Číslo (Kód CELEX): Number (CELEX Code):		61971C0008
	Název: Title:		Rozsudek ESD ze dne 13. července 1971 Věc 8/71 Deutscher Komponistenverband e. V. v. Komise Evropských společenství (1971) ECR 705 Opinion of Mr Advocate General Roemer delivered on 1 July 1971. Deutscher Komponistenverband e.V. v Commission of the European Communities. Case 8-71.
	Publikace: Publication:		European Court Reports 1971 page 0705
	Předmět (klíčová slova): Keywords		Nečinnost výkonného orgánu
	Související předpisy: Corresponding acts:		31962R0017;31963R0099
	Odkaz na souvisejicí judikáty: Corresponding Judgements:
	Plný text: Fulltext:		Ano

Odkaz:

Rozsudek Soudního dvora ze dne 13. července 1971, Deutscher Komponistenverband e.V. v. Komise Evropských společenství, C-8/71, Recueil 1971, s. 705

Klíčová slova:

Nečinnost výkonného orgánu

Předmět:

Žaloba pro nečinnost na základě článku 175 Smlouvy o EHS s cílem určit, že Komise nesplnila povinnost vyslechnout Deutscher Komponistenverband e. V. (Svaz německých skladatelů) v postavení právnické osoby mající dostatečný zájem v řízení zahájeném na základě článků 85 a 86 Smlouvy o EHS proti Gesellschaft für musikalische Aufführungs - und mechanische Vervielfältigungsrechte (GEMA) (Společnosti pro práva hudební produkce a mechanického rozmnožování).

Skutkové okolnosti:

I – Skutkové okolnosti a průběh řízení

Skutečnosti tvořící základ sporu a průběh řízení mohou být shrnuty takto:

Dopisem ze dne 5. června 1970, adresovaným GEMA se sídlem v Berlíně 30, Bayreuther Straße 37, zahájila Komise Evropských společenství, žalovaná strana, na základě článků 85 a 86 Smlouvy o EHS (věc IV 26-760 – GEMA) řízení proti této společnosti. Toto řízení bylo ukončeno rozhodnutím Komise ze dne 2. června 1971.

Dálnopisem ze dne 13. listopadu 1970 požádal Deutscher Komponistenverband e. V., žalobce, prostřednictvím svého předsedy a oprávněného zástupce Wernera Egka, aby byl v různých řízeních vedených Komisí proti GEMA jeho řídící výbor vyslyšen v postavení „právnické osoby, která prokáže dostatečný zájem“ ve smyslu čl. 19 odst. 2 nařízení 17/62 a článku 5 nařízení 99/63.

Dopisem ze dne 17. listopadu 1970 ponechala Komise otevřenou otázku, zda je žalobce zainteresovanou stranou ve smyslu čl. 19 odst. 2 nařízení 17/62, jelikož tím, že je W. Egk zároveň předsedou dozorčí rady GEMA a předsedou Deutscher Komponistenverband e. V., měl již žalobce možnost být informován a ovlivnit vyjádření GEMA ke stížnostem Komise. Komise nicméně ve stejném dopise poskytla žalobci příležitost, aby ve lhůtě jednoho měsíce předložil svá písemná vyjádření.

Dopisem ze dne 2. prosince 1970 trval žalobce na ústním slyšení. Komise odpověděla, že žalobce nemá právní zájem obdržet rozhodnutí o přijetí k ústnímu řízení, jelikož mu již byla poskytnuta příležitost zaujmout písemně stanovisko.

Dne 12. března 1971 podal Deutscher Komponistenverband e. V. kanceláři Soudního dvora tuto žalobu.

Ve vyjádření ze dne 23. dubna 1971 žalovaná strana vznesla námitku nepřípustnosti na základě článku 175 Smlouvy o EHS a požádala o použití článku 91 jednacího řádu Soudního dvora Evropských společenství.

Žalobce předložil dne 1. června 1971 vyjádření k této námitce.

Soudní dvůr po vyslechnutí zprávy soudce zpravodaje a stanoviska generálního advokáta rozhodl zahájit ústní část řízení bez předběžného šetření.

