Odbor kompatibility s právem ES Úřad vlády ČR	I S A P Informační Systém pro Aproximaci Práva
	Databáze č. 17 : Databáze judikatury

ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů


	Číslo (Kód CELEX): Number (CELEX Code):		61993J0415

	Název: Title:		Rozsudek ESD z 15. prosince 1995 Věc C-415/93 Union Royale Belge des Sociétés de Football Association ASBL and Others vs Jean-Marc Bosman and Others Předběžné rozhodnutí /1995/ECR I-4921 “Bosman” Judgment of the Court of 15 December 1995. Union royale belge des sociétés de football association ASBL v Jean-Marc Bosman, Royal club liégeois SA v Jean-Marc Bosman and others and Union des associations européennes de football (UEFA) v Jean-Marc Bosman. Reference for a preliminary ruling: Cour d'appel de LiŐge - Belgium. Freedom of movement for workers - Competition rules applicable to undertakings - Professional footballers - Sporting rules on the transfer of players requiring the new club to pay a fee to the old club - Limitation of the number of players having the nationality of other Member States who may be fielded in a match. Case C-415/93.

	Publikace: Publication:		European Court Reports 1995 page I-4921

	Předmět (klíčová slova): Keywords

	Související předpisy: Corresponding acts:

	Odkaz na souvisejicí judikáty: Corresponding Judgements:		Prelle Case 77/70 Prelle v Commission [1971] ECR 561 · Meilicke Case C-83/91 Meilicke v ADV/ORGA [1992] ECR I-4871 · Aprile Case C-125/94 Aprile v Amministrazione delle Finanze dello Stato [1995] ECR I-2919 · Walrave Case 36/74 Walrave v Union Cycliste Internationale [1974] ECR 1405 · Donŕ Case 13/76 Donŕ v Mantero [1976] ECR 1333 · [183] Saunders Case 175/78 Regina v Saunders [1979] ECR 1129 · Moser Case 180/83 Moser v Land Baden-Württemberg [1984] ECR 2539 · Steen Case C-332/90 Steen v Deutsche Bundespost [1992] ECR I-341 · Kraus Case C-19/92 Kraus v Land Baden Württemberg [1993] ECR I-1663 · Stanton Case 143/87 Stanton v INASTI [1988] ECR 3877 · Singh Case C-370/90 The Queen v Immigration Appeal Tribunal and Surinder Singh [1992] ECR I-4265 · Roux Cases C-363/89 Roux v Belgium [1991] ECR I-273 · Masgio Case C-10/90 Masgio v Bundesknappschaft [1991] ECR I-1119 · Daily Mail Case 81/87 The Queen v H.M. Treasury and Commissioners of Inland Revenue ex parte Daily Mail and General Trust plc [1988] ECR 5483 · Gebhard Case C-55/94 Gebhard [1995] ECR I-4165 · Heylens Case 222/86 Unectef v Heylens and Others [1987] ECR 4097 · Barber Case C-262/88 Barber v Guardian Royal Exchange Assurance Group [1990] ECR I-1889


