Odbor kompatibility s právem ES
Úřad vlády ČR
I S A P
Informační Systém pro Aproximaci Práva
Databáze č. 17 : Databáze judikatury
ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů

Číslo (Kód CELEX):
Number (CELEX Code):		61997J0234
Název:
Title: 		Rozsudek Soudního dvora ze dne 8.července 1999, Teresa Fernández de Bobadilla proti Museo Nacional del Prado a další, C – 234/97, Recueil 1999
Publikace:
Publication:
Předmět (klíčová slova):
Keywords
Související předpisy:
Corresponding acts:
Odkaz na souvisejicí judikáty:
Corresponding Judgements:
Plný text:
Fulltext:		Ano

Fakta:


Názor soudu a komentář:


Shrnutí (Summary of the Judgment):


Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):
Odkaz:
Rozsudek Soudního dvora ze dne 8.července 1999, Teresa Fernández de Bobadilla proti Museo Nacional del Prado a další, C – 234/97, Recueil 1999

Klíčová slova:
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Juzgado de lo Social n° 4 Madrid. Uznávání diplomů – Restaurátor kulturních památek – Směrnice 89/48/EHS a 92/51/EHS – Pojem „regulovaného povolání“ – Článek 48 Smlouvy o ES (později po změně článek 39 ES

Právní otázky:


1. Usnesením ze dne 30. května 1997, doručeným Soudnímu dvoru dne 26. června 1997, položil Juzgado de lo Social n° 4 Madrid na základě článku 177 Smlouvy o ES (později po změně článek 234 ES) předběžnou otázku týkající se výkladu článku 48 Smlouvy ES (později po změně článek 39 ES).

2. Tato otázka byla vznesena v rámci sporu mezi T. Fernández de Bobadilla a Museo Nacional del Prado (dále jen „Prado“), Comité de Empresa del Museo Nacional del Prado a Ministerio Fiscal.

3. T. Fernández de Bobadilla je španělské národnosti a má bydliště v Madridu. Po získání titulu Bachelor of Arts v oboru historie umění na univerzitě v Bostonu (Spojené státy americké) studovala – díky stipendiu, které obdržela od Prado – v rámci třetího cyklu restaurátorství uměleckých děl v Newcastle upon Tyne Polytechnic (Spojené království), kde získala v roce 1989 titul Master of Arts.

4. V letech 1989 až 1992 žalobkyně v původním řízení pracovala pro Prado na základě smlouvy na dobu určitou jako restaurátorka listinných děl. Také pracovala pro několik dalších ateliérů a muzeí, například studio Paola Crisistomi v Římě, muzeum Lázaro Galdiano, španělské muzeum přírodních věd, Národní institut pro chalkografii, Královskou akademii výtvarných umění v San Fernando a Foundation Focus v Séville.

5. Prado je podle čl. 1 odst. 1 královského nařízení 1432/85 ze dne 1. srpna 1985 ve znění královských nařízení č. 1142/96 a 2461/96 autonomní veřejnoprávní organizací, která je součástí Ministerstva kultury a spadá přímo pod ministra. Prado má právní subjektivitu a způsobilost k jednání. V době rozhodné z hlediska skutečností v původním řízení byl řízen zejména zákonem o právním režimu autonomních státních institucí a právní úpravou o státních muzeích.

6. Jedno ustanovení kolektivní smlouvy uzavřené v roce 1988 mezi Prado a zástupci zaměstnanců svěřuje pozici restaurátora osobám, které mají diplom vydaný fakultou výtvarného umění, sekcí restaurátorství nebo Vysokou školou užitých umění, sekcí restaurátorství uměleckých děl, nebo jakýkoli jiný diplom vydaný v zahraničí a uznaný příslušnou institucí.

