ISAP-Cesty do Evropské unie
Informační systém pro aproximaci práva

Databáze Cesta do Evropské unie

Detail


Odbor kompatibility
s právem EU Úřad vlády ČR
Databáze č. 16
Cesta do Evropské unie
 Cesta do Evropské unie
Svazek :4. APROXIMACE LEGISLATIVY ČR A ES - TECHNICKÁ HARMONIZACE - EXPERTNÍ STUDIE - PROGRAM PHARE
Část : VI . SBLIŽOVÁNÍ PRÁVNÍCH PŘEDPISŮ ČLENSKÝCH STÁTŮ EU
Kapitola :D. Prostředky harmonizace

Text:D. Prostředky harmonizace

      Současná úprava sbližování právních předpisů členských států ve Smlouvě ES umožňuje použití všech druhů komunitárních právních aktů, které mají obecnou (nikoliv individuální) povahu. V úvahu přicházejí:

      ) směrnice, jež jsou nejčastěji využívaným prostředkem harmonizace. Před přijetím Jednotného evropského aktu byl jejich harmonizační význam zdůrazněn i tím, že obecná úprava sbližování právních předpisů počítala v čl. 100 pouze s využitím směrnic. Obdobně pouze o směrnicích pojednávala většina speciálních pravidel: čl. 54 odst. 3 písm. g), 56 odst. 2 a 57 odst. 2) včetně čl. 63 odst. 2 a čl. 66). Rovněž obecná dikce čl. 99 (pravidla) a nově zařazeného čl. 100a (opatření) není na překážku harmonizace pomocí směrnic, i když samozřejmě umožňuje využít i jiné druhy právních aktů. Navíc v deklaraci současně přijaté s Jednotným evropským aktem byl zdůrazněn prvořadý význam směrnic pro harmonizaci;
      ) nařízení, jejichž využití jako harmonizačního (přesněji: unifikačního) prostředku umožňuje jednak obecná úprava podle čl. 100a, jednak některá speciální pravidla, jež buď používají obecnou druhově neutrální formulaci (čl. 99) nebo přímo s využitím nařízení při sbližování právních předpisů počítají (čl. 43 odst. 2, 49 a 87);
      ) doporučení a posudky; s využitím doporučení jako harmonizačního prostředku výslovně počítal pro období první etapy po nabytí platnosti Smlouvy čl. 27.

      Navíc je možné využít i postup upravený v čl. 235.

      S transformací nařízení a nezávazných doporučení a posudků v podstatě nemohou vzniknout problémy; nařízení jsou v členských státech přímo aplikovatelná a využití doporučení při harmonizaci závisí plně na členských státech. V prvním případě transformace nepřichází vůbec v úvahu, v druhém není povinná.

      Naproti tomu u směrnic (nebo u doporučení podle Smlouvy o založení ESUO) je jejich transformace do národních právních řádů pojmovou součástí dvoustupňové právní konstrukce jejich aplikace. V prvním stupni se Evropský parlament a Rada, Rada nebo Komise usnášejí na směrnici adresované státům, jež závazně vymezuje pouze výsledek, který má být dosažen. V druhém stupni národní orgány členských států transformují tento závazný legislativní záměr v konkrétní pravidla ve formě a s obsahem, jenž odpovídá jejich vnitrostátnímu právnímu systému. Obecně se uznává, že praxe orgánů Evropských společenství se od této zřizovacími smlouvami zamýšlené originální koncepce směrnice značně odchýlila. Směrnice jsou natolik podrobné a konkrétní, že pro transformační aktivity členských států zůstává poměrně malý prostor a že v některých případech se transformace rovná pouhé recepci komunitárního předpisu do právního řádu členského státu. Konstatuje to i Bílá kniha z r. 1995 (2.16). I přes tyto výhrady k legislativní praxi komunitárních orgánů zůstává základní dvoustupňová koncepce směrnic nedotčena (totéž platí o doporučení ESUO) a jejich transformace (byť často jen ve formě recepce) je povinná.

      Při transformaci směrnic je nutné (a praxe členských států to potvrzuje) odpovědět na tři otázky:

      a) druh právních prostředků, jimiž se transformace provádí,

      b) způsob určení úrovně těchto prostředků,

      c) způsob začlenění směrnice do národního právního řádu členského státu.

      Ad a):

      Není pochybností o tom, že dostatečným transformačním prostředkem jsou právní předpisy členského státu. Naproti tomu dosud jsou i přes stálou judikaturu Soudního dvora časté spory Komise s členskými státy, zda postačujícím průkazem provedené transformace je administrativní praxe orgánů členského státu. Soudní dvůr již více než 15 let dává na tuto otázku negativní odpověď a judikuje, že pouhá administrativní praxe, jež se s ohledem na svou povahu může změnit na podkladě rozhodnutí orgánů a jež není dostatečně široce publikována, nemůže být považována za splnění povinnosti uložené členským státům, jimž jsou směrnice určeny, článkem 189 Smlouvy o založení EHS (srov. početné judikáty Soudního dvora počínaje rozsudkem RS 102/79 z 6.5.1980 až po rozsudek RS C-433/93 z 11.8.1995). V rozsudku RS C-151/94 Soudní dvůr odůvodnění doplnil o konstatování, že pouhá administrativní praxe ponechává dotčené osoby ve stavu nejistoty, pokud jde o rozsah jejich práv.

      Ad b):

      Často se klade otázka, zda úroveň směrnic je hierarchizována, tj. zda směrnice Evropského parlamentu a Rady mají vyšší úroveň než směrnice samotné Rady a zejména než směrnice Komise a zda této hierarchii by neměla odpovídat i úroveň právních předpisů členských států, které transformaci provádějí. Směrnice (a též ostatní právní akty) takto hierarchizovány zásadně nejsou. O tom, zda transformace bude provedena (abychom vyčerpali celou škálu právních předpisů různé úrovně) ústavním zákonem, zákonem, nařízením vlády nebo obecně závaznou vyhláškou ministerstva či jiného orgánu, rozhodují výlučně národní právní předpisy členského státu, zejména předpisy ústavní a kompetenční. U spolkového státu je navíc možné, že transformace bude provedena zemskou, nikoliv spolkovou, legislativou. V rozsudku RS 96/81 z 25.5.1982 (Komise proti Nizozemskému království) Soudní dvůr považoval za dostačující implementaci závazně provedenou na úrovni regionální nebo i místní, došlo-li samozřejmě k delegaci pravomocí.

      Ad c):

      V judikatuře Soudního dvora je zdůrazňována zejména nutná jasnost a určitost transformujícího předpisu (srov. rozsudek RS 102/79 z 6.5.1980). Naproti tomu nepovažuje Soudní dvůr za nutné, aby směrnice byla transformována formálně a doslovně ve zvláštním národním právním předpise. Musí však jít o transformaci uskutečněnou v právní formě, nikoliv jen fakticky (srov. rozsudek RS C-361/88 z 30.5.1991).

2011 Úřad vlády ČR | O přístupnosti