Odkaz:
Rozsudek Soudního dvora ze dne 14. října 1976 Jednací jazyk: němčina, LTU Lufttransportunternehmen GmbH & Co. KG proti Eurocontrol, věc 29/76, Recueil 1976
Klíčová slova:
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Oberlandesgericht Düsseldorf – Německo.
Předmět:
O výkladu pojmu „občanské a obchodní věci“ ve smyslu čl. 1 prvního pododstavce úmluvy ze dne 27. září 1968
Skutkové okolnosti:
Skutkové okolnosti, průběh řízení a vyjádření předložená podle článku 5 protokolu ze dne 3. června 1971 mohou být shrnuty takto:
I – Skutkový stav a řízení
Spor v hlavním řízení se týká cestovních poplatků, které Evropská organizace pro bezpečnost letového provozu (dále jen „Eurocontrol“) vybírá od majitelů letadel za využívání leteckých bezpečnostních služeb.
V září 1972 podala organizace Eurocontrol na společnost Lufttransportunternehmen GmbH & Co. KG (dále jen „LTU“) žalobu u Tribunal de Commerce v Bruselu na zaplacení částky 42 756,01 USD, a to na základě ustanovení o soudní příslušnosti obsaženém v jeho „Podmínkách placení poplatků uživateli“, které určuje příslušnost belgických soudů. V tomto řízení napadla společnost LTU příslušnost tohoto soudu ratione loci i ratione materiae, přičemž zejména tvrdila, že vymáhané poplatky spadají do oblasti veřejného práva. Tribunal de Commerce v Bruselu ve svém rozsudku ze dne 7. března 1974 tyto argumenty odmítl. Prohlásil, že je věcně příslušný, neboť úhrada sporných poplatků pramení z činnosti žalované společnosti, kterou je třeba považovat za obchodní, a uložil společnosti LTU úhradu 42 756,01 USD navýšenou o úroky.
Tento rozsudek byl na žádost Procureur du Roi v Bruselu doručen společnosti LTU dne 24. června 1972 a osvědčení o tomto doručení bylo vystaveno příslušným úředníkem Amtsgericht v Düsseldorfu dne 26. června 1974.
Cour d‘Appel v Bruselu prohlásil svým rozsudkem ze dne 16. prosince 1974 odvolání podané společností LTU za nepřípustné z důvodu nedodržení předepsané lhůty. Kasační stížnost podaná proti tomuto rozsudku byla rovněž neúspěšná.
Landgericht v Düsseldorfu svým usnesením ze dne 13. srpna 1974 vyhověl návrhu organizace Eurocontrol na výkon soudního rozhodnutí a na vydání doložky vykonatelnosti podle Úmluvy o soudní příslušnosti a o výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „úmluva“). Proti tomuto usnesení podala společnost LTU odvolání, ale předtím, než bylo projednáno, bylo osvědčení o doručení vydané Amtsgericht usnesením ze dne 5. února 1975 zrušeno, protože chybně odkazovalo na doručení dokumentu, jímž bylo zahájeno řízení.
Soud rozhodující o odvolání společnosti LTU poté svým usnesením ze dne 24. března 1975 zrušil rozsudek Landgericht a zamítl návrh na povolení výkonu soudního rozhodnutí z toho důvodu, že navrhovatelka nemohla předložit doklad, ze kterého by vyplývalo, že rozsudek belgického soudu byl doručen.
Organizace Eurocontrol podala odvolání k Bundesgerichtshof, který usnesením ze dne 26. listopadu 1975 zrušil rozhodnutí Oberlandesgericht v Düsseldorfu a vrátil mu věc k novému rozhodnutí.
