Odbor kompatibility s právem ES Úřad vlády ČR	I S A P Informační Systém pro Aproximaci Práva
	Databáze č. 17 : Databáze judikatury

ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů


	Číslo (Kód CELEX): Number (CELEX Code):		61990J0006

	Název: Title:		JUDGMENT OF THE COURT OF 19 NOVEMBER 1991. ANDREA FRANCOVICH AND DANILA BONIFACI AND OTHERS V ITALIAN REPUBLIC. REFERENCES FOR A PRELIMINARY RULING: PRETURA DI VICENZA AND PRETURA DI BASSANO DEL GRAPPA - ITALY. FAILURE TO TRANSPOSE A DIRECTIVE - LIABILITY OF THE MEMBER STATE. JOINED CASES C-6/90 AND C-9/90. Rozsudek ESD ze dne 19. listopadu 1991 Spojené věci C-6/90 a C-9/90 Andrea Francovich v. Italian Republic a Danila Bonifaci a Jiní v. Italská republika Rozhodnutí o předběžné otázce (1995) ECR I-3843 “Francovich ”

	Publikace: Publication:		REPORTS OF CASES 1991 PAGES I-5357

	Předmět (klíčová slova): Keywords		SOCIAL PROVISIONS;

	Související předpisy: Corresponding acts:		380L0987

	Odkaz na souvisejicí judikáty: Corresponding Judgements:		· Becker věc C 8/81 Becke v. Finanzamt Mster-Innenstadt (1982) ECR 53 · Van Gend en Loos věc 26/62 Van Gend en Loos (1963) ECR 1 · Costa Case 6/64 Costa v. ENEL (1964) 585 · Simmenthal věc 106/77 Amministrazione delle Finanze dello Stato v. Simmenthal (1978) ECR 629 · Factortame věc C - 213/89 Factortame (1990) ECR I-2433 · Hublet věc 6/60 Humblet v. Belgium (1960) ECR 559 · Russo věc 60/75 Russo v. AIMA (1976) ECR 45 · Rewe v. Landwirtschaftskammer věc 33/76 Rewe v, Kabdwurtscgaftsjanner Saarkabd (1976) ECR 1989 · Rewe v. Hauptzollamt Kiel věc 158/80 Rewe v. Hauptzollamt Kiel (1981) ECR 1805 · San Giorgio věc 199/82 Admministrazione della Finanze dello Stalo v. San Giorgio (1985) ECR 3595


	Plný text: Fulltext:		Ne

Fakta:
Mr Francovich and the other plaintiffs in the main proceedings were employees who due to the insolvency of their employers had suffered a loss of outstanding wages. They now claimed payment for these losses from the Italian Republic which had failed to transform Council Directive 80/987/EEC.
Of 20 October 1980 on the approximation of the laws of the Member States relating to the protection of employees in the event of the insolvency of their employer (OJ 1980 L 283, p. 23).

Directive 80/987 is intended to guarantee employees a minimum level of protection under Community law in the event of insolvency of their employer. In particular, it provides for specific guarantees of payment of unpaid wage claims. Under Article 11, the Member States were required to transpose the Directive into national law by 23 October 1983. The Italian Republic had failed to fulfil that obligation, and its default was recorded by the Court in its judgement in Case 22/87
Commission v Italy
[1989] ECR 143.
The national court’s to which Mr Francovich and the other plaintiffs appealed, stayed the proceedings and under Article 177 of the Treaty referred to the Court of Justice the question of whether in the present circumstances Directive 80/987 was directly applicable as against the Member State or whether the Member State was liable to pay damages for its failure to in due time transform the directive.
Pan Francovich a ostatní navrhovatelé v hlavních řízeních byli zaměstnanci, kteří kvůli platební neschopnosti svých zaměstnavatelů utrpěli ztráty v podobě nezaplacených mezd. Žádali nyní zaplacení těchto ztrát po Italské republice, která neprovedla Směrnici 80/987/EEC.
1

Záměrem Směrnice 80/987 je zaručit prostřednictvím komunitárního práva minimální stupeň ochrany zaměstnanců pro případ insolventnosti jejich zaměstnavatelů. Zvláště stanoví specifické záruky pro vyplacení nároků z nezaplacených mezd. Podle článku 11 byly členské státy k 23. říjnu 1983 povinny transponovat Směrnici do svých národních právních řádů. Italská republika nesplnila svoji povinnost a toto její prodlení bylo So
u
dem uvedeno v jeho rozsudku ve věci 22/87 Komise v. Itálie (1989) ECR 143.