Účastníci řízení přednesli svou řeč na zasedání Soudního dvora dne 17. června 1971.

Generální advokát přednesl své závěry na zasedání Soudního dvora dne 1. července 1971.

II – Návrhy účastníků řízení

Žalobce žádá Soudní dvůr, aby:

„1) určil, že žalovaná strana je povinna slyšet žalobce v rámci řízení IV/26-760 (GEMA) v souladu s čl. 19 odst. 2 druhou větou nařízení č. 17/62 (První nařízení, kterým se provádějí články 85 a 86 Smlouvy – Úř. věst., s. 204);

2) nařídil žalované straně uhradit náklady řízení“.

Žalovaná strana žádá Soudní dvůr, aby:

„1) předběžně rozhodl o přípustnosti žaloby;

2) zamítl žalobu pro nepřípustnost;

3) nařídil žalobci uhradit náklady řízení“.

Žalobce – odpůrce námitky – žádá Soudní dvůr, aby:

„zamítl námitku nepřípustnosti, kterou podala žalovaná strana – žalobkyně, pokud jde o námitku“.

III – Důvody a argumenty účastníků řízení

Důvody a argumenty účastníků řízení ohledně přípustnosti žaloby mohou být shrnuty takto:

a) Žalobce ve své žalobě tvrdí, že:

1) Dálnopis předsedy Deutscher Komponistenverband e. V. ze dne 13. listopadu 1970 představuje výzvu k jednání v požadovaném smyslu v souladu s čl. 175 druhým pododstavcem Smlouvy o EHS. Jelikož lze předpokládat, že tento dálnopis byl žalované straně doručen téhož dne, lhůta stanovená v čl. 175 druhém pododstavci druhé větě začala plynout od tohoto data. Žalobu pro nečinnost bylo tedy možné podat až do 13. března 1971 (k této lhůtě se připočítává ještě dodatečná lhůta pro řízení podle čl. 81 odst. 2 jednacího řádu).

2) Obě sdělení Komise nepředstavují výslovné zamítnutí žádosti o formální slyšení, neboť Komise odmítla zaujmout v této otázce stanovisko. Jelikož tato sdělení nepředstavují rozhodnutí, proti kterým by bylo možné podat žalobu na zrušení podle čl. 173 druhého pododstavce Smlouvy, je žaloba pro nečinnost vhodným právním prostředkem.

b) Žalovaná strana ve svém vyjádření podle článku 91 jednacího řádu tvrdí, že:

1) Jelikož žalobce žádá Soudní dvůr, aby Komisi nařídil „poskytnout mu formální právo být slyšen na základě čl. 19 odst. 2 druhé věty nařízení č. 17/62“, cílem jeho žaloby není shledání nečinnosti ve smyslu čl. 175 prvního a třetího pododstavce, ale získat od žalované strany plnění. Už z tohoto důvodu je žaloba nepřípustná.

2) Žalobcovo tvrzení, že žádost ze dne 13. listopadu 1970, aby byl slyšen v souladu s čl. 19 odst. 2 nařízení č. 17 a článku 5 nařízení č. 99/63, představuje výzvu k jednání ve smyslu čl. 175 druhého pododstavce, vede k nepřípustným důsledkům, jelikož pokud by toto tvrzení mělo být přijato, na jedné straně by každý žadatel mohl bez dalšího podat žalobu pro nečinnost, pokud by Rada nebo Komise nezaujala stanovisko ve lhůtě dvou měsíců stanovené v čl. 175 druhém pododstavci, a na straně druhé by každý žadatel byl po uplynutí dvou měsíců od podání uvedené žádosti nucen podat žalobu pro nečinnost, aby neztratil právo podat žalobu, které mu přiznává článek 175, v důsledku nedodržení lhůty stanovené pro podání takové žaloby z jeho strany.

Z právní úpravy článku 175 vyplývá, že každý žadatel může za podmínek stanovených v čl. 175 prvním nebo třetím pododstavci zahájit řízení tím, že výslovně vyzve dotyčný orgán Společenství k jednání.