19. senát Oberlandesgericht v Düsseldorfu svým usnesením ze dne 16. února 1976 přerušil řízení a podle čl. 2 odst. 3 a článku 3 protokolu ze dne 3. června 1971 o výkladu úmluvy ze dne 27. září 1968 požádal Evropský soudní dvůr o rozhodnutí o předběžné otázce „zda při výkladu pojmu ‚občanské a obchodní věci‘ ve smyslu čl.1 prvního pododstavce Úmluvy ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a o výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech je třeba použít právo státu, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí (v tomto případě Belgie), nebo právo státu, ve kterém má být vydána doložka vykonatelnosti“.
Usnesení Oberlandesgericht v Düsseldorfu předkládající zmíněnou otázku bylo doručeno kanceláři Soudního dvora dne 18. března 1976.
Podle článku 5 protokolu ze dne 3. června 1971 a podle článku 20 protokolu o statutu Soudního dvora Evropských společenství předložily písemná vyjádření společnost LTU, zastoupená panem Günterem B. Krause-Ablassem, advokátem v Hamburku, organizace Eurocontrol, zastoupená panem Hansem Achtnichem, advokátem ve Stuttgartu, vláda Spolkové republiky Německo, zastoupená panem Erichem Bülowem ve funkci zmocněnce, vláda Italské republiky, zastoupená svým velvyslancem Adolfem Marescou za asistence pana Artura Marzana, státního generálního advokáta, a Komise Evropských společenství, zastoupená svým právním poradcem Peterem Karpeinsteinem.
Po vyslechnutí zprávy soudce zpravodaje a stanoviska generálního advokáta rozhodl Soudní dvůr o zahájení ústní části řízení bez dokazování.
II – Písemná vyjádření předložená Soudnímu dvoru
Společnost LTU tvrdí, že pro výklad pojmu „občanské a obchodní věci“ ve smyslu čl.1 prvního pododstavce úmluvy je třeba odkázat na právo státu, ve kterém má být soudní rozhodnutí vykonáno. Vzhledem k tomu, že úmluva je smlouvou řídící se právem států, musí být v případě pochybností vykládána s ohledem na zásadu mezinárodního práva veřejného, zásadu suverenity, tj. restriktivně, aby zasahovala co možná nejméně do suverenity smluvních států.
Základem pro výklad je smluvní právo založené úmluvou. Protože první část článku 1 nedává žádné vodítko ohledně výkladu sporného pojmu, musí být toto ustanovení chápáno jako odkaz na výklad podle vnitrostátního práva. Odpověď na otázku, které vnitrostátní právo je třeba použít, musí být hledána v právu stanoveném úmluvou na základě mezinárodního práva veřejného. Výkon soudního rozhodnutí na cizím území je zásahem do suverenity státu, v němž k výkonu dochází, takovým způsobem, že – chybí-li jednoznačné vymezení v úmluvě samé – pravomoc vymezit předmětný pojem může spadat jedině do vnitrostátního práva příslušného státu.
Navíc je výkon soudního rozhodnutí v případě týkajícím se veřejného práva zvlášť závažným zásahem do suverenity státu, ve kterém má být rozhodnutí vykonáno, a výkon cizích soudních rozhodnutí ve věcech řídících se veřejným právem je v zásadě nepřípustný. Z tohoto samotného důvodu může být pouze právo státu, ve kterém má být rozhodnutí vykonáno, relevantní pro účely vymezení tohoto pojmu ve smyslu úmluvy.
Organizace Eurocontrol především vyjadřuje pochybnosti o přípustnosti předložení předběžné otázky.
Podle čl. 3 odst. 2 a čl. 2 odst. 3 protokolu je předložení předběžné otázky přípustné „v případech uvedených v článku 37 úmluvy“. Tento článek se týká případů, kdy dlužník napadne u Oberlandesgericht rozhodnutí o povolení výkonu rozhodnutí. Ve skutečnosti bylo pro účely tohoto ustanovení řízení o odvolání ukončeno rozsudkem Oberlandesgericht ze dne 24. března 1975.