Národní soud, ke kterému se pan Francovich a ostatní navrhovatelé odvolali, přerušil řízení a v souladu s článkem 177 Smlouvy postoupil Soudnímu dvoru otázku, zda byla Směrnice 80/987 za daných okolností bezprostředně použitelná proti členskému státu, nebo zda byl z důvodu včasného neprovedení směrnice členský stát odpovědný k náhradě škod.

Názor soudu a komentář:
The
Francovich
judgement is the basis for the Community law of the liability of Member States for failure to transform a directive. Before addressing the question of liability, the Court, however, examines whether Directive 80/987 is directly applicable as against the Member States.
In a consistent line of cases, the Court has established that “wherever the provisions of a directive appear, as far as their subject-matter is concerned, to be unconditional and sufficiently precise, those provisions may, in the absence of implementing measures adopted within the prescribed period, be relied upon as against any national provision which is incompatible with the directive or in so far as the provisions of the directive define rights which individuals are able to assert against the State” (
Becker
). In the present case, three points must be considered: “the identity of the persons entitled to the guarantee provided, the content of that guarantee and the identity of that person liable to provide the guarantee”. While the Court finds that the directive is sufficiently precise as regards the persons entitled to the guarantee and as regards the content of that guarantee, the directive does not, however, “identify the person liable to provide the guarantee and the State cannot be considered liable on the sole ground that it has failed to take transposition measures within the prescribed period”.
The Court thus turns to the question of the liability of the State for loss and damage resulting from breach of its obligations under Community law. It first addresses the existence of State liability as a matter of principle and secondly turns to the conditions of such liability.
The Court establishes that it is a principle of Community law that the Member States are obliged to make good loss and damage caused to individuals by breaches of Community law for which they can be held responsible. It bases this principle on two columns: (1) The necessity of giving full effectiveness to Community law and (2) the Member States’ obligations under Article 5 of the Treaty: Also the nationals of the Member States are subjects of the Community legal system and may have rights under it. Such rights may also arise “by virtue of obligations which the Treaty imposes in a clearly defined manner both on individuals and on the Member States and the Community institutions” (
Van Gend en Loos; Costa
). The courts “must ensure that those rules take full effect and must protect the rights which they confer on individuals” (
Simmenthal; Factortame
). “The full effectiveness of Community rules would be impaired and the protection of the rights which they grant would be weakened if individuals were unable to obtain redress when their rights are infringed by a breach of Community law for which a Member State can be held responsible.” The second column on which the Court bases the principle of liability is Article 5 of the Treaty, under which Member States are required to take all appropriate measures to ensure fulfilment of their obligations under Community law: “Under these is the obligation to nullify the unlawful consequences of a breach of Community law” (
Humblet
).
Having thus established that State liability is a principle of Community law, the Court goes on to point out the conditions for a right to damages under this principle. In a case where a Member State has failed to fulfil its obligations under Article 189 of the Treaty, a right to reparation is subject to three conditions: (1) that the result prescribed by the directive should entail the grant of rights to individuals; (2) that it should be possible to identify the content of those rights on the basis of the provisions of the directive and (3) that there is a causal link between the breach of the State’s obligation and the loss and damage suffered by the injured parties.
As to the details of the liability thus granted, the Court refers to the national law: “[I]t is on the basis of the rules of the national law on liability that the State must make reparation for the consequences of the loss and damage caused. In the absence of Community legislation, it is for the internal legal order of each Member State to designate the competent courts and lay down the detailed procedural rules for the legal proceedings intended fully to safeguard the rights which individuals derive from Community law” (
Russo; Rewe v Landwirtschaftskammer; Rewe v Hauptzollamt Kiel
). “[T]he substantive and procedural conditions for reparation of loss and damage laid down by the national law of the Member States must not be less favourable than those relating to similar domestic claims and must not be so framed as to make it virtually impossible or excessively difficult to obtain reparation” (
San Giorgio
).
On the basis of these general principles of State liability, the Court then ascertains the liability of the Italian Republic in the present case. Referring to its analysis concerning the direct applicability of Directive 80/987, the Court points out that it grants rights to individuals and that the content of these rights can be identified on the basis of the provisions of the directive. The Court therefore concludes that “the national court must, in accordance with the national rules on liability, uphold the right of employees to obtain reparation of loss and damage caused to them as a result of failure to transpose the directive”.
Rozsudek ve věci
Francovich
je v rámci komunitárního práva základem
pro posuzování odpovědnosti členských států za neprovedení směrnice. Předtím,
než se Soud zabýval otázkou
___________________________________

