Databáze Cesta do Evropské unie

Detail

Při posuzování povahy shora uvedené právní domněnky je třeba vycházet z právních předpisů upravujících odpovědnost za škodu obecně, tedy z ustanovení § 415 a následujících občanského zákoníku Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a z ustanovení § 373 a násl. obchodního zákoníku Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, které upravují náhradu škody způsobené porušením závazkového vztahu.

Podle ustanovení § 420 odst. 1 obč. zákoníku odpovídá každý za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti a podle ustanovení odstavce 3 téhož paragrafu se odpovědnosti zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil.

Podle ustanovení § 420a obč. zákoníku pak každý odpovídá za škodu, kterou způsobil jinému provozní činnosti, tj. ve smyslu písm. a/ cit. ustanovení činností, která má provozní povahu nebo věcí použitou při činnosti.

Odpovědnosti za škodu se v naposledy uvedeném případě zprostí, jestliže prokáže, že škoda byla způsobena neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu, anebo vlastním jednáním poškozeného.

Podle ustanovení § 373 obchodního zákoníku je povinen nahradit škodu způsobenou druhé straně ten, kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, ledaže prokáže, že porušení povinnosti bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost.

Za okolnost vylučující odpovědnost se podle § 374 odst. 1 obchodního zákoníku považuje překážka, jež nastala nezávisle na vůli povinné strany a brání ji ve splnění povinnosti, jestliže nelze rozumně předpokládat, že by povinná strana tuto překážku nebo její následky odvrátila nebo překonala a dále, že by v době vzniku závazku tuto překážku předvídala.

Vznik povinnost nahradit škodu předpokládá tedy obecně (§ 420 o.z.),

· škoda byla způsobena porušením právní povinnosti - tím je založena protiprávnost škodlivého chování,
· existuje příčinný vztah mezi chováním škůdce a vzniklou škodou a
· byla zaviněna, čímž se rozumí psychický vztah škůdce k vlastnímu protiprávními chování a ke škodě z něho vzniklé.

Vedle toho vzniká povinnost nahradit škodu i bez zavinění, tedy z objektivních důvodů (§ 420a obč. zák.).

V obchodních vztazích pak ovlivňuje vznik odpovědnosti i to, zda škoda byla způsobena okolnostmi tuto odpovědnost vylučujícími.

Z nedostatku zavinění lze zpravidla usoudit i na nedostatek protiprávnosti, a to tehdy, kdy je porušení povinnosti (protiprávnosti) spojeno s úmyslem poškodit chráněný statek nebo aspoň s lhostejností k takovému výsledku, anebo kdy porušení povinnosti v takovém chování přímo spočívá.

V námi analyzovaném případu je tedy třeba nejprve rozhodnout, zda je prodej certifikovaného výrobku, který je přesto nebezpečný, chováním protiprávním, resp. zda tímto chováním došlo k porušení právní povinnosti, anebo zda jde o chování, v němž protiprávnost spatřovat nelze.

V případě, že v tomto chování protiprávnost (a v daném případě ani zavinění vzhledem k nastalé škodě) shledána nebude, bude třeba posoudit, zda jde o chování, s nímž je spojena objektivní odpovědnost za nastalou škodu, v daném případě, zda jde o výkon provozní činnosti podle § 420a občanského zákoníku.

V případě, že půjde o prodej podle § 409 a násl. obchodního zákoníku, bude třeba ještě posoudit, zda je vznik škody, mající původ v nebezpečnosti prodaného výrobku, porušením povinnosti ze závazkového vztahu podle § 373 obch. zákoníku a zda certifikace výrobku není okolností vylučující podle cit. ustanovení odpovědnost za škodu.

Vznikne-li o tom spor, je k rozhodnutí příslušný soud.

Z toho, co bylo uvedeno, je patrno, že dopad shora zmíněných směrnic Evropské unie na oběh zboží ve vnitřním prostoru této unie záleží i na právních předpisech, které v členských státech upravují otázky náhrady škody. Obdobně to platí i pro státy k Evropské unii přidružené.

Jinak řečeno, je patrno, že technická harmonizace by měla být doprovázena i harmonizací předpisů upravujících náhradu škody, má-li být dosaženo cíle, jímž je volný oběh stejně bezpečného zboží v celém vnitřním prostoru Evropské unie.

V této úpravě by pak jistě zaujímala klíčové místo otázka, zda mají shora uvedené předpoklady povahu právních domněnek a v případě, že ano, zda je domněnky vyvratitelné nebo nevyvratitelné.

Obrátíme-li se od tohoto obecného závěru opět k právní úpravě platné v České republice, můžeme se pokusit odpovědět na položené otázky sami.

Přijetím zákona, kterým budou v České republice upraveny otázky technické normalizace a harmonizace vzhledem k předpisům Evropské unie, vznikne nepochybně povinnost výrobců, dovozců a dalších účastníků tržních vztahů uvádět na trh jen výrobky, jejichž certifikační označení bude osvědčovat, že je daný výrobek bezpečný z hlediska požadavků na něj kladených předpisy ať už národními nebo předpisy Evropské unie.

Přidělení certifikačního označení bude předcházet certifikační procedura, v níž budou vystupovat k tomu autorizované či jinak legitimované subjekty, které osvědčí, že daný výrobek, popř. jeho typ či model, splňuje uvedené požadavky na bezpečnost. O takto certifikovaném výrobku bude zřejmě platit právní domněnka jeho bezpečnosti.

V postupu, který vede k vydání osvědčení, budou k tomu pověřené subjekty přihlížet k technickým normám, které byly harmonizovány s požadavky právních předpisů s technickým obsahem, anebo posoudí bezpečnost výrobku nezávisle na takových normách. Z tohoto hlediska nebudou tyto technické normy závazné.

