Odbor kompatibility s právem ES
Úřad vlády ČR
I S A P
Informační Systém pro Aproximaci Práva
Databáze č. 17 : Databáze judikatury
ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů

Číslo (Kód CELEX):
Number (CELEX Code):
61988J0102
Název:
Title:
Rozhodnutí ESD z 13. prosince 1989
Věc C-102/88
M.L.Ruzius-Wilbrin Bestuur van de Bedrijfsvereniging voor Overheidsdiensten
[1989] ECR 4327
“Ruzius-Wilbrink”
Judgment of the Court (Fifth Chamber) of 13 December 1989.
M. L. Ruzius-Wilbrink v Bestuur van de Bedrijfsvereniging voor
Overheidsdiensten.
Reference for a preliminary ruling: Raad van Beroep Groningen -
Netherlands.
Social policy - Equal treatment for men and women - Social security
- Directive 79/7/EEC - Part-time work.
Case C-102/88.
Publikace:
Publication:
European Court Reports 1989 page 4311
Předmět (klíčová slova):
Keywords
Související předpisy:
Corresponding acts:
31979L0007
Odkaz na souvisejicí judikáty:
Corresponding Judgements:
    Rinner-Kühn Case 171/88 Rinner-Kühn [1989] ECR 2743
    · Borrie Clarke Case 384/84 Borrie Clarke v Chief Adjudication Officer [1987] ECR 2865
    · Case 71/85 Netherlands v Federatie Nederlandse Vakbeweging [1986] ECR 3855
Plný text:
Fulltext:
Ne

Fakta:
Paní Ruzius-Wilbrink, která původně pracovala na částečný úvazek průměrně 18 hodin týdně, se stala invalidní a požádala o přiznání invalidního důchodu. Svým rozhodnutím ze dne 15. října 1995 přiznala Rada pro sociální zabezpečení ve veřejných službách (“Bestuur van de Bedruijfsvereniging voor Overheidsdiensten”) paní Ruzius-Wilbrink tento příspěvek, přičemž jeho výše se odvíjela od průměrného denního výdělku v roce bezprostředně předcházejícím roku, ve kterém se paní Ruzius-Willbrink stala invalidní.
Paní Ruzius-Wilbrink však namítala, že tento způsob výpočtu má diskriminační účinky, neboť potom invalidní důchod osob, které dříve pracovaly na částečný úvazek, je v důsledku existující právní úpravy relativně nižší než důchod osob, které pracovaly na plný úvazek. Je třeba zdůraznit, že v Nizozemí pracuje na částečný úvazek daleko méně mužů než žen.
Ve skutečnosti dotčena národní právní úprava umožňuje všem pojištěncům kromě osob, které dříve pracovaly na částečný úvazek, získat uvedený důchod, jehož výše odpovídá minimálnímu příjmu bez ohledu na předchozí příjmy pojištěnce. Určité skupiny osob, které v roce předcházejícím vzniku jejich invalidity nepobíraly vůbec žádný příjem nebo jejichž příjem byl jen velmi malý, jako např. osoby zaměstnávající samy sebe pracující na plný úvazek, jejichž příjem je nižší než 15 % minimální mzdy, studenti a svobodné osoby starající se o své rodiče, mají na tuto dávku odpovídající minimálnímu existenčnímu příjmu také nárok. Pouze u osob, které před rozhodnou událostí pracovaly na částečný úvazek, je výše jejich důchodu vypočítávána z jejich příjmu. V důsledku aplikovatelné právní úpravy je pak tímto způsobem stanovený důchod nutně nižší než minimální příjem.
Raad van Beroep, ke kterému se paní Ruzius-Wilbrink vůči dotčenému rozhodnutí odvolala, přerušil s ohledem na výše uvedené skutečnosti řízení a na základě ustanovení článku 177 Smlouvy ES předložil Soudnímu dvoru následující otázky: (1) je uvedený systém dávek pracovníkům neschopným pracovat, slučitelný s článkem 4(1) směrnice Rady 79/7/EHS a (2) pokud bude odpověď na prvně uvedenou otázku negativní, mají dotčené osoby nárok na dávku ve výši odpovídající minimálnímu příjmu, ačkoli tyto osoby pracovaly jen na částečný úvazek.
Mrs Ruzius-Wilbrink, who had previously worked part-time with an average of 18 hours per week, upon becoming disabled applied for a disability allowance. By decision of 15 Octobe 1985, the Bestuur van de Bedruijfsvereniging voor Overheidsdiensten (Public Service Social Insurance Board) granted Mrs Ruzius-Wilbrink a disability allowance calculated on the basis of her average daily earnings in the year immediately prior to the onset of her disability.
Mrs Ruzius-Wilbrink contended that this calculation was discriminatory in effect because the disability allowance for persons who formerly worked part-time, according to the applicable laws, was relatively lower than that for persons who worked full-time. In the Netherlands, there are considerably fewer male than female part-timer workers.
In fact, the national legislation at issue grants all insured persons, with the exception of those who previously worked on a part-time basis, entitlement to an allowance which corresponds to a minimum subsitence income, the amount of which is not dependent on the previous earnings of the insured person. Certain groups of recipients of the allowance who had no earnings at all in the year before their incapacity arose or who had only very low income, such as self-employed persons working on a full-time basis whose income was less than 15 % of the minimum wage, students and unmarried persons keeping house for their parents, are also entitled to that minimum subsistence income. Only the allowance granted to part-time workers is calculated by reference to the insured person’s income and that allowance, by virtue of certain provisions of the applicable law, is necessarily lower than the said minimum subsistence income.
The Raad van Beroep to which Mrs Ruzius-Wilbrink appealed, on these grounds stayed the proceedings and under Article 177 of the Treaty referred to the Court of Justice the questions whether (1) said system of allowances for workers in the event of incapacity for work is compatible with Article 4 (1) Council Directive 79/7/EEC Of 19 December 1978 on the progressive implementation of the principle of equal treatment for men and women in matters of social security (OJ 1979, L 6, p. 24). Article 4 (1) of the directive provides that:“(…) the principle of equal treatment means that there shall be no discrimination whatsoever on grounds of sex either directly, or indirectly (…) as concerns:(i) …(ii) …(iii) the calculation of benefits.” and, (2) if the answer is in the negative, whether the persons concerned are entitled to an allowance in the amount of the minimum subsistence income even if they had only worked part-time.