	Plný text: Fulltext:		Ne

Fakta:
Podle pravidel Belgické fotbalové asociace (URBSFA), k
terá odpovídají pravidlům stanoveným Evropskou fotbalovou asociací (UEFA), musí při přestupu profesionálních fotbalových hráčů z jednoho klubu do druhého, v rámci nebo mimo Belgii, být splněno množství podmínek, zejména zaplacení “přestupního poplatku” a
d
održení “národnostní klauzule”. Přestupní poplatek je platba, kterou původní klub požaduje od nového. Národnostní klauzule omezuje počet cizích hráčů při oficiálních utkáních.
Pan Bosman, profesionální fotbalista z Belgie, byl zaměstnán RC Liége, belgickým prvoligovým klubem. Po vypršení pracovního kontraktu mu byl umožněn přestup do US Dunkerque ve Francii za přestupní poplatek 1.200.000 belgických franků. Nicméně, RC Liége začal pochybovat o solventnosti US Dunkerque, od přestupu upustil a zabránil tak
p
anu Bosmanovi v přestupu do US Dunkerque. Jelikož mu žádný z velkých evropských klubů neučinil nabídku, pan Bosman nakonec podepsal kontrakt s Olympic de Charleroi, belgickým klubem třetí ligy, kde pan Bosman obdržel mnohem horší plat, než by tomu bylo v
k
lubu US Dunkerque. Pan Bosman následně podal žalobu na RC Liége, URBSFA a UEFA m.j. o náhradu škody, která vznikla aplikací přestupových pravidel. Apelační soudní dvůr v Liége usoudil, že rozsudek závisí na otázce, zda přestupová pravidla a národní klauzu
l
e jsou slučitelné s články 48, 85 a 86 Smlouvy. Řízení přerušil a podle článku 177 Smlouvy otázku postoupil Soudnímu dvoru.
Belgian Football Association (URBSFA), which correspond to the rules laid down by the Union des Associations Européennes de Football (UEFA), the transfer of professional players of football from one club to another, within or outside Belgium, was subject to a number of conditions, in particular the payment of a “transfer fee” and the observance of the “nationality clause”. The transfer fee is a payment required from the new club to be paid to the former club. The nationality clause restricts the number of foreign players which can be fielded in an official match.
Mr Bosman, a professional footballer from Belgium, was employed by RC Ličge, a Belgian first division club. At the expiry of his contract, it was agreed that he would transfer to US Dunkerque, France, for a transfer-fee of 1,200,000 Belgian Francs to be paid by the latter club. However, when RC Ličge had doubts as to US Dunkerque's solvency, it backed out of the deal thus preventing Mr. Bosman from taking up his new engagement. Since no major European club made an offer, Mr Bosman finally signed up with Olympic de Charleroi, a Belgian third-division club, where he received a salary far inferior to what he would have made at US Dunkerque. Mr Bosman subsequently brought actions against RC Ličge, URBSFA and UEFA claiming,
inter alia
, damages for loss of earnings as a result of the application of the transfer rules. The Cour d'Appel, Ličge, seised of the case on appeal, considered that the judgement depended on the question whether the transfer rules and the nationality clause were compatible with Articles 48, 85 and 86 of the Treaty. It stayed the proceedings and under Article 177 of the Treaty referred to this question to the Court of Justice.

Názor soudu a komentář:
V rozhodnutí
Bosman
si Soud přisvojil pravomoc kontrolovat pravidla stanovená soukromou sportovní asociací potud, pokud omezují základní svobody, jak je ukládá Smlouva ES. V poměrně rozsáhlém rozsudku se Soud vyjádřil k řadě fundamentálních aspektů týkajících se svobody pohybu. Než se Soud obrátil k podstatě věci, věnoval se dvěma procedurálním otázkám; v závě
r
u pak Soud zkoumá, zda může být limitována časová působnost rozhodnutí.
Než se Soud obrátil k meritu věci, věnoval se dvěma procedurálním otázkám: za prvé, soudní pravomoc v tomto případu byla namítána s odůvodněním, že rozhodnutí je irelevantní vzhledem k případu před národním soudem. Evropský soudní dvůr, nicméně, ve shodě se svou judikaturou si přisvojuje soudní pravomoc s tím, že národní soud ve svém postoupení uvedl, že otázky nebyly toliko hypotetické (
Meilicke; Aprile
). Za
druhé, Soud odmítá žádost UEFA, aby Soud nařídil šetření podle článku 60 Jednacího řádu. Soud tuto žádost zamítá jednak na základě toho, že byla učiněna poté, co ústní řízení bylo skončeno (článek 59(2) Jednacího řádu); a dále na základě toho, že taková žádost se může připustit pouze vztahuje-li se ke skutečnostem, které mohou mít rozhodující vliv a které dotčená strana nemohla předložit před skončením ústního řízení (
Prelle
).
Pokud jde o podstatu věci, Soud se věnuje toliko otázce, zda přestupní poplatek a národnostní klauzule jsou slučitelné s článkem 48 Smlouvy ES. Jelikož je odpověď negativní, Soud nepovažuje za nutné dále zkoumat jejich slučitelnost s články 85 a 86. Soud již rozhodl v případech
Walrave
a
Doná
, že sport spadá pod komunitární právo, pokud představuje ekonomickou aktivitu (článek 2 Smlouvy), jak je tomu zejména v případě profesionálních a poloprofesionálních fotbalistů. Rozhodnutí ve
Walrave
také stanovilo,
že základní svobody podle Smlouvy ES zakazují nejenom omezení přijatá členskými státy, ale rovněž ta, která jsou přijatá soukromými organizacemi v rámci jejich právní autonomie. Soukromá povaha uvedených pravidel nemůže bránit jejich zkoumání podle článku

