Databáze Cesta do Evropské unie

Detail

Obecně lze říci, že od přijetí směrnice 92/51/EHS Směrnice 92/51/EHS o druhém obecném systému uznávání odborného vzdělávání a praxe. se všechny směrnice v této oblasti týkají činnosti zaměstnanců nebo osob samostatně výdělečně činných.

V letech 1964 až 1994 přijalo Společenství v této oblasti na šedesát směrnic (podle “roční zprávy Komise ES, s uzávěrkou k prosinci 1996,” Roční zpráva Komise o implementaci směrnic členskými státy (1996).

Počet směrnic, které měly být aplikovány k 31.12.1996 je 63. 100 % aplikovalo Dánsko, Německo, Irsko, Itálie, Lucembursko, a Holandsko, 98 % aplikovalo Rakousko, 97 % aplikovalo Finsko, Portugalsko a Francie, 93 % aplikovalo Řecko a 92 % aplikovala Belgie a Finsko, jde o 63 Jde o směrnice: 63/261, 63/262, 64/222, 64/223, 64/224, 64/227, 64/428, 64/429, 65/1, 66/162, 67/43, 67/530, 67/531, 67/532, 67/654, 68/192, 68/363, 68/364, 68/365, 68/366, 68/367, 68/368, 68/369, 68/415, 69/82, 70/451, 70/522, 70/523, 71/18, 74/556, 74/557, 75/362, 75/363, 75/368, 75/369, 77/249, 77/452, 77/453, 78/686, 78/687, 78/1026, 78/1027, 80/154, 80/155, 81/1057, 81/1273, 82/76, 82/470, 82/489, 85/384, 85/432, 85/433, 85/584, 85/614,86/017, 86/457, 89/048, 89/594, 89/595, 90/658, 92/51, 94/38 a 95/43. Směrnice 75/362, 75/363, 86/457a 90/658 byly konsolidovány směrnicí 93/16 o volném pohybu lékařů a vzájemném uznávání diplomů, osvědčení a jiných důkazů odborné kvalifikace ( směrnice Rady 93/16/EHS z 5. dubna 1993, OJ L 165, 7.7.1993, str. 16', která má usnadnit volný pohyb lékařů a vzájemné uznávání jejich diplomů, osvědčení a jiných dokladů o splnění kvalifikačních předpokladů.) směrnice). Tyto směrnice lze zhruba rozdělit do tří skupin shrnutých níže. V několika konkrétních praktických případech, na které se žádná ze směrnic nevztahuje, se podle vyjádření Evropského soudního dvora ESD viz článek 164 -188 Smlouvy o ES. použijí přímo výše uvedená související ustanovení Smlouvy o ES.

A. Uznávání odborné praxe

Tento systém je založen na předpokladu, že provozuje-li někdo určitou odbornou činnost nepřetržitě řadu let, získá určitou praxi v dovednostech, které jsou pro ni příznačné. Obvykle se vyžaduje tří až desetiletá praxe plus splnění požadavků týkajících se bezúhonnosti, finančního postavení a tělesného a duševního zdraví migranta. O těchto směrnicích, které byly (počínaje prosincem 1964) přijaty jako první, se souhrnně hovoří jako o směrnicích "přechodných", jelikož původním záměrem bylo nahradit je mechanismem sladění vzdělávání a praxe; tento přístup byl však opuštěn, jelikož byl příliš těžkopádný a zbytečně nepružný.

Pro jednotlivce, jichž se týkají, mají zavedená opatření tu výhodu, že jsou jednoduchá. Umožňují totiž provozovat určitou činnost kdekoli v rámci Společenství, přestože sama tato činnost v některých členských státech regulována není a v jiných je regulována odlišně.

Vedoucí opatření nevyžadují harmonizaci vnitrostátních soustav. Jejich nevýhodou je, že umožňují mobilitu teprve po absolvování léta trvající praxe v domovském státě. Obecněji řečeno, je přijímání konkrétních směrnic velmi těžkopádným a složitým způsobem vyrovnání se s daným problémem. Každá směrnice se totiž týká jen jedné činnosti nebo profese. Ve světle všech těchto úvah se uvedený přístup pozvolna opouštěl. Poslední podobná směrnice byla přijata v roce 1982.

Většina opatření, o nichž hovoříme, se týká kvalifikovaných povolání; některá jsou však značně široká a týkají se i poskytování vysoce odborných služeb (např. služeb patentových zprostředkovatelů).

B. Automatické uznávání odborné kvalifikace

Daný druhý systém se týká kvalifikovaných pracovníků, kteří chtějí svou profesi provozovat v jiné členské zemi, než ve které získali svou kvalifikaci. Druhý systém zahrnuje dvě varianty, z nichž v první se automatické uznávání opírá o minimální koordinaci vzdělání a praxe.

Ustanovení členských států, týkající se vzdělání a praxe pro příslušná povolání, jsou ovládána společnými pravidly, která požadují, aby se v těchto ustanoveních uznávalo i vzdělání a praxe v jiném členském státě Společenství. Uvedená varianta zahrnuje povolání osob pracujících ve zdravotnictví: lékaře, zdravotní sestry, zubní lékaře (dentisty), porodní asistentky, veterinární lékaře a farmaceuty.

