Databáze Cesta do Evropské unie

Detail

	Cesta do Evropské unie
Svazek :	6. METODICKÉ ZÁSADY SBLIŽOVÁNÍ PRÁVA PŘIDRUŽENÉHO STÁTU S PRÁVEM EVROPSKÉ UNIE NA PŘÍKLADU ČESKÉ REPUBLIKY
Část :	IV. NÁSTIN PRÁVNÍCH PROBLÉMŮ SPOJENÝCH S PERSPEKTIVOU ČLENSTVÍ ČR V EU
Kapitola :	Dodatek

Text:Státně právní požadavky na aplikaci směrnic a na aproximaci národních práv s evropskými právními předpisy v soudní praxi Evropského soudního dvora

· Vhodnost aplikace ve formě “pouhé správní praxe”?

Podle stálé judikatury Evropského soudního dvora “... pouhá správní praxe, kterou může správa podle potřeby libovolně měnit a která je známa pouze nedostatečně, nemůže být považována za právně účinné plnění závazku, který ukládá čl. 189 členským státům, jakožto adresátům směrnic.” (Rozsudek, z 6. 5. 1980, Komise/Belgie, Rs. 102/79 Sb., ESD 1980, s. 1473, 1476.)

“Podle judikatury Soudního dvora (viz mezi jinými rozsudek z 9. dubna 1987 v právní věci 363/85, Komise/Itálie, Sb. 1987, 1733) nevyžaduje aplikace směrnice ve vnitrostátním právu nutně formální nebo slovní převzetí jejích ustanovení do výslovného zvláštního zákonného předpisu; podle obsahu směrnice k tomu může stačit všeobecný právní kontext, jestliže tento skutečně zajišťuje úplné použití směrnice s dostačující jasností a přesností, aby - pokud má směrnice založit nároky jednotlivce - oprávněného přenesla do situace, která mu umožňuje získat znalosti o všech svých právech a tyto zároveň uplatňovat před národními soudy.” (Rozsudek z 28. 2. 1991, Komise/Německo, právní věc C-131/88 Sb., ESD 1991, s. I-825, 867 a násl.)

“Předně je třeba poukázat na to, že shoda praxe s příkazy směrnice k poskytnutí ochrany nemůže být základem pro to, aby tato směrnice nebyla aplikována ve vnitrostátním právním řádu ustanoveními, které by byly natolik určité, jasné a transparentní, aby jednotlivec mohl vědět, jaké má práva a povinnosti. Jak rozhodl Soudní dvůr v rozsudku z 15. března 1990 v právní věci C-339/87 (Komise/Nizozemí, Sb. 1990, I-851, marginální č. 25) musejí členské státy, aby zajistili plné použití směrnice po právní a nejen po skutečné stránce, přichystat jednoznačný zákonný rámec dotyčné oblasti.” (Rozsudek z 30. 5. 1991, Komise/Německo, právní věc C-361/88 Sb., ESD 1991, s. I-2567, 2603 a násl.; rozsudek z 30. 5. 1991, Komise/Německo, právní věc C-59/89 Sb., ESD 1991, s. I-2607, 2633
a násl.)

“Jak vyplývá z druhé důvodové úvahy směrnice 75/440, je účelem této směrnice jakož i doplňující směrnice 79/869 ochrana zdraví lidu; k tomuto účelu má být prováděn dohled nad povrchovými vodami určenými k získávání pitné vody a nad jejich úpravou. Toto znamená, že vždy tehdy, kdy vadné provádění opatření předepsaných touto směrnicí by poškodilo zdraví lidí, musejí mít poškození možnost se odvolat na kogentní předpisy, aby mohli uplatnit svá práva. Ostatně hodnoty, které je třeba dodržovat, jsou stanoveny v některém z předpisů, jehož právně zavazující charakter je nesporný, také z toho důvodu, aby provozovatelé čerpacích stanic povrchových vod věděli přesně, kterým povinnostech podléhají.” (Rozsudek ze 17. 10. 1991, Komise/Německo, právní věc C-58/89 Sb., ESD 1991, s. I-4983, 5023.)

