Odbor kompatibility s právem ES Úřad vlády ČR	I S A P Informační Systém pro Aproximaci Práva
	Databáze č. 17 : Databáze judikatury

ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů


	Číslo (Kód CELEX): Number (CELEX Code):		61975J0043

	Název: Title:		Rozhodnutí ESD ze dne 8. dubna 1976 Věc 43/75 Gabrielle Defrenne v Société Anonyme Belge de Navigation Aérienne Sabena [1976] ECR 455 Rozhodnutí o předběžné otázce “Defrenne II” JUDGMENT OF THE COURT OF 8 APRIL 1976. GABRIELLE DEFRENNE V SOCIETE ANONYME BELGE DE NAVIGATION AERIENNE SABENA. PRELIMINARY RULING REQUESTED BY THE COUR DU TRAVAIL BRUSSELS. THE PRINCIPLE THAT MEN AND WOMEN SHOULD RECEIVE EQUAL PAY FOR EQUAL WORK. CASE 43-75.

	Publikace: Publication:		REPORTS OF CASES 1976 PAGES 0455 - 0483

	Předmět (klíčová slova): Keywords		SOCIAL PROVISIONS;

	Související předpisy: Corresponding acts:		157E119;375L0117

	Odkaz na souvisejicí judikáty: Corresponding Judgements:		662J0026, 664J0006, 680J0096,l 680J0069, -N.V. Algemene Transporten Exepditie Onderneming van Gend en Loos v Nederlandse Administratie der Belastingen, věc 26/62, [1963] ECR 1 -Flaminio Costa v Enel, věc 6/64, [1964] ECR 585 -Macarthys Ltd., věc 96/80, [1981] ECR 911 -Worringham, věc 69/80, [1981] ECR 767


	Plný text: Fulltext:		Ne

Fakta:
Slečna Gabrielle Defrenne byla zaměstnána jako “kabinová stevardka a letuška - základní kabinový průvodce” u společnosti Sabena. Práce letušky byla identická s prací (muže) “kabinového stevarda”. (Ženy) letušky však dostávaly nižší mzdu, odstupné a důchod než (muži) kabinoví stevardi. Cour du Travail (pracovní soud) předložil Soudnímu dvoru na základě ustanovení článku 177 Smlouvy EHS otázky týkající se výkladu článku 119 Smlouvy.
Článek 119 stanoví zásadu zákazu diskriminace mezi muži a ženami. Podle tohoto ustanovení musí členské státy zajistit implementaci zásady stejné mzdy pro obě pohlaví do konce první etapy přechodného období, tj. do 31. prosince 1961. ne všechny členské státy však k tomuto datu transformovaly zásadu stejné mzdy do svého národního práva adekvátním způsobem. Proto členské státy přijaly dne 30. prosince 1961 Rezoluci, která stanovila, že všechny formy diskriminace musí být k 31. prosinci 1964 odstraněny. Avšak ani do roku 1973 nebyla zásada zákazu diskriminace ve všech členských státech plně implementována. V důsledku toho Komise oznámila, že má v úmyslu zahájit řízení podle článku 169 Smlouvy před Soudním dvorem. 10. února 1975 Rada přijala směrnici 75/117 o sbližování práva členských států týkajícího se aplikace zásady stejné mzdy pro muže a ženy (OJ L 45, str. 19), přičemž tato směrnice ve svém článku 8 dává členským státům lhůtu 1 roku k přijetí odpovídající právní úpravy, která stejnou mzdu pro muže a ženy zajistí.

