Odbor kompatibility s právem ES
Úřad vlády ČR
I S A P
Informační Systém pro Aproximaci Práva
Databáze č. 17 :
Databáze judikatury
ă
Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR
- určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů
Číslo (Kód CELEX):
Number (CELEX Code):
61990J0009
Název:
Title:
Publikace:
Publication:
Předmět (klíčová slova):
Keywords
Související předpisy:
Corresponding acts:
Odkaz na souvisejicí judikáty:
Corresponding Judgements:
681J0008
662J0026
664J0006
677J0106
689J0213
660J0006
675J0060
676J0033
680J0158
682J0199
Plný text:
Fulltext:
Ne
Fakta:
Rozsudek ESD ze dne 19. listopadu 1991
Spojené věci C-6/90 a C-9/90
Andrea Francovich v. Italian Republic a Danila Bonifaci a Jiní v. Italská republika
Rozhodnutí o předběžné otázce
(1995) ECR I-3843
“Francovich ”
Fakta
Pan Francovich a ostatní navrhovatelé v hlavních řízeních byli zaměstnanci, kteří kvůli platební neschopnosti svých zaměstnavatelů utrpěli ztráty v podobě nezaplacených mezd. Žádali nyní zaplacení těchto ztrát po Italské republice, která neprovedla Směrnici 80/987/EEC.
1
Záměrem Směrnice 80/987 je zaručit prostřednictvím komunitárního práva minimální stupeň ochrany zaměstnanců pro případ insolventnosti jejich zaměstnavatelů. Zvláště stanoví specifické záruky pro vyplacení nároků z nezaplacených mezd. Podle článku 11 byly členské státy k 23. říjnu 1983 povinny transponovat Směrnici do svých národních právních řádů. Italská republika nesplnila svoji povinnost a toto její prodlení bylo So
u
dem uvedeno v jeho rozsudku ve věci 22/87 Komise v. Itálie (1989) ECR 143.
Národní soud, ke kterému se pan Francovich a ostatní navrhovatelé odvolali, přerušil řízení a v souladu s článkem 177 Smlouvy postoupil Soudnímu dvoru otázku, zda byla Směrnice 80/987 za daných okolností bezprostředně použitelná proti členskému státu, nebo zda byl z důvodu včasného neprovedení směrnice členský stát odpovědný k náhradě škod.
Názor soudu a komentář:
Názor Soudu a komentář
Rozsudek ve věci
Francovich
je v rámci komunitárního práva základem
pro posuzování odpovědnosti členských států za neprovedení směrnice. Předtím, než se Soud zabýval otázkou
____________________________
1
ze dne 20. října 1980 o sblížení předpisů členských států týkajících se ochrany zaměstnanců pro případ platební neschopnosti jejich zaměstnavatelů (OJ 1980 L282, str. 23).
odpovědnosti, zkoumal, zda Směrnice 80/987 je bezprostředně použitelná proti
členským státům.
V konsistentní řadě případů Soud stanovil, že “kdykoliv ustanovení směrnice, pokud jde o jejich předmět úpravy, jsou bezpodmínečná a dostatečně určitá, taková ustanovení mohou být v případě, že nejsou přijata implementační opatření v předepsané lhůtě, užita proti kterémukoli národnímu ustanovení, které je neslučitelné se směrnicí, pokud ustanovení směrnice
definují práva, která mohou jednotlivci uplatnit proti státu” (*
Becker
). Ve stávající věci musí být brány v úvahu tři body: “totožnost osob oprávněných k zárukám, obsah záruk a totožnost osob odpovědných poskytovat záruky”. Zatímco Soud shledává, že směrnice je dostatečně určitá pokud se týče osob oprávněných k záruce a pokud se týká obsahu záruk, Směrnice však “neidentifikuje osoby odpovědné poskytovat záruky a stát nemůže být považován za odpovědného poskytovat záruky z jediného titulu, že opomněl provés
t
směrnici v předepsané lhůtě.”
Soud se proto vrací k otázce odpovědnosti státu za ztráty a škody vyplývající z porušení jeho povinností podle komunitáního práva. V prvé řadě se zabývá existencí odpovědnosti států jako otázky principu a za druhé se zabývá podmínkami takové odpovědnosti.
