Odkaz:
Rozsudek Soudního dvora ze dne 14. července 1981, Merck & Co. Inc. v. Stephar BV a Petrus Stephanus Exler, věc 187/80, Recueil 1981, s. 02063
Klíčová slova:
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Arondissementsrechtbank te Rotterdam – Nizozemsko. Patenty – Farmaceutické výrobky
Předmět:
Výklad pravidel Smlouvy o EHS týkajících se volného pohybu zboží, zejména článku 36, ve vztahu k patentovému právu
Skutkové okolnosti:
Skutkový stav věci, průběh řízení a vyjádření předložená podle článku 20 Protokolu o statutu Soudního dvora EHS mohou být shrnuty takto:
I – Skutkové okolnosti a řízení Žalobkyně v původním řízení, společnost Merck & Co. Inc. (dále jen Merck), vyrábí a uvádí na trh ve všech členských státech léčivý přípravek známý pod názvem „Moduretic“, určený především k léčbě hypertenze. Je majitelkou patentů na tento léčivý přípravek ve všech členských státech kromě Lucemburska a Itálie a na jeho výrobní postup ve všech členských státech s výjimkou Lucemburska, Itálie, Dánska a Spolkové republiky Německo.
V Nizozemsku je společnost Merck držitelkou a zapsanou majitelkou nizozemských patentů č. 138819 ze dne 18. září 1973 a č. 142413 ze dne 18. října 1974. Druhý patent chrání léčivé přípravky s diuretickými účinky, tj. léčivé přípravky, které způsobují zvýšené vylučování moči, a stejně tak i jejich výrobní postupy, zatímco první patent je založen na pozdějším objevu a chrání složený přípravek s diuretickými účinky, jakož i jeho výrobní postup v jednotce dávky, v níž jsou zkombinovány:
1. přípravek chráněný druhým patentem č. 142413 a 2. jiný přípravek s diuretickými účinky, který byl znám již dříve, a sice hydrochlorothiazid. Jelikož je přípravek chráněný patentem č. 142413 součástí přípravku chráněného patentem č. 138819, jednání porušující posledně uvedený patent porušuje vždy automaticky prvně uvedený patent.
Společnost Merck před předkládajícím soudem výslovně prohlásila, aniž by jí žalovaná v původním řízení oponovala, že vyrábí přípravek „Moduretic“ v Nizozemsku a že tato výroba probíhá ve výrobním závodě její stoprocentně vlastněné dceřiné společnosti, Merck Sharp & Dohme BV v Haarlemu.
Společnost Merck uvádí svůj farmaceutický výrobek na trh rovněž v Itálii, avšak v minulosti neměla možnost získat v této zemi patent, neboť ke dni 3. října 1962 – datu, k němuž sahá existence práva priority – tam nebylo možné získat patent na léčivé přípravky a jejich výrobní postupy na základě čl. 14. odst. 1 italského zákona o patentech (královské nařízení č. 1127 ze dne 29. června 1939). Tento článek byl později prohlášen rozsudkem vydaným italským ústavním soudem ze dne 20. března 1978 za protiústavní a tedy nepoužitelný, takže je od tohoto data možné v Itálii patentovat léčivé přípravky a jejich výrobní postupy. Po tomto rozhodnutí nicméně již nemohla společnost Merck získat patent z toho důvodu, že výrobek již nesplňoval zákonnou podmínku novosti, kterou je podmíněna patentovatelnost. To je nepochybně jeden z důvodů, proč je léčivý přípravek prodáván v Itálii levněji než v Nizozemsku.
Společnost Stephar BV, která se zabývá mimo jiné dovozem farmaceutických výrobků, dováží „Moduretic“ z Itálie a následně jej prodává na nizozemském trhu za ceny nižší, než jsou ceny uplatňované společností Merck.
Proto podala společnost Merck u předsedy Arrondissementsrechtbank v Rotterdamu návrh na předběžné opatření proti společnosti Stephar a jejímu řediteli pro porušení patentů, jejichž je majitelkou, návrh zakládající se na článku 30 nizozemského zákona o patentech (Rijksoctrooiwet), podle něhož má majitel patentu výlučné právo vyrábět, užívat, prodávat, pronajímat nebo uvádět do oběhu výrobek chráněný patentem „ledaže byly a v rozsahu, v němž byly tyto výrobky dříve uváděny na trh samotnou společností Merck nebo s jejím svolením v jiném členském státě Společenství, ve kterém je Merck majitelkou patentů“, které odpovídají výše uvedeným nizozemským patentům.
Ve svém návrhu se společnost Merck opírá o všechny výše uvedené okolnosti a dále o skutečnost, že v Itálii neměla možnost své výrobky a jejich výrobní postupy nechat patentovat. Je to právě toto posledně uvedené tvrzení, které žalovaní zpochybňují a které vedlo předsedu Arrondissementsrechtbank v Rotterdamu k vydání rozsudku ze dne 2. července 1980, jímž Soudnímu dvoru klade následující otázku;
„Za předpokladu, že:
1. podnik v jednom členském státě Evropských společenství je majitelem patentu na léčivý přípravek a jeho výrobní postupy, 2. tento léčivý přípravek je uváděn na trh tímto podnikem nebo s jeho svolením v Itálii, v níž nemohl tento podnik na základě čl. 14 odst. 1 italského zákona o patentech (královské nařízení ze dne 29. června 1939 č. 1127) (prohlášené později za protiústavní rozsudkem italského ústavního soudu ze dne 20. března 1978), který zakazoval udělení patentů na léčivé přípravky a na jejich výrobní postupy, nechat uvedený výrobek právoplatně patentovat, 3. třetí osoba dováží z Itálie do členského státu zmíněného v bodě 1 léčivý přípravek uvedený v bodě 2 a tam jej uvádí na trh a 4. právní předpisy v oblasti patentů v posledně uvedené zemi opravňují majitele patentu k tomu, aby bránil právními prostředky uvádění výrobků chráněných tímto patentem na tamější trh jinými osobami, a to i tehdy, byly-li tyto výrobky již dříve v souladu s právními předpisy uváděny na trh v jiném členském státě majitelem patentu nebo s jeho svolením, brání pravidla týkající se volného pohybu zboží, která jsou obsažena ve Smlouvě o EHS, bez ohledu na ustanovení článku 36, majiteli patentu v tom, aby využil práva uvedeného v bodě 4 výše?“
Tento předkládací rozsudek byl zapsán kanceláří Soudního dvora dne 15. září 1980.