1
ze dne 20. října 1980 o sblížení předpisů členských států týkajících se ochrany zaměstnanců pro případ platební neschopnosti jejich zaměstnavatelů (OJ 1980 L282, str. 23).

odpovědnosti, zkoumal, zda Směrnice 80/987 je bezprostředně použitelná proti

členským státům.

V konsistentní řadě případů Soud stanovil, že “kdykoliv ustanovení směrnice, pokud jde o jejich předmět úpravy, jsou bezpodmínečná a dostatečně určitá, taková ustanovení mohou být v případě, že nejsou přijata implementační opatření v předepsané lhůtě, užita proti kterémukoli národnímu ustanovení, které je neslučitelné se směrnicí, pokud ustanovení směrnice
definují práva, která mohou jednotlivci uplatnit proti státu” (*
Becker
). Ve stávající věci musí být brány v úvahu tři body: “totožnost osob oprávněných k zárukám, obsah záruk a totožnost osob odpovědných poskytovat záruky”. Zatímco Soud shledává, že směrnice je dostatečně určitá pokud se týče osob oprávněných k záruce a pokud se týká obsahu záruk, Směrnice však “neidentifikuje osoby odpovědné poskytovat záruky a stát nemůže být považován za odpovědného poskytovat záruky z jediného titulu, že opomněl provés
t
směrnici v předepsané lhůtě.”

Soud se proto vrací k otázce odpovědnosti státu za ztráty a škody vyplývající z porušení jeho povinností podle komunitáního práva. V prvé řadě se zabývá existencí odpovědnosti států jako otázky principu a za druhé se zabývá podmínkami takové odpovědnosti.

Soud konstatuje, že je zásadou komunitárního práva, že členské státy jsou povinny nahradit ztráty a škody jednotlivcům, které jim byly způsobeny porušením komunitárního práva, za které nesou státy odpovědnost. Tuto zásadu opírá o dva pilíře: (1) potřebu zajistit komunitárnímu právu plnou účinnost a (2) povinnosti členských států vyplývající z článku 5 Smlouvy: Rovněž státní příslušníci členských států jsou subjekty práva Společenství a z toho pro ně plynou práva. Některá t
a
ková práva mohou vznikat “na základě povinností, které Smlouva výslovně a jasně ukládá jak jednotlivcům a členským státům tak i institucím Společenství” (
*Van

Gend en Loos; Costa
) . Soudy “musí zajistit, aby tato pravidla byla plně účinná a musí zajistit ochranu práv, která jednotlivcům poskytují”. (
*Simmenthal
;
Factortame
). “Plná účinnost pravidel práva Společenství by byla narušena a ochrana práv, která poskytují by byla oslabena, kdyby jednotlivci nemohli obdržet náhradu pro případ, kdy jsou jejich práva poškozena, a to porušením práva Společenství, ze strany členského státu”. Druhý pilíř, o který opírá Soud zásadu odpovědnosti je článek 5 Smlouvy, podle které členské

státy jsou povinny podniknout veškerá vhodná opatření k zajištění plnění svých povinností podle komunitátního práva: “Mezi těmito povinnostmi je to povinnost odstranit protiprávní důsledky porušení práva Společenství”. (
*Humblet
).

