Odbor kompatibility s právem ES
Úřad vlády ČR
I S A P
Informační Systém pro Aproximaci Práva
Databáze č. 17 : Databáze judikatury
ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů

Číslo (Kód CELEX):
Number (CELEX Code):		61976J0029
Název:
Title: 		Rozhodnutí ESD ze dne 14. října 1976
Věc 29/76
LTU Lufttransportunternehmen GmbH & Co. KG v. Eurocontrol
[1976] ECR 1541
“LTU/Eurocontrol”
JUDGMENT OF THE COURT OF 14 OCTOBER 1976. LTU LUFTTRANSPORTUNTERNEHMEN GMBH AND CO. KG V EUROCONTROL. PRELIMINARY RULING REQUESTED BY THE OBERLANDESGERICHT DUESSELDORF. CASE 29-76.
Publikace:
Publication:		REPORTS OF CASES 1976 PAGES 1541 - 1552
Předmět (klíčová slova):
Keywords		BRUSSELS CONVENTION OF 27 SEPTEMBER 1968;ENFORCEMENT OF JUDGMENTS;
Související předpisy:
Corresponding acts:		468A0927(01)
Odkaz na souvisejicí judikáty:
Corresponding Judgements:
    Niderlande/Rüffer (věc 814/79, [1980] ECR 3807, The Netherlands State v. Reinhold Rüffer)
    · Sonntag/Waidmann (věc 172/91, [1993] ECR I-1963, Volker Sonntag v. hans Waidmann et al.)
Plný text:
Fulltext:		Ne

Fakta:
Evropská organizace pro bezpečnost letecké navigace (dále jen “Eurocontrol”) uložila vlastníkům letadel povinnost zaplatit poplatek za užívání jejích bezpečnostních služeb. Eurocontrol podala žalobu k německému soudu, který měl pravomoc vykonat rozhodnutí, které vydal ve prospěch Eurocontrol belgický soud, proti německé společnosti LTU Lufttransportunternehmen GmbH & Co. KG. Belgický soud odsoudil německou společnost k zaplacení konkrétních poplatků, které dlužil za užívání služeb a zařízení Eurocontrol. Řízení prošlo několika instancemi. Věc se také octla před vyšším okresním soudem v Düsseldorfu (Oberlandesgericht, Düsseldorf), který ji na základě ustanovení článku 3 Protokolu ze 3. června 1971 o otázkách týkajících se výkladu Úmluvy o pravomoci a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ze dne 27. září 1968 předložil Evropskému soudnímu dvoru. Tázal se, zda se pro účely výkladu koncepce “občanské a obchodní věci” ve smyslu ustanovení článku 1 Úmluvy aplikuje právo státu, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí nebo právo státu, ve kterém má být výkon tohoto rozhodnutí nařízen.

