ústní část řízení bez předběžného dokazování. S ohledem na organizační opatření však Soud vyzval účastníky řízení, aby na některé otázky odpověděli písemně před jednáním a vyzval Radu, aby předložila výňatky některých dokumentů, čemuž bylo vyhověno ve stanovených lhůtách.
18 Řeči účastníků řízení a jejich odpovědi na otázky soudu byly vyslechnuty na jednání konaném dne 11. března 1998.

19 Žalobce navrhuje, aby Soud:
– primárně zrušil podle článku 173 Smlouvy směrnici 96/34;
– podpůrně zrušil podle článku 173 Smlouvy směrnici 96/34 jenom, co se týče jejího provedení na MSP, jak stanoví čl. 2 odst. 2 Dohody;
– uložil Radě náhradu nákladů řízení.
20 Rada navrhuje, aby Soud:
– zamítl žalobu jako nepřípustnou;
– podpůrně zamítl žalobu jako neopodstatněnou;
– uložil žalobci a vedlejším účastníkům, kteří vstoupili do řízení na podporu jeho návrhů, náhradu nákladů řízení.
21 Vedlejší účastníci řízení, kteří vstoupili do řízení na podporu návrhů žalobce, navrhují, aby Soud:
– vzal formálně na vědomí, že vstoupili do řízení na podporu návrhů žalobce;
– primárně zrušil podle článku 173 Smlouvy směrnici 96/34, a aby podpůrně zrušil podle článku 173 Smlouvy směrnici 96/34 jenom, co se týče jejího provedení na MSP, jak stanoví čl. 2 odst. 2 Dohody;
– uložil Radě náhradu všech nákladů a výdajů, včetně nákladů a výdajů vzniklých jejich vedlejším účastenstvím.
22 Komise vystupující na podporu návrhů Rady navrhuje, aby Soud:
– zamítl žalobu jako nepřípustnou;
– zamítl žalobu jako neopodstatněnou;
– uložil žalobci a vedlejším účastníkům, kteří vstoupili do řízení na podporu jeho návrhů, náhradu nákladů řízení.
23 Žalobce předkládá pět žalobních důvodů na podporu své žaloby. První vychází z porušení čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 1 Dohody. Druhý vychází z porušení zásady patere legem quam ipse fecisti. Třetí důvod vychází z existence diskriminace mezi zastupitelskými organizacemi. Čtvrtý vychází z porušení čl. 2 odst. 2 Dohody. Pátý vychází z porušení zásad subsidiarity a přiměřenosti.

