Odkaz:

Rozsudek Soudního dvora ze dne 10. října 1978, Centrafarm BV v. American Home Products Corporation, Věc 3/78, Recueil 1978, s. 01823

Klíčová slova:

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Arondissementsrechtbank Rotterdam – Nizozemsko. Serenid – Seresta

Předmět:

Výklad článku 36 Smlouvy

Skutkové okolnosti:

Skutkový stav věci, průběh řízení a vyjádření předložená podle článku 20 Statutu Soudního dvora EHS mohou být shrnuty takto:

I – Skutkový stav a řízení

1. American Products Home Corporation (dále jen „AHPC“), žalovaná v původním řízení, je majitelem ochranné známky Seresta, zapsané na její jméno v rejstříku ochranných známek Beneluxu v oddíle „Préparations médicinales et pharmaceutiques, notamment des préparations tranquillisantes, sédatives et anti-spasmodiques“ („Léčivé a farmaceutické přípravky, zejména trankvilizéry, sedativa a antispasmodika“). Ve Spojeném království je AHPC majitelem ochranné známky Serenid D pro shodný typ výrobku. Tyto známky jsou používány k označování léčivého přípravku, jehož hlavní účinná látka nese název oxazepam. AHPC vlastní v Nizozemsku a ve Spojeném království též patent na oxazepam a/nebo jeho přípravu.

Dvě společnosti náležející do skupiny AHPC jsou držiteli licencí na ochrannou známku Seresta v Nizozemsku a na ochrannou známku Serenid D ve Spojeném království.

Léčebný účinek tablet Seresta a Serenid je shodný. Složení obou léčivých přípravků však zcela shodné není. Z hlediska spotřebitele tkví nejzřetelnější rozdíl v chuti.

2. Společnost Centrafarm, žalobce v původním řízení, prodávala v Nizozemsku tablety oxazepamu pod ochrannou známkou Seresta. Na obalu byl kromě ochranné známky uveden údaj „Centrafarm BV, Rotterdam, telefon 010-151411“. Ochrannou známku Seresta používala Centrafarm pro tyto tablety rovněž ve svých cenících a katalozích. Tvrdí, že uvedené tablety nakoupila ve Spojeném království, kde byly skupinou AHPC uvedeny do oběhu pod ochrannou známkou Serenid D, a sama je posléze uvedla do oběhu v Nizozemsku v novém obalu.

3. AHPC zpochybňuje, že vyrobila všechen oxazepam prodávaný v Nizozemsku společností Centrafarm. Soud původního řízení vychází nicméně z předpokladu, že skutečnosti uvedené společností Centrafarm jsou pravdivé.

4. Předseda Arrondissementsrechtbank Rotterdam rozhodujícího v řízení o předběžném opatření zakázal rozsudkem ze dne 2. srpna 1977 společnosti Centrafarm zasahovat do práv AHPC z ochranné známky Seresta.

5. V původním řízení před týmž soudem Centrafarm žádala, aby bylo rozhodnuto, že je oprávněna uvádět na trh v Nizozemsku pod ochrannou známkou Seresta oxazepam vyrobený AHPC a legálně uváděný na trh v jiných zemích společného trhu jako hromadně vyráběný léčivý přípravek.

AHPC ve svém stanovisku žádala, aby nárok Centrafarm byl zamítnut a aby jako protinárok bylo zejména rozhodnuto, že jednání společnosti Centrafarm zasahuje do vlastnických práv AHPC z ochranné známky Seresta.

6. Rozhodnutím ze dne 19. prosince 1977 Arrondissementsrechtbank přerušil řízení a v souladu s článkem 177 Smlouvy předložil Soudnímu dvoru tyto otázky:

„I. Za předpokladu, že

1) jeden nebo více podniků náležejících do stejné skupiny je oprávněno používat pro určitý výrobek v různých státech EHS ochranné známky pod podmínkou, že v členském státě A je zapsaná pouze ochranná známka X a v členském státě B pouze ochranná známka Y;

2) po uvedení zboží označeného ochrannou známku X do prodeje majitelem ochranné známky je toto zboží vyvezeno třetí osobou, která toto zboží nakoupila, a dovezeno do členského státu B;

3) osoba dovážející toto zboží do posledně uvedeného členského státu z něho odstraní ochrannou známku X, umístí na ně ochrannou známku Y a následně uvede toto zboží do prodeje v tomto státě;

4) právní předpisy posledně uvedeného státu týkající se ochranných známek opravňují majitele ochranné známky k tomu, aby se právními prostředky bránil proti tomu, aby zboží označené ochrannou známkou Y bylo v tomto státě uvedeno do prodeje jinou osobou;

brání v tomto případě pravidla týkající se volného pohybu zboží, která jsou obsažena ve Smlouvě o EHS, majiteli ochranné známky využít práva zmíněného výše v bodě 4, bez ohledu na ustanovení článku 36?

7. Ze spisu týkajícího se této věci vyplývá, že nizozemské předpisy, na které odkazuje ve druhé předběžné otázce předkládající soud, jsou předpisy uvedené v zákoně o distribuci léků ze dne 28. července 1958 (Wet op de geneesmiddelenvoorziening, Stb. 408) a v prováděcích vyhláškách k tomuto zákonu, zejména ve vyhlášce o hromadně vyráběných léčivých přípravcích ze dne 16. července 1973 (Besluit verpakte Geneesmiddelen, Stb. 336), ve znění vyhlášky o registraci hromadně vyráběných léčivých přípravků ze dne 8. září 1977 (Besluit registratie geneesmiddelen, Stb. 537).

V čl. 23 odst. 3 posledně uvedené vyhlášky se stanoví, že „farmaceutický výrobek... může být dovážen do Nizozemska za účelem distribuce pouze osobou, na jejíž jméno je tento výrobek zaregistrován“. V dalších odstavcích jsou stanovena zvláštní pravidla pro paralelní dovozce. Podle těchto pravidel může být paralelní dovozce výrobku na vlastní žádost zapsán v rejstříku hromadně vyráběných léčivých přípravků a farmaceutických přípravků jako majitel, na jehož jméno je tento výrobek zaregistrován, pokud splňuje určité podmínky. Výrobek takto zaregistrovaný na jméno paralelního dovozce může být uveden na trh pod zvláštním názvem, ať už se jedná o původní nebo jiný název, nebo bez zvláštního názvu jako „farmaceutický přípravek“.

8. Směrnice Rady 65/65/EHS ze dne 26. ledna 1965 o sbližování právních a správních předpisů týkajících se hromadně vyráběných léčivých přípravků (Úř. věst. 22, 9. 2. 1965, s. 369), o níž se zmiňuje předkládající soud ve druhé předběžné otázce, stanoví mimo jiné, že žádný hromadně vyráběný léčivý přípravek nesmí být uveden na trh členského státu EHS bez rozhodnutí příslušného orgánu tohoto členského státu o registraci (článek 3).

Za účelem získání registrace stanovené v článku 3 předloží osoba odpovědná za uvedení výrobku na trh příslušnému orgánu žádost, v níž musí být mimo jiné uvedeny tyto údaje: jméno nebo firma, bydliště nebo sídlo osoby odpovědné za uvedení výrobku na trh, případně výrobce; název hromadně vyráběného přípravku (obchodní název nebo obecný název spolu s ochrannou známkou či jménem výrobce nebo odborný název společně s ochrannou známkou či jménem výrobce), kvantitativní a kvalitativní údaje o všech jeho složkách, popis způsobu výroby, kontrolní metody použité výrobcem (článek 4).

