Databáze Cesta do Evropské unie

Detail

- rozšíření o tři státy - Finsko, Rakousko a Švédsko, které byly původně členskými státy Evropského sdružení volného obchodu a také smluvními stranami Smlouvy o Evropském hospodářském prostoru (což značně usnadnilo jejich připravenost při vstupu do Unie převzít “acquis communautaire”);
- rozšíření o Kypr;
- rozšíření o deset přidružených států střední a východní Evropy (v této skupině je též Česká republika).

Žádosti o přijetí do Evropské unie podaly ještě tyto evropské státy: Turecko (14.4.1987), Malta (16.7.1990) a Švýcarsko (26.5.1992). K žádosti Turecka se Evropská komise vyjádřila záporně. Její stanovisko k žádosti Malty bylo kladné, avšak Malta později svou žádost odvolala, když ve volbách zvítězila politická strana, která se v předvolebním programu vyslovila proti členství Malty v Evropské unii. Po záporném výsledku referenda o účasti Švýcarska ve Smlouvě o Evropském hospodářském prostoru (6.12.1994) nebyla švýcarská žádost již projednávána.

1. Čtvrté rozšíření Evropské unie

Čtyři členské státy Evropského sdružení volného obchodu žádosti o přijetí za člena Evropských společenství předložily postupně: Rakousko - 17.7.1989, Švédsko - 1.7.1991, Finsko - 18.3.1992 a Norsko - 25.11.1992. Evropská komise podala pozitivní stanovisko k těmto žádostem v rozmezí 1.8.1991 (Rakousko) až 24.3.1993 (Norsko). Jednání o přístupu byla s Finskem, Rakouskem a Švédskem zahájena 1.2.1993 a s Norskem o dva měsíce později - 5.4.1993. Smlouva o přístupu byla uzavřena během zasedání Evropské rady na ostrově Korfu 24.6.1994. Ve všech čtyřech státech se ke vstupu do Evropské unie občané vyjádřili v referendu: v Rakousku, Finsku a Švédsku kladně, v Norsku záporně. Čtvrté rozšíření Evropské unie o Finsko, Rakousko a Švédsko se uskutečnilo 1.1.1995. “Dvanáctka” se rozšířila na “patnáctku”.





2. Rozšíření Evropské unie o Kypr

Dohodu o přidružení s Kyprem uzavřelo tehdejší Evropské hospodářské společenství 19.12.1972. Žádost o přijetí za člena Evropských společenství předložil Kypr 4.7.1990. Kladné vyjádření Evropské komise následovalo 30.6.1993. Evropská rada na svém zasedání v Lucemburku zařadila Kypr do první skupiny kandidátských států, s nimiž byla zahájena jednání o vstupu 30.3.1998 a dvoustranné mezivládní konference 31.3.1998. Obvykle se tato skupina označuje jako “5 + 1”, což vyjadřuje, že se skládá z pěti bývalých socialistických států střední a východní Evropy (5) a Kypru (1).


3. Rozšíření Evropské unie o státy střední a východní Evropy

a) Příprava procesu rozšiřování

Státy střední a východní Evropy zahájily v poměrně krátkém intervalu po rozpadu sovětského bloku v r. 1989 jednání o navázání užších asociačních vztahů. První tři dohody zakládající přidružení jednotně označované jako evropské dohody byly připravovány během r. 1991 a v jeho závěru 16.12.1991 uzavřeny: s Českou a Slovenskou Federativní Republikou, Maďarskem a Polskem. Současně byly uzavřeny prozatímní dohody o obchodu a otázkách s obchodem souvisejících (tzv. interim-dohody), jež měly umožnit rychlé uvedení v život obchodní části evropských dohod a překlenout jejich předpokládaný poměrně dlouhý ratifikační proces. Tyto úvahy byly odůvodněné: zatímco interim-dohody uzavřené 16.12.1991 nabyly platnosti 1.3.1992, evropské dohody s Maďarskem a Polskem (1991), které byly uzavřeny jako smíšené, vstoupily v platnost až 1.2.1994. Dosud uzavřela Evropská společenství evropské dohody s deseti státy střední a východní Evropy: s Maďarskem, Polskem, Českou republikou, Slovenskem, Bulharskem, Rumunskem (1993), Litvou, Lotyšskem, Estonskem (1995) a Slovinskem (1996). První byly uzavřeny v r. 1991, poslední se Slovinskem v polovině r. 1996. Evropská dohoda uzavřená v r. 1991 s ČSFR nikdy nenabyla platnosti, bylo proto nutné 4.10.1993 uzavřít novou Evropskou dohodu, jejíž smluvní stranou byla již Česká republika. Dohoda vstoupila v platnost 1.2.1995.