24 Rada v rámci své námitky nepřípustnosti tvrdí, že žaloba je nepřípustná, a to primárně z důvodu povahy napadeného aktu a podpůrně z důvodu skutečnosti, že žalobce není ani bezprostředně, ani osobně dotčen směrnicí 96/34.
25 Primárně Rada tvrdí, že vzhledem k tomu, že směrnice 96/34 je normativním aktem, podle čl. 173 čtvrtého pododstavce Smlouvy nemůže být předmětem žaloby na neplatnost podané právnickou osobou, jako je žalobce. Podle ustálené judikatury přípustnost žaloby na neplatnost podané jednotlivcem podléhá podmínce, že napadený akt, nezávisle na jeho formě a jeho právním určení, představuje ve skutečnosti rozhodnutí ve smyslu článku 189 Smlouvy (rozsudky Soudního dvora ze dne 6. října 1982, Alusuisse v. Rada a Komise, 307/81, Recueil s. 3463, ze dne 29. ledna 1985, Binderer v. Komise, 147/83, Recueil, s. 257, ze dne 24. února 1987, Deutz und Geldermann v. Rada, 26/86, Recueil, s. 941, bod 6, a ze dne 29. června 1989, RAR v. Rada a Komise, 250/86 a 11/87, Recueil, s. 2045). V projednávaném případě má však napadený akt všechny charakteristiky směrnice. V tomto ohledu Rada uvádí, že nelze určit s větší nebo menší přesností počet, nebo dokonce totožnost všech subjektů práva, na které se směrnice vztahuje. Dále uvádí, že v ní není uveden žalobce. Mimoto lze směrnici 96/34, která byla formulována zvlášť obecně, uplatňovat teprve po jejím provedení do vnitrostátního práva členskými státy, které mají v tomto případě značný prostor pro uvážení.
26 Podpůrně Rada tvrdí, že žalobce není napadeným aktem dotčen ani bezprostředně, ani osobně. Zaprvé žalobce nemůže být bezprostředně dotčen směrnicí 96/34, jejímž účelem v tomto ohledu není vytvořit práva pro jednotlivce, ale pouze povinnosti pro členské státy, jimž je v tomto případě přiznán velký prostor za účelem splnění prováděcí povinnosti. Zadruhé Rada zdůrazňuje, že žalobce neprokázal existenci některých vlastností, jimiž se vyznačuje, nebo faktické situace, která by jej vymezovala vzhledem k ostatním v takovém rozsahu, že ho bylo možno považovat za osobně dotčeného směrnicí 96/34. Rada uvádí různé skutečnosti, které ji vedou k těmto závěrům.
27 Rada poukazuje na to, že se žalobce nemůže spokojit s tím, že se účastnil procesu přijetí směrnice, aby tak prokázal přípustnost své žaloby na neplatnost, jelikož směrnice je normativním aktem, obecně a abstraktně formulovaným, a není určena jeho sdružení (viz usnesení Soudního dvora ze dne 23. listopadu 1995, Asocarne v. Rada, C-10/95 P, Recueil, s. I-4149, bod 40; usnesení Soudu ze dne 20. října 1994, Asocarne v. Rada, T-99/94, Recueil, s. II-871, a ze dne 11. ledna 1995, Cassa nazionale di previdenza ed assistenza a favore degli avvocati e procuratori v. Rada, T-116/94, Recueil, s. II-1).
28 Relevantní nejsou v tomto případě ani rozsudky Soudního dvora ze dne 2. února 1988, Van der Kooy v. Komise (67/85, 68/85 et 70/85, Recueil, s. 219), a ze dne 24. března 1993, CIRFS a další v. Komise (C-313/90, Recueil, s. I-1125), týkající se rozhodnutí, kterými se zrušují podpory nebo zamítá zahájení řízení stanovené čl. 93 odst. 2 Smlouvy. Rada totiž poukazuje na to, že sdružení, jemuž není napadený akt určen, má právo podat žalobu pouze v zastoupení jednoho nebo více svých členů, kteří mohou podat přípustnou žalobu (rozsudek Soudu ze dne 6. července 1995, AITEC a další v. Komise, T-447/93, T-448/93 a T-449/83, Recueil, s. II-1971, bod 60), nebo je-li schopno prokázat právní zájem na podání žaloby (výše uvedený rozsudek Van der Kooy v. Komise, body 17 až 25).
29 V dotčeném případě má Rada za to, že žalobce nemůže tvrdit, že podáním projednávané žaloby jednal v zastoupení jednoho nebo více svých členů, kteří byli směrnicí osobně dotčeni. Podle názoru Rady nemůže podat žalobu žádný jeho člen.
30 Žalobce rovněž nemůže tvrdit, že směrnicí 96/34 bylo dotčeno jeho právo sjednávat dohody uzavírané mezi sociálními partnery podle článku 4 Dohody, protože tato směrnice provádí dohodu, jejíhož uzavření se žalobce neúčastnil, přestože se účastnil konzultací konaných před jejím sjednáním.
31 Rada se proto snaží prokázat, že v této otázce neexistuje přímá souvislost mezi uznáním zastupitelnosti některých zájmů žalobce a jeho právním zájmem podat projednávanou žalobu. Tvrdí, že překážkou přípustnosti jeho žaloby je nedostatek jeho zastupitelnosti vzhledem k působnosti napadeného aktu. Vzhledem k tomu, že žalobce zastupuje jen některé kategorie podniků, nemůže být uznán za oprávněného podat žalobu proti aktu, jenž se týká všech podniků. Rada dále poukazuje na to, že žalobce nenamítá proti tomu, že je zařazen v seznamu uvedenému v příloze 2 sdělení mezi „mezioborovými organizacemi zastupujícími některé kategorie pracovníků nebo podniků.“ Mimoto se domnívá, že žalobce nemá ani právo, ani není předurčen sjednávat právní předpisy v sociální oblasti na evropské úrovni. V žádném případě, ani kdyby byla uznána zastupitelnost žalobce vzhledem k rozsahu působnosti napadeného aktu, by nebyl oprávněn podat žalobu, protože směrnicí 96/34 není dotčen z důvodu skutečností, které jej odlišují od všech ostatních. Rada se totiž domnívá, že žalobce, aby mu toto právo mohlo být přiznáno, by napřed musel prokázat, že zastupitelnost, kterou si nárokuje, přísluší výlučně jemu. Rada ovšem konstatuje, že žalobce to neprokázal.
32 Rada krom toho zdůrazňuje, že se žalobce nemůže dovolávat ani statusu vyjednavače nebo práva vyjednavače za účelem zdůvodnění svého právního zájmu podat žalobu, ani práva na účinnou soudní žalobu.
33 Zaprvé je třeba uvést, že žalobce neprávem tvrdí, že má „status vyjednavače“ a „právo jednat“ o dohodě. Na jedné straně musí být otázka, zda některá organizace má status vyjednavače, posuzovaná podle situace dotyčné organizace zjištěné na začátku jednání. V projednávaném případě Rada poukazuje na to, že žalobce se v žádném okamžiku neúčastnil jednání mezi sociálními partnery, která vedla k uzavření rámcové dohody. Žalobce tak neprokázal, že se jakýmkoli způsobem účastnil procesu dotyčného jednání, a tedy nemůže tvrdit, že má status vyjednavače. Na druhé straně z jeho pouhé konzultace nebo účasti na konzultačním řízení nelze vyvodit „právo jednat“, jehož se žalobce dovolává.
34 Rada nejprve zdůrazňuje, že akce zahájená konzultací a ukončená přijetím směrnice 96/34 nepředstavuje sled aktů, které tvoří součást jediného řízení. Články 2 a 4 Dohody zavádějí dvě odlišná řízení.
35 První řízení, stanovené v článku 2 Dohody, začíná konzultací Komise se sociálními partnery za účelem vypracování návrhu zamýšleného čl. 3 odst. 3 Dohody. Žalobce byl konzultován právě během konzultační fáze tohoto prvního řízení. Druhé řízení, stanovené v článku 4 Dohody, začíná jednáním mezi sociálními partnery za účelem vypracování návrhu. Rada potvrzuje, že Komise neřídila jednací fázi tohoto druhého řízení a že jeho výsledným dokumentem je dohoda mezi soukromými osobami. Této fáze jednání, která zahajuje druhé řízení, se žalobce neúčastnil.
36 Rada poté poznamenala, že neexistuje další souvislost mezi oběma uvedenými řízeními kromě společného výchozího bodu druhého řízení, který je součástí konzultační fáze prvního řízení. Rada upřesňuje, že tato dvě dotčená řízení nevedou k přijetí aktu stejného druhu. První řízení, jenž má klasickou právní povahu, vede k přijetí aktu Rady na základě čl. 2 Dohody podle postupu stanoveného v článku 189 C Smlouvy jako „spolupráce“ s Evropským parlamentem po konzultaci s Hospodářským a sociálním výborem. Druhé řízení, které je charakterizované smluvním postupem vedeným zástupci hospodářských a sociálních zájmů, kteří si to přejí, vede k přijetí aktu Rady na základě článku 4 Dohody podle postupu, který nestanoví ani konzultaci s Evropským parlamentem, ani konzultaci s Hospodářským a sociálním výborem. Rada z toho vyvozuje, že skutečnost, že některý subjekt byl konzultován v rámci prvního řízení, mu nezakládá nárok dovolávat se jakéhokoli práva z důvodu, že byl vyloučen z druhého řízení.
37 Rada závěrem prohlašuje, že žádné ustanovení nesvěřuje sociálnímu partnerovi právo sjednávat jakýkoli dokument s jinými sociálními partnery z důvodu jeho práva být konzultován Komisí. Poukazuje na to, že Dohoda, zejména její čl. 3 odst. 4, nabízí sociálním partnerům pouze možnost vzájemného jednání, nikoli právo. Jediným právem, jehož se žalobce může domáhat, je právo být konzultován Komisí na základě jeho začlenění do seznamu připojeného ke sdělení. V projednávaném případě byl však žalobce řádně konzultován.
38 V tomto ohledu Rada ve své odpovědi na vyjádření žalobce k usnesením Soudu ze dne 21. února 1995, Associazione agricoltori della provincia di Rovigo a další v. Komise (T-117/94, Recueil, s. II-455), a ze dne 3. června 1997, Merck a další v. Komise (T-60/96, Recueil, s. II-849), poznamenává, že pravidlo, které žalobce vyvozuje a contrario uvedené judikatury, a které Rada zpochybňuje, není v projednávaném případě použitelné, protože Rada, autor dotyčného aktu, není povinna konzultovat žalobce. Tuto povinnost konzultace má totiž jen Komise.