Registrace stanovená v článku 3 se zamítne a každá již udělená registrace se pozastaví nebo zruší, jestliže se po ověření údajů a dokumentace, které jsou uvedeny v článku 4, prokáže, že hromadně vyráběný léčivý přípravek je za běžných podmínek použití škodlivý nebo že postrádá léčebnou účinnost (článek 5 a 11).

Na vnitřním a vnějším obalu hromadně vyráběných léčivých přípravků musí být uvedeny mimo jiné tyto údaje: název hromadně vyráběného léčivého přípravku ve smyslu článku 4, jeho složky, referenční číslo pro identifikaci výrobce, registrační číslo hromadně vyráběného léčivého přípravku; jméno nebo firma a bydliště nebo sídlo osoby odpovědné za uvedení výrobku na trh, případně výrobce (článek 13).

9. Předkládací rozhodnutí bylo zapsáno kanceláří Soudního dvora dne 3. ledna 1978.

V souladu s článkem 20 Statutu Soudního dvora ES předložili svá písemná vyjádření účastníci původního řízení, vláda Spolkové republiky Německo, vláda Spojeného království a Komise Evropských společenství.

Na základě zprávy soudce zpravodaje a po vyslechnutí generálního advokáta rozhodl Soudní dvůr zahájit ústní část řízení bez dokazování.

II – Žalobní důvody a argumenty účastníků řízení

K první předběžné otázce

1. Vyjádření Centrafarm

Centrafarm má za to, že majitel ochranné známky může zakázat, aby byla tato známka bez jeho souhlasu umísťována na výrobky, které uvedl na trh bez ochranné známky. V tomto případě se však jedná o zboží, které majitel uvedl na trh jako výrobek označený ochrannou známkou a tedy s úmyslem, aby toto zboží bylo zákazníky považováno za zboží pocházející z jeho podniku.

Centrafarm připouští, že výrobce výrobku označeného ochrannou známkou může mít oprávněné důvody k tomu, aby ve dvou členských státech užíval pro shodný výrobek dvě různé ochranné známky. Podle Centrafarm však v této souvislosti vyvstává otázka, zda je specifický předmět jediné evropské ochranné známky shodný se specifickým předmětem tzv. rozdělené ochranné známky.

Centrafarm v této souvislosti především uvádí, že je podle Soudního dvora irelevantní, zda rozdělení vychází ze svobodného rozhodnutí výrobce nebo majitele ochranné známky, nebo zda je mu uloženo zákonnými opatření nebo je vynuceno jinými okolnostmi. Vyvozuje z toho bezvýznamnost tvrzení AHPC, že se cítila nucena zapsat ve Spojeném království jinou ochrannou známku než Seresta z důvodu práv třetích osob k ochranné známce.

Centrafarm má dále za to, že rozsudek Soudního dvora ze dne 3. července 1974 ve věci 192/73 Van Zuylen v. Hag (Recueil 1974, s. 731) potvrzuje právní teorii, podle níž má územní rozdělení ochranné známky za následek, že majitel ochranné známky musí povolit případné užívání této známky třetími osobami v situacích, kdy by její užívání mohl obvykle zakázat.

Vzhledem k tomu, že majitel ochranné známky není z hlediska rozsudku ve věci Hag oprávněn bránit jejímu užívání na srovnatelných výrobcích, které nepocházejí od něho, je pro Centrafarm obtížně pochopitelné, jak by majitel ochranné známky mohl být oprávněn bránit užívání své ochranné známky u shodných výrobků, které jsou jím vyrobeny. Toto pojetí nachází podle Centrafarm oporu v judikatuře Soudního dvora i v právní teorii.

Centrafarm zdůrazňuje, že z judikatury Soudního dvora vyplývá, že specifickým předmětem práva k ochranné známce je zaručit spotřebiteli totožnost původu výrobku a umožnit tak majiteli ochranné známky zakročit proti označením způsobilým klamat [rozsudek ze dne 22. června 1976 ve věci 119/75, Terrapin v. Terranova (Recueil 1976, s. 1039)] nebo neoprávněnému umístění ochranné známky [rozsudek ze dne 31. října 1974, Centrafarm v. Whintrop (Recueil 1974. s. 1183)].

Společnost Centrafarm zdůrazňuje, že neumístila ochrannou známku Seresta na zboží neoprávněně. Nezpůsobila záměnu původních výrobků označených ochrannou známkou AHPC za výrobky pocházející od třetích osob. Naopak, nabízí výrobek takovým způsobem, aby předešla záměně, tedy pod ochrannou známkou zapsanou v Nizozemsku, pod kterou je výrobek znám zainteresovaným zákazníkům, kteří si jej v důsledku toho spojují s AHPC. Záměr AHPC vytvořit tuto asociaci vyplývá podle Centrafarm ze skutečnosti, že AHPC prodávala výrobek jako výrobek označený ochrannou známkou. Nebezpečí záměny by naproti tomu hrozilo tehdy, kdyby Centrafarm prodávala v Nizozemsku oxazepam pocházející od AHPC pod ochrannou známkou Serenid D, protože Serenid D není ochranná známka zapsaná v Nizozemsku a není tedy jako taková známa zainteresovaným zákazníkům.

Podle Centrafarm neužívá AHPC v různých zemích různé ochranné známky z toho důvodu, aby chránila specifický předmět svého práva k ochranné známce, nýbrž činí tak za tím účelem, aby se nizozemští zákazníci při pohledu na originální oxazepam označený ochrannou známkou Serenid D domnívali, že je jiného původu nebo alespoň že to není skutečný originální výrobek, který je jim znám pod ochrannou známkou Seresta.

Vzhledem k tomu, že funkce ochranné známky jako označení původu neslouží zájmům výrobce, nýbrž poskytuje záruku zákazníkovi, třetí osoba, která nakoupila výrobek a která – jako další prodávající – učiní kroky nezbytné k zajištění toho, aby zákazník nepodléhal mylným domněnkám o původu originálního výrobku označeného ochrannou známkou, nezasahuje podle společnosti Centrafarm do specifického předmětu práva k ochranné známce. Tak tomu zajisté není v případě, kdy užívá ochrannou známku, kterou na dotyčném trhu užívá její majitel.

Podle Centrafarm neposkytla AHPC předkládajícímu soudu důkaz o tom, že byla nucena zvolit ve Spojeném království jinou ochrannou známku než Seresta z důvodu neslučitelnosti této známky se staršími ochrannými známkami náležejícími třetím osobám. Z tvrzení AHPC vyplývá, že každý paralelní dovoz výrobku označeného ochrannou známkou Seresta do výše uvedené země je předem vyloučen z důvodů inherentních známkovému právu. Nezdá se být logické, že by majitel rozdělené ochranné známky mohl jít dále, pokud jde o možnost rozdělení trhů, než majitel evropské ochranné známky, která je v souladu se Smlouvou.