V souladu s článkem 20 Statutu Soudního dvora Evropských společenství předložily písemná vyjádření dne 21. listopadu 1980 Komise Evropských společenství, zastoupená svým právním poradcem Rolfem Wägenbaurem, jako zmocněncem, ve spolupráci s Thomasem Van Rijnem, členem právní služby Komise, dne 2. prosince 1980 společnost Stephar BV, zastoupená D. Den Hertogem, advokátem u nizozemského Hoge Raad, dne 4. prosince 1980 francouzská vláda, zastoupená Thierrym Le Roy, jako zmocněncem, dne 11. prosince 1980 vláda Spojeného království, zastoupená G. Dagtoglou, z Treasury Solicitor’s Department, jako zmocněnkyní, a dne 30. prosince 1980 společnost Merck & Co. Inc., zastoupená T. Schaperem, advokátem v Haagu.
Na základě zprávy soudce zpravodaje a po vyslechnutí generálního advokáta rozhodl Soudní dvůr zahájit ústní část řízení bez dokazování, avšak požádal Komisi, aby mu zaslala veškeré dokumenty týkající se čl. 81 odst. 1 Evropské patentové úmluvy, zejména návrh Spolkové republiky Německo a zápis z Lucemburské konference o patentu Společenství.
II — Písemná vyjádření předložená na základě článku 20 Statutu Soudního dvora
A — Vyjádření žalobkyně v původním řízení
Žalobkyně v původním řízení nejprve zkoumá nizozemské právní předpisy, zvláště článek 30 vnitrostátního zákona o patentech (Rijksoctrooiwet) a judikaturu Hoge Raad, a vyvozuje z nich, že „podle nizozemského vnitrostátního práva nevyčerpal majitel patentu své právo uváděním svého výrobku na trh v jiné zemi, má-li v ní paralelní patent a a fortiori nemůže-li v této jiné zemi získat patent na základě v ní platných právních předpisů o patentech“.
Společnost Merck dále zkoumá použitelné vnitrostátní italské patentové právo. Především připomíná, že v době, kdy mohly být oba vynálezy společnosti Merck předmětem patentových přihlášek, nemohly být léčivé přípravky v Itálii patentovány; teprve po 20. březnu 1978 – dni, kdy byl vydán rozsudek italského ústavního soudu, který prohlásil čl. 14 odst. 1 italského zákona o patentech za protiústavní – jsou již léčivé přípravky a jejich výrobní postupy v Itálii patentovatelné. Podle společnosti Merck není však již možné získat patent na léčivý přípravek Moduretic „z důvodu nedostatku vnější novosti“ uvedeného léčivého přípravku. Existují sice dva italské návrhy zákona pro přechodné období, které by případně umožnily společnosti Merck požádat o udělení patentu na její léčivý přípravek, avšak možnost, že by společnost Merck ještě mohla získat italské patenty, „není pro probíhající řízení relevantní, neboť takové patenty nemohou mít po právní stránce zpětný účinek“ a jelikož – vzhledem k tomu, že Itálie stále nezavedla zákon pro přechodné období, který by umožnil dodatečně patentovat vynálezy společnosti Merck – je v každém případě prozatím „stále pravda“, že společnost Stephar dováží výrobky „Moduretic“ z Itálie, kde jsou uváděny na trh společností Merck bez patentové ochrany. Po těchto předběžných úvahách uvádí společnost Merck schéma své argumentace týkající se výkladu článku 36 v projednávané věci. Má tak v úmyslu prokázat, že:
1. Žaloba, kterou podala proti dovozům společnosti Stephar, je „odůvodněná ochranou průmyslového a obchodního vlastnictví“, a to na základě: a) rozdílnosti nizozemského a italského zákona o patentech, pokud jde o patentovatelnost léčivých přípravků; b) a specifického předmětu práv, která pro ni vyplývají z jejích patentů v Nizozemsku; 2. Tato žaloba neslouží jako prostředek svévolné diskriminace nebo zastřeného omezování obchodu mezi členskými státy. 1. a) Rozdílnost nizozemského a italského zákona o patentech, pokud jde o patentovatelnost léčivých přípravků Společnost Merck se opírá o bod 8 odůvodnění rozsudku ze dne 20. února 1979 ve věci 120/78, Rewe (Recueil, s. 649), a o bod 6 odůvodnění rozsudku ze dne 26. června 1980 ve věci 788/79, Gilli (dosud nezveřejněný), jakož i o „sdělení Komise“ ohledně důsledků rozsudku vydaného Soudním dvorem Evropských společenství dne 20. února 1979 ve věci 120/78 (Cassis de Dijon) (Úř. věst. ze dne 3. 10. 1980, C 256/2) a tvrdí, že podle Soudního dvora musí být překážky vyplývající z rozdílů mezi obchodními a technickými právními úpravami připuštěny, jsou-li tyto právní úpravy nezbytné ke splnění kategorických požadavků. Tato judikatura Soudního dvora je použitelná „ne-li přímo, tedy v každém případě alespoň obdobně na rozdíly mezi zákony členských států o patentech“. Avšak vzhledem k tomu, že právo k patentu tvoří součást průmyslového a obchodního vlastnictví, jehož ochrana je výslovně uvedena v článku 36, nesmí podléhat přísnějším kritériím, než jsou kritéria ekvity a proporcionality, „jež se na základě nepsaného ‚rule of reason‘ vztahují na oblasti, které nejsou uvedeny v článku 36, jako je například účinnost daňových kontrol a ochrana spotřebitelů“. Společnost Merck připomíná, že v rozsudku ze dne 16. prosince 1980 ve věci 27/80 Fietje (dosud nezveřejněný) měl Soudní dvůr za to, že k poskytnutí účinné ochrany spotřebitelům může být nezbytné přijmout opatření odchylující se od článku 36, a tvrdí, že by uvedená judikatura měla být použita v projednávaném případě, v němž existuje „nepochybná nezbytnost“ zajistit „účinnou ochranu“ průmyslového vlastnictví, a to tím spíše, že je výslovně uvedena v článku 36.
Společnost Merck má v úmyslu prokázat, že uplatňovaná rozdílnost italského a nizozemského právního předpisu je nezbytná ke splnění kategorických požadavků nebo k zajištění účinné ochrany průmyslového a obchodního vlastnictví. V důsledku toho splňuje tato rozdílnost kritéria přijatá Soudním dvorem ve výše uvedených rozsudcích. Opírajíc se o sdělení Komise (uvedené výše) zamýšlí společnost Merck rovněž prokázat, že v projednávané věci není na Nizozemsku, aby vzalo v úvahu italský právní předpis, nýbrž právě naopak na italském zákonodárci, aby vzal v úvahu kritéria patentové ochrany v Nizozemsku, vzhledem k tomu, že tato kritéria platí ve všech ostatních členských státech a že v italském právním předpise o patentech, přinejmenším pokud jde o léčivé přípravky a jejich výrobní postupy, nejenže jsou právní prostředky nedostačující k dosažení cíle sledovaného zákonem, totiž patentové ochrany, ale dokonce ani neexistují. V důsledku toho „je rozdíl existující ve vztahu k výše uvedenému v nizozemském zákoně ‚nezbytný‘, a ‚nikoli nadměrný‘, slouží obecnému zájmu dostatečně kategorickému, aby v souladu s článkem 36 odůvodnil výjimku z článku 30, a stejně tak je naprosto nezbytný pro zajištění patentové ochrany nebo představuje ‚nejpřiměřenější prostředek‘ k němu“. Na podporu tohoto tvrzení společnost Merck podrobně analyzuje úvahy předložené italským ústavním soudem v jeho rozsudku ze dne 20. března 1978. Má za to, že „se v podstatě rovnají tvrzení, že se italský zákonodárce dopustil nečinnosti, že podle současných názorů nemá nepatentovatelnost léčivých přípravků racionální základ, že je taková nepatentovatelnost v rozporu s různými ústavními zásadami, včetně povinnosti státu podporovat vědecký a technický výzkum, a že tato nepatentovatelnost je rovněž neslučitelná se vztahy, které Itálie udržuje s ostatními členskými státy EHS“.
