Databáze Cesta do Evropské unie

Detail

Podstatu komunitárního práva tvoří dvě skupiny jeho pramenů:

a) primární (prvotní, originální, základní) prameny, jež se souhrnně označují jako primární komunitární právo. Základem primárního komunitárního práva jsou mezinárodní smlouvy o založení tří Společenství a smlouvy, popř. jiné akty, které tyto zřizovací smlouvy doplnily nebo změnily,

b) sekundární (odvozené, druhotné) prameny, o nichž se opětně souhrnně hovoří jako o sekundárním komunitárním právu. Jsou to akty orgánů Evropských společenství, které tyto orgány schvalují na základě primárních pramenů, tj. na základě zřizovacích smluv.

Primární prameny (jak vyplývá již z jejich názvu) mají v systému komunitárního práva, v hierarchii právních aktů ES nadřazené postavení v poměru k pramenům sekundárním. Sekundární prameny musí být v souladu s prameny primárními.

K těmto dvěma skupinám pramenů se dále přiřazují (i když názory na jejich zařazení nejsou jednotné):

c) dohody upravující externí vztahy Evropských společenství, např. dohody o obchodu, o spolupráci a asociační dohody s nečlenskými státy,

d) doplňkové dohody uzavřené členskými státy EU (někdy též označované jako komunitární konvence), např. Úmluva o vzájemném uznávání společností, Úmluva o rozhodném právu pro smluvní závazky aj.,

e) obecné právní zásady,

f) judikatura Soudního dvora, pokud vyplňuje mezery komunitárního práva.

1. Primární prameny komunitárního práva

Tři Evropská společenství byla založena třemi oddělenými smlouvami, jež se často souhrnně charakterizují jako "evropské". Vzájemná oddělenost a samostatnost těchto smluv nebyla dosud dotčena nebo zpochybněna jejich následnými změnami, zejména Jednotným evropským aktem a Smlouvou o Evropské unii.

Evropská společenství byla zřízena těmito smlouvami:

- Smlouva o založení Evropského společenství uhlí a oceli (Pařížská smlouva): uzavřena 18. dubna 1951, platnosti nabyla 23. července 1952.

- Smlouva o založení Evropského společenství atomové energie (Římská smlouva): uzavřena 25. března 1957, platnosti nabyla 1. ledna 1958.

- Smlouva o založení Evropského společenství, původně Evropského hospodářského společenství (Římská smlouva): uzavřena 25. března 1957, platnosti nabyla 1. ledna 1958.

Smlouvy o založení Evropských společenství byly několikrát změněny nebo doplněny. Ponecháme-li stranou smlouvy o přístupu nových členských států a s nimi spojené právní akty, smlouvy o založení Evropských společenství změnily a doplnily zejména:

- Dohoda o společných orgánech Evropských společenství (25. 3. 1957),

- Smlouva o zřízení společné Rady a společné komise Evropských společenství (8. 4. 1965),

- Jednotný evropský akt (17. a 28.2. 1986),

- Smlouva o Evropské unii (7.2.1992).

Všechny tyto smlouvy a dohody již nabyly platnosti, poslední z nich - Smlouva o Evropské unii - 1. listopadu 1993.

2. Sekundární prameny komunitárního práva

O sekundárních pramenech komunitárního práva pojednává čl. 189 Smlouvy o ES, čl. 161 Smlouvy o ESAE a čl. 14 Smlouvy o ESUO. Zatímco názvy sekundárních komunitárních aktů podle smluv o ES a ESAE jsou totožné, používá Smlouva o ESUO odlišnou terminologii. Protože však sekundární akty podle všech tří zřizovacích smluv jsou navzájem srovnatelné, je možné je charakterizovat souhrnně.

Sekundární prameny komunitárního práva tvoří:

a) Nařízení (ES, ESAE) - všeobecné rozhodnutí (ESUO)

Nařízení (všeobecné rozhodnutí) má obecnou platnost. Není tedy adresováno určitému orgánu nebo osobě. Touto obecnou platností se nařízení odlišuje od rozhodnutí (všeobecné rozhodnutí od rozhodnutí individuálního), jež je závazné pouze pro adresáta, kterému je určené.

Nařízení je závazné ve všech svých částech. Tím se odlišuje jednak od nezávazných právních aktů, od doporučení a posudků, jednak od směrnic, jež jsou závazné jen, pokud jde o výsledek, kterého má být dosaženo.