39 V každém případě, i kdyby bylo žalobci případně přiznáno právo jednat, nestačilo by to k jeho individualizaci, protože toto právo by muselo být přiznáno také každému dalšímu sociálnímu partnerovi, který byl konzultován, i když nesjednával rámcovou dohodu.
40 Zadruhé má Rada za to, že žalobce se neprávem dovolává práva na účinnou soudní žalobu za účelem zdůvodnění svého právního zájmu na podání žaloby v dotčeném případě. Rada zdůrazňuje, že žalobce především neprokázal, že řízení o předběžné otázce podle článku 177 Smlouvy by nebylo účinným prostředkem k zajištění kontroly legality směrnice 96/34. Dále vysvětluje, že žalobce nemá žádné právo účastnit se kolektivního vyjednávání, takže se nemůže dovolávat judikatury, na kterou odkazuje (rozsudek Soudního dvora ze dne 22. května 1990, Parlament v. Rada, C-70/88, Recueil, s. I-2041). Rada má rovněž za to, že nepřípustnost projednávané žaloby neznamená, že soud Společenství odmítá uznat zastupitelskou povahu žalobce k obecné obhajobě zájmů MSP.
41 Komise, vystupující na podporu návrhů Rady, má rovněž za to, že projednávaná žaloba je nepřípustná. Klade důraz především na dva body. Zaprvé má za to, že žalobce nelze považovat za osobně dotčeného dotyčným opatřením. V tomto ohledu zdůrazňuje, že postavení žalobce v dotčeném případě je v mnohém podobné postavení dotyčného sdružení zemědělců a rybářů uvedeném ve výše citovaném usnesení Associazione agricoltori della provincia di Rovigo a další v. Komise, podle jehož znění Soud rozhodl, že není napadeným aktem osobně dotčeno. Komise vysvětluje, že přestože žalobci v uvedené věci tvrdili, že musí být považováni za osobně dotčené vzhledem k jejich právu účastnit se procesu vypracování návrhu programu, který se předkládá k posouzení Komisi v rámci napadeného aktu, Soud potvrdil, že nemůže přijmout zásadu, podle které je jakékoli sdružení jako zástupce jedné kategorie zaměstnavatelů osobně dotčeno aktem, který se týká obecných zájmů této kategorie, jde-li o opatření obecného významu použitelné na objektivně určené situace, které má právní účinky ve vztahu ke kategoriím osob chápaných obecně a abstraktně (výše uvedené usnesení Associazione agricoltori della provincia di Rovigo a další v. Komise , body 16 a 24).
42 Komise má zadruhé za to, že se žalobce nemůže dovolávat bezprostředního zájmu ve smyslu judikatury Soudního dvora za účelem zdůvodnění přípustnosti své žaloby. Dále v rozporu s tvrzením žalobce uvádí, že k tomu, aby žalobce mohl být považován za bezprostředně dotčeného, musejí právní účinky napadeného rozhodnutí ve vztahu k žalobci vyplývat přímo z tohoto aktu samého, a nesmí být důsledkem následného rozhodnutí, které nezbytně nebo automaticky vyplývá z napadeného aktu (v tomto ohledu viz stanovisko generálního advokáta W. Van Gervena předcházející rozsudku Soudního dvora ze dne 15. června 1993, Abertal a další v. Komise, C-213/91, Recueil, s. I-3177, bod 20). V projednávaném případě však napadený akt ponechává značný prostor pro volné uvážení členských států, pokud jde o prostředky k dosažení jím stanovených cílů. Komise dodává, že Radě konkrétně navrhla, aby přijala směrnici s přihlédnutím k povaze a obsahu rámcové dohody, která ponechá značný prostor pro volné uvážení při jejím provádění na vnitrostátní úrovni.
43 Žalobce argumenty předložené Radou i Komisí zpochybňuje.
44 Na argumenty vznesené Radou žalobce odpovídá, že zaprvé přípustnost projednávané žaloby musí být posuzována z hlediska zvláštní povahy dotyčné směrnice. V tomto ohledu zdůrazňuje, že směrnice 96/34 je prvním právním aktem přijatým na základě Dohody a protokolu. Jediným jejím cílem je zavázat členské státy k provádění rámcové dohody uzavřené třemi obecnými mezioborovými organizacemi. V projednávaném případě tyto organizace samy určily obsah směrnice, zatímco orgány Společenství, které jsou obecně povolány účastnit se legislativního procesu, hrály čistě formální roli (viz třináctý a čtrnáctý bod odůvodnění směrnice 96/34 a zpráva Evropského parlamentu k návrhu Komise týkajícího se této směrnice). Dále je významné, že Komise vyjádřila ve svém sdělení názor, že Rada si nezachovala žádnou pravomoc k provádění změn v dohodě uzavřené mezi sociálními partnery. V důsledku toho bylo sladění právních předpisů v oblasti rodičovské dovolené ve všech členských státech Unie s výjimkou Spojeného království Velké Británie a Severního Irska ponecháno pouze na volném uvážení uvedených tří sociálních partnerů, kteří z vlastního podnětu zahájili proces jednání stanovený v čl. 4 odst. 2 Dohody, aniž by k němu přizvali ostatní sociální partnery uznané Komisí. Za těchto okolností nelze směrnici 96/34 srovnávat se směrnicemi, které byly dosud předmětem judikatury Soudního dvora. Tato směrnice se liší od klasických směrnic ve dvou směrech.
45 Zaprvé použití směrnice jako právního nástroje v dotčeném případě nebylo diktováno žádným ustanovením Smlouvy, ale bylo důsledkem dvou voleb. Mezioborové organizace, které sjednaly rámcovou dohodu, se rozhodly jí přidělit účinek erga omnes, ačkoli se mohly omezit na sjednání jednoduché dohody, která by měla účinek inter partes. Komise se rozhodla předložit Radě návrh směrnice, kde by byla rámcová dohoda závazná erga omnes, zatímco podle čl. 4 odst. 2 mohla zvolit jiné právní nástroje stanovené článkem 189 Smlouvy, nebo, jak to uvádí německá vláda ve svém postoji k procesním otázkám, které byly vzneseny při použití Dohody, mohla navrhnout přijetí pouze rozhodnutí sui generis. Argumenty obvykle uplatňované k prokázání nepřípustnosti žaloby jednotlivce na zrušení směrnice tedy nejsou v daném případě relevantní z důvodu těchto dvou voleb. Je totiž paradoxní tvrdit, že právní charakter směrnice 96/34 ovlivňuje přípustnost projednávané žaloby, pokud by takové tvrzení mělo znamenat, že žalobce jako zastupitelská organizace vyloučená z jednání nemůže předložit otázky legality a vzniku rámcové dohody soudu Společenství k přezkoumání z důvodu skutečnosti, že se profesní organizace, které uvedenou dohodu uzavřely, rozhodly rozšířit její účinky na jiné sociální partnery, zatímco žalobce právě legalitu uvedeného rozšíření zpochybňuje. Kromě toho by v důsledku tohoto tvrzení Komise mohla zvolením směrnice jako právního nástroje zbavit žalobce veškeré soudní ochrany, takže by mohla, nebo dokonce musela, navrhnout jiný druh aktu.
46 Zadruhé žalobce tvrdí, že zvláštní povaha směrnice 96/34 dostává zastupitelské organizace vyloučené z jednání do zvláštního postavení, které Rada nemůže opomíjet. Tvrzení, podle kterého žalobce není osobně dotčen z důvodu té skutečnosti, že není signatářem dohody, není relevantní, protože jádrem projednávaného sporu je otázka, zda se žalobce měl účastnit jednání a podepsat rámcovou dohodu.
47 Žalobce dále tvrdí, že argumenty Rady, které vycházejí z analýzy obsahu směrnice a vedou k závěru, že směrnice je právním předpisem, rovněž opomíjejí zvláštnost směrnice 96/34. Kritizuje také argument, podle kterého žalobce není uveden ve směrnici vzhledem k tomu, že jeho účast na jednání by stačila k tomu, aby jeho žaloba byla přípustná. Tento argument by tedy představoval další důvod k tomu, aby sociální partneři, kteří se jednání účastnili, nepřizvali žalobce na jednání. Stejně tak argument, podle kterého by obsah směrnice byl dost vágní, kdyby byl členským státům ponechán velký prostor pro volné uvážení, nebere v úvahu okolnost, že tento obsah byl určen sociálními partnery, a nikoli Radou, a že tato nepřesnost je právě předmětem prvního žalobního důvodu (viz výše bod 23).
48 Zadruhé žalobce připomíná, že podle ustálené judikatury normativní povaha některého aktu nevylučuje, aby jím mohly být osobně dotčeny některé zúčastněné hospodářské subjekty (rozsudky Soudního dvora ze dne 21. února 1984, Allied Corporation a další v. Komise, 239/82 a 275/82, Recueil, s. 1005, bod 11, ze dne 23. května 1985, Allied Corporation a další v. Rada, 53/83, Recueil, s. 1621, bod 4, ze dne 16. května 1991, Extramet Industrie v. Rada, C-358/89, Recueil, s. I-2501, bod 13, a ze dne 18. května 1994, Codorniu v. Rada, C-309/89, Recueil, s. I-1853, bod 19). I když se uvedená judikatura týká jen žalob podaných proti nařízením, žalobce má za to, že neexistuje žádný důvod, proč by neměla být použita, když je napadeným aktem směrnice, neboť rozdíl mezi těmito dvěma akty nespočívá v tom, že mají obecnou působnost, ale ve skutečnosti, že směrnice ukládá členskému státu nebo členským státům, kterým je určena, „výsledek, jehož má být dosaženo“, přičemž se jim ponechává volba forem a prostředků k dosažení tohoto výsledku (viz stanovisko generálního advokáta W. Van Gervena předcházející rozsudku Soudního dvora ze dne 12. února 1992, Nizozemsko a PTT Nederland v. Komise, C-48/90 a C-66/90, Recueil, s. I-565, I-589, I-597).