Společnost Merck v tomto ohledu poznamenává, že neslučitelnost s různými ústavními zásadami vyplývá pokaždé z jedné a téže nespravedlnosti: „neexistence poplatku vynálezci určeného k náhradě nákladů na výzkum“. Z úvah italského ústavního soudu konečně vyvozuje několik zásad:
— v projednávané věci a v zájmu řádného fungování trhu Společenství by Itálie měla přihlížet k „oprávněným zájmům ostatních členských států“;
— takové chování by bylo v souladu s pravidly pro harmonizaci, o kterou se usiluje prostřednictvím budoucího patentu Společenství vytvořeného v Lucemburské úmluvě z roku 1975;
— nepatentovatelnost v Itálii je nepřiměřená;
— naproti tomu nizozemský patentový zákon, ani žaloba společnosti Merck na něm založená nejsou neslučitelné se zásadou proporcionality;
— rozdílnost dvou dotyčných vnitrostátních právních předpisů by tedy měla být připuštěna, jelikož je „nezbytná“ ke splnění „kategorických požadavků“ nebo k zajištění „účinné ochrany“ průmyslového vlastnictví;
— žaloba společnosti Merck je tudíž „patřičná“ a „nikoli excesivní“, je „naprosto nezbytná“ pro zajištění ochrany patentů společnosti Merck a odůvodňuje výjimku ze zásady volného pohybu zboží.
1. b) Specifický předmět průmyslového vlastnictví v oblasti patentů Společnost Merck v tomto ohledu nejprve připomíná, že podle Hoge Raad také teze o vyčerpání práv po uvedení výrobku majitele patentu na trh v zahraničí (tj. mimo Nizozemsko)
„není přípustné, jelikož by bez dalšího odstranění vedlo k nepřijatelným důsledkům, které zajisté nebyly zákonodárcem zamýšleny.“
Podle společnosti Merck to platí a fortiori v případě, jako je projednávaný případ, v němž nejenže majitel patentu nemá patent v zemi vývozu, ale v němž je navíc tato situace způsobena tím, že v uvedené zemi není legálně možné získat patenty na dotyčný výrobek, a Merck se táže, zda má být takový výsledek, kvalifikovaný Hoge Raad jako nepřípustný, připuštěn pod záminkou, že země vývozu je členským státem, a přestože je nepatentovatelnost výrobku neslučitelná s vlastní ústavou tohoto členského státu. Takový závěr by sice bylo možné vyvodit ze znění bodu 1 výroku rozsudku Soudního dvora ze dne 31. října 1974 ve věci 15/74, Centrafarm (Recueil, s. 1147), společnost Merck však chce zdůraznit, že ačkoliv se v tomto výroku hovoří pouze o „uvedeném na trh v jiném členském státě“, aniž by byla doplněna výhrada „v němž má majitel patentu paralelní právo“, omezuje se tento rozsudek týkající se otázek položených Hoge Raad – v nichž byla tato výhrada uvedena – pouze na případy paralelních patentů.
Na podporu svého tvrzení analyzuje společnost Merck odůvodnění rozsudku Soudního dvora a opírajíc se o body 9, 10, 11 a 12 odůvodnění tvrdí, že „pokud jde o výrobky pocházející od samotného majitele patentu, Soudní dvůr předkládá argumentaci týkající se pouze případu paralelních patentů, a lze tedy důvodně předpokládat, že Soudní dvůr rovněž zamýšlel rozhodnout pouze o tomto případu. Krom toho se pouze v uvedeném případě tato argumentace logicky stýká se specifickým předmětem patentů definovaným Soudním dvorem v bodě 9 odůvodnění, kterým je „zejména zajistit majiteli – s cílem odměnit tvůrčí úsilí vynálezce – výlučné právo využívat vynálezu…“, zatímco přijetí teze o vyčerpání práv v případě, v němž neexistuje možnost získat paralelní patenty, je neslučitelné s touto definicí.
Na podporu tvrzení žalobkyně je rovněž třeba dodat, že Soudní dvůr věnuje dva body odůvodnění zkoumání možnosti skutečné existence paralelních patentů. Podle společnosti Merck by však takové úvahy „byly zcela zbytečné, kdyby existence či neexistence paralelních patentů nebyla při rozhodování Soudního dvora relevantní“. Společnost Merck se konečně domnívá, že je třeba přikládat rovněž význam skutečnosti, že rozsudek byl zveřejněn v Recueil vydané Soudním dvorem pod záhlavím „Paralelní patenty“.
Společnost Merck dále analyzuje veškerou judikaturu Soudního dvora v oblasti průmyslového a obchodního vlastnictví, kterou dělí do čtyř skupin. První a druhá skupina, z nichž jedna se týká „vnitrostátních práv k ochranným známkám, které mají takzvaný společný původ“ a druhá „uplatňování průmyslového a obchodního vlastnictví s cílem zabránit dovozu výrobku pocházejícího z jiného členského státu“, v němž byl uváděn na trh třetími osobami jako nezávislými konkurenty, nemají v projednávaném případě žádný význam. Společnost Merck pouze zdůrazňuje, že generální advokát Roemer měl ve svém stanovisku ve věci 24/67, Parke Davis, za to, že podstatou patentu je „spravedlivá náhrada nákladů“.
Naproti tomu rozsudky, které vydal Soudní dvůr v oblasti autorských práv, mají pro probíhající řízení značný význam. Nejprve v rozsudku ze dne 8. června 1971 ve věci 78/70, DGG v. Metro (Recueil, s. 487) Soudní dvůr prohlásil, že skutečnost, že DGG bránila paralelnímu dovozu gramofonových desek z Francie do Německa pouze z toho důvodu, že k uvedení do oběhu nedošlo na německém území, je v rozporu s pravidly, která upravují volný pohyb výrobků v rámci společného trhu. Společnost Merck však brání paralelním dovozům společnosti Stephar nikoli pouze z toho důvodu, že jsou výrobky uváděny na trh v Itálii, ale „kromě toho a především“ proto, že společnost Merck nemůže v Itálii pro tyto výrobky získat patenty.
