ISAP-Cesty do Evropské unie
Informační systém pro aproximaci práva
Portál ISAP > Data pro veřejnost > Cesta do Evropské unie > C. Ústava ČR a mezinárodní právo

Databáze Cesta do Evropské unie

Detail


Odbor kompatibility
s právem EU Úřad vlády ČR
Databáze č. 16
Cesta do Evropské unie
 Cesta do Evropské unie
Svazek :12. ÚSTAVNÍ ASPEKTY EVROPSKÉ INTEGRACE
Část :II. ÚSTAVA A MODERNÍ STÁT
Kapitola :C. Ústava ČR a mezinárodní právo

Text:Pro analýzu současného vztahu ČR k EU založeného ED (mezinárodní smlouvou) je důležité si položit otázku, jaký je vztah ústavy k mezinárodnímu právu. Obecně uznávaná teorie suverenity státu se rozchází s teorií přímé nadřazenosti mezinárodního práva nad právem vnitrostátním. Tento vztah bude řešen níže v kapitole 5.

    Nás v této chvíli zajímá faktický stav platného práva v ČR. Ústava ČR9) se o vztahu k mezinárodnímu právu zmiňuje ve svém čl. 10, čl. 49 a čl. 52. Pro získání úplnějšího obrazu o pozici mezinárodních smluv v naší ústavě je třeba připomenout si výše uvedené ústavní články.

    Článek 10 Ústavy ČR: “Ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je ČR vázána, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem”. Tento článek upravuje způsob recepce jen úzkého okruhu mezinárodních smluv, těch o lidských právech a základních svobodách, v právním řádu ČR. Článek 10 podnítil významné výkladové diskuse a dodnes není přesně vyjasněn jeho dopad. Vzhledem ke spěchu, s jakým byla Ústava ČR v prosinci 1992 přijímána, se dá určitý nedostatek pochopit. Faktem ale zůstává, že ani rok 1997 nepřinesl žádnou pozitivní změnu. V komentáři prof. JUDr. Pavlíčka a JUDr. Hřebejka k Ústavě ČR10) je podrobně vyložen článek 10 ve vnitrostátních i mezinárodních souvislostech.

    Podle dr. J. Malenovského11) představuje článek 10 Ústavy v českém právním řádu dílčí řešení vztahu vnitrostátního a mezinárodního práva. Jeho úkolem je otevřít vnitrostátní vztahy působení mezinárodního práva. V tom spočívá změna přístupu od absolutního primátu vnitrostátního práva a přezírání existence práva mezinárodního. Dále Jiří Malenovský12) uvádí k aplikaci článku 10 Ústavy ČR toto: “Článek 10 Ústavy ČR upravuje způsob aplikace mezinárodních smluv o lidských právech tím, že jim přiznává charakter bezprostředně závazné smlouvy. Tato charakteristika podnítila bouřlivé diskuse o vztahu mezinárodního a vnitrostátního práva. Čeští právní vědci se shodli v tom, že článek 10 vychází z dualistického pojetí vztahu práva vnitrostátního a mezinárodního, takže k přenosu mezinárodního závazku do práva vnitrostátního je třeba určité formy recepce, jejíž způsob určuje vnitrostátní ústavní právo. Dle článku 10 se recepce provádí inkorporací.”

    Charakter článku 10 je vymezen hypotézou a dispozicí, jako každá právní norma. Hypotéza (znamená předpoklad pro použití dispozice) má čtyři základní znaky : jde o mezinárodní smlouvu o lidských právech a základních svobodách, která byla ratifikována, vyhlášena a váže ČR. Pokud daná mezinárodní smlouva splňuje kumulativně znaky hypotézy, zachází se s ní dle dispozice článku 10, tedy je bezprostředně závazná a má přednost před zákonem. Tyto pojmy vyžadují vysvětlení.

    Pokud jde o čl. 10 je obtížné posoudit, zda jde v konkrétním případě o smlouvu o lidských právech spadající pod režim tohoto článku. V současné době je posouzení ponecháno na Parlamentu ČR při vyslovování souhlasu s mezinárodní smlouvou. Jasným řešením této otázky by byla společná politická deklarace obou komor Parlamentu ČR.

    Prof. V. Pavlíček pojem mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách odvozuje od lidských práv a svobod obsažených ve Všeobecné deklaraci lidských práv z 1948.

    Pojem ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy už charakterizuje způsob recepce těchto mezinárodních smluv do vnitrostátního právního řádu.

    Podle Ústavy ČR je hlavním výkonným orgánem při sjednávání mezinárodních smluv prezident republiky (čl. 63, odst. 1b Ú). Toto oprávnění může však přenést na vládu, což běžně činí.