Názor soudu a komentář:
Legislativa, o kterou v dané věci šlo, a která zachází s pracovníky pracujícími na částečný úvazek méně příznivě než s pracovníky pracujícími na plný úvazek, vede v zásadě k diskriminace pracujících žen protože na částečný úvazek pracuje podstatně více žen než mužů. Pokud není tato diskriminace odůvodněna objektivními faktory, které nemají žádnou souvislost s diskriminací na základě pohlaví (Rinner-Kühn ), je v rozporu s ustanovením článku 4(1) směrnice 79/7.
Jediným odůvodněním odlišného zacházení s výše uvedenými dvěma kategoriemi pracovníků při výpočtu dávek byla skutečnost, že by bylo nespravedlivé přiznat pracovníkům pracujícím na částečný úvazek dávku převyšující jejich předchozí příjem. Toto tvrzení však uvedený rozdíl nemůže ospravedlnit, protože v souladu s aplikovatelnou právní úpravou převyšuje v mnoha jiných případech přiznaná dávka předchozí příjem.
Soudní dvůr proto prohlásil, že odlišné zacházení s pracovníky pracujícími na plný úvazek a pracovníky pracujícími na částečný úvazek je v případě absence objektivních důvodů neslučitelné s ustanovením článku 4(1) směrnice.
Co se týče důsledků tohoto závěru Soudního dvora, Soud v prvé řadě zdůraznil, že článek 4(1) směrnice je přímo aplikovatelný a jednotlivci se ho mohou dovolávat před národními soudy (Borrie Clarke). Již ve svém předchozím rozhodnutí (věc 71/85) došel Soudní dvůr k závěru, že v případě zjištění přímé diskriminace “mají ženy nárok na to, aby s nimi bylo zacházeno stejným způsobem a vztahovaly se na ně stejné normy, jako na muže, kteří se nachází ve stejné situaci, protože tam, kde směrnice nebyla řádně implementována, jsou tato pravidla jedinými relevantními ustanoveními”. Analogicky - a bez ohledu na rozdíly mezi přímou (tj. obvykle úmyslnou) diskriminací a nepřímou diskriminací - Soudní dvůr aplikoval tento svůj závěr i na danou věc. Následně byl paní Ruzius-Wilbrink přiznán nárok na dávku odpovídající minimálnímu příjmu bez ohledu na to, že pracovala jen na částečný úvazek.
The legislation in question, which treats part-time workers less favourable than full-time workers, leads, in principle, to discrimination of female workers, taken into account the fact that there are considerably fewer male than female part-time workers. Such discrimination in the calculation of benefits is contrary to Article 4 (1) of Directive 79/7, unless it can be justified by objective factors unrelated to any discrimination on grounds of sex ( Rinner-Kühn).
The only reasons put forward to justify the different treatment of the two categories of workers was that it would be unjust to grant part-time workers an allowance higher than the income previously received. This, however, cannot justify the distinction because, according to the applicable law, also in a number of other cases the amount of the allowance granted is higher than the previous income. The Court therefore finds that the distinction between full-time and part-time workers is, in absence of objective grounds, incompatible with Article 4 (1) of the Directive.
As to the consequences of that finding, the Court points out firstly that Article 4 (1) of the Directive is directly applicable and can be relied upon by individuals before the national courts ( Borrie Clarke). The Court had already in a prior judgement ( Case 71/85) ruled that in a case of direct discrimination, “women are entitled to be treated in the same manner, and have the same rules applied to them, as men who are in the same situation, since, where the directive has not been correctly implemented, those rules remain the only valid point of reference”. By way of analogy - and irrespective of the differences between a direct (i.e. usually intentional) discrimination and an indirect discrimination - the Court applies said ruling to the present case. Consequently, Mrs Ruzius-Wilbrink is entitled to an allowance in the amount of the minimum subsistence income, irrespective of the fact that she had worked only part-time.


Shrnutí (Summary of the Judgment):


Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):