ISAP-Cesty do Evropské unie
Informační systém pro aproximaci práva

Databáze Cesta do Evropské unie

Detail


Odbor kompatibility
s právem EU Úřad vlády ČR
Databáze č. 16
Cesta do Evropské unie
 Cesta do Evropské unie
Svazek :12. ÚSTAVNÍ ASPEKTY EVROPSKÉ INTEGRACE
Část :VI. VZTAH PRÁVA ES A ÚSTAV VE VYBRANÝCH ČLENSKÝCH STÁTECH ES DE LEGE LATA
Kapitola :C. Německo

Text:Německý ústavní vývoj započal až v 2. pol. 19. st. v souvislosti s tendencemi sjednocení Německa. Německý Základní zákon z roku 1949 se opírá o materiální právní stát a bezprostřední závaznost občanských práv, kterých se z toho důvodu lze soudně dovolat. Základní zákon stanoví novou kategorii nadpozitivních norem práva. Konstatuje, že změna Základního zákona, jíž by bylo dotčeno federální uspořádání země, spoluúčast zemí na zákonodárství a základní zásady obsažené v článku 1-20, je nepřípustná.

    Německo je složeno ze 16 spolkových zemí. Zákonodárná moc je rozdělena mezi spolek a země. Moc ve spolku je založena na parlamentní formě vlády, která se opírá o spolkového prezidenta, spolkovou vládu, spolkový sněm a spolkovou radu. Spolkový sněm ( Bundestag) je jednokomorový parlament a spolková rada (Bundesrat) funguje jako zástupce zájmů zemských vlád. Někdy je spolková rada považována za druhou komoru spolkového sněmu. Orgánem ochrany ústavnosti je Spolkový ústavní soud se sídlem v Karlsruhe. Spolkový ústavní soud je zřízen zákonem o ústavním soudu z 1951.

    Spolkový ústavní soud uznal přednost práva ES a jeho bezprostřední použitelnost v roce 1974 ve věci International Handelsgesellschaft. Spolkový finanční soud ale v roce 1985 zpochybnil bezprostřední účinek a přednost směrnic.

    Ústava Německa obsahuje v čl. 24 odst.1 zmocnění k vytvoření ES přenesením výsostných práv a k vybavení ES supranacionální mocí. Dále v článku 25 řeší německá ústava vztah k mezinárodnímu právu tím, že stanoví obecná pravidla mezinárodního práva za součást spolkového práva a dále tím, že mají přednost před zákonem a jsou bezprostředně závazná pro obyvatele území SRN.

    Spolkový ústavní soud byl postaven před rozhodnutí o vztahu práva ES k ústavnímu právu národnímu. Konstatoval, že zmocnění v Ústavě v čl. 24 není neomezené, že otevření vnitrostátního právního řádu pro průnik práva ES nepřipouští zpochybnění identity platného ústavního řádu SRN a podkopání stěžejní struktury Ústavy. Spolkový ústavní soud se zabýval hlavně otázkou garancí ochrany lidských práv v Ústavě. Ve svém rozsudku Solange I z 1974 posoudil ochranu lidských práv a základních svobod v právu ES za nepostačující a upřednostnil ústavní ochranu lidských práv obsaženou v Ústavě SRN. Doslova uvedl toto: “Jelikož ES nedisponují písemným výčtem základních práv, potvrzeným Evropským parlamentem na úrovni odpovídající německé ústavě, německé soudy budou nadále předkládat Spolkovému ústavnímu soudu ke kontrole jakýkoli sekundární právní akt ES poté, co se k ní vyjádří ESD, usoudí-li, že tento evropský právní akt tak, jak je interpretován ESD, odporuje některému základnímu právu garantovanému německou ústavou”.

    V roce 1986 Spolkový ústavní soud rozhodl ve věci Solange II, že systém ochrany základních práv a svobod se v právu ES vyvinul tak, že zaručuje ochranu rovnocennou té, kterou zaručuje Ústava SRN. Tímto rozhodnutím změnil Spolkový ústavní soud svůj postoj z rozhodnutí ve věci Solange I z 1974.

    V prosinci 1992 byl přijat v SRN zákon o přivolení k Maastrichtské smlouvě a zákon o změně spolkové ústavy. Tyto zákony vyvolaly vlnu ústavních stížností k Ústavnímu soudu, hlavně se opíraly o domnělé odebrání národní svrchovanosti Německa. Spolkový ústavní soud reagoval svým rozhodnutím v říjnu 1993 tak, že vysvětlil princip členství Německa v ES jako členství ve společenství států, jehož kompetence jsou odvozeny od členských států a v německé výsostné oblasti mohou být závazně aplikovány jen prostřednictvím vnitrostátního příkazu k jejich uplatnění. Tímto nálezem Spolkového ústavního soudu se otevřel v Německu prostor pro ratifikaci Maastrichtské smlouvy a její vstup v platnost dne 1.11. 1993.

    Změny Základního zákona (spolkové ústavy) spočívají v rozšíření ustanovení čl. 28 odst. 1 spolkové ústavy o možnost komunálních voleb pro cizince, kteří jsou občany jednoho ze států EU, dále čl. 24 odst. 1 spolkové ústavy jakožto ústavněprávní základ členství Německa v původních ES nebyl shledán dostatečným k ratifikaci Maastrichtské smlouvy. Z tohoto důvodu byl přijat nový čl. 23, jenž upravuje ústavněprávní předpoklady členství Německa v EU.

    Spolkový ústavní soud svým nálezem sice umožnil ratifikaci Maastrichtské smlouvy, ale zároveň vytvořil překážky dalšímu procesu integrace. Ty spočívají v tom, že soud charakterizoval EU jako společenství států a tím opět zdůraznil státní svrchovanost, která se opírá o národní parlamenty. Dalším omezením je poslední slovo, které si nechal ústavní soud v otázce ochrany lidských práv ve vztahu k ochraně lidských práv zabezpečené právem ES.

    Po přijetí Smlouvy o EU v Maastrichtu 1992 bylo třeba vyřešit její vztah k ústavnímu právu. Tohoto úkolu se ujal opět Spolkový ústavní soud a v roce 1993 vydal rozsudek, že Smlouva o EU je v souladu s Ústavou SRN. Tímto otevřel cestu k ratifikaci Smlouvy o EU v SRN. Následkem tohoto rozhodnutí byl do Ústavy SRN přijat článek 23, tzv. evropský článek, který umožňuje členství SRN v EU za předpokladu, že EU splní určitá kritéria (respekt k principům demokratického, právního a sociálního státu, ochrana lidských práv a základních svobod, spolkové uspořádání státu).

2011 Úřad vlády ČR | O přístupnosti