7. Dne 9. října 1992 žalobkyně v původním řízení požádala o uznání svého diplomu vydaného v Newcastle upon Tyne Polytechnic, tak aby byl považován za slučitelný se španělským diplomem konzervátora a restaurátora kulturních památek. Po prozkoumání její žádosti ji příslušná oddělení Ministerstva školství informovala svým vyjádřením ze dne 9. prosince 1993, že pro získání uznání musí prokázat, v rámci dvoukolových praktických zkoušek, že má dostatečné znalosti ve 24 předmětech, které byly vyjmenovány ve vyjádření. Tyto zkoušky k dnešnímu dni ještě neproběhly.

8. Mezitím Prado zahájilo dne 17. listopadu 1992 výběrové řízení na plný úvazek na pozici restaurátora listinných děl. Přihláška T. Fernández de Bobadilla byla zamítnuta z důvodu nesplnění podmínek vyjmenovaných v kolektivní smlouvě.

9. Jelikož se žalobkyně v původním řízení domnívala, že stanovení těchto podmínek je porušením španělské ústavy a překážkou volného pohybu pracovníků, které je chráněno článkem 48 Smlouvy, podala v roce 1996 žalobu ke vnitrostátnímu soudu, kterou se domáhala zrušení dotčeného ustanovení.

10. Vzhledem k tomu, že Juzgado de lo Social n° 4 Madrid měl pochybnosti o výkladu článku 48 Smlouvy, rozhodl o přerušení řízení a položil Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

11. Právo Společenství nebrání tomu, aby taková veřejná organizace jako je Prado podmínila přidělení pracovního místa získáním jednoho nebo více diplomů, které by prokázaly schopnost uchazeče k výkonu této pozice, avšak za předpokladu, že tento požadavek nevytváří neoprávněnou překážku efektivního výkonu základních svobod zaručených článkem 48 Smlouvy.

12. Veřejné organizace jsou mimo jiné povinny dodržovat ustanovení směrnice Rady 89/48/EHS ze dne 21. prosince 1988 o obecném systému pro uznávání vysokoškolských diplomů vydaných po ukončení nejméně tříletého odborného vzdělávání a přípravy (Úř. věst. 1989, L 19, s. 16) a směrnice Rady 92/51/EHS ze dne 18. června 1992 o druhém obecném systému pro uznávání odborného vzdělávání a přípravy, kterou se doplňuje směrnice 89/48 (Úř. věst. L 209, s. 25).

13. Předkládající soud potvrzuje, že povolání restaurátora kulturních památek není ve Španělsku regulováno, neboť se jednak nenachází na seznamu povolání, která jsou pokryta španělskou právní úpravou provádějící směrnice 89/48 a 92/51, a jednak protože neexistuje směrnice, která by zvláště upravovala toto povolání. Navíc podle rozsudku španělského Ústavního soudu (rozsudek ze dne 6. července 1989, věc 122/89) skutečnost, že přístup k určitému odbornému povolání je podmíněn určitými požadavky nebo podmínkami, ještě nestačí k tomu, aby se jednalo o regulované povolání.

14. Současně je třeba připomenout, že definice pojmu regulované povolání ve smyslu směrnice 89/48 a 92/51 vychází z práva Společenství.

15. Je tedy třeba nejprve zjistit, zda skutečnost, že veřejnoprávní organizace členského státu pomocí kolektivní smlouvy vyhrazuje právo vykonávat v rámci organizace určité povolání uchazečům, kteří mají diplom vydaný v zahraničí a uznaný jako ekvivalent příslušnou vnitrostátní organizací, znamená, že toto povolání musí být považováno za regulované ve smyslu směrnic 89/48 a 92/51.

16. Z čl. 1 písm. d) směrnice 89/48 a čl. 1 písm. f) směrnice 92/51 vyplývá, že regulovaným povoláním je odborná činnost, která co se týče podmínek přístupu nebo výkonu je přímo nebo nepřímo upravena právními a zejména správními předpisy (viz rozsudek ze dne 1. února 1996, Aranitis, C-164/94, Recueil s. I-135, bod 18).