Nařízení platí přímo v každém členském státu, je tedy ve všech členských státech přímo aplikovatelné. To znamená, že k jeho účinnosti v členských státech není potřebný žádný transformační akt, žádný projev zákonodárného nebo jiného orgánu členského státu. Členské státy však musí často upravit po vydání nařízení ES své národní právní předpisy, aby odstranily pojmové a jiné rozdíly mezi nařízením ES a dřívějšími národními předpisy. V takovém případě nejde o transformaci, ale o sladění právních aktů dvou různých právních systémů.

Nařízení platí přímo v členských státech pro všechny státní orgány a pro právnické a fyzické osoby. Tím se odlišuje od směrnic, jež jsou adresovány pouze státům.

b) Směrnice (ES, ESAE) - doporučení (ESUO)

Směrnice jsou závazné pouze pro členské státy, navíc jen pro ty, jímž jsou určeny. Avšak značný počet směrnic (např. směrnice vydané ke sblížení, harmonizaci právních předpisů členských států podle čl. 100 nebo čl. 100a Smlouvy o ES) je určen všem členským státům. Proto také otázka obecné či konkrétní závaznosti směrnic není důležitá.

Směrnice není závazná jako celek, ale pouze co do výsledku, který má být dosažen. Přitom o formě a prostředcích transformace směrnice do národního právního řádu rozhodují národní orgány. Avšak záměr vytvořit ze směrnic pružný nástroj prosazování komunitárních záměrů při současném respektování národních zvláštností ve značné míře maří praxe komunitárních orgánů při přípravě a vydání směrnic. Směrnice jsou totiž často formulovány natolik detailně a konkrétně, že nezbývá prostor pro jejich diferencované začlenění do národních právních řádů členských států.

Směrnice nejsou zásadně přímo aplikovatelné v členských státech. jejich uplatnění v těchto státech předpokládá vydání transformačních aktů (zákonů, jiných normativních aktů) členskými státy. Avšak Soudní dvůr přiznává v určitých případech příslušníkům členských států právo dovolat se směrnice i před její transformací. Tím se zčásti stírá rozdíl mezi nařízením a směrnicí.

c) Rozhodnutí (ES, ESAE) - individuální rozhodnutí (ESUO)

Rozhodnutí je závazné jen pro adresáta, kterému je určeno. Nemá tedy (na rozdíl od nařízení, popř. od všeobecného rozhodnutí ESUO) obecnou platnost a závaznost.

Rozhodnutí je závazné ve všech svých částech (tím se odlišuje od směrnice).

Adresátem rozhodnutí může být členský stát, právnická nebo fyzická osoba.

d) Doporučení, posudek (ES, ESAE) - posudek (ESUO)

Tyto akty nemají závaznou povahu.

Rozdíly mezi jednotlivými druhy právních aktů ES, zejména z hlediska jejich přímé aplikovatelnosti, platí pouze v členských státech EU. Pro nečlenské státy, které v asociační dohodě přejímají smluvní závazek sblížit své právní předpisy s právními akty ES, tyto rozdíly při plnění tohoto závazku nejsou právně významné. Předmětem srovnání a následného sblížení s připravovanými českými právními předpisy jsou všechny druhy právních aktů ES, primární a sekundární, přímo i nepřímo aplikovatelné.

3. Identifikace sekundárních právních aktů ES

a) Označení právního aktu při publikaci

V záhlaví publikovaného sekundárního právního aktu ES se uvádějí tyto údaje:

- název orgánu, který právní akt přijal

- druh právního aktu

- pořadové číslo právního aktu skládající se z údaje o roce přijetí právního aktu, jeho vlastního pořadového čísla v tomto roce a zkratky názvu Evropského společenství, na základě jehož zřizovací smlouvy byl právní akt vydán

(např.: 93/36/EEC = pořadové číslo právního aktu, který byl přijat v roce 1993, má vlastní pořadové číslo 36 a byl vydán na základě Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství, European Economic Community)

- datum přijetí aktu

- název právního aktu

(např. záhlaví směrnice Rady o veřejných zakázkách na dodávky je následující: Council Directive 93/36/EEC of 14 June 1991 coordinating procedures for the award of public supply contracts).

b) Dokumentační údaj

Ze záhlaví (např. výše uvedeného) lze celkem jednoduše odvodit dokumentační údaj právního aktu, který se uvádí v Rejstříku platné komunitární legislativy (Directory of Community Legislation in force and other acts of the Community institutions). Znalost tohoto dokumentačního údaje je též nutná pro vyhledání právního aktu v systému CELEX - JUSTIS.