“Procesní ustanovení směrnice obsahují za účelem zajištění účinné ochrany spodních vod přesné a detailní ustanovení, která mají založit práva a povinnosti jednotlivce. Z toho důvodu musejí být taková ustanovení v německých právních předpisech natolik přesně a jednoznačně identifikovatelná, nakolik je nutné vyhovět potřebě právní jistoty v plném rozsahu. Ostatně podle stálé judikatury Soudního dvora nemůže být pouhá správní praxe, kterou může správa podle potřeby libovolně měnit, považována za právně účinné splnění závazků, které náleží členským státům jakožto adresátům směrnice podle článku 189 smlouvy o EHS.” (Rozsudek z 28. 2. 1991, Komise/Německo, právní věc C-131/88 Sb., ESD 1991, s. I-825, 878 a násl.)

· Vhodnost aplikace “správních předpisů, které konkretizují právní normy”?

“Spolková republika Německo a Komise se totiž přou o to, nakolik je přiznáván v německé právní vědě a soudní praxi technickým správním předpisům závazný charakter. Komise poukázala na judikaturu, ve které je takovýto charakter popírán zejména v oblasti daňového práva; Spolková republika Německo ze své strany uvedla judikaturu, která takovýto charakter v oblasti jaderné energie uznává. Je třeba konstatovat, že Spolková republika Německo neuvedla v konkrétním případě TA Luft žádné národní soudní rozhodnutí, které by přiznávalo takovémuto správnímu předpisu bezprostřední účinek vůči třetím se zavázaností přesahující správu. Nelze tedy říci, že jedinec může mít znalosti o rozsahu svých práv, aby je rovněž mohl uplatnit před národními soudy, jakož i to, že ti, jejichž činnost umožňuje vznik imisí, by byli dostatečně poučeni o rozsahu svých povinností.” (Rozsudek z 30. 5. 1991, Komise/Německo, právní věc C-361/881-Sb., ESD 1991, s. I-2567, 2602.)

· Aplikace sociálními partnery?

“Členské státy mohou jistě přenechat v první řadě uskutečnění principu rovné odměny sociálním partnerům. Tato možnost je ovšem nezbavuje povinnosti zajistit vlastními právními a správními předpisy, aby všichni zaměstnanci společenství mohli nárokovat v plném rozsahu ochranu vyplývající ze směrnice. Státní garance musí platit ve všech případech, v kterých jedno z jakého důvodu není zajištěna účinná ochrana jiným způsobem, zejména tehdy, kdy dotčení zaměstnanci nepatří k žádnému z odborů, jehož sektor nepodléhá tarifní smlouvě nebo jehož tarifní smlouva negarantuje v plném rozsahu princip rovné odměny.

Nakolik postrádá sporný dánský zákon na ochranu dotčených zaměstnanců žádoucí jasnost a přesnost. I kdyby se souhlasně s dánskou vládou vycházelo z toho, že použití principu rovné odměny pro muže a ženy je zaručeno v rámci tarifních smluv ve směrnicí vyžadovaném rozsahu, není prokázáno, že použití tohoto principu je zabezpečeno ve stejné míře pro ony zaměstnance, jejichž práva nejsou zakotvena tarifními smlouvami.

Protože takovýto zaměstnanci nejsou zpravidla organizováni a pracují v malých nebo středních podnicích je třeba pozorně dbát zejména o to, aby pro ně ze směrnice vyplývající práva byla zajištěna. Principy právní jistoty a právní ochrany požadují tímto jednoznačnou formulaci, která umožní dotčeným osobám jasnou a přesnou znalost jejích práv a povinností a postaví soudy do situace, kdy budou zajišťovat jejich dodržování” (Rozsudek z 30. 1. 1985, Komise/Dánsko, právní věc 143/83 Sb., ESD 1985, s. 427, 434 násl.)