17. Přístup k povolání nebo jeho výkon musí být přímo podřízen právním předpisům, neboť právní nebo správní předpisy dotčeného členského státu vytvářejí režim, jehož cílem je výslovně vyhradit tuto odbornou činnost osobám, které splňují určité podmínky a zakázat tak přístup těm osobám, které tyto podmínky nesplňují (viz výše uvedený rozsudek Aranitis, bod 19).

18. Tak jak to uvedl generální advokát v bodě 23 svého stanoviska, v právních systémech mnoha členských států uzavírají sociální partneři kolektivní smlouvy, které se týkají pracovních podmínek, včetně podmínek přístupu k zaměstnání, které nejsou závazné pouze pro podpisující strany a zaměstnavatele a zaměstnance, které zastupují, ale také pro třetí stranu, nebo vytvářejí účinky vůči třetí straně.

19. Jak už ostatně bylo Soudním dvorem posouzeno, členský stát může nechat sociální partnery, aby uskutečňovali cíle sledované směrnicemi prostřednictvím kolektivních smluv, přičemž členský stát je nadále povinen zajistit úplné provedení směrnic, a to tak, že případně přijme veškerá příslušná opatření (rozsudek ze dne 30. ledna 1985, Komise v. Dánsko, 143/83, Recueil s. 427, body 8 a 9).

20. Také ustanovení kolektivní smlouvy, která obecně upravují přístup k povolání nebo jeho výkon, mohou být „právními nebo správními předpisy“ ve smyslu čl. 1 písm. d) směrnice 89/48 a čl. 1 písm. f) směrnice 92/51 a zejména pokud tato situace vyplývá z jednotné správní politiky, definované na národní úrovni.

21. Ostatně tak jak to zdůraznila finská vláda, pokud se směrnice 89/48 a 92/51 nepoužijí na odvětví, která jsou regulována kolektivními smlouvami, poškodí to jejich užitečný účinek.

22. Dále je třeba posoudit otázku, zda kolektivní smlouva obecně upravuje přístup k povolání nebo jeho výkon. Pokud jsou ustanovení kolektivní smlouvy uzavřené mezi veřejnou organizací jako je Prado a zástupci zaměstnanců, které zaměstnává, společná pro ostatní kolektivní smlouvy uzavřené individuálně jinými veřejnými organizacemi stejného druhu, a navíc, pokud ustanovení těchto smluv vyplývají z jednotné správní politiky definované na národní úrovni, působnost těchto úmluv může být považována za dostatečně obecnou k tomu, aby její ustanovení byla kvalifikována jako právní úprava odborné činnosti ve smyslu směrnic 89/48 a 92/51.

23. Naopak ustanovení kolektivní smlouvy, která upravují pouze vztahy mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci uvnitř dané veřejné organizace, nejčastěji nebudou mít působnost dostatečně obecnou k tomu, aby dotčené odborné činnosti mohly být považovány za regulovaná povolání ve smyslu směrnic 89/48 a 92/51.

24. Z výše uvedeného vyplývá, že vnitrostátnímu soud přísluší, aby ověřil rozsah působnosti pravidla, které požaduje po uchazečích o povolání restaurátora kulturních památek španělské nebo zahraniční diplomy, které jsou uznány za rovnocenné příslušnou vnitrostátní organizací, a aby zjistil, zda přístup k tomuto povolání nebo jeho výkon je ve Španělsku regulován či nikoliv ve smyslu směrnic 89/48 a 92/51.

25. Jestliže předkládající soud dospěje k tomu, že toto povolání je ve Španělsku regulováno, bude muset konstatovat, že jedna nebo druhá ze směrnic 89/48 a 92/51 se v probíhajícím sporu použije.

26. Pokud vnitrostátní soud dojde k závěru, že jedna z těchto dvou směrnic se použije, pak bude muset ověřit, zda žalobkyně v původním řízení splňuje podmínky stanovené dotčenou směrnicí, za účelem posouzení, zda se žalobkyně může ucházet o zaměstnání restaurátorky kulturních památek na plný úvazek.