Následně Bundesgerichtshof řešil otázku případného předložení věci ve svém usnesení ze dne 26. listopadu 1975 a usoudil, že rozhodnutí Soudního dvora o předběžné otázce není nutné. Věc se vrátila k Oberlandesgericht z jediného důvodu, že bylo stále třeba rozhodnout, zda rozsudek Tribunal de Commerce v Bruselu mezitím nabyl moci věci rozsouzené. Řízení, které v současné době probíhá před Oberlandesgericht, tedy nepředstavuje řízení o opravném prostředku ve smyslu článku 37 úmluvy. Navíc předběžná otázka položená v předkládacím rozhodnutí nemá žádný význam, pokud jde o zjišťování skutkového stavu, jež zbývá učinit.
Tento závěr je také objektivně podložený. Bundesgerichtshof výslovně řešil předloženou otázku a v tomto bodě také rozhodl. Tím se projednávaná věc odlišuje od věci 166-73, Rheinmühlen-Düsseldorf v. Einfuhr- und Vorratsstelle für Getreide (rozsudek Soudního dvora ze dne 16. února 1974, Recueil 1974, s. 33), v němž nebyla otázka předložení nijak vznesena. V této věci totiž Bundesgerichtshof vycházel z myšlenky, že musí použít německé právo a tudíž se otázkou předložení věci nijak nezabýval.
V projednávané věci naopak Bundesgerichtshof založil své rozhodnutí na právu Společenství, v daném případě na úmluvě – a výslovně vyloučil jakoukoli povinnost k předložení věci. Tím je Oberlandesgericht vázán. Jakékoli jiné řešení by znamenalo nepřiměřené průtahy řízení o výkonu cizího rozhodnutí, které je z jeho povahy třeba provést rychle.
Pokud jde o položenou otázku, organizace Eurocontrol zdůrazňuje, že Bundesgerichtshof správně rozhodl, že pro výklad pojmu „občanské a obchodní věci“ ve smyslu článku 1 úmluvy je třeba použít samotné právo státu, v němž byl rozsudek vydán. Správně a v souladu s právní naukou prohlásil, že klasifikace provedená soudy státu, v němž byl vydán rozsudek, je závazná pro stát, v němž má být rozhodnutí vykonáno.
I soudy Oberlandesgericht v Mnichově a ve Frankfurtu rozhodly v tomto smyslu a jedině tento právní názor vede k nejširšímu možnému použití úmluvy. Oberlandesgericht v Mnichově učinil v tomto ohledu zvláštní poznámku, že odlišný názor by vedl k tomu, že by žalobce „spadl mezi dvě židle“. V každém případě tam, kde obě strany mají rovnocenné postavení, je podmínka stanovená v čl. 1 prvním pododstavci úmluvy, jež musí být naplněna za účelem získání povolení k výkonu soudního rozhodnutí z jiného členského státu, splněna i tehdy, pokud pouze jeden z obou států kvalifikuje daný případ jako „občanskou a obchodní věc“.
Toto pojetí navíc odpovídá názoru většiny německých autorů. Kromě toho, pokud jde o čl. 1 první pododstavec úmluvy, zpráva Výboru expertů (otištěná v Zöller, ZPO 11. vydání, str. 1380 a další) prohlašuje zvláště, že výraz „občanské a obchodní věci“ se musí vykládat široce. Z těchto důvodů zde nelze použít pravidlo, že úmluvy v oblasti mezinárodního práva veřejného, které omezují suverenitu určitého státu, musejí být vykládány restriktivně.
Tribunal de Commerce v Bruselu ověřil svou příslušnost ratione materiae a kvalifikoval žalobu jako obchodní věc podle belgického práva. Tato kvalifikace zavazuje německé soudy v řízení o povolení výkonu rozhodnutí (čl. 34 třetí pododstavec úmluvy; Grunsky JZ 1973, 641).