Názor soudu a komentář:
V dané věci šlo o tyto tři otázky evropského práva: (1) zda je článek 119 Smlouvy EHS přímo aplikovatelný - tj. není třeba národní transformační legislativy k jeho implementaci; (2) ke kterému datu byly členské státy povinny splnit své povinnosti stanovené uvedeným článkem a (3) účinky rozhodnutí ESD v čase.
První otázka se týkala “přímých účinků” článku 119 Smlouvy, to znamená zda tento článek opravňuje pracovníky členských států požadovat jeho dodržování nezávisle na existenci národních ustanovení. Soud zdůraznil, že článek 119, který sleduje ekonomické a sociální cíle, je jedním ze základů Společenství. Na základě toho, Soudní dvůr prohlásil, je toto ustanovení přímo aplikovatelné, alespoň v případech přímé (zjevné) diskriminace (v kontrastu k “nepřímé a skryté diskriminaci”; viz níže). Skutečnost, že článek 119 - je ve smyslu jeho znění - adresován členským státům a že stanoví pouze “zásadu”, nevylučuje jeho přímou aplikaci. Podle názoru Soudu pojem “zásada” spíše podtrhuje fundamentální charakter tohoto ustanovení. V jiném kontextu Soud rovněž došel k závěru, že skutečnost, že ustanovení je formálně adresováno členským státům “nebrání tomu, aby zároveň přiznávalo každému jednotlivci, který má zájem na plnění povinností v tomto ustanovení obsažených, práva”. V tom, že přiznal přímé účinky ustanovení Smlouvy, které je ve svém textu spíše neurčité, šel Soudní dvůr za rámec svých předchozích rozhodnutí týkajících se přímých účinků ustanovení Smlouvy (Costa, Van Gend). Soud však přímou aplikovatelnost článku 119 omezil na případy přímé diskriminace s tím, že tuto formu diskriminace “lze identifikovat pouze na základě kritéria - za stejnou práci stejnou mzdu- na které článek odkazuje”. Naproti tomu nepřímou diskriminaci “lze identifikovat pouze s pomocí odkazu na více explicitní implementační ustanovení” (viz také Macarthys Ltd., Jenkins). Tím byla připravena půda pro později specifikovaný rozdíl mezi obecnými ustanoveními, která však mohou stále ještě být “dostatečně konkrétní”, a ustanoveními, která taková nejsou.
Za druhé Soud se zabýval otázkou, od kterého data, lze přímý účinek článku 119 počítat. Ačkoli lhůta k implementaci článku 119 stanovená tímto článkem samotným již dávno vypršela, členské státy tuto lhůtu následně prodloužily prostřednictvím Rezoluce, a to až do 31. prosince 1964. Konečně, článek 8 směrnice rady č. 75/117 stanovil další jednoroční přechodné období. Soud však došel k závěru, že ani Rezoluce ani směrnice nemohou modifikovat lhůtu k implementaci stanovenou článkem 119, která vypršela 1. ledna 1962. Takové prodloužení by bylo možné pouze na základě řízení o změně Smlouvy podle článku 236 Smlouvy (nyní článek N Smlouvy o Evropské unii). Proto pro zakládající členské státy lhůta k implementaci vypršela 1. ledna 1962, což datum, ke kterému začala druhá etapa přechodného období. Pro ( v té době) nové členské státy je odpovídajícím datem 1. leden 1973, tj. den, kdy vstoupila v účinnost jejich Smlouva o přístupu.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí bylo vydáno dne 8. dubna 1976, přičemž aplikace článku 119 měla byl plně zajištěna k 1. lednu 1962, hrozilo, že rozhodnutí bude mít dalekosáhlé ekonomické následky vedoucí k žalobám jdoucím zpět k datu, kdy se dané ustanovení stalo přímo účinným. Tyto pro určitá odvětví ekonomiky potencionálně ničivé účinky by byly ještě horší, vzhledem k tomu, že několik členských států a Komise zastávaly názor, že článek 119 přímé účinky nemá. Strany, kterých se spor týkal, by tím pádem pokračovaly s diskriminujícími praktikami při zaměstnávání. Soud proto výjimečně přímé účinky omezil a prohlásil, že je možné se přímých účinků dovolávat pouze v případě žalob podaných ke dni vydání tohoto rozhodnutí. Takovéto omezení účinků rozhodnutí, které mělo v rozhodnutí ve věci Defrenne II zárodky, bylo v pozdějších rozhodnutích metodicky odůvodňováno na základě analogie s článkem 174(2) Smlouvy EHS. Soud však zdůraznil, že časové omezení účinků rozhodnutí lze použít pouze ve výjimečných případech, neboť objektivita práva obecně vyžaduje účinky rozhodnutí i pro minulost.