49 Projednávaná žaloba nemusí být prohlášena za nepřípustnou ani na základě doslovného výkladu čl. 173 čtvrtého pododstavce Smlouvy, podle kterého předmětem žaloby jednotlivce na neplatnost mohou být jen rozhodnutí. Žalobce zdůrazňuje, že ustanovení upravující přístup k soudu Společenství byla vždy vykládána v rámci účinné soudní ochrany, co se týče napadnutelných aktů (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 9. února 1984, Kohler v. Účetní dvůr, 316/82 a 40/83, Recueil, s. 641; rozsudek Soudu ze dne 24. března 1994, Air France v. Komise, T-3/93, Recueil, s. II-121), ale i pokud jde o dotčené orgány (viz rozsudky Soudního dvora ze dne 15. června 1976, Mills v. BEI, 110/75, Recueil, s. 955, ze dne 23. dubna 1986, Les Verts v. Parlament, 294/83, Recueil, s. 1339, ze dne 3. července 1986, Rada v. Parlament, 34/86, Recueil, s. 2155, a ze dne 2. prosince 1992, SGEEM a Etroy v. BEI, C-370/89, Recueil, s. I-6211).
50 Žalobce zdůrazňuje, že usnesení Soudu ze dne 20. října 1994 ve výše uvedené věci Asocarne v. Rada (bod 17), v němž Soud odůvodnil vyloučení žaloby na neplatnost podané jednotlivcem proti směrnici se zdůrazněním, že „soudní ochrana jednotlivců je řádně a dostatečně zajištěna vnitrostátními soudy, které kontrolují její provádění do jednotlivých vnitrostátních práv“, bylo kriticky přijato v právní nauce a že výše zmíněné usnesení Soudního dvora ze dne 23. listopadu 1995, Asocarne v. Rada, sice potvrzuje usnesení Soudu, avšak zakládá zamítnutí dovolání nejen na skutečnosti, že výše uvedené rozsudky Van ser Kooy v. Komise a CIRFS a další v. Komise, které se týkají rozhodnutí, nebyly použitelné na projednávanou věc, neboť se jednalo o směrnici, ale rovněž na úvaze, že směrnice byla přijata po řízení, které nestanovilo účast žalobce na rozdíl od věci, o kterou se jednalo ve výše uvedeném rozsudku CIRFS a další v. Komise. Žalobce však zdůrazňuje, že v daném případě byla směrnice přijata v rámci řízení, které nejen stanovilo účast sociálních partnerů, jako je žalobce, ale k němuž také došlo pouze z důvodu této účasti a volby provedené sociálními partnery, kteří byly jejími skutečnými autory.
51 Zatřetí žalobce tvrdí, že je směrnicí osobně dotčen, protože se ho týká z důvodu některých vlastností, které jsou pro něj zvláštní, a faktické situace, která jej vymezuje vzhledem k ostatním. V tomto ohledu poznamenává, že jej Komise ve svém sdělení uznala jako organizaci odpovídající kritériím zastupitelnosti formulovaným v bodu 24 uvedeného sdělení. Kromě toho uplatňuje, že byl Komisí konzultován ve dvou fázích stanovených v čl. 3 odst. 2 a 3 Dohody. Dále zdůrazňuje, že zájmy, které zastupuje, jsou jedinými zájmy, které požívají zvláštní ochrany podle čl. 2 odst. 2 Dohody, protože při zavádění právních předpisů v rámci Dohody nesmí být bráněno zakládání a rozvoji MSP. Žalobce nakonec tvrdí, že samotným předmětem rámcové dohody jsou MSP tak závažně dotčeny, že by měly mít možnost účastnit se jednání, neboť jinak by jim mohly být způsobeny vážné újmy, a tedy i dojít ke zjevnému porušení čl. 2 odst. 2 Dohody. Z toho vyplývá, že žalobce je dotyčnou směrnicí osobně dotčen s ohledem na roli, kterou by měl hrát v jejím vypracování.
52 Vzhledem k těmto faktorům žalobce tvrdí, že jeho žaloba splňuje podmínky obsažené ve výše uvedených rozsudcích Van der Koy v. Komise a CIRFS a další v. Komise, které musí sdružení splnit k prokázání, že je osobně dotčeno. Dále poznamenal, že z rozsudku Soudu ze dne 27. dubna 1995, CCE de la Société générale des grandes sources a další v. Komise (T-96/92, Recueil, s. II-1213, body 35 a 36) vyplývá, že k tomu, aby byla některá osoba osobně dotčena směrnicí, stačí, aby měla právo účastnit se jednání, aniž by se vyžadovala skutečně efektivní účast. V každém případě připomíná, že Rada nemůže tvrdit, že žalobce není osobně dotčen z důvodu skutečnosti, že se nezúčastnil jednání, protože jádrem projednávaného případu je právě skutečnost, že během přípravy směrnice 96/34 nebylo uznáno postavení a status žalobce jako účastníka jednání.
53 Začtvrté žalobce tvrdí, že obě části předmětu žaloby prokazují, že jeho zájmy jsou přijetím směrnice bezprostředně dotčeny.
54 První část předmětu žaloby se týká způsobu vzniku směrnice a ukazuje skutečnost, že žalobce jako uznaná zastupitelská organizace byl svévolně vyloučen z jednání. Normativním aktem, který zakotvuje rámcovou dohodu, mezi jejímiž signatáři schází žalobce, jsou zájmy žalobce bezprostředně dotčeny vzhledem k tomu, že je jím ovlivněn jeden z jeho hlavních úkolů podle čl. 4 odst. 2 Dohody, tj. účastnit se sjednávání sociálních dohod (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek CCE de la Société générale des grandes sources a další v. Komise, bod 38).
55 Druhá část předmětu žaloby se týká obsahu rámcové dohody, kterému vytýká, že je velmi nejasný a obecný, jelikož ponechává členským státům možnost „povolovat zvláštní úpravy“ odpovídající provozním a organizačním potřebám MSP. Žalobce však tvrdí, že má bezprostřední zájem na tom, aby bylo zajištěno, že rámcová dohoda, která musí být provedena do vnitrostátního práva členských států, bude přihlížet k zájmům MSP.
56 Ve své replice poukazuje žalobce na to, že Rada uznává, že přípustnost žaloby nelze oddělit od jejího základu. Nicméně tvrdí, že lze mít námitky vůči postoji Rady v tomto ohledu. Na jedné straně označuje žalobce za podivné její tvrzení, že sdružení, které zastupuje MSP, se může dovolávat čl. 2 odst. 2 Dohody jen tehdy, pokud jde o směrnici použitelnou pouze na MSP, a to za předpokladu, že se jedná o směrnici použitelnou pouze na MSP obsahující správní, finanční a právní překážky vzniku a rozvoji těchto podniků. Na druhé straně se žalobce domnívá, že je paradoxem tvrdit, že pokud se směrnice netýká jen MSP, sdružení zastupující MSP se nemůže před Soudem dovolávat nedodržení právního ustanovení, které ukládá zvláštní ochranu zájmů těchto podniků, tj. čl. 2 odst. 2 Dohody, právě z toho důvodu, že toto sdružení zastupuje jen tyto podniky.
57 Žalobce má za to, že jestliže jsou jeho práva vyjednavače jako zastupitelského sociálního partnera porušena, musí mít možnost dovolávat se soudní ochrany poskytované právem Společenství, a to bez ohledu na obsah přijatého dokumentu. Trvá na relevanci své zastupitelnosti v rámci přezkumu přípustnosti její žaloby a srovnává své postavení s postavením CEEP, které hájí pouze zájmy podniků veřejného sektoru.
58 V odpovědi na argumenty Komise žalobce prohlašuje, že ve skutečnosti nejde o to, zda je bezprostředně nebo osobně dotčen směrnicí 96/34, ale o způsob, kterým může dosáhnout potrestání porušení jeho práva na účast na kolektivním sjednávání rámcových dohod projednávaných na evropské úrovni. V každém případě má žalobce za to, že oba argumenty předložené Komisí je nutno zamítnout.
59 Na jedné straně žalobce tvrdí, že je osobně dotčen napadeným aktem. Má za to, že výše uvedené usnesení ve věci Associazione agricoltori della provincia di Rovigo a další v. Komise se týkalo zcela odlišného případu, než o který jde v projednávané věci. Žalobce uvádí, že Soud prohlásil žalobu v projednávané věci za nepřípustnou ne proto, že by se domníval, že povinnost Komise konzultovat dotyčná sdružení nepostačovala k jejich individualizaci, ale proto, že se domnívá, že tato povinnost konzultace neexistuje v právním rámci, který upravuje přijetí napadeného aktu (body 30 a 31). Žalobce z toho a contrario vyvozuje, že hospodářské subjekty mají osobní zájem napadnout některý akt, jestliže byly před jeho přijetím konzultovány na základě povinnosti, kterou má konzultující orgán. Kromě toho tvrdí, že Soud potvrdil tento výklad ve svém výše uvedeném usnesení Merck a další v. Komise (body 73 a 74), když prohlásil žalobu za nepřípustnou z důvodu, že Komise neměla povinnost vyslechnout žalobce před přijetím napadnutého aktu. Žalobce zdůrazňuje skutečnost, že v uvedené věci Komise výslovně uznala, že pokud souběžně existuje povinnost vyslechnout žalobce ve stadiu přípravy dotyčného aktu, je třeba uznat existenci osobního zájmu (bod 34).
60 Na druhé straně žalobce tvrdí, že má bezprostřední zájem požadovat zrušení směrnice 96/34. Zdůrazňuje, že tato směrnice nemá svůj vlastní obsah, ale že se spokojuje se schválením rámcové dohody, která byla sjednána při porušení jeho práva na kolektivní vyjednávání; vysvětluje, že jeho kritika se týká způsobu sjednání rámcové dohody, který vyvolává jeho bezprostřední zájem napadnout směrnici 96/35. V tomto bodě se odvolává na výše uvedený rozsudek CCE de la Société générale des grandes sources a další v. Komise (bod 38), v němž Soud odmítl uznat bezprostřední zájem žalujících odborových organizací, které podaly žalobu, protože jejich práva zástupců zaměstnanců nebyla dotčena.
61 Žalobce má tedy za to, že není subjektem, který je jednoduše dotčen obsahem některé normy Společenství, ale subjektem, který měl být zapojen do sjednávání dotyčné normy na základě vyšších ustanovení právního řádu Společenství. Vzhledem k tomu, že Komise nezajistila dodržování Dohody, má žalobce za to, že musí mít přístup k Soudu, který je pověřen zjednat dodržování legality Společenství v rámci soudního řízení o zrušení. Žalobce dále uvádí, že mu není dostupný žádný jiný účelný právní prostředek, a určitě ne hypotetická žaloba na nečinnost nebo předložení předběžné otázky k rozhodnutí, který by mu umožnil dosáhnout soudní sankce postihující proces, kterým byly porušeny jeho výsady jako evropského sociálního partnera (výše uvedený rozsudek Parlament v. Rada, bod 20).

