Odbor kompatibility s právem ES Úřad vlády ČR	I S A P Informační Systém pro Aproximaci Práva
	Databáze č. 17 : Databáze judikatury

ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů


	Číslo (Kód CELEX): Number (CELEX Code):		61987J0186

	Název: Title:		JUDGMENT OF THE COURT OF 2 FEBRUARY 1989. IAN WILLIAM COWAN V TRESOR PUBLIC. REFERENCE FOR A PRELIMINARY RULING FROM THE TRIBUNAL DE GRANDE INSTANCE, PARIS. TOURISTS AS RECIPIENTS OF SERVICES - RIGHT TO COMPENSATION FOLLOWING AN ASSAULT. CASE 186/87. Rozhodnutí ESD ze dne 2. února 1989 Věc 186/87 Ian William Cowan v Trésor public [1989] ECR 195 “Cowan”

	Publikace: Publication:		REPORTS OF CASES 1989 PAGES 0195

	Předmět (klíčová slova): Keywords		FREEDOM OF ESTABLISHMENT AND SERVICES;FREE MOVEMENT OF SERVICES;

	Související předpisy: Corresponding acts:		157E007

	Odkaz na souvisejicí judikáty: Corresponding Judgements:		679J0157, 672J0001, 683J0026, 680J0203 -Regina, věc 157/79 Regina v Pieck [1980] ECR 2171 -Frilli, věc 1/72 Frilli v Belgium [1972] ECR 457 -Luisi, věc 26/83 Luisi and Carbone v Ministero del Tesoro [1984] ECR 377 -Casati, věc 203/80 Casati [1981] ECR 2595


	Plný text: Fulltext:		Ne

Fakta:
Mr Cowan, of British nationality, during a brief stay in Paris as a tourist was assaulted at the exit of a metro station and severely injured. Since the assailants could not be identified, he applied to the Commission d’indemnisation des victimes d’infraction attached to the tribunal de grande instance, Paris, for compensation under Article 706-3 of the code de procédure pénale. That provision allows compensation to be obtained from the State
inter alia
when the victim of an assault which has caused physical injury with consequences of a certain severity is unable to obtain effective and adequate compensation for the harm from any other source. The Law Officer of the Trésor public (Treasury) argued that no such compensation could be granted since Mr Cowan did not meet the requirements of Article 706-15 of the code de procédure pénale which restricts the scope of application for foreigners to those who either hold a residence permit or are nationals of a state which has concluded a reciprocal agreement with France.
The Commission d’indemnisation stayed the proceedings and under Article 177 of the EEC Treaty referred to the ECJ the question whether the conditions for compensation laid out in Article 706-15 were compatible with Community law, in particular with Article 7 of the Treaty.
Britský státní příslušník pan Cowan byl během svého krátkého turistického pobytu v Paříži napaden u východu z metra a vážně zraněn. Jelikož nebylo možné původce napadení identifikovat, obrátil se na Commission d´indemnisation des victimes d´infraction, která působí při soudu nejvyšší instance v Paříži s žádostí o náhradu škody podle článku 706-3 trestního řádu. Toto ustanovení umožňuje dosáhnout
o
dškodnění od státu
mimo jiné
za předpokladu, že oběť napadení, v jehož důsledku došlo k fyzickému zranění s následky určité závažnosti, nemůže dosáhnout účinné a adekvátní náhrady způsobené škody z žádného jiného zdroje. Právní zástupce ministerstva financí tvrdil, že tuto náhradu není možné přiznat, neboť pan Cowan nesplnil požadavky ustanovení článku 706-15 trestního řádu, které omezuje rozsah aplikace trestního řádu na ty cizí státní příslušníky, kteří mají buď povolení k pobytu nebo jsou státními přísl
u
šníky státu, který má s Francií uzavřenu reciproční dohodu.
Commission d´indemnisation přerušila řízení a na základě ustanovení článku 177 Smlouvy EHS předložila ESD otázku, zda jsou podmínky náhrady škody obsažené v článcích 706-15 francouzského trestního řádu slučitelné s právem Společenství, zejména s článkem 7 Smlouvy.