Shrnutí (Summary of the Judgment):
1. THE PRINCIPLE THAT MEN AND WOMEN SHOULD RECEIVE EQUAL PAY, WHICH IS LAID DOWN BY ARTICLE 119, IS ONE OF THE FOUNDATIONS OF THE COMMUNITY. IT MAY BE RELIED ON BEFORE THE NATIONAL COURTS. THESE COURTS HAVE A DUTY TO ENSURE THE PROTECTION OF THE RIGHTS WHICH THAT PROVISION VESTS IN INDIVIDUALS, IN PARTICULAR IN THE CASE OF THOSE FORMS OF DISCRIMINATION WHICH HAVE THEIR ORIGIN DIRECTLY IN LEGSILATIVE PROVISIONS OR COLLECTIVE LABOUR AGREEMENTS, AS WELL AS WHERE MEN AND WOMEN RECEIVE UNEQUAL PAY FOR EQUAL WORK WHICH IS CARRIED OUT IN THE SAME ESTABLISHMENT OR SERVICE, WHETHER PRIVATE OR PUBLIC.

2. (A) THE APPLICATION OF THE PRINCIPLE THAT MEN AND WOMEN SHOULD RECEIVE EQUAL PAY WAS TO HAVE BEEN FULLY SECURED BY THE ORIGINAL MEMBER STATES AS FROM 1 JANUARY1 - LANGUAGE OF THE CASE : FRENCH. 1962, THE END OF THE FIRST STAGE OF THE TRANSITIONAL PERIOD. WITHOUT PREJUDICE TO ITS POSSIBLE EFFECTS AS REGARDS ENCOURAGING AND ACCELERATING THE FULL IMPLEMENTATION OF ARTICLE 119, THE RESOLUTION OF THE MEMBER STATES OF 31 DECEMBER 1961 WAS INEFFECTIVE TO MAKE ANY VALID MODIFICATION OF THE TIME-LIMIT FIXED BY THE TREATY. APART FROM ANY SPECIFIC PROVISIONS, THE TREATY CAN ONLY BE MODIFIED BY MEANS OF THE AMENDMENT PROCEDURE CARRIED OUT IN ACCORDANCE WITH ARTICLE 236. (B) IN THE ABSENCE OF TRANSITIONAL PROVISIONS, THE PRINCIPLE THAT MEN AND WOMEN SHOULD RECEIVE EQUAL PAY HAS BEEN FULLY EFFECTIVE IN THE NEW MEMBER STATES SINCE THE ENTRY INTO FORCE OF THE ACCESSION TREATY, THAT IS, SINCE 1 JANUARY 1973. THE COUNCIL DIRECTIVE NO 75/117 WAS INCAPABLE OF DIMINISHING THE EFFECT OF ARTICLE 119 OR OF MODIFYING ITS EFFECT IN
TIME.

3. IMPORTANT CONSIDERATIONS OF LEGAL CERTAINTY AFFECTING ALL THE INTERESTS INVOLVED, BOTH PUBLIC AND PRIVATE, MAKE IT IMPOSSIBLE IN PRINCIPLE TO REOPEN THE QUESTION OF PAY AS REGARDS THE PAST. THE DIRECT EFFECT OF ARTICLE 119 CANNOT BE RELIED ON IN ORDER TO SUPPORT CLAIMS CONCERNING PAY PERIODS PRIOR TO THE DATE OF THIS JUDGMENT, EXCEPT AS REGARDS THOSE WORKERS WHO HAVE ALREADY BROUGHT LEGAL PROCEEDINGS OR MADE AN EQUIVALENT CLAIM.

4. EVEN IN THE AREAS IN WHICH ARTICLE 119 HAS NO DIRECT EFFECT, THAT PROVISION CANNOT BE INTERPRETED AS RESERVING TO THE NATIONAL LEGISLATURE EXCLUSIVE POWER TO IMPLEMENT THE PRINCIPLE OF EQUAL PAY SINCE, TO THE EXTENT TO WHICH SUCH IMPLEMENTATION IS NECESSARY, IT MAY BE ACHIEVED BY A COMBINATION OF COMMUNITY AND NATIONAL PROVISIONS.

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):