Konečně je třeba poznamenat, že výslovným cílem, záměrem a účelem úmluvy je usnadnění průběhu prostředků právní nápravy přes hranice členských států, umožnit rychlý průběh řízení a zajistit urychlený výkon rozsudků. Jednou ze základních zásad úmluvy je to, že rozhodnutí jednoho členského státu již nelze během řízení o jeho uznání a výkonu v jiném členském státě zpochybňovat. Na otázku položenou v předkládacím rozhodnutí je tedy třeba odpovědět v tom smyslu, že při výkladu pojmu „občanské a obchodní věci“ ve smyslu článku 1 úmluvy je třeba použít výhradně právo státu, v němž byl vynesen rozsudek.
Vláda Spolkové republiky Německo uvádí, že pojem „občanské a obchodní věci“ uvedený v článku 1 úmluvy má význam nejen ve vztahu k výkonu cizích soudních rozhodnutí, ale také přímo pro ta ustanovení úmluvy, která se týkají soudní příslušnosti. To odlišuje tuto úmluvu od většiny dřívějších úmluv a dohod o uznávání a výkonu rozhodnutí, které obecně upravovaly soudní příslušnost pouze nepřímo, tzn. v rámci zkoumání otázek uznávání. Tato skutečnost je sama o sobě dostatečným důvodem pro vyžadování jednotného výkladu dotyčného pojmu, který je třeba uplatňovat jak při přezkumu příslušnosti soudu, který rozhoduje ve věci samé, tak při uznávání a prohlašování vykonatelnosti soudem státu, ve kterém má být rozhodnutí uznáno.
Spolková vláda vychází z myšlenky, že v téže věci je nutno chápat pojem „občanské a obchodní věci“ stejným způsobem, pokud jde jak o otázky příslušnosti, tak o otázky uznávání, a domnívá se proto, že pro vymezení tohoto pojmu jsou možná dvě řešení:
a) Posouzení tohoto pojmu výhradně podle práva státu, v němž byl rozsudek vydán, bez jakéhokoli přezkumu soudy rozhodujícími o uznání a vykonatelnosti. Nicméně přinejmenším v případě, kdy z rozsudku soudu rozhodujícího ve věci samé není zřejmé, zda tento soud považoval případ za občanskou či obchodní věc podle svého vnitrostátního práva, musí soud, po němž je požadováno uznání, učinit přezkum práva státu, ve kterém byl vydán rozsudek. Podle tohoto řešení by určení působnosti úmluvy záviselo na právním řádu každého členského státu. Logicky by pak bylo třeba vyjmout z práva státu, v němž byl rozsudek vydán, otázku určení obsahu věcí vyloučených z oblasti působnosti úmluvy (čl. 1 druhý pododstavec).
b) Jednotný mezinárodní výklad pojmu „občanské a obchodní věci“ bez odkazů na jakékoli vnitrostátní právo. V takovém případě by bylo na soudech odpovědných za použití úmluvy a na Soudním dvoru Evropských společenství, aby rozvinuly od základních myšlenek společných členským státům ohledně významu tohoto pojmu různé prvky potřebného rozlišování mezi soukromoprávními a veřejnoprávními vztahy dotyčných stran. Určité oblasti by tak bylo možno ihned vyloučit a úkol stanovit tuto hranici v individuálním případě by mohl být ponechán na soudech a na Soudním dvoru Evropských společenství.
Spolková vláda se přiklání spíše ke druhému řešení, neboť to je podle jejího názoru jediný způsob, jak zajistit jednotné používání úmluvy v celém Společenství. Oblasti vyloučené z působnosti úmluvy (čl. 1 druhý pododstavec) by v takovém případě mohly být vykládány bez odkazu na určité vnitrostátní právo.
Takový mezinárodní výklad se jeví jako výhodný zejména v souvislosti s přistupováním nových členských států Společenství k úmluvě, protože common law neobsahuje tak jasné rozlišení mezi občanským a veřejným právem, jako kontinentální evropské země.