Názor soudu a komentář:
The Court restates the principles of Article 7 of the Treaty as to the content and the scope of the prohibition of discrimination contained therein.
It first addresses the question whether Article 706-15 violated the principle of non-discrimination and determines the content of that principle. Following its wording, Article 7 of the Treaty “requires that persons in a situation governed by Community law be placed on a completely equal footing with nationals of the Member State”. In particular, a Member State may not make the granting of a right conditional to the person residing in the territory of the State unless that condition also applies to the State’s own nationals. Since Article 7 of the Treaty - according to the Court’s established case-law - is directly applicable, a Member State may neither make equal treatment of nationals of other Member States subject additional formal requirements such as the issue of a certificate - such as e.g. a residence permit (
Pieck
) - nor may it make the application dependent to the existence of a reciprocal agreement with the applicant’s home country (
Frilli
). Consequently, the conditions of Article 706-15 of the code de procedure penal violated the principle of equal treatment of Article 7 of the Treaty.
After the discussion of the content of Article 7, the Court addresses the provision’s scope: Article 7 of the Treaty restricts the scope of the prohibition of discrimination to the “scope of application of this Treaty” and states that its general principle shall apply “without prejudice to any special provision” of the Treaty. “This latter expression refers particularly to other provisions of the Treaty in which the application of the general principle set out in that article is given concrete form in respect to specific situations. Examples of that are the provisions concerning free movement of workers, the right of establishment and the freedom to provide services.” Consequently - although it had already discussed the content of Article 7 - the Court now turns to the interpretation of Article 59 of the Treaty, the freedom to provide services, that provision being a special provision with priority to the general prohibition of discrimination.
As the Court had already ruled in a prior judgement (
Luisi
), “the freedom to provide services [Article 59 of the Treaty] includes the freedom for the recipients of services to go to another Member State in order to receive services there, without being obstructed by restrictions, and that tourists, among others, must be regarded as recipients of services.”
The French government contended that provisions such as the one at issue in the present case did not impose restrictions to the freedom to receive services. Furthermore, it pointed out that criminal procedure did not come within the scope of the Treaty; the principle of non-discrimination therefore would not apply. The Court rejects these objections. As to the first point, it argues that protection from harm in the host Member State to the same extent as enjoyed by its own nationals was corollary to the freedom of movement. And in fact, it would seem that a limitation of such equal protection against assault could amount to a serious barrier to intra-Community movement. As to the second objection, the Court points out that irrespective of the general exception of criminal procedure from the scope of the Treaty, Community law sets certain limits to the Member State’s power in so far as “such legislative provision may not discriminate against persons to whom Community law gives the right to equal treatment or restrict the fundamental freedoms guaranteed by Community law” (
Casati
).
Soudní dvůr přeformuloval zásady článku 7 Smlouvy týkající se obsahu a působnosti zákazu diskriminace, který tento článek upravuje.