Pokud jde o vyjádření AHPC před předkládajícím soudem, podle něhož Centrafarm neprávem vytýká AHPC, že si zvolila dvě různé ochranné známky pro Nizozemsko a pro Spojené království se zcela určitým záměrem, Centrafarm se omezí pouze na to, že zdůrazní, že AHPC nabízí oxazepam pod těmito ochrannými známkami:

Nizozemsko: Seresta

Spojené království: Serenid D

Itálie: Serpax

Německo: Praxiten

Francie: Seresta

Belgie: Seresta

Podle Centrafarm je nepřesné tvrdit, že Centrafarm nenaráží na překážky v hospodářské soutěži, protože má možnost prodávat v Nizozemsku oxazepam pocházející ze Spojeného království pod ochrannou známkou Serenid D: uvedení nové ochranné známky na trh je totiž spojeno se značnými výdaji, zejména tehdy, existuje-li na trhu pro shodný výrobek již jiná ochranná známka, která je všeobecně známá ; navíc musí paralelní dovozce vynakládat výdaje na zavedení tolika ochranných známek, kolik se jich výrobce rozhodne užívat pro dotyčný výrobek v dalších členských státech; soutěž mezi paralelním a schváleným dovozcem je tedy od samého počátku iluzorní.

Jestliže je třeba předpokládat, že národní ochrannou známku majitele není dovoleno umísťovat na originální výrobek označený ochrannou známkou téhož majitele, je právě tak třeba připustit, že třetím osobám musí být v každém případě umožněno při uvádění tohoto výrobku na trh užívat národní ochrannou známku.

Centrafarm má za to, že Soudní dvůr musí na základě předcházejícího vyjádření rozhodnout, že za okolností týkajících se projednávané věci neslouží postup AHPC k ochraně specifického předmětu jeho práva k ochranné známce nebo že zde přinejmenším – a to v každém případě – existuje zastřené omezování obchodu mezi členskými státy, takže je třeba na první předběžnou otázku odpovědět kladně.

2. Vyjádření AHPC

Dříve než AHPC odpoví na první předběžnou otázku, činí tři poznámky.

Zaprvé uvádí, že Centrafarm v současnosti prodává dotyčný výrobek pod generickým názvem oxazepam.

Zadruhé upozorňuje, že předsedovi soudu pověřeného rozhodováním v řízení o předběžném opatření předložila důkazy o tom, že ve Spojeném království nezvolila různé ochranné známky záměrně, aby rozdělila trhy členských států.

Zatřetí zpochybňuje, že by se pravidla týkající se úhrady ze strany zdravotních pojišťoven lišila podle toho, zda se jedná o paralelně dovážený oxazepam, nebo nikoli, jak tvrdila společnost Centrafarm před předkládajícím soudem. Od 1. listopadu 1977 je lékárníkům naopak poskytována zdravotními pojišťovnami dodatečná platba za paralelně dovážený oxazepam s cílem povzbudit je k tomu, aby se zásobovali u paralelních dovozců.

V odpovědi na druhou předběžnou otázku AHPC úvodem zdůrazňuje, že výrobce nového výrobku usiluje vždy o vytvoření jediné ochranné známky pro tento výrobek, která by byla platná po celém světě, aby mohl těžit z dobrého jména mimo určitou zemi, ve které výrobek toto dobré jméno získal.

Vzhledem k tomu, že se název Serax používaný ve Spojených státech pro oxazepam střetl v jiných zemích s již existujícími ochrannými známkami, zvolila AHPC pro většinu zemí ochrannou známku Serepax. Posledně uvedená ochranná známka je však blokována mimo jiné ve Spojeném království. Příslušná divize skupiny AHPC pro Spojené království a Irsko a příslušná divize pro kontinentální Evropu v důsledku toho a nezávisle na sobě rozhodly, že budou používat název Serenid D pro Spojené království a Irsko a název Seresta kromě dalších zemí pro Nizozemsko.

Ve čtrnáctém bodě odůvodnění rozsudku ve věci 192/73, Hag, rozhodl Soudní dvůr, že informování spotřebitelů o původu výrobku označeného ochrannou známkou může být zajištěno „jinými prostředky“ než těmi, které by nepříznivě ovlivnily volný pohyb zboží. S ohledem na tento rozsudek se zdá být rozumné, aby AHPC v projednávané věci požadovala použití „jiných prostředků“ pro označení původu, například údaj „originální výrobek“, jak to Centrafarm v současnosti činí. Z hlediska AHPC nemá Centrafarm žádné právo využívat dobrého jména ochranné známky Seresta, které vybudovala AHPC, protože Centrafarm pro tento účel nevynaložila žádné úsilí ani výdaje. Jestliže se Centrafarm domnívá, že příliš málo lékařů předepisuje Serestu namísto oxazepamu, měla by uvedením svého výrobku na trh pod vlastní ochrannou známkou a vytvořením vlastního dobrého jména pro něj zajistit jeho všeobecnou známost.

Otázka zákonnosti změny ochranné známky provedené bez povolení u výrobku jiné osoby nebyla v rámci nizozemského práva nebo práva Beneluxu nikdy zkoumána judikaturou ani právní teorií. Podle AHPC je nicméně jasné, že jednání Centrafarm je z hlediska těchto právních systémů protiprávní. Tento závěr podle ní nachází oporu ve znění článku 13 A společného zákona Beneluxu o ochranných známkách a vyplývá ze stanoviska více autorů k otázce umístění ochranné známky na výrobky neindividualizované touto známkou. Pokud jde o právo jiných zemí Společenství, AHPC poznamenává, že z dokumentace předložené Soudnímu dvoru ve věci 102/77, Hoffmann-La Roche v. Centrafarm (rozsudek ze dne 13. května 1978), týkající se otázky přebalení a opětovného umístění stejné ochranné známky vyplývá, že umístění jiné ochranné známky téhož majitele na přebalený výrobek je v těchto zemích rovněž protiprávní.

Stejný závěr vyplývá podle AHPC z předběžného návrhu nařízení o ochranné známce Společenství.

Ve smyslu osmého bodu odůvodnění rozsudku ve věci 16/74, Winthrop, náleží osoba, která těží z dobrého jména ochranné známky, aniž by na tento účel vynaložila kapitál, do kategorie „soutěžitelů, kteří... (se pokoušejí) zneužít umístění jiné ochranné známky a její pověsti, když prodávají výrobky neoprávněně opatřené touto ochrannou známkou“.

Na argument společnosti Centrafarm, podle něhož neumísťuje na dotyčné výrobky ochrannou známku Seresta „neoprávněně“ (nizozemsky „valselijk“), neboť oxazepam pochází od AHPC, odpovídá AHPC tím, že slovo „vals“ (česky „neoprávněný“) nemá v nizozemštině pouze význam charakterizující snahu o zneužití, nýbrž znamená též například: „být v rozporu s pravidly nebo normami, nenáležitý, nesprávný, chybný, nepravdivý“. Pokouší-li se Centrafarm těžit z dobrého jména, na jehož získání nevynaložila žádný kapitál, její chování je „neoprávněné“, protože je v rozporu s vnitrostátními předpisy i s předpisy Společenství, a tudíž z hlediska korektní hospodářské soutěže „nenáležité; nesprávné, chybné, mylné“.

AHPC dodává, že výše uvedený bod odůvodnění rozsudku prokazuje, že ochrana proti neoprávněnému využívání pověsti ochranné známky představuje „ochranu oprávněného zájmu ze strany majitele ochranné známky nebo obchodního jména“ ve smyslu šestého bodu odůvodnění rozsudku ve věci 119/75, Terrapin.