Pokud se řešení navrhované spolkovou vládou v zásadě přijme, není třeba, alespoň ne nyní, řešit otázku, zda nároky formulované v hlavním řízení se řídí podle mezinárodního výkladu občanským nebo veřejným právem, za předpokladu, že toto řešení je doplněno o základní prvek řešení prvního, tj. pokud soud rozhodující ve věci samé kvalifikuje případ z důvodů, které jsou přinejmenším obhajitelné, jako obchodní či občanskou věc, nebude soud, po kterém je vyžadováno uznání, toto rozhodnutí přezkoumávat. Pouze pokud bude mít druhý ze zmíněných soudů vážné pochybnosti o správnosti rozhodnutí z pohledu jednotného výkladu, je na místě zvážit nový přezkum, zahrnující v případě nutnosti položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropských společenství.
Takové řešení by navíc bylo v souladu s pravidlem uvedeným v čl. 28 třetím pododstavci úmluvy, které stanoví, že příslušnost soudu státu, v němž bylo soudní rozhodnutí vydáno, nesmí být přezkoumávána. Úplné sjednocení výkladu pojmu „občanské a obchodní věci“ by tak bylo dokončeno pro celou oblast věcné působnosti úmluvy jednotným chápáním tohoto pojmu v průběhu obou konkrétních fází řízení, tj. jak ve státě, v němž bylo soudní rozhodnutí vydáno, tak ve státě, v němž má být rozhodnutí vykonáno.
Pro případ, že by Soudní dvůr uznal předložení předběžné otázky za přípustné, navrhuje spolková vláda dát na položenou otázku tuto odpověď:
„Pojem „občanské a obchodní věci“ uvedený v čl. 1 prvním pododstavci úmluvy o soudní příslušnosti je třeba vykládat jednotným způsobem pro celou oblast působnosti úmluvy a nelze jej proto chápat jako odkazující na jednotlivá práva členských států. Nicméně soud, který rozhoduje o uznání či prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí vydaného v jiném členském státě, je vázán výkladem tohoto pojmu použitým soudem státu, v němž byl rozsudek vydán, a to pokud je tento výklad slučitelný s jednotným chápáním pojmu občanské a obchodní věci ve smyslu čl. 1 prvního pododstavce úmluvy o soudní příslušnosti“.
Vláda Italské republiky v úvodu konstatuje, že krajní stručnost usnesení o předložení předběžné otázky neumožňuje pochopit skutečný význam položené otázky.
Zatímco si vyhrazuje dodatečná vyjádření, usuzuje italská vláda, že dotyčný pojem je třeba v zásadě vymezit v souladu s právem Společenství, i když užitečné prvky výkladu lze odvodit z obecných právních zásad společných právním řádům členských států a mezinárodním dohodám vyjmenovaným v článku 55 úmluvy. Tento názor vyplývá ze základního požadavku zaručení jednotného používání úmluvy v celém Společenství a zajištění rovnosti závazků převzatých smluvními státy.
Na základě tohoto předpokladu je třeba leteckou dopravu (i námořní dopravu) z působnosti úmluvy vyloučit. Tento závěr podporují jak výjimky výslovně uvedené v čl. 1 druhém pododstavci úmluvy, tak i ustanovení smlouvy o EHS v oblasti dopravy (čl. 84 odst. 1).
K otázce přípustnosti předběžné otázky uvádí Komise, že podle čl. 3 odst. 2 ve spojení s čl. 2 odst. 2 protokolu je Oberlandesgericht jako odvolací instance oprávněn k tomu, aby předložil Soudnímu dvoru otázky týkající se výkladu úmluvy.