Již při přípravě prvních evropských dohod v r. 1991 byla zvažována otázka, zda by jejich preambule neměla obsahovat současně se záměrem přidruženého státu stát se v budoucnu členským státem Evropských společenství i jejich kladnou odpověď. Evropská společenství nebyla tehdy připravena k takovému prohlášení. Preambule proto pouze konstatuje, že smluvní strany uznávají skutečnost, že konečným cílem přidruženého státu je přijetí do Společenství a že přidružení bude podle názoru smluvních stran napomáhat přidruženému státu k dosažení tohoto cíle.

Od podpisu prvních evropských dohod v prosinci 1991 uplynulo téměř 18 měsíců než se členské státy Evropských společenství kladně vyjádřily k budoucímu vstupu států střední a východní Evropy do Evropské unie. Stalo se tak na zasedání Evropské rady v Kodani (21. - 22. 6.1993). Závěry z tohoto zasedání obsahují prohlášení, že “Evropská rada rozhodla o tom, že přidružené země střední a východní Evropy, které si to budou přát, se stanou členy Evropské unie. Vstup se uskuteční tehdy, až bude přidružená země schopna přijmout závazky vyplývající z členství a bude splňovat požadované ekonomické a politické podmínky”. Za podmínky pro vstup do Unie prohlásila Evropská rada na svém zasedání v Kodani : stabilitu institucí zajišťujících demokracii, právní řád, lidská práva, respektování a ochranu národnostních menšin, existenci fungujícího tržního hospodářství a schopnost vyrovnat se s konkurenčními tlaky a tržními silami působícími v rámci Unie. Členství rovněž předpokládá kandidátovu připravenost přihlásit se k cílům politické, hospodářské a měnové unie. Předpokladem na straně Evropské unie bude “schopnost přijímat nové členy při zachování procesu evropské integrace”. V závěrech kodaňského summitu se dále konstatuje: “Evropská rada se shodla na tom, že budoucí spolupráce s přidruženými zeměmi bude směrována k nyní stanovenému cíli získání členství”. Podrobnější podmínky spolupráce Evropské unie s přidruženými zeměmi orientované na členství jsou v příloze k závěrům rozděleny do čtyř skupin: 1. strukturované vztahy k orgánům Evropské unie; 2. zlepšení přístupu na trhy; 3. zefektivnění pomoci a 4. další ekonomická integrace.

Také téměř na všech následujících zasedáních Evropské rady byla část programu věnována problematice přístupu zemí střední a východní Evropy k Evropské unii. Bylo tomu tak zejména na zasedáních Evropské rady:
- na ostrově Korfu (24. - 25. 6. 1994), kde byl připomenut význam implementace Evropské dohody jako podstatná podmínka přístupu;
- v Essenu (9. - 10. 12. 1994), kde byl zdůrazněn význam začlenění přidružených států do vnitřního trhu Unie jako důležitý prvek strategické přípravy na členství a byla schválena zpráva Rady o strategii pro přípravu vstupu přidružených států střední a východní Evropy do Evropské unie;
- v Cannes (26. - 27. 6. 1995), kde byla schválena Bílá kniha o přípravě přidružených zemí střední a východní Evropy na začlenění do vnitřního trhu Unie;
- v Madridu (15. - 16. 12. 1995) , kde rozšíření Unie o země střední a východní Evropy bylo charakterizováno současně jako politická nutnost a historická příležitost pro Evropu, jež zajistí stabilitu a bezpečnost kontinentu.

Na dalších zasedáních Evropské rady byla otázka rozšíření Evropské unie spojována s hodnocením výsledků mezivládní konference, zahájené koncem března 1996, a reforem, které měly vytvořit organizační předpoklady pro vstup dalších států do Evropské unie. “S úspěšným zakončením mezivládní konference - uvádí se v závěrech amsterodamského zasedání Evropské rady (16. - 17. 6. 1997) - je nyní otevřena cesta k zahájení procesu rozšíření v souladu se závěry madridské Evropské rady”, tj. k započetí přístupových jednání ve lhůtě šesti měsíců po skončení této konference.