    Smlouvy o lidských právech a základních svobodách vyžadují před svou ratifikací souhlas Parlamentu ČR ( čl. 49, odst. 2 Ú). Na rozdíl od jiných mezinárodních smluv, které tento souhlas též vyžadují a o nichž se hlasuje obdobně jako o návrzích zákonů (čl. 49, odst. 1 Ústavy), vyžaduje se ke schválení smlouvy o lidských právech a základních svobodách souhlasu třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů - jako u ústavního zákona (čl. 39, odst. 4 Ústavy).

    Podle současné Ústavy má český Ústavní soud, jako orgán ochrany ústavnosti, poměrně jednoduchou úlohu při výkladu mezinárodních smluv dle čl. 10. Všechny čtyři kumulativní znaky hypotézy pravidla v čl. 10 ( jedná se o smlouvu o lidských právech a základních svobodách, tato smlouva byla ratifikována, vyhlášena a váže ČR) si může snadno ověřit, neboť informace o splnění kritérií si může ověřit ve Sbírce zákonů, která obsahuje sdělení Ministerstva zahraničních věcí o sjednání smlouvy.

    Vázanost ČR mezinárodní smlouvou je také upravena normami mezinárodního práva.

    Bezprostřední závaznost mezinárodních smluv znamená pro náš právní řád to, že k závaznosti mezinárodní smlouvy není třeba dalšího vnitrostátního právního aktu. Bezprostřední závaznost určuje působení mezinárodní smlouvy ve vnitrostátním právním řádu. Orgán aplikující tuto smlouvu má povinnost ji aplikovat, ledaže zjistí, že v konkrétním případě nemá dané ustanovení povahu přímo použitelného ustanovení (self - executing).

    Závěrem je třeba se vypořádat s právní silou inkorporovaných mezinárodních smluv o lidských právech. Pojem přednost před zákonem je nejsložitějším z hlediska interpretace článku 10. Jde tu především o hierarchii vnitrostátního právního řádu a začlenění mezinárodních smluv do této hierarchie. Jednotliví právní teoretici docházejí k různým závěrům. Někteří zařazují mezinárodní smlouvy o lidských právech mezi ústavní zákony a zákony, viz. prof. Pavlíček13). Názor o nadřazenosti mezinárodních smluv o lidských právech nad ústavní zákony se v našich právních kruzích dostatečně neprosadil s ohledem na teorii suverenity státní moci. Prof. Klokočka sdílí názor, že mezinárodní smlouvy o lidských právech lze postavit na roveň ústavním zákonům. Tento názor lze podpořit argumentem, že dle čl. 39 odst. 4 Ústavy ČR k přijetí mezinárodní smlouvy dle čl. 10 je třeba stejného počtu hlasů jako pro ústavní zákon a to třípětinovou většinu všech poslanců a třípětinovou většinu přítomných senátorů. Dalším argumentem je, že z ústavního textu nelze dovodit ani podřazenost ani nadřazenost mezinárodních smluv o lidských právech ve vztahu k zákonům a ústavním zákonům.

    Řešení vztahu mezinárodního práva a vnitrostátního práva v Ústavě ČR najdeme dále jen v čl. 49. Ústava zde v odst. 2 vymezuje ty mezinárodní smlouvy, které ke svému platnému uzavření vyžadují souhlas Parlamentu ČR. Souhlas Parlamentu vyžadují smlouvy o lidských právech, politické smlouvy, hospodářské smlouvy všeobecné povahy, jakož i smlouvy, k jejichž provedení je třeba zákona. Odstavec 1 cit. článku upravuje postup při schvalování těchto mezinárodních smluv totožně s postupem schvalování zákonů dle čl. 39, 45 až 48 Ústavy. Mezinárodní smlouvy, viz čl. 10 Ústavy, ale vyžadují podle čl. 39 odst. 4 proces totožný se schvalováním ústavních zákonů.

    Článek 52 Ústavy upravuje způsob nabývání platnosti zákonů a mezinárodních smluv. Podmínkou jejich platnosti je vyhlášení, tedy publikace ve Sbírce zákonů ( tak to upravuje prováděcí zákon č. 545/1992 Sb., o Sbírce zákonů). Prof. V. Pavlíček14) uvádí, že platnost mezinárodních smluv má dualistický charakter. Z hlediska vnitrostátního práva je podmínkou platnosti mezinárodní smlouvy její vyhlášení ve Sbírce zákonů. Ve Sbírce zákonů se vyhlašují sdělení ministerstva zahraničních věcí o sjednání mezinárodních smluv, jimiž je ČR vázána, spolu s jejich platným zněním.

2011 Úřad vlády ČR | O přístupnosti