Pokud nicméně existují pochybnosti o přípustnosti z toho důvodu, že Bundesgerichtshof již rozhodl o otázce předložení ve svém rozsudku ze dne 26. listopadu 1975 a protože podle vnitrostátního procesního práva je Oberlandesgericht vázán výkladem podaným ve stejné věci soudem rozhodujícím o „kasační“ stížnosti , lze odkázat na rozsudky vydané Soudním dvorem ve věcech 166/73 a 146/73 (Rheinmühlen-Düsseldorf v. Einfuhr- und Vorratsstelle für Getreide und Futtermittel, rozsudky ze dne 16. ledna 1974, Recueil 1974, s. 33 a ze dne 12. února 1974, Recueil 1974, s. 139).
Protokol, o který momentálně jde, je založen tak úzce na řízení upraveném v článku 177 Smlouvy o EHS, že úvahy ohledně tohoto článku rozvinuté ve zmíněných rozsudcích lze použít na probíhající řízení o předběžné otázce.
Pokud jde o položenou otázku, Komise prohlašuje, že hledisko proveditelnosti a zejména cílů sledovaných úmluvou vyžaduje, aby druhý soud byl v zásadě vázán věcnou kvalifikací provedenou prvním soudem.
Cílem úmluvy je dosáhnout uznávání co možná největšího počtu soudních rozhodnutí v smluvních státech. Velmi liberální charakter podmínek úmluvy ohledně uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech dokazuje skutečnost, že její autoři ustoupili od zavedení jakéhokoli zvláštního řízení o uznávání (čl. 26 první pododstavec). Dále úmluva obsahuje taxativní výčet důvodů, pro něž lze zamítnout uznání soudního rozhodnutí vydaného v jiném státě (články 27 a 28). Ustanovení čl. 34 druhého pododstavce výslovně stanoví, že výkon rozhodnutí lze odmítnout pouze z některého z důvodů vyjmenovaných v těchto článcích. Cizí rozhodnutí nemůže být dále v žádném případě přezkoumáváno ve věci samé (článek 29 a čl. 34 třetí pododstavec) a konečně podle čl. 28 třetího pododstavce, pravidla pro určení příslušnosti soudů státu, v němž byl vydán rozsudek, nepodléhají výhradě veřejného pořádku. Proto nemůže být odmítnuto uznání rozsudku podle čl. 27 prvního pododstavce z důvodu, že pravidla pro určení příslušnosti nebyla zohledněna.
S ohledem na tuto právní úpravu mluví hodně autorů o právním předpokladu ve prospěch uznávání soudních rozhodnutí a pokud jde o otázku klasifikace věci jako občanské či obchodní ve smyslu čl. 1 prvního pododstavce, převažující tendence je přijmout klasifikaci soudu, který vydal rozsudek, za účelem vytvoření nejvýhodnějších podmínek pro volný pohyb soudních rozhodnutí.
Na druhou stranu, s ohledem na úpravu vlastní úmluvy, tato se nepochybně vztahuje pouze na soudní rozhodnutí v „občanských a obchodních věcech“. V zájmu účinného používání úmluvy se tento pojem musí vykládat v širokém smyslu a kromě nesporného řízení upravuje podle obecného názoru také občanskoprávní řízení o náhradu škody vedená u trestních soudů, řízení podle občanského práva vedená u správních soudů, stejně jako spory v oblasti pracovního práva (srov. Jenardova zpráva, 3. kapitola, část III).