Dále z rozsudku ze dne 18. března 1980 ve věci 62/79, Coditel (Recueil 1980, s. 881) nepřímo vyplývá, že by bylo jen stěží možné domnívat se, že autorské právo ke knize nebo ke gramofonové desce je vyčerpáno „prodejem v zemi, v níž je ochrana autorských práv v souladu s právem zakázána a v níž by se tudíž dílo muselo prodávat za ceny konkurující cenám pirátských vydání“.
Konečně, vzhledem k tomu, že v době, kdy byla předložena písemná vyjádření, Soudní dvůr ještě nerozhodl ve věcech 55 a 57/80, GEMA, společnost Merck připomíná stanovisko ze dne 11. listopadu 1980, v němž generální advokát J. P. Warner prohlásil, že „k vyčerpání práva nemůže dojít tam, kde žádné právo neexistuje“. Pokud jde o čtvrtou skupinu rozsudků Soudního dvora týkajících se řízení, při kterých byla uplatňována práva k ochranným známkám s cílem zabránit paralelním dovozům, zejména rozsudek ze dne 10. října 1978 ve věci 3/78, Centrafarm (Recueil, s. 1823), umožňují tyto rozsudky nalézt důležitý směr pro řešení projednávaného sporu. V této věci měl Soudní dvůr za to, že výrobce určitého výrobku může oprávněně užívat v různých členských státech různé ochranné známky pro shodný výrobek, zejména tehdy, pokud ochranná známka, pod níž je již výrobek uváděn na trh v jednom z členských států, „není legálně k dispozici v jiném členském státě při pozdějším uvedení výrobku na trh v tomto jiném členském státě“. Připustil tudíž, že je odůvodněné ve smyslu článku 36, aby se majitel ochranné známky dovolával své nizozemské ochranné známky s cílem zabránit paralelním dovozům ze země, v níž majitel ochranné známky neměl možnost legálně tuto ochrannou známku získat. A proto společnost Merck tvrdí, že by „v zásadě měla mít možnost dovolávat se svých nizozemských patentů s cílem zabránit paralelním dovozům společnosti Stephar ze země, v níž neměla možnost legálně získat patenty“, a vyvozuje z toho závěr, že její žaloba je odůvodněná, protože v Itálii nemůže získat paralelní patenty. V důsledku toho není pouhá skutečnost, že jsou výrobky uváděny na trh v Itálii samotnou společností Merck, dostačující k vyčerpání práv z patentu.
Kromě judikatury nizozemského kasačního soudu odmítají však tezi o vyčerpání práv v případě uvedení léčivého přípravku na trh v jiném členském státě, v němž neexistuje patentová ochrana, také vnitrostátní právní předpisy týkající se patentů a právní teorie, zejména britská. Konečně, článek 81 Úmluvy o patentu Společenství sice zavádí zásadu vyčerpání práv v členských státech, poté co byl výrobek uveden na trh v některém z členských států majitelem patentu nebo s jeho výslovným souhlasem, avšak upřesňuje: „ledaže by existovaly důvody, které by podle práva Společenství odůvodňovaly rozšíření práv z patentu na takové úkony“. Podle společnosti Merck si však „nelze představit jasnější odůvodnění než případ, kdy členský stát – v rozporu s vlastní ústavou – legálně znemožňuje udělení patentů“.
2. Svévolná diskriminace nebo zastřené omezování obchodu mezi členskými státy Z tohoto hlediska je třeba přezkoumat otázku, zda společnost Merck v Itálii neopomněla podat patentové přihlášky v rámci jednání, kterým sledovala umělé rozdělení trhů. Společnost Merck však „soudí, že se zde může omezit na popření toho, že by se jednalo o tuto otázku: nepodala přihlášky pouze a jedině z toho důvodu, že také sama věděla, že léčivé přípravky a jejich výrobní postupy nejsou v Itálii patentovatelné“.
Na závěr je společnost Merck toho názoru, že odpověď na otázku položenou Soudnímu dvoru by měla být záporná.
B — Písemné vyjádření francouzské vlády
Francouzská vláda rozvíjí argumentaci, která se v hlavních rysech shoduje s argumentací společnosti Merck. Majíc za to, že se judikatura ve věci Centrafarm v. Sterling Drug liší od projednávaného případu, opírá se francouzská vláda rovněž o věc 3/78 a tvrdí, že v uvedeném rozsudku Soudní dvůr uznal, že existují výjimečné situace a pro potřeby jejich posouzení odkázal na základní funkci dotyčného práva. Projednávaný případ patří mezi výjimečné situace, které je tedy třeba posoudit ve vztahu k funkci práva k patentu, jak byla definována Soudním dvorem v bodu 9 odůvodnění rozsudku ve věci Centrafarm v. Sterling Drug a která spočívá především v odměnění tvůrčího úsilí vynálezce. Této odměny za její tvůrčí úsilí se společnosti, ve které vynález vznikl, v Itálii nedostává, jelikož tam čelí konkurenci jiných společností, které nemusejí umořovat náklady na výzkum. Kdyby tedy „výrobky uvedené do oběhu v Itálii za uvedených podmínek hospodářské soutěže měly proniknout na území států, v nichž společnost získala patenty, byla by i v těchto státech připravena o odměnu za své tvůrčí úsilí. Takové řešení by tedy nebylo v souladu se ‚základní funkcí‘ práva k patentu“.
Krom toho Soudní dvůr kvůli dočasným rozdílům mezi právními předpisy připustil odchylky od volného pohybu zboží, které jsou předmětem práv průmyslového vlastnictví. Avšak dříve než se – v důsledku zavedení Evropské patentové úmluvy – projeví účinky harmonizace, je podle názoru francouzské vlády důležité nenarušovat podmínky pro provádění harmonizace, neboť „částečné porušení, jímž by mohl být dotčen obsah výlučného práva přiznaného patenty na léčivé přípravky v jiných zemích Společenství než v Itálii, by mělo vážné důsledky pro podmínky hospodářské soutěže v evropském farmaceutickém průmyslu“. Italský farmaceutický průmysl by tím byl buď zvýhodněn, neboť by mohl snadno ovládnout zahraniční trhy, nebo znevýhodněn, neboť by byl zbaven souhlasu, nebo dokonce technologické pomoci majitele patentu při výrobě léčivých přípravků v Itálii nepatentovaných. V takovém případě by podniky Společenství mohly ustoupit od zřizování dceřiných společností v Itálii nebo odmítnout uzavírat s italskými partnery smlouvy týkající se převodů technologie nebo know-how, což by mělo vážné důsledky jak pro volný pohyb zboží, tak pro výkon volné hospodářské soutěže v rámci Společenství, ačkoli by takové kroky nebyly formálně v rozporu s článkem 85 Smlouvy o EHS.