Soud konstatuje, že je zásadou komunitárního práva, že členské státy jsou povinny nahradit ztráty a škody jednotlivcům, které jim byly způsobeny porušením komunitárního práva, za které nesou státy odpovědnost. Tuto zásadu opírá o dva pilíře: (1) potřebu zajistit komunitárnímu právu plnou účinnost a (2) povinnosti členských států vyplývající z článku 5 Smlouvy: Rovněž státní příslušníci členských států jsou subjekty práva Společenství a z toho pro ně plynou práva. Některá t
a
ková práva mohou vznikat “na základě povinností, které Smlouva výslovně a jasně ukládá jak jednotlivcům a členským státům tak i institucím Společenství” (
*Van
Gend en Loos; Costa
) . Soudy “musí zajistit, aby tato pravidla byla plně účinná a musí zajistit ochranu práv, která jednotlivcům poskytují”. (
*Simmenthal
;
Factortame
). “Plná účinnost pravidel práva Společenství by byla narušena a ochrana práv, která poskytují by byla oslabena, kdyby jednotlivci nemohli obdržet náhradu pro případ, kdy jsou jejich práva poškozena, a to porušením práva Společenství, ze strany členského státu”. Druhý pilíř, o který opírá Soud zásadu odpovědnosti je článek 5 Smlouvy, podle které členské
státy jsou povinny podniknout veškerá vhodná opatření k zajištění plnění svých povinností podle komunitátního práva: “Mezi těmito povinnostmi je to povinnost odstranit protiprávní důsledky porušení práva Společenství”. (
*Humblet
).
Po konstatování, že odpovědnost státu je zásadou práva Společenství, Soud dále vymezuje podmínky práva na odškodnění podle této zásady. V případě, kdy členský stát nesplnil své povinnosti vyplývající z článku 189 Smlouvy, právo na náhradu škody je podmíněno třemi podmínkami: (1) že výsledek předepsaný směrnicí zahrnuje poskytnutí práv jednotlivcům; (2) že bylo
m
ožné určit obsah takových práv na základě ustanovení směrnice (3); že je zde příčinná souvislost mezi porušením povinností Státu a ztrátou nebo škodou, kterou utrpěla poškozená strana.
K podrobnostem takovéto odpovědnosti Soud odkazuje na národní právo: “Jsou to předpisy národního práva týkající se odpovědnosti, podle kterých stát musí odškodnit způsobenou ztrátu nebo škodu. V případě, že komunitární právo neobsahuje příslušná pravidla je na vnitrostátním právu členských států určit příslušnost soudu a s
t
anovit podrobná procesní pravidla k řízením plně zajišťujícím práva, která jednotlivci náleží podle komunitárního práva. (
*Russo
;
Rewe v. Landwirstschaft-skammer; Rewe v. Hauptrollamt Kiel
). Materiální a procesní podmínky pro náhradu za ztráty a škody up
ravené národním právem členských států nesmí být méně příznivé než ty, které se vztahují k podobným domácím nárokům a nesmí být konstruovány tak, aby obdržení náhrady bylo prakticky nemožné, nebo výjímečně obtížné.” (
*San
Giorgio).
Na základě těchto obecných pravidel odpovědnosti státu Soud zjišťuje odpovědnost Italské republiky v této věci. S odvoláním na své analýzy týkající se bezprostřední použitelnosti Směrnice 80/987 Soud zdůrazňuje, že tím poskytuje práva jednotlivcům a že obsah těchto práv může b
ý
t identifikován na základě ustanovení směrnice. Soud proto dochází k závěru, že “národní soud musí v souladu s národními předpisy o odpovědnosti potvrdit právo zaměstnanců na náhrady ztrát a škod jež jim byly způsobeny jako důsledek neprovedení směrnice”.
Odkazy na další rozhodnutí ESD
·
Becker
věc C 8/81
Becke v. Finanzamt Mster-Innenstadt
(1982) ECR 53
·
Van Gend en Loos
věc 26/62
Van Gend en Loos
(1963) ECR 1
·
Costa
Case 6/64
Costa v. ENEL
(1964) 585
·
Simmenthal
věc 106/77
Amministrazione delle Finanze dello Stato v. Simmenthal
(1978) ECR 629
·
Factortame
věc C - 213/89 Factortame (1990) ECR I-2433
·
Hublet
věc 6/60
Humblet v. Belgium
(1960) ECR 559
·
Russo
věc 60/75
Russo v. AIMA
(1976) ECR 45
·
Rewe v. Landwirtschaftskammer
věc 33/76
Rewe v, Kabdwurtscgaftsjanner Saarkabd
(1976) ECR 1989
·
Rewe v. Hauptzollamt Kiel
věc 158/80
Rewe v. Hauptzollamt Kiel
(1981) ECR 1805
·
San Giorgio
věc 199/82
Admministrazione della Finanze dello Stalo v. San Giorgio
(1985) ECR 3595
Odkaz na Bílou knihu
Část II, 2.4.IV, str. 79
Shrnutí (Summary of the Judgment):
Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):