Názor soudu a komentář:
První odstavec článku 1 Úmluvy stanoví, že Úmluva se vztahuje na občanské a obchodní věcí bez ohledu na charakter soudu nebo tribunálu. Druhý odstavec článku 1 pak z působnosti Úmluvy určité věci vylučuje. Jedná se občanské věci anebo věci, které se vždy nachází v šedé zóně mezi soukromým a veřejným právem. Takto vyloučenými věcmi jsou: 1. Postavení nebo právní způsobilost fyzických osob, vlastnická práva vyplývající z manželského svazku, poslední vůle a dědictví; 2. Konkurz, soudní vyrovnání a analogická řízení; 3. Sociální zabezpečení; 4. Arbitráž. Úmluva nedefinuje koncepci občanských a obchodních věcí. Soudní dvůr se rozhodl aplikovat samostatný výklad ve smyslu práva Společenství: “Vzhledem k tomu, že účelem článku 1 je určit rozsah aplikace Úmluvy je nezbytné zajistit, v co nejvyšší možné míře, aby práva a povinnosti vyplývající z Úmluvy pro smluvní strany a osoby, na které se vztahuje, byla stejná a jednotná …” Podmínkám tohoto ustanovení nelze rozumět tak, že odkazují zpět na národní právo toho či onoho dotčeného státu. Spíše požaduje výklad, který zohledňuje cíle a systém Úmluvy, jakož i obecné právní zásady vyplývající z většiny domácích právních řádů.
Z toho tedy podle názoru Soudního dvora vyplývá, že “určité typy soudních rozhodnutí musí být považovány za vyloučené z dosahu aplikace Úmluvy, ať už z důvodu právního vztahu mezi stranami dané věci nebo s ohledem na předmět dané věci.”11 Úmluva z 9. Října 1978 o přístupu Království Dánského. Irska a Spojeného Království Velké Británie a Severního Irska, doplňuje článek 1 tak, že výslovně stanoví, že se nevztahuje na věci daňového, celního nebo správního práva. Stále však nedefinuje občanské a obchodní věci. Soudní dvůr nicméně uznal, že určitá rozhodnutí v řízení mezi veřejným orgánem a soukromou osobou mohou být předmětem úpravy Úmluvy. Avšak věci, ve kterých veřejný orgán vykonává pravomoci státu jsou z působnosti Úmluvy vyloučeny. Jedním příkladem, kdy veřejný orgán vykonává pravomoci státu je zaplacení poplatků, jež dluží soukromá osoba veřejnému subjektu – ať už národnímu nebo mezinárodnímu – za povinné používání jejích služeb a zařízení, přičemž tyto služby jsou nabízeny výlučně tímto subjektem”. “Toto platí zejména tehdy, pokud je výše poplatků, metody jejich výpočtu a postup při jejich vybírání stanoven ve vztahu k uživatelům jednostranně, jak tomu bylo v předmětné věci, kdy dotčený orgán stanovil jednostranně místo svého sídla jako místo plnění povinnosti a zvolil tím národní soudy příslušné rozhodovat o výkonu těchto povinností”.
Pokus Soudního dvora rozlišit mezi soukromoprávními a veřejnoprávními spory není zcela pochopitelný. Ve jiných dvou rozhodnutí se Soudní dvůr již tímto problémem zabýval. Ve věci Niederlande/Rüfer se Soud zabýval stížností Nizozemí ohledně náhrady nákladů na vylovení lodi německého vlastníka, která se potopila v holandských vnitřních vodách. Generální advokát v této věci došel k závěru, že se jednalo o občanskoprávní stížnost ve smyslu nizozemské právní úpravy, avšak podle práva pěti jiných smluvních států měla stížnost veřejnoprávní charakter. Soudní dvůr rozhodl, že náklady vznikly nizozemskému státu, který jednal na základě nizozemského občanského práva nebo jako veřejný orgán ve smyslu Smlouvy Ems-Dollart. Soud se tak značně odchýlil od svých požadavků autonomního výkladu Úmluvy ve smyslu práva Společenství. Zároveň však lze souhlasit s konečným rozhodnutím Soudu, neboť autonomní výklad by nezbytně vedl k posuzování žádosti o náhradu nákladů jako kdyby byly požadovány státem, který jednal jako veřejný orgán. Ve věci Sonntag/Waidmann šlo o žalobu na odpovědnost proti učiteli státní školy, která byla přílohou italské žaloby na trestní odpovědnost. Důvodem žaloby bylo děsivé neštěstí v horách, při kterém na škole v přírodě v jižním Tyrolsku zemřel německý školák. Soud posuzoval tuto odpovědnostní žalobu jako věc soukromého práva. Podle jeho názoru se dohlížecí povinnost učitele státní školy při škole v přírodě neliší od povinností učitele soukromé školy. I když zde existovalo spojení s veřejným orgánem, toto nepostačovalo k posuzovaní dané věci jako veřejnoprávní. Potom řízení, která jsou založena na odpovědnosti státu nespadají do působnosti Úmluvy o rozhodnutích, pokud jednání o které jde mohou vykonávat pouze státní úředníci a nikoliv soukromé osoby.

Shrnutí (Summary of the Judgment):
1. IN THE INTERPRETATION OF THE CONCEPT' CIVIL AND COMMERCIAL MATTERS' FOR THE PURPOSES OF THE APPLICATION OF THE CONVENTION OF 27 SEPTEMBER 1968 ON JURISDICTION AND THE ENFORCEMENT OF JUDGMENTS IN CIVIL AND COMMERCIAL MATTERS, IN PARTICULAR TITLE III THEREOF, REFERENCE MUST BE MADE NOT TO THE LAW OF ONE OF THE STATES CONCERNED BUT, FIRST, TO THE OBJECTIVES AND SCHEME OF THE CONVENTION AND, SECONDLY, TO THE GENERAL PRINCIPLES WHICH STEM FROM THE CORPUS OF THE NATIONAL LEGAL SYSTEMS.

2. ALTHOUGH CERTAIN JUDGMENTS GIVEN IN ACTIONS BETWEEN A PUBLIC AUTHORITY AND A PERSON GOVERNED BY PRIVATE LAW MAY FALL WITHIN THE AREA OF APPLICATION OF THE CONVENTION, THIS IS NOT SO WHERE THE PUBLIC AUTHORITY ACTS IN THE EXERCISE OF ITS POWERS. SUCH IS THE CASE IN A DISPUTE WHICH CONCERNS THE RECOVERY OF CHARGES PAYABLE BY A PERSON GOVERNED BY PRIVATE LAW TO A NATIONAL OR INTERNATIONAL BODY GOVERNED BY PUBLIC LAW FOR THE USE OF EQUIPMENT AND SERVICES PROVIDED BY SUCH BODY, IN PARTICULAR WHERE SUCH USE IS OBLIGATORY AND EXCLUSIVE. THIS APPLIES IN PARTICULAR WHERE THE RATE OF CHARGES, THE METHODS OF CALCULATION AND THE PROCEDURES FOR COLLECTION ARE FIXED UNILATERALLY IN RELATION TO THE USERS.

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):