Po konstatování, že odpovědnost státu je zásadou práva Společenství, Soud dále vymezuje podmínky práva na odškodnění podle této zásady. V případě, kdy členský stát nesplnil své povinnosti vyplývající z článku 189 Smlouvy, právo na náhradu škody je podmíněno třemi podmínkami: (1) že výsledek předepsaný směrnicí zahrnuje poskytnutí práv jednotlivcům; (2) že bylo
m
ožné určit obsah takových práv na základě ustanovení směrnice (3); že je zde příčinná souvislost mezi porušením povinností Státu a ztrátou nebo škodou, kterou utrpěla poškozená strana.

K podrobnostem takovéto odpovědnosti Soud odkazuje na národní právo: “Jsou to předpisy národního práva týkající se odpovědnosti, podle kterých stát musí odškodnit způsobenou ztrátu nebo škodu. V případě, že komunitární právo neobsahuje příslušná pravidla je na vnitrostátním právu členských států určit příslušnost soudu a s
t
anovit podrobná procesní pravidla k řízením plně zajišťujícím práva, která jednotlivci náleží podle komunitárního práva. (
*Russo
;
Rewe v. Landwirstschaft-skammer; Rewe v. Hauptrollamt Kiel
). Materiální a procesní podmínky pro náhradu za ztráty a škody up
ravené národním právem členských států nesmí být méně příznivé než ty, které se vztahují k podobným domácím nárokům a nesmí být konstruovány tak, aby obdržení náhrady bylo prakticky nemožné, nebo výjímečně obtížné.” (
*San

Giorgio).

Na základě těchto obecných pravidel odpovědnosti státu Soud zjišťuje odpovědnost Italské republiky v této věci. S odvoláním na své analýzy týkající se bezprostřední použitelnosti Směrnice 80/987 Soud zdůrazňuje, že tím poskytuje práva jednotlivcům a že obsah těchto práv může b
ý
t identifikován na základě ustanovení směrnice. Soud proto dochází k závěru, že “národní soud musí v souladu s národními předpisy o odpovědnosti potvrdit právo zaměstnanců na náhrady ztrát a škod jež jim byly způsobeny jako důsledek neprovedení směrnice”.

Shrnutí (Summary of the Judgment):
1. THE RIGHT OF A MEMBER STATE TO WHICH A DIRECTIVE IS ADDRESSED TO CHOOSE AMONG SEVERAL POSSIBLE MEANS OF ACHIEVING THE RESULT REQUIRED BY IT DOES NOT PRECLUDE THE POSSIBILITY FOR INDIVIDUALS OF ENFORCING BEFORE THE NATIONAL COURTS RIGHTS WHOSE CONTENT CAN BE DETERMINED SUFFICIENTLY PRECISELY ON THE BASIS OF THE PROVISIONS OF THE DIRECTIVE ALONE.

2. ALTHOUGH THE PROVISIONS OF DIRECTIVE 80/987 ON THE PROTECTION OF EMPLOYEES IN THE EVENT OF THE INSOLVENCY OF THE EMPLOYER ARE SUFFICIENTLY PRECISE AND UNCONDITIONAL AS REGARDS THE DETERMINATION OF THE PERSONS ENTITLED TO THE GUARANTEE AND AS REGARDS THE CONTENT OF THAT GUARANTEE, WHERE NO IMPLEMENTING MEASURES ARE ADOPTED BY THE MEMBER STATE WITHIN THE PRESCRIBED PERIOD THE PERSONS CONCERNED CANNOT ENFORCE THOSE RIGHTS BEFORE THE NATIONAL COURTS, SINCE THE PROVISIONS OF THE DIRECTIVE DO NOT IDENTIFY THE PERSON LIABLE TO PROVIDE THE GUARANTEE AND THE STATE CANNOT BE CONSIDERED LIABLE ON THE SOLE GROUND THAT IT HAS FAILED TO TAKE TRANSPOSITION MEASURES WITHIN THE PRESCRIBED PERIOD.