48. Konečně Soud uspokojilo to, že se případ dotýkal poskytování služeb v jiném členském státě a nebyl tak čistě vnitřní záležitostí(
Saunders; Moser; Steen; Kraus
).
“Ustanovení Smlouvy vztahující se k volnému pohybu osob mají u
snadnit, aby občané Společenství mohli vykonávat rozličné profesní aktivity po celém Společenství a zabránit opatřením, která by občany EU znevýhodnila, když si přejí vykonávat nějakou ekonomickou aktivitu na území jiného členského státu” (
Stanton; Singh
). “V tomto kontextu mají občané členských států právo odvozené přímo ze Smlouvy opustit zemi svého původu a vstoupit na území jiného členského státu a pobývat tam, aby mohli provádět ekonomickou aktivitu” (
Roux; Singh
). “Ustanovení, která brání příslušníku členského státu nebo ho odrazují opustit svou zem za účelem výkonu práva na svobodu pohybu proto představují překážku tomuto právu i když jsou platná bez ohledu na příslušnost dotčeného občana” (
Masgio
). Ustanovení vztahující se ke svobodě pohybu “také zakazují členským státům, aby bránily svým občanům v usazování v jiných členských státech ....” (
Daily Mail
). Pokud podle těchto zásad nějaký vnitrostátní nebo soukromý předpis je překážkou svobodného pohybu, může být ospravedlněn pouze tehdy, je-li jeho cíl slučitelný se Smlouvou a nejde-li nad to, co je nezbytné k dosažení cíle (
Kraus; Gebhard
).
Soud shledává, že přestupová pravidla stejně jako národnostní klauzule jsou překážkami svobodného pohybu. Přestupová pravidla jsou překážkou, protože brání profesionálnímu hráči ve výkonu jeho aktivit v novém klubu v jiném členském státě, pokud není zaplacen bývalému klubu poplatek z
a
přestup. Jelikož pravidla přestupu přímo ovlivňují přístup hráče na pracovní trh, skutečnost, že se primárně vztahují na dva kluby je irelevantní stejně jako skutečnost, že se aplikují i na přestupy v rámci jednoho státu. Fotbalové asociace argumentovaly