Francouzská vláda se konečně odvolává na práci Lucemburské konference o patentu Společenství, během níž byl dlouze projednáván čl. 81 odst. 1, a zejména situace projednávané věci. Stávající znění čl. 81 odst. 1, a zejména jeho poslední věta, vzešlo z návrhu Spolkové republiky Německo, který byl všeobecný souhlas, a zejména souhlas Komise, jak o tom svědčí zápis o práci. Proto bylo dle názoru francouzské vlády připuštěno, že „situace, o níž má dnes rozhodnout Soudní dvůr, je výjimečnou situací, která se odchyluje od pravidla stanoveného rozsudkem ve věci Centrafarm v. Sterling Drug“. Ostatně právě z důvodu shody ohledně znění čl. 81 odst. 1 upustil plenární výbor jednomyslně od přijetí protokolu o odloženém uplatňování ustanovení týkajících se vyčerpání práv spojených s patenty Společenství a národními patenty.
V důsledku toho vyslovuje francouzská vláda názor, podle něhož „nebrání právo Společenství z důvodu článku 36 majiteli patentu v tom, aby v jednom členském státě bránil v souladu s použitelnými vnitrostátními právními předpisy tomu, aby výrobky chráněné tímto patentem byly uváděny na trh v tomto státě jinými osobami než jím samotným, jestliže tyto výrobky sám vyrobil a uvedl na trh v jiném členském státě, jehož vnitrostátní právo neumožňuje, aby byl dotčený výrobek chráněn patentem“.
C — Vyjádření Spojeného království
Také Vláda Spojeného království dospívá k témuž závěru jako společnost Merck. Opírá se o stejnou judikaturu, jakou uvedla výše žalobkyně, na podporu svého tvrzení, že Soudní dvůr rozvinul právní teorii Společenství o vyčerpání práv, přičemž připustil výjimky ze zásady volného pohybu zboží na základě článku 36 pouze v případě, že jsou tyto výjimky odůvodněné ochranou práv, která tvoří specifický předmět průmyslového vlastnictví. Britská vláda opakuje definici specifického předmětu patentu podanou Soudním dvorem a klade důraz na pojem odměny, která podle ní představuje „možnost majitele patentu určit cenu patentovaného zboží chráněného před konkurencí, která by existovala, nebýt výlučných práv z patentu“. Tato odměna podněcuje k tvorbě a uvádění vynálezů a na trh, z nichž má často prospěch spotřebitel, neboť doplňují škálu výrobků, které má k dispozici. Důvodem existence právní teorie vyčerpání práv je, že majiteli patentu smí být přiznán monopol pouze jednou. Je tedy dostačující, aby si takto vybral odměnu pouze v jednom z členských států, v nichž je majitelem patentu, při prvním uvedení výrobku na trh, které je provedeno jím samým nebo s jeho svolením.
Poté co vláda Spojeného království připomněla příklady uplatnění právní teorie Společenství o vyčerpání práv, které uvedl Soudní dvůr ve věcech 15/74, 24/67 a 78/70 (všechny tři uvedené výše), tvrdí, že výčet těchto příkladů není vyčerpávající a soudí, že „s právní teorií Společenství o vyčerpání práv je zcela slučitelné tvrzení, že za okolností vylíčených nizozemským soudem může majitel patentu uplatňovat práva, která mu přiznává vnitrostátní právní úprava, s cílem zabránit uvádění dotyčného zboží na trh“. V opačném případě by došlo k zániku značné části specifického předmětu patentu, který, jak Soudní dvůr uznal, pravidla Společenství týkající se volného pohybu zboží respektují.
Britská vláda se dále na podporu svého tvrzení dovolává článku 81 Úmluvy o patentu Společenství, a zvláště zápisu z Lucemburské konference, z nichž vyplynulo, že do Úmluvy byla doplněna poslední věta čl. 81 odst. 1, aby se rozšířil rozsah její působnosti na typ situace, jako je ta, kterou nyní projednává Soudní dvůr.
Britská vláda konečně dodává, že ochrana odměny majitele patentu je slučitelná jak s použitím ustanovení Smlouvy týkajících se volného pohybu zboží, tak i s praktickými důvody pro podporu vynálezů a jejich uvádění na trh v rámci Společenství. Neexistence odměny vyplývající z italských právních předpisů ponechává totiž vynálezci pouze jedinou volbu, která by jej mohla vést k úplnému opuštění italského trhu, což by bylo nespravedlivé jak vůči italskému spotřebiteli, tak vůči vynálezci, jediné osobě, které je fakticky bráněno šířit zboží na italském trhu. „Hrozí nebezpečí, že situace tohoto druhu budou po přistoupení Řecka a po případném přistoupení Španělska a Portugalska ke Společenství stále běžnější, jelikož žádná z těchto zemí neuděluje patenty na farmaceutické výrobky.“
V důsledku toho se Spojené království „domnívá, že právní pravidla Smlouvy týkající se volného pohybu zboží nebrání majiteli patentu v tom, aby v jednom členském státě uplatnil své právo bránit právními prostředky tomu, aby byly jinými osobami uváděny na tamější trh výrobky chráněné patentem, které byly legálně uváděny na trh v jiném členském státě, v němž nejsou patenty takto chráněny“.
D — Vyjádření žalované v původním řízení
Pokud jde o skutkové okolnosti, žalovaná v původním řízení tvrdí, že společnost Merck, Sharp & Dohme uváděla „Moduretic“ na trh na různých trzích členských států za velmi rozdílné ceny, a sice, je-li jako referenční bod zvolen cenový základ 100 ve Spolkové republice Německo, činí cena
— v Nizozemsku: 140,
— v Dánsku: 76,
— v Belgii: 102,
— ve Spojeném království: 58,
— ve Francii: 51,
— v Itálii: 56.
1. Společnost Stephar započíná tím, že určuje místo projednávaného případu v rámci dřívější judikatury Soudního dvora. Jelikož má za to, že projednávaná věc spadá mezi věci Parke Davis a Sterling Drug, je toho názoru, že problém nastolený touto věcí „nebyl dosud Soudnímu dvoru ve skutečnosti předložen“. To však neznamená, že dřívější judikatura Soudního dvora nenabízí v projednávaném případě vnitrostátnímu soudu dostatek poznatků, aby mohl sám odpovědět na otázky práva Společenství, které vyvstávají. Věci DGG v. Metro a Sterling Drug totiž ukazují, že „společnost Merck nemůže uplatňovat svůj patent v Nizozemsku s cílem zabránit dovozu svého původního výrobku z Itálie“. Společnost Stephar se opírá hlavně o výrok rozsudku ve věci Sterling Drug, který sice ponechává určitou nejistotu ohledně toho, zda v uvedeném rozsudku Soudní dvůr předvídal situaci, v níž majitel patentu, který je žalobcem v zemi dovozu, nemá paralelní patent v zemi původu, ale podle společnosti Stephar tuto případnou nejistotu odstraňuje jedenáctý bod odůvodnění uvedeného rozsudku, v němž Soudní dvůr prohlásil, že žaloba majitele patentu „je odůvodněná, jestliže výrobek — pochází z členského státu, v němž není patentovatelný, a
—byl-li vyroben třetími osobami bez souhlasu majitele patentu“.