AHPC dále odkazuje na článek profesora W. van Gervena „The Recent Case-Law of the Court of Justice concerning Articles 30 a 36 of the EEC Treaty“, Common Market Law Review, únor 1977, s. 5 a násl. Tento autor se domnívá, že z judikatury Soudního dvora vyplývá, že zájmy a hodnoty odlišné od těch, které jsou uvedeny v článku 36 Smlouvy, si rovněž zasluhují jistou míru ochrany a umožňují proto určité výjimky ze zákazu uvedeného v článku 30 za předpokladu, že:

– tyto zájmy vykazují nějakou souvislost se záležitostmi uvedenými v článku 36;
– opatření jsou přiměřená;
– neexistuje systém Společenství zahrnující zájem nebo hodnotu, který/á má být chráněn/a;
– opatření nepředstavuje prostředek svévolné diskriminace nebo zastřeného omezování obchodu mezi členskými státy.

Jestliže je na jedné straně a za výše uvedených podmínek možné vykládat pojem „průmyslového a obchodního vlastnictví“ ve smyslu článku 36 širokým způsobem, není na druhé straně možné vykládat ochranu specifického předmětu ochranné známky tak, že zahrnuje pouze funkci označení původu výrobku a vylučuje ochranu před nekalou soutěží, která spočívá v neoprávněném využívání pověsti, dobrého jména ochranné známky. AHPC má dále za to, že ochrana práva k ochranné známce, kterého se v projednávané věci dovolává, se týká specifického předmětu tohoto práva.

Podle AHPC by mělo být její žádosti vyhověno, i kdyby měla být její opatření v projednávané věci považována za opatření, která se netýkají specifického předmětu jejího práva k ochranné známce, neboť tato opatření splňují čtyři podmínky uvedené profesorem W. Van Gervenem:

– nekalá soutěž se vztahuje k průmyslovému a obchodnímu vlastnictví;
– jednání AHPC splňuje kritérium přiměřenosti, neboť Centrafarm má možnost udat původ jinými prostředky;
– neexistují právní předpisy Společenství týkající se nekalé soutěže;
– jednání AHPC není svévolně diskriminační a stejně tak nepředstavuje zastřenou překážku obchodu mezi členskými státy, neboť je namířeno proti neoprávněnému využívání pověsti ochranné známky ve smyslu stanoveném Soudním dvorem při vymezování specifického předmětu práva k ochranné známce v osmém bodě odůvodnění výše zmíněného rozsudku ve věci 16/74, Winthrop, a proti újmě způsobené korektní hospodářské soutěži, kterou má Smlouva chránit, jak vyplývá z její preambule.

V rozsahu, v němž představuje jednání AHPC opatření s účinkem rovnocenným množstevnímu omezení ve smyslu článku 30, dotýká se v každém případě už samotnou svou povahou bez rozdílu domácích i dovážených výrobků. Toto jednání může nicméně spadat podle rozsudku Soudního dvora ze dne 16. listopadu 1977 ve věci 13/77, G.B.- INNO-B.M. v ATAB (Recueil 1977, s. 2115) do působnosti článku 30, stane-li se odbyt dovážených výrobků „nemožný, nebo obtížnější než odbyt domácích výrobků“. Avšak tak tomu není, jak má AHPC za to, v tomto případě, jelikož právní předpisy týkající se farmaceutických výrobků nezakazují dovoz pod ochrannou známkou Seresta a jelikož zákaz uložený skupinou AHPC je bez diskriminace použitelný vůči všem jejím soutěžitelům.

3. Vyjádření Spolkové republiky Německo

Vláda Spolkové republiky Německo zdůrazňuje, že právní předpisy týkající se ochranných známek, které jsou platné v Beneluxu a Německu, přiznávají majiteli ochranné známky výlučné právo umísťovat ji na zboží a takto označené výrobky uvádět do prodeje a tudíž také právo zakázat jiným osobám užívat tuto ochrannou známku pro podobné výrobky nebo výrobky stejného druhu. Pokud by majitel musel přijmout, že v dotyčném členském státě mohou užívat jeho ochrannou známku pro takové výrobky též jiné osoby, hlavní funkce práva k ochranné známce – totiž zajistit v zapamatovatelné formě totožnost originálního výrobku umístěním ochranné známky – by byla zrušena. Z hlediska majitele ochranné známky by ochranná známka již nebyla způsobilá k tomu, aby skýtala oporu dobrému jménu výrobku. Pokud jde o spotřebitele, nebyla by již důvěryhodnou informací, na níž může založit své rozhodnutí. Znamenalo by to dát volný průchod zneužívání ochranné známky a nepoctivému využívání dobrého jména výrobku spojeného s originálním výrobkem opatřeným touto ochrannou známkou.

Majitel ochranné známky je rovněž oprávněn zakázat užívání ochranné známky tehdy, umístí-li třetí osoba jeho ochrannou známku na výrobek pocházející od tohoto majitele a shodný co do svého původu, vlastností a složení s výrobkem, který tento majitel uvedl na trh bez ochranné známky. Právo k ochranné známce se totiž neomezuje na označení průmyslového původu nebo určité jakosti zboží a na zákaz podvodného užívání ochranné známky. Naopak, úloha ochranné známky tkví svou podstatou v tom, že zboží, jeho obchodní úprava a jeho označení pomocí ochranné známky tvoří dohromady totožnost, kterou si lze zapamatovat, profil, k němuž se váže důvěra zákazníků a který skýtá oporu dobrému jménu originálního výrobku opatřeného ochrannou známkou. Skutečnost, že je to sám majitel ochranné známky, který rozhoduje o tom, zda zboží, jeho obchodní úprava a jeho označení ochrannou známkou mají dohromady tvořit totožnost, představuje důvod existence této důvěry a tohoto dobrého jména.

Podle spolkové vlády je porušení národního známkového práva o to závažnější, je-li ochranná známka umístěna na výrobek, který se od výrobku, na nějž umísťuje svou ochrannou známku majitel, liší co do složení nebo určitých vlastností, které jsou významné z hlediska spotřebitele a volby, kterou tento spotřebitel činí. Z pohledu spolkové vlády je tento zásah o to závažnější, má-li zboží navíc obchodní úpravu lišící se od té, kterou majitel ochranné známky obvykle dává originálním výrobkům, na které umísťuje svou ochrannou známku.

Národní známkové právo přiznává majiteli ochranné známky zmíněné právo zákazu také tehdy, bylo-li jím zboží již uvedeno na trh pod jinou ochrannou známkou a umístí-li jiný podnik na zboží ochrannou známku užívanou v jiné zemi a uvede je na trh. Německá vláda má za to, že také toto jednání zasahuje do výlučného rozhodovacího práva majitele ochranné známky, k němuž náleží nejen rozhodování o tom, zda má být daný výrobek v obchodní úpravě, kterou má, fakticky uveden na trh jako výrobek označený ochrannou známkou, ale i tom, pod jakou ochrannou známkou má být uveden na trh.

Spolková vláda má za to, že právo zákazu přiznané majiteli ochranné známky v případech zmíněných výše je, pokud jde o první větu článku 36 Smlouvy, odůvodněné, neboť zapadá do definice specifického předmětu ochranné známky, kterou podal Soudní dvůr ve svém rozsudku ve věci 16/74, Winthrop. Spolková vláda má za to, že toto odůvodnění vyplývá ze skutečnosti, že právo zákazu je nezbytné k tomu, aby se zabránilo soutěžitelům ve zneužívání pověsti původních výrobků vyráběných majitelem ochranné známky. Nepřiznáním tohoto práva by bylo známkové právo ohroženo v samotné své podstatě a pozbylo by prakticky významu, a to jak pro majitele ochranné známky, tak i pro spotřebitele.

