Odbor kompatibility s právem ES Úřad vlády ČR	I S A P Informační Systém pro Aproximaci Práva
	Databáze č. 17 : Databáze judikatury

ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů


	Číslo (Kód CELEX): Number (CELEX Code):		61983J0070

	Název: Title:		Rozhodnutí ESD z 22.února 1984 Věc 70/83 Gerda Kloppenburg v Finanzamt Lehr Předběžné rozhodnutí [1984] ECR 1075 “Kloppenburg”

	Publikace: Publication:

	Předmět (klíčová slova): Keywords

	Související předpisy: Corresponding acts:		377L0388

	Odkaz na souvisejicí judikáty: Corresponding Judgements:		- Věc 8/81 Becker [1982] ECR 53 Věc 255/81 Grendel [1982] ECR 2301


	Plný text: Fulltext:		Ne

Fakta:
Žalobce v hlavním jednání, paní Gerda Kloppenburg, podnikala ve Spolkové republice Německo v oblasti úvěrů a zástav. Pro prvních šest měsíců roku 1978 si vymohla výjimku z daně z obratu na základě článků 1 a 13B, písm. (d), odst. 1 šesté směrnice Rady č. 77/388/EEC ze 17.května 1977 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daně z obratu – společný systém daně z přidané hodnoty; jednotný základ určení (dále jen jako “šestá směrnice”). OJ 1977 l 145, p. 1.
Podle článku 1 šesté směrnice měly členské státy přijmout do 1. ledna 1978 nezbytné zákony, nařízení a správní předpisy, aby dosáhly slučitelnosti svých systémů daní z přidané hodnoty s požadavky směrnice. Řada členských států včetně SRN nebyla schopna nezbytné úpravy přijmout ve stanovené době a proto Rada 26.června 1978 přijala devátou směrnici č. 78/583/EEC z 26.června 1978 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu OJ 1978 l 194, p. 16., která byla adresována těmto členským státům a pověřovala je implementací šesté směrnice nejpozději k 1.lednu 1979. Devátá směrnice byla oznámena adresátům 30.června 1978. Nicméně se tak nestalo až do přijetí zákona 26.listopadu 1979 (Bundesgesetzblatt I, p. 1953) s účinností od 1.ledna 1980, kterým Spolková republika Německo implementovala šestou směrnici.
Ve svých rozsudcích Becker a Grendel ESD rozhodl, že od 1.ledna 1979 bylo možno pro ustanovení týkající se výjimky z daně z obratu z transakcí spočívajících v převodu úvěru, které jsou upraveny článkem 13B, písm. (d), odst. 1 šesté směrnice, aby se převodce úvěru na ně spoléhal za splnění dvou podmínek. Prvním předpokladem je chybějící implementace této směrnice a druhým skutečnost, že se převodce zdržel převodu daně na osobu po něm následující v obchodním řetězci a stát nemohl proti němu uplatnit nárok, jelikož nesplnil povinnost implementace směrnice.
Finanční soud Niedersachsenu (Finanzgericht Niedersachsen) se chopil odvolání proti rozhodnutí německé daňové správy o aplikace normální sazby DPH a přednesl ESD otázku, zda článek 13B, písm. (d), odst. 1 šesté směrnice je platný pro provozovatele v období od 1.ledna 1978 do 30.června 1978, přestože devátá směrnice odložila implementaci šesté směrnice do 1.ledna 1979.

Názor soudu a komentář:
Soud nejdříve konstatoval, že situace po 1.lednu 1978 (původní konečný termín pro implementaci směrnice) byla identická s tou, která nastala po 1.lednu 1979. Pro toto období již ESD připustil přímou použitelnost zmíněného ustanovení šesté směrnice ve výše uvedených rozsudcích Becker a Grendel.
V základě jediným problémem, který se objevil, bylo, zda devátá směrnice změnila právní postavení provozovatele, a to s retroaktivním účinkem. Proto bylo nezbytné zjistit, zda byl tento důsledek směrnicí zamýšlen a pokud ano, tak zda by se tak stalo v souladu se zákonem.
V této souvislosti nejprve ESD uvedl, že komunitární legislativa musí být nesporná a její aplikace musí být pro ty, kteří jsou jí podřízení, předvídatelná. Soud z toho dovodil, že odklad data, kdy má opatření obecného použití vstoupit v platnost, ačkoliv původně určené datum již pominulo, sám o sobě způsobil podlomení tohoto principu. Zejména v praxi takový důsledek, pokud zamýšlené prodloužení mělo připravit jednotlivce o zákonné opravné prostředky, jež jim první opatření umožňovalo, dává vzniknout otázce platnosti doplněného opatření.
Nicméně Soud se vyhnul otázce platnosti směrnice v tomto případě argumentem, že tato otázka by vyvstala pouze v případě, kdyby záměr způsobit výše zmíněný důsledek byl výslovně uveden v doplněném opatření, což není případ devátá směrnice. Text této směrnice pouze rozšířil dobu určenou k transpozici šesté směrnice do národního práva ve prospěch těch členských států, které nebyly schopné v rámci původně stanoveného termínu dokončit legislativní proces požadovaný pro pozměnění právní úpravy daně z přidané hodnoty. Jak Soud dále uvedl, směrnice neobsahovala nic, z čehož by bylo možno usuzovat, že prodloužení změnilo právní postavení provozovatelů ve vztahu k transakcím, které provádějí, ještě před vstupem opatření měnícího lhůtu k implementaci v platnost. Proto Soud dospěl k závěru, že devátá směrnice musí být v tomto ohledu vykládána bez retroaktivního účinku. Odpověď na přednesenou otázku Finančního soudu byla tedy taková, že v případě chybějící implementace šesté směrnice, 77/388/EEC, se může převodce úvěru spoléhat na ustanovení týkající se výjimky z převodu úvěrů, kterou obsahuje článek 13B, písm (d), odst. 1 směrnice, co se týče transakcí, které byly provedeny mezi 1.lednem a 30.červnem 1978 a kdy se převodce zdržel převodu daně na osobu v obchodním řetězci po něm následující.

Shrnutí (Summary of the Judgment):

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):