Uvedené souřadné spojení svědčí o tom, že v roce 1974 předvídal Soudní dvůr rovněž případ, který nastal ve věci Parke Davis, a že jej měl rovněž v úmyslu vyřešit.
Pokud jde o judikaturu Soudního dvora, společnost Stephar konečně zdůrazňuje, že sám vnitrostátní soud konstatoval, že tato judikatura „neumožňuje po právní stránce dospět k jinému závěru než tomu“, který Stephar uvádí výše.
2. Společnost Stephar je toho názoru, že argumentace společnosti Merck se opírá o skutečnost, že farmaceutické výrobky nebyly v Itálii patentovatelné, a proto byla společnost Merck nucena uvádět „Moduretic“ na trh v Itálii v konkurenci s třetími osobami, a tudíž za nižší ceny. V důsledku toho by měl specifický předmět patentu, jímž je odměnění tvůrčího úsilí vynálezce, zahrnovat možnost společnosti Merck zabránit uvádění svého původního výrobku na trh v Nizozemsku. V každém případě je třeba rozhodovat v tomto smyslu od té doby, kdy ústavní soud prohlásil článek 14 vnitrostátního zákona za protiústavní.
3. Za účelem poskytnutí odpovědi na tuto tezi společnosti Merck analyzuje žalovaná v původním řízení nejprve důvody vnitrostátního italského předpisu, který byl prohlášen za protiústavní. Jedná se podle ní o cenový režim stanovený orgány veřejné moci, který má zajistit, aby byly farmaceutické výrobky v zájmu veřejného zdraví uváděny na trh za přiměřené ceny. Avšak co se týče takové kontroly cen, Soudní dvůr výslovně prohlásil – zejména ve věci Sterling Drug –, že „existence takových faktorů v jednom členském státě nemůže odůvodnit zachování nebo zavedení opatření neslučitelných s pravidly týkajícími se volného pohybu zboží ze strany jiného členského státu“, obzvláště v oblasti průmyslového a obchodního vlastnictví. Zásah italských orgánů veřejné moci do mechanismu cen není tudíž podle společnosti Stephar v projednávaném případě rozhodující, a to tím spíše, že v této oblasti podléhají značkové farmaceutické výrobky v několika členských státech přímým nebo zastřeným zásahům orgánů veřejné moci.
4. Společnost Stephar rovněž zdůrazňuje, že majitel patentu má svobodu volby. Z titulu této svobody má velmi snadnou možnost neuvádět na trh výrobek, pro který mu byl udělen patent v jiném členském státě. Pokud se tedy vynálezce přesto rozhodne uvádět výrobek na trh v takovém členském státě, uznává tím, že cena výrobku mu skýtá přiměřenou odměnu za jeho vynálezeckou činnost. Zcela jinak by tomu bylo tehdy, kdyby byl majitel patentu fakticky donucen svůj vynález využívat v uvedeném členském státě. V Itálii však takové přímé nebo nepřímé donucení, jemuž by vynálezce podléhal, neexistuje a společnost Merck se tedy rozhodla uvádět „Moduretic“ na trh v Itálii zcela svobodně. Merck má v každém případě faktický monopol spočívající ve zvláštním know-how nezbytném k výrobě tohoto hromadně vyráběného léčivého přípravku a získává tudíž odměnu za svou vynálezeckou činnost, aniž by jí v tom bránily třetí osoby. 5. Společnost Stephar chce rovněž podotknout, že skutečnost, že společnost Merck sama připravuje „Moduretic“ v Nizozemsku, nemá žádný vliv na znění otázky a není určující, pokud je nizozemský výrobce stejný nebo musí-li být z právního a/nebo ekonomického hlediska postaven na roveň s nizozemským majitelem patentu, jak je tomu v projednávaném případě. 6. Společnost Stephar má konečně za to, že rozsudek italského ústavního soudu je „legislativním aktem“. Často se však stává, že vnitrostátní zákonodárce podstatně změní názor, zejména právě v oblasti patentového práva. Například v Nizozemsku bylo až do 1. července 1978 vyloučeno patentovat „látku“ a teprve od tohoto data bylo možné udělovat patenty na látky. Podle společnosti Stephar „by bylo troufalé tvrdit, že nizozemský zákonodárce tím 68 let odpíral vynálezci, co mu právem náleželo, a že takto udržoval protiprávní stav.“
Na závěr společnost Stephar navrhuje odpovědět na otázku předloženou předsedou Arrondissementsrechtbank v Rotterdamu „v tom smyslu, že za okolností, které popsal, bez ohledu na ustanovení článku 36, brání pravidla uvedená ve Smlouvě o EHS a týkající se volného pohybu zboží majiteli patentu v tom, aby uplatňoval práva spojená s patentem na základě vnitrostátních právních předpisů“.
E — Vyjádření Komise
Komise sdílí v hlavních rysech názor žalované v původním řízení.
1. Komise nejprve připomíná judikaturu týkající se vztahu mezi vnitrostátním patentovým právem a články 30 a 36. Ačkoli situace, která tvoří základ projednávaného sporu, již byla předmětem řízení o předběžné otázce v rámci věci 24/67, rozsudek vydaný Soudním dvorem v uvedené věci nenabízí „skutečné vodítko, pokud jde o odpověď na otázku položenou v projednávané věci“ týkající se případu, v němž byl farmaceutický výrobek uveden do oběhu v Itálii majitelem patentu, zatímco ve věci 24/67 byl dotyčný výrobek vyroben a uveden do oběhu v Itálii bez svolení majitele patentu v ostatních členských státech. Pokud jde o věc 78/70, ačkoli se týká obdobného případu, jde v ní o právo k průmyslovému vlastnictví příbuzné autorskému právu, a nikoli o právo k patentu.
Věcí s největším významem je podle Komise věc 15/74 Sterling Drug. Základní zásady, jimiž se řídí Soudní dvůr, pokud jde o vztah mezi pravidly Smlouvy týkajícími se volného pohybu zboží a vnitrostátním patentovým právem, jsou v ní uvedeny v bodech 4 a 12 odůvodnění. Vyplývá z nich, že „i když článek 36 obsahuje výjimku ze zákazu stanoveného článkem 30 mimo jiné pro práva k průmyslovému vlastnictví, jsou přípustná pouze taková narušení volného pohybu zboží, která jsou odůvodněná ochranou práv tvořících specifický předmět uvedeného vlastnictví“. Překážka volného pohybu zboží v této oblasti však může být odůvodněná pouze tehdy, pokud byla dotyčná ochrana uplatňována vůči výrobku pocházejícímu z členského státu, v němž není patentovatelný, a pokud byl vyroben třetími osobami bez souhlasu majitele patentu. Naproti tomu odchylka od zásady volného pohybu zboží nemůže být odůvodněná, byl-li výrobek v souladu s právními předpisy uváděn na trh členského státu, z něhož je dovážen, samotným majitelem patentu nebo s jeho souhlasem, zejména v případě majitele paralelních patentů.