62 V projednávaném případe je namístě posoudit přípustnost žaloby na neplatnost podané právnickou osobou na základě čl. 173 čtvrtého pododstavce Smlouvy proti směrnici přijaté Radou podle čl. 4 odst. 2 Dohody.
63 Čl. 173 čtvrtý pododstavec Smlouvy sice nepojednává výslovně o přípustnosti žaloby na neplatnost podané právnickou osobou proti směrnici, avšak z judikatury Soudního dvora vyplývá, že tato okolnost sama nestačí k prohlášení takových žalob za nepřípustné (v tomto ohledu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 29. června 1993, Gibraltar v. Rada, C-298/89, Recueil, s. I-3605, a výše uvedené usnesení Soudního dvora vydané k opravnému prostředku, ze dne 23. listopadu 1995, Asocarne v. Rada). V usnesení Asocarne v. Rada tak Soudní dvůr po prohlášení, že napadeným aktem je směrnice, ověřil, zda se nejedná o rozhodnutí, kterým je žalobce bezprostředně a osobně dotčen ve smyslu čl. 173 čtvrtého pododstavce Smlouvy, i když toto rozhodnutí bylo přijato formou směrnice. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že orgány Společenství nemohou pouze volbou formy dotyčného právního aktu vyloučit soudní ochranu, kterou nabízí jednotlivcům toto ustanovení Smlouvy (viz usnesení Soudu ze dne 30. září 1997, Federolio v. Komise, T-122/96, Recueil, s. II-1559, bod 50). Krom toho čl. 4 odst. 2 první pododstavec Dohody v projednávaném případě stanoví, že „dohody uzavřené na úrovni Společenství se provádějí buď podle postupů a praxe sociálních partnerů a členských států, anebo v záležitostech upravených článkem 2 na společnou žádost stran signatářů rozhodnutím Rady na návrh Komise“. Za těchto okolností v projednávaném případě nemůže pouhá volba formy směrnice umožnit Radě, aby zabránila jednotlivcům vykonávat jejich práva na podání žaloby, která požívají na základě Smlouvy.
64 Především je tedy třeba ověřit, zda je směrnice 96/34 normativním aktem, nebo zda je třeba ji považovat za rozhodnutí přijaté formou směrnice. K určení, zda jde o akt s obecnou působností, nebo ne, je třeba posoudit povahu a právní účinky, které má mít, nebo skutečně má (Alusuisse v. Rada a Komise, bod 8).
65 V projednávaném případě článek 1 směrnice 96/34 stanoví, že „účelem této směrnice je provedení rámcové dohody o rodičovské dovolené uzavřené dne 14. prosince 1995 mezi obecnými mezioborovými organizacemi (UNICE, CEEP a CES), které jsou uvedené v příloze.“ Z prvního ustanovení odstavců 1 a 2 rámcové dohody nazvané „Účel a působnost“ vyplývá, že dohoda „stanoví minimální požadavky, které mají umožnit sladění pracovních a rodinných povinností pracujících rodičů“ a „vztahuje se na všechny pracovníky, muže i ženy, kteří mají pracovní smlouvu nebo pracovní poměr definovaný právními předpisy, kolektivní smlouvou nebo praxí platnou v každém členském státě“.
66 Kromě toho žalobce sice kritizoval volbu směrnice jako formálního nástroje k provedení rámcové dohody na základě čl. 4 odst. 2 Dohody, netvrdil však, že směrnice 96/34 jako směrnice nesplňuje požadavky stanovené článkem 189 Smlouvy. Stačí totiž poukázat na to, že směrnice 96/34 je určena členským státům (článek 3), které jsou povinny přijmout veškerá nezbytná opatření, která jim umožní kdykoli zajistit výsledky požadované touto směrnicí (čl. 2 odst. 1) a že znění rámcové dohody, na kterou článek 1 odkazuje, ponechává vnitrostátním orgánům volbu forem a prostředků, které umožní dosáhnout uvedených výsledků.
67 V důsledku toho má směrnice 96/34 normativní povahu a nepředstavuje rozhodnutí ve smyslu článku 189 Smlouvy.
68 Zadruhé jde o posouzení, zda navzdory normativní povaze směrnice 96/34 lze považovat žalobce za bezprostředně a osobně dotčeného touto směrnicí.
69 V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle judikatury mohou být za některých okolností hospodářské subjekty osobně dotčeny i normativním aktem vztahujícím se na velkou většinu zúčastněných (v tomto ohledu viz výše uvedené rozsudky Extramet Industrie v. Komise, bod 13, Codorniu v. Rada, bod 19, a usnesení Federolio v. Komise, bod 58). Fyzická nebo právnická osoba však nemůže tvrdit, že je osobně dotčena, jestliže je dotyčným aktem dotčena z důvodu některých vlastností, které jsou pro ni zvláštní, nebo faktické situace, která ji vymezuje vzhledem k ostatním (rozsudek Soudního dvora ze dne 15. července 1963, Plaumann v. Komise, 25/62, Recueil, s. 197, 223; rozsudek Soudu ze dne 27. dubna 1995, CCE de Vittel a další v. Komise, T-12/93, Recueil s. II-1247, bod 36, a výše uvedené usnesení Federolio v. Komise, bod 59).
70 V tomto bodě jsou jednotlivé argumenty předložené žalobcem založeny na předpokladu, že v rámci procesních mechanismů zřízených Dohodou za účelem přijetí aktů spadajících do její působnosti, požívá žalobce zvláštní práva, která byla v projednávaném případě opomíjena.
71 K posouzení otázky, zda je žalobce v tomto případě opravdu dotčen směrnicí 96/34 z důvodu určitých vlastností, které jsou pro něj zvláštní, nebo faktické situace, která jej vymezuje vzhledem k ostatním, je třeba posoudit zvláštnosti řízení, které vedlo k přijetí této směrnice, počínaje analýzou procesních mechanismů zřízených Dohodou. Z ustanovení Dohody vyplývá, že akty nezbytné k uskutečňování jejích cílů lze přijmout v rámci dvou alternativních řízení.
72 Obě dotyčná řízení mají společnou počáteční fázi, která spočívá v konzultování sociálních partnerů Komisí podle čl. 3 odst. 2 a 3 Dohody. Znění Dohody však neupřesňuje, kterých sociálních partnerů se to týká. Komise proto ve svém sdělení definovala některá kritéria umožňující identifikovat sociální partnery, jejichž zastupitelnost podle ní opravňuje k tomu, aby byli během této počáteční fáze konzultováni, což je nezbytnou podmínkou každé iniciativy Společenství založené na ustanoveních Dohody. Na základě těchto kritérií Komise vypracovala seznam připojený k příloze 2 jejího sdělení. V bodu 24 tohoto sdělení Komise upřesňuje, že uvedený seznam bude přezkoumán na základě získaných zkušeností v této oblasti. Žalobce je v tomto seznamu uveden jako mezioborová organizace zastupující některé kategorie pracovníků nebo podniků. Mezi stranami je nesporné, že žalobce byl v tomto případě konzultován Komisí podle čl. 3 odst. 2 a 3 Dohody.
73 Pokud jde o první řízení, z článku 2 Dohody vyplývá, že Rada může po konzultaci s Hospodářským a sociálním výborem přijímat směrnice podle postupu stanoveného v článku 189 C Smlouvy v oblastech uvedených v čl. 2 odst. 1 Dohody, jakož i jednomyslně rozhodovat na návrh Komise a po konzultaci s Evropským parlamentem a s Hospodářským a sociálním výborem v záležitostech uvedených v čl. 2 odst. 3 Dohody. Pokud jde o druhé řízení, z článku 4 Dohody vyplývá, že dohodu uzavřenou na evropské úrovni mezi sociálními partnery lze provádět buď podle postupů a zvyklostí, které jsou vlastní sociálním partnerům a členským státům, nebo v záležitostech spadajících do působnosti článku 2 Dohody na základě společné žádosti stran signatářů rozhodnutím Rady na návrh Komise. Toto poslední řízení vedlo k přijetí napadené směrnice.
74 Druhé řízení, které začíná během fáze konzultací upravené v čl. 3 odst. 2 a 3 Dohody, je následující. Čl. 3 odst. 4 Dohody stanoví, že sociální partneři mohou při této příležitosti informovat Komisi o své ochotě zahájit proces stanovený článkem 4. Dále je v něm uvedeno, že doba trvání tohoto řízení nesmí překročit devět měsíců, nebude-li dotyčnými sociálními partnery a Komisí společně rozhodnuto o jeho prodloužení. Jak je uvedeno výše, ustanovení článku 4 doplňují, že dialog mezi sociálními partnery může vést k dohodám, které v oblastech spadajících do působnosti článku 2 může provést Rada na společnou žádost stran signatářů.
75 Ani čl. 3 odst. 4, ani článek 4 tedy výslovně neidentifikují sociální partnery, na které se vztahují jednání, o nichž se zmiňují. Struktura výše uvedených ustanovení a existence předchozí fáze konzultací však naznačují, že dotyční sociální partneři, na které se jednání vztahují, budou víceméně zahrnuti mezi těmi, kteří byli konzultováni Komisí. To však neznamená, že všichni sociální partneři, kteří byli konzultováni Komisí, tj. sociální partneři vyjmenovaní v seznamu uvedeném v příloze 2 sdělení, mají právo účastnit se dotyčných jednání. Je totiž třeba konstatovat, že fáze jednání, ke které může případně dojít během fáze konzultace zahájené Komisí, závisí výlučně na iniciativě těch zástupců sociálních partnerů, kteří chtějí takové jednání zahájit. Sociálními partnery, jichž se tato fáze jednání týká, jsou ti sociální partneři, kteří vzájemně projevili vůli zapojit se do procesu stanoveného v článku 4 Dohody a dovést ho do konce.
76 Bod 31 sdělení, který se nachází v části nazvané „Od konzultace k jednání“, ostatně upřesňuje, že „sociální partneři, kteří vedou svá jednání nezávisle, nejsou nikterak povinni omezit se na obsah návrhů, které vypracovává Komise, nebo na podávání pozměňovacích návrhů k nim, přičemž je dohodnuto, že předmětem žaloby Společenství mohou být pouze oblasti, jichž se týká návrh Komise. Dotyčnými sociálními partnery budou ti, kdo souhlasí se vzájemným vyjednáváním. Uzavření takové dohody je výlučně věcí jednotlivých organizací. Komise má však za to, že organizace, které jsou signatáři dohody, musejí pamatovat na ustanovení týkající se malých a středních podniků uvedená v čl. 2 odst. 2 Dohody“.
77 Z textu sdělení dále vyplývá, že vypracování seznamu uvedeného v jeho příloze 2, v němž jsou vyjmenováni sociální partneři považovaní Komisí za zastupitelské organizace, odpovídá nezbytnosti organizovat pouze fázi konzultace se sociálními partnery stanovenou v čl. 3 odst. 2 a 3 Dohody. Komise s tím totiž počítala jen v části sdělení věnované „konzultacím sociálních partnerů“ (body 11 až 28), a zejména v bodech 22 až 28 s názvem „Organizace, které mají být konzultovány“, zatímco se o nich vůbec nezmínila v úvahách věnovaných fázi jednání (body 29 až 36 sdělení pod názvem „Od konzultace k jednání“).
78 Z výše uvedeného vyplývá, že čl. 3 odst. 2, 3 a 4 a článek 4 Dohody nepřiznávají žádnému sociálnímu partnerovi, bez ohledu na zájmy, které údajně zastupuje, obecné právo účastnit se jakéhokoli jednání v souladu s čl. 3 odst. 4 Dohody, i když všichni sociální partneři, kteří byli konzultováni podle čl. 3 odst. 2 a 3 Dohody, mají možnost takové jednání zahájit.
79 Sama okolnost, že žalobce v tomto případě opětovně požádal Komisi o možnost účastnit se jednání vedeného mezi jinými sociálními partnery, na této situaci nic nemění, protože řízení vlastní fáze jednání vychází z iniciativy dotyčných sociálních partnerů, a nikoli Komise.