Spolková vláda dále zdůrazňuje, že zmíněné právo zákazu nemůže být znovu bráno v pochybnost na základě druhé věty článku 36 Smlouvy. Užívání různých ochranných známek v různých členských státech Společenství zpravidla nepředstavuje stopu umožňující odhalit zneužití, neboť pro takové užívání mohou existovat zcela oprávněné důvody, například odpovídají-li různé ochranné známky umístěné na tomto zboží různým výrobkům. Spolková vláda však nemá v úmyslu zaujmout stanovisko k otázce, zda se v tomto případě skutečně jedná o různé výrobky, pakliže se tyto výrobky od sebe liší pouze chutí.

Dodává, že o zneužití práva k ochranné známce by bylo možné hovořit pouze tehdy, pokud by majitel měl v úmyslu svého práva k ochranné známce zneužít výkonem práv, která jakožto majitel má, přičemž by tento úmysl mohl rovněž vyplývat z objektivních okolností.

Uzavírá, že na první předběžnou otázku je třeba odpovědět záporně bez ohledu na ustanovení druhé věty článku 36 Smlouvy.

4. Vyjádření Spojeného království

Vláda Spojeného království upozorňuje, že právo Společenství neschvaluje jednání společnosti Centrafarm: jestliže třetí osoba opatří bez povolení výrobek novým obalem a umístí na něj ochrannou známku majitele, vytvoří tím nový výrobek; v takovém případě je nový výrobek odlišný od výrobku, na který umístil svou známku majitel ochranné známky; kupující se napříště nemohou spoléhat na ochrannou známku jako označení skutečnosti, že výrobek pochází od majitele ochranné známky a že jím byl uveden do oběhu; specifický předmět práva k ochranné známce je takto zrušen.

Třebaže je léčebný účinek dvou druhů tablet srovnatelný, spotřebitelé byli klamně pobízeni k nákupu tablet, jejichž chuť je odlišná od té, kterou by oprávněně očekávali.

Vláda Spojeného království dále upozorňuje, že vzhledem k existujícím rozdílům ve složení a vlastnictví dvou druhů tablet je AHPC oprávněna dovolávat se nizozemských právních předpisů chránících její práva z ochranné známky ve smyslu poslední věty šestého bodu odůvodnění rozsudku Soudního dvora ve věci 119/75, Terrapin. Za těchto podmínek je výkon práv, která AHPC vznikají na základě těchto právních předpisů, pokud jde o ochrannou známku Seresta, odůvodněn první větou článku 36 Smlouvy.

Pokud by nicméně majitel ochranné známky měl uplatňovat svá práva způsobem, který představuje zastřené omezování obchodu mezi členskými státy, dovolovalo by to vnitrostátnímu soudu nařídit mu, aby se takového chování vzdal, avšak nemohlo by to jinou osobu opravňovat k tomu, aby umístila jeho ochrannou známku na jakýkoli výrobek.

Vláda Spojeného království nemůže přijmout argument společnosti Centrafarm, podle něhož je její užití ochranné známky Seresta v souladu s úlohou ochranných známek, tj. označovat původ: podle jejího názoru je totiž účelem ochranné známky při prvním uvedení výrobku opatřeného ochrannou známkou do oběhu označovat přímé spojení s majitelem ochranné známky, a nikoli nepřímé spojení.

Skutečnost, že Centrafarm umísťuje na obal kromě ochranné známky Seresta své jméno a adresu, nemůže ospravedlnit její jednání.

Aby podepřela svůj názor, odkazuje vláda Spojeného království mimo jiné na předběžný návrh nařízení o ochranné známce Společenství.

Spojené království konečně připomíná, že výrobky, které jsou předmětem žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, jsou hromadně vyráběnými léčivými přípravky ve smyslu prvního článku směrnice Rady 65/65. Hlavní účel směrnice, jímž je ochrana veřejného zdraví, je zmařen, jsou-li výrobky opatřeny bez souhlasu majitele ochranné známky novými obaly, novými etiketami nebo novými názvy s nepřímými důsledky dotýkajícími se pověsti majitele této ochranné známky.

Spojené království má za to, že úvahy o veřejném zdraví nejsou irelevantní pro výkon práv průmyslového vlastnictví a že je tedy v případě farmaceutických výrobků nezbytné používat přísná kritéria, pokud jde o přípustnost úprav prováděných třetími osobami bez souhlasu výrobce.

Pokud majitel ochranné známky není informován o postupu výměny obalu a nemá o něm podrobné údaje, je pro něj obtížné ujistit se, že v důsledku tohoto nového obalu nevznikne vážné riziko změny povahy a jakosti výrobků prodávaných pod jeho ochrannou známkou. Vzhledem k fragmentárnímu stavu, v němž se nachází harmonizace v oblasti hromadně vyráběných léčivých přípravků, skutečnost, že podle právních předpisů Společenství a z nich vyplývajících vnitrostátních právních předpisů podléhá výměna obalů farmaceutických výrobků povinnému schválení příslušných orgánů, nutně v praxi neskýtá majiteli ochranné známky nezbytnou záruku ochrany jeho pověsti. Podle názoru Spojeného království není vyčkávání majitele ochranné známky na důkaz o skutečném výskytu rizik, které by předcházelo výkonu práva k ochranné známce, realistické.

Spojené království proto navrhuje, aby se Soudní dvůr vystříhal takového rozhodnutí, které by svým účinkem umožňovalo umístění ochranné známky na výrobek jinou osobou než majitelem ochranné známky, ledaže by to bylo s jeho souhlasem.

5. Vyjádření Komise

Poté co Komise vyložila judikaturu Soudního dvora týkající se vztahu mezi právy vyplývajícími z průmyslového vlastnictví a ustanoveními Smlouvy, zdůrazňuje, že v rozsudku ve věci 119/75, Terrapin, vzal Soudní dvůr v úvahu zejména to, že základní funkcí ochranné známky je „zaručit spotřebitelům totožnost původu výrobku“. V předběžném návrhu úmluvy o ochranné známce Společenství se tato funkce považuje rovněž za základní.

Podle Komise z judikatury Soudního dvora též vyplývá, že existuje mnohem slabší důvod chápat funkci označení původu jako asociaci vytvořenou spotřebitelem mezi určitým výrobkem a výrobcem než jako označení totožnosti určitého výrobku za účelem jeho odlišení od výrobků jiného výrobce či obchodníka nebo i stejného výrobce či obchodníka.

Komise v této souvislosti konstatuje, že právo označit totožnost výrobku tímto způsobem má pouze majitel ochranné známky: je jedinou osobou, která je schopna a oprávněna udělit výrobku totožnost odlišující jej od ostatních výrobků prostřednictvím ochranné známky, kterou na něj umístí. Podle vyjádření, které použil Soudní dvůr ve věci 16/74, Winthrop, „pokud jde o ochranné známky, je specifickým předmětem obchodního vlastnictví zajistit majiteli výlučné právo užívat ochrannou známku pro první uvedení výrobku do oběhu“. Komise zdůrazňuje, že shodné pojetí funkce ochranné známky se vyskytuje rovněž v předběžném návrhu nařízení o ochranné známce Společenství.