3. THE FULL EFFECTIVENESS OF COMMUNITY RULES WOULD BE IMPAIRED AND THE PROTECTION OF THE RIGHTS WHICH THEY GRANT WOULD BE WEAKENED IF INDIVIDUALS WERE UNABLE TO OBTAIN REPARATION WHEN THEIR RIGHTS ARE INFRINGED BY A BREACH OF COMMUNITY LAW FOR WHICH A MEMBER STATE CAN BE HELD RESPONSIBLE. SUCH A POSSIBILITY OF REPARATION BY THE MEMBER STATE IS PARTICULARLY INDISPENSABLE WHERE THE FULL EFFECTIVENESS OF COMMUNITY RULES IS SUBJECT TO PRIOR ACTION ON THE PART OF THE STATE AND WHERE, CONSEQUENTLY, IN THE ABSENCE OF SUCH ACTION, INDIVIDUALS CANNOT ENFORCE BEFORE THE NATIONAL COURTS THE RIGHTS CONFERRED UPON THEM BY COMMUNITY LAW. IT FOLLOWS THAT THE PRINCIPLE WHEREBY A STATE MUST BE LIABLE FOR LOSS AND DAMAGE CAUSED TO INDIVIDUALS BY BREACHES OF COMMUNITY LAW FOR WHICH THE STATE CAN BE HELD RESPONSIBLE IS INHERENT IN THE SYSTEM OF THE TREATY. A FURTHER BASIS FOR THE OBLIGATION OF MEMBER STATES TO MAKE GOOD SUCH LOSS AND DAMAGE IS TO BE FOUND IN ARTICLE 5 OF THE TREATY, UNDER WHICH THEY ARE REQUIRED TO TAKE ALL APPR
OPRIATE MEASURES, WHETHER GENERAL OR PARTICULAR, TO ENSURE THE IMPLEMENTATION OF COMMUNITY LAW, AND CONSEQUENTLY TO NULLIFY THE UNLAWFUL CONSEQUENCES OF A BREACH OF COMMUNITY LAW.

4. ALTHOUGH THE LIABILITY OF THE MEMBER STATE TO MAKE GOOD LOSS AND DAMAGE CAUSED TO INDIVIDUALS BY BREACHES OF COMMUNITY LAW FOR WHICH IT CAN BE HELD RESPONSIBLE IS REQUIRED BY COMMUNITY LAW, THE CONDITIONS UNDER WHICH THERE IS A RIGHT TO REPARATION DEPEND ON THE NATURE OF THE BREACH OF COMMUNITY LAW GIVING RISE TO THE LOSS AND DAMAGE WHICH HAVE BEEN CAUSED. IN THE CASE OF A MEMBER STATE WHICH FAILS TO FULFIL ITS OBLIGATION UNDER THE THIRD PARAGRAPH OF ARTICLE 189 OF THE TREATY TO TAKE ALL THE MEASURES NECESSARY TO ACHIEVE THE RESULT PRESCRIBED BY A DIRECTIVE THE FULL EFFECTIVENESS OF THAT RULE OF COMMUNITY LAW REQUIRES THAT THERE SHOULD BE A RIGHT TO REPARATION WHERE THREE CONDITIONS ARE MET, THAT IS TO SAY, FIRST, THAT THE RESULT PRESCRIBED BY THE DIRECTIVE SHOULD ENTAIL THE GRANT OF RIGHTS TO INDIVIDUALS; SECONDLY, THAT IT SHOULD BE POSSIBLE TO IDENTIFY THE CONTENT OF THOSE RIGHTS ON THE BASIS OF THE PROVISIONS OF THE DIRECTIVE; AND THIRDLY, THAT THERE SHOULD BE A CAUSAL LINK BETWEEN THE BREACH OF THE STA
TE' S OBLIGATION AND THE LOSS AND DAMAGE SUFFERED BY THE INJURED PARTIES. IN THE ABSENCE OF ANY COMMUNITY LEGISLATION, IT IS IN ACCORDANCE WITH THE RULES OF NATIONAL LAW ON LIABILITY THAT THE STATE MUST MAKE REPARATION FOR THE CONSEQUENCES OF THE LOSS AND DAMAGE CAUSED. NEVERTHELESS, THE RELEVANT SUBSTANTIVE AND PROCEDURAL CONDITIONS LAID DOWN BY THE NATIONAL LAW OF THE MEMBER STATES MUST NOT BE LESS FAVOURABLE THAN THOSE RELATING TO SIMILAR DOMESTIC CLAIMS AND MUST NOT BE SO FRAMED AS TO MAKE IT VIRTUALLY IMPOSSIBLE OR EXCESSIVELY DIFFICULT TO OBTAIN REPARATION.

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):