ISAP-Cesty do Evropské unie
Informační systém pro aproximaci práva
Portál ISAP > Data pro veřejnost > Cesta do Evropské unie > A. Vztah práva vnitrostátního a mezinárodního

Databáze Cesta do Evropské unie

Detail


Odbor kompatibility
s právem EU Úřad vlády ČR
Databáze č. 16
Cesta do Evropské unie
 Cesta do Evropské unie
Svazek :12. ÚSTAVNÍ ASPEKTY EVROPSKÉ INTEGRACE
Část :V. VZÁJEMNÉ VZTAHY MEZI PRÁVEM VNITROSTÁTNÍM, MEZINÁRODNÍM A PRÁVEM ES
Kapitola :A. Vztah práva vnitrostátního a mezinárodního

Text:Stěžejní úlohu při posouzení vlivu evropské integrace na právní řád členských států hraje podrobná analýza vztahu práva mezinárodního a vnitrostátního za prvé a následovně vztah obou výše uvedených k právu ES. Vzhledem k tom, že evropská integrace je dynamický proces, můžeme i při analýze vztahu práva ES a práva vnitrostátního nalézt vývoj od prvotních střetů až k harmonickému uspořádání. Jak ESD, tak soudy a parlamenty členských států ES hrály při řešení tohoto vztahu důležitou roli.

    Prof. Knapp ve své Teorii práva21) uvádí : “Právem vnitrostátním rozumíme právo vytvářené určitým státem, které je platné na území toho státu a pro jeho obyvatele. Vedle práva vnitrostátního existuje právo mezinárodní ( mezinárodní právo veřejné, pro odlišení od mezinárodního práva soukromého, což je obor vnitrostátního práva), které vzniká dohodou států, tedy mezinárodní smlouvou. Státy mají v mezinárodním právu trojjedinou úlohu22), protože si sami tvoří své právo, jsou jeho adresáty a svými vlastními soudci. Mezinárodní smlouvy mohou být uzavřeny mezi subjekty veřejného práva, a to jak státy, tak jinými subjekty. V současnosti jsou mezinárodní smlouvy v řadě států i pramenem vnitrostátního práva. Je tomu tak např. v Ústavě Řecké republiky, portugalské ústavě i nizozemské ústavě. Stejná úprava je i v Ústavě ČR v čl. 10, ovšem ten se týká jen specifického druhu mezinárodních smluv. ”

    Prof. Veverka ve své knize Základy teorie práva23) rozlišuje právo vnitrostátní od práva mezinárodního podle vztahů, které jsou prostředkem jejich regulace. Vnitrostátní právo je soubor právních norem, který upravuje vztahy mezi subjekty na území států. Dle klasické nauky mezinárodní právo upravuje vztahy mezi státy, státům z toho vyplývají práva a povinnosti. Věcí příslušného státu je, jaká opatření vnitrostátní povahy použije ke splnění mezinárodních závazků. K tomu, aby normy mezinárodního práva byly závazné i ve vnitrostátním právu, je třeba určitého aktu recepce. Potřeba recepce odpovídá tradičnímu pojetí suverenity státu. V mezinárodním právu vystupují státy na základě svrchované rovnosti.

    Z tohoto pojetí nutně vyvstane otázka střetu práva mezinárodního a vnitrostátního. Stát má závazek, který mu vyplývá z mezinárodní smlouvy. Pokud je jeho vnitrostátní právo v rozporu s touto smlouvou, aplikuje se uvnitř státu vnitrostátní právo. Z mezinárodněprávního závazku lze vyvodit povinnost státu zajistit soulad právní úpravy vnitrostátní s ním. Jakékoliv individuální rozhodnutí, jež není v souladu s mezinárodní smlouvou je porušením mezinárodního práva.

    Vztah vnitrostátního práva a mezinárodního práva lze v teorii pojmout buď monisticky nebo dualisticky.

    Monistická teorie považuje vnitrostátní a mezinárodní právo za jediný právní systém. Nemůže existovat rozpor mezi nimi, protože tato teorie předpokládá harmonii celého právního řádu. Vztah jednotlivých právních norem se řeší dle jejich právní síly bez ohledu na to, zda je to norma práva vnitrostátního či mezinárodního. Vztah mezi normami stejné právní síly se řeší dle zásady lex posterior derogat priori.

    Dualistická teorie se opírá o rozdílnost obou právních systémů, protože oba systémy jsou charakterizovány rozdílnými subjekty, prameny i povahou upravovaných vztahů. V tomto smyslu by nemohlo dojít ke konfliktu těchto systémů, protože každý upravuje jiné vztahy. Předpokladem aplikace mezinárodního práva je recepce do vnitrostátního právního řádu aktem vnitrostátního práva. Dr. Jiří Malenovský se v knize Mezinárodní právo veřejné24) přiklání k dualistickému pojetí koexistence mezinárodního a vnitrostátního práva založené na charakteristických zásadách obou systémů. Pro mezinárodní právo je to zásada svrchované rovnosti států, tedy vztahu souřadnosti a pro vnitrostátní právo je to vztah podřazenosti a nadřazenosti.

    Vycházíme-li z dualistické koncepce vztahu, je třeba vyřešit konflikt obou systémů z pohledu každého z nich. Systém mezinárodního práva existuje v prostoru celého mezinárodního společenství a svůj vztah k jednotlivým národním právním řádům řeší zásadou výlučnosti, nadřazenosti a zásadou pakta sunt servanda. Pokud dojde k rozporu vnitrostátního práva s právem mezinárodním, je stát odpovědný za porušení mezinárodněprávního závazku a je povinen zajistit soulad vnitrostátní normy. Vnitrostátní právo je výrazem suverenity státu uvnitř i vně jeho území. Takže stát si ponechává rozhodnutí o recepci práva mezinárodního do vnitrostátního a to, co do způsobu i právní síly. Protože si každý stát určuje svá pravidla, může se pozice mezinárodního práva v národních právních řádech lišit.

    Závěrem je možno konstatovat, že vztah obou právních systémů je velmi komplikovaný. Jasno do tohoto vztahu vnášejí až ústavy jednotlivých států, které upravují proces sjednávání a ratifikace mezinárodních smluv a pod vlivem dokumentů o lidských právech také recipují mnohá ustanovení do vnitrostátního práva. V obecných ustanoveních ústav zavedla řada států přímou vnitrostátní platnost mezinárodního práva a někdy i nadřazenost obecných pravidel mezinárodního práva. V menší míře řeší vnitrostátní právo vztah k mezinárodnímu právu v jednotlivých zákonech ad hoc (viz formule “pokud mezinárodní smlouva nestanoví jinak” ).

2011 Úřad vlády ČR | O přístupnosti