Tvrzení, že Centrafarm neohrožuje funkci ochranné známky spočívající v označení původu, jelikož ochranná známka Seresta správně označuje původ výrobků AHPC, neodpovídá tedy výše obhajovanému pojetí. Ochranná známka totiž individualizuje výrobek ve vztahu ke všem ostatním výrobkům a tato individualizace může být provedena pouze AHPC nebo osobou jí zmocněnou, například majitelem licence.

Komise tedy uzavírá, že jednání AHPC spadá v zásadě do působnosti první věty článku 36 Smlouvy.

Komise se dále vyjadřuje ke druhé větě článku 36. V této souvislosti odkazuje na sedmý bod odůvodnění rozsudku ve věci 119/75, Terrapin, podle něhož se ochrana práv udělených vnitrostátními právními předpisy „odepře v případě každého zneužití týchž práv, které uchovává nebo vytváří umělá rozdělení v rámci společného trhu“. V zásadě existuje právo nechat zapsat v každém členském státě jinou ochrannou známku. Je totiž možné, že výrobce v dovážející zemi nemůže užívat stejnou ochrannou známku jako ve vyvážející zemi, protože tam již existuje konkurenční ochranná známka patřící výrobci na něm nezávislému, nebo například z jazykových důvodů. Komise má za to, že ke zneužití výše zmíněného práva dochází nicméně tehdy, používá-li ji její majitel s cílem oddělit od sebe jednotlivé vnitrostátní trhy.

V této souvislosti zdůrazňuje, že v projednávané věci nemá k dispozici informace, které by ji mohly vést k takovému závěru, a že přísluší předkládajícímu soudu, aby konkrétně zjistil, zda se jedná o zneužití, nebo nikoliv.

Konečně poznamenává, že je-li – v případě neoprávněného rozlišení ochranných známek – odepřena na základě druhé věty článku 36 ochrana výkonu práva k ochranné známce, dovozce je oprávněn „zjednat si spravedlnost sám“, tj. může „napravit“ jednání, které není v souladu s právem Společenství, a to tak, že umístí na výrobek namísto nepatřičné ochranné známky známku obvykle užívanou v členském státě dovozu, aniž by proti tomu mohl majitel cokoli namítat. Je však na místě, aby taková možnost byla připouštěna pouze s největšími výhradami. Ustoupí-li se před tímto důsledkem, je třeba hledat jiné řešení problémů, které jsou způsobeny oddělením trhů prostřednictvím neoprávněného rozlišení ochranných známek. Bylo by možné uvažovat o přijetí takového ustanovení na úrovni Společenství, které by obecně vylučovalo možnost zapsání výrobku pod různými ochrannými známkami v různých členských státech. Toto řešení by však zřejmě nezabránilo tomu, aby si dovozci v některých případech nezjednávali spravedlnost sami. I nadále tedy existuje toto dilema: buď ponechat v prozatímní platnosti práva z ochranné známky, třebaže byla získána neoprávněně, nebo udělit dovozci – taktéž prozatímní – právo zjednat si spravedlnost sám. K upřednostnění jednoho nebo druhého řešení se Komise nevyjadřuje.

Uzavírá, že je třeba odpovědět na první otázku předkládajícího soudu tak, že za daných okolností ustanovení Smlouvy, která se týkají volného pohybu zboží, v zásadě neodporují zákazu na základě práva k ochranné známce.

Má za to, že je nicméně vhodné učinit výhradu, a sice že majitel ochranné známky, který pro stejný výrobek užívá v různých členských státech různé ochranné známky, nesměl zvolit a/nebo užívat tyto ochranné známky za účelem ovlivnění volného pohybu výrobků označených těmito ochrannými známkami v rámci společného trhu. V takovém případě by výkon práva na vyslovení zákazu na základě práva k ochranné známce mohl představovat prostředek svévolné diskriminace nebo zastřeného omezování obchodu mezi členskými státy.

Ke druhé předběžné otázce

1. Vyjádření Centrafarm

Centrafarm má za to, že druhá předběžná otázka musí být chápána takto:

„Je-li nezbytné paralelnímu dovozci určitého výrobku označeného ochrannou známkou v zásadě odepřít právo přizpůsobit ochrannou známku užívanou v členském státě vývozu ochranné známce užívané v členském státě dovozu, musí být v takovém případě stanovena výjimka pro farmaceutické výrobky označené ochrannou známkou, a to v zájmu ochrany zdraví lidí ve smyslu článku 36 Smlouvy“?

Dříve než Centrafarm odpoví na druhou předběžnou otázku, činí dvě poznámky:

Za prvé uvádí, že podle systému úhrad za výrobky prodávané členům, který používají zdravotní pojišťovny v Nizozemsku, představuje hromadně vyráběný léčivý přípravek pod ochrannou známkou, pod kterou je tento výrobek oznámen vnitrostátním orgánům výrobcem nebo schváleným dovozcem, důvod a základ pro poskytnutí náhrady. Hromadně vyráběné léčivé přípravky, které nejsou uvedeny v seznamech pod jejich ochrannou známkou, nezakládají nárok na automatickou úhradu podle pravidel použitelných na výrobky uvedené v těchto seznamech: žadateli je úhrada někdy přiznána na základě pravidla použitelného na hromadně vyráběné léčivé přípravky uvedené ve výše zmíněných seznamech, jindy je mu tato výhoda odepřena a v takovém případě jsou použita pravidla pro úhradu léčivých přípravků pod jejich generickým názvem; tato pravidla se od výše uvedených pravidel liší a výše úhrady bývá obecně nižší než výše úhrady u odpovídajících hromadně vyráběných léčivých přípravků. Pro zajištění optimální distribuce léčivých přípravků je tedy nezbytné, aby paralelnímu dovozci bylo umožněno prodávat hromadně vyráběný léčivý přípravek pod ochrannou známkou známou orgánům, které se podílejí jako prostředníci na distribuci a úhradě léčivých přípravků, a to na základě rovnosti s výrobcem nebo schváleným dovozcem.

Zadruhé poznamenává, že systém doporučovaný v projednávané věci skupinou AHPC, tak jak bude v zásadě schválen nizozemskými orgány v rámci budoucí právní úpravy, by mohl vytvořit základ situace, v jejímž rámci by určitý hromadně vyráběný léčivý přípravek pocházející od určitého výrobce obíhal nikoli pod jednou a toutéž ochrannou známkou, nýbrž pod tolika ochrannými známkami, kolik je zemí, ve kterých si výrobce bude přát tento výrobek uvést na trh.

V odpovědi na druhou předběžnou otázku Centrafarm poukazuje na to, že v rozsudku ve věci 104/75 ze dne 20. května 1976, Adriaan de Peijper (Recueil 1976, s. 613) Soudní dvůr konstatoval, že ustanovení směrnice 65/65 nesmějí být vždy vykládána doslovně. Důvody je podle něj třeba hledat v tom, že autoři této směrnice nepočítali s případem, kdy je hromadně vyráběný léčivý přípravek uváděn na trh v členském státě jinak než prostřednictvím výrobce nebo jím schváleného dovozce. V projednávané věci je tudíž třeba přidržet se spíše účelu a ducha této směrnice.

