Databáze Cesta do Evropské unie

Detail

Nejdříve se věnujeme rozšiřování členské základny ES. Proces přijímání nových členů je upraven v zakládajících smlouvách. Společenství jsou otevřené organizace s tím, že přijetí člena je podmíněno určitými hmotnými a procesními podmínkami. Přijat může být každý evropský stát, který požádá o členství a zároveň vyhovuje požadavkům stanoveným ve Smlouvě o ES. Žádající stát musí být demokratickým, právním státem s fungující tržní ekonomikou, který se opírá o pluralistický politický systém a dostatečně zajišťuje ochranu lidských práv a základních svobod na úrovni, jaká je obsahem Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ( dokument Rady Evropy sjednaný v Římě v listopadu 1950). Žádost státu o členství je jednostranným právním aktem. Poté následuje vyjádření ze strany ES. Dohoda o přijetí se sjednává se všemi členskými státy a s uchazečem. Ve všech členských státech podléhá dohoda ratifikaci a poté následuje akt o přijetí na úrovni ES.

Od svého vzniku přijala ES postupně dalších devět států. V roce 1973 byla přijata Velká Británie, Irsko a Dánsko. V 1981 Řecko, v 1986 Portugalsko a Španělsko. V 1995 Rakousko, Finsko a Švédsko, takže v současnosti se dá mluvit o evropské “patnáctce”.

V souvislosti s rozšiřováním členské základny mají ES ještě jeden nástroj. Tím je smlouva o přidružení s třetími státy. Vytváří se zde zvláštní právní vztah mezi ES a třetím státem, jehož obsahem je soubor práv a povinností směřujících k užší spolupráci v dohodnutých oblastech. Intenzita tohoto vztahu nedosahuje kvality členství.

Druhá rovina evropské integrace spočívá v jejím prohlubování. V 50. letech 20. st. proběhla integrace s cíli v zásadě ekonomickými. Velká reforma ES proběhla v roce 1986 Smlouvou o Jednotném evropském aktu (JEA). Tato mezinárodní smlouva mezi členskými státy ES prohloubila ekonomickou spolupráci v rámci ES. Významným bodem je i rozšíření působnosti orgánů ES a hlavně posílení pozice Parlamentu ES jako orgánu, který se podílí na tvorbě práva a kontrole moci výkonné. Je to krok k demokratizaci ES, který předcházel Smlouvě o EU. Nejdůležitějším právním aktem ve prospěch evropské integrace je Smlouva o EU (Maastrichtská smlouva), kterou uzavřely členské státy ES v únoru 1992 v Maastrichtu. Tato smlouva podstatně mění již existující zakládající smlouvy a dále je doplňuje. Členské státy již dlouho pociťovaly některé nedostatky v dosavadním procesu integrace a formou složitých jednání se jim je podařilo odstranit Smlouvou o EU. V první řadě bylo jasné, že Evropa už nevystačí s hospodářským uskupením, tedy ES, a proto byla Smlouvou o EU zřízena nová kvalita evropské integrace, s názvem Evropská unie (EU). EU se opírá o dříve založená ES, jejich orgány a dále prohlubuje spolupráci členských států i do oblastí zahraničně bezpečnostní politiky a vnitřních věcí a justice. Od roku 1993 se na mezinárodní scéně objevil nový subjekt, jehož kvalita spočívá v mezistátním ujednání, které se opírá o tři již zřízené mezinárodněprávní subjekty, tedy ES. Za nedostatek eurotvůrců je možno považovat skutečnost, že dosud nebyla vytvořena právní subjektivita EU. Ani Amsterodamská smouva, která reviduje Smlouvy, na kterých je Evropská unie založena, právní subjektivitu neupravuje.