2. Podle Komise obsahuje tato judikatura „některá důležitá vodítka pro řešení předloženého problému“, z nichž hlavním je volný pohyb zboží. K zodpovězení položené otázky je zapotřebí si podle Komise nejprve povšimnout, že území, které je nutno vzít v úvahu, pokud jde o první uvedení do oběhu, není vnitrostátní území, nýbrž s ohledem na zásadu volného pohybu zboží území zahrnující celý společný trh. Za těchto okolností „jakmile je výrobek chráněný patentem poprvé uveden do oběhu ve Společenství samotným majitelem patentu nebo s jeho souhlasem, práva majitele patentu jsou vyčerpána a nelze se již dovolávat práva k patentu a bránit na základě toho dovozu a uvádění dotyčného výrobku na trh v jiném členském státě“. V tomto smyslu je rovněž třeba vykládat bod 11 odůvodnění rozsudku 15/74. V onom bodě je stanovena obecná zásada, podle níž je odchylka od volného pohybu zboží neodůvodněná právě tak v případě, že majitel patentu uvádí výrobek do oběhu v zemi, v níž požívá patentové ochrany, jako v případě, že uvádí daný výrobek do oběhu v zemi, v níž takové ochrany nepožívá. Přítomnost poslední části věty „zejména v případě majitele paralelního patentu“ vzhledem k použití výrazu „zejména“ ukazuje, že se jedná pouze o zvláštní konkrétní případ uplatnění uvedené obecné zásady. Je sice možné případně uplatňovat, že tento závěr není ve shodě s představou, podle níž je ochrana práv specifickým předmětem práva k patentu, avšak pod podmínkou, že je mezi tato práva zahrnuto vytváření monopolních zisků na základě odměny za tvůrčí úsilí vynálezce. Avšak již ve svém stanovisku ze dne 26. září 1975 k návrhu Úmluvy o evropském patentu pro společný trh (Úř. věst. č. L 261, 9. 10. 1975, s. 26) Komise prohlásila, že „není však účelem patentového práva zaručit majiteli patentu vyšší zisk, než je zisk, který plyne z tržní ceny. Majiteli patentu je na určitou dobu pouze přiznáno výlučné právo zakázat komukoli vyrábět nebo prodávat jeho vynález.“
Podle Komise byl tento názor převzat členskými státy a zanesen do čl. 81 odst. 1 Úmluvy o patentu Společenství, který nerozlišuje mezi případem, ve kterém byl výrobek uveden do oběhu v zemi, v níž není patent zajištěn, a případem, ve kterém byl uveden do oběhu v zemi poskytující patentovou ochranu. Poslední věta tohoto čl. 81 odst. 1, která je politickým kompromisem, je podle členských států odůvodněna skutečností, že „v některých případech by mohlo být nespravedlivé zbavit majitele patentu práva zakázat dovoz z členského státu, který neposkytuje patentovou ochranu“. Podle Komise „členské státy nepředložily argumenty ve prospěch teze, podle níž by v případě, jako je ten projednávaný, mohly zvláštní zájmy majitelů patentu vést k závěru, že je neslučitelné s uvedenými obecnými zásadami, aby majitel patentu nemohl uplatnit své právo zákazu“.
Komise opakuje, že podle jejího názoru je pro vyřešení problému, který vyvstal v projednávané věci, irelevantní, zda byl dotyčný výrobek uveden do oběhu majitelem patentu nebo s jeho souhlasem v zemi, v níž nelze uvedený výrobek chránit patentem, nebo v zemi, v níž je taková ochrana možná.
V důsledku toho navrhuje odpovědět na položenou otázku takto:
„Výkon práva, které bylo přiznáno majiteli patentu vnitrostátními právními předpisy členského státu, bránit právními prostředky tomu, aby byly uváděny do oběhu třetími osobami v uvedeném státě patentem chráněné výrobky, které byly v jiném členském státě, v němž nejsou patentovatelné, uváděny na trh majitelem patentu nebo s jeho svolením, je neslučitelný s pravidly Smlouvy o EHS týkajícími se volného pohybu zboží v rámci společném trhu“.
I I I – Ú s t n í č á s t ř í z e n í Ústní vyjádření společnosti Merck & Co., žalobkyně v původním řízení, zastoupené T. Schaperem, advokátem v Haagu, společnosti Stephar, žalované v původním řízení, zastoupené Den Hertogem, advokátem v Haagu, vlády Spojeného království, zastoupené G. Dagtoglou, jako zmocněnkyní, a R. Jacobem, advokátem, a Komise, zastoupené R. Wägenbaurem, jako zmocněncem, ve spolupráci s T. Van Rijnem, a jejich odpovědi na otázky položené Soudním dvorem byly vyslechnuty na jednání konaném dne 7. dubna 1981.
Generální advokát přednesl své stanovisko na jednání konaném dne 3. června 1981.
Odůvodnění: 1 Rozsudkem ze dne 2. července 1980, došlým Soudnímu dvoru dne 15. září 1980, položil předseda Arrondissementsrechtbank v Rotterdamu na základě článku 177 Smlouvy o EHS předběžnou otázku ohledně vztahu mezi ustanoveními uvedené Smlouvy týkajícími se volného pohybu zboží, a zvláště článku 36, a ochranou průmyslového a obchodního vlastnictví zajišťovanou vnitrostátními právními předpisy. 2 Předseda Arrondissementsrechtbank upřesnil v předkládacím rozsudku skutkové a vnitrostátní právní okolnosti tvořící rámec položené otázky takto:
— společnost Merck je majitelkou dvou nizozemských patentů, které chrání léčivý přípravek – Moduretic – a jeho výrobní postup a na jejichž základě může podle nizozemských právních předpisů bránit právními prostředky tomu, aby byl chráněný výrobek uváděn na tamější trh jinými osobami, a to i tehdy, byl-li tento výrobek uváděn na trh v jiném členském státě majitelem patentu nebo s jeho svolením;
— společnost Merck prodává uvedený lék v Itálii, kde neměla možnost nechat jej patentovat, jelikož v době, kdy byl tento výrobek v Itálii prodáván, zakazoval italský zákon o patentech (královské nařízení č. 1127 ze dne 29. června 1939) – prohlášený později rozsudkem italského Corte Constituzionale (ústavní soud) ze dne 20. března 1978 za protiústavní – udělování patentů na léčivé přípravky a na jejich výrobní postupy;
— společnost Stephar dováží uvedený léčivý přípravek z Itálie do Nizozemska a uvádí jej na tamější trh v konkurenci se společností Merck.