Druhá varianta se týká pouze architektů. Účelem pravidel není slaďovat vzdělání a praxi v jednotlivých členských státech, ale stanovit kritéria uznávání. Jakmile je schválí Komise a další členské státy, bude se i příslušná odborná kvalifikace uznávat automaticky.

V obou variantách byl rozhodnutím Komise vytvořen pro každou z uvedených profesí poradní výbor zabývající se vzděláním a praxí. Členové výboru zastupují paritně příslušníky dané profese, vzdělávací a praktická pracoviště a dohlížecí orgány. Jejich úkolem je pomáhat zajišťovat vysokou úroveň vzdělání a praxe v celém Společenství. K tomu přijímají zprávy a doručení určené členským státům a Komisi. Výbor pro vzdělání a praxi architektů se může rovněž vyjadřovat, zda kvalifikace odpovídá příslušné směrnici.

V obou variantách byly - formálně či neformálně - vytvořeny také výbory složené pouze ze zástupců členských států a Komise. Umožňují přímý styk mezi příslušnými státními orgány a pomáhají řešit problémy související s aplikací směrnic.

Tento systém je výsledkem nanejvýš těžkopádné zákonodárné procedury, a spravování výborů je velmi složité; to se týká zejména poradních výborů, které nyní, po přístupu nových členských států 1. ledna 1995, mají devadesát členů. Kromě toho se každý výbor týká jen jedné profese nebo činnosti. Od roku 1985 se proto daný přístup postupně opouští (výjimkou je směrnice z roku 1993, která znovu potvrzuje a doplňuje směrnici o lékařích), a dává se přednost obecnému přístupu.

C. Uznávání odborné kvalifikace bez koordinace výchovy a praxe

Třetí skupina opatření se opírá o směrnici 89/48/EHS z 21. prosince 1988, o obecném systému uznávání vysokoškolských diplomů udělovaných po ukončení odborného vzdělání a po absolvování alespoň tří let praxe, a o směrnici 92/51/EHS z 18. června 1992 o druhém obecném systému uznávání odborného vzdělání a praxe, která doplnila směrnici 89/48/EHS.

Uvedená úprava se v zásadě vztahuje na všechny regulované činnosti dílčí směrnicí dosud nepokryté. Uznávání podle tohoto systému lze charakterizovat jako poloautomatické, jelikož zásadou je uznávat migrantovo vzdělání a praxi v případech, kdy regulovaná profesní činnost, kterou chce provozovat, se shoduje s tou, kterou je oprávněn provozovat nebo kterou provozoval ve svém domovském členském státě, a vzdělání a praxe v hostitelském členském státě se podstatně neliší od vzdělání a praxe, které absolvoval.

Jestliže tomu tak není, může hostitelský stát na migrantovi požadovat, aby rozdíl vyrovnal tím, že absolvuje určité období adaptace nebo složí zkoušku způsobilosti; přitom si migrant může v zásadě mezi těmito dvěma možnostmi vybrat. U právnických profesí má však hostitelský členský stát právo požadovat zkoušku způsobilosti. Kompenzační opatření může nastoupit pouze v případě, kdy mezi vzděláním a praxí v jednom a druhém státě jsou podstatné rozdíly.

Výhodou obou uváděných směrnic je, že pokrývají všechny regulované činnosti a profese, na které se nevztahuje dílčí směrnice a zavádějí mechanismus poloautomatického uznávání vzdělání a praxe. Aby zajistila uspokojivé uplatňování obou obecných systémů, směrnice vytvořila koordinační skupinu (tvoří ji zástupci z členských států a předsedá jí zástupce Komise), která má za úkol projednávat a řešit praktické problémy při aplikaci.

Odborné služby, jichž se mechanismus týká, zahrnují - jak pokud jde o svobodu usazování, tak pokud jde o svobodu tyto služby poskytovat - činnost inspektorů, účetních a inženýrů. Pokud jde o právníky, je fakticky vyřízeno pouze usazování, jelikož existuje dílčí směrnice, která má usnadnit, aby právníci (na základě titulu, jehož užívají v domovském členském státě) mohli účinně využívat svobody poskytovat služby. Podle systému, který tato směrnice zavádí, se na každém členském státě vyžaduje, aby pro účely realizace svobody poskytovat služby uznal za právníka každého, kdo je ve svém domovském státě oprávněn používat akademický titul právníka. Uznání je úplné, jelikož se týká nejen migrantových právnických znalostí, ale všech požadavků, jimž je třeba vyhovět při vstupu do právnického povolání a jeho provozování.

Skutečnost, že Komise - pokud jde o uznávání odborné kvalifikace - zvolila obecný přístup, nikterak nevylučuje, že se v budoucnu objeví dílčí směrnice o určitých profesích. Pro přijímání takových směrnic však Komise stanovila tři podmínky: souhlas dotyčné profesní skupiny, všeobecný konsensus mezi členskými státy a to, že takové směrnice budou ve srovnání s "obecným systémem" pokrokem.