Centrafarm dále poznamenává, že z uvedené směrnice, zejména z článků 3 až 5 a 8 až 12 vyplývá, že její autoři předpokládali, že hromadně vyráběný léčivý přípravek bude uveden na trh pouze pod jednou výrobní nebo obchodní známkou. Optimální a účinná ochrana veřejného zdraví – což je hlavní cíl směrnice – totiž vyžaduje, aby identifikace určitého hromadně vyráběného léčivého přípravku nebyla ještě více ztížena okolností, že tento výrobek obíhá pod různými ochrannými známkami. Z těchto důvodů je podle Centrafarm právní úprava stanovená v „Besluit registratie geneesmiddelen“ neslučitelná se zněním i účelem výše uvedené směrnice, jakož i se směrnicí Rady 75/319/EHS ze dne 20. května 1975 o sbližování právních a správních předpisů týkajících se hromadně vyráběných léčivých přípravků (Úř. věst. L 147, s. 13). Obecné schéma Smlouvy podle Centrafarm v každém případě předpokládá, že paralelní dovozce musí mít možnost přizpůsobit cizí ochrannou známku nizozemské ochranné známce a nechat též hromadně vyráběný léčivý přípravek zapsat pod posledně uvedenou ochrannou známkou a tudíž jej pod ní uvést na trh.

Ochrana veřejného zdraví vyžaduje podle Centrafarm právní úpravu, na jejímž základě má paralelní dovozce možnost uvést hromadně vyráběný léčivý přípravek na trh pod ochrannou známkou, pod kterou je tento výrobek zapsán v daných členských státech výrobcem nebo schváleným dovozcem.

Za této situace nepředstavuje náhradní řešení ani možnost zapsat a prodávat cizí hromadně vyráběné léčivé přípravky pod generickým názvem, kterou nabízí paralelnímu dovozci „Besluit registratie geneesmiddelen“. I když se odhlédne od diskriminace, která spočívá v rozdílných kritériích uplatňovaných v právních předpisech týkajících se úhrady, odporuje podle Centrafarm taková možnost hospodářské logice.

Centrafarm uzavírá prohlášením, že pro účely poskytnutí odpovědi na druhou předběžnou otázku je třeba přihlédnout k tomu, že skutečnost, že všechny vnitrostátní právní předpisy, které mají zabránit paralelnímu dovozci určitého hromadně vyráběného léčivého přípravku přizpůsobit obchodní název či ochrannou známku tohoto hromadně vyráběného léčivého přípravku obchodnímu názvu či ochranné známce tohoto výrobku v členském státě dovozu nebo které mají tento účinek, představuje opatření s rovnocenným účinkem, které není odůvodněno ochranou zdraví a života lidí.

2. Vyjádření AHPC

AHPC nejprve poznamenává, že nizozemské právní předpisy týkající se farmaceutických výrobků nehrají ve sporu mezi stranami žádnou roli.

Dále zdůrazňuje, že je třeba odhlédnout od slova „jiný“ ve druhé předběžné otázce, jelikož se ve skutečnosti jedná o možnost dovážet výrobek do členského státu B pod jinou ochrannou známkou, než je ta, pod kterou byl zapsán v členském státě B, a nikoli v „jiném“ členském státě.

Konečně poukazuje na to, co je v této věci relevantní:

– čl. 23 odst. 3 písm. f) a g) „Besluit registratie geneesmiddelen“;
– skutečnost vyplývající z důvodové zprávy, že tento akt byl vypracován, pokud jde o paralelní dovozy, na základě rozsudku ve věci 104/75, de Peijper;
– skutečnost, že nová vyhláška o registraci farmaceutických výrobků byla schválena Komisí;
– skutečnost, že Komise nyní vypracovává pozměňovací návrh směrnice 65/65/EHS;
– okolnost, že od doby zákazu vydaného pro Centrafarm formou předběžného opatření uvádí tato společnost svůj oxazepam na trh bez názvu Seresta.

3. Vyjádření Spolkové republiky Německo

Spolková vláda má za to, že povolení vydané pro léčivý přípravek příslušnými orgány členského státu nemá v zásadě žádný dopad na to, zda je uvedení výrobku povoleného k prodeji do oběhu v souladu se známkovým právem, a na to, zda došlo ke zneužití ve smyslu druhé věty článku 36 Smlouvy. Podle ní totiž z článku 9 směrnice Rady 65/65/EHS vyplývá, že povolení k uvedení hromadně vyráběného léčivého přípravku na trh nemá žádný vliv na práva a povinnosti vyplývající z občanského práva členských států. Právní předpisy týkající se hromadně vyráběných léčivých přípravků by měly ostatně zajistit vyhovující podmínky výroby a složení těchto léčivých přípravků z hlediska zdravotnického práva. V uvedených předpisech nejsou brány v úvahu rozdíly ve složení, které z hlediska zdravotnického práva nezavdávají podnět ke kritice.

4. Vyjádření Spojeného království

Skutečnost, že vnitrostátní právní předpisy vycházející ze směrnice Rady 65/65/EHS výslovně nezakazují uvádění výrobků pod změněnými názvy, podle vlády Spojeného království neznamená, že uvádění těchto výrobků na trh nemůže být bráněno z důvodů ochrany obchodního vlastnictví nebo ochrany zdraví lidí.

5. Vyjádření Komise

Podle Komise ze znění článku 23 „Besluit registratie geneesmiddelen“ ani z důvodové zprávy, která je k ní připojena, nevyplývá, že záměrem nizozemského zákonodárce bylo tímto opatřením omezit práva udělená na základě známkového práva. Zmíněné ustanovení nemůže mít tudíž vliv na odpověď na první předběžnou otázku. V odpovědi na druhou předběžnou otázku by tedy mělo být pro zhodnocení situace tvořící základ první otázky jasně stanoveno, že je třeba brát v úvahu výhradně ustanovení známkového práva.

III. – Ústní část řízení

Na jednání konaném dne 13. června 1978 byla vyslechnuta ústní vyjádření žalobkyně v původním řízení, zastoupené A. F. de Savorninem Lohmanem, žalované v původním řízení, zastoupené T. Schaperem, vlády Spolkové republiky Německo, zastoupené M. Seidelem, Ministerialrat německého spolkového ministerstva hospodářství, a E. Bülowem, Ministerialdirigent německého spolkového ministerstva spravedlnosti, a Komise, zastoupené jejím právním poradcem R. Wägenbauerem, jako zmocněncem, jemuž byl nápomocen Auke Haagsma, člen právní služby Komise.

Generální advokát přednesl své stanovisko na jednání konaném dne 11. července 1978.

Odůvodnění:

1 Rozsudkem ze dne 19. prosince 1977, došlým Soudnímu dvoru dne 3. ledna 1978, předložil Arrondissementsrechtbank Rotterdam Soudnímu dvoru na základě článku 177 Smlouvy o EHS dvě otázky týkající se výkladu článku 36 této smlouvy.

2 Tyto otázky byly vzneseny v rámci sporu mezi dvěma podniky působícími v odvětví farmaceutických výrobků, z nichž jeden, společnost American Home Products Corporation (dále jen AHPC) je v různých členských státech majitelem různých ochranných známek pro tentýž výrobek, zatímco druhý podnik, společnost Centrafarm BV, dovezl tento výrobek, který byl uveden na trh pod ochrannou známkou zapsanou ve státě původu, odstranil z něj tuto ochrannou známku a umístil na výrobek ochrannou známku zapsanou ve státě dovozu a takto označený výrobek uvedl na trh v posledně uvedeném státě bez souhlasu majitele.

