Odbor kompatibility s právem ES Úřad vlády ČR	I S A P Informační Systém pro Aproximaci Práva
	Databáze č. 17 : Databáze judikatury

ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů


	Číslo (Kód CELEX): Number (CELEX Code):		61994C0237

	Název: Title:		Rozsudek ESD ze dne 23. března 1996 Věc č. 237/94 John O´Flynn Rozhodnutí o předběžné otázce (1996) ECR I-2617 “O´Flynn” Opinion of Mr Advocate General Lenz delivered on 21 March 1996. John O' Flynn v Adjudication Officer. Reference for a preliminary ruling: Social Security Commissioner - United Kingdom. Social advantages for workers - Funeral payment. Case C-237/94.

	Publikace: Publication:		European Court Reports 1996 page I-2617

	Předmět (klíčová slova): Keywords

	Související předpisy: Corresponding acts:

	Odkaz na souvisejicí judikáty: Corresponding Judgements:		· věc Sotgiu 152/73 Sotgiu v. Deutsche Bundespost (1974) ECR 153 · věc Allué 33/88 Allué and Another v. Universitá degli Studi di Venezia /1989) ECR 1951 · věc Pinna 41/84 Pinna v. Caisse d´Allocations Familiales de la Savoie /1986) ECR 1 · věc Spotti (není v této sérii) C-272/92 Spotti v. Freistaat Bayern (1993) ECR I-5185 · věc C-111/91 Komise v. Luxembourg (1993) ECR I-817 · věc Biehl C-175/88 Biehl v. Administration des Contributions (1990) ECR I-1779 věc Bachmann C-204/90 Bachmann v. Belgie (1992) ECR I-249


	Plný text: Fulltext:		Ne

Fakta:
Pan O´Flynn, irský státní příslušník, pobýval ve Spojeném Království jako bývalý přistěhovalecký pracovník. Když jeho syn v roce 1988 zemřel, požádal pan O´Flynn o pohřebné, které národní právo Spojeného Království přiznávalo jako dávku státní sociální podpory
.
Jeho žádost byla odmítnuta na základě toho, že pohřeb se konal v Irsku a příslušná ustanovení přiznávají pohřebné pouze v těch případech, kdy se pohřeb koná na území Spojeného Království.
Pan O´Flyn namítal, že územní podmínka se rovná nepřímé diskriminaci na základě státní příslušnosti, kterou zakazuje Článek 7 (2) Nařízení č. 1612/68
1
a pan O´Flyn se odvolal ke Komisaři sociálního zabezpečení, který přerušil řízení a postoupil ESD otázky týkající se interpretace uvedeného ustanovení. Postoupené otázky soud shrnul následovně: “Komisař pro sociální zabezpečení si přeje objasnit, zda Článek 7 (2) Nařízení č. 1612/68 brání
u
stanovení (.....), které přiznává pohřebné přistěhovaleckému pracovníkovi pouze za podmínky, že se pohřeb koná na území členského státu, jehož předpis pohřebné upravuje.(...) Komisař zejména chce znát, zda by měl zohledňovat následující faktory: proporci

a státní příslušnost přistěhovalých pracovníků, kteří splňují spornou podmínku, jak je v praxi obtížné pro přistěhovalého pracovníka splnit tuto podmínku, a důvody, pro které přistěhovalecký pracovník nesplňuje spornou podmínku v konkrétní situaci.

Názor soudu a komentář:
Zastávajíc názor, že pohřebné tvoří dávku sociální podpory ve smyslu čl. 7 (2) Nařízení . 1612/68, Soud opakuje své stanovisko založené na předchozí rozhodovací praxi, podle které toto ustanovení nezakazuje pouze otevřenou formu diskrimina
ce, ale také všechny formy skryté ”,
1
z 15. října 1968 o svobodě pohybu pracovníků za území Společenství (OJ, zvláštní anglické vydání 1968 (II), str. 475).
které použitím jiného rozlišovacího kriteria vedou ve skutečnosti ke stejnému výsledku” (+ viz. Sotgiu). K otázce, jak případ skryté diskriminace určit Soud odkazuje na svoji předchozí rozhodovací praxi, podle které nepřímá diskriminace je tam, kde dotyčná ustanovení,
“
ačkoli použitelná

bez ohledu na státní příslušnost, dopadají v podstatné míře na přistěhovalecké pracovníky.”(+Allué, Pinna) tam, kde “převážná většina z těch, na které dopadají jsou přistěhovalí pracovníci” (+Spotti), “kde dotyčná ustanovení, ačkoli použitelná nediskriminačně, mohou být snáze uspokojeny vlastními pracovníky, nežli při
s
těhovalými” (+Případ C-111/91, Komise v. Luxembourg) “nebo kde je nebezpečí, že mohou působit zvláště ke škodě přistěhovaleckým pracovníkům” (+Biehl, Bachmann). “Z celé předcházející rozhodovací praxe soudu vyplývá, že (.....) ustanovení národních právníc
h
řádů musí být považováno za nepřímo diskriminující, pokud je samo schopno dopadat na přistěhovalé pracovníky více, než na národní pracovníky a je-li zde nebezpečí, že přistěhovalé pracovníky znevýhodní. V této souvislosti není nezbytné dokázat, že dotyč
n
é ustanovení v praxi dopadne na podstatnou část přistěhovalých pracovníků. Je postačující, že takové ustanovení je schopno takový efekt míti. “
Na základě výše uvedených požadavků Soud shledal, že územní podmínka se rovná nepřímé diskriminaci, kterou ustanovení čl. 7(2) Nařízení č. 1612/68 zakazuje, neboť převážně přistěhovalí pracovníci musí při úmrtí člena rodiny zorganizovat pohřeb v jiném členském státě, a to z důvodů vztahů jejich rodiny k rodné zemi.
Nepřímá diskriminace může být odůvodnitelná “objektivními úvahami nezávislými na státní příslušnost dotčených pracovníků a jsou li úměrné legitimnímu účelu sledovanému národním právním řádem” (+Bachmann, Komise v. Luxembourg, Allué). Jako odůvodnění uvedla Velká Británie

na straně jedné

účely národního předpisu, konkrétně ochranu veřejného zdraví, vysoké náklady a praktické obtíže při vyplácení příspěvku v případech, kdy se pohřeb nebo kremace konají mimo území Spojeného Království na straně druhé. Soud nepřijímá tyto důvody jako odůvodnění. Účelu ochra
n
y veřejného zdraví může být dosaženo i když se pohřeb koná mimo území Spojeného království. Co se týče nákladů pohřbu, Soud nepřijímá, že by náklady byly vyšší jestliže se pohřeb koná v jiném členském státě, a i kdyby je možno tento problém řešit ustanov
e
ním fixních paušálních částek. Protože náklady na přepravu, podle dotyčného předpisu, nemohou být hrazeny a nemohou tak odůvodňovat územní podmínku. Důvody uváděné Spojeným Královstvím jako odůvodnění

nemohou být považovány za “úměrné” legitimnímu účelu, neboť se neukázaly býti (veřejné zdraví) nutné nebo nejvhodnějším prostředkem k dosažení sledovaného účelu (omezení vysokých nákladů/praktičnost).

Shrnutí (Summary of the Judgment):

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):