27. A konečně je třeba zdůraznit, že pokud se jedna nebo druhá ze směrnic 89/48 a 92/51 použije, veřejná organizace členského státu, která je povinna dodržovat pravidla stanovená dotyčnou směrnicí, již nemůže vyžadovat od příslušných vnitrostátních orgánů uznání diplomů uchazečů.

28. Pokud dotčené povolání není regulovaným ve smyslu směrnic 89/48 a 92/51, právo Společenství v zásadě nebrání tomu, aby veřejná organizace členského státu vyhrazovala přístup k pracovnímu místu uchazečům, kteří mají diplom vydaný vzdělávacím zařízením tohoto členského státu nebo jakýkoliv jiný diplom vydaný v zahraničí a uznaný příslušnými orgány jmenovaného členského státu. Přesto jedná-li se o diplom vydaný v jiném členském státě, proces uznávání musí být v souladu s požadavky práva Společenství.

29. Soudní dvůr již měl příležitost upřesnit podmínky, které musejí být dodrženy příslušnými orgány členského státu, kterým byla předložena žádost o povolení vykonávat povolání, u něhož je přístup podmíněn dle vnitrostátního práva vlastnictvím diplomu nebo odborné kvalifikace, a to zejména v rozsudku ze dne 7. května 1991, Vlassopoulou (C- 340/89, Recueil s. I-2357).

30. Na rozdíl od výše uvedené věci Vlassopoulou se věc v původním řízení týká osoby španělské státní příslušnosti, která se snaží vykonávat své povolání ve Španělsku. Přesto, pokud příslušník nějakého členského státu, který se z titulu dlouhodobého pobytu na území jiného členského státu, kde získal odbornou kvalifikaci, nachází vzhledem ke státu svého původu v obdobné situaci jako migrující pracovník, musí také požívat práv a svobod zaručených Smlouvou (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 31. března 1993, Kraus, C-19/92, Recueil s. I-1663, body 15 a 16).

31. Z bodu 16 výše uvedeného rozsudku Vlassopoulou vyplývá, že příslušné orgány hostitelských členských států mají vzít v úvahu diplomy, osvědčení a jiné doklady, které dotčená osoba získala s cílem vykonávat toto povolání v jiném členském státě a má provést srovnání znalostí doložených diplomy se znalostmi a kvalifikacemi požadovanými vnitrostátními předpisy.

32. Pokud tato porovnávací zkouška skončí konstatováním, že znalosti a kvalifikace doložené diplomem vydaným jiným členským státem odpovídají znalostem a kvalifikacím požadovaným vnitrostátními předpisy, příslušné orgány hostitelského členského státu musejí připustit, že diplom splňuje podmínky stanovené vnitrostátními předpisy. Pokud naopak porovnání bude znamenat, že soulad těchto znalostí a kvalifikací je pouze částečný, příslušné orgány budou mít právo vyžadovat, aby dotčená osoba prokázala, že získala chybějící znalosti a kvalifikace (výše uvedený rozsudek Vlassopoulou, bod 19).

33. Příslušné vnitrostátní orgány budou moci v tomto ohledu posoudit, zda získané znalosti uchazeče, buď v rámci studijního cyklu nebo odborné praxe, mají stejnou hodnotu jako chybějící znalosti (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek Vlassopoulou, bod 20).

34. Pokud hostitelský členský stát nepřijal na národní úrovni žádný obecný postup uznávání diplomů, anebo pokud tento postup není v souladu s požadavky práva Společenství, tak jak jsou stanoveny v bodech 29 a 33 tohoto rozsudku, je na veřejné organizaci, která se snaží obsadit pracovní místo, aby sama posoudila, zda diplom získaný uchazečem v jiném členském státě a případně doplněný odbornou praxí, bude považován za rovnocenný požadovanému diplomu.