V prvé řadě se věnoval otázce, zda ustanovení článku 706-15 porušilo zásadu zákazu diskriminace, a zabýval se obsahem této zásady. Z textu článku 7 Smlouvy vyplývá, že “ s osobami, které se nachází v situaci upravené právem Společenství, je třeba zacházet zcela stejně jako se s
t
átními příslušníky daného členského státu”. Členské státy zejména nemohou podmiňovat přiznání práva osobě jejím pobytem na území daného státu, pokud se taková podmínka nevztahuje i na jeho vlastní státní příslušníky. Vzhledem k tomu, že na základě existuj
í
cí rozhodovací praxe Soudu je ustanovení článku 7 považováno za přímo aplikovatelné, členský stát nemá právo vázat rovné zacházení s příslušníky jiných členských států na další formální požadavky, např. vydání takového průkazu, jakým je průkaz povolení k
pobytu (
Regina)
. Stejně tak nesmí žádost podmiňovat existencí reciproční dohody s domovským státem žadatele (
Frilli
). Z toho vyplývá, že podmínky stanovené článkem 706-15 francouzského trestního řádu jsou v rozporu se zásadou rovného zacházení ve smyslu čl
ánku 7 Smlouvy.
Poté co se Soud věnoval obsahu článku 7, přikročil k otázce působnosti daného ustanovení: Článek 7 Smlouvy omezuje působnost zákazu diskriminace na “rámec aplikace Smlouvy”, přičemž podle mínění Soudu se tato obecná zásada vztahuje “bez omezení na každé zvláštní ustanovení” Smlouvy. “Toto platí zejména u těch ustanovení Smlouvy, která dávají aplikaci obecné zásady v článku 7 konkrétní formu ve zvláštní situacích. Příklady takových ustanovení zahrnují ustanovení týkající se volného pohybu p
r
acovníků, svobodu usazovací a svobodu poskytovat služby.” Poté, ačkoliv Soud již obsah článku 7 diskutoval, interpretoval článek 59 Smlouvy (svoboda poskytovat služby), které je vůči článku 7 zvláštní ustanovením, a které je aplikováno přednostně před ob
ecným zákazem diskriminace.
Jak vyplývá jíž z předchozího rozhodnutí Soudu (
Luisi
), “svoboda poskytovat služby (článek 59 Smlouvy) v sobě zahrnuje svobodu příjemců služeb přemísťovat se do jiného členského státu za účelem získání služeb, bez toho že by jim v tom bylo omezeními bráněno, a že turisty je, mezi jinými, třeba považovat za příjemce služeb.”
Francouzská vláda tvrdila, že ustanovení, jako je to, které je předmětem dané věci, nestanoví omezení ve vztahu ke svobodě být příjemcem služeb. Dále zdůraznila, že trestní řízení není v působnosti ustanovení Smlouvy; zásada zákazu diskriminace se proto neaplikuje. Soud tyto námitky odmítl. Ve vztahu k první bodu podotkl, že ochrana před poškozením v hostitelském členském státě poskytovaná ve stejné míře, jak
o
ochrana poskytovaná vlastním státním příslušníkům je důsledkem svobody pohybu. Ve skutečnosti by takové omezení stejné ochrany proti napadení mohlo být závažnou překážkou pohybu uvnitř Společenství. Ke druhé námitce Soud uvedl, že bez ohledu na to, že tr
e
stní řízení je obecně vyňato z působnosti Smlouvy, právo Společenství pravomoc členských států určitým způsobem omezuje v tom smyslu, že “takové ustanovení legislativy nesmí diskriminovat osoby, kterým právo Společenství přiznává právo na stejné zacházení
,
anebo omezovat základní svobody zaručené právem Společenství”. (
Casati
).

Shrnutí (Summary of the Judgment):
THE PROHIBITION OF DISCRIMINATION LAID DOWN IN PARTICULAR IN ARTICLE 7 OF THE EEC TREATY MUST BE INTERPRETED AS MEANING THAT IN RESPECT OF PERSONS WHOSE FREEDOM TO TRAVEL TO A MEMBER STATE, IN PARTICULAR AS RECIPIENTS OF SERVICES, IS GUARANTEED BY COMMUNITY LAW THAT STATE MAY NOT MAKE THE AWARD OF STATE COMPENSATION FOR HARM CAUSED IN THAT STATE TO THE VICTIM OF AN ASSAULT RESULTING IN PHYSICAL INJURY SUBJECT TO THE CONDITION THAT HE HOLD A RESIDENCE PERMIT OR BE A NATIONAL OF A COUNTRY WHICH HAS ENTERED INTO A RECIPROCAL AGREEMENT WITH THAT MEMBER STATE.

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):