Nicméně, podle vyjádřeného záměru autorů se úmluva nevztahuje na spory týkající se veřejného práva (srov. např. Jenardova zpráva, 5. kapitola, bod 7). Vzhledem k tomu, že i ve vztahu ke kvalifikaci sporu z hlediska právních norem upravujících podstatu věci, úmluva neobsahuje žádné výslovné ustanovení určující, že soudy státu, v němž je žádán výkon rozhodnutí, jsou vázány právním názorem soudů státu, v němž byl rozsudek vydán, je pochopitelné, že se menší počet autorů vyjadřuje ve prospěch zásady lex fori. Podle tohoto argumentu musí soud státu, v němž má dojít k výkonu rozhodnutí, v každém případě z vlastní iniciativy zkoumat, zda má být dotyčné rozhodnutí kvalifikováno jako rozhodnutí v občanské či obchodní věci. Se zřetelem na rozdíly mezi smluvními státy pokud jde o právní kvalifikaci sporů, zbavuje v mnoha případech takový výklad čl. 1 první pododstavec úmluvy účinku. Konkrétně, výklad daného pojmu z hlediska lex fori by omezil možnost výkonu rozhodnutí podle úmluvy, zejména v případě dlužníků usazených v Německu a Francii, kde je v současné době rozlišování mezi veřejným a soukromým právem nejvýraznější. Diskriminace, jež by mohla vyplynout z případného nedostatku jednotnosti při výkonu rozhodnutí uvnitř smluvních států by pak představovala přímou překážku pro cíle sledované úmluvou.
Kromě toho, i když protiprávní charakter cizího rozhodnutí nemůže představovat důvod k zamítnutí jeho vykonatelnosti (článek 29 a čl. 34 třetí pododstavec), existují dobré důvody pro podporu tvrzení, že pouhé rozdíly ve věcné kvalifikaci sporu nemohou a fortiori vést k odmítnutí uznání.
Názor, podle něhož je soud státu, v němž má být rozhodnutí vykonáno, vázán kvalifikací soudu, který rozhodnutí vydal, odpovídá duchu a cíli úmluvy, jakož i potřebě její účinnosti. Nicméně vzhledem k tomu, že dovedeno do logické krajnosti mohou nastat nepředvídané následky, pokud by soudy státu, ve kterém má být rozhodnutí vykonáno, byly takto vázány, je třeba ještě zvážit, zda – podle argumentace předložené Belletem (Vypracování úmluvy o uznávání rozsudků v rámci společného trhu, Journal du droit international – Clunet 1965, str. 833 a násl.) – by nebylo vhodné během prvního stádia používání úmluvy omezit tuto zásadu na případy, ve kterých byla dotyčná otázka výslovně kvalifikována jako „občanská a obchodní věc“ soudem státu, ve kterém bylo rozhodnutí vydáno.
Komise navrhuje dát na položenou otázku tuto odpověď:
„Ustanovení čl. 1 prvního pododstavce Úmluvy ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a o výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech je třeba vykládat v tom smyslu, že soudy státu, v němž je žádán výkon rozhodnutí, jsou vázány rozhodnutím ve věci samé soudu státu, v němž byl rozsudek vydán, alespoň tehdy, pokud tento soud výslovně kvalifikoval dotyčný spor jako občanskou či obchodní věc.“
III – Ústní část řízení
Na jednání konaném dne 14. července 1976 přednesly svá ústní vyjádření: společnost LTU, zastoupená panem B. Krause-Ablassem, advokátem v Hamburku, organizace Eurocontrol, zastoupená panem Hansem Achtnichem, advokátem ve Stuttgartu a panem Czechem, členem právního oddělení organizace Eurocontrol, vláda Spolkové republiky Německo, zastoupená panem Holtgravem a Komise Evropských společenství, zastoupená panem Karpeinsteinem.
Komise zvláště zdůraznila, že nepochybně nejvýhodnější a nejsprávnější řešení je dát pojmu „občanské a obchodní věci“ jednotný výklad v celém Společenství. Je samozřejmě velmi obtížné dospět k abstraktní a všeobecně platné definici, je však možné nalézt společná kritéria pro vymezení tohoto pojmu v právních řádech členských států, přinejmenším kontinentálních členských států, které jsou v současné době úmluvou vázány.
S ohledem na potíže, jež jsou v praxi s takovým evropským řešením spojeny se Komise domnívá, že v současném stádiu vývoje úmluvy je rovněž přijatelné i to řešení, které navrhla ve svém písemném vyjádření.