80 Podobně čl. 2 odst. 2 první pododstavec Dohody nepřiznává žalobci právo účastnit se jednání uvedených v čl. 3 odst. 4 Dohody. Ačkoli čl. 2 odst. 2 první pododstavec druhá věta Dohody stanoví, že „tyto směrnice se vyhýbají ukládání správních, finančních a právních omezení, která by zdržovala zakládání a rozvoj malých a středních podniků“, toto ustanovení nepřiznává právo zástupcům MSP na automatickou účast na všech jednáních vedených sociálními partnery podle čl. 3 odst. 4 Dohody (v tomto ohledu viz výše uvedený rozsudek CCE de la Société générale des grandes sources a další v. Komise, bod 29). Jde o ustanovení potvrzující hmotněprávní povinnost, jejíž plnění může předložit soudu Společenství k přezkumu každá dotčená osoba v rámci vhodného procesního prostředku, a to nejen žalobce v rámci žaloby na neplatnost stanovené čl. 173 čtvrtým pododstavcem Smlouvy. Z toho vyplývá, že žádná mezioborová organizace zastupující zájmy MSP, bez ohledu na požadovaný stupeň její zastupitelnosti, nemůže z čl. 2 odst. 2 prvního pododstavce Dohody vyvodit právo účastnit se takových jednání.
81 Kromě toho je třeba zamítnout argument žalobce formulovaný zejména během jednání, podle kterého z judikatury vyplývá, že pokud některá věcná ustanovení práva Společenství mají být účinná, musejí mít procesní důsledky. Judikatura citovaná při této příležitosti žalobcem totiž neumožňuje vyvodit z čl. 2 odst. 2 prvního pododstavce Dohody, že má právo účastnit se všech jednání vedených sociálními partnery na základě čl. 3 odst. 4 Dohody. Na jedné straně tak Soudní dvůr ve svém usnesení ze dne 17. ledna 1980, Camera Care v. Komise (792/79 R, Recueil, s. 119) neuznal procesní důsledky věcných ustanovení, v tomto případě článků 85 a 86 Smlouvy, avšak určil působnost jednoho ustanovení, které již přiznává Komisi zvláštní pravomoc, a to ustanovení čl. 3 odst. 1 nařízení Rady č. 17 ze dne 6. února 1962, prvního prováděcího nařízení k článkům 85 a 86 Smlouvy (Úř. věst. 1962, 13, s. 204). Na druhé straně se Soudní dvůr v rozsudku ze dne 27. října 1993, Enderby (C-127/92, Recueil, s. I-5535), v souvislosti s řízením o předběžné otázce vyjádřil k rozdělení důkazního břemena ve vztahu k otázce, zda některá praxe ve vztazích mezi zaměstnavateli a zaměstnanci představuje diskriminaci v rozporu s článkem 119 Smlouvy. V posledně uvedené věci, na rozdíl od věci projednávané v tomto případě, Soudní dvůr nepřiznal jednotlivci procesní právo v rámci řízení týkajícího se přijetí aktu orgánem Společenství.
82 Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že s přihlédnutím k ustanovením Dohody žalobce nemůže tvrdit, že má obecné právo účastnit se Dohodou stanovené jednací fáze druhého řízení, a v tomto případě ani zvláštní právo účastnit se jednání o rámcové dohodě.
83 Tato úvaha však sama o sobě nezakládá nepřípustnost projednávané žaloby. Zvláštnosti řízení, které vedlo k přijetí směrnice 96/34 na základě čl. 4 odst. 2 Dohody totiž krom toho vyžadují přezkoumat, zda případné nesplnění povinností Rady nebo Komise v rámci tohoto řízení neporušuje právo žalobce, jehož právní ochrana vyžaduje, aby byl považován za bezprostředně a osobně dotčeného z důvodu některých vlastností, které jsou pro něj zvláštní, nebo faktické situace, která jej vymezuje vzhledem ke všem ostatním (viz judikaturu uvedenou výše v bodu 69).
84 V tomto ohledu je nutno poukázat na to, že podnět k zahájení, jakož i vedení vlastní jednací fáze řízení podle čl. 3 odst. 4 a článku 4 Dohody, přísluší výlučně dotyčným sociálním partnerům (viz výše body 75 a 76), a jestliže tito partneři uzavřou dohodu, o jejíž provedení na úrovni Společenství společně požádají na základě čl. 4 odst. 2 Dohody, Rada ji na návrh Komise projedná. Dotyční sociální partneři tedy společně podají svou žádost Komisi, která se pak ujme vedení dalšího řízení a přezkoumá, zda je namístě předložit v tomto smyslu návrh Radě.
85 Komise přitom musí postupovat v souladu se zásadami, jimiž se řídí její činnost v oblasti sociální politiky a které jsou vyjádřeny zejména v čl. 3 odst. 1 Dohody, podle níž „úkolem Komise je podporovat konzultace sociálních partnerů na úrovni Společenství a přijímat veškerá účelná opatření k usnadnění jejich dialogu, a přitom dbát o vyvážené poskytování podpory jeho účastníkům“. Jak uvedli žalobce i Komise, jde zejména o to, aby Komise, jakmile znovu nabude právo účastnit se postupu řízení, přezkoumala zastupitelnost signatářů dané dohody.
86 Komise se ve svém sdělení také zavázala prověřovat zastupitelnost sociálních partnerů, signatářů dohody, před podáním návrhu Radě na přijetí rozhodnutí požadujícího provedení dané dohody na úrovni Společenství. V bodu 39 svého sdělení prohlásila, že bude „vypracovávat návrhy rozhodnutí, které předloží Radě s přihlédnutím k zastupitelnosti smluvních stran, jejich mandátu a ‚legality‛ každé věty kolektivní smlouvy z hlediska práva Společenství a dodržování ustanovení o malých a středních podnicích uvedená v čl. 2 odst. 2“.
87 Rada je povinna prověřovat, zda Komise splnila povinnosti, které jí ukládají ustanovení Dohody, protože v opačném případě hrozí, že by Rada mohla schválit procesní vadu, kterou by mohla být dotčena legalita aktu, který nakonec přijme.
88 Je třeba klást důraz na význam povinnosti Komise a Rady ověřovat zastupitelnost sociálních partnerů, signatářů dohody uzavřené na základě čl. 3 odst. 4 a článku 4 Dohody, kterou má na úrovni Společenství provést Rada. V tomto bodě řízení upraveného výše uvedenými ustanoveními totiž účast obou dotyčných orgánů znamená poskytnutí právního základu Společenství pro dohodu mezi sociálními partnery bez uchýlení se ke klasickým postupům vypracování znění právního textu, postupům stanoveným Smlouvou, které zahrnují účast Evropského parlamentu. Z judikatury totiž vyplývá, že účast Evropského parlamentu v legislativním procesu Společenství je odrazem základní demokratické zásady na úrovni Společenství, podle které se občané účastní na výkonu moci prostřednictvím zastupitelského shromáždění (rozsudek ze dne 11. června 1991, Komise v. Rada, C-300/89, Recueil, s. I-2867, bod 20, a ze dne 29. října 1980, Roquettes Frères v. Rada, 138/79, Recueil, s. 3333, bod 33, a Maizena v. Rada, 139/79, Recueil, s. 3393, bod 34). V tomto ohledu je třeba poukázat na to, že podle výše uvedené judikatury vyplývá demokratická legitimnost aktů přijatých Radou na základě článku 2 Dohody z účasti Evropského parlamentu v průběhu tohoto prvního řízení (viz výše bod 73).
89 Naproti tomu druhé řízení, stanovené čl. 3 odst. 4 a článkem 4 Dohody, účast Evropského parlamentu nestanoví. Dodržování zásady demokracie, na níž je Unie založena, vyžaduje – při neúčasti Evropského parlamentu v procesu přijímání právního aktu – zajištění účasti občanů v tomto procesu alternativním způsobem, v tomto případě prostřednictvím sociálních partnerů, kteří uzavřeli dohodu, pro kterou Rada, jež rozhoduje kvalifikovanou většinou, poskytne na návrh Komise právní základ na úrovni Společenství. Za účelem kontroly dodržování uvedeného požadavku jsou Komise i Rada povinny ověřovat zastupitelnost dotyčných sociálních partnerů.
90 Rada i Komise jsou povinny ověřit, zda s ohledem na obsah dotyčné dohody mají sociální partneři, signatáři dohody, dostatečnou společnou zastupitelnost. Je-li stupeň jejich zastupitelnosti nedostatečný, Komise a Rada musejí provedení uzavřené dohody na úrovni Společenství zamítnout. V takovém případě sociální partneři, které Komise konzultovala podle čl. 3 odst. 2 a 3 Dohody, kteří neuzavřeli dotyčnou dohodu, a jejichž vlastní zastupitelnost ve vztahu k obsahu dohody je nezbytná k doplnění společné zastupitelnosti signatářů, mají právo zabránit Komisi a Radě v zajištění provedení dohody na úrovni Společenství legislativním aktem. Soudní ochrana, kterou toto právo vyžaduje, znamená, že jestliže sociální partneři, kteří nejsou signatáři a splňují uvedené vlastnosti, podají žalobu na neplatnost aktu Rady provádějícího dotyčnou dohodu na úrovni Společenství na základě čl. 4 odst. 2 Dohody, musejí být považováni za bezprostředně a osobně dotčené tímto aktem. V tomto ohledu je dále třeba poznamenat, že Soudní dvůr a Soud již z obdobných důvodů prohlásily za přípustné žaloby na neplatnost podané proti aktu normativní povahy, když existovalo ustanovení vyššího práva ukládající autorovi aktu povinnost přihlédnout ke zvláštní situaci žalobce (viz rozsudky Soudního dvora ze dne 17. ledna 1985 Piraiki-Patraiki a další v. Komise, 11/82, Recueil, s. 207, body 11 až 32, a ze dne 26. června 1990, Sofrimport v. Komise, C-152/88, Recueil, s. I-2477, body 11 až 13, a rozsudek Soudu ze dne 14. září 1995, Antillean Rice Mills a další v. Komise, T-480/93 a T-483/93, Recueil, s. II-2305, body 67 až 78).
91 V projednávaném případě je třeba nejprve ověřit, zda Komise a Rada skutečně zkontrolovaly dostatečnost společné zastupitelnosti signatářů rámcové dohody. V tomto ohledu z informací předložených Radou vyplývá, že takové ověření bylo provedeno. Rada a Komise v rámci projednávaného postupu vysvětlily, že jimi provedené ověření se týkalo jednak stupně zastupitelnosti signatářů, jednak jejich zastupitelnosti vzhledem k věcné působnosti rámcové dohody. V třináctém bodu odůvodnění směrnice 96/34 je ostatně uvedeno, že Komise vypracovala návrh, který předala Radě v souladu s čl. 4 odst. 2 Dohody a s přihlédnutím k zastupitelnosti signatářů rámcové dohody. Rada v odpovědi na žádost Soudu na základě organizačního opatření řízení rovněž předala výňatky dokumentů „Skupiny pro sociální otázky Rady“ týkajících se jejich schůzí konaných ve dnech 22. února, 5. března a 12. dubna 1996, z nichž vyplývá, že otázka zastupitelnosti signatářů byla předmětem diskuzí v rámci Rady.
92 Za těchto okolností nemohou pouhá tvrzení žalobce, podle kterých Komise a Rada neprozkoumaly zastupitelnost signatářů rámcové dohody, ovlivnit realitu kontroly provedené Komisí a Radou, založenou na důkazech předložených v tomto ohledu Radou. V každém případě je namístě upozornit, že různé tabulky předložené Radou v příloze její dupliky a studie Komise, která sloužila za základ pro zařazení sociálních partnerů do seznamu uvedeného v příloze 2 sdělení, zařazení, které ostatně nebylo žalobcem v příslušné době zpochybněno, prokazuje přinejmenším to, že Rada a Komise byly v projednávané věci o zastupitelnosti jednotlivých sociálních partnerů soustavně informované.
93 Zadruhé je třeba ověřit, zda přezkum společné zastupitelnosti signatářů rámcové dohody provedený Komisí a Radou splnil v tomto ohledu požadavky uvedené výše v bodech 83 až 90.
94 Nejdříve je třeba připomenout, že účelem rámcové dohody bylo stanovit minimální požadavky platné pro všechny pracovní vztahy bez ohledu na rámec, do něhož jsou začleněny (viz výše bod 65). Ke splnění podmínek dostatečné společné zastupitelnosti je tedy nezbytné, aby jednotliví signatáři rámcové dohody byli způsobilí zastupovat všechny kategorie podniků a pracovníků na úrovni Společenství.
95 Dále je nutné konstatovat, že signatáři rámcové dohody jsou v tomto případě tři sociální partneři kvalifikovaní Komisí jako obecné mezioborové organizace, které jsou uvedené v seznamu zařazeném v příloze 2 sdělení na rozdíl zejména od mezioborových organizací, které zastupují některé kategorie pracovníků nebo podniků, mezi něž patří žalobce.
96 Radě tedy nelze a priori vytýkat, že na základě posouzení Komise byli signatáři rámcové dohody uznáni za způsobilé disponovat dostatečnou společnou zastupitelností vzhledem k obsahu rámcové dohody, s přihlédnutím k jejich mezioborové povaze a obecnému mandátu.