Jednoznačná výzva k jednání adresovaná dotyčnému orgánu, provedená v přiměřené lhůtě po podání žádosti, je tedy první podmínkou, kterou článek 175 klade pro přípustnost žaloby pro nečinnost.

Soudní dvůr Evropských společenství ve svém rozsudku ze dne 4. února 1959 (věc 17-57, Gezamenlijke Steenkolenmijnen v. Vysoký úřad, Recueil 1958/1959, s. 13 až 26) ohledně působnosti článku 35 Smlouvy o ESUO (jež je analogická působnosti článku 175 Smlouvy o EHS z hlediska sporu v projednávané věci) připustil stejné tvrzení ohledně žaloby pro nečinnost.

Ze skutečnosti, že se žalobce jako na požadovanou výzvu k jednání odvolává pouze na svůj dálnopis ze dne 13. listopadu, vyplývá, že jeho dopis ze dne 2. prosince navíc nepředstavuje výzvu ve smyslu článku 175.

Ze všech těchto důvodů je žaloba pro nečinnost nepřípustná.

c) Ve svém vyjádření k námitce nepřípustnosti, kterou podala žalovaná strana, žalobce – odpůrce námitky – odmítá tvrzení žalované strany a tvrdí, že žaloba je přípustná z těchto důvodů:

1) Argument, podle kterého cílem žaloby není shledání nečinnosti, ale získání určitého plnění, není relevantní, jelikož znění čl. 175 třetího pododstavce nechává otevřenou otázku, zda touto žalobou lze pouze shledat nečinnost, nebo ve větší či menší míře určit povinnosti žalované strany. Tato otázka je ostatně v projednávané věci nevýznamná, jelikož žaloba svou formou splňuje požadavky vyplývající z obou výkladů.

2) Pokud právo Společenství výslovně přiznává fyzické nebo právnické osobě právo vyžádat si určitý akt orgánu Společenství (Antragsrecht), tato žádost sama o sobě představuje výzvu k jednání ve smyslu čl. 175 druhého pododstavce první věty. Tento výklad je závazný zejména v případech, kdy si stejně jako v projednávané věci dotyčný orgán musel být vědom, že neprovedení požadovaného aktu bude důvodem k žalobě.

Na podporu těchto tvrzení žalobce odkazuje na judikaturu Soudního dvora ohledně článku 35 Smlouvy o ESUO (sloučené věci 7-54 a 9-54, Groupement des Industries Sidérurgiques Luxembourgeoises v. Vysoký úřad, Recueil 1959, s. 83; sloučené věci 24-58 a 35-58, Chambre Syndicale de la Sidérurgie de l’Est de la France v. Vysoký úřad, Recueil 1960, s. 625; sloučené věci 41-59 a 50-59, Hamborner Bergbau AG, Friedrich Thyssen Bergbau AG v. Vysoký úřad, Recueil 1960, s. 1051).

Žalobcův výklad nevede k nepřípustným důsledkům, neboť rozlišuje mezi případy, kde existuje jasně specifikované „Antragsrecht“, a ostatními případy.

4) V případě, že by Soudní dvůr nepovažoval jeho žádosti ze dne 13. listopadu 1970 a ze dne 2. prosince 1970 za formální výzvu ve smyslu čl. 175 druhého pododstavce první věty, žalobce upozorňuje na svůj dopis ze dne 30. ledna 1971, který připojuje ke svému vyjádření. V tomto dopise uvedl, že pokud mu Komise neumožní formální slyšení ve smyslu čl. 19 odst. 2 druhé věty, podá jak žalobu na zrušení podle článku 173 namířenou proti formálnímu zamítnutí, tak žalobu pro nečinnost ve smyslu čl. 175 třetího pododstavce, namířenou proti opomenutí zaujmout postoj k jeho žádosti. Dopis ze dne 30. ledna 1971 může být předložen po uplynutí lhůty stanovené pro podání žaloby (čl. 19 druhý pododstavec druhá věta Statutu Soudního dvora). Pokud bude Soudní dvůr tento dopis považovat za výzvu vyžadovanou v čl. 175 druhém pododstavci, lze jej jako takový přijmout v tomto řízení, neboť v okamžiku jeho podání dosud neuplynula stanovená lhůta.