m.j. tím, že přestupová pravidla jsou oprávněná, jelikož mají za cíl povzbudit fotbalové kluby k hledání nových talentů, přičemž přestupní poplatek je druhem odměny za výchovu hráče atd. Soud tuto argumentaci odmítá s tím, že výhled přestupního poplatku j
e
příliš vzdálený a že stejného cíle je možno dosáhnout stejně účinně jinými prostředky. Národnostní klauzule překáží volnému pohybu, jelikož omezuje počet hráčů, kteří mohou hrát oficiální zápasy. I když toto omezení se přímo nedotýká zaměstnávání zahraničních hráčů, “zjevně omezuje příležitosti k zaměstnání dotčeného hráče”. Národnostní klauzuli není možné ospravedlnit podle rozsudku ve věci
Doná
, kde Soud akceptoval vyloučení zahraničních hráčů z určitých zápasů z důvodů neekonomické povahy, které se vztahují ke specifické povaze a kontextu takových zápasů a které tak mají výhradně sportovní charakter. Národnostní klauzule se nicméně netýká pouze určitých zápasů, ale platí pro všechny oficiální zápasy. “Za těchto okolností není
m
ožno národnostní klauzuli považovat za slučitelnou s článkem 48 Smlouvy, jinak by článek byl zbaven svého praktického účinku a základní právo volného přístupu na pracovní trh, které Smlouva propůjčuje individuálně každému pracovníku Společenství, by bylo
negováno” (
Unectef
).
Vzhledem k tomu, že dotčené osoby mohly rozumně spoléhat na platnost přestupových pravidel a s ohledem na vážné důsledky jejich anulování, Soud ve shodě s předchozí judikaturou (viz
Barber
) vyjímečně omezuje časovou působnost svého rozhodnutí týkajícího se přestupových pravidel na dobu od data rozsudku.
With its
Bosman
judgement, the Court asserts its power to control rules laid down by private sporting associations in so far as they constitute restrictions to the basic freedoms provided for by the EEC Treaty. In a rather elaborate judgement, the Court addresses a number of fundamental aspects concerning the freedom of movement. Before turning to the substance of the case the Court addresses two procedural issues; finally, the Court examines whether the temporal effects of the judgement can be limited.
Before turning to the merits, the Court addresses two procedural question: Firstly, the Court’s jurisdiction in the present case had been disputed on the ground that the judgement were irrelevant to the case pending before the national court. The ECJ, however, in accordance with its established case law, assumes jurisdiction, arguing that the national court had in its reference established that the questions were not merely hypothetical (
Meilicke; Aprile
). Secondly, the Court rejects a request from UEFA, demanding that the Court order a measure of inquiry under Article 60 of the Rules of Procedure. The Court dismisses this application on the ground that it was made after the oral procedure had been closed (Article 59(2) Rules of Procedure); then, such an application can be admitted only if it relates to facts which may have a decisive influence and which the party concerned could not put forward before the close of the oral procedure (
Prelle
).
As regards the substance, the Court merely addresses the question of whether the transfer-fee and the nationality-clause are compatible with Article 48 of the Treaty. Since it answers this question in the negative, the Court finds no need to also inquire into their compatibility with Articles 85 and 86. The Court already decided in
Walrave
() and
Donŕ
() that sport is subject to Community law in so far as it constitutes an economic activity (Article 2 of the Treaty), which is the case for professional and for semi-professional footballers in particular. The
Walrave
judgement furthermore established that the basic freedoms established by the EEC Treaty prohibit not only restrictions imposed by the Member States but also those imposed by private organizations in the exercise of their legal autonomy. The private nature of the rules in question cannot hinder their examination under Article 48. Finally, the Court was satisfied that the case concerned the provision of services in another Member State and was thus not of purely internal nature (cf. for this restriction [183]
Saunders; Moser; Steen; Kraus
).
“[T]he provisions of the Treaty relating to the freedom of movement for persons are intended to facilitate the pursuit by Community citizens of occupational activities of all kinds throughout the Community and preclude measures which might place Community citizens at a disadvantage when they wish to pursue an economic activity in the territory of another Member State” (
Stanton; Singh
). “In that context, nationals of Member States have in particular the right, which they derive directly from the Treaty, to leave their country of origin to enter the territory of another Member State and reside there in order to pursue an economic activity” (
Roux
;
Singh
). “Provisions which preclude or deter a national of a Member State from leaving his country of origin in order to exercise his right of freedom of movement therefore constitute an obstacle to that freedom even if they apply without regard to the nationality of the workers concerned” (
Masgio
). The provisions relating to the freedom of movement “also prohibit the Member State of origin from hindering the establishment in another Member State of one of its nationals” (
Daily Mail
). If under these principles a national or private rule constitutes an obstacle to the freedom of movement, it can be justified only if it pursues a legitimate aim compatible with the Treaty and if it does not go beyond what is necessary for this purpose (
Kraus; Gebhard
).
The Court finds that the transfer rules as well as the nationality rules are obstacles to the freedom of movement. The transfer rules constitute such obstacle in that they prevent a professional footballer from pursuing his activity with a new club established in another Member State unless it has paid the former club the transfer fee. Because the transfer rules directly affect the player’s access to the employment market, the fact that they are primarily addressed to the two clubs is irrelevant as is the fact that they apply to transfers within the same country as well. The football associations had argued
inter alia
that the transfer rules were justified by the aim that they intended to encourage football clubs to seek new talents in that the transfer fee would constitute a kind of reward for training etc. The Court rejects this argument finding that the prospect of a transfer fee was too remote and that the same objective could be achieved at least as efficiently by other means. The nationality clause constitutes an obstacle to free movement in that it restricts the number of players which may be fielded in official matches. While this restriction does not directly concern the employment of foreign players, it “obviously also restricts chances of employment of the player concerned.” The nationality clause cannot be justified under the terms of the Court’s judgement in
Donŕ
() where the Court had accepted an exclusion of foreign players from certain matches for reasons which are not of an economic nature, which relate to the particular nature and context of such matches and are thus of sporting interest only. The nationality clause, however, does not only concern certain matches but was applicable to all official matches. “In those circumstances, the nationality clause cannot be deemed to be in accordance with Article 48 of the Treaty, otherwise that article would be deprived of its practical effect and the fundamental right of free access to employment which the Treaty confers individually on each worker in the Community rendered nugatory” (
Heylens
).
Finding that the persons concerned could have reasonably relied on the validity of the transfer rules and in view of serious consequences of their annulment, the Court, in accordance with its established case-law (see
Barber
) exceptionally limits the temporal effect of its judgement concerning the transfer rules as from the date of the judgement.

Shrnutí (Summary of the Judgment):

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):