97 Žalobce sice nezpochybňuje mezioborovou povahu organizací, signatářů rámcové dohody, tvrdí však, že dvě mezioborové organizace, UNICE a CEEP, nemají obecnější mandát než on. V tomto ohledu zdůrazňuje skutečnost, že zastupuje mnohem více MSP všech velikostí než UNICE, a že CEEP zastupuje pouze zájmy podniků veřejného sektoru, které nejsou z hospodářského hlediska tak významné jako podniky, které zastupuje žalobce.
98 Pokud jde o UNICE, je třeba konstatovat, že mezi stranami je nesporné, že v době uzavření rámcové dohody zastupoval podniky soukromého sektoru všech velikostí, takže byl způsobilý zastupovat i MSP, a že mezi jeho členy byla sdružení MSP, z nichž některá byla krom toho přidružena také k žalobci. Tabulka uvedená v příloze 2 dupliky (s. 36), ke které neměl žalobce během jednání připomínky, rovněž ukazuje, že vnitrostátní organizace sdružené v UNICE tvořily podniky průmyslu, služeb, obchodu, řemesel a MSP.
99 Dále se žalobce nemůže dovolávat okolnosti, že jeho členové zastupují vyšší počet MSP než členové UNICE, aby tak zpochybnil obecný mandát UNICE. Tato okolnost totiž nevyvrací, ale potvrzuje obecný mandát UNICE, který má obhajovat zájmy podniků bez ohledu na jejich zaměření na rozdíl od specifičtěji zaměřené mezioborové organizace, jako je žalobce. Rovněž okolnost, že žalobce dělá rozdíl mezi obhajobou zájmů MSP, kterou může zajistit on, a tou, kterou může zajistit UNICE, doplňuje ilustraci jak zvláštního zaměření žalobce, který obhajuje specificky a výlučně zájmy jedné kategorie podniků, MSP, tak obecného zaměření UNICE, který obhajuje zájmy všech podniků soukromého sektoru, včetně MSP. Z výše uvedeného vyplývá, že obecný mandát UNICE v době uzavření rámcové dohody je fakticky prokázán.
100 Pokud jde o CEEP, žalobce sice jistě podceňuje jeho hospodářský význam, avšak nezpochybňuje, že tato mezioborová organizace zastupuje všechny podniky veřejného sektoru na úrovni společenství bez ohledu na jejich velikost. V důsledku toho obecný mandát, který CEEP přiznává příloha 2 sdělení a článek 1 směrnice 96/34, také nemůže zpochybnit přezkum dostatečnosti společné zastupitelnosti, které jsou Rada a Komise povinny provést. Mimoto je jasné, že kdyby CEEP na rozdíl od žalobce nebyl mezi organizacemi, signatáři rámcové dohody, byla by tím rozhodně dotčena dostatečnost společné zastupitelnosti těchto signatářů ve vztahu k obsahu rámcové dohody, protože by pak jedna kategorie podniků, kategorie podniků veřejného sektoru, nebyla v tomto případě vůbec zastoupena.
101 Ještě je třeba prověřit, zda – jak to navrhuje žalobce – navzdory obecnému mandátu mezioborových organizací podniků, které uzavřely rámcovou dohodu, jejich společná zastupitelnost vzhledem k obsahu dohody nebyla dostatečná. V tomto ohledu žalobce tvrdí, že s přihlédnutím k počtu MSP, které zastupuje, a ke zvláštní pozornosti věnované této kategorii podniků v čl. 2 odst. 2 prvním pododstavci Dohody, jeho nepřítomnost na jednáních o rámcové dohodě nutně činí společnou zastupitelnost sociálních partnerů pověřených obhajobou zájmů podniků nedostatečnou. Žalobce to považuje za důkaz, že rámcová dohoda v rozporu s požadavky čl. 2 odst. 2 Dohody zvláště poškozuje zájmy MSP,
102 Ke kritice žalobce nelze přihlédnout. Zaprvé je nutno konstatovat, že je založena pouze na jednom kritériu, tj. na počtu MSP zastupovaných žalobcem a UNICE. I kdyby toto kritérium mohlo být vzato v úvahu při určování dostatečnosti společné zastupitelnosti signatářů rámcové dohody, nemohlo by být prezentováno jako rozhodující kritérium vzhledem k obsahu dohody. S ohledem na to, že rámcová dohoda se týká všech pracovních vztahů (viz výše bod 65), důležitý je spíš status zaměstnavatele než status podniku. I když Rada prohlásila, že většina členů žalobce, kteří zastupují řemesla, nemá žádného zaměstnance, žalobce nepředložil hmatatelné důkazy prokazující opak, navzdory výslovným žádostem vzneseným Soudem v průběhu jednání. Při této příležitosti se omezil na uvedení několika nesouvislých údajů v procentech o tom či onom členském státě dotčeném Dohodou.
103 Kromě toho z jednotlivých tabulek předaných žalobcem v příloze k jeho replice a Radou v příloze k její duplice vyplývá, že mezi MSP zastupovanými žalobcem ve čtrnácti členských státech dotčených Dohodou (5 565 300 podle tabulky uvedené v příloze I repliky; 4 835 658 podle tabulky uvedené v příloze I dupliky doplněné o odpovědi žalobce na písemné otázky Soudu, a 6 600 000 podle tvrzení žalobce v průběhu jednání), jedna třetina těchto MSP (2 200 000 ze 6 600 000 podle sdělení žalobce na jednání), ba dokonce dvě třetiny (3 217 000 ze 4 835 658 podle tabulky uvedené v příloze 1 dupliky) jsou kromě toho přidruženy k organizaci, kterou zastupuje UNICE.
104 Žalobce dále nemůže tvrdit, že podle čl. 2 odst. 2 prvního pododstavce Dohody je jeho stupeň zastupitelnosti tak velký, že jeho neúčast při uzavírání dohody mezi obecnými mezioborovými organizacemi nutně znamená, že požadavek dostatečné společné zastupitelnosti nebyl splněn. V tomto ohledu je třeba připomenout, že jde o hmotněprávní ustanovení, jehož dodržování se může dovolávat každá dotčená osoba v rámci příslušného procesního prostředku (viz výše bod 80).
105 Pokud jde o zastoupení zájmů MSP, ze samého znění rámcové dohody nakonec vyplývá, že při jednání, které vedlo k jejímu uzavření, nebyly zájmy MSP opomenuty. Bod 12 obecných podmínek rámcové dohody tak uvádí, že „tato dohoda bere v úvahu nezbytnost zdokonalení požadavků sociální politiky, podporování konkurenceschopnosti hospodářství Společenství a vyhýbání se ukládání správních, finančních a právních omezení, která ztěžují zakládání a rozvoj malých a středních podniků“. Rovněž ustanovení 2 odst. 3 písm. f) rámcové dohody upřesňuje, že členské státy a/nebo sociální partneři mohou zejména „povolovat zvláštní úpravy odpovídající provozním a organizačním potřebám malých a středních podniků“.
106 Kritika žalobce na adresu obsahu rámcové dohody, přičemž se dovolává porušení čl. 2 odst. 2 Dohody, v žádném případě neprokazuje, že některé její ustanovení ukládá správní, finanční a právní omezení, které by ztěžovalo zakládání a rozvoj MSP. V tomto ohledu je třeba upřesnit, že předmětem čl. 2 odst. 2 prvního pododstavce Dohody není zakázat přijetí opatření zahrnující správní, finanční a právní omezení pro MSP, ale spíše dbát o to, aby opatřeními přijímanými v sociální oblasti nebylo neúměrně dotčeno zakládání a rozvoj MSP při ukládání některých správních, finančních a právních omezení. Dále se ukazuje, že v souladu s povahou aktu Rady, kterým se provádí rámcová dohoda, mají členské státy a/nebo sociální partneři ještě prostor k vlastnímu uvážení při provedení minimálních požadavků přijatých touto rámcovou dohodou.
107 Žalobce především nemůže z ustanovení 2 odst. 3 písm. e) a f) rámcové dohody vyvodit, že střední podniky nemají možnost odložit poskytnutí rodičovské dovolené požadované zaměstnancem. Znění ustanovení 2 odst. 3 písm. e) totiž nedovoluje podpořit tento argument. Dále se ukazuje, že seznam důvodů, které dovolují použít tuto možnost odložení poskytované rodičovské dovolené není vyčerpávající, protože podle znění rámcové dohody samé tento seznam, uvedený v uvozovkách, udává pouze několik příkladů. Výklad ustanovení 2 odst. 3 písm. e) obhajovaný žalobcem je tedy zjevně neopodstatněný. Kromě toho znění ustanovení 2 odst. 3 písm. f) rámcové dohody je nutno vykládat tak, že poskytuje další možnost úpravy výkonu práva na rodičovskou dovolenou, odpovídající provozním a organizačním potřebám pouze malých podniků. Tato dodatečná možnost pro malé podniky nicméně neznamená, že střední podniky jsou zbaveny práva, které jim přiznává ustanovení 2 odst. 3 písm. e) na odložení poskytované rodičovské dovolené z některých důvodů, na rozdíl od tvrzení žalobce.
108 Ačkoli je jisté, že znění rámcové dohody nestanoví možnost výjimečné úpravy odchylné od ochrany proti propouštění v případě, kdy zachováním pracovní smlouvy během rodičovské dovolené a po ní jsou dotčeny hospodářské zájmy zaměstnavatele, je nutné konstatovat, že kromě skutečnosti, že možnost povolit porušení pracovní smlouvy zaměstnavatelem v souvislosti s rodičovskou dovolenou zbavuje samotný pojem rodičovské dovolené jakékoli podstaty, žalobce neprokázal, a dokonce Soudu ani nevysvětlil, v jakém smyslu okolnost, že MSP by tato možnost neměly, znamená uložení správních, finančních a právních omezení, která by narušila zakládání a rozvoj malých a středních podniků.
109 Ustanovení rámcové dohody o rodičovské dovolené také nemohou porušit čl. 2 odst. 2 první pododstavec Dohody. Ustanovení 2 odst. 1 rámcové dohody totiž stanoví, že minimální délka rodičovské dovolené, kterou nelze krátit, činí tři měsíce, aniž by však stanovila obecně a absolutně její maximální délku; tu lze definovat ve stadiu provedení dohody do vnitrostátního práva. Rovněž upřesňuje, že „na základě této dohody, s výhradou ustanovení 2.2, individuální právo na rodičovskou dovolenou se přiznává pracovníkům, mužům i ženám, z důvodu narození nebo adopce dítěte, za účelem péče o toto dítě po dobu alespoň tří měsíců až do určeného věku, který může dosáhnout až osm let a který určí členský stát nebo sociální partneři“. Ze znění tohoto ustanovení vyplývá jednak to, že toto ustanovení neukládá žádná správní, finanční a právní omezení, která by zdržovala zakládání a rozvoj MSP, jednak, že v tomto bodu přetrvává značný prostor pro volné uvážení těch, kdo jsou pověřeni provedením rámcové dohody.
110 Z toho vyplývá, že Komise a Rada na základě povinností, které jim ukládá zejména dodržování základní demokratické zásady, se právem domnívali, že společná zastupitelnost signatářů rámcové dohody byla dostatečná s ohledem na její obsah, aby mohla být provedena na úrovni Společenství legislativním aktem Rady na základě čl. 4 odst. 2 Dohody. Je namístě zdůraznit, že tímto konstatováním, omezeným pouze na projednávaný případ, není dotčena ani zastupitelnost žalobce samého jako mezioborové organizace zastupující zvláště a výlučně zájmy MSP, ani posuzování dostatečnosti společné zastupitelnosti sociálních partnerů, signatářů jakékoli dohody, o jejíž provedení bude Rada požádána na základě čl. 4 odst. 2 Dohody.
111 Žalobce tedy neprokázal, že v projednávaném případě se s přihlédnutím ke své zastupitelnosti lišil od ostatních organizací sociálních partnerů konzultovaných Komisí, kteří neuzavřeli rámcovou dohodu, a že tedy měl právo požádat Radu, aby zabránila provedení rámcové dohody na úrovni Společenství (viz výše bod 90).
112 Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že vzhledem k tomu, že žalobce nebyl dotčen směrnicí 96/34 z důvodu faktické situace, která by byla pro něj zvláštní, nebo z důvodu svých vlastností, které by jej vymezovaly vzhledem k ostatním, nelze ho v projednávaném případě považovat za osobně dotčeného uvedenou směrnicí. Žalobu je tedy třeba prohlásit za nepřípustnou.