· “Princip souběžnosti”

Podle stálé judikatury Soudního dvora “… zůstávají totiž na základě trvající platnosti ustanovení v předpisech členského státu, která jsou v rozporu se smlouvou o založení EHS, i když takovéto smluvní ustanovení platí v právním řádu členského státu bezprostředně, faktické nejasnosti, protože dotčení adresáti norem zůstávají ve vztahu k jim poskytnuté možnosti se odvolat na právo Společenství ve stavu nejistoty, čímž takovéto zachování s sebou představuje porušení povinnosti jmenovaného členského státu, které vyplývá ze smlouvy o založení EHS.” (Rozsudek z 15. 1. 1986, právní věc 168/85, Komise/Itálie, Sb. ESD 1986, s. 2945, 2960; srovnej k aplikaci směrnice také rozsudek z 6. 5. 1980, Komise/Belgie, právní věc 102/79, Sb. ESD 1980, s. 1473, 1484 a násl. a rozsudek z 3. 3. 1988, Komise/Itálie, právní věc 116/86, Sb. ESD 1988, s. 1323, 1338.)

“Podle stálé judikatury může být neslučitelnost národních právních předpisů s ustanovení Smlouvy, i když jsou tato bezprostředně použitelná, zrušena výlučně závaznými vnitrostátními předpisy, které mají tutéž právní sílu jako ustanovení, která je třeba změnit. Pouhá správní praxe, kterou může správa podle potřeby libovolně měnit a která je jen nedostatečně známa, nemůže být považována za právní účinné splnění povinností ze smlouvy, protože dotčené právní subjekty ve vztahu k rozsahu jím smlouvou garantovaných práv zůstávají ve stavu nejistoty.” (Rozsudek z 26. 10. 1995, Komise/Lucembursko, právní věc C-151/94, není dosud v úřední sbírce.)

· Rozdělení vnitrostátních aplikačních kompetencí

“Jak stanovil Soudní dvůr mimo jiné v rozsudku z 14. 1. 1988 ve sloučených právních věcech 227/85 až 230/85 (Komise/Belgie, Sb. 1988, 1) je ponecháno na vůli každého členského státu, aby vnitrostátně rozdělil kompetence tak, jak to pokládá za účelné, aby provedl směrnici pomocí opatření, která přijmou regionální a místní úřady. Takovéto rozdělení kompetencí ho ovšem nezbavuje závazku zajistit, aby ustanovení směrnice bylo neomezeně a přesně aplikováno ve vnitrostátním právu.” (Rozsudek z 28. 2. 1991, Komise/Německo, právní věc C-131/88, ESD 1991, s. I-825, 881.)

“Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že každý členský stát musí stanovit systematický plán pro sanaci všech vod, jejichž parametry jsou způsobilé zlepšení; tento plán musí být časově členěn podle určitých priorit a s ohledem na hospodářské a technické potřeby. V členských státech, ve kterých jsou na tomto poli příslušné spolkové země nebo regiony, vyžaduje takovýto plán rovněž přiměřenou koordinaci.” (Rozsudek ze 17. 10. 1991, Komise/Německo, právní věc C-58/89, Sb. ESD 1991, s. I-4983, 5026.)

Podle stálé judikatury “… nevyžaduje provedení směrnice ve vnitrostátním právu nutně, aby ustanovení směrnice byly formálně a doslovně vydány ve výslovném zvláštním zákonném předpise; podle obsahu směrnice může stačit všeobecný právní rámec, jestliže skutečně zajišťuje úplné použití směrnice dostatečně určitým a jasným způsobem, aby - pokud má směrnice založit nároky jednotlivce - oprávnění mohli získat znalosti o všech svých právech a tuto rovněž uplatnit před národními soudy.” (Rozsudek ze 17. 10. 1991, Komise/Německo, právní věc C-58/89, Sb. ESD 1991, s. I-4983, 5023.)

Shoda praxe se závaznými požadavky na ochranu směrnice nemůže být důvodem pro to, aby tato směrnice nebyla použita ve vnitrostátním právu v předpisech, kterými by byla vytvořena taková určitá jasná a přehledná situace, aby jednotlivci mohli získat znalosti o svých právech a tyto mohli uplatňovat. Tak stanovil ESD ve svém rozsudku z 15. března 1990 v právní věci C-339/87 (Komise/Nizozemí, Sb. 1990, I-851, marginální číslo 25), že členské státy musí vytvořit na dotyčném poli jednoznačný zákonný rámec, aby zajistili plné použití směrnice v právním a nejen ve skutečném ohledu.” (Rozsudek z 28. 2. 1991, Komise/Německo, právní věc C-131/88, Sb. ESD 1991, s. I-825, 868.)

