ISAP-Cesty do Evropské unie
Informační systém pro aproximaci práva
Portál ISAP > Data pro veřejnost > Cesta do Evropské unie > Rozsudek Evropského soudního dvora ve věci Erich Dillenkofer a ostatní versus Spolková republika Německo z 8. října 1996 - nezavedení směrnice Rady č. 90/314/EHS o souborných službách pro cestování, pobyty a zájezdy

Databáze Cesta do Evropské unie

Detail


Odbor kompatibility
s právem EU Úřad vlády ČR
Databáze č. 16
Cesta do Evropské unie
 Cesta do Evropské unie
Svazek :11. LEGISLATIVNÍ DOKUMENTY EVROPSKÉ UNIE V OBLASTI CESTOVNÍHO RUCHU
Část :IV. ROZSUDEK EVROPSKÉHO SOUDNÍHO DVORA VE VĚCI ERICH DILLENKOFER A OSTATNÍ VERSUS SPOLKOVÁ REPUBLIKA NĚMECKO Z 8.ŘÍJNA 1996 - NEZAVEDENÍ SMĚRNICE RADY Č.90/314/EHS O SOUBORNÝCH SLUŽBÁCH PRO CESTOVÁNÍ, POBYTY A ZÁJEZDY
Kapitola :Rozsudek Evropského soudního dvora ve věci Erich Dillenkofer a ostatní versus Spolková republika Německo z 8. října 1996 - nezavedení směrnice Rady č. 90/314/EHS o souborných službách pro cestování, pobyty a zájezdy

Text:TISKOVÁ ZPRÁVA Evropského soudního dvora č. 48/1996 z 8. října 1996

Rozsudek soudu ve spojených případech C-178/94, C-179/94, C-188/94 a C-190/94, Erich Dillenkofer a ostatní versus Spolková republika Německo

Odpovědnost členských států za nezavedení směrnice Rady 90/314/EHS o souborných službách pro cestování, pobyty a zájezdy

Pozn.: Toto je nezávazná tisková zpráva vydaná Tiskovou a informační divizí. Výtah z rozsudku, který následuje, je třeba chápat v kontextu s rozsudkem.

I. SOUD ROZHODL, ŽE:
1. Opomenutí přijmout opatření pro zavedení směrnice tak, aby bylo dosaženo výsledku v předepsaném termínu, vytváří vážné porušení práva Společenství. Porušení práva pak následně vyvolává právní nárok jednotlivců, kteří utrpěli škodu, na její náhradu. Podmínkou však je, aby výsledek předepsaný směrnicí v sobě zahrnoval taková práva jednotlivců, která jsou identifikovatelná a existuje kauzální spojení mezi porušením závazku státu a utrpěnou ztrátou a škodou.
2. Výsledek předepsaný článkem 7 směrnice Rady 90/314/EHS z 13. června 1990 o souborných službách pro cestování, pobyty a zájezdy v sobě zahrnuje poskytnutí práv účastníkům takovýchto zájezdů, která zaručují vrácení zaplacených peněz a repatriaci účastníků v případě platební neschopnosti organizátora; obsah těchto práv je dostatečně identifikovatelný.
3. Ke splnění ustanovení článku 9 směrnice 90/314/EHS, je třeba, aby členský stát přijal v předepsaném termínu veškerá opatření nutná pro zajištění toho, aby od 1. ledna 1993 měli jednotlivci účinnou ochranu proti nebezpečí platební neschopnosti smluvní strany organizátora a/nebo prodejce služeb pro cestování.
4. Jestliže členský stát umožňuje smluvní straně organizátora a/nebo prodejce vyžadovat platbu zálohy až do výše 10 % z ceny cesty, maximálně do 500 DEM, účel ochrany sledovaný článkem 7 směrnice 90/314/EHS není splněn, pokud navrácení této zálohy není také garantováno v případě platební neschopnosti smluvní strany organizátora a/nebo prodejce.
5. Článek 7 směrnice 90/314/EHS má být interpretován tak, že záruka, o které organizátoři musejí nabídnout dostatečný důkaz, chybí dokonce i v případě, když, při placení ceny cesty, cestující mají doklad o ceně a když Spolková republika Německo nemohla opominout naprosto transponovat směrnicí 90/314/EHS na základě rozsudku Spolkového soudu (Bundesgerichtshof) o zálohovém placení z 12. března 1987.
6. Směrnice 90/314/EHS nevyžaduje na členských státech, aby přijaly specifická opatření pokud se týče článku 7 za účelem ochrany účastníků zájezdů proti jejich vlastní nedbalosti.