Dokumentační údaj se skládá z těchto prvků:

- číslo dokumentačního sektoru CELEX (sekundární legislativa = 3),

- rok přijetí právního aktu (jen dvě poslední číslice, např. u právního aktu přijatého v r. 1993 = 93),

- písmeno označující druh právního aktu (směrnice = L, nařízení = R, rozhodnutí = D)

- pořadové číslo právního aktu (musí být vždy čtyřmístné, není-li čtyřmístné, doplňuje se nulami).

Např. dokumentační údaj výše uvedené směrnice o veřejných zakázkách na dodávky je následující: 393 L 0036

Podrobnosti o tvorbě dokumentačních údajů obsahuje "Directory", volume I v úvodních informacích pro čtenáře.

c) Publikační údaj

Pro identifikaci právních aktů ES je též důležitý údaj o jejich publikaci v Úředním věstníku Evropských společenství (Official Journal of the European Communities). Podle zmíněného Rejstříku se publikační údaj skládá z těchto prvků:

- zkratka publikačního pramene (v případě anglické verze Úředního věstníku ES: OJ),

- označení řady Úředního věstníku ES (u závazných právních aktů je to řada L)

- pořadové číslo (částka) Úředního věstníku v příslušném roce,

- datum vydání tohoto čísla (částky),

- číslo strany (page: p.), na které začíná publikace právního aktu.

Např. publikační číslo výše uvedené směrnice o veřejných zakázkách na dodávky je následující: OJ L 119, 09.08.93 p. 1

4. Publikace právních aktů ES

Základním oficiálním informačním pramenem o legislativě EU je Úřední věstník ES (Official Journal of the European Communities), vycházející, prakticky každodenně, v jazycích členských států. Řada L (Legislation) obsahuje texty dokumentů závazné povahy (nařízení, směrnice, rozhodnutí), v některých případech též texty dokumentů s nezávaznou povahou. Řada C (Information and Notices) obsahuje různé informace (zejm. oznámení, stanoviska, rezoluce) institucí EU (Rada, Komise, Soudní dvůr, Hospodářský a sociální výbor aj.), ale též texty některých návrhů právních aktů ES. V řadě S se vyhlašují veřejné zakázky.

5. Rejstřík platné legislativy ES

Dvakrát ročně vychází rejstřík platné legislativy ES (Directory of Community legislation in force and other acts of the Community institutions). Uvádí základní údaje (číslo, název, odkaz na publikaci v Úředním věstníku a na novelizující dokumenty). Zahrnuje nejen platné právní předpisy Společenství, ale i některé další nástroje vztahující se k činnostem Evropské unie, jako politické nástroje a rozhodnutí, které mají obecnější charakter. Obsahuje proto:

a) smlouvy a konvence, uzavřené Společenstvími ve spojení s jejich vnějšími vztahy,

b) závaznou sekundární legislativu vydanou podle Smluv o založení Evropské unie a Evropských společenství,

c) doplňující legislativu, zejm. rozhodnutí zástupců vlád členských států zasedajících v Radě,

d) některé nezávazné akty, které orgány EU považují za významné.

Analytická (předmětová) struktura komunitární legislativy podle "Directory" je rozdělena do 20 kapitol (příloha č. 6).

6. Acquis communautaire

Již od prvního rozšíření členské základny Evropských společenství v r. 1973 platí podmínka, že nový členský stát musí smluvně převzít tzv."acquis communautaire", tzn. že musí nejen přistoupit ke všem třem Smlouvám o založení Evropských společenství ve znění k datu přístupu, ale, že musí též akceptovat všechny komunitární právní akty, které do tohoto data přijaly orgány ES. Tato podmínky je součástí všech smluv o přístupu nových členských států. "Acquis communautaire" se však zpravidla neomezuje jen na legislativu ES, ale zahrnuje i jakékoliv další aktivity Evropských společenství uskutečněné do jejich vzniku k datu přístupu a dosud platné. Převzetí "acquis communautaire" má vést k takovému stavu, že nový členský stát bude po přístupu ve stejné situaci jako dosavadní členské státy. Součástí převzetí "acquis communautaire" je i zásada, že přizpůsobení nového členského státu komunitárnímu režimu se má uskutečnit prostřednictvím sjednání přechodného adaptačního období pro dohodnuté prvky tohoto režimu, nikoliv změnou platných primárních a sekundárních komunitárních právních aktů.

Termín "acquis communautaire" se používá i v dalších jazycích členských států, nepřekládá se. Rovněž v češtině nebyl pro tento francouzský termín dosud nalezen vhodný český ekvivalent. Doporučujeme jej proto používat i v českých textech.