“Znění dánského zákona nesplňuje tyto předpoklady, protože princip rovné odměny je zde pojat natolik úžeji než ve směrnici, jakoby rovnocenná práce nebyla zmíněna. To, že dánská vláda v odůvodnění své zákonné předlohy prohlásila, že výraz ‘rovná práce’ je vykládán v Dánsku tak, že připojení slov ‘práce, která se shledává rovnocennou’ by nevedlo ke skutečnému rozšíření, nevystačí k tomu, aby se zajistilo přiměřené poučení dotčených osob.” (Rozsudek z 30. 1. 1985, Komise/Dánsko, právní věc 143/83, Sb. ESD 1985, s. 427, 435.)


“Dotyčná směrnice má zajistit účinnou ochranu spodních vod Společenství, přičemž zavazuje členské státy, aby přesnými a detailními předpisy vydali s tím související úpravu zákazů, povolení a kontrolního řízení, aby se zabránilo, či omezilo odvádění určitých látek. Předpisy směrnice mají tedy zakládat práva a povinnosti jednotlivců.” (Rozsudek z 28. 2. 1991, Komise/Německo, právní věc C-131/88, Sb. ESD 1991, s. I-825, 867.)

“… povinnost členských států obsažená ve článku 2 směrnice, která předepisuje hraniční hodnoty, které během určitého časového rámce a za určitých podmínek nesmějí být překročeny, je vytvořena ‘zejména k ochraně lidského zdraví’ …. Toto znamená, že dotyční ve všech případech, ve kterých by překročení hraničních hodnot mohlo poškodit lidské zdraví, musí být s to se odvolat na závazné předpisy, aby mohli uplatnit svá práva.” (Rozsudek z 30. 5. 1991, Komise/Německo, právní věc T-361/88, Sb. ESD 1991, s. I-2567,2601.)


“Belgická vláda ospravedlňuje svoji nečinnost v podstatě tím, že toho času se konají důležité institucionální reformy, v jejíchž rámci se mimo jiné rozdělují také na směrnicí dotčeném poli oprávnění a příslušnosti státním a regionálním orgánům. Dokud nejsou nové instituce s to vykonávat svá oprávnění, není možné provést tuto směrnici.

I když tyto okolnosti mohou vyjasnit potíže s prováděním směrnice, pak přesto neodstraňují porušení Smlouvy, které bylo Království Belgie vytčeno. Podle stálé judikatury Soudního dvora se nemůže členský stát odvolávat na ustanovení nebo okolnosti svého vnitřního právního řádu, aby jimi ospravedlňoval nedbání svých povinností, které vyplývají ze směrnice Společenství.” (Rozsudek z 2. 2. 1982, Komise/Belgie, právní věc 68/81, Sb. ESD 1982, s. 153, 157; právní věc 69/81, Sb. ESD 1982, s. 163, 167; právní věc 70/81, Sb. ESD 1982, s. 169, 173; právní věc 71/81, Sb. ESD 1982, s. 175, 181; právní věc 72/81, Sb. ESD 1982, s. 183, 187; právní věc 73/81, Sb. ESD 1982, s. 189, 193.)



“Jak stanovil Soudní dvůr …, zavazuje ze směrnice vyplývající povinnost členské státy, k dosažení dotyčného cíle, jakož i k povinnosti členských států podle článku 5 Smlouvy o založení EHS, učinit všechna opatření vhodná ke splnění této povinnosti všeobecného nebo zvláštního druhu všechny nositele veřejné moci v členských státech a v rámci jejich příslušnosti také soudy. Z toho vyplývá, že národní soud při použití národního práva, … má toto národní právo vykládat ve světle doslovného znění a účelu směrnice ….” (Rozsudek z 8. 10. 1987, Kolpinghuis Nijmegen, právní věc 80/86, Sb. ESD 1987, s. 3969, 3986; rozsudek z 10. 4. 1984, von Colson & Kamman, právní věc 14/83, Sb. ESD 1984, s. 1891, 1909; rozsudek z 10. 4. 1984, Harz, právní věc 79/83, Sb. ESD 1984, s. 1921, 1940.)