II. SMĚRNICe o souborných službách pro cestování, pobyty a zájezdy

Směrnice Rady č. 90/314/EHS o souborných službách pro cestování, pobyty a zájezdy byla přijata 13. června 1990. Účelem směrnice je podle článku 1 sblížení zákonů a dalších právních a správních předpisů členských států týkajících se souborných služeb pro cestování prodávaných nebo nabízených k prodeji na území Společenství. Článek 7 stanoví: “Smluvní strana organizátora a/nebo prodejce musí předložit dostatečné důkazy o záruce pro navrácení přeplatků a pro repatriaci spotřebitele v případě své platební neschopnosti.”

Článek 9 vyžaduje na členských státech, aby uvedly v platnost opatření nezbytná pro soulad se směrnicí do 31. prosince 1992.

III. OPOŽDĚNé zavedení Směrnice SPOLKOVOU REPUBLIKOU NĚMECKO

Dne 24. června 1994 přijala německá legislativa zákon, kterým zavádí směrnici. Tento zákon zavedl do Německého občanského zákoníku (Bürgerliches Gesetzbuch, BGB) nové ustanovení, paragraf 651k, odstavec 4, který stanoví: “Mimo zálohy až do výše 10 % z ceny cesty, maximálně do 500 DEM, organizátor smí požadovat nebo přijmout platbu před uskutečněním cesty pouze, jestliže předal účastníku cesty doklad o záruce”. Zákon vstoupil v platnost 1. července 1994. Platí pro smlouvy o službách pro cestování, které byly uzavřeny po tomto datu a podle jejichž podmínek a termínů měly cesty začít po 31. říjnu 1994.

IV. FAKTA PŘÍPADU

Žalobci si koupili komplexní dovolenou. Po platební neschopnosti dvou agentur v roce 1993, přes které si rezervovali své dovolené, se buď nedostali vůbec do cíle určení nebo se vrátili z dovolené na své vlastní náklady. Když neuspěli při pokusu o získání náhrady částek, které zaplatili agenturám nebo výdajů vyvolaných návratem domů, zahájili řízení (žalobu) o kompenzaci proti Spolkové republice Německo u Zemského soudu v Bonnu (Landgericht). Tvrdili, že kdyby článek 7 Směrnice byl zaveden do německých zákonů v předepsaném termínu, to jest k 31. prosinci 1992, byli by bývali chráněni proti platební neschopnosti agentur, od kterých si koupili své komplexní cesty. Spoléhali se zejména na rozsudek soudu z 19. listopadu 1991 ve Spojených případech C-6/90 a C-9/90 Francovich a ostatní.

V. ODKAZ NA PŘEdběžnou otázku

Zemský soud v Bonnu (Landgericht Bonn) zjistil, že německé zákony neskýtají žádnou základnu podporující nároky na kompenzaci, ale, s pochybnostmi o konsekvencích rozsudku v případě Francovich, rozhodl zastavit řízení a předat Evropskému soudnímu dvoru k rozhodnutí tzv. předběžnou otázku týkající se dvanácti základních otázek o odpovědnosti státu podle práva Společenství ve vztahu ke směrnici o souborných službách pro cestování. Na základě odpovědí Evropského soudního dvora, zemský soud má dospět ke svému vlastnímu rozhodnutí o individuálních případech čekajících jeho rozsudek.