113 Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu bude účastníku řízení, který byl ve věci neúspěšný, uložena náhrada nákladů řízení, pokud tak bylo dohodnuto. Vzhledem k tomu, že žalobce a vedlejší účastníci řízení, kteří vstoupili do řízení na podporu jeho návrhů, nebyli ve věci úspěšní, a Rada navrhla, aby jim byla uložena náhrada nákladů řízení, je namístě uložit žalobci a uvedeným vedlejším účastníkům řízení náhradu nákladů řízení Radě.
114 Na základě čl. 87 odst. 4 prvního pododstavce jednacího řádu členské státy a orgány, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci řízení, ponesou vlastní náklady řízení. Z toho vyplývá, že Komise, vedlejší účastník řízení, ponese vlastní nálady řízení.

Z těchto důvodů


SOUD (rozšířený čtvrtý senát)


rozhodl takto:

1) Žaloba se zamítá jako nepřípustná.
2) Žalobci a vedlejším účastníkům řízení, kteří vstoupili do řízení na podporu jeho návrhů, se ukládá náhrada nákladů Rady.
3) Komise ponese vlastní náklady.

61996A0135_CS.doc

Lindh García-Valdecasas Lenaerts

Cooke Jaeger

Vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 17. června 1998.

Vedoucí soudní kanceláře

H. Jung

Předseda

P. Lindh


_____________________________________________________________________________