3 Z otázek předložených Arrondissementsrechtbank vyplývá, že právní předpisy týkající se ochranných známek ve státě dovozu dávají majiteli právo bránit se proti tomu, aby zboží opatřené jím vlastněnou ochrannou známkou bylo v uvedeném státě uváděno do prodeje jinými osobami.

4 Usnesením ze dne 2. srpna 1977 zakázal totiž předseda výše uvedeného soudu rozhodujícího v řízení o předběžném opatření na žádost AHPC společnosti Centrafarm zasahovat do práv AHPC z dotčené ochranné známky.

5 Předložené otázky se podle jejich znění týkají jednoho a téhož zboží, navzdory určitým nepatrným rozdílům, které mohou existovat mezi výrobky uváděnými na trh pod jednou nebo druhou ochrannou známkou, takže není nezbytné žádat Soudní dvůr o to, aby se vyjádřil k hypotéze, podle níž byly dvě ochranné známky užívány pro dva výrobky, z nichž každý má své osobité vlastnosti.

K první otázce

7 V důsledku ustanovení Smlouvy týkajících se volného pohybu zboží, a zejména článku 30, jsou mezi členskými zeměmi zakázána opatření omezující dovoz a všechna opatření s rovnocenným účinkem.

8 Podle článku 36 nevylučují nicméně výše zmíněná ustanovení zákazy nebo omezení dovozu odůvodněná ochranou průmyslového a obchodního vlastnictví.

9 Z téhož článku, zejména z jeho druhé věty a stejně tak z kontextu, však vyplývá, že navzdory tomu, že Smlouvou nejsou dotčena práva přiznaná právními předpisy jedné členské země v oblasti průmyslového a obchodního vlastnictví, výkon těchto práv může však být podle okolností omezen zákazy uvedenými ve Smlouvě.

10 Ačkoliv článek 36 obsahuje výjimku z jedné ze základních zásad společného trhu, odchylky od volného pohybu zboží připouští pouze v rozsahu, v němž jsou opodstatněné pro zajištění práv, která představují specifický předmět tohoto vlastnictví.

11 Specifickým předmětem práva k ochranné známce je zajistit majiteli výlučné právo užívat ochrannou známku pro první uvedení výrobku do oběhu a chránit jej tak proti soutěžitelům, kteří by chtěli zneužít postavení a pověsti ochranné známky prodejem výrobků neoprávněně označených touto ochrannou známkou.

12 Aby bylo možné ve výjimečných situacích stanovit přesný dosah tohoto výlučného práva přiznaného majiteli ochranné známky, je třeba vzít v úvahu základní funkci ochranné známky, kterou je zaručit spotřebiteli nebo konečnému uživateli totožnost původu označeného výrobku.

13 Této záruce původu je vlastní, že pouze její majitel může označit totožnost výrobku umístěním ochranné známky.

14 Záruka původu by totiž byla ohrožena, kdyby bylo třetí osobě dovoleno umístit ochrannou známku na výrobek, byť by to byl originální výrobek.

15 Je tedy v souladu se základní funkcí ochranné známky, že vnitrostátní právní předpisy – a to i v případě, že je výrobce nebo obchodník majitelem dvou různých ochranných známek pro shodný výrobek – brání tomu, aby si neschválená třetí osoba přisvojila právo umísťovat jednu nebo druhou ochrannou známku na jakoukoli část produkce nebo aby vyměňovala ochranné známky umístěné majitelem na různé části produkce.

16 Záruka původu vyžaduje, aby výlučné právo majitele bylo chráněno stejným způsobem i tehdy, pocházejí-li různé části produkce označené různými ochrannými známkami ze dvou různých členských států.

17 Právo přiznané majiteli ochranné známky bránit se proti každému nepovolenému umístění ochranné známky na jeho výrobek spadá takto pod specifický předmět práva k ochranné známce.

18 Podle první věty článku 36 je tudíž odůvodněné přiznat majiteli ochranné známky chráněné v jednom členském státě právo bránit se proti tomu, aby bylo zboží uvedeno na trh pod touto ochrannou známkou třetí osobou, a to i tehdy, bylo-li toto zboží již dříve prodáváno v souladu s právními předpisy v jiném členském státě pod jinou ochrannou známkou, kterou v posledně uvedeném státě vlastní týž majitel.

19 Přesto je též nezbytné přezkoumat, zda výkon tohoto práva nemůže představovat „zastřenou překážku obchodu mezi členskými státy“ ve smyslu druhé věty článku 36.

20 V tomto ohledu je vhodné poznamenat, že výrobci dotyčného výrobku může být zákonem dovoleno užívat různé ochranné známky pro shodný výrobek v různých členských státech.

21 Je však možné, že majitel ochranné známky uplatňuje takovou praktiku v rámci marketingového systému, jehož cílem je umělé rozdělení trhů.

22 Za takového předpokladu by bránění majitele ochranné známky nepovolenému užívání ochranné známky třetí osobou představovalo zastřenou překážku obchodu v rámci Společenství ve smyslu výše uvedeného ustanovení.

23 Je věcí vnitrostátního soudu, aby v každém projednávaném případě rozhodl o tom, zda je prokázáno, že majitel těchto ochranných známek uplatňoval praktiku spočívající v užívání různých ochranných známek pro shodný výrobek za účelem rozdělení trhů.

Ke druhé otázce

25 Taková právní úprava, sledující cíle vhodné k ochraně veřejného zdraví, se zaměřuje na názvy, pod nimiž mohou být hromadně vyráběné léčivé přípravky uváděny na trh.

26 Je tudíž třeba předpokládat, že taková právní úprava nemá za následek změnu pravidel v oblasti známkového práva.

27 Vyplývá z toho, že dovozce farmaceutického výrobku nemůže v možnosti, kterou mu dává taková právní úprava, hledat žádné odůvodnění pro obcházení omezení, která si vynucuje dodržování ochranných známek, jejichž majitelem je výrobce daného výrobku.

28 Na druhou otázku je tedy třeba odpovědět v tom smyslu, že existence právní úpravy týkající se hromadně vyráběných léčivých přípravků, pokud jde o názvy, pod nimiž jsou uvedené přípravky prodávány, je pro účely odpovědi na první otázku irelevantní.

Náklady řízení

30 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.

Z těchto důvodů

SOUDNÍ DVŮR

o otázkách, které mu usnesením ze dne 19. prosince 1977 předložil Arrondissementsrechtbank Rotterdam, rozhodl takto:

1. a) Majitel ochranné známky chráněné v jednom členském státě je oprávněn ve smyslu první věty článku 36 Smlouvy o EHS bránit se proti tomu, aby bylo pod touto ochrannou známkou uvedeno na trh zboží třetí osobou, a to i tehdy, bylo-li toto zboží již dříve prodáváno v souladu s právními předpisy v jiném členském státě pod jinou ochrannou známkou, kterou v posledně uvedeném státě vlastní týž majitel.

b) Takové bránění může však představovat zastřené omezování obchodu mezi členskými státy ve smyslu druhé věty článku 36 Smlouvy, prokáže-li se, že majitel uplatňoval praktiku spočívající v užívání různých ochranných známek pro shodný výrobek za účelem umělého rozdělení trhů.
2. Pravidla týkající se názvů, pod nimiž jsou hromadně vyráběné léčivé přípravky uváděny na trh, jsou pro účely výše uvedené odpovědi irelevantní.