VI. ODŮVODNĚNÍ SOUDU

A. Podmínky, za kterých členský stát nese odpovědnost

Soud se odvolává na své rozsudky o právu jednotlivce na náhradu škody způsobené porušením práva Společenství, za které může být stát volán k odpovědnosti (rozsudky v případě Francovich (19. listopadu 1991), Brasserie du Pecheur a Factortame (5. března 1996), a Hedley Lomas (23. května 1996)). Podle těchto rozsudků, jednotlivci, kteří utrpěli škodu, mají právo na náhradu, jestliže jsou splněny tři následující podmínky:
1. Ustanovení porušeného právního předpisu musejí určovat propůjčení práv jednotlivcům;
2. Porušení musí být dostatečně závažné;
3. Musí existovat přímé kauzální spojení mezi porušením povinností ležících na státu a škodou utrpěnou poškozenými stranami.

Pokud se týče směrnice o souborných službách pro cestování, soud zjistil následující:
1. Cílem článku 7 je ochrana zákazníků, kteří mají dostat náhradu nebo mají být repatriováni v případě platební neschopnosti organizátora (cestovní agentury), od kterého si služby pro cestování zakoupili. Výsledek předepsaný článkem 7 směrnice zahrnuje poskytnutí práv účastníkům zájezdu, která jim zaručují navrácení peněz, které zaplatili a repatriaci v případě platební neschopnosti organizátora. Osoby, kterým jsou poskytnuta práva podle článku 7 jsou dostatečně identifikovány, že jsou zákazníky podle definice článku 2 směrnice. To samé platí o obsahu těchto práv (viz výše). Za těchto okolností, účelem článku 7 směrnice musí být považováno poskytnutí práv jednotlivcům, jejichž obsah je stanovitelný s dostatečnou přesností;
2. Opominutí přijmout opatření pro zavedení směrnice tak, aby bylo dosaženo výsledku, který směrnice předepisuje do termínu stanoveného pro tento účel, vytváří “per se” vážné porušení práva Společenství.

B. Opatření požadovaná pro náležité zavedení směrnice
1. Jednou z otázek národního soudu, které se týkaly rozhodnutí Spolkového soudu o “zálohovém placení” (“Vorkasse-Urteil”) z 12. března 1987 (BGHZ 100, 157), které anulovalo všeobecné obchodní podmínky cestovních agentur, pokud se týče jejich požadavku na placení zálohy rovnající se 10 % z ceny cesty bez vydání stvrzenky o “cenných” dokladech.

Zemský soud se dotazoval, zda-li cíl ochrany spotřebitele sledovaný článkem 7 směrnice byl splněn, když členský stát povolil organizátorovi cesty vyžadovat zálohu až 10 % ceny cesty, maximálně 500 DEM, před předáním zákazníkovi dokladů, které spolkový soud popisuje jako
2. “cenné” doklady, zejména doklady prokazující nárok či právo zákazníka na poskytnutí různých služeb zahrnutých do souborných služeb pro cestování (leteckými nebo hotelovými společnostmi), například letenky nebo hotelové vouchery (poukazy).

Soud vysvětlil, že účelem článku 7 směrnice je ochrana spotřebitele proti nebezpečím, která vznikají z platební neschopnosti organizátora. Bylo by opakem tohoto cíle, kdyby ochrana ponechávala jakoukoli zálohovou platbu nepokrytou zárukou refundace nebo repatriace. Směrnicí neobsahuje žádný základ pro jakékoli takové omezení práv garantovaných článkem 7. Takže národní předpis umožňující organizátorům vyžadovat na účastnících cesty zaplacení zálohy, bude v souladu s článkem 7 směrnice pouze tehdy, jestliže, v případě platební neschopnosti organizátora, je též garantována refundace zálohy.
3. Zemský soud se též dotazoval, zda-li “záruka”, o které musejí organizátoři podle článkem 7 směrnice poskytnout dostatečné důkazy, chybí dokonce i tehdy, když, při placení ceny zájezdu, účastníci zájezdu mají cenné doklady, například letenky nebo hotelové vouchery.

Soud odpověděl kladně, protože ochrana, kterou spotřebitelům garantuje článek 7, by mohla být poškozena, kdyby byli přinuceni vymáhat úvěrové vouchery (poukazy) na třetích stranách, které nejsou v žádném případě nuceny je respektovat a které jsou podobně samy vystaveny rizikům následkem platební neschopnosti.

2011 Úřad vlády ČR | O přístupnosti