Odbor kompatibility s právem ES Úřad vlády ČR	I S A P Informační Systém pro Aproximaci Práva
	Databáze č. 17 : Databáze judikatury

ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů


	Číslo (Kód CELEX): Number (CELEX Code):		61988J0131

	Název: Title:		Judgment of the Court of 28 February 1991. Commission of the European Communities v Federal Republic of Germany. Failure of a Member State to fulfil its obligations - Failure to implement a directive - Groundwater. Case C-131/88. Rozsudek ESD z 28.února 1991 Věc C-131/88 Komise Evropských společenství vs. Spolková republika Německo (1991) ECR I-825 “ Směrnice o podzemních vodách – Groundwater Directive”

	Publikace: Publication:		European Court Reports 1991 page I-0825

	Předmět (klíčová slova): Keywords

	Související předpisy: Corresponding acts:		31980L0068

	Odkaz na souvisejicí judikáty: Corresponding Judgements:		685J0365, 687J0339, 686J0147, 673J0167, 685J0227, 685J0230 -Case 365/85 Commisssion v Italy /1987/ ECR 1733 -Case C-339/87 Commission v Netherlands / 1990/ ECR I-851 -Case 147/86 Commission v Hellenic Republic /1988/ ECR 1637 -Case 167/73 Commission v French republic /1974/ ECR 359 Spojené případy 227/85 až 230/85 Commission v Belgium /1988/ ECR 1


	Plný text: Fulltext:		Ne

Fakta:
The Commission brought an action against the Federal Republic of Germany, claiming that by failing to adequately transpose Council Directive 80/68/EEC Of 17 December 1979 on the protection of groundwater against pollution caused by certain dangerous substances (OJ 1980 L 20, p. 43).
into national law, Germany had failed to fulfil its obligations under the EEC Treaty.
This directive - as the Court points out - “seeks to protect the Community’s groundwater in an effective manner by laying down specific and detailed provisions requiring the Member States to adopt a series of prohibitions, authorization schemes and monitoring procedures in order to prevent or limit discharges of certain substances The purpose of those provisions of the directive is thus to create rights and obligations for individuals.” Germany had adopted no specific regulations in order to transform the directive but took the view that the rules required by the directive were already contained in a number of law, decrees and administrative provisions.
Komise ES vystoupila proti SRN s tím, že SRN netransponovala do svého národního práva adekvátně směrnici Rady č. 80/68/EHS Směrnice z 17 prosince 1979 o ochraně podzemních vod proti znečišťujícím látkám ( OJ 1980 L, p.43), čímž porušila své závazky dle Smlouvy EHS.
Tato směrnice - jak Soud zdůrazňuje - “ usiluje účinnými způsoby o ochranu podzemních vod na území Společenství tím, že zakotvuje speciální a detailní ustanovení, která členské státy mají do svých národních pr. řádů včlenit řadou zákazů, povolovacích institutů a monitorovacích postupů tak, aby zamezily či omezily vypouštění jistých látek do podzemních vod. Cílem těchto ustanovení je stanovit pro jednotlivce práva a povinnosti.” Německo nepřijalo žádné specifické opatření, jež by směrnici transformovalo do národního práva, ale navíc zaujalo takový postoj, že pravidla daná směrnicí již byla obsažena v řadě německých právních předpisů, rozhodnutí(nařízení) a administrativních opatřeních.