3 S ohledem na tyto skutečnosti položil soudce otázku, zda v uvažovaném případě brání obecná pravidla Smlouvy týkající se volného pohybu zboží – bez ohledu na ustanovení článku 36 – majiteli patentu, který prodává léčivý přípravek chráněný tímto patentem v členském státě (Nizozemsko), aby bránil – jak mu to umožňují vnitrostátní právní předpisy tohoto členského státu – tomu, aby byl shodný léčivý přípravek volně prodávaný jím samotným v jiném členském státě (Itálie), ve kterém neexistuje patentová ochrana, dovážen z tohoto jiného členského státu a uváděn na trh jinými osobami v prvně uvedeném členském státě (Nizozemsko). 4 Účastníci řízení při zahájení přezkumu této otázky úvodem zdůraznili, že Soudní dvůr již upřesnil ve svém rozsudku ze dne 31. 10. 1974 (Sterling Drug, 15/74, Recueil, s. 1147), že v rozsahu, v němž stanoví článek 36 Smlouvy z důvodu ochrany průmyslového a obchodního vlastnictví výjimku z jedné ze základních zásad společného trhu, připouští nicméně takovou odchylku pouze tehdy, je-li odůvodněná ochranou práv, která představují specifický předmět tohoto vlastnictví, jímž je v oblasti patentů „zejména zajistit majiteli patentu – s cílem odměnit tvůrčí úsilí vynálezce – výlučné právo využívat svého vynálezu za účelem výroby a prvního uvedení do oběhu průmyslových výrobků buď přímo, nebo udělením licencí třetím osobám, a právo bránit jakémukoli padělání“. 5 V tomtéž rozsudku prohlásil Soudní dvůr, že překážka volného pohybu zboží může být odůvodněna ochranou průmyslového vlastnictví, je-li tato ochrana uplatňována vůči výrobku pocházejícímu z členského státu, v němž není patentovatelný, a byl-li vyroben třetími osobami bez souhlasu majitele patentu. 6 Účastníci řízení se shodují na tom, že v projednávaném případě je uvažovaná situace odlišná od té, která je předmětem uvedené judikatury, neboť, ačkoliv se jedná o členský stát, v němž není dotčený výrobek patentovatelný, nebyl uvedený výrobek uváděn na trh třetími osobami, nýbrž samotným majitelem patentu a výrobcem uvedeného výrobku; z tohoto zjištění však účastníci vyvodili protichůdné závěry. 7 Společnost Stephar a Komise z něho vyvozují, že po uvedení dotčeného výrobku do volného oběhu samotným majitelem patentu v členském státě, v němž není patentovatelný, nemůže být dovoz tohoto zboží do členského státu, v němž je výrobek chráněn, zakázán, neboť majitel patentu jej uvedl do oběhu svobodně a dobrovolně. 8 Naproti tomu společnost Merck podporovaná francouzskou vládou a vládou Spojeného království tvrdí, že účel patentu, jímž je odměna vynálezce, není zajištěn, vzhledem k tomu, že zákon v zemi, v níž majitel patentu uváděl na trh svůj výrobek, neuznává právo k patentu, a v důsledku toho nemůže uvedený majitel patentu obdržet odměnu za své tvůrčí úsilí, neboť tam nepožívá monopolu na první uvedení do oběhu. 9 Vzhledem k existenci uvedených protichůdných názorů je namístě upřesnit, že z definice specifického předmětu patentu – připomenuté výše – vyplývá, že podstata práva k patentu spočívá především v tom, že je vynálezci uděleno výlučné právo na první uvedení výrobku do oběhu. 10 Toto právo na první uvedení do oběhu umožňuje vynálezci tím, že mu vyhrazuje monopol na využívání svého výrobku, získat odměnu za své tvůrčí úsilí, aniž by mu však za všech okolností zaručovalo, že ji získá. 11 Majiteli patentu totiž přísluší rozhodnout s plnou znalostí věci o podmínkách, za jakých uvede svůj výrobek na trh, včetně možnosti jeho prodeje v členském státě, ve kterém legálně neexistuje patentová ochrana pro dotčený výrobek. Rozhodne-li o nich takto, musí tedy přijmout důsledky své volby, pokud jde o volný pohyb výrobku v rámci společného trhu, což je základní zásada náležející mezi právní a hospodářská fakta, která musí majitel patentu zohlednit při určování způsobů uplatnění svého výlučného práva. 12 Toto zjištění je ostatně potvrzeno judikaturou Soudního dvora v rozsudcích ze dne 22. června 1976 (Terrapin, 119/75, Recueil, s. 1039) a ze dne 20. ledna 1981 (Musik-Vertrieb Membran a K-Tel, 55 a 57/80, dosud nezveřejněný) v tom smyslu, že „majitel práva průmyslového a obchodního vlastnictví chráněného právními předpisy členského státu se nemůže dovolávat těchto předpisů, aby zabránil dovozu výrobku, který byl v souladu s právními předpisy prodáván na trhu jiného členského státu samotným majitelem tohoto práva nebo s jeho souhlasem“. 13 Dovolit za těchto podmínek vynálezci nebo jeho právním nástupcům uplatňovat patent, jehož jsou majiteli v prvním členském státě, s cílem zabránit dovozu výrobku volně jimi uváděného na trh v jiném členském státě, v němž tento výrobek není patentovatelný, by mělo za následek rozdělení vnitrostátních trhů, což je v rozporu s cíli Smlouvy.
14 Je tedy namístě odpovědět na položenou otázku tak, že pravidla týkající se volného pohybu zboží, která jsou obsažena ve Smlouvě o EHS, včetně ustanovení článku 36, musí být vykládána v tom smyslu, že brání majiteli patentu na léčivý přípravek, který prodává tento léčivý přípravek v jednom členském státě, v němž existuje patentová ochrana, a následně jej sám uvádí na trh v jiném členském státě, v němž tato ochrana neexistuje, v tom, aby využil práva, které mu přiznávají právní předpisy prvního členského státu, a sice práva zakázat v tomto státě prodej uvedeného léčivého přípravku dovezeného z druhého členského státu.
K n á k l a d ů m ř í z e n í
15 Výdaje vzniklé francouzské vládě, vládě Spojeného království a Komisi Evropských společenství, které předložily vyjádření Soudnímu dvoru, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.
Z těchto důvodů
Pravidla týkající se volného pohybu zboží, která jsou obsažena ve Smlouvě o EHS, včetně ustanovení článku 36, musí být vykládána v tom smyslu, že brání majiteli patentu na léčivý přípravek, který prodává tento léčivý přípravek v jednom členském státě, v němž existuje patentová ochrana, a následně jej sám uvádí na trh v jiném členském státě, v němž tato ochrana neexistuje, v tom, aby využil práva, které mu přiznávají právní předpisy prvního členského státu, a sice práva zakázat v tomto státě prodej uvedeného léčivého přípravku dovezeného z druhého členského státu.
_____________________________________________________________________________