Jelikož se žalobce domníval, že jsou splněny všechny podmínky pro přípustnost této žaloby, rozhodl se nepodávat další žalobu proti opomenutí Komise zaujmout postoj k předmětu jeho dopisu ze dne 30. ledna 1971.

Argument žalobce, podle kterého je použitelný čl. 19 druhý pododstavec druhá věta Statutu Soudního dvora Evropských společenství, je irelevantní, jelikož předmětem uvedeného článku není situace srovnatelná se situací v projednávané věci.

Dopis ze dne 30. ledna 1971 navíc představuje pouze opakování žádosti adresované Komisi, aby zaujala postoj, a nesplňuje proto podmínky stanovené článkem 175. Korespondence mezi žalovanou stranou a žalobcem předcházející dopisu ze dne 30. ledna 1971 jasně ukazuje, že ani sám žalobce nepovažoval tento dopis za výzvu k jednání ve smyslu čl. 175 druhého pododstavce první věty.

Konečně tvrzení žalobce, podle kterého lze podat žalobu pro nečinnost před uplynutím lhůty, je třeba odmítnout jako nedůvodné.

Odůvodnění:

1 Žalobce dne 11. března 1971 podal žalobu na základě článku 175 Smlouvy s cílem dokázat, že Komise nesplnila povinnost vyslechnout ho v postavení právnické osoby mající dostatečný zájem v řízení zahájeném na základě článků 85 a 86 Smlouvy proti Gesellschaft für musikalische Aufführungs- und mechanische Vervielfältigungsrechte.

Ve vyjádření ze dne 23. dubna 1971 žalovaná strana na základě článku 91 jednacího řádu vznesla námitku nepřípustnosti založenou na článku 175.

Z kontextu, zejména z prvního pododstavce, vyplývá, že článek slovy „nevydal akt jí určený“ odkazuje na nečinnost v podobě nepřijetí rozhodnutí nebo nezaujetí postoje a nikoli na vydání aktu odlišného od toho, co zainteresované strany považují za žádoucí nebo nezbytné.

V dopise ze dne 17. listopadu 1970 dostal odpověď, že aniž je dotčena otázka, zda je žalobce osobou mající dostatečný zájem ve smyslu uvedených ustanovení, poskytuje mu Komise příležitost, aby předložil svá písemná vyjádření ve lhůtě jednoho měsíce, která byla posléze dvakrát prodloužena.

Komise tak jednala na základě článku 5 nařízení č. 99/63 o slyšeních podle článku 19 nařízení č. 17.

Z toho vyplývá, že Komise v projednávané věci neopomněla rozhodnout o žádosti žalobce.

V projednávané věci tedy nejsou splněny podmínky stanovené článkem 175.

Náklady řízení:

5 Podle čl. 69 odst. 2 jednacího řádu je účastníku řízení, který byl ve sporu neúspěšný, uložena náhrada nákladů řízení.

Žaloba byla zamítnuta jako nepřípustná.

Žalobci musí tedy být uložena náhrada nákladů řízení.





Z těchto důvodů,

s přihlédnutím ke spisovému materiálu;

po vyslechnutí zprávy soudce zpravodaje;

po vyslechnutí ústních stanovisek účastníků k námitce;

po vyslechnutí závěrů generálního advokáta k námitce;

s přihlédnutím ke Smlouvě o založení Evropského hospodářského společenství, a zejména k článku 175;

s přihlédnutím k nařízení Rady č. 17 ze dne 6. února 1962, a zejména k článku 19;

s přihlédnutím k nařízení Rady č. 99/63 ze dne 25. července 1963, a zejména k článku 5;

s přihlédnutím k Protokolu o Statutu Soudního dvora Evropského hospodářského společenství;

s přihlédnutím k jednacímu řádu Soudního dvora Evropských společenství, a zejména k článku 91,





SOUDNÍ DVŮR

zamítá veškeré ostatní rozsáhlejší nebo protikladné návrhy, určuje a rozhoduje:

1) Žaloba se zamítá jako nepřípustná

2) Žalobce uhradí náklady řízení