Názor soudu a komentář:
The Court first restates the general principles concerning the Community law requirements on adequate transformation of a directive and then addresses the provisions of the directive in detail.
Referring to its case-law, the Court points out that “the transposition of a directive into domestic law does not necessarily require that its provisions be incorporated formally and verbatim in express, specific legislation; a general legal context may, depending on the content of the directive, be adequate for the purpose provided that it does indeed guarantee the full application of the directive in a sufficiently clear and precise manner so that, where the directive is intended to create rights for individuals, the persons concerned can ascertain the full extent of their rights and, where appropriate, rely on them before the national courts.” ( Case 363/85). “[T]he fact that a practice is consistent with the protection afforded under a directive does not justify failure to implement that directive in the national legal order by means of provisions which are capable of creating a situation which is sufficiently precise, clear and open to permit individuals to be aware of and enforce their rights. (…) [I]n order to secure full implementation of directives in law and not only in fact, Member States must establish a specific legal framework in the area in question.” ( Case C-339/87). In particular, the Court has consistently rejected the view that an administrative practice could suffice the requirements of transposition because such practice lacked the publicity required by Community law and was alterable at the will of the administration ( Case 146/86; Case 167/73).
On the basis of this legal framework, the Court then analyses in detail whether the provisions of Directive 80/86 have adequately been transposed into German law. It finds that, contrary to the view taken by the German government, the regulations already existing in Germany were insufficient to ensure adequate transposition. In the following, the most important of the Court’s observations can be summarized:With respect to the first indent of Article 4 (1) of the directive, which, in conjunction with Article 3 (a), prohibits all direct discharges of substances contained in list I annexed to the directive, the Court points out: “In order to guarantee complete and effective protection of groundwater, it is vital that the prohibitions set out in the directive be expressly embodied in national law. [The German law, however,] does not contain a general prohibition; it permits the competent authority to grant, subject to certain conditions, authorization to introduce substances into groundwater, on the basis, moreover, of rather vague criteria, such as ‘harmful pollution’ and ‘detrimental effect on the properties’ of water.”German laws did not expressly list all the substances contained in list I annexed to the directive. The Court rejects the view that the list was in effect transformed into German law because the relevant provisions were not exhaustive but only stated examples (“in particular”), thus leaving room supplementation in the light of the directive. Such a provision was too “general and imprecise”.
The regulations on administrative procedure in general were not sufficient to implement the procedural requirements contained in the second indent of Article 4 (1) of the directive “in a manner which is sufficiently specific, precise and clear to satisfy fully the requirement of legal certainty”.
With respect to the delegation of matters covered by Directive 80/68 to the Länder (Federal States), the Court points out “that each Member State is free to delegate powers to its domestic authorities as it sees fit and to implement directives by means of measures adopted by regional or local authorities. That division of powers does not, however, release it from the obligation to ensure that the provisions of the directive are properly implemented in national law” ( see also Joined Cases 227/85 to 230/85).
Soud nejprve hodnotí požadavky obecného principu komunitárního práva ohledně adekvátní transformace směrnice a pak se obrací k jejím detailním ustanovením.
S ohledem na své rozsudky, Soud zdůrazňuje, že “ transpozice směrnice do domácího právního řádu nutně neznamená, že její ustanovení mají být do domácí legislativy včleněny formálně a výslovně shodně se směrnicí nějakou specifickou právní normou ; obecný právní rámec a celkový smysl národní právní úpravy může - v závislosti na obsahu směrnice - být adekvátním za předpokladu, že skutečně zaručuje plnou implementaci a realizaci směrnice dostatečně jasně a přesně tak, že tam, kde směrnice zamýšlí vytvářet pro jednotlivce práva , osoby, jichž se týkají, se mohou přesvědčit o plném rozsahu těchto práv, a je-li to potřebné, spolehnout se na ně před národními soudy.”( případ 363/85). “ Fakt, že národní praxe je shodná s ochranou poskytovanou směrnicí neospravedlňuje opomíjení implementace směrnice do národního právního pořádku ustanoveními, která jsou schopna (způsobilá) vytvořit situace , kde je dostatečně přesně, jasně a otevřeně umožněno jednotlivcům, aby si byli vědomi možného vynucení svých práv. ( ..) aby se zabezpečila plná implementace směrnice do právního řádu a nikoliv jen do reálné praxe, členské státy musí zavést specifický právní rámec pro řešení dotyčné otázky.”( případ C-339/87). Zvláště ESD důsledně odmítá ten pohled, dle něhož administrativní praxe by mohla k naplnění požadavků na transpozici stanovených komunitárním právem dostačovat, neboť pouhá praxe nesplňuje požadavek komunitárního práva, t.j. požadavek dostatečné veřejné znalosti, a je uzpůsobena požadavkům administrativy.( případ 146/86, případ 167/73).
Na základě tohoto právního rámce pak Soud detailně rozebírá, zda ustanovení směrnice č. 80/86 byla adekvátně promítnuta do německého práva.. Shledává, že oproti stanovisku německé vlády, opatření již v Německu existující jsou nedostatečná k tomu, aby zajistila adekvátní transpozici. Následuje shrnutí nejdůležitějších poznámek soudu :S ohledem na první záměr článku 4(1) směrnice, jež ve spojitosti s článkem 3 (a) zakazuje jakékoliv přímé vypouštění látek uvedených na seznamu I , jenž je přílohou směrnice, Soud poukazuje: “Aby byla zaručena úplná a účinná ochrana spodních vod, je podstatné, aby zákazy stanovené směrnicí byly výslovně včleněny do národního práva. ( Ale německé právo) neobsahuje obecný zákaz ; dovoluje kompetentní instituci, aby udělila subjektu za určitých podmínek povolení k vypouštění látek do podzemních vod, navíc na základě dosti neurčitých kriterií, jako např. “škodlivé znečištění” a “ škodlivý účinek na vodní hospodářství”.
Německé právo výslovně neuvádí všechny látky obsažené v seznamu I, který tvoří přílohu směrnice. Soud odmítá názor, že tento seznam byl ve skutečnosti do německého práva transformován, neboť příslušná ustanovení nabyla zcela kompletní, ale jen stanovila příklady ( “ zejména”), takže ponechává prostor k doplnění podle směrnice. Takové ustanovení bylo shledáno jako příliš “ obecné a nepřesné”.
Opatření ve správním řádu byla všeobecně nedostatečná k tomu, aby implementovala procedurální požadavky komunitárního práva dle druhého záměru čl. 4(1) směrnice “ způsobem, jež je dostatečně specifický, jasný a přesný , aby plně uspokojil požadavky principu právní jistoty.”S ohledem na delegovánízáležitostí upravených směrnicí 80/68 ohledně Länder (spolkové země ) , Soud poukazuje, “ že každý členský stát ES je svobodný v rozhodování ohledně přenášení pravomocí na své domácí instituce, a je tedy možné implementovat směrnici opatřeními přijatými regionálními či místními úřady.” Toto rozdělení pravomocí však nezbavuje členský stát závazku zajistit, že ustanovení směrnice jsou důkladně implementována v národním právu.” ( viz. také připojené případy 227/85 až 230/85).

Shrnutí (Summary of the Judgment):

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):