Výrobce či jiný subjekt, který o certifikaci usiluje, získá tímto způsobem podklad, na jehož základě bude moci s výrobkem nakládat jako s bezpečným. Může se však ukázat, že výrobek bezpečný není, zejména pokud certifikace je zaměřena na provedení typových zkoušek.

Tím vzniká otázka týkající se vyvratitelnosti či nevyvratitelnosti uvedené právní domněnky. Při jejím posuzování bude třeba vycházet z následujících skutečností:

Uvede-li příslušný subjekt výrobek na trh v dobré víře v jeho certifikaci, nebude zřejmě možno takové uvedení na trh považovat za akt protiprávní, tedy za akt, jímž by porušoval své povinnosti a který by ve smyslu § 420 odst. 1 obč. zák. zakládal odpovědnost za event. škodu, vzniklou z tohoto výrobku.

Takový postup může být naopak kvalifikován jako postup právem aprobovaný a zbavující tento subjekt rizika z uvedené odpovědnosti.

U tohoto subjektu nebude možno zřejmě zjistit ani nějaké zavinění, protože spoléhal na postup certifikace, prováděný odborníkem, který je k osvědčování bezpečnosti výrobku legitimován, resp. autorizován.

Z uvedeného vyplývá, že došlo-li ke škodě, jejíž příčina byla v nebezpečnosti certifikovaného výrobku, pak za ni výrobce, popř. jiný účastník tržních vztahů podle § 420 obč. zák. neodpovídá.

Odpovědnost za škodu výrobkem způsobenou je však třeba posoudit i z hlediska ustanovení § 420a obč. zák., který upravuje odpovědnost za škody způsobené jinému provozní činností.

Zákon výslovně nestanoví, co se považuje za provozní činnost.

V komentáři k občanskému zákonu Bičovský, J., Holub, M. Občanský zákoník, komentář, 1991, str. 205 se uvádí, že provozováním je určitá organizovaná, cílevědomá činnost, resp. činnost směřující organizovaně ke splnění určitého cíle. Takovou činností je zřejmě i činnost obchodní, což je činnost, při níž se výrobky uvádějí na trh, resp. se na tomto trhu udržují.

Uvedení výrobku na trh lze tedy zřejmě považovat za provozní činnost podle § 420a odst. 1 písm. a/ obč. zák., při níž subjekt této činnosti objektivně odpovídá za škody z této provozní činnosti vzniklé.

Této odpovědnosti se může zprostit podle § 420 odst. 3 obč. zák. jen prokáže-li, že škoda byla způsobena neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu anebo vlastním jednáním poškozeného.

Odpovědnosti se však podle cit. ustanovení nezprostí, jestliže bude poukazovat na skutečnost, že výrobek byl certifikován a že jej uvedl na trh v dobré víře v jeho bezpečnost.

Z toho lze tedy usoudit, že existence právní domněnky bezpečnosti výrobku, založená na jeho certifikaci, není exoneračním důvodem z hlediska občanského zákoníku, a že výrobce či jiný subjekt uvádějící výrobky na trh, nese odpovědnost za to, že z nich nevznikne škoda, a to bez ohledu na to, zda byly či nebyly certifikovány.

Tím je současně řečeno, že právní domněnka jejich bezpečnosti je z hlediska občanského zákoníku vyvratitelná.

Zbývá ještě posouzení z hlediska ustanovení § 373 obchodního zákoníku, tedy posouzení, zda vznik škody, jejíž příčina spočívá v nebezpečnosti certifikovaného výrobku, lze chápat jako porušení povinnosti ze závazkového vztahu a v případě, že ano, zda může certifikace představovat překážku, která nastala nezávisle na vůli povinné strany a brání jí v plnění povinnosti.

Pokud se týče první z uvedených okolností, lze mít za to, že vznik škody způsobené nebezpečností zakoupeného výrobku, je porušením povinnosti ze závazkového vztahu.

Podle ustanovení § 420 odst. 1 obchodního zákoníku je totiž prodávající povinen dodat zboží v jakosti, jež určuje smlouva.

Neurčuje-li smlouva jakost nebo provedení zboží, je prodávající povinen podle odstavce 2 cit. ustanovení dodat zboží v jakosti a provedení, jež se hodí pro účel stanovený ve smlouvě, nebo není-li tento účel ve smlouvě stanoven, pro účel, k němuž se takové zboží zpravidla užívá. Tomuto požadavku zřejmě nevyhovuje výrobek, který je nebezpečný a působí škodu.

Pokud jde o posouzení, zda certifikace představuje překážku, která nastala nezávisle na vůli povinného a brání mu ve splnění povinnosti, pak zřejmě o takovou překážku nejde.

V certifikaci výrobku nelze spatřovat překážku v plnění závazku ze smlouvy, spíše naopak a nelze též mít za to, že by certifikace výrobku bránila prodejci v plnění jeho povinností, v daném případě jeho povinnosti dodat kupujícímu výrobek bezpečný.

Z uvedeného lze tedy usoudit, že certifikace výrobku, z něhož vznikla škoda, není okolností, která by vylučovala povinnost nahradit škodu kupujícímu vzniklou.

Proto dojde-li k takové škodě, vznikne tomu, kdo výrobek uvedl na trh, povinnost škodu nahradit. Okolnost, že škoda byla způsobena certifikovaným výrobkem je tedy i z hlediska obchodního zákona nerozhodná. Tím je současně řečeno, že právní domněnka o bezpečnosti výrobku, který byl certifikován, je i z hlediska obchodního zákona domněnkou vyvratitelnou.