Pro rozšíření Evropské unie o státy střední a východní Evropy má zásadní význam dokument, který v polovině července 1997 předložila Evropská komise Radě Evropské unie: Agenda 2000. Součástí tohoto dokumentu jsou posudky vypracované Komisí k žádostem o vstup do Evropské unie deseti přidružených států. Posudky se staly základním podkladem pro rozhodování Evropské rady o uspořádání přístupových jednání. Pro jednotlivé přidružené státy to byla důležitá politická otázka a názory na její řešení se výrazně rozdělily: na straně jedné to byl návrh, aby tato jednání byla zahájena současně a probíhala rovnocenně se všemi jedenácti kandidáty na členství, na straně druhé prosazovala zejména Evropská komise návrh, aby kandidátské státy byly rozděleny do dvou skupin a přístupová jednání byla zahájena v dříve dohodnuté šestiměsíční lhůtě jen s první skupinou států, která je lépe připravena na vstup do Unie.

b) Lucemburské zasedání Evropské rady (12. - 13. 12. 1997)

Politický význam uspořádání přístupových jednání nutil členské státy Evropské unie, aby na zasedání Evropské rady v Lucemburku hledaly kompromisní řešení, které bude přijatelné pro všechny kandidátské státy střední a východní Evropy a současně je bude možné vysvětlit občanům těchto států, aniž by v nich vyvolalo pocit nového rozdělení Evropy, pocit příslušnosti k druhořadým státům apod., jak před tím varovali zastánci jednání se všemi kandidáty.

Evropská rada ve svých závěrech opětně ocenila dějinný význam zahájení procesu rozšiřování, označila jej za počátek nové éry a za rozšíření modelu evropské integrace na celý kontinent. Kandidátským státům připomenula, že “rozšiřování je širokým, komplexním a dlouhodobým procesem, který bude probíhat po etapách” a že “každý kandidátský stát bude postupovat svým vlastním tempem závislým na stupni jeho připravenosti”. Při vyhodnocování této připravenosti - uvádí se dále v závěrech lucemburského summitu - bude sledován “pokrok každého kandidátského státu střední a východní Evropy na cestě k přístupu z hlediska kodaňských kritérií, zejména stupně převzetí acquis Unie”.

Hlavní prvky procesu rozšíření jsou podle závěrů lucemburského zasedání Evropské rady tyto:

- Ustavení Evropské konference, jež představuje multilaterální fórum politických konzultací. Setkávají se na ni nejvyšší představitelé členských států Evropské unie a evropských států, kteří es k Unii chtějí připojit a jimž Unie nabídne účast na konferenci. Evropská rada na svém zasedání v Lucemburku adresovala tuto nabídku Kypru, deseti přidruženým státům střední a východní Evropy a Turecku. První Evropská konference se uskutečnila 12. března 1998 v Londýně.

- Zahájení procesu přistupování podle článku “O” Smlouvy o Evropské unii se všemi přidruženými státy střední a východní Evropy a s Kyprem současně. Pro úspěšné připojení k Unii budou přitom uplatňována totožná kritéria a kandidátské státy se na procesu přistupování budou podílet na bázi rovnosti. Proces přistupování byl v tomto rozsahu v souladu se závěry lucemburského summitu zahájen 30. března 1998 na zasedání, jehož se v Bruselu zúčastnili ministři zahraničí všech patnácti členských států Evropské unie, všech deseti přidružených států střední a východní Evropy a Kypru. Během procesu přistupování bude v poměru k přidruženým státům střední a východní Evropy uplatňována posílená předvstupní strategie se zaměřením na partnerství pro vstup a na zvýšenou předvstupní pomoc.

- Zahájení dvoustranných mezivládních konferencí se šesti kandidátskými státy: s Kyprem, Maďarskem, Polskem, Estonskem, Českou republikou a Slovinskem. Počáteční etapa těchto konferencí je věnována tzv. screeningu (“rentgenování”), jenž se uskutečňuje ve dvou fázích. V první popisné (didaktické) fázi vysvětlí zástupci skupiny pro jednání o přístupu, popř. Evropské komise acquis podle jednotlivých oblastí. Tato fáze se uskuteční s účastí delegací všech šesti kandidátských států, tj. multilaterálně. Naproti tomu druhá fáze probíhá bilaterálně a má dotazovací a responsivní povahu. V průběhu této fáze delegace jednotlivých kandidátských zemí informují o stavu transpozice komunitárních předpisů do národního práva a o připravovaných legislativních a jiných opatřeních v jednotlivých oblastech při přijímání acquis. Dvoustranné mezivládní konference s uvedenými šesti kandidátskými státy byly zahájeny 31. 3. 1998.

- Zahájení přípravných jednání se zbývajícími pěti přidruženými státy střední a východní Evropy: s Rumunskem, Slovenskem, Litvou, Lotyšskem a Bulharskem.