Generální advokát přednesl své stanovisko na jednání dne 15. září 1976.
Právní otázky:
2 Ze spisu vyplývá, že tato otázka je položena v rámci řízení podle hlavy III, oddílu 2 úmluvy, ve kterém organizace Eurocontrol žádala u příslušných německých soudů schválení výkonu rozhodnutí belgického soudu ukládajícího společnosti LTU zaplacení určité částky z titulu dlužných poplatků uložených organizací Eurocontrol za používání jejího zařízení a služeb.
3 Podle svého článku 1 se úmluva „vztahuje na občanské a obchodní věci bez ohledu na druh soudnictví“, přičemž druhý pododstavec z jejího použití vylučuje „1) věci osobního stavu, způsobilosti k právním úkonům, jakož i zákonné zastupování fyzických osob, majetkové vztahy mezi manžely, závěti a dědictví; 2) konkursy, vyrovnání a podobná řízení; 3) sociální zabezpečení; 4) rozhodčí řízení“.
Článek 1 tedy uvádí, že úmluva se používá bez ohledu druh soudu, kterému je věc předložena, vylučuje určité oblasti z její působnosti, avšak žádné další podrobnosti ohledně významu dotyčného pojmu neobsahuje.
Vzhledem k tomu, že tento článek slouží k vymezení pole působnosti úmluvy, je z důvodu zajištění, pokud možno, rovnosti a jednotnosti práv a povinností, které z ní plynou smluvním státům i jednotlivcům, důležité nevykládat znění tohoto ustanovení jako pouhý odkaz na vnitřní právo toho či onoho smluvního státu.
To, že se podle svého čl. 1 úmluva používá „bez ohledu na druh soudnictví“, naznačuje, že pojem „občanské a obchodní věci“ nelze vykládat pouze s ohledem na rozdělení příslušnosti mezi různými druhy soudů existujícími v určitých členských státech.
Dotyčný pojem je tedy nutno považovat za nezávislý, a je třeba jej vykládat s odkazem jednak na cíle a systém úmluvy a jednak na obecné zásady, jež vyplývají ze souboru vnitrostátních právních řádů.
4 Přistupuje-li se k výkladu daného pojmu tímto způsobem, zejména za účelem použití ustanovení hlavy III úmluvy, je třeba určité druhy soudních rozhodnutí považovat za vyloučené z působnosti úmluvy, ať z důvodu právních vztahů mezi účastníky sporu nebo z důvodu podstaty věci.
Přestože některá rozhodnutí vydaná ve sporech mezi veřejným orgánem a osobou podle soukromého práva mohou spadat do působnosti úmluvy, není tomu tak v případě, kdy veřejný orgán jedná při výkonu svých pravomocí.
To se uplatní zejména tam, kde sazby poplatků, způsob jejich výpočtu a postup při vybírání jsou stanoveny jednostranně pro všechny uživatele, jako je tomu v projednávaném případě, kdy dotyčný orgán jednostranně stanovil místo výkonu závazku ve svém sídle a zvolil vnitrostátní soudy příslušné pro rozhodování o výkonu tohoto závazku.
Na základě těchto kritérií je nutno z působnosti úmluvy vyloučit spor mezi veřejným orgánem a soukromoprávní osobou, pokud veřejný orgán jedná při výkonu svých pravomocí.
K nákladům řízení:
6 Výdaje vzniklé vládě Spolkové republiky Německo, vládě Italské republiky, jakož i Komisi Evropských společenství, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují.
SOUDNÍ DVŮR
o otázkách, které mu položil Oberlandesgericht v Düsseldorfu usnesením ze dne 16. února 1976, rozhodl takto:
2) Z působnosti úmluvy je vyloučeno rozhodnutí vydané ve sporu mezi veřejným orgánem a soukromoprávní osobou, kdy veřejný orgán jedná při výkonu svých pravomocí.