35. Tato povinnost vzniká tím spíše, když, tak jako v původním řízení, dotčená veřejná organizace poskytla uchazeči stipendium, aby mohl studovat v jiném členském státě a když ho již zaměstnala na obsazované pozici na zkrácený úvazek. Ve skutečnosti se v tomto případě veřejná organizace nachází v ideálním postavení pro posouzení skutečných schopností uchazeče vzhledem ke schopnostem držitele národního diplomu; i Prado mohlo takto posoudit schopnosti T. Fernández de Bobadilla vykonávat povolání restaurátora kulturních památek.

36. Ze všech předcházejících úvah vyplývá, že na otázku položenou vnitrostátním soudem je třeba odpovědět tak, že článek 48 Smlouvy musí být vykládán v tom smyslu, že:

- nebrání tomu, aby ustanovení kolektivní smlouvy používané ve veřejné organizaci členského státu, aby v rámci této veřejné organizace vyhrazovala právo výkonu určitého povolání, jež není regulovaným ve smyslu směrnice 89/48 a 92/51, pouze osobám, které vlastní doklad vydaný vzdělávací institucí tohoto členského státu, nebo jakýkoliv jiný doklad vydaný v zahraničí a uznaný příslušnými orgány téhož členského státu, - orgány tohoto členského státu, příslušné k uznání nebo schválení zahraničních diplomů, nebo, pokud nebyl přijat žádný obecný postup uznávání diplomů nebo pokud tento postup není v souladu s požadavky práva Společenství, samotná veřejná organizace jsou povinny, jedná-li se o diplomy vydané v jiném členském státě, zkoumat, do jaké míry odpovídají znalosti a kvalifikace doložené diplomem a získané dotčenou osobou znalostem a kvalifikaci vyžadovaným právní úpravou hostitelského členského státu. Pokud je soulad jen částečný, je na příslušných vnitrostátních orgánech, případně na samotné veřejné organizaci, aby posoudily, zda znalosti získané dotčenou osobou v rámci studijního cyklu nebo odborné praxe mají stejnou hodnotu jako znalosti, které nejsou doloženy zahraničním diplomem. K nákladům řízení 37. Výdaje vzniklé španělské a finské vládě a Komisi, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.



Z těchto důvodů
SOUDNÍ DVŮR


rozhodl o otázce položené Juzgado de lo Social n° 4 Madrid usnesením ze dne 30. května 1997 takto:

Článek 48 Smlouvy ES (později po změně článek 39 ES) musí být vykládán v tom smyslu, že:

- nebrání tomu, aby ustanovení kolektivní smlouvy, používané ve veřejné organizaci členského státu, vyhrazovala v rámci této veřejné organizace právo výkonu určitého povolání, jež není regulovaným ve smyslu směrnice Rady 89/48/EHS ze dne 21. prosince 1988 o obecném systému pro uznávání vysokoškolských diplomů vydaných po ukončení nejméně tříletého odborného vzdělávání a přípravy a směrnice Rady 92/51/EHS ze dne 18. června 1992 o druhém obecném systému pro uznávání odborného vzdělávání a přípravy, kterou se doplňuje směrnice 89/48/EHS, pouze osobám, které vlastní doklad vydaný vzdělávací institucí tohoto členského státu nebo jakýkoliv jiný doklad vydaný v zahraničí a uznaný příslušnými orgány téhož členského státu, - orgány tohoto členského státu, příslušné k uznání nebo schválení zahraničních diplomů, nebo pokud nebyl přijat žádný obecný postup uznávání diplomů nebo pokud tento postup není v souladu s požadavky práva Společenství, samotná veřejná organizace jsou povinny, jedná-li se o diplomy vydané v jiném členském státě, zkoumat, do jaké míry odpovídají znalosti a kvalifikace doložené diplomem a získané dotčenou osobou znalostem a kvalifikaci vyžadovaným právní úpravou hostitelského členského státu. Pokud je soulad jen částečný, je na příslušných vnitrostátních orgánech, případně na samotné veřejné organizaci, aby posoudily, zda znalosti získané dotčenou osobou v rámci studijního cyklu nebo odborné praxe mají stejnou hodnotu jako znalosti, které nejsou doloženy